26. Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelovou námitkou, že lhůta dvou pracovních dnů k podání opravného prostředku k Nejvyššímu správnímu soudu pro odmítnutí kandidátní listiny je nepřiměřené krátká. Stěžovatelova argumentace stran porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zcela nepřípadná, neboť se uváděný článek na tento typ řízení vůbec nevztahuje. Stěžovatel se naopak přístupu k soudu domohl a jeho návrh byl meritorně projednán. Navíc ani podaná ústavní stížnost nepředkládá relevantní tvrzení či argumenty, které již nebyly alespoň ve zcela obecné rovině uplatněny v řízení před Nejvyšším správním soudem. V dalším lze odkázat na body 37-42 napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel rovněž mylně uvádí, že předmětná lhůta dvou pracovních dnů nemá v českém právním řádu obdobu (viz ustanovení všech volebních kodexů), ba naopak ji lze považovat v tomto typu řízení za obvyklou. Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasil s tvrzením stěžovatele na str. 7, že ani jedny ze zmíněných voleb (tj. volby do Parlamentu České republiky, do Evropského parlamentu, zastupitelstev krajů či zastupitelstev obcí) nejsou vázány na podporu kandidáta petenty tak, jako je to v případě volby prezidenta. Postačí odkázat na přílohu k zákonu č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, v níž jsou stanoveny minimální počty podpisů na peticích u nezávislých kandidátů a jejich sdružení. Požadovaný počet 7 % se počítá jen z počtu obyvatel obce, takže např. v Praze to dělá 89 916 podpisů.
27. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že stěžovateli nic nebránilo kdykoliv v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem konkretizovat některá jeho velmi obecná tvrzení. K de facto pěti dnům pro podání návrhu tak přistupují dva týdny. Přístup Nejvyššího správního soudu je v této věci vždy velmi vstřícný (viz jeho rozsudek ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78). Argument stěžovatele, že v disentním stanovisku je zmíněno to, že disentující soudci měli zanedbatelný prostor pro seznámení se s finální podobou názoru většiny, se míjí i s podstatou argumentace menšiny soudu. Nejvyšší správní soud dále upozornil, že krátké lhůty pro podání návrhu nejsou před správními soudy žádnou výjimkou. Nyní projednávaná věc navíc není souměřitelná s kauzou projednávanou Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 16/12 [nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.)] - protiústavnost třídenní lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že lhůta pro podání návrhu není v tomto případě nepřiměřená ani zákonodárcem svévolně stanovená ani nezaložila ústavně neakceptovatelnou nerovnost dvou skupin subjektů. Stěžovatel měl pro formulaci a případnou následnou konkretizaci svých námitek celkem 19 dnů. Je na zvážení Ústavního soudu, zda jsou argumenty stěžovatele v konkrétní rovině uplatněné poprvé teprve v ústavní stížnosti.
28. Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou porušení materiálního jádra ústavního pořádku. Pro to, že by měl být protiústavní čl. 56 odst. 5 Ústavy, nepředkládá stěžovatel žádné argumenty, přičemž přehlíží, že v této otázce panovala mezi soudci Nejvyššího správního soudu jednomyslnost. Česká ústavní úprava zůstává v rámci vymezeném na straně jedné státy, které kladou na kandidaturu požadavky mírnější, vyjádřené relativně menším počtem požadovaných podpisů podporujících kandidáty, na straně druhé státy, které kladou požadavky přísnější, když kandidaturu podpořenou přímo občany nepřipouštějí vůbec. Navrhuje-li stěžovatel též zrušení ustanovení § 25 a 26 zákona č. 275/2012 Sb., nelze přehlédnout, že by to vedlo k zachování přímé volby bez existence úpravy, na jejímž základě by Ministerstvo vnitra provedlo registraci jakékoli kandidátní listiny.
29. Argumentuje-li stěžovatel rizikem zneužití osobních údajů petentů, Nejvyšší správní soud pro srovnání odkázal na petice podporující kandidáty ve volbách do Senátu, kde je uváděn i nezaměnitelnější, a tedy citlivější údaj rodného čísla. Není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje riziko zneužití za situace, kdy se na nakládání s osobními údaji petentů bezpochyby vztahuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů").
30. Pokud stěžovatel namítal porušení práva petičního, tak Nejvyšší správní soud odkázal na bod 28 napadeného usnesení odkazující na usnesení ve věci Jiřího Kesnera. Porušení čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stěžovatel podle názoru Nejvyššího správního soudu vůbec nespecifikuje. K tvrzenému porušení čl. 8 je třeba uvést, že identifikace osob podepisujících petici nejen jménem a příjmením, ale také trvalým bydlištěm a datem narození či rodným číslem je jako vhodný nástroj pro zmenšení zaměnitelnosti petentů použita též ve volebních zákonech obsahujících úpravu podpory kandidátů peticí. Navíc námitka stěžovatele nesměřuje k porušení jeho ústavně zaručeného práva. Namítá-li stěžovatel porušení zákazu diskriminace, Nejvyšší správní soud upozornil na to, že např. zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyžaduje po kandidujících subjektech složení příspěvku na volební náklady, resp. volební kauce. Pokud stěžovatel brojí proti fakticky vzniklým nákladům spojeným s tímto požadavkem podpory, je třeba připomenout, že je především na taktice kandidátů, jak si opatří podpisy. K porušení čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě nemohlo vůbec dojít, protože jej Česká republika neratifikovala. Ani k porušení čl. 3 Úmluvy zjevně nemohlo dojít, neboť sběr podpisů před nákupními centry se obecně míjí s jakýmkoliv vymezením "ponižujícího zacházení".
31. K námitkám stran způsobu provádění kontroly vzorků podpisů Nejvyšší správní soud odkázal na body 43-51 svého usnesení. Pokud stěžovatel konkretizoval své námitky odkazy na články na internetu, je porušením subsidiarity ústavní stížnosti, pokud tyto argumenty vznáší teprve až v ústavní stížnosti, když některé z nich existovaly ještě před podáním návrhu Nejvyššímu správnímu soudu. Domnívá-li se stěžovatel, že mohl být předmětem páchání cílených podvodů (str. 21-22), jedná se o pouhou spekulaci. Navíc bylo věcí stěžovatel, aby zorganizoval sběr podpisů tak, aby chybovost minimalizoval. Navíc se stěžovatel zcela bezpředmětně věnuje chybě v otázce sčítání, která již byla v řízení před Nejvyšším správním soudem odstraněna.
32. Zpochybňoval-li stěžovatel nepodjatost předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, tak tento větou "zejména u pana Okamury byla chybovost taková, že celé archy byly smyšlené, sepsané jednou rukou" stěžovatele neoznačil za podvodníka, z ničeho neobvinil, nezkreslil skutečnost a ani nikterak zásadně nevybočil z argumentace obsažené v předmětném usnesení, a proto z toho nelze dovozovat jakékoliv důvodné pochybnosti o nepodjatosti jmenovaného soudce.
33. Proto Nejvyšší správní soud navrhl odmítnout stížnost jako zjevně neopodstatněnou, případně jako nedůvodnou zamítnout.
III.C Replika stěžovatele spojená s doplněním a upřesněním návrhu na vydání předběžného opatření a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu
34. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovateli a umožnil mu, aby se k nim vyjádřil. Stěžovatel se ve svém vyjádření vyslovil k přiměřenosti lhůty stanovené soudcem zpravodajem pro vyjádření a dále upřesnil svůj návrh na vydání předběžného opatření tak, že navrhl odložení vykonatelnosti rozhodnutí předsedy Senátu Parlamentu České republiky o vyhlášení volby prezidenta republiky.
35. Stěžovatel namítal, že stanovení 24hodinové lhůty pro vypracování a doručení replik Ústavnímu soudu je samo o sobě zcela protiústavním požadavkem. Upozornil na to, že časový stres v žádném případě nezavinil, a proto je zcela nedůvodné, aby jeho právo bylo kráceno. Jak naléhavost věci, tak žádost o přednostní projednání není důvodem pro zbavení jeho procesních práv. Určení jednodenní lhůty k replice je pouhým formálním zachováním práva bez skutečného jeho obsahu. Danou lhůtou podle jeho názoru došlo k faktickému znemožnění přístupu k soudu.
36. K vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatel uvedl, že je formalistické a svaluje veškerou vinu a zodpovědnost na stěžovatele, a to v rozsahu a v oblastech, na něž nemohl mít žádný vliv. Jako celek je nelze hodnotit jinak než jako vypjatý právní fundamentalismus jsoucí v rozporu s účelem práva. Velká část argumentace Nejvyššího správního soudu je založena na tezi, že "značná část použité argumentace nemá žádnou logiku s ohledem na uplatněný opravný prostředek". Stěžovatel naproti tomu setrval na svém názoru, že konkrétní ustanovení napadených zákonů jej poškozují osobně. Stěžovatel tak setrval na svém výkladu ustanovení § 75 zákona o volbě prezidenta republiky, jenž Nejvyšší správní soud považoval za nelogický (bod 25), neboť pokud je zákon fakticky obcházen jak kandidáty, tak státními orgány, není možné dojít ke spravedlivému posouzení věci a k naplnění zákona. Stěžovatel dále zpochybnil argumentaci Nejvyššího správního soudu ohledně nelogičnosti tvrzení stěžovatele o nemožnosti dosáhnout požadované hranice 50 000 podpisů (bod 25 in fine), jelikož nebyl nadán sebemenší možností kontroly těchto podpisů. Odmítl i argumentaci Nejvyššího správního soudu, že se čl. 6 Úmluvy na volební věci nevztahuje (bod 26), neboť v jeho případě jde o úkony, které se svým rozsahem zcela vymykají tomu, co je pod volební právo obvykle podřazováno. Stěžovatel rozporoval i argumentaci Nejvyššího správního soudu stran přijatelnosti lhůty pro podání opravného prostředku (bod 26), neboť žádná z těchto lhůt není obdobná dvoudenní lhůtě, a navíc jde o zcela jiný druh řízení. Za zcela absurdní považuje stěžovatel i výtku (bod 27), že nevyužil celých 15 dnů doby rozhodování Nejvyššího správního soudu ke konkretizaci argumentů. Odmítá též argument subsidiarity ústavní stížnosti (argumenty vznášené až poprvé před Ústavním soudem - bod 31) a kontruje úvahou, zda vůbec podání k Nejvyššímu správnímu soudu bylo možno považovat za účinný nástroj právní ochrany stěžovatele.
37. Stěžovatel považuje za zcela nepřípadnou argumentaci Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že stěžovatel má být rád, že je vůbec dovoleno nějakým způsobem občanům kandidáty navrhovat, neboť v řadě zemí tomu tak není. Spor je podle něj o ústavně konformní a relevantní podmínky, jež by měly platit, když už se zákonodárce rozhodl dát občanům možnost kandidáty navrhovat. Jestliže by Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele a vypustil by slova "nejméně 50 000" a zrušil by ustanovení § 25 a 26 zákona č. 275/2012 Sb., bude odpovědností zákonodárce, aby se vypořádal se vzniklou situací, přičemž stěžovateli nemůže být přičítáno k tíži, že by takto nebyla přímá volba zachována (bod 28). Nejvyšší správní soud dále vůbec neodůvodnil, že se na nakládání s osobními údaji petentů vztahuje zákon o ochraně osobních údajů (bod 29). Namítané porušení čl. 10 Úmluvy má podle stěžovatele přímý dopad na vlastní práva stěžovatele a nelze je oddělit (bod 30). Stěžovatel nesouhlasil ani s argumentem Nejvyššího správního soudu, že citlivé údaje jsou na peticích použity i v dalších zákonech (bod 29), neboť nejde o srovnatelné situace. Odmítl též tvrzení Nejvyššího správního soudu, že volba taktiky na opatření podpisů je na kandidátech (bod 30). Zákon podle jeho názoru zcela ignoruje elementární znalosti z oboru sociologie a psychologie a odtržen od reality všedního dne je i Nejvyšší správní soud. Podle stěžovatele podpisová kampaň, jak byla nastavena legislativním procesem, nebyla možností, danou občanům, aby svobodně rozhodli o podpoře toho kterého kandidáta, ale byla v podstatě honem na podpůrce. Jedinou možností jejího vedení bylo faktické podbízení se osobám, kterým byla nabízena možnost vyjádřit stěžovateli podporu, ovšem fakticky pod časovým nátlakem. Stěžovatel není překvapen ani tím, že soudce V. Šimíček svou podjatost odmítá (bod 32). Připomíná, že přes svou žádost o poskytnutí informací dosud stěžovatel nedostal možnost nahlédnout do svých archů a zkontrolovat je. Řada dobrovolníků si od petentů nechávala nadiktovat nacionále, neboť ke sběru docházelo za naprosto nedůstojných podmínek. Je proto velice pravděpodobné, že archy psané jednou rukou byly archy pravdivé. Výroky soudce Šimíčka, svazující dvě spolu nesouvisející informace, stěžovatele významně poškodily v očích veřejnosti. Stěžovatel proto uzavřel, že se podle jeho názoru z Nejvyššího správního soudu stala advokátní kancelář zastupující Ministerstvo vnitra, a proto se s jeho vyjádřením neztotožnil.
38. K vyjádření Ministerstva vnitra stěžovatel uvedl, že je z velké části vystaveno na tautologických argumentech, na ústavní rozměr stížnosti zcela rezignuje. Podle stěžovatele ministerstvo svými odkazy na ustanovení § 75 a 35 zákona o volbě prezidenta republiky fakticky podporuje názor stěžovatele, že propagace a agitace, která je v zásadě možná po celou dobu i mimo období voleb, je právním úkonem, který se vztahuje k účinnosti zákona. Stěžovatel trvá na tom, že před vyhlášením volby rozhodnutím předsedy Senátu neměly být podpisy sbírány a jedná se o neúčinné právní akty. Technická nemožnost vyloučení podpisů, k nimž došlo před účinností právní úpravy, dosvědčuje jen chaotičnost zákonné úpravy volby prezidenta. Těžko lze též podle stěžovatele srovnávat volby do Senátu s volbou prezidenta republiky, pokud se Ministerstvo vnitra dovolává institutu volby nezávislého kandidáta do Senátu. I když došlo k nahrazení rodného čísla datem narození, obavy z poskytování osobních údajů nepominuly ani s touto změnou. Stěžovatel upozornil, že ke znaleckému posudky prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M., vznesla řada odborníků vážné výhrady. Stěžovatel dále zpochybnil tvrzení ministerstva, že měl možnost sám některý z archů vyřadit, pokud se mu jevil zjevně falšovaný. Rozporoval též způsob roztřídění dodaných petičních archů, když s nimi ministerstvo manipulovalo neznámým způsobem a pak v nich hledalo chybovost. Problém vidí i v tom, že ministerstvo uvádí, že byla kontrolována duplicita podpisů, přičemž tyto není možno zprůměrovat. Stěžovatel zpochybnil i odkaz ministerstva na zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů, neboť takto se odchýlilo zcela od účelu svého podání.
39. Stěžovatel dále svůj návrh doplnil návrhem na vydání předběžného opatření. Ústavní soud by měl vydat ve formě předběžného opatření usnesení, kterým se vykonatelnost rozhodnutí předsedy Senátu Parlamentu České republiky Milana Štěcha ze dne 1. října 2012 o vyhlášení volby prezidenta republiky s konáním ve dnech 11. a 12. ledna 2013, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 322/2012 Sb., odkládá.
40. Dne 4. 1. 2013 rozhodl Ústavní soud usnesením č. j. Pl. ÚS 27/12-150 o odmítnutí návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozhodnutí předsedy Senátu Parlamentu České republiky ze dne 1. 10. 2012 o vyhlášení volby prezidenta republiky, uveřejněného pod č. 322/2012 Sb.
41. Dne 7. 1. 2013 obdržel Ústavní soud další návrh stěžovatele, tentokrát na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 11. 2012 č. j. MV-123865-12/VS-2012 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012 č. j. Vol 11/2012-36. V něm stěžovatel polemizuje s předchozím procesním usnesením Ústavního soudu, o němž konstatuje, že je šikanózní, hypertrofovaně formalistické a nezhojitelně poškozující práva stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že Ústavní soud nesprávně kvalifikoval rozhodnutí předsedy Senátu Parlamentu České republiky o vyhlášení volby prezidenta republiky za individuální právní akt, podle stěžovatele jde naopak o normativní právní akt. Podle stěžovatele však i navzdory usnesení Ústavního soudu ze 4. 1. 2013 není dosud postaveno najisto, zda jeho kandidátní listina byla či nebyla ústavně konformním způsobem vyloučena z registrace, a proto se domáhá odkladného účinku napadených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jeho neregistraci.
42. Stěžovatel je přesvědčen, že odložení vykonatelnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť sice na jedné straně existuje zájem na tom, aby volba proběhla včas, avšak na druhé straně je zásadním způsobem ohrožena demokratičnost voleb, neboť akutně hrozí vyloučení kandidáta, jemuž bylo zabráněno účastnit se volby. Hrozí přitom porušení nejen pasivního volebního práva stěžovatele, ale též aktivního volebního práva nikoliv nepodstatné části občanů. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud s ohledem na to odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí, a současně s tím uvedl, že s ohledem na složitost a novost této materie hodlá do konce řádné dvouměsíční lhůty stanovené k podání ústavní stížnosti návrh doplňovat.
IV. Vlastní posouzení
43. Ústavní soud podanou ústavní stížnost, jakož i akcesorické návrhy projednal v plénu, neboť rozhodnutím ze dne 30. 10. 2012 č. Org. 49/12 o atrahování působnosti, uveřejněným pod č. 364/2012 Sb., si plénum Ústavního soudu dle § 11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhradilo rozhodovat mimo jiné o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutí správního soudu ve věcech registrace, jde-li o volby do Parlamentu nebo o volbu prezidenta republiky.
44. Po shora rekapitulovaném průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. S ohledem na znění § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění jeho novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013, se již proto nemusel dotazovat účastníků, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, a ve věci rozhodl bez konání ústního jednání. Na to, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti této novely bude Ústavní soud, pokud jde o procesní postupy, pokračovat dle nových pravidel, Ústavní soud upozornil všechny účastníky řízení a širokou veřejnost ve sdělení pléna ze dne 18. 12. 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, na neskončená řízení před Ústavním soudem zahájená před 1. lednem 2013, které bylo vyhlášeno pod č. 469/2012 Sb. Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že v řízení neprováděl dokazování a vyšel toliko ze znění napadených rozhodnutí a z písemných vyjádření stěžovatele a účastníků řízení.
45. Ústavní soud nejprve konstatoval, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu byla podána včas, oprávněnou osobou a byla přípustná. Po zvážení námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, jakož i v replice k vyjádřením účastníků řízení však dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
46. Ústavní soud musí na úvod připomenout, že není volebním soudem a že mu nepřísluší postup a rozhodnutí Ministerstva vnitra přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak má činit Nejvyšší správní soud. Ústavní soud celou věc v řízení o ústavní stížnosti nazírá optikou ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
47. Ačkoliv samotnou ústavní stížnost a od ní se odvíjející akcesorické návrhy nepovažuje Ústavní soud za příliš logicky strukturované (v ústavní stížnosti se prolíná argumentace namítající neústavnost Ústavy a zákona o volbě prezidenta republiky s argumentací namítající porušení ústavně zaručených práv stěžovatele toliko při aplikaci zákona ze strany Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu), přesto se této struktury podržel též ve formulování odůvodnění tak, aby došlo k vypořádání skutečně všech námitek uplatněných stěžovatelem.
48. Stěžovatel začíná svou ústavní stížnost polemikou s celkovou délkou lhůt, které byly v "procesu" registrace kandidáta k dispozici, a především s tím, že zákonodárce v časové tísni přistoupil k formulaci § 75 zákona o volbě prezidenta republiky, podle něhož se zachovávaly úkony spojené s volbou prezidenta učiněné před nabytím účinnosti zákona. Stěžovatel dovozuje, že toto ustanovení mohlo být aplikováno toliko na úkony státní správy, nikoliv občanů vyjadřujících podporu kandidátům. Ústavní soud tuto námitku nesdílí a má za to, že ve své podstatě směřuje proti zájmům stěžovatele a ostatních kandidátů. Lze připustit, že legislativní úprava přímé volby prezidenta byla zákonodárcem poté, co Parlament České republiky přijal ústavní zákon č. 71/2012 Sb., kterým byla do ústavního pořádku České republiky zavedena změna volby prezidenta republiky, schvalována v chvatu. Je však zřejmé, že jak všichni občané, tak rovněž potenciální kandidáti si od nabytí platnosti ústavního zákona, tj. od 12. 3. 2012, museli být vědomi toho, že příští očekávaná volba prezidenta proběhne již podle nové právní úpravy, a ostatně to dokládá také postup řady podporovatelů a kandidátů, kteří započali se sběrem petic ještě před přijetím zákona o volbě prezidenta republiky. V tomto směru je třeba krok zákonodárce interpretovat zcela opačně, než jak to činí stěžovatel, totiž jako krok vstřícný vůči občanům a kandidátům, kteří započali se sběrem petic ještě před účinností zákona o volbě prezidenta republiky. Tento krok byl tedy učiněn naopak ve směru ochrany práva občanů navrhovat a podporovat kandidaturu a rovněž i ochrany pasivního volebního práva navrhovaného kandidáta. Ostatně skutečnost, že kandidátní listinu podalo relativně velké množství osob podporovaných peticí občanů, včetně podpory stěžovatele, svědčí o tom, že celkové nastavení lhůt nebylo nereálné a jako protiústavní by je bylo možné hodnotit pouze v případě, kdyby bylo způsobilé možnost kandidatury prostřednictvím petice, podporované předepsaným počtem občanů s aktivním volebním právem, eliminovat. Ústavní soud proto neshledal, že by v této skutečnosti bylo lze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
49. Podobný argument stěžovatel vznesl také ke konstrukci lhůty k podání opravného prostředku proti rozhodnutí Ministerstva vnitra k Nejvyššímu správnímu soudu s tím, že z nepřiměřeně krátké lhůty dovozuje porušení svého práva na přístup k soudu. Rovněž zde Ústavní soud nepovažuje námitku za důvodnou a v posuzovaném případě za relevantní, když stěžovatel svůj opravný prostředek uplatnil v rámci této lhůty včas.
50. Existencí lhůt, jimiž je vázáno uplatnění procesních prostředků, a jejich vztahem k právu na přístup k soudu se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval již mnohokráte, přičemž konstatoval, že lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní; její protiústavnost lze posuzovat až v širším kontextu, resp. v její komunikaci s jinými aspekty, které k uplatnění lhůty přistupují (srov. naposledy nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012). V daném případě je nepochybně oním kontextem to, že zákonná lhůta dvou dnů je konstruována u prostředku ochrany, který se týká registrace kandidáta ve volbách. Tento prostředek ochrany je proto stěží srovnatelný s jinými typy prostředků ochrany ve správním soudnictví, jak to činil stěžovatel, ale toliko s obdobnými prostředky, které se týkají registrace ve volbách. Nejvyšší správní soud v tomto směru ve svém vyjádření zcela validně uvedl, že obdobná lhůta je stanovena v komunálních volbách (§ 59 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů) a dokonce přísnější je stanovena pro všechny ostatní volby (§ 86 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, § 56 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, § 52 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů). Ústavní soud k tomu dodává, že předmětem tohoto řízení je posuzování tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a samotnou ústavností uvedené lhůty z hlediska její přiměřenosti by se na základě návrhu stěžovatele mohl zabývat výlučně v samostatném řízení podle § 78 zákona o Ústavním soudu, pokud by shledal příčinnou souvislost mezi aplikací této lhůty a napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci.
51. Pokud jde o aplikaci této lhůty na případ stěžovatele, což je ostatně jediná skutečnost, kterou Ústavní soud může ve vazbě na potenciální porušení práva stěžovatele na přístup k soudu v řízení o ústavní stížnosti sledovat, nelze přehlédnout, že zákonná lhůta dvou pracovních dnů byla v důsledku zákonné fikce doručení prodloužena na pět dnů od okamžiku, kdy se stěžovatel mohl s rozhodnutím Ministerstva vnitra seznámit. Stěžovatel navíc tuto lhůtu stihl a v ústavní stížnosti netvrdí, že by krátkost této lhůty měla mít nějaký negativní vliv na kvalitu argumentace předestřené Nejvyššímu správnímu soudu. Pokud by tomu tak bylo, pak Ústavní soud sdílí přesvědčení Nejvyššího správního soudu, uvedené v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovateli a jeho právní zástupkyni nic nebránilo tomu, aby v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem uplatněné námitky doplňovali a argumentaci zpřesňovali. Ostatně tímto způsobem postupoval stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, kdy opakovaně provedl změnu či doplnění původního návrhu.
52. Ústavní soud proto neshledal, že by lhůta stanovená pro uplatnění opravného prostředku k Nejvyššímu správnímu soudu vedla k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud zde úmyslně nezmiňuje čl. 6 Úmluvy, jehož porušení namítal stěžovatel, neboť i zde sdílí přesvědčení Nejvyššího správního soudu o tom, že čl. 6 Úmluvy na tzv. volební věci, včetně řízení o registraci kandidáta, nedopadá. Jinak řečeno, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejen že neplyne požadavek na přiměřený přístup k národnímu soudu ve volebních věcech, ale Úmluva vlastně v těchto věcech ani nevyžaduje soudní přezkum jako takový (srov. kap. "Non-applicability of Article 6" in Harris, D. - O'Boyle, M. - Warbrick, C. Law of the European Convention on Human Rights. Oxford : Oxford University Press, 2009, str. 732). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v systému Úmluvy se ochraně voleb věnuje toliko čl. 3 Dodatkového protokolu, avšak ani ten nedopadá na volby hlavy státu, ale pouze zákonodárných sborů (srov. Kmec, J. - Kosař, D. - Kratochvíl, J. - Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 1329; nebo Pospíšil, I. - Preclík, P. Mezinárodní rozměr voleb: mezinárodní monitoring a přezkumy voleb. In Volby - svátek demokracie, nebo pletich? Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2012).
53. Stěžovatel dále zpochybnil skutečnost, že v rámci registrace jeho kandidátní listiny bylo požadováno doložení 50 000 podpisů, jak ostatně vyžaduje samotná Ústava v čl. 56 odst. 5. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvody k zahájení řízení o zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení, může zde toliko konstatovat, že vyžadování 50 000 podpisů podporovatelů v souladu s uváděným ustanovením Ústavy považuje z hlediska práva stěžovatele na přístup k volené funkci za přiměřené. Toto množství vychází z úvahy ústavodárce, v níž je nepochybně reflektována skutečnost, že ústavní systém České republiky je založen na systému zastupitelské demokracie (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a parlamentní formy vlády, a na tom nic nemění ani zavedení přímé volby prezidenta. Konkrétní počet petentů je pak odrazem úvahy o tom, kde leží hranice dostatečné podpory kandidáta jako projevu serióznosti jeho kandidatury. Také s touto námitkou stěžovatele se dle Ústavního soudu vypořádal již Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí (bod 70 a násl. usnesení). Z toho důvodu nelze akceptovat ani námitku stěžovatele týkající se jeho diskriminace ve srovnání s kandidáty navrženými skupinou poslanců či senátorů, neboť relevance jejich podpory pro kandidaturu vyplývá z mandátu poslanců a senátorů, kteří sami byli zvoleni určitým počtem voličů. Rovněž v tom se zračí princip parlamentní formy vlády, která je navzdory zavedení přímé volby prezidenta zachována. Stěžovatel pak ani netvrdil, že by byl diskriminován ve vztahu k ostatním kandidátům podporovaným občany. V tomto směru totiž bylo postavení všech případných kandidátů shodné a bylo pouze na jejich vlastním rozhodnutí, zda vyčkají iniciativy a aktivity občanů ve shánění podporovatelů (a v tomto směru je třeba odmítnout interpretaci stěžovatele, že takový postup vlastně zákon nepředpokládá, neboť samostatný a iniciativní projev petenta podle zákona o volbě prezidenta republiky odpadá) nebo zda se iniciativy chopí sami a zorganizují dobrovolnický sběr či v krajní variantě si na sběr podpisů najmou profesionální agenturu. Pokud se proto stěžovatel cítí diskriminován z důvodu majetku, není z jeho stížnosti příliš zřejmé, jak se jeho majetkové postavení mělo odrazit ve sběru podpisů petentů. Pokud na sběr podpisů vynaložil ze svého majetku nějaké finanční prostředky, bylo to čistě jeho vlastní rozhodnutí související se zvoleným postupem při sběru podpisů. Stěžovatelem zvolený postup však ještě sám o sobě neznamená, že zákon o volbě prezidenta republiky vylučuje postup opačný, tj. iniciativu ze strany navrhujících občanů, kteří podpisy soustřeďují dobrovolnicky. Ostatně takový postup evidentně také stěžovatel považuje za ideální, byť jej sám zřejmě nezvolil.
54. Pokud jde o námitku porušením čl. 3 Úmluvy, není z ústavní stížnosti zřejmé, v čem konkrétně se v napadených rozhodnutích Ministerstvo vnitra a Nejvyšší správní soud dopustily na stěžovateli ponižujícího a nelidského zacházení, případně až mučení, kterážto jednání jsou citovaným ustanovením Úmluvy zakázána. Ústavní soud proto nejprve vážil, zda s ohledem na absurdnost takového tvrzení nešlo ze strany stěžovatele, resp. jeho právního zástupce spíše o omyl v psaní a překlep v označení čísla článku Úmluvy. V normativním okolí tohoto článku se však v Úmluvě vyskytují toliko ustanovení o právu na život a (čl. 2) a zákazu nucených prací (čl. 4), která jsou zřejmě k dané věci obdobně relevantní či ještě méně relevantní. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto námitku zopakoval také ve své replice, přikročil nakonec Ústavní soud k jejímu vypořádání. Pokud stěžovatel považuje za nelidské a ponižující zacházení vlastní shromažďování podpisů podporovatelů, je třeba předně uvést, že k této aktivitě nebyl státní mocí nikterak nucen. Sám stěžovatel tuto námitku nijak nekonkretizoval a Ústavní soud ani neshledal, že by realizace petičního práva a občanské iniciativy v podobě sběru podpisů podporovatelů kandidáta mohla či měla nabývat podoby nelidského a ponižujícího zacházení. Ostatně ze stížnosti není ani příliš zřejmé, zda subjektem tvrzeného porušení čl. 3 Úmluvy měl být stěžovatel jakožto kandidát, nebo občané soustřeďující jeho podporu.
55. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné ani námitky stěžovatele týkající se rizika zneužití osobních údajů při sběru podpisů na petičních arších. Především skutečnost, že zákon o volbě prezidenta republiky danou otázku neupravuje, neznamená, že osoby nakládající s údaji na peticích nejsou vázány povinnostmi dle obecného zákona o ochraně osobních údajů, který se uplatní v případě, neexistuje-li právní úprava speciální. V tomto směru není ani nezbytné, jak se domnívá stěžovatel, aby zákon o volbě prezidenta republiky obsahoval na zákon o ochraně osobních údajů explicitní odkaz. Pokud se stěžovatel domnívá, že absence explicitního odkazu v zákoně o volbě prezidenta republiky, případně explicitní úpravy odrazovala potenciální petenty k uvedení skutečnosti odpovídajících osobních údajů, přirozeně stěžovateli, resp. osobám, které soustředily podpisy petentů, nic nebránilo, aby sami poskytovali petentům ujištění, že při nakládání s jejich osobními údaji nedojde k jakémukoliv zneužití v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Není však věcí veřejné moci, aby a priori zajišťovala zachování důvěry občanů k tomu, kdo shromažďuje a dále nakládá s jejich osobními údaji. Ostatně již to může signalizovat, jakou důvěru ten který kandidát a osoby shromažďující jeho jménem podporu kandidatuře ve veřejnosti požívají. Schopnost či neschopnost osob shromažďujících osobní údaje poskytnout občanům dostatečnou záruku, že nedojde k jejich zneužití, nelze přičítat veřejné moci či dokonce na základě nedostatku důvěry konstruovat porušení práva kandidáta na přístup k volené funkci. Lze současně pochybovat o tom, že by samotná existence speciální úpravy ochrany osobních údajů v zákoně o volbě prezidenta republiky ovlivnila motivaci občanů petici podpořit. Uvádění osobních údajů na petici k podpoře kandidáta není navíc nikterak neobvyklé - § 61 odst. 2 písm. d) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, dokonce vyžaduje k podpoře kandidáta uvedení rodného čísla, jako mnohem citlivějšího údaje, než je adresa trvalého pobytu a datum narození.
56. Pokud jde o námitku týkající se porušení petičního práva, bylo již uvedeno, že zákon o volbě prezidenta republiky nebrání občanům, aby sami iniciovali shromažďování podporovatelů kandidáta. Pokud stěžovatel zvolil jiný způsob shromažďování petentů a podpisů petičních archů, šlo o jeho osobní volbu, která však nedokládá, že by došlo k porušení petičního práva, resp. pokud došlo k postupu, který se vymyká tradičnímu chápání petičního práva, byl tento postup zvolen samotným stěžovatelem. Z ústavní stížnosti pak není zřejmé, jak se toto případné porušení mělo projevit při rozhodování Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu o neregistraci stěžovatele. Rozdíl mezi pojetím petice dle zákona o volbě prezidenta republiky a dle zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, pak vyložil ústavně konformně již Nejvyšší správní soud a Ústavní soud tento výklad aproboval například v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 26/12 ze dne 4. 1. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zásah do petičního práva stěžovatele je vyloučen i z toho důvodu, že toto právo nerealizoval stěžovatel, nýbrž občané, kteří jeho kandidaturu podporovali.
57. Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že zákon petiční hovoří o bydlišti, zatímco zákon o volbě prezidenta republiky o adrese trvalého bydliště, a dovozuje z toho, že podpisy soustředěné na peticích do 1. 10. 2012 mohly obsahovat pouze bydliště, neboť do účinnosti zákona o volbě prezidenta republiky mohli občané legitimně vycházet ze zákona petičního, pak je třeba uvést, že zákon o volbě prezidenta republiky nabyl platnosti již dne 22. 8. 2012 a již od tohoto data bylo zřejmé, jaké náležitosti petice zákon vyžaduje. Tuto námitku by tak mohli vznášet případně pouze ti kandidáti, kteří započali se shromažďováním podpory před tímto datem, a i v jejich případě je otázkou, zda úspěšně. Také oni si museli být vědomi toho, že relevantním údajem bude adresa trvalého pobytu a že kontrola správnosti těchto údajů bude probíhat formou ztotožnění s centrální evidencí obyvatel.
58. Samostatný komplex námitek stěžovatele se váže k aplikaci § 25 a 26 zákona o volbě prezidenta republiky, byť v ústavní stížnosti jsou tyto námitky nepatřičně nadepsány jako "rozbor ,prováděcího' zákona o přímé volbě prezidenta č. 275/2012 Sb. a jeho protiústavnost". Ve skutečnosti však námitky polemizují s výkladem a aplikací zákona při kontrole petičních archů; stěžovatel například znovu opakuje svůj nesouhlas s matematickým výpočtem zjištěné chybovosti ze strany Ministerstva vnitra, byť tuto chybu již v napadeném rozhodnutí odstranil Nejvyšší správní soud. Ústavní soud předně uvádí, že obecnou otázkou zvolené statistické induktivní metody kontrolování petic na vybraných vzorcích se zabýval v napadeném usnesení již Nejvyšší správní soud, a to velmi zevrubně v bodech 30 až 34, v nichž dovodil, že tato statistická metoda je legitimním způsobem kontroly správnosti údajů uvedených v peticích, která je navíc v takových případech obvyklá v Evropě i ve světě (bod 33 usnesení). V tomto směru nemá Ústavní soud důvodu nad rozsah tohoto odůvodnění cokoliv doplňovat nebo jej jakkoliv korigovat.