59. Nejvyšší správní soud se dle názoru Ústavního soudu přesvědčivě vypořádal i s další argumentací, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti toliko zopakoval, ať už jde o vybírání vzorků po celých petičních arších či námitku vyšší chybovosti ve druhém vzorku. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud i v této části za uspokojující a s hodnocením (obsaženým v bodech 45-48 a bodu 56 usnesení) se ztotožňuje. Jako novum stěžovatel v řízení před Ústavním soudem vznesl argument opírající se o odkazy na veřejně dostupné články, podle nichž byly Ministerstvem vnitra petiční archy před jejich počítačovým zpracováním přečíslovány, což v kombinaci s randomizací vzorků po celých arších vyvolává u stěžovatele rovněž pochybnosti. K tomu je třeba předně uvést, že tuto skutečnost stěžovatel nerozporoval v řízení před Nejvyšším správním soudem, ale vznesl ji teprve až v ústavní stížnosti, která je založena na zásadě subsidiarity. Svým procesním postupem tak stěžovatel v podstatě znemožnil, aby se s touto skutečností vypořádal a z pohledu dodržení zákonnosti ji přezkoumal volební soud. Jak bylo nesčetněkrát uvedeno, funkcí Ústavního soudu není ochrana zákonnosti, nýbrž ústavnosti, v tomto případě ústavně zaručeného základního práva na přístup k volené funkci. Ústavní soud k tomu přesto uvádí, že na postupu ministerstva neshledal nic, co by naznačovalo porušení práv stěžovatele. Ústavní soud vychází z toho, že k přečíslování petičních archů, k němuž se Ministerstvo vnitra ve vyjádření k ústavní stížnosti přihlásilo, došlo při elektronickém zpracování archů, resp. jako důsledek elektronického zpracování a stěžovatel nepředložil nic, co by nasvědčovalo svévolnému zásahu ze strany ministerstva, například svévolným očíslováním archů s větší chybovostí. Ostatně takový postup by zřejmě nebyl ani v silách ministerstva, neboť by předpokládal, že se jeho zaměstnanci předem důkladně seznámili s obsahem archů a předem by ověřovali, který z nich obsahuje správné a který méně správné údaje. Takovou zlovolnou manipulaci lze vzhledem k tomu, jak časově náročná byla kontrola toliko vybraných vzorků, v podstatě vyloučit. Pokud k tomu stěžovatel dále uvádí, že daný postup znamenal, že Ministerstvo vnitra mohlo vytáhnout "jednou extra podvržené archy" a podruhé "spíše ty poctivé", pak nelze než reagovat tak, že takový randomizační postup by byl naopak z pohledu stěžovatele ještě ideální, neboť by zachovával poměr vadných a správných archů. Formulace užitá stěžovatelem však navozuje otázku, zda tím stěžovatel sám nepřipouští a nepřiznává existenci "extra podvržených archů". Pokud by si byl stěžovatel či jeho zmocněnec skutečně vědom toho, že určité archy jsou podvržené, pak je mohl z celého souboru petice vybrat ještě v okamžiku jejich kontroly při předávání ministerstvu. Zřejmě však jejich vizuální kontrola takovou enormní chybovost neodhalila a lze stěží dovozovat, že by ji před vlastní kontrolou odhalilo ministerstvo samo, a nota bene s úmyslem stěžovatele poškodit archy nějak specificky a podle svého vlastního klíče řadilo.
60. Stěžovatel v ústavní stížnosti současně zpochybnil nepodjatost (nestrannost) soudce Vojtěcha Šimíčka. Jeho podjatost dovozuje z vyjádření pro tisk o tom, že některé archy byly v případě stěžovatele vyplněny tzv. jednou rukou, tedy jednou osobou. Zřejmě nevadí vyplnění údajů, ale až skutečnost, pokud by rovněž všechny podpisy byly vyplněny jednou rukou. Je pravda, že Nejvyšší správní soud v tomto směru neprováděl žádné dokazování a tento důvod ovšem nebyl uveden ani v odůvodnění napadeného usnesení, které tedy na něm nebylo založeno. Ústavní soud proto neměl důvod tuto skutečnost a námitku stěžovatele přezkoumávat a hodnotit, pokud jde o tvrzený zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nevidí však ani důvod k tomu, aby s prohlášením jmenovaného soudce pro média byly spojovány důvody pro zpochybnění jeho nepodjatosti. Daný výrok soudce Šimíček pronesl až po vynesení rozhodnutí a nelze z něj samotného dovozovat (negativní) poměr k věci nebo účastníkům, který by zakládal podjatost soudce při vlastním rozhodování.
61. Konečně liché jsou též stěžovatelovy námitky týkající se neodpovědnosti kandidáta za správnost předložené petice a toho, že v rámci kontroly není ověřována autenticita (pravost) podpisů. Přirozeně ten, kdo se uchází o účast ve volbě prezidenta a souhlasí se svou kandidaturou, nese negativní důsledky v případě, že předložená kandidátní listina a přiložená petice vykazují chyby a vady. Veřejnoprávní "sankce" v podobě neregistrace, kterou nelze chápat v přísném slova smyslu právní odpovědnosti, přirozeně nemůže stíhat nikoho jiného než kandidáta (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 271/96 ze dne 15. 10. 1996). Pokud jde o zpochybnění autenticity podpisů, vznesl ji stěžovatel ve zcela konkrétní rovině s odkazem na tvrzení jednoho z podporovatelů o tom, že dle svých zjištění byl podepsán rovněž na petičním archu podporujícím kandidaturu jiného kandidáta, přičemž tento arch petent údajně nikdy nepodepsal. Toto tvrzení však podle Ústavního soudu nemůže zpochybnit to, že by nezkoumání pravosti podpisů petentů ze strany Ministerstva vnitra vedlo k neregistraci stěžovatele. Toto tvrzení je tak potenciálně způsobilé zpochybnit autenticitu záznamu na archu jiného kandidáta, nikoliv stěžovatele. Opačný výklad by vedl k závěru, že uplatněným argumentem se stěžovatel snaží tvrdit, že je pravděpodobné, že i v jeho arších se vyskytují podobné neautentické podpisy, což by však bylo pro podporu jeho kandidatury kontraproduktivní. Tento argument není proto způsobilý zpochybnit napadená rozhodnutí, neboť míří na to, co ministerstvo (navíc u jiného kandidáta) nezkoumalo, nikoliv naopak zkoumalo. Zkoumání pravosti podpisů v jednotlivých vzorcích nad rozsah kontroly správnosti údajů by totiž v případě stěžovatele (a nejen jeho) mohlo vést ke zjištění ještě větší chybovosti. Postup zvolený Ministerstvem vnitra v souladu se zákonem o volbě prezidenta republiky je tak vlastně z tohoto úhlu pohledu pro stěžovatele příznivější, než čeho se zřejmě tímto argumentem domáhá. Proto ani zde Ústavní soud neshledal uplatněnou námitku jako opodstatněnou.
62. Ústavní soud považuje za nutné se vyjádřit i k některým dalším aspektům vyvstalým v řízení o ústavní stížnosti. Předně odmítá tvrzení stěžovatele vznesené v replice zaslané k vyjádření účastníků řízení, totiž že Ústavní soud stanovením jednodenní lhůty k uplatnění repliky zkrátil stěžovatelova práva jednat před soudem a porušil právo na spravedlivý proces. Lze připustit, že lhůta jednoho dne se vymyká standardním lhůtám běžně stanovovaným soudci zpravodaji v řízeních o ústavních stížnostech. Důvodem pro takový postup však byla naléhavost věci, na kterou ostatně upozorňoval ve svých návrzích sám stěžovatel. Je třeba si uvědomit, že součástí ústavní stížnosti byly i návrhy stěžovatele na vydání předběžného opatření, resp. odklad vykonatelnosti, o kterých bylo třeba rozhodnout urychleně, a Ústavní soud tak učinil v řádu několika hodin poté, co obdržel stěžovatelovu repliku. Dokladem toho, že postup Ústavního soudu byl přiměřený, je také skutečnost, že toto rozhodnutí ve věci samé přijal v několika dnech po doručení repliky. Ústavní soud tak měl k promptnímu jednání nejen stěžovatele a ostatní účastníky řízení, ale rovněž sám návrhům stěžovatele věnoval urychlenou a intenzivní pozornost.
63. Ostatně požadavek na rychlost řízení byl také důvodem, proč Ústavní soud nemohl zohlednit výhradu stěžovatele učiněnou v podání ze dne 7. 1. 2013 o tom, že hodlá dále ústavní stížnost doplňovat. Před tím, než Ústavní soud přikročil k jejímu meritornímu posouzení, přirozeně vážil, zda upřednostnit návrh stěžovatele uplatněný společně s ústavní stížností na přednostní projednání věci, nebo naopak, zda zohlednit onu později učiněnou výhradu. Tyto dvě žádosti, resp. prohlášení stěžovatele jsou totiž vzájemně kontradiktorní, čehož si snad musel být stěžovatel velmi dobře vědom. Pokud stěžovatel v tomto pozdějším podání žehral na to, že nebylo postaveno najisto, zda jeho kandidátní listina nebyla registrována ústavně konformním způsobem, a proto žádal odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, dal Ústavní soud přednost právě rychlosti řízení a odstranění stěžovatelem naříkané nejistoty, a to ještě před zahájením hlasování voličů v přímé volbě prezidenta republiky. Stejným způsobem přistupoval Ústavní soud k obdobným návrhům i v minulosti, zmínit lze například postup v řízení sp. zn. III. ÚS 275/96 (viz výše), v němž rozhodoval o ústavní stížnosti proti rozhodnutím o neregistraci stěžovatele jako kandidáta pro volby do Senátu Parlamentu České republiky, což byla v té době rovněž materie zcela nová a podobně složitá. V nálezu ze dne 29. 10. 1996 sp. zn. III. ÚS 275/96 (N 110/6 SbNU 293), mimo jiné přijatém do tří týdnů od podání ústavní stížnosti, Ústavní soud zdůraznil, že je "nejen z ústavněprávních hledisek nanejvýš potřebné a žádoucí, aby volby do Senátu Parlamentu České republiky proběhly bez věcných i časových komplikací". Jak je již uvedeno shora, Ústavní soud měl nyní v okamžiku svého meritorního rozhodování za to, že dosavadní průběh řízení dostatečně osvětluje věc samu a k dalšímu protahování řízení a vyčkávání na potenciální podání stěžovatele neshledal důvod. Ostatně, i kdyby mohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu, podmínky jeho účasti na volbě prezidenta republiky by tak jako tak - pro nedostatek pozitivního rozhodnutí o jeho registraci - splněny nebyly.
64. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv neshledal. Z předchozích dílčích závěrů se současně podává, že ustanovení ústavního a prováděcího zákona, jež stěžovatel namítal jakožto protiústavní, se buď objektivně jeho základních práv dotknout nemohla, nebo nebyla v jeho neprospěch aplikována.
65. Stěžovatel především pomíjí, že jím zahájené řízení je řízením o ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu a správního orgánu, v němž protiústavnost těmito orgány aplikovaného právního předpisu má relevanci jen tehdy, mohla-li mít průmět do jimi vedeného řízení a dosaženého výsledku, a to specificky tak, že odstranění vydaných rozhodnutí Ústavním soudem by bylo způsobilé založit právní základ pro taková následná (jejich) rozhodnutí, jež budou již nejen ústavně konformní, nýbrž - což je zde podstatné - i stěžovateli příznivější. Jen tehdy lze uvažovat o splnění podmínky vyslovené v ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu pro otevření tzv. konkrétní kontroly norem; zde však - jak bylo dovozeno - tato podmínka splněna není. Povaha tzv. actionis popularis, o níž stěžovatel jako o charakteristice svého podání též uvažuje (sic!), byť "sui generis" (viz oddíl VIII bod 1 ústavní stížnosti), takový úsudek implikuje bez dalšího.
66. I kdyby stěžovatelem tvrzené "protiústavnosti" byly zjištěny, důsledkem navrhované derogace by nemohlo být zlepšení právního postavení stěžovatele; ústavní stížnost by se tak stala toliko "nosičem", který by sice případně umožnil Ústavnímu soudu ochránit objektivní ústavní principy, avšak s nulovým (spíše negativním) dopadem do jeho subjektivních práv, jakož i dalších kandidátů, kteří dosud postupovali v důvěře v ústavnost zákona o volbě prezidenta republiky (zde s dopadem negativním bezesporu).
67. Jelikož se Ústavní soud za dané procesní situace nezabýval (nemohl zabývat) stěžovatelem napadenými ustanoveními ústavního či prováděcího zákona, může jen formou tzv. obiter dicti přičinit alespoň jednu poznámku, která reflektuje pochybnosti rovněž významné části odborné veřejnosti, jež se odvíjejí především od stávajícího nedostatku ověření skutečné vůle konkrétního petenta. Jinak řečeno, je zřejmé, že zákon o volbě prezidenta republiky obsahuje mezeru, která by mohla být hodnocena jako protiústavní, pokud neukládá ověření skutečného, nezaměnitelného a individualizovaného projevu vůle petenta, tj. ověření pravosti jeho podpisu. Je-li účelem petice zjištění relevantní podpory a serióznosti kandidatury, nelze je realizovat toliko způsobem, z něhož není zřejmé, zda petent uvedl skutečně svoje vlastní údaje a k nim připojil svůj vlastnoruční podpis, či zda neuvedl údaje svých rodinných příslušníků či dalších osob, jejichž osobní údaje v rozsahu požadovaném zákonem o volbě prezidenta republiky zná. Jak již bylo uvedeno, tato skutečnost však neměla vliv na práva a povinnosti stěžovatele v procesu registrace jeho kandidátní listiny, neboť aplikace tohoto požadavku by, jak je uvedeno shora, postavení stěžovatele a případně i všech ostatních kandidátů naopak nepochybně ještě zhoršila.
68. Ústavní soud je přesvědčen, že zákonodárce v nejbližší budoucnosti tento nedostatek zákona o volbě prezidenta republiky odstraní a tuto mezeru zaplní tak, aby bylo zajištěno ověřování autenticity projevu vůle petenta, ať už a priori při vlastním sběru podpisů, nebo ex post při kontrole kandidátní listiny. Má přitom i možnost jako ústavodárce změnit též znění Ústavy a snížit požadovaný počet podporovatelů.
69. Ústavní soud uzavírá, že v napadených rozhodnutích Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a s ohledem na to jeho ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.
70. Pokud jde o další návrhy stěžovatele spojené s ústavní stížností, ty Ústavní soud s ohledem na to, že neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Rovněž tak učinil i ve vztahu k dalším procesním návrhům, o nichž dosud nebylo v řízení rozhodnuto samostatně, neboť dle již ustálené judikatury Ústavního soudu sdílejí osud spolu s ústavní stížností.