Není bez významu upozornit, že ačkoli se v nálezu na mnoha místech (viz body 31 a násl.) zmiňují "základní práva a svobody", resp. "požadavky zákonného základu pro omezení základního práva, plynoucí z čl. 4 odst. 2 Listiny" (bod 32), je evidentní, že právo na soudní přezkum ve třech instancích takovým základním právem není (a odpovídající dlouhé úvahy nálezu nadbytečné), což ostatně většina pléna Ústavního soudu konstatuje v bodu 44 výslovně.
Ve vztahu k úkolu, který si většina pléna předurčila [tj. ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odstranit], tedy již nemohla sledovat nic jiného než dosáhnout závěru, že omezený dovolací přezkum na bázi konformity rozhodnutí nižších soudů, jak je tímto ustanovením upraven (a nepochybně v návaznosti na jeho odstavec 3), nepředstavuje předvídatelný proces, je pro dovolatele nedostatečně určitě vymezený a v přístupu k němu je ohrožena rovnost účastníků (viz kupříkladu body 54, 55, 56 či 67), "čímž se ocitá v rozporu s požadavky plynoucími z principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy)".
Ačkoli by takový závěr mohl být korektně učiněn až na základě vyčerpání všech myslitelných interpretačních možností (k vyloučení možné ústavní konformity), většina pléna - očividně účelově - se spokojila s pouhým příkladmým výčtem jednotlivých situací (viz zejména body 59, 60, 61), které však nemohou doložit (nanejvýš) nic více, než že Nejvyšší soud v konkrétních rozhodnutích při posouzení přípustnosti dovolání pochybil (nehledě na to, že i s tím lze polemizovat). To přirozeně k důkazu, že předmětná právní úprava je protiústavní, stačit nemůže.
Identickou metodou by totiž bylo snadné "dokázat" protiústavnost úpravy přístupu k Ústavnímu soudu. Zejména, resp. kupříkladu, při posuzování podmínek porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v rovině hodnocení významu podústavní (ne)správnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, a tomu korespondujících podmínek odmítnutí ústavních stížností jako zjevně neopodstatněných, jsou snadno dohledatelné evidentní kriteriální kolize mezi jednotlivými senáty Ústavního soudu (a to jsou jen čtyři), jakož i mezi jednotlivými jimi vydanými rozhodnutími, a pak o "předvídatelnosti" úspěchu stěžovatele lze uvažovat zcela obdobně, jak činí většina pléna ve vztahu k procesu odmítání dovolání jako podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustného.
Totéž platí i o argumentu (ve prospěch úsudku o nepředvídatelném, resp. libovolném procesu - viz bod 48), že dovolání je odmítáno (v důsledku povinného zastoupení advokáty) za asistence těchto odborně zdatných osob, neboť srovnatelně je tomu tak v řízení o ústavních stížnostech [ostatně z vyjádření České advokátní komory se podává, že úpravu přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. má za ústavněprávně i prakticky uspokojivou].
"Koncepční" kritiku rozhodovací praxe Nejvyššího soudu formuluje většina pléna toliko ve dvojím směru: za prvé (viz body 46 a 58), v tématu vymezení pojmu zásadního právního významu (zda je určující jen existence judikatorního "přesahu", tj. zobecnitelnosti pro určenou třídu obdobných případů, anebo zda je dán i "významem" pro danou věc samotnou), a za druhé (viz body 63 až 66), v otázce tzv. způsobilého dovolacího důvodu, tj. důvodu uplatnitelného v přezkumu otevřeného jen pro posouzení právních otázek [zda je jím i důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. či nikoli]. Obě tyto výtky jsou popisovány na pozadí střetů Nejvyššího a Ústavního soudu a oběma má být osvědčen stav trvale "nepředvídatelného" práva, a to explicitním úsudkem (viz bod 67), že je dán "nesjednocovaným postupem Nejvyššího soudu a nerespektováním judikatury Ústavního soudu".
To však je závěr zjevně neakceptovatelný a více než kuriózní, jestliže ani většina pléna nepopírá (viz body 46 a 66), že v obou sporných rovinách k odklizení původních kolizí mezi Nejvyšším a Ústavním soudem již reálně došlo tak, že judikatura Nejvyššího soudu se názorům Ústavního soudu (mimochodem ne vždy konzistentním) přizpůsobila, a to zcela. Postačí odkázat na - většině pléna ostatně známé - rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR 66/2011, přijaté kolegiem dne 8. 2. 2012 k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ("i když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech ..., aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má ... taková konkrétní věc judikatorní přesah"), jakož i na samu novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (viz její důvodovou zprávu, citovanou v bodu č. 66 nálezu), jíž je spor o přípustnost "procesního" dovolacího důvodu ukončen [je-li namítána procesní vada, a její "vznik" je výrazem nejednoty výkladu procesního práva, pak jde o nezpochybnitelný "právní" dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
[V této souvislosti poněkud překvapivě vyznívá odůvodnění usnesení II. senátu o přerušení řízení o ústavní stížnosti ze dne 13. 9. 2011sp. zn. II. ÚS 2371/11, jímž byl přezkum ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. započat, jestliže se jím Nejvyššímu soudu mimo jiné naopak vytýká, že otevřel přezkum pro otázku toliko "jedinečnou, která prima facie nemá a z povahy věci ani nemůže mít žádný přesah, který by zejména ovlivňoval následnou judikaturu ve smyslu jejího sjednocování". Obdobně lze namítat - což se zjevuje i v bodu 60 nálezu - že se Ústavní soud mýlí, pakliže v kritice tamního klíčového kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007 pokládá právní úkon účastníků za předmět výlučně skutkového zjištění; tak je tomu jen co do zjištění jeho obsahu, zatímco určení odtud vyplývajících práv a povinností je již otázkou právního posouzení, a tím otázkou, kterou otevřít dovoláním přípustným jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - oproti názoru Ústavního soudu - samozřejmě lze. Uplatnitelná je i kritika z nedostatku aktivní legitimace II. senátu k podání předmětného návrhu plénu argumentem, že směřuje proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu; bez ohledu na úvahy uvedené v bodech 29 a 30 nálezu jde o to, zda nadále platí nález Ústavní soudu ze dne 4. 3. 2004sp. zn. IV. ÚS 290/03(N 34/32 SbNU 321) či nikoli, neboť situace tam i zde je identická. A konečně, paradoxem "přerušovacího" usnesení II. senátu je rovněž okolnost, že ačkoli se jinak Nejvyššímu soudu odmítání dovolání vytýká coby nepřípustná a účelová "regulace nápadu", resp. jeho "umělé snižování", předmětem tamní kritiky je rozhodnutí, jímž naopak Nejvyšší soud dovolací přezkum k věcnému projednání otevřel.]
Pakliže tedy Ústavní soud nepokládá vlastní výklad § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a potažmo § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. za "neurčitý", "libovolný" či "nepředvídatelný", nemůže tutéž kvalitu upřít ani Nejvyššímu soudu, je-li s ním napříště zcela ve shodě. Těžko pak obstojí, uvádí-li většina v bodu 67 nálezu, že "nazrál" čas k "systematickému závěru", který by "řešil nastíněný problém obecně", neboť - v těchto jediných "systémových" rovinách - je již vše interpretačně a judikatorně "vyřešeno". V "rovinách dalších", a ani jinak, nedal ostatně Ústavní soud v minulosti najevo, že by instrumentem nenárokového dovolání byl až tak zneklidněn, že by uvažoval o jeho ústavněprávním napadení; naopak v desítkách rozhodnutí dával najevo, jak je v pořádku, že posouzení otázky zásadního právního významu je ve výlučné kompetenci dovolacího soudu, do něhož si osobuje zasáhnout jen za zcela výjimečných podmínek. Uvádí-li se dále v tomtéž bodu 67 nálezu, že "Česká republika je relativně často volána k mezinárodní odpovědnosti před ESLP, a to v důsledku nevyjasněné interpretace napadeného ustanovení", je tomu tak spíše (ne-li vůbec) pro "nevyjasněnost" rozhodovací praxe samotného Ústavního soudu v otázce výkladu podmínky odmítnutí mimořádného opravného prostředku "z důvodů závisejících na ... uvážení" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Předtím, než přistoupil k derogaci ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., měl mít Ústavní soud konkrétní představu, jaká úprava dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu jeho názorům na ústavnost může vyhovovat, a - především - mít vnitřní jistotu, že je taková úprava vůbec možná, resp. proveditelná tak, aby přinesla konkrétní pozitivní efekt jak z hlediska účelu opravného prostředku, tak z hledisek, jež považuje za ústavněprávně rozhodná; jinak řečeno, jako vždy šlo o to předjímat, jaké důsledky je derogační nález způsobilý vyvolat a co může Ústavní soud od zákonodárce reálně očekávat.
V bodu 51 Ústavní soud vymezuje zákonodárci pro budoucí úpravu "široké pole pro uvážení" a předestírá v abstraktní rovině několik - celkem pět - koncepcí, z nichž tři již mají prověření minulou, resp. dosavadní soudní praxí za sebou, jmenovitě "diformita předchozích rozhodnutí", "pověření nižších soudů", jakož i "iniciativa v rukou stran"; pročež zbývají jen ohlášená kritéria "hodnoty sporu" a "významu jednotlivých právních věcí", která však jsou z pohledu judikaturu "sjednocovacího" poslání Nejvyššího soudu evidentně bezcenná, a netřeba je dále zvažovat.
Nadto - a v jisté disonanci s tím - v bodu 69 formuluje většina pléna požadavek, aby přípustnost dovolání byla "zřejmá každému potenciálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije". Má-li mít vazbu na výčet zbylých možností dle bodu 51, pak - jelikož tu logicky nepřichází v úvahu koncepce dovolání přípustného "z iniciativy stran", ostatně v minulosti zhodnocená jako neefektivní - je k dispozici buď přípustnost dovolání jen na základě "diformity" předchozích rozhodnutí, což je dáno současným ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., anebo na základě "pověření nižších soudů" (pojmově na základě výroku soudu odvolacího), což dáno dříve bylo, v úpravě dle novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., účinné od 1. 1. 2001.
Budoucí prosazení první možnosti (zákonodárcem) však představuje oproti stávajícím poměrům snížení komfortu účastníka řízení o naději na třetí instanci (již má dosud) a omezení sjednocovacího potenciálu Nejvyššího soudu (s přesunem této části stávající dovolací agendy přímo na Ústavní soud!), prosazení druhé pak návrat k tomu, co se evidentně neosvědčilo, a bylo proto překonáno, nakonec - a právě - úpravou současnou. Procesní empirie totiž doložila, že rozhodovací praxe obecných soudů se "sjednocovala" především - přirozeně partikulárně - na úrovni soudů odvolacích, a Nejvyšší soud pak "sjednocoval" jen to, co mu odvolací soudy sjednocovat dovolily. Nehledě na to, že pro potřeby rozhodování dovolacích soudů, zda v té či oné věci dovolání připustit a v jiné nikoli, je nezbytné formulovat - aby nebylo stiženo "libovůlí" - nějaká kritéria, a že stěží lze vymyslet jiná než ta, která zná úprava současná (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), je nabíledni. Vytýkaná "neurčitost" a "nepředvídatelnost" stávajícího přístupu k dovolání se tudíž jen přenese o instanční úroveň níže.
Bylo toto uváženo, resp. zamýšleno?
V.
V kontextu tzv. abstraktní kontroly norem by ji navrhující II. senát Ústavního soudu měl mít jasno (a potažmo plénum, rozhodující o jeho návrhu) v tom, co výsledek této kontroly může přinést pro vedené řízení o ústavní stížnosti; přesněji řečeno, měl by si být jist, že odstraněním napadeného ustanovení se mu otevře cesta k jinému, ústavně konformnímu, výsledku, který by jinak dosažitelný nebyl. Nelze-li mít za to, že se tak stane, nemá smysl tento přezkum otevírat, a stricto sensu ani tak rozhodující senát učinit nesmí, neboť k odpovídajícímu návrhu pak nedisponuje aktivní legitimací.
V dané věci se tedy II. senát vrátí k prvnímu (kasačnímu) rozhodnutí dovolacího soudu, zruší je, a bude muset soud vést k tomu, aby dovolání jako nepřípustné odmítl [otázkou dále je, kdy tak senát učiní, není-li dosud zrušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné - vyčká až účinnosti plenárního nálezu?]. To však s sebou nese ten nepříjemný důsledek, že jako s nepřípustným bude naloženo s dovoláním, které účastník (zde vedlejší) podal v době, kdy přípustné bylo, resp. být mohlo (a dokonce jako takové bylo uznáno). Jak se ve vztahu k němu pak uplatní právě ty principy, na které jinak většina pléna v nálezu opakovaně odkazuje, jmenovitě právního státu, předvídatelnosti a právní jistoty? Anebo naopak - a aby vedlejšího účastníka také chránil - se II. senát přesto uchýlí k této ochraně korespondujícímu obecnému principu, dle kterého pro posouzení podmínek opravného prostředku je rozhodující právní úprava, jež zde byla v době, kdy byl podán; to by ovšem znamenalo uznat, že nálezem založený derogační účinek byl pro danou věc zcela zbytečný, čímž ovšem bude založen důkaz, že II. senát k návrhu na zrušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. aktivní legitimaci vskutku neměl.
VI.
Je namístě shrnutí: odůvodnění, jež většina pléna přijala ve prospěch derogace II. senátem napadeného ustanovení, je zčásti nesprávné (nelze je sdílet) a zčásti neúplné (relevantními úvahami se většina odmítla zabývat). Návrh měl být proto zamítnut, ne-li (pro nedostatek legitimace navrhovatele) odmítnut.
V úvodu předznačený úsudek, že šlo o něco jiného, je rovněž doložen.
3. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Muchy
Ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 29/11.
Řízení v této věci bylo zahájeno na návrh II. senátu Ústavního soudu, který přerušil řízení ve věci ústavní stížnostisp. zn. II. ÚS 2371/11a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Plénum Ústavního soudu tomuto návrhu vyhovělo a předmětné ustanovení zrušilo. S tímto závěrem a zejména s postupem většiny Ústavního soudu se nemohu ztotožnit jak z hlediska důvodů, o které většina své rozhodnutí opřela, tak z hlediska procedury, na jejímž základě si vytvořila podmínky k výrazně aktivistickému zásahu do rozhodování Nejvyššího soudu i do právě probíhajícího legislativního procesu. Vedou mne k tomu následující důvody:
1. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je sám rovněž při svém rozhodování vázán nejen ústavním pořádkem, nýbrž i zákonem o Ústavním soudu. Tento zákon přitom musí vykládat ústavně konformním způsobem a nerozšiřovat možnost svého zásahu tam, kde to ústavodárce ani zákonodárce nepředvídali jak samotnou konstrukcí vztahů mezi jednotlivými větvemi státní moci, tak vlastní úpravou řízení ve věcech ústavnosti právních předpisů.
2. Z hlediska konstrukce dělby moci v Ústavě má Ústavní soud vstupovat na toto pole v případě, že se na něj obrátí k tomu oprávněný navrhovatel. Tím může být podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu i jeho senát, avšak jen za podmínky, že se tak stane "v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti". Obrat "v souvislosti" je přitom třeba podle mého názoru vykládat restriktivně, což značí nikoli "při" rozhodování o ústavní stížnosti, nýbrž pouze tehdy, je-li to nutné k rozhodnutí ve věci tak, jak tomu nasvědčuje obrat "jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" použitý v § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jinak by to znamenalo, že se naruší východisko konstrukce postavení Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti a otevře se - jako v tomto případě - cesta k tomu, aby se z něj stal orgán dozoru či dohledu, který dokonce vstupuje do právě zahájeného legislativního procesu novelizace § 237 o. s. ř. (viz bod 69 odůvodnění). A to ať již (jako v tomto případě) svým přístupem motivovaným snahou "zjednat pořádek" na problematickém úseku našeho zákonodárství, nebo tím, že se do něj nechá vtáhnout podněty z vnějšku. Ústavní soud zde již není ani v pozici tolik kritizované třetí komory Parlamentu [viz mé odlišné stanovisko k nálezusp. zn. Pl. ÚS 55/10ze dne 1. 3. 2011 (N 27/60 SbNU 279; 80/2011 Sb.)]. V této věci se vydal obráceným směrem, a pokouší se dokonce ovlivnit samotný začátek legislativní procesu v době, kdy návrh nové koncepce dovolání projednává Legislativní rada vlády.
3. Ústavní soud odmítá návrhy obecných soudů jako zjevně neoprávněných navrhovatelů v rámci konkrétní kontroly ústavnosti zákonů v případě, že tyto předloží návrh, který nesplňuje podmínku, že napadený zákon nebo jeho ustanovení "má být použito" při řešení věci. Stejně tak měl být odmítnut návrh II. senátu, neboť i návrh podaný zevnitř Ústavního soudu musí splňovat všechny požadavky zákona o Ústavním soudu, nejen samotné podání stěžovatele (viz body 26 n.). Již z hlediska konstrukce státní moci a její dělby je třeba od Ústavního soudu očekávat maximální zdrženlivost, o které sice odůvodnění většiny hovoří (bod 30), ale prakticky je jejím opakem.
4. Dále je třeba zdůraznit i potřebu sebeomezení při využívání možností postupovat podle § 64 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Zde je věc navíc komplikována tím, že Ústavní soud si nejen sám návrh podává, nýbrž i konstruuje měřítka vlastního hodnocení s ohledem na abstraktnost pojmů, se kterými v tomto rozhodnutí pracuje. To platí zejména pro pojem "nepředvídatelnost" v kontextu výkladu pojmu právního státu. Otázka předvídatelnosti rozhodování musí být nastolena a hodnocena objektivně na základě analýzy řady rozhodnutí Nejvyššího soudu za pomoci objektivních kritérií, nikoli pouze opakováním kritického názoru na pojetí institutu dovolání a opakováním kritických připomínek k rozhodování Nejvyššího soudu.
5. Statistiky, které zahrnují pouze počty rozhodnutí, aniž posuzují jednotlivě o jaké otázky "po právní stránce zásadního významu" se v těchto stovkách rozhodnutí jednalo, jsou proto pochybné a jejich pořizování ani Ústavnímu soudu nepřísluší. Nelze přece prokázat, že by podle takového postupu a "důkazu" měla kvantita navrhovatelů nespokojených s rozhodnutím přecházet podle většinového názoru do podoby nové kvality, tj. neústavnosti samotného právního základu (tak lze ovšem zpochybnit i odvolání, ústavní stížnost a další procesní instituty). Navíc Ústavní soud dosud vycházel z toho, že hodnocení otázek po právní stránce zásadního významu není předmětem jeho kognice [viz již usnesenísp. zn. III. ÚS 116/94ze dne 21. 2. 1995 (U 7/3 SbNU 333) nebo usnesenísp. zn. III. ÚS 181/95ze dne 23. 8. 1995 (U 19/4 SbNU 345)], neboť by tím zasahoval do postavení Nejvyššího soudu jako nejvyšší "obecné" a judikaturu sjednocující soudní instance a sám se stavěl do této pozice, která mu podle ustálené judikatury nepřísluší. I kdyby soudy ve 100 % statisticky shromážděných případů postupovaly neústavně, není to ještě jednoznačným důkazem pro neústavnost samotného ustanovení, které jimi bylo např. vadně aplikováno. Totéž platí opačně. Neústavnost se nedá "vypočítat", nýbrž jen dovodit předepsaným způsobem. V tomto ohledu již Ústavní soud svým postupem nehraje ani roli tzv. třetí komory Parlamentu, nýbrž supluje aparát Ministerstva spravedlnosti (srov. bod 11 odůvodnění).
6. O tom svědčí i předmět sporu mezi stranami, který byl řešen v soudním řízení, jehož výsledek byl touto stížností napaden. Z ústavní stížnosti ve věcisp. zn. II. ÚS 2371/11se podává, že spor byl veden o výklad článku 9 Podmínek užšího výběrového řízení na prodej podniku Stáčírna stolních vod a džusových nápojů. Konkrétně šlo o to, zda sporné ustanovení těchto podmínek značí, že za neuplatnění práva uzavřít kupní smlouvu, sankcionované propadnutím složené jistoty, je třeba považovat nejen prostou nečinnost vítěze výběrového řízení, nýbrž i takové jeho jednání, jímž vítěz sice v určené lhůtě právo na uzavření kupní smlouvy uplatnil, avšak posléze od tohoto záměru ustoupil. V projednávané věci vítěz, kterým byl v daném případě právní předchůdce stěžovatele, sdělil žalovanému v řízení před obecnými soudy, že s ohledem na nedostatek finančních prostředků kupní smlouvu neuzavře. To soudy v iniciačním řízení posoudily tak, že nebyly splněny předpoklady pro vrácení složené jistoty vyžadované v rámci výběrového řízení na prodej uvedeného podniku a jednání žalovaného, který jistotu odmítl vrátit, je nutné považovat za "legitimní".
7. Jinak řečeno, problémem celé ústavní stížnosti není otázka konstrukce dovolání, statistik jeho úspěšnosti či neúspěšnosti z hlediska dovolatelů a vůbec úpravy řízení o dovolání, nýbrž jeho výsledek, který se podle stěžovatele vymyká požadavkům na hodnocení projevu vůle, jak je dosud Nejvyšší soud podle jeho názoru zastával. Pro stěžovatele je podstatné - mělo by to být podstatné i pro Ústavní soud - že v této "souvislosti" ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud posoudí napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v tom ohledu, jak je třeba chápat autonomii vůle smluvních stran ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, popř. jak v této souvislosti vyhodnotí Ústavní soud "související" ustanovení soukromoprávních zákoníků. Tím však v tomto kontextu není § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který si za svůj cíl zvolilo většinové rozhodnutí, popř. jimi nejsou ani s ním související a na něj navazující další ustanovení občanského soudního řádu, nýbrž § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266, 269, 276 a 281 obchodního zákoníku z hlediska čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, popř. čl. 2 odst. 4 Ústavy. To vše samozřejmě za předpokladu, že bude respektováno postavení Nejvyššího soudu jako soudu "nejvyššího" pro rozhodování v této oblasti při posuzování otázek po právní stránce zásadního významu. Pro přerušení řízení podle mého názoru v tomto kontextu nebylo místo a věc měla být rozhodnuta posouzením ústavnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 29 Cdo 1113/11-279, které však bod 1 odůvodnění (pochopitelně) ani nezmiňuje.
8. V celé své ústavní stížnosti se sám stěžovatel naopak odvolává na závěry, které Nejvyšší soud učinil v souvislosti s výkladem vůle ve smluvních vztazích ve svých dovolacích rozhodnutích. Nezpochybňuje tak v této souvislosti zrušované ustanovení např. z toho důvodu, že by bylo neústavní, když by právě díky své konstrukci umožňovalo pro něj nepředvídatelné rozhodnutí. To však nelze ani dovodit z jednotlivého případu. Vadná ústavní konstrukce dovolání by znamenala, že každé rozhodnutí o dovolání bude zatíženo takovou vadou neústavnosti, která pramení již ze samotného použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nikoli pouze toto jednotlivé rozhodnutí (obvykle doktrína "ovoce z otráveného stromu"). Dosud však Ústavní soud takto tuto úpravu od roku 2000, jak známo, jako neústavní nehodnotil, a to bez ohledu na problémy, které dovolání v jeho rozhodování nutně způsobuje. Proto se v tomto ohledu nemohu s postupem většiny ztotožnit, neboť i bez tohoto rozhodnutí mohl II. senát danou věc rozhodnout, aniž k tomu bylo třeba takto sporného postupu. Přitom tento názor o neústavnosti nesdílí nikdo další, jak plyne z vyjádření, která si soudkyně zpravodajka ve věci vyžádala od účastníků řízení a dalších míst (body 6 až 18 odůvodnění).
9. Stěžovatel požaduje v rámci svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, aby Ústavní soud zhodnotil, zda se nejedná o překvapivé rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a zda takové rozhodnutí ústavně (nikoli obecně právně) obstojí. Stejně jako stěžovatel v předmětné věci uvádí, že motivaci k takovému rozhodnutí Nejvyššího soudu se mu nepodařilo nalézt a postrádá pro něj rozumný důvod, tak ani já jsem nenašel důvod, proč - za situace, kdy výše uvedená ustanovení občanského a obchodního zákoníku nebyla shledána neústavními a bránícími v rozhodnutí o ústavní stížnosti ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) a § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - se většina Ústavního soudu rozhodla přehodnocovat význam, smysl, konstrukci a možnou budoucí úpravu institutu dovolání, spočívá-li sedes materiae nota bene nikoli v rušeném ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), nýbrž v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
10. Podmínka § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu proto nebyla splněna. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. sice bylo v řízení uplatněno, avšak nikoli ve smyslu podmínky pro přerušení řízení. Stěžovatel podal ústavní stížnost, protože se neztotožnil s výsledkem soudního řízení, konkrétně se závěry Nejvyššího soudu v jeho věci, zatímco závěrů v jiných rozhodnutích o dovolání se dovolává na podporu svých tvrzení. Mimochodem je třeba v této souvislosti poznamenat, že to vyvrací i názor uvedený v bodu 2 odůvodnění, neboť výklad konkrétní smlouvy může mít z hlediska okolností případu, tedy hodnocení autonomie vůle smluvních stran ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, obecnější dosah. Konečně, co jiného než jedinečné spory mezi konkrétními účastníky mají v takových případech soudy posuzovat. To, že je z nich možno činit obecnější závěry, nelze zpochybňovat jen proto, aby byla za každou cenu nalezena cesta k napadení rušeného ustanovení. V této souvislosti vyznívá ovšem dosti zvláštně bod 3 odůvodnění nálezu, kde se jako argument uvádí, že posouzení Podmínek užšího výběrového řízení na prodej podniku Stáčírna stolních vod a džusových nápojů nemůže mít judikatorní přesah. To proto, že naopak v odůvodnění v bodě 17 se cituje vyjádření Nejvyššího soudu, které konstatuje, že pod vlivem judikatury Ústavního soudu byla v zásadě odstraněna judikatura podmiňující přípustnost dovolání tím, že napadené rozhodnutí musí mít onen tzv. judikatorní přesah, a odůvodnění v bodě 44 obsáhle cituje nosné důvody nálezusp. zn. IV. ÚS 128/05ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), které zdůrazňují ochranu subjektivních práv dovolatele v takovém jednotlivém případě.
11. Samotné rozhodnutí většiny již v 1. bodě odůvodnění vychází z toho, že se stěžovatelka domáhá "mj. zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007". Toto kasační rozhodnutí, jehož výrok zní "Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006 č. j. 3 Cmo 138/2005-160 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení", není rozhodnutím konečným. Tím je až výše uvedené usnesení o odmítnutí dovolání. V případě, že kasační rozhodnutí bude předmětem přezkumu Ústavního soudu, bude to mít nutně za následek změnu koncepce přípustnosti ústavní stížnosti a současně procedury řízení o ní. Rozhodnutí o "svévoli" totiž není již otázkou procesních podmínek řízení, nýbrž věcí hodnocení opodstatněnosti samotné ústavní stížnosti. Tímto způsobem jakoby většina zamýšlela otevřít cestu k postupu nad rámec nebo dokonce v rozporu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a vyvolávala tak nové pochybnosti o potřebě napadnout i kasační rozhodnutí v případě, že bude považováno za "svévolné", nemluvě o pochybnostech, které pak vzniknou ve vztahu k § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Výtka oné svévole může nakonec směřovat na základě takového přístupu, který nerespektuje základní postuláty procesního práva, vůči jakémukoli rozhodnutí v průběhu řízení. Může se tak týkat každého rozhodnutí, které může někdo dotčený poté považovat ve smyslu právního názoru zde prezentovaného za "svévolné" a požadovat jeho "zdrženlivý" (rozuměj ve stylu - komu chceme, pomůžeme) přezkum. O směru, kterým se zde Ústavní soud vydává, mám vážné pochybnosti. Ústavní soud ve smyslu zákona o Ústavním soudu musí vždy začínat rozplétat věc od jejího konce. Nemůže si, byť zdrženlivě, jak to názorně a velmi nešťastně v praxi demonstruje většina Ústavního soudu v tomto případě, vybírat rozhodnutí, kterým začne, protože se to hodí z nějakého důvodu, když navíc tento důvod leží dokonce mimo předmět samotného řízení o ústavní stížnosti.
12. Na námitky vůči samotnému posouzení problematiky dovolání a na způsob argumentace doprovázený množstvím úvah, které s projednávanou problematikou přímo nesouvisejí (názorně body 31 a násl. odůvodnění) v této souvislosti rezignuji, neboť podle mého názoru k přerušení řízení nemělo vůbec dojít. Připojuji se v tomto ohledu k argumentům uvedeným v odlišném stanovisku Vladimíra Kůrky.
4. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma
S většinovým názorem pléna, kterým se k návrhu druhého senátu ruší ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), nesouhlasím. Je tomu tak především proto, že jsem přesvědčen, že pro návrh druhého senátu na zrušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly splněny procedurální podmínky pro jeho podání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona může senát Ústavního soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho části pouze v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti. Jde tedy o případ tak zvané konkrétní kontroly ústavnosti, která je přípustná jen tehdy, jsou-li zákon nebo jeho část, jejíž zrušení se navrhuje, v daném konkrétním případě přímo aplikovány.
V ústavní stížnosti, kterou bylo vyvoláno řízení u Ústavního soudu, ve kterém druhý senát přerušil řízení a obrátil se na plénum s návrhem na zrušení shora uvedeného ustanovení, byl napaden jednak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 č. j. 29 Cdo 101/2007-197, kterým byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006 č. j. 3 Cmo 138/2005-160, a dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010 č. j. 3 Cmo 205/2010-240 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 29 Cdo 1113/2011-279, kterým bylo odmítnuto dovolání směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010 č. j. 3 Cmo 205/2010-240.
I když v petitu ústavní stížností je navrhováno zrušení všech tří uvedených rozhodnutí, veškerá argumentace ústavní stížnosti je směřována proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 č. j. 29 Cdo 101/2007-197. Proti tomuto rozhodnutí je podání ústavní stížnosti nepřípustné, neboť je podáno po lhůtě a kromě toho Ústavní soud zásadně nepřipouští ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že takové rozhodnutí není konečné a účastníci řízení mohou v dalším řízení uplatňovat na ochranu svých práv další námitky, a tudíž není vyloučeno, že dosáhnou nápravy případného ústavněprávního deficitu, ke kterému mohlo dojít ve fázi do kasačního rozhodnutí [k tomu viz např. nálezsp. zn. II. ÚS 248/04ze dne 31. 8. 2005 (N 168/38 SbNU 343) nebo usnesenísp. zn. IV. ÚS 125/06ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Argumentace nálezu k této výhradě, která je rozvedena v části VI, je nepřesvědčivá, neboť tam uváděné výjimky z uvedené zásady stěží dopadají na souzený případ.
Kromě toho zrušení pouze ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nedává smysl, protože uvedené ustanovení nelze aplikovat bez ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., jehož zrušení se nenavrhuje, a to zřejmě proto, že v poslední novelizované úpravě nebylo ve věci, které se týká ústavní stížnost, aplikováno a v té podobě, ve které bylo aplikováno, ho nelze zrušit, protože novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., účinnou od 1. 7. 2009, bylo podstatným způsobem změněno. Ostatně argumentační potenciál nálezu se vyčerpává především v rovině nepředvídatelnosti rozhodování Nejvyššího soudu při posuzování otázky zásadního právního významu, a tedy tvrzenou neurčitostí zákonem vymezených podmínek pro takový závěr.
Definice zásadní právní významnosti, tak jak je upravena v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. včetně formulace "zejména", a prostor pro uvážení přípustnosti dovolání podle mého názoru nezakládá nepředvídatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to i při vědomí toho, že může docházet k rozdílnému výkladu otázky zásadního právního významu. Smyslem úpravy je dosáhnout sjednocení judikatury obecných soudů a toto ustanovení vytváří podmínky, aby se v podstatě každá věc, až na výjimky stanovené zákonem, mohla dostat k Nejvyššímu soudu, jehož hlavním posláním je právě sjednocovat výklad obecně závazných předpisů. Nepředvídatelnost proto netkví ve formulaci ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř., ale v úpravě ústavněprávního přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o této otázce Ústavním soudem, která navozuje stav právní nejistoty, zda podáním dovolání, jehož přípustnost je na uvážení Nejvyššího soudu, se účastník v případě neúspěchu, zejména dospěje-li dovolací soud k závěru, že nebyla položena vůbec žádná právně významná otázka, nezbavuje možnosti podat ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu, která by v takovém případě mohla být považována za opožděně podanou. Tento problém tkví ve formulaci ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
5. Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného
K výroku i odůvodnění přijatého nálezu uplatňuji podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odlišné stanovisko. Argumenty, jimiž jsem možnost, potřebnost a správnost přijetí vyhovujícího nálezu vyvracel, nebyly k mé žalosti většinou pléna akceptovány, pročež je nyní ve stručnosti v tomto disentu shrnuji.
I.
Výhrady procesní
1. Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení oprávněn podat senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti.
2. Účelem citovaného ustanovení je umožnit senátu Ústavního soudu, aby mohl vyvolat řízení o kontrole ústavnosti zákonné normy v situaci, kdy by bez takového přezkumu nebylo možno případ senátem projednávaný vyřešit. To však není a nebyl případ náš. Měl-li totiž navrhující senát za to, že ústavně zaručená základní práva stěžovatele byla (mimo jiné) porušena právě tím, že Nejvyšší soud vyhověl dovolání vedlejšího účastníka, nic mu nebránilo v rámci přezkumu následných rozhodnutí věc posoudit. Při absenci nezbytné souvislosti bezprostřední kontroly napadené normy s projednávanou věcí byl proto podaný návrh II. senátu ve své podstatě návrhem na nikoli konkrétní, ale abstraktní kontrolu normy; k takovému návrhu však Ústava ani zákon o Ústavním soudu (jímž je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy) aktivní legitimaci senátu Ústavního soudu neposkytuje. K tomu odkazuji též na nálezsp. zn. Pl. ÚS 18/06ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.; dostupný též - stejně jako rozhodnutí dále citovaná - na http://nalus.usoud.cz). Výslovně zde Ústavní soud uvedl: "Plénum Ústavního soudu rozhodovalo v řízení o konkrétní kontrole norem, přičemž v judikatuře týkající se důsledků derogačního nálezu v tomto řízení, založeném na splnění podmínek § 74 zákona o Ústavním soudu [viz zejména nálezysp. zn. I. ÚS 102/2000,I. ÚS 738/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ..., svazek 24, nálezy č. 179 a 180], Ústavní soud opakovaně zdůraznil: ,Přestože ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze přehlédnout jejich obsahovou propojenost. Tento typ řízení před Ústavním soudem totiž spadá do oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy podnětem pro rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo aplikováno. Je pravda, že z vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu nelze automaticky usuzovat též na vyhovění samotné ústavní stížnosti. Není možné zcela vyloučit - byť výjimečnou situaci - kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele? je však zároveň zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud k derogačnímu nálezu v řízení o kontrole norem přihlédnout. V opačném případě by totiž podaná ústavní stížnost nesplnila svoji subjektivní funkci, tzn. funkci ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.' K uvedenému Ústavní soud dodává, že předpokladem zahájení řízení o tomto typu konkrétní kontroly norem je řádně podaná a přípustná ústavní stížnost.".