3. Považoval jsem a považuji za chybu, že aktivismus II. senátu nerespektující předcházející (nejen shora citovanou) judikaturu Ústavního soudu rozhodující většina akceptovala, neboť tím zcela setřela nikoli nevýznamný rozdíl mezi abstraktní a konkrétní kontrolou právní normy. Jen na prvý pohled se může zdát, že toto rozlišení je pouhým teoretickým konstruktem bez praktického dopadu. Ve skutečnosti připuštění možnosti, aby abstraktní kontrolu zákona zahájil soud (zde senát Ústavního soudu) činí ze soudní moci téměř aktéra procesu zákonodárného, tudíž procesu nutně politického; a to je pro demokratickou tvorbu zákonů nepřípadné a nebezpečné.
4. Nad již uvedené nebyla v souvislosti s otázkou aktivní legitimace navrhovatele vzata v potaz ani stabilizovaná a jednoznačná judikatura Ústavního soudu upínající se k otázce přípustnosti ústavní stížnosti.
5. Bylo prvotně povinností navrhujícího senátu, aby nejprve uvážil, zda se s touto judikaturou, jakož i s judikaturou citovanou shora v odstavci 2 nedostává do rozporu, a poté - měl-li by za to, že je třeba ji překonat - postupoval, sám jsa touto judikaturou vázán, cestou v zákoně o Ústavním soudu (§ 23) předvídanou, tj. předložil svůj odchylný názor k rozhodnutí plénu.
6. Je zjevné, že napadené ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo aplikováno v předcházejícím řízení toliko při rozhodování Nejvyššího soudu rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 101/2007 ze dne 22. 12. 2009, jímž Nejvyšší soud vyhověl dovolání vedlejšího účastníka a dovoláním napadený předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze (č. j. 3 Cmo 138/2005-160) zrušil. Spojil tedy II. senát své návrhové oprávnění s projednáváním ústavní stížnosti napadající kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této části byla však ústavní stížnost nepřípustná. Výslovně tak judikoval Ústavní soud v desítkách rozhodnutí - pro ilustraci postačí odkázat jen na nálezsp. zn. IV. ÚS 290/03ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321) nebo na usnesenísp. zn. Pl. ÚS 38/10ze dne 9. 2. 2011 [docela nedávno určené rozhodnutím pléna Ústavního soudu k publikaci (pozn. red.: posléze publikováno jako U 1/60 SbNU 759)], nejnověji též na nálezsp. zn. II. ÚS 2317/11ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187).
7. Tento lapsus navrhovatele dodatečně snaží se přijatý nález napravit v odstavcích 29 a 30 svého odůvodnění. Soudím, že se tak děje nejen opožděně, ale i neúplně, a především nesprávně.
8. Neúplnost předložené argumentace spatřuji prvotně v naprostém nevyrovnání se s existující judikaturou (příkladmo) uvedenou zde v odstavci 2 a dále v mlčení o faktu, že otázka nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí, jímž řízení nekončí, byla již mnohokráte Ústavním soudem, a to jednoznačně, řešena (srov. zde odstavec 6), pročež se minimálně slušelo dříve přijatá řešení zmínit, podrobit eventuální kritice, argumentačně vyvrátit či doplnit, nikoli však bez citace alespoň nálezových rozhodnutí k této problematice se vážících jen jaksi mimochodem nastolit novou doktrínu.
9. Tato nová doktrína v zásadě je vybudována na následujících tezích:
a) proti kasačnímu rozhodnutí (Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost nepřípustná; avšak
b) jsou případy, kdy přípustná přece jen jest; a konečně
c) kasační rozhodnutí se mohou stát předmětem přezkumu až poté, co stěžovatel vyčerpal prostředky, které měl k dispozici v návaznosti na kasační rozhodnutí.
10. Vůči těmto tezím nově připouštějícím podání ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím předkládám následující námitky.
11. Jen na okraj k tezi shora uvedené pod písmenem c): ještěže ovšem byl tento dodatek připojen - jinak by do hry vstupovala i otázka včasnosti ústavní stížnosti spojená dokonce s možností rušení kasačních rozhodnutí v průběhu procesu.
12. Je-li však dle většiny pléna tak jako tak nezbytné, aby před podáním ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí absolvoval stěžovatel následné řízení, nepřináší přijatá novinka pro ochranu ústavních práv stěžovatele vůbec nic. Byla-li by následnými rozhodnutími v důsledku vázanosti nižšího soudu názorem soudu vyššího porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nic nebrání zrušením takovýchto rozhodnutí ústavněprávní ochranu stěžovateli poskytnout; že tu nemůže dojít k žádné kolizi (tím méně pak, že by byla vyloučena ústavněprávní ochrana práv účastníka řízení) vysvětlil Ústavní soud již ve shora citovaném nálezusp. zn. IV. ÚS 290/03, v němž výslovně uvedl nejen, že je ústavní stížnost do kasačního rozhodnutí dovolacího soudu nepřípustná, ale také že soudy, jejichž rozsudky byly nálezem Ústavního soudu zrušeny, budou v dalším řízení vázány podle čl. 89 odst. 2 Ústavy právě rušícím nálezem Ústavního soudu, a nikoliv předcházejícími závěry obsaženými v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu.
13. Výjimka dle teze uvedené shora v odstavci 9 b) je navíc dle mého názoru nejen nepotřebná, ale především vadně zdůvodněná.
14. Oba modelové případy odůvodňující onu výjimku, tak jak jsou nastoleny v odstavci 29 nálezu, jsou především zcela nesouměřitelné. Už tím vysvětlení potřeby jejího zavedení do procesní praxe Ústavního soudu značně trpí.
15. K modelové situaci první (pozdě podané dovolání bylo projednáno a bylo mu vyhověno) připomínám, že není znám případ takto konstruovaný; došlo-li by k němu v budoucnu, je řešitelný současnými nástroji (srov. zde odstavec 12).
16. Nebezpečné jsou však závěry plynoucí z modelu druhého (přípustnost dovolání byla posouzena svévolně). Bližším rozborem ukazuje se totiž, že výjimka zde vytvářená ve skutečnosti výjimkou není. Připustila-li totiž rozhodující většina pléna, že obdobou modelu prvního (sám si ani trochu nemyslím, že by šlo o "obdobu") je situace svévolného posouzení přípustnosti dovolání, nejudikovala tím toliko názor o přípustnosti ústavní stížnosti do údajně svévolně přijatého kasačního rozhodnutí, ale prvotně důsledek, který z tohoto názoru vyplývá: totiž, že u každého ústavní stížností napadeného kasačního rozhodnutí je nutno zkoumat, bylo-li či nebylo-li o jeho přípustnosti uvažováno Nejvyšším soudem svévolně; z výjimky se tím stává stoprocentní pravidlo. Nadto nezkoumala by se svévolnost rozhodnutí, ale svévolnost úvahy o přípustnosti dovolání, kterážto úvaha jako nezbytná předběžná myšlenková operace není obsažena ve výroku rozhodnutí, nýbrž nejvýše v jeho odůvodnění.
17. Není přitom pravda, že - cituji z odstavce 29 nálezu - "[p]okud by tak Ústavní soud setrval na kategorickém závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím nejvyšších soudních instancí, ocitla by se část soudního řízení zcela mimo rámec jakékoliv kontroly, neboť by de facto byla těmto soudům dána téměř neomezená kasační pravomoc, kdy případné vybočení z mezí spravedlivého procesu by soud nižší instance nebyl oprávněn korigovat a ústavněprávní ochrana práv účastníka řízení by byla rovněž, skrze nepřípustnost ústavní stížnosti, vyloučena.". Naopak většinou prosazený striktní závěr vyvolává otázku, zda je tedy stěžovatel povinen kromě následného (následných) rozhodnutí napadnout i předcházející rozhodnutí kasační (pro svévoli při jeho přijetí; zde podotýkám, že byla-li by následná rozhodnutí opírající se o právní názory zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu protiústavní, vždy by zřejmě bylo nutno hodnotit rozsudek Nejvyššího soudu jako rozhodnutí svévolně učiněné).
18. Konstrukce přípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro uvedené nejen rozporná s existující judikaturou Ústavního soudu, ale i bezvýznamná jak pro projednání případu řešeného II. senátem Ústavního soudu, tak i obecně. Jediným jejím účelem může být dodatečně ospravedlnit aktivní legitimaci II. senátu k podání návrhu; s tím však souhlasit nemohu.
19. In concreto kladu si otázku, jak vlastně derogační rozhodnutí pléna pomůže II. senátu bezchybně vyřešit případ jím posuzovaný. Nenalézaje na ní relevantní odpověď, docházím oklikou k již dříve vyloženému názoru, že zde II. senát zahájil nikoli konkrétní, ale abstraktní kontrolu normy.
20. Měl být tedy návrh II. senátu odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
II.
Výhrady věcné
21. Při mém přesvědčení, že návrh neměl být pro neoprávněnost navrhovatele vůbec projednáván, mohl bych zůstat u výhrad procesních. Považuji však za slušné vyjádřit alespoň stručně svůj nesouhlas i s posouzením věci samé.
22. V nálezu shromážděné derogační důvody považuji za značně nepřesvědčivé. Lze jistě souhlasit s obecnými vývody stran práva na přístup k soudu a stran předvídatelnosti soudního rozhodování, avšak aplikace těchto principů na přezkum ústavnosti napadeného zákonného ustanovení je nepřípadná. I kdyby Nejvyšší soud rozhodoval o přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejednotně či rozkolísaně, ba dokonce (někdy) i svévolně, nebyl by to relevantní argument pro zrušení právní normy. Jakékoli excesy při rozhodování, tj. při aplikaci právní normy, mají být korigovány rušením excesivních rozhodnutí, nikoliv rušením normy samotné. Letitá a správná doktrína Ústavního soudu, že důvod k derogaci kterékoliv právní normy dán je pouze tehdy, nelze-li tuto normu ústavně konformně vyložit, je zde - opět mlčky a bez protiargumentace - bez dalšího opuštěna, a to i když přezkoumávané ustanovení nejenže ústavně konformně vyložitelné jest, ale také v současnosti, právě i pod vlivem judikatury Ústavního soudu, Nejvyšším soudem v souladu s touto judikaturou vykládáno je. I kdyby v tom či onom případu došlo k svévoli, není to, jak je již shora uvedeno, důvod ke zrušení v podstatě rozumného ustanovení procesního práva. A to již ani nezmiňuji provázanost derogovaného ustanovení především s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. poskytujícím pro interpretaci přípustnosti tzv. nenárokového dovolání dostačující vodítko.
23. Řadu dalších důvodů, pro něž k derogaci napadeného ustanovení dojít nemělo, uvedli ve svých odlišných stanoviscích ostatní disentující soudci. Nepovažuji za přínosné jimi předloženou argumentaci opakovat.
III.
Závěr
24. Celý nález zdá se být prolnut pocitem většiny, že derogací napadeného ustanovení a jeho novou, "lepší" formulací vytvoří se stav příznivější předvídatelnosti rozhodování Nejvyššího soudu v otázce přípustnosti dovolání.
25. Těžko bych však hledal příklad více nepředvídatelného rozhodnutí Ústavního soudu, než je právě nález nyní většinově přijatý. Po mnoho let v desítkách, ba spíše stovkách případů nenalézal Ústavní soud žádný důvod k pochybnostem o ústavní konformitě nálezem rušeného zákonného ustanovení. Náhlé prozření o protiústavnosti § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neřešitelné ani výkladově může zaskočit zákonodárce až natolik, že přípustnost dovolání proti rozhodnutím nikoli diformním ponechá bez úpravy, čímž by se v důsledku nálezu Ústavního soudu přístup účastníků k Nejvyššímu soudu dramaticky zúžil. Ústavně je snad taková konstrukce civilního procesu možná, nemyslím si však, že je správná.
26. Neplatí a nestačí, že většina pléna Ústavního soudu zřejmě pociťovala ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., respektive jeho aplikaci Nejvyšším soudem za problém. Byť by tu aplikační oříšek byl, byl řešitelný a řešení Nejvyšší soud i Ústavní soud již dříve nalezly, a to aniž by dosud považoval Ústavní soud za potřebné přistoupit k derogačnímu rozhodnutí. Má-li nyní rozhodující většina za jisté, že "nazrál čas" (odstavec 67 nálezu) k jiné než dosavadní legislativní formulaci, přehlíží tím poněkud optimisticky, že k nové úpravě zákonodárce přistoupit nemusí. Kromě toho, byť by k ní i přikročil, ztěžka lze předpokládat, že ta by - jako ostatně zpravidla každá procesní novinka - nepřinesla s sebou, třebas i jen dočasně, interpretační a aplikační potíže. V rámci ochrany ústavnosti měl by Ústavní soud svými derogačními nálezy řešit skutečné - to jest bez derogace neodstranitelné - problémy, a nikoliv demonstrovat svoji ambici stát se návodcem zákonodárné úpravy, jejíž bezproblémovost je pouhým ztěžka uskutečnitelným přáním.