1. Soudím, že ohledně návrhu skupiny senátorů na zrušení rozhodnutí prezidenta republiky mělo plénum především jednoznačně posoudit otázku, zda skutečně považuje za možné, aby v "demokratickém právním státu" (čl. 1 odst. 1 Ústavy) mohla státní moc vydat rozhodnutí, které je vyloučeno z jakéhokoli přezkumu, zejména když jde o rozhodnutí s bezprostředním dopadem na práva celé skupiny občanů i na mezinárodní závazky, které Česká republika převzala a k jejichž dodržování se zavázala jak v mezinárodních smlouvách, tak v čl. 1 odst. 2 Ústavy. Jsem toho názoru, že přijetím principů materiálního pojetí právního státu, což Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých nálezů, se vyjádřila i zásada, že všechny akty veřejné moci podléhají kontrole ústavnosti, respektive že žádný takový akt se nemůže takové kontrole zcela vymykat. Absence konkrétní ústavní, případně právní úpravy určující věcnou, příp. místní příslušnost (pravomoc) orgánu povolaného k takové kontrole nemůže sama o sobě vyloučit možnost dotčeného subjektu dovolávat se ochrany proti aktu veřejné moci, který podle jeho tvrzení zasáhl do jeho subjektivních práv. V daném případě je ovšem navrhovatelem skupina senátorů, a nelze se tudíž vyhnout analýze povahy napadeného rozhodnutí z hlediska jeho povahy jako právního předpisu. Pokud přijatý návrh odmítavého usnesení dovozuje, že ústavní akt prezidenta republiky je třeba hodnotit jako "ústavní prerogativ prezidenta republiky", takové hodnocení nikterak nevylučuje - jde-li o případ hromadné amnestie, a nikoliv individuální milosti podle čl. 62 Ústavy - jeho posouzení současně jako jednoho z pramenů práva. Samotný pojem prerogativ nevyjadřuje nic jiného než jednu z dalších forem zmocnění - ať již k vydání individuálního, nebo obecného právního aktu. Napadené rozhodnutí lze dle materiálního nazírání (kterému se Ústavní soud nemůže vyhnout a uchýlit se pouze k formální metodě) hodnotit - byť byl vydán formou "ústavního prerogativu" - jako právní předpis sui generis, který má povahu obecně závazného právního aktu, neboť je jím vytvářeno předem dané pravidlo chování, v tomto případě adresované státním orgánům (v případě čl. II orgánům činným v trestním řízení), jež však má přímý dopad do práv a povinností dotčených fyzických osob, které se jím předvídaných následků mohou dovolávat. Jde sice o specifický, ale nepochybně závazný, normativní a relativně obecný pramen práva. Tomuto závěru se nevymyká ani úsudek, že jednorázová "konzumace" napadeného aktu mu odebírá povahu právní normy, neboť jak je obecně známo, právní řád obsahuje celou řadu obecně závazných právních předpisů, které naplněním svého účelu anebo uplynutím času pozbývají účinnosti, nikoliv však platnosti (např. zákon o státním rozpočtu). Ostatně, pokud Ústavní soud takové akty přijaté formou zákona rušil, učinil tak prima facie z důvodu porušení ústavního principu dělby moci [viz jezy na Labi - nálezsp. zn. Pl. ÚS 24/04ze dne 28. 6. 2005 (N 130/37 SbNU 641; 327/2005 Sb.) nebo runway na letišti Ruzyně - nálezsp. zn. Pl. ÚS 24/08ze dne 17. 3. 2009 (N 56/52 SbNU 555; 124/2009 Sb.)].
2. Ústavní soud při dnešním rozhodování stál před posuzováním dvou - v daném případě proti sobě stojících - ústavněprávních paradigmat. Prvým je požadavek, aby Ústavní soud nepřipustil a neartikuloval závěr, že v demokratickém právním státě může vydat státní moc rozhodnutí, které nikdo nemůže přezkoumat ani zrušit. Druhým je ústavní princip, podle něhož "státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon" (čl. 2 odst. 3 Ústavy). V rozpravě pléna jsem zastával názor, že v daném případě měl Ústavní soud dát přednost první variantě a přikročit k materiálnímu přezkumu napadeného aktu prezidenta republiky a předsedy vlády (nepochybně s rizikem obvinění ze soudcovského aktivismu). Většina mých kolegů se přiklonila k variantě druhé a mrzí mě, že se neuchýlila ani k minimální cestě, v jejímž rámci měla možnost konstatovat, že takový stav je v demokratickém právním státu dlouhodobě nepřijatelný, a přikročit k posouzení namítaných zásahů do Ústavou chráněných práv, aniž by své závěry promítla do výroku a omezila se na jejich konstatování pouze v rámci odůvodnění. Takové úvahy bylo třeba ovšem vyjádřit ve formě nálezu (byť zamítavého), pro který přitom předložený návrh skupiny senátorů poskytoval rozsáhlý a kvalitní argumentační materiál.
3. Obě varianty ovšem předpokládaly, že Ústavní soud návrh projedná v řádné proceduře, v jejímž rámci vyzve účastníky k vyjádření, provede dokazování, ze kterého spolehlivě zjistí, za jakých okolností návrh rozhodnutí o amnestii vznikal, jak a kdy došlo k jeho kontrasignaci předsedou vlády, a rozhodne posléze nálezem, který bude mít obecně závazné účinky a bude obsahovat i úvahy o krajních situacích, které budou vyžadovat zásah Ústavního soudu, jakož i úvahy de constitutione ferenda včetně příslušné komparativní pasáže. V této souvislosti upozorňuji na alternativní návrh skupiny senátorů, se kterým se usnesení podle mého názoru nevypořádalo uspokojivým způsobem, přičemž místo toho "vyslovilo pochopení" se ztíženým právním postavením poškozených z hlediska občanskoprávní cesty při uplatňování práv, o které přišli v rámci adhezního řízení zastaveného v důsledku amnestie. V této souvislosti mám na mysli nejen změnu procesního postavení, ale především materiální změnu způsobenou zánikem zajišťovacích opatření vůči majetku amnestovaných spojenou s téměř absolutní ztrátou naděje na uspokojení náhradových nároků.
4. V důsledku odmítnutí návrhu skupiny senátorů se Ústavní soud zcela vyhnul přezkoumání ústavnosti napadeného rozhodnutí o amnestii, i když v akademické rovině v rámci obiter dicti (část VII) připustil, že by tak výjimečně učinil v případě tak výrazného amnestijního excesu, který by naplňoval porušení ústavního příkazu o nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy. V přijatém usnesení, proti němuž tímto disentem oponuji, se však většina ani nepokusila zargumentovat, že o takový případ v daném případě nešlo. Navíc jsem přesvědčen, že v případě přezkumu napadeného rozhodnutí o amnestii mělo být jako základní referenční kritérium použito ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož je Česká republika povinna dodržovat své mezinárodní závazky. Jsem přesvědčen, že tento příkaz platí bezvýjimečně i pro prezidenta republiky a jeho rozhodnutí o amnestii v aboliční části. Přinejmenším podle čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, podepsané jménem České republiky ve Štrasburku dne 18. prosince 1995, se náš stát zavázal k trestnímu postihu vyjmenovaných zločinů a k zamezení legalizace výnosů z trestné činnosti. Ústavní soud měl napadený čl. II rozhodnutí o amnestii posoudit z hlediska ústavního závazku k dodržování uvedených mezinárodních úmluv, kterými je Česká republika vázána. Pokud by zjistil, že čl. II rozhodnutí o amnestii se vztahuje i na skutky, které se zavázala Česká republika stíhat, a na zajištěný majetek, který se zavázala konfiskovat, měl ve vztahu k těmto trestním řízením k částečnému zrušení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky sám přikročit. V žádném případě nemohu akceptovat úvahu obsaženou v bodě 45 usnesení, podle níž měly čl. 1 odst. 2 Ústavy o přednosti mezinárodních závazků aplikovat obecné soudy samy a v rámci řízení odmítnout přiznávat účast na amnestii podle čl. II, přestože samotný Ústavní soud se k takovému kroku neodhodlal.
4. Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k odůvodnění usnesení
1. S výrokem přijatého usnesení souhlasím, neboť nemám potřebu principiálně odporovat základním východiskům, o něž se učiněné rozhodnutí opírá.
2. To však nic nemění na výhradách, které dále vyjadřuji k důvodům, pro něž byl návrh odmítnut, a to ačkoliv jistě mnozí - a já sám nejsem dalek od jejich úsudku - bez výhrad podpoří juristickou sílu v odůvodnění traktovaných závěrů Ústavního soudu.
3. Přesto však nemohu se ztotožnit s příkrým hodnocením právních vývodů navrhovatelů tak, jak je obsaženo např. v bodě 32 přijatého usnesení. Nesdílím názor, že by úvahy navrhovateli přednesené byly pouhými nepřiléhavými spekulacemi vyznačujícími se tím, že jsou pro sledované amnestijní téma zcela bezcenné. Naopak se domnívám, že navrhovatelé předložili argumentaci prima facie nikoli nerozumnou, mimoběžnou či chybnou, pročež, a to bez ohledu na fakt, že ji nesdílím, nepovažuji za správné jejich úvahy bez dalšího vyloučit z pozornosti, kterou si dle mého úsudku zasloužily.
4. Odůvodnění přijatého usnesení též uvádí (bod 27), že amnestijní rozhodnutí je "v zásadě z právní (soudní) kontroly vyňato, a proto je nutno je považovat za nezrušitelné, včetně ze strany soudní moci" s tím, že k dispozici je toliko odpovědnost politická. Takovýto rezolutní závěr zřejmě nemůže platit bezvýjimečně. To ostatně obratem "v zásadě" a především tím, co je uvedeno jako obiter dictum (body 41 a násl.), poněkud cudně přiznává i samo usnesení. Zde zcela souhlasím s tím, co je uvedeno v bodě 42, totiž že ani amnestijní rozhodnutí "nemusí být provždy z efektivní kritiky vyjmuta", že "i prezident je při realizaci svého amnestijního oprávnění vázán ústavním rámcem, včetně jeho hodnotového vymezení" nebo že v excesivní situaci lze si ochranu základních hodnot tvořících materiální jádro Ústavy přezkumem amnestie ze strany Ústavního soudu představit. Zde se však nabízí otázka, nebylo-li by přesnějším vyústěním těchto závěrů opření odmítacího výroku o zjevnou neopodstatněnost, a nikoliv o nedostatek přezkumné pravomoci (slovy zákona o Ústavním soudu "příslušnosti") Ústavního soudu.
5. Stran úvah o odpovědnosti za obsah amnestijního rozhodnutí navíc - dle mého názoru - nedostatečně odůvodnění přijatého usnesení reflektuje ústavně nezpochybnitelnou skutečnost, že za amnestijní akt nenese odpovědnost prezident, nýbrž vláda. Kontrasignací prezidentova rozhodnutí ohlásil jménem vlády její předseda vládní souhlas se vším, co amnestie obsahuje. Slušelo se tu tedy připomenout a zdůraznit, že prezidentova vůle vyjádřená napadeným amnestijním článkem podléhá kontrole, a to kontrole kontrasignační. A právě v rámci úvah nikoliv prezidenta republiky, ale předsedy vlády měly být vzaty předsedou vlády v potaz všechny souvislosti s aboličním amnestijním rozhodnutím spojené i všechny důsledky, které takové rozhodnutí (např. i pro jeho nevyhnutelný dopad do dělby mocí či do základních práv poškozených) může přinést. Přenášet dodatečně odpovědnost za tyto úvahy, a to ať již absentovaly, nebo byly z nich vyvozené konsekvence považovány za souladné s principy demokratického právního státu, z vlády na Ústavní soud není přijatelné nejen pro důvody v přijatém usnesení uvedené, ale také proto, že by tímto přenosem byl význam ústavní nezbytnosti kontrasignace amnestijního rozhodnutí de facto negován. Teprve následná kontrola důsledků amnestie Ústavním soudem kromě toho postrádá efektivitu.