41. Jako neopodstatněnou považuje Vrchní soud v Praze námitku stěžovatele poukazující na údajně dlouhou dobu vedeného řízení bez viditelných výsledků. Trestní řízení od samého počátku, kdy začaly být z podnětu finančních institucí prověřovány dva úvěrové případy, do současné doby, kdy podezření bylo postupně rozšířeno na kompletní úvěrovou činnost družstva za poslední tři roky a je prověřováno již zcela konkrétní podezření ve vztahu k minimálně třem desítkám úvěrových obchodů, trvá cca pět měsíců. Spisový materiál se za tu dobu z původních několika svazků rozrostl na více než 20 svazků a výsledkem dosavadního šetření je již zmíněné podezření, že se v případě úvěrové činnosti stěžovatele jednalo o dlouhodobou, rozsáhlou, sofistikovanou a dobře organizovanou trestnou činnost. Do ní bylo zapojeno velké množství osob včetně managementu družstva a osob jinak s činností družstva spjatých; cílem mohlo být úplné vyvedení vkladů členů družstva a následné zastření původu finančních prostředků, přičemž veškeré doposud zjištěné skutečnosti důvodnost tohoto podezření podporují. Postupně dochází k odhalování vzájemných souvislostí mezi jednotlivými zdánlivě spolu nesouvisejícími úvěrovými případy, a to jak pokud jde o osoby, které se na nich podílely, tak pokud jde o finanční toky sloužící k organizaci a zajištění této činnosti. To, že přes intenzivní činnost orgánů činných v trestním řízení po pěti měsících prováděného šetření nebyla vznesena konkrétní obvinění, je zcela přirozené a odpovídající množství a složitosti prověřovaných skutečností.
42. Námitka spočívající v tom, že zajištění peněžních prostředků v rámci trestního řízení je nadbytečné a duplicitní, či dokonce přímo vyloučené, byla vznášena v rámci stížností proti napadeným usnesením a jak vrchní státní zastupitelství, tak vrchní soud se k ní vyjadřovaly v podstatě tak, že instituty trestního řízení podléhají jinému režimu a slouží jinému účelu než instituty správního práva. V posuzovaném případě, kdy jde o podezření z mimořádně rozsáhlé a závažné majetkové trestné činnosti, je jejich použití nezastupitelné. V případě, že by nabylo právní moci rozhodnutí ČNB ze dne 19. 9. 2013 o odnětí povolení působit jako družstevní záložna a že by dispoziční práva k účtům stěžovatele převzal likvidátor, připadala by v úvahu revize nutnosti použití tohoto trestněprávního institutu.
43. Rovněž všechny další stěžovatelem namítané skutečnosti byly podle soudu v průběhu dosavadního trestního řízení opakovaně vyvráceny a v odůvodněních napadených usnesení bylo opakovaně vysvětlováno, z jakých důvodů je nelze považovat za důvodné.
44. ČNB k ústavní stížnosti uvedla, že pro ni jako orgán dohledu jsou podle zákona prvořadé vnitřní procesy Metropolitního spořitelního družstva a dodržování povinností stanovených právními předpisy regulujícími činnost spořitelních a úvěrních družstev. ČNB se tak může vyjádřit pouze k některým skutečnostem tvrzeným Metropolitním spořitelním družstvem týkajícím se řízení vedeného ČNB. Ta zahájila dne 7. 5. 2013 správní řízení s Metropolitním spořitelním družstvem, jehož předmětem bylo podezření, že Metropolitní spořitelní družstvo dlouhodobě a soustavně porušovalo povinnost postupovat při svém podnikání obezřetně a s náležitou péčí, zejména tak, aby nebyla ohrožena návratnost vkladů jeho členů a jeho bezpečnost a stabilita.
45. Současně se zahájením správního řízení bylo vydáno předběžné opatření, kterým se Metropolitnímu spořitelnímu družstvu zakázalo přijímání vkladů, poskytování úvěrů a pořizování aktiv s nenulovou rizikovou vahou ve smyslu vyhlášky č. 123/2007 Sb. Primárním důvodem vydání předběžného opatření bylo předběžné zjištění o naprosté nefunkčnosti řídícího a kontrolního systému Metropolitního spořitelního družstva, především pokud jde o systém řízení úvěrového rizika a rizik spjatých s úvěrovou činností. Skutečnost, že Vrchní státní zastupitelství v Praze k podnětu Finančně analytického útvaru Ministerstva financí přistoupilo k zajištění peněžních prostředků Metropolitního spořitelního družstva na bankovních účtech, představovala pouze podpůrný důvod. Rozklad proti rozhodnutí o předběžném opatření byl bankovní radou zamítnut dne 8. 8. 2013. Dne 19. 9. 2013 pak bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo Metropolitnímu spořitelnímu družstvu odejmuto povolení působit jako družstevní záložna s ohledem na zjištěné vážné nedostatky v oblasti řízení úvěrového rizika a naplňování předpokladů řádné správy a řízení družstva v souvislosti s předcházením střetu zájmů. Rozhodnutí doposud nenabylo právní moci, neboť Metropolitní spořitelní družstvo podalo proti rozhodnutí rozklad.
46. Všechna vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Dne 1. 11. 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele označené jako doplnění odůvodnění ústavní stížnosti a replika k vyjádřením. V něm stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že nebrojí proti zajištění peněžních prostředků jako takovému, nýbrž proti jeho rozsahu, který nadále, i po vyjádření Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze k podané ústavní stížnosti, hodnotí jako nepřiměřený. Tato nepřiměřenost vede k ničení stěžovatele a ke vzniku škod, přičemž k ničemu takovému nemuselo docházet. Součástí vyjádření je i tabulka, z níž má dle stěžovatele vyplývat, že s růstem objemů vkladů narůstal i objem poskytnutých úvěrů s tím, že úvěry v selhání byly vždy pod průměrem ostatních peněžních institucí, např. ke konci roku 2012 vykazoval stěžovatel 2,41 % úvěrů v selhání. Stěžovatel zopakoval, že byl do zásahu ČNB a Vrchního státního zastupitelství v Praze dlouhodobě ve výborné progresivní finanční kondici a neměl problémy s finančním zdravím a se splácením poskytnutých úvěrů. Proto měl být zásah Vrchního státního zastupitelství v Praze přiměřený situaci a ve vztahu toliko k podezřením, a nikoli nepřiměřený. Zásah ČNB, ale i Vrchního státního zastupitelství v Praze tak je tou okolností, která vede stěžovatele do likvidace či insolvence, tedy stěžovatele ničí. Je třeba hodnotit i dlouhodobost zásahu a skutečnost délky prověřování bez definovaných výsledků. Vrchní státní zastupitelství v Praze patrně čeká, až bude stěžovateli pravomocně odejmuta licence, což je opět postup mimo trestní řád. K nárůstu poskytnutých úvěrů stěžovatel uvedl, že při vysokém nárůstu vkladů je navýšení úvěrů zcela logickým a ekonomicky správným krokem, neboť se jedná o umístění volných prostředků do v zásadě nejvýnosnější části aktiv. Stěžovatel nikdy v historii neměl likvidní problémy. Ke konci dubna 2013 navýšil dokonce likvidní polštář až na úroveň 1/3 své bilanční sumy, což činí 3 965 901 485 Kč. Co se týká kvality řídícího a kontrolního systému ve vztahu k úvěrovému riziku, pak lze dle zjištění znalce konstatovat, že stěžovatel měl a má nastaveny všechny procesy pro poskytování úvěrů řádně a v souladu s pravidly pro poskytování úvěrů. V této oblasti vydal všechny potřebné předpisy zabezpečující řízení úvěrového rizika a procesů s tímto spojených. V průběhu let 2012 a 2013 postupoval stěžovatel u všech úvěrových případů standardním způsobem dle příslušných vnitřních předpisů. Zvýšení počtu úvěrových případů v zásadě neovlivňovalo ani časově, ani kvalitativně zpracování úvěrových obchodů, jejich posuzování z hlediska rizik a schvalovacích procesů. K ohrožení samotné existence stěžovatele by však mohlo dojít právě v důsledku opatření vrchního státního zastupitelství, kdy jsou jeho finanční prostředky na účtech u jiných bank zablokovány, a to v rozsahu pravděpodobně velmi výrazně převyšujícím vznik případné škody z možného trestněprávního jednání, tak jak je předběžně uváděno státní zástupkyní. Opatření ČNB a vrchního státního zastupitelství v současné době neumožňují stěžovateli dále řádně fungovat a mohou vyvolat paniku mezi jeho členy a následně v celém sektoru úvěrových a spořitelních družstev s tím, že řízenou likvidací stěžovatele bude opět zatížen stát, potažmo Fond pojištění vkladů. Ze všech těchto důvodů stěžovatel trvá na své ústavní stížnosti.
IV. Posouzení věci Ústavním soudem
47. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. S ohledem na toto omezení přezkumu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
48. V rámci posuzované problematiky Ústavní soud v minulosti uvedl, že peněžní prostředky na účtu u banky, zajišťované podle § 79a trestního řádu, představují majetek ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24 - § 62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské, kriminality. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 385/05 ze dne 19. 10. 2005; dostupná na http://nalus.usoud.cz).
49. Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení peněžních prostředků vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, přičemž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 600, bod 6).
50. Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. Oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohla být zjednána náprava již na této úrovni. Orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ve smyslu § 79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění majetku za podmínek podle § 79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007; dostupná na http://nalus.usoud.cz).
51. Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba ponese zvláštní a nadměrné břemeno (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku ze dne 23. září 1982 č. 7151/75;7152/75 Série A č. 52 § 26-28). Jinými slovy, musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 333/04 ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 703/06 ze dne 2. 1. 2007; dostupná na http://nalus.usoud.cz). V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 723/02 ze dne 24. 8. 2004; dostupné na http://nalus.usoud.cz).
52. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v jejichž důsledku je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004 či I. ÚS 369/03 ze dne 4. 11. 2003 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz).
53. Uvedené předpoklady byly ve zkoumaném případě splněny. Posouzení podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a obecného soudu); Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou vůbec předpokládány důvodně (čl. 36 odst. 1 Listiny), leč pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně". V dané fázi trestního řízení není rozhodováno o vině či nevině obviněného, nýbrž je posuzováno v kontextu hodnocení důkazů, zda jsou dány předpoklady aplikovaného zajišťovacího institutu. Dle názoru Ústavního soudu nelze ve vztahu k rozhodnutí o zajištění majetku vymezit jednoznačná a neměnná kritéria, která by byla směrnicí pro úvahy předurčující vlastní výrok o něm a jež by bylo možno vtěsnat vyčerpávajícím způsobem do obecných pravidel. Ta jsou totiž pro samu povahu tohoto opatření - s ohledem na konkrétní a jedinečné okolnosti daného případu - značně flexibilní, z čehož plyne i závěr, že se mohou v rozhodovací praxi lišit.
54. V případě stěžovatele Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě relevantních zákonných ustanovení, byla vydána k tomu příslušnými orgány a všechny podstatné okolnosti, za nichž byla vydána, nasvědčují tomu, že nejsou ani projevem svévole těchto orgánů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vrchního státního zastupitelství jasně vyplývá důvodné podezření z páchání závažné trestné činnosti, kterou mělo být nezákonné vyvedení peněžních prostředků z účtů Metropolitního spořitelního družstva. Napadená rozhodnutí vrchního soudu jsou po formální stránce zcela přijatelná, odůvodnění je dostatečné a konkrétní ve vztahu k jednotlivým námitkám uváděným ve stížnostech.
55. I když ústavní stížnost směřuje proti úkonům orgánů činných v trestním řízení, nelze v souvislosti s tím odhlédnout od rozhodnutí ČNB o odnětí povolení působit jako družstevní záložna (byť zatím nepravomocného), které podezření těchto orgánů ještě posiluje. Podle ČNB k nedostatkům v podnikání družstevní záložny docházelo zejména v oblasti řízení úvěrového rizika nebankovních subjektů a v oblasti naplňování předpokladů řádné správy a řízení družstva v souvislosti s předcházením střetu zájmů. Záměr ČNB a orgánů činných v trestním řízení je v shodný - zajistit, aby majetek členů Metropolitního spořitelního družstva nebyl dále ohrožován či dokonce znehodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou nadto povinny odhalit podíl jednotlivých konkrétních osob na páchání trestné činnosti a pohnat je k trestní odpovědnosti, pokud se prokáže, že byl spáchán trestný čin.
56. Možnost přezkumu napadených zajišťovacích úkonů Ústavním soudem je tak omezena na posouzení proporcionality těchto opatření, tedy zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným, zejména zda není zřejmý nepoměr mezi závažností prověřované trestné činnosti a rozsahem zajištění ve vztahu k možnostem stěžovatele jako podnikatele dále vykonávat činnosti, jež s tímto podnikáním souvisí. Podle tvrzení stěžovatele totiž rozsah, jakož i délka zajištění majetku, jak bylo provedeno orgány činnými v trestním řízení, ohrožuje samu podstatu jeho podnikání a může vést až k jeho likvidaci.
57. Ve své dosavadní nálezové judikatuře se Ústavní soud přiměřeností zásahu do vlastnického práva zajištěním peněžních prostředků dle § 79a trestního řádu zabýval zejména v souvislosti s jeho délkou. Podle názoru Ústavního soudu by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. § 72a tr. řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
58. Tak např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) Ústavní soud konstatoval: "V posuzované věci je nesporné, že k omezení vlastnického práva stěžovatelky k peněžním prostředkům na bankovních účtech došlo dne 13. září 2001, tedy před více než šesti lety. Po celou dobu předcházející podání ústavní stížnosti přitom nebylo skončeno ani přípravné řízení a není zřejmé, kdy bude skončeno, neboť na přelomu tohoto roku došlo k vrácení věci k doplnění vyšetřování, jak bylo zjištěno při ústním jednání. Konečně ani v době posledního rozhodování obecného soudu (21. listopadu 2006) nebylo s ohledem na konkrétní průběh trestního řízení zřejmé, kdy skončí. Dosavadní délka trestního řízení je nepřiměřeně dlouhá k tomu, aby opodstatňovala zásah do základního práva na majetek v rozsahu, v jakém bylo obecným soudem rozhodováno. Orgány veřejné žaloby měly dostatek času na to, aby dosáhly provedení celého řízení, završeného i případným zabráním zajištěných peněžních prostředků, avšak doposud se tak nestalo a není zřejmé, zda a kdy se tak stane. Za této situace nemůže být dána přednost zájmům státu na zajištění těch peněžních prostředků, které mají být použity na úhradu splatných závazků, nota bene závazků vůči státu."
59. Obdobně v nálezu sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609) Ústavní soud uvedl, že "nemá důvod zpochybňovat specifika dané trestní věci, tedy že vykazuje značnou složitost, neboť byla jednak páchána při znalosti obchodování s danou speciální komoditou, a to na území více států, se zapojením více různých fyzických a právnických osob, a dále s přihlédnutím k předpokládané výši způsobené škody a tomu, že řízení se vede proti uprchlému. Je však na druhou stranu třeba vidět, že Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 607/05 (jednou ze stěžovatelek byla i společnost BENet Praha, spol. s r. o) při hodnocení přiměřenosti posuzovaného zásahu respektoval požadavek orgánů veřejné žaloby na dobu potřebnou k provedení přípravného řízení (usnesení sp. zn. III. ÚS 607/05 ze dne 9. 3. 2006 - ve SbNU nepublikováno). Již v té době byla délka jeho trvání na hranici ústavněprávní únosnosti, a to bez nutnosti zkoumat konkrétní kroky orgánů veřejné žaloby (a další okolnosti) pro potřeby zkoumání průtahů v řízení. Překročení této hranice, k němuž došlo i zčásti činností tuzemských orgánů veřejné žaloby, tudíž představuje zásah do základního práva stěžovatelky na majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, který postrádá ústavněprávní opodstatněnost."
60. V obou těchto případech Ústavní soud konstatoval jako nepřiměřenou délku zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatelky šest let s tím, že ani po více než šestileté době nebylo skončeno přípravné řízení a nebylo ani není zřejmé, kdy skončeno bude, když věc byla vrácena policejnímu orgánu.
61. Na rozdíl od shora uvedených případů bylo v nyní projednávané věci první usnesení o zajištění peněžních prostředků stěžovatele vydáno dne 3. 5. 2013. V době podání ústavní stížnosti (13. 8. 2013) trvalo zajištění zhruba tři měsíce. Prověřování trestné činnosti v tomto případě započalo po obdržení trestního oznámení FAÚ ze dne 25. 4. 2013, které bylo doplněno o další závažné skutečnosti dne 5. 6. 2013. S ohledem na rozsah prověřované trestné činnosti, na její sofistikovanou podobu, na množství osob a korporací do ní zapojených a s ohledem na to, že množství peněžních prostředků směřovalo na zahraniční účty, nelze v současné době konstatovat, že by vyšetřování a s ním spojené zajištění peněžních prostředků stěžovatele trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Po prostudování spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal a do něhož mohl v plném rozsahu nahlédnout, Ústavní soud učinil závěr, že ve věci nedochází k neodůvodněným průtahům, neboť průběžně jsou prováděny další úkony trestního řízení, důležité pro náležité objasnění věci.
62. K tomuto konstatování je však třeba zdůraznit, že jím není v žádném případě míněno, že by vyšetřování ve stadiu před zahájením trestního stíhání, tedy před obviněním konkrétní osoby nebo osob, mohlo trvat neomezeně dlouhou dobu. Jakkoli je nutno přihlížet k rozsahu trestné činnosti a její komplikovanosti, je nutno všechny úkony trestního řízení, které mají k objasnění trestné činnosti směřovat, konat s maximálním možným urychlením tak, aby zajištění peněžních prostředků, a tím omezení vlastnického práva k nim trvalo dobu co možná nejkratší. To, že Ústavní soud v současné době nepovažuje námitku stěžovatele ohledně délky zajištění za opodstatněnou, tedy neznamená, že v průběhu času nemůže názor na přiměřenost délky tohoto zajištění podstatnou měrou změnit (viz několik rozhodnutí Ústavního soudu v případě stěžovatele BENet, spol. r. o.).
63. Ústavní soud nemůže odhlédnout od skutečnosti, že v případě stěžovatele se jedná o družstevní záložnu, zřízenou podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Povolení působit jako družstevní záložna uděluje ČNB družstvu se sídlem v České republice k výkonu činností, kterými jsou přijímání vkladů od svých členů a poskytování úvěrů svým členům (§ 1 odst. 1 citovaného zákona). Zajištění peněžních prostředků v již konstatovaném objemu má v dané chvíli za následek, že členové družstva nemají přístup ke svým vkladům. Omezení vlastnického práva (čl. 11 Listiny) se tak nevztahuje pouze na majetek stěžovatele, ale přímo se dotýká majetkové účasti (ve formě vkladů) jednotlivých členů družstva.
64. K tomu je však třeba uvést, že opatření jak orgánů činných v trestním řízení, tak ČNB (zajištění peněžních prostředků, předběžné opatření a rozhodnutí o odnětí licence) směřují především k tomu, aby majetek členů družstva byl zachován a aby bylo zabráněno nezákonnému vyvádění peněžních prostředků z družstva, tedy tzv. tunelování. Je třeba vzít rovněž v úvahu, že majitelem účtů, na nichž byly peněžní prostředky zajištěny, je družstvo, nikoli jeho členové. Podstatou institutu zajištění je omezení dispozičního práva majitele účtu, nikoli jeho odejmutí majiteli účtu či snad vstup do práv majitele účtu ve formě převzetí výkonu funkce statutárního orgánu. V dané chvíli je i v zájmu jednotlivých členů družstva, aby s peněžními prostředky nebylo disponováno a aby tyto v co největší míře zůstaly i nadále na účtech (i když zajištěných) družstva.
65. Co se týká rozsahu, tedy množství zajištěných peněžních prostředků, zde musí Ústavní soud konstatovat, že posuzování této otázky mu v zásadě nepřísluší. Ústavní soud ve své již ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
V. Závěr
66. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 26 Listiny, musí Ústavní soud konstatovat, že k zásahu do tohoto ústavně zaručeného práva podnikat nedošlo. Jak z napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, tak z probíhajícího správního řízení vedeného ČNB naopak vyplývá, že činnost stěžovatele vybočila ze zákonných oprávnění podle zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vystavila členy družstva, tedy vkladatele, nepřiměřenému riziku ztráty části vložených peněžních prostředků (podrobněji body 63, 64).
67. K namítanému porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že jedním ze základních měřítek fungování státní moci je princip proporcionality (přiměřenosti) a též zákaz zneužití práva při zásahu státní moci. Vychází se z premisy, že k zásahu do základních práv či svobod, i když to jejich ústavní úprava nepředpokládá, může dojít v případě jejich vzájemné kolize nebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež nemá povahu základního práva a svobody (veřejný statek) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.)]. Vždy však je v těchto případech třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je již zmíněný princip proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jenž může být také nazýván zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Zkoumají se obvykle tři kritéria posuzování přípustnosti zásahu. Prvním z nich je způsobilost naplnění účelu (nebo také vhodnost), dle níž musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o potřebnost: je povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám - z více možných prostředků. Třetím kritériem je přiměřenost (v užším smyslu), neboť újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli. Opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 25/97 (N 53/11 SbNU 25; 159/1998 Sb.)].
68. V nyní projednávané věci je tedy s ohledem na shora uvedené nutno poměřovat přijatá opatření ve formě zajištění peněžních prostředků s veřejným zájmem, kterým byl v době jejich přijetí zejména zájem na zabránění protizákonnému vyvedení peněžních prostředků z dispozice stěžovatele a poté zájem na vyšetření závažné hospodářské trestné činnosti a spravedlivé potrestání případných pachatelů. Jedná se však rovněž o práva a oprávněné zájmy samotných členů družstva (vkladatelů), přičemž účelem přijatých opatření není je jakkoli poškodit v jejich majetkových právech, ale naopak ochránit jejich vklady na účtech stěžovatele. Z průběhu trestního řízení je zřejmé, že jediným účinným opatřením bylo v dané chvíli zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatele, tedy použití trestněprávních institutů, neboť zásah dohledového orgánu, kterým je ČNB, ve formě zahájení správního řízení a rozhodnutí o předběžném opatření, přišel až posléze. Ústavní soud tedy konstatuje, že negativní důsledky zajištění peněžních prostředků dosud nepřevážily nad pozitivem, kterým je ochrana veřejného zájmu, a že účel zajištění je realizován prostředky, které lze v současné chvíli považovat za adekvátní. Z řečeného plyne, že v relaci k testu proporcionality je aktuálně naplněno nejen kritérium vhodnosti a potřebnosti mocenského zásahu, ale i kritérium přiměřenosti použití trestněprávních prostředků vedoucích k žádoucímu cíli, jenž propojuje veřejný zájem i ochranu vkladatelů.
69. Ústavní soud, vědom si skutečnosti, že dosud nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby, a že proto přezkum postupu orgánů činných v trestním řízení je s ohledem na minimalizaci zásahů do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů omezen, nehledal ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup v trestním řízení, které se i v době vydání tohoto nálezu nachází pouze ve fázi přípravného řízení, tedy před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby či osob, však vyžaduje, aby ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo konáno s plnou odpovědností tak, aby vlastnická práva stěžovatele byla omezena pouze po dobu zcela nezbytnou. Tato doba podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže trvat v řádu let, jak se snad domnívá Vrchní státní zastupitelství v Praze (dle vyjádření k ústavní stížnosti), ale spíše v řádu měsíců tak, aby nebyla dotčena základní práva jak stěžovatele, tak zejména jeho členů (vkladatelů). V opačném případě by Ústavní soud musel, pokud by se na něj stěžovatel v téže věci obrátil s novou ústavní stížností, své v tomto nálezu uvedené závěry přehodnotit.
70. V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byla projednána přednostně ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
71. V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu se ve věci nekonalo ústní jednání, neboť Ústavní soud neprováděl dokazování a od jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci.
72. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a vzhledem k tomu, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud v době projednání a rozhodnutí věci neshledal, nezbylo než ústavní stížnost zamítnout dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.