42. Za této právní situace, která se několikrát změnila a která navíc byla založena zákonem č. 127/2005 Sb. s účinností teprve od 1. 5. 2005, nelze s ohledem na okolnosti případu dát jednoznačně přednost principu právní jistoty před možností dotčených subjektů ochránit svá subjektivní práva nově vytvořenou možností podat návrh soudu na zrušení opatření obecné povahy. Dal-li zákonodárce spolu se založením nového právního institutu možnost dotčeným subjektům, aby v závislosti na právě panujícím formálním či materiálním pojetí opatření obecné povahy v průběhu 3 až 5 let napadly (aspekt ochrany subjektivních práv) taková opatření (tedy i územní plány), nelze to považovat za svévoli, nýbrž rovněž za možnost, jak dosáhnout nápravy nezákonnosti (aspekt legality) na tomto úseku s dosahem do vzdálenější minulosti. Nyní se tato možnost uzavřela, přičemž každý dotčený subjekt měl ještě možnost do 31. 12. 2011 takový územní plán napadnout, aniž byl vázán lhůtou. Nově pak čl. II bod 8 přechodných ustanovení k novele soudního řádu správního v zákoně č. 303/2011 Sb. stanoví, že proti opatření obecné povahy, které nabylo účinnosti přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze podat návrh na jeho zrušení nebo zrušení jeho části nejpozději do 3 let ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti, přičemž ani zde nelze zmeškání lhůty pro podání návrhu prominout. Je-li nyní stanovena lhůta tří let k podání takového návrhu a je-li možno konstatovat relativní ustálení judikatury na konci roku 2008, není možno tento časový odstup z hlediska absence lhůty pro podání návrhu hodnotit jako neústavní, svévolný nebo neproporcionální. Jedná se o časový úsek, který se řádově podstatně neliší od nyní zvolené lhůty 3 let podle § 101b odst. 1 s. ř. s. a § 174 odst. 2 správního řádu. Stejně tak podle § 72 odst. 2 s. ř. s. lhůta tří let platí pro možnost podání žaloby k ochraně veřejného zájmu, jak ji nyní svěřuje § 66 odst. 2 a 4 s. ř. s. nejvyššímu státnímu zástupci a veřejnému ochránci práv. Totéž se týká právní situace vedlejších účastníků, kde ke změně územního plánu došlo až v květnu 2009, přičemž ke zrušení těchto změn došlo v lednu 2011, ovšem nikoli rozhodnutím samotného zastupitelstva obce v rámci řešení otázek obecní politiky, nýbrž rozhodnutím soudu, které je založeno na závěru o porušení zákona.
43. Je možno připustit, že s rostoucím časovým odstupem od 1. 5. 2005 (nabytí účinnosti zákona o elektronických komunikacích), od 1. 1. 2006 (nabytí účinnosti nového správního řádu), od 3. 6. 2008 (výslovná transformace územních plánů z obecně závazných vyhlášek na opatření obecné povahy) a od 19. 11. 2008 (nález sp. zn. Pl. ÚS 14/07 potvrzující materiální pojetí) by v důsledku chybějící lhůty k podání návrhu v § 101a odst. 1 s. ř. s. mohla nastat situace označovaná teorií jako jeho postupné zneústavnění (tzv. Verfassungswidrigkeitswerden). V případě konkrétní kontroly ústavnosti zákona však v tomto časovém okamžiku pro takový závěr není místo, neboť prodlužování tohoto časového úseku se již zastavilo.
44. V tomto směru je možno posoudit i další námitku, která s absencí lhůty k podání návrhu nepřímo souvisí, tj. námitku vůči koncentraci řízení u Nejvyššího správního soudu. Nejedná se jen o obvyklý závěr, že organizace soudnictví je věcí zákonodárce (čl. 91 odst. 2 Ústavy). Zde považuje Ústavní soud za potřebné poukázat na skutečnost, že při založení nového právního institutu nelze považovat takovou koncentraci, která zajišťuje na počátku alespoň určitou možnost založení jednotné judikatury, za něco samo o sobě neústavního. Navíc vlastní zkušenost s rozdílnými právními názory v otázkách rušení a definování povahy opatření obecné povahy dokládá oprávněnost tohoto dočasného řešení, které bylo nyní zrušením § 101c s. ř. s. opuštěno.
45. Ani opačný závěr by ovšem nemohl zvrátit vlastní rozhodnutí o nedůvodnosti návrhu. Ústavní ani obecný soud nemohou vyplnit "mezeru" tam, kde zákonodárce podání návrhu žádnou lhůtou nesvázal, což konečně uvádí i navrhovatel ve svém podání (viz sub 14). To rovněž dokládá rozsudek Soudu prvního stupně - nyní Tribunál - (čtvrtého rozšířeného senátu) ze dne 6. října 2005 ve spojených věcech T-22/02 a T-23/02 Sumitomo Chemical Co. Ltd a Sumika Fine Chemicals Co. Ltd proti Komisi, kterého se navrhovatel dovolává (viz sub 12). Výše uvedené skutečnosti a časový rámec právní úpravy i iniciačního sporu zde i Ústavní soud vedou k závěru, že v projednávané věci nelze dát jednoznačně přednost principu právní jistoty blíže neurčených adresátů opatření obecné povahy před ochranou subjektivních práv opatřením zasažených subjektů. Stanovení či nestanovení lhůty k podání návrhu na zahájení řízení před soudem či jiným orgánem spočívá plně na zákonodárci. Ten také tuto tvrzenou mezeru vyplnil novelou soudního řádu správního (zákon č. 303/2011 Sb.) a novým zněním § 101b odst. 1 s. ř. s. Protože překážkou použití nové právní úpravy je - jak bylo vícekrát zmíněno - přechodné ustanovení čl. II bodu 9 zákona č. 303/2011 Sb., mohla by se cesta k použití nové právní úpravy (navíc nota bene zpětně) otevřít jen zrušením tohoto přechodného ustanovení. O jeho zrušení však v tomto řízení nešlo a Ústavní soud ani nemůže předjímat možné rozhodnutí o tom, zda nově stanovená lhůta odpovídá povaze opatření obecné povahy, které je právním aktem na pomezí individuálního správního aktu (kde jsou lhůty daleko kratší právě z důvodu právní jistoty) a právního předpisu (kde lhůty obvykle dány nejsou), a jaký by mohl být výsledek takového řízení. Navrhovatel s odvoláním na judikaturu Soudního dvora EU uvádí (blíže sub 14), že v případech, kdy není zákonodárcem žádná lhůta stanovena, nelze podání návrhu odkládat donekonečna a je třeba jej podat v přiměřené době, jinak by došlo nejen k porušení principu právní jistoty a podle okolností i legitimního očekávání účastníků daného právního vztahu. Zde musí Ústavní soud uvést, že to lze uplatnit především tam, kde to právní řád pro toho, kdo má takto jednat (ale bez vymezení lhůty) stanoví [např. viz nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (N 233/55 SbNU 197; 387/2009 Sb.), body 115 až 122], kdežto v případě uplatnění subjektivního práva osoby soukromého práva jde o úkol zákonodárce, aby sám zjednal stav právní jistoty, je-li to třeba s ohledem na okolnosti předmětu řízení.
46. Pominout v této souvislosti nelze ve vazbě na územní plány jako opatření obecné povahy zásadu koncentrace obsaženou zejména v § 89 odst. 2 stavebního zákona pro územní řízení a v § 114 odst. 2 stavebního zákona pro stavební řízení. S ohledem na to, co bylo řečeno ve vztahu k ukončení právního stavu, který lhůtu k podání návrhu na zrušení územního plánu nebo jeho části nestanovil, je pro posouzení otázky ústavnosti absentující lhůty rozhodující to, že tento stav byl již ukončen v přiměřeném poměru k nyní stanovené tříleté lhůtě. Dále je zde významné to, že z hlediska požadavku ochrany subjektivních práv osob soukromého práva vůči široce chápaným rozhodnutím orgánů veřejné správy [čl. 36 odst. 2 Listiny zahrnující rovněž pojem opatření obecné povahy - k tomu srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2239/07 ze dne 17. 3. 2009 (N 57/52 SbNU 267), bod 20] byl vytvořen dostatečný časový prostor, aby každý územním plánem dotčený subjekt mohl o takovou ochranu požádat s ohledem na to, že tuto ochranu nelze dostatečně kompenzovat v následných fázích územního nebo stavebního řízení (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/07, bod 35) nejen ve vztahu k územním plánům podle předchozího stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Navíc v některých typech řízení podle stavebního zákona již ani další fáze rozhodování nenásleduje, neboť zde opatření obecné povahy zastupuje současně i příslušné územní rozhodnutí. Např. podle § 77 odst. 1 stavebního zákona se již územní rozhodnutí nevydává pro území, pro které je vydán regulační plán - "a to v rozsahu, v jakém nahrazuje příslušná územní rozhodnutí". V takovém případě by ani osoba soukromého práva další prostředky ochrany svého subjektivního práva neměla k dispozici [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 2239/07 (viz výše)].
47. Na základě posouzení argumentace navrhovatele, okolností iniciačního případu a okolností vzniku a vývoje právní úpravy opatření obecné povahy a judikatury na tomto úseku dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh není důvodný, a proto rozhodl podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o jeho zamítnutí.