34. Uváží-li se, že se zákonodárce rozhodl pro nahrazení právní úpravy, označené již v té době za neuspokojující, a to právě i pro jí předvídané lhůty (srov. pasáž důvodové zprávy citovanou v bodě 29 tohoto nálezu), úpravou novou, v níž otázka lhůt k uplatnění nároku byla potlačena, resp. v ustanovení § 60a se již vůbec neobjevuje, je třeba z tohoto kontextu legislativních změn vyvodit následující závěry. Prvním je skutečnost, že zákonodárce svým počinem v podobě přijetí zákona č. 229/2001 Sb. způsobil, že změny v předmětné právní úpravě se tentokráte odrazily nikoli v občanském zákoníku (z něhož byl předmět úpravy vyňat, byť způsobem porušujícím legitimní očekávání jejích adresátů, a proto došlo k obnovení stavu založeného původně zrušenými ustanoveními § 879c, 879d a 879e občanského zákoníku; nicméně v předchozím odstavci připomenutý kasační zásah Ústavního soudu nic nemění na zákonodárcem projevené "derelikci" občanského zákoníku jako prostředí, v němž by se měla nacházet komplexní úprava nyní zkoumané problematiky), ale přímo v zákoně o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích a v zákoně o vlastnictví bytů [zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů], což již samo o sobě značí specifickou povahu novelizací nově založených majetkových práv, jakož i odklon zákonodárce (v jistém smyslu "tacitní", protože vlastní přesun komplexní právní úpravy z občanského zákoníku do zvláštních předpisů není v důvodové zprávě nijak odůvodněn) od dosavadního způsobu a "nosiče" řešení nejednoty vlastnictví pozemků a staveb, resp. jeho volbu řešit uvedenou problematiku specifickým způsobem mimo civilní kodex. Přesun úpravy z občanského zákoníku na zvláštní zákony (byť v případě zákona o vlastnictví bytů jde o předpis úzce související s občanským zákoníkem a o jeden ze stěžejních pramenů občanského práva) tak současně signalizoval úmysl zákonodárce odpoutat se od řešení problému pomocí klasických občanskoprávních institutů a zároveň jeho snahu posunout nově nabídnuté řešení do nové dimenze; lze proto uzavřít, že tato skutečnost sama o sobě bez dalšího snižuje prostor pro případné použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení, byť jeho aplikaci zcela jistě (ještě) nevylučuje.
35. Druhý, daleko důležitější moment těchto legislativních změn, ovšem spočívá v tom, že zákonodárce v nové úpravě opustil koncepci prekludovaného majetkového nároku, aniž by prekluzi nahradil jakýmkoli jiným způsobem (včetně promlčení), když ani ze samotného § 60a ZMS, ani z jiných ustanovení tohoto zákona či zákona o vlastnictví bytů nelze v nejmenším dovodit ani povinnost státu převést pozemky v určité lhůtě, ani povinnost oprávněných subjektů požádat v takové lhůtě stát o uzavření darovací smlouvy, resp. formálním způsobem svůj nárok uplatnit. Absencí lhůt či srovnatelného časového omezení na uplatnění majetkových nároků plynoucích z § 60a ZMS v kombinaci s přesunem právní úpravy z občanského zákoníku na zvláštní zákony zákonodárce ve svém důsledku vytvořil a u oprávněných subjektů vzbudil dostatečně silné legitimní očekávání na vyřešení reliktu nejednotnosti vlastnictví, které je dnes umocněno nadcházejícím nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), který v otázce vlastnického práva staví na zásadě superficies solo cedit, tedy sám směřuje k postupnému odbourání odlišnosti mezi vlastnictvím k pozemku a vlastnictvím k stavbám na něm zřízených, které jsou jeho součástí (srov. § 3054 a násl. nového občanského zákoníku), jak na to ostatně poukázali stěžovatelé v ústavní stížnosti. K tomu je pak nutno přiřadit i komplikace, které nedořešená nejednota vlastnictví pozemků a staveb vlastníkům bytů a nebytových prostor, resp. dalším v souladu s § 60a ZMS oprávněným subjektům, přináší ve výkonu jejich vlastnického práva, kdy de facto omezuje jejich ius disponendi, i když se přirozeně nemůže jednat o nepřípustné zásahy do vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
36. Zatímco však na straně recipientů majetkových práv uvedených v § 60a ZMS, a tím i u stěžovatelů, je možno k existenci a s ní související intenzitě jejich legitimního očekávání spolehlivě a bez pochybností dospět, nelze totéž prohlásit ve vztahu k druhému poměřovanému principu, požadavku na právní jistotu vlastnických vztahů. Tu je třeba předně podotknout, že nová právní úprava reprezentovaná ustanovením § 60a zákona č. 219/2000 Sb. i dalšími právními normami zavedenými zákonem č. 229/2001 Sb. s sebou obecnou právní jistotu spočívající v relativní neměnnosti vlastnických vztahů nepřinesla, naopak její odraz v právním řádu země, především v porovnání s předchozí úpravou obdobné (byť ne identické) problematiky, spíše posiluje právní jistotu těch, jimž odstranění nejednotnosti vlastnictví a s ním spojených dalších problémů zákon důrazně slibuje (v tomto ohledu srov. zejména gramatické prostředky užité při formulaci majetkového práva v § 60a odst. 5 ZMS, v němž zákonodárce používá sloveso vidu dokonavého, v jehož důsledku povinnost státu splnit svůj písemný závazek o to více vyniká - "Příslušná organizační složka převede spoluvlastnický podíl ..."), a sice že zmíněný deficit zasahující do soukromého vlastnictví hodlá stát nadále řešit. Již vůbec pak není možno hovořit o požadavku na právní jistotu na straně státu, když ten se sám za shora popsaných okolností vydal na cestu směřující k definitivnímu vyřešení tohoto problému. K tomu je třeba poznamenat, že ustanovení § 60a ZMS zcela jednoznačně vymezuje, za jakých okolností mohou oprávněné subjekty žádat o převod spoluvlastnických podílů na dotčených nemovitostech, přesněji řečeno, kterých případů se může realizace práv zakotvených v tomto zákonném ustanovení týkat. Právní jistoty se tudíž stát nemůže dovolávat za situace, kdy se sám a rezolutně rozhodl v právním prostředí vytvořit stav posilující očekávání oprávněných subjektů, že situace nejednotného vlastnictví bude mechanismy nabídnutými v § 60a ZMS vyřešena v jejich prospěch.
37. Z uvedeného je zřejmá jednoznačná převaha principu legitimního očekávání na straně stěžovatelů jako adresátů majetkových práv založených § 60a zákona č. 219/2000 Sb. nad požadavkem na právní jistotu, která spočívá spíše než v poskytnutí státu jakési garance nevymahatelnosti právního nároku na převod příslušných spoluvlastnických podílů k pozemkům tvořícím jeden funkční celek s domem s byty a nebytovými prostory ve formě promlčení právě v poskytnutí oprávněným subjektům záruky na dořešení předmětné problematiky. Nadto nelze přehlédnout, že tříletá promlčecí doba nemůže zdaleka pamatovat na případy, kdy žádost o uzavření darovací smlouvy nemůže být podána před jejím uplynutím pro objektivní příčiny (kupř. úmrtí oprávněné osoby a s ním související složité dědické řízení apod.); úvaha odvolacího soudu řešit tyto případy ad hoc prohlášením vznesené námitky promlčení za rozpornou s dobrými mravy dle Ústavního soudu nepředstavuje dostatečně stabilní a silnou záruku, zejména pak pomíjí samu skutečnost, že jednak k případné nápravě by spíše došlo až v řízení soudním, neboť stát by v daném období byl motivován takovou námitku vznést, jednak posuzování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy ze strany obecných soudů by mohlo vést k diformitě v náhledu na to, které skutečnosti takový rozpor mohou způsobit, a tím by právní jistotu oprávněných subjektů do jisté míry omezilo; nebylo by lze dopředu předjímat, které skutečnosti povedou soud k tomu, že námitku promlčení neakceptuje. Odtud pak plyne závěr, že připuštění aplikace promlčení na majetkové nároky založené ustanovením § 60a ZMS citelně zasahuje do vytvořeného legitimního očekávání jejich adresátů, a proto takovou interpretaci, zvolenou obecnými soudy v napadených rozsudcích v projednávaném případě, nelze jako ústavně konformní připustit.
38. Ústavní soud obiter dictum konstatuje, že s dědictvím nejednotného vlastnictví pozemků tvořících jeden funkční celek s domem s byty a nebytovými prostory se Česká republika nepotýká sama. Za povšimnutí v tomto ohledu, a to i v kontextu nyní projednávané věci, stojí přístup k předmětné problematice, jaký ve svém právním prostředí zvolila Ruská federace, a to i s přihlédnutím k závěrům vysloveným v této věci jejím Ústavním soudem. Zákoník Ruské federace o půdě, přijatý v roce 2001 (federální zákon N 136-FZ; Sbírka zákonodárství Ruské federace 2001, N 44, č. 4147), vychází z principu jednoty vlastnictví k pozemkům a stavbám s nimi spojeným (čl. 1 odst. 1 bod 5). V roce 2004 přijala Státní duma bytový zákoník (federální zákon N 188-FZ ze dne 29. 12. 2004; SZ RF 2005, N 1 /I/, č. 14) a k němu i prováděcí zákon (federální zákon N 189-FZ z téhož dne; SZ RF 2005, N 1 /I/, č. 15). Ustanovení čl. 16 prováděcího předpisu předvídá bezplatný převod pozemků, na nichž se nachází dům s byty či jinými objekty nemovitého majetku (kterými mohou být zejména nebytové prostory) a které jsou ke dni nabytí účinnosti bytového zákoníku ve vlastnictví státu nebo municipálním vlastnictví, do spoluvlastnictví vlastníků bytových či nebytových prostor v domě, přičemž stanoví různý režim postupu pro období přede dnem nabytím účinnosti bytového zákoníku a po něm. Shodně s Českou republikou pak jde o úpravu zakotvenou mimo civilní kodex ve zvláštním zákoně a bez výslovného stanovení propadných lhůt či jiného časového omezení pro uplatnění nároku (též s obecnou úpravou promlčení obsaženou v hlavě 12 první části občanského zákoníku RF).
39. Ustanovení čl. 16 prováděcího zákona se v roce 2010 stalo předmětem přezkumu jeho ústavnosti u Ústavního soudu Ruské federace v rámci konkrétní kontroly norem. Ústavní soud Ruské federace ve svém rozhodnutí N 12-P ze dne 28. 5. 2010 (SZ RF 2010, N 24, č. 3069) poukázal na to, že pozemky, na nichž se nacházejí domy s byty či jinými objekty nemovitého majetku, nemají samostatnou užitnou hodnotu, resp. neplní jiný účel než obsloužení bytových a nebytových prostor v takových domech, s tím, že bezplatný převod takových pozemků do podílového spoluvlastnictví vlastníků prostor domu nemůže být pokládán za porušující práva příslušného veřejnoprávního subjektu (tj. státu nebo místních samosprávných celků - pozn. Ústavního soudu), protože tyto subjekty fakticky nemají možnost využít pozemek pod domem s byty a nebytovými prostory jinak než tím, že jím disponují (bod 3 odst. 3 citovaného rozhodnutí; ruský Ústavní soud zde jako příklad velmi omezené možnosti nakládání s takovými pozemky uvádí uzavírání nájemních smluv). Takový pohled se dle názoru Ústavního soudu nabízí též na situaci s pozemky tvořícími jeden funkční celek s domem s byty a nebytovými prostory v České republice; i proto ve vztahu ke státu nebylo lze rozumně dospět k závěru o požadavku na právní jistotu vlastnických vztahů.
40. Ústavní soud rovněž sdílí údiv Nejvyššího soudu, vyjádřený v napadeném rozsudku, nad postupem státu, v jehož zájmu by mělo být postavit najisto právní vztahy k nemovitostem, které jsou v jeho vlastnictví a současně tvoří jeden funkční celek s nemovitostmi ve vlastnictví soukromých osob, přičemž stát by v takových situacích měl být tím, kdo dispoziční úkon v podobě převodu příslušného podílu na nemovitosti iniciuje. K tomu pak Ústavní soud podotýká, že i kdyby snad bylo možno dospět k závěru, že se promlčení na majetkový nárok plynoucí z ustanovení § 60a ZMS vztahuje, představovalo by i tak uplatnění námitky promlčení ze strany státu rozpor s dobrými mravy, poněvadž stát na jedné straně svým postupem vyvolává v oprávněných subjektech silné očekávání a na druhé straně toto očekávání svým následným postojem v konkrétním případě neguje. Ústavní soud přesto nepřehlédl, že přístup Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, resp. jeho odpovědných osob, v nyní posuzované věci (popřípadě i v jiných takových sporech), kdy vznesl námitku promlčení, je vynucen ustanovením § 14 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého příslušná organizační složka důsledně využívá všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy a včas uplatňuje právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení, jak ostatně tento vedlejší účastník zdůraznil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Nyní se však, v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu, prostor pro další uplatňování námitek promlčení ze strany státu v těchto případech zcela vytrácí, pročež je tím vedlejší účastník své povinnosti vznést námitku promlčení, vyplývající ze vzpomínaného ustanovení ZMS, za takové situace evidentně zproštěn.
41. Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke kasaci ústavní stížností napadených rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou jmenované soudy, jakož i jiné orgány veřejné moci a osoby vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).