51. Klíčové závěry Ústavního soudu týkající se problematiky nabývání vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 pak podporuje rovněž část odborné literatury. Lze odkázat například na článek Daniela Borsíka, který i ve starém občanském zákoníku nachází implicitní předpoklady pro uplatnění principu ochrany dobré víry při nabývání vlastnického práva k věcem jak nemovitým, tak i movitým (tj. dokonce nad rámec judikatury Ústavního soudu; Borsík, D. Nadobudnutie vlastníctva od neoprávneného ako prejav ochrany dobrej viery v komparatívnom súkromnom práve. Právní rozhledy, 2013, č. 7, s. 239 an.). Též Jana Bílková se - i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (senátu 28 Cdo) - vyslovuje pro možnost platného nabytí vlastnického práva (k nemovitosti) od nevlastníka. Přitom je třeba podle ní zvažovat právní sílu vlastnického nároku, "pro jejíž posouzení je nejpodstatnější přítomnost dobré víry na straně nového nabyvatele, která spoluutváří proces řádného nabytí vlastnictví a zdůrazňuje význam právní jistoty v demokratickém právním státě" (Bílková, J. Ochrana vlastnického práva se zřetelem k institutu dobré víry. Duplicita vlastnictví. Právní rozhledy, 2012, č. 15-16, s. 528 an.). Kritika právní úpravy nabývání vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na nedostatečnou ochranu dobré víry nabyvatelů se pak objevuje též v článku Karla Eliáše, který je sice primárně zaměřen na vlastnictví věcí movitých [Eliáš, K. Mobilia non habent sequelam (O nabytí vlastnického práva od neoprávněného). Obchodněprávní revue, 2009, č. 3, s. 61 an.], nicméně lze poznamenat, že obecně bývají možnosti dobrověrného nabytí vlastnického práva k věcem movitým, respektive věcem nezapsaným ve veřejných evidencích od nevlastníka omezenější, než jde-li o věci nemovité takto evidované, a to právě s ohledem na související zásadu materiální publicity veřejné evidence, respektive princip důvěry v akty veřejné moci.
52. S ohledem na kritiku Nejvyššího soudu přitom Ústavní soud zdůrazňuje, že nepřehlédl, že většina odborné civilistické literatury se k obecné možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nekloní. Tato literatura totiž pochopitelně vychází zpravidla předně z textu zákonných předpisů, které samy s takovou možností přímo nepočítají. Naopak Ústavní soud shora odůvodnil, proč je z pohledu ústavněprávního třeba chránit dobrou víru dalšího nabyvatele i nad rámec zákonných ustanovení. Jeho závěry, vyslovené v předcházejících nálezech, se přitom setkaly se souhlasnou odezvou i v části odborné literatury, jak je patrné z předešlého bodu nálezu.
53. Ústavní soud rovněž zvažoval další námitky Nejvyššího soudu. Některé z nich směřovaly proti neodůvodněnému překračování předchozích plenárních nálezů Ústavního soudu a upozorňovaly na rozpornost názorů vyjádřených v nálezech a některých usneseních Ústavního soudu. K tomu Ústavní soud připomíná, že jeho judikatura nemůže být strnulou, nýbrž se vyvíjí, byť samozřejmě každý, a tím spíše zásadnější posun v názorech soudu by měl být řádně odůvodněn. Dynamický vývoj judikatury Ústavního soudu k otázce ochrany dobré víry nabyvatele nemovitosti byl zmapován již v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 a v aktuálním nálezu pak bylo poukázáno i na následné judikatorní směřování (body 13-15). V průběhu doby tedy došlo též k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní. Právě řečené se přitom vztahuje jak k plenárnímu nálezu výše citovanému, tak k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 75/04 ze dne 13. 6. 2006 (N 119/41 SbNU 485; 452/2006 Sb.), na nějž Nejvyšší soud nepřímo odkázal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. K posledně citovanému nálezu je potom nezbytné doplnit, že se zabýval nikoliv totožnou otázkou nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, nýbrž otázkou nabytí vlastnického práva k věci movité (respektive nezapsané ve veřejnoprávní evidenci) od nevlastníka podle § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Vedle plenárních nálezů pak Nejvyšší soud poukazoval též na některá usnesení Ústavního soudu. V tomto ohledu ovšem Ústavní soud musí zdůraznit, že jeho usnesení, jímž je ústavní stížnost odmítnuta, a to i jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nehodnotí důvodnost či nedůvodnost ústavní stížnosti ani věcnou správnost napadených soudních rozhodnutí. Odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné tedy neznamená potvrzení zákonnosti či správnosti právního názoru obsaženého v napadeném rozhodnutí [viz nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69]; značí toliko skutečnost, že v daném případě namítaný zásah do práv stěžovatele nedosáhl ústavněprávního rozměru, tedy že nedošlo k dotčení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Odlišná povaha usnesení oproti nálezům Ústavního soudu tak omezuje uplatnitelnost závěrů obsažených v usneseních, jež v případě konkurence s právním názorem vysloveným v nálezu neobstojí [viz nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127)]. Na povaze a (ne)závaznosti usnesení přitom nic nemůže změnit ani jeho publikace v odborném právnickém časopise.
54. V neposlední řadě Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v případě jeho dřívějších senátních nálezů, na něž zde navazuje, se nejedná o žádné výstřelky či excesy z jeho celkové judikatury; naopak. Ústavní soud v nich navázal na svou předchozí rozhodovací praxi zdůrazňující zásadní význam ochrany dobré víry a v dobré víře nabytých práv v demokratickém právním státě a toliko relevantní závěry promítl do řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Navíc již při pohledu na spisové značky jednotlivých nálezů je patrné, že zaujatý právní názor není v rámci Ústavního soudu ojedinělý a prosazovaný kupříkladu pouze jedním senátem stále stejného složení; tento právní názor je naopak sdílen napříč Ústavním soudem. Lze přitom podotknout, že to samé již nelze tvrdit ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu trvající na nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka vyjma zákonem výslovně stanovené výjimky, neboť ta zcela převažující měrou pochází od jediného senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu (jehož právní závěry sice doplňkově přejímají i jiné senáty, které na předmětnou problematiku někdy mohou ve své agendě též narazit, zejména senát 29 Cdo; ale kupříkladu relevantní rozhodnutí přijatá senátem 28 Cdo naopak respektují závěry Ústavního soudu a potřebu ochrany dobrověrného nabyvatele).
55. Nejvyšší soud pak na podporu svých závěrů neodkazuje toliko na usnesení a starší nálezy Ústavního soudu, ale též na judikaturu soudů zahraničních, konkrétně Ústavního soudu Slovenské republiky a Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Ani argumenty v nich uvedené a namnoze shodné s argumenty Nejvyššího soudu však nemohou vyvrátit závěry Ústavního soudu, podrobně odůvodněné v předchozích bodech tohoto nálezu.
56. Dále Nejvyšší soud vytýká judikatuře Ústavního soudu, že ve svých závěrech nezohledňuje instituty držby a vydržení, jež se dokonce vlivem těchto závěrů měly stát obsoletními. Podle názoru Ústavního soudu však s takovým tvrzením nelze zcela souhlasit. Skutečnost, že česká právní praxe na případy dobrověrného nabytí vlastnického práva od nevlastníka tradičně nahlížela právě prizmatem institutů oprávněné držby a vydržení, přeci neznamená, že by uvedené instituty byly použitelné toliko pro tyto případy, tedy že by se jimi vyčerpávaly. Dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Co se týče podmínek prvního z uvedených způsobů nabytí vlastnického práva, Ústavní soud již výše podrobně rozvedl, že při zvažování, zda právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku může působit i proti vlastnickému právu původního vlastníka (nelze-li je zachovat obě), je třeba zohledňovat jak obecné souvislosti, tak individuální okolnosti každého případu. Obdobně také nový občanský zákoník stanoví několik podmínek pro uplatnění zásady materiální publicity a pro ochranu nabyvatele i vůči původnímu vlastníkovi. Konkrétně pak lze opodstatněnost a možnost souběžné existence jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka, tedy toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo. Lze tak uzavřít, že ač oba způsoby nabytí vlastnického práva mají styčné body, podmínky jejich aplikace se zcela neshodují.
57. Konečně pokud pak Nejvyšší soud vytýkal Ústavnímu soudu příliš široké pojetí principu ochrany nabytých práv, jenž by podle něj snad měl působit jen proti změnám provedeným pozdějším zákonem (se zpětnou účinností), ani této výtce nemůže Ústavní soud přisvědčit. Uvedený princip, tak jak je používán nejen v judikatuře Ústavního soudu, ale rovněž v judikatuře Nejvyšší soudu, totiž působí šířeji, neboť nabytá práva chrání nejen před zásahem provedeným pozdějším zákonem, ale před pozdějším zásahem (aktem) veřejné moci vůbec. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zde lze poukázat kupříkladu na výše citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2371/2010 či rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4831/2010 ze dne 30. 8. 2011, v nichž princip ochrany nabytých práv byl zmíněn nikoliv v souvislosti se změnou právní úpravy, ale v souvislosti s posouzením existence práv jednotlivců, která tito prve nabyli, byť nižší soudy dovodily opak. A pokud by snad bylo argumentováno, že v právě uvedených rozhodnutích šlo o ochranu skutečně "nabytých" práv, zatímco od nevlastníka vlastnické právo nabýt nelze, pak Ústavní soud poukazuje na svůj výše zmíněný názor, že u dobrověrného nabyvatele je ve hře minimálně jeho legitimní očekávání coby součást práva na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě, jež se samozřejmě též může řadit mezi "nabytá práva".
58. Ústavní soud tak shrnuje, že i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (respektive v oprávnění převodce-nevlastníka převést vlastnické právo k dané nemovitosti). Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
D. Posouzení projednávaného případu
59. Ústavní soud připomíná, že vzhledem ke svému poslání ochrany ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva obecnými soudy; tuto zásadu je ovšem oprávněn prolomit, pokud nesprávná aplikace podústavního práva vedla k porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud přitom již ve své judikatuře vymezil podmínky, při jejichž naplnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy nesprávného výběru právní normy při konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel, případy nesprávného výběru interpretační alternativy při konkurenci více interpretačních alternativ jedné konkrétní normy a případy svévolné aplikace podústavního práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)].
60. Ze shora uvedené argumentace (část III.C tohoto nálezu) vyplývá, že ve vlastnických sporech vycházejících z případů nabytí nemovitosti evidované v katastru od nevlastníka nelze bez dalšího akcentovat princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nýbrž je rovněž třeba chránit dobrou víru nabyvatele nemovitosti. Tato dobrá víra otevírá cestu k uznání jeho vlastnického práva, pro něž je esenciální, nikoliv však jedinou podmínkou (při zhodnocení všech dalších okolností tak nakonec nemusí k uznání vlastnického práva dobrověrného nabyvatele dojít). Posuzování dobré víry nabyvatele nemovitosti má tudíž v řízení před soudem zásadní význam.
61. Pokud obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele nemovitosti vůbec nepřistoupí - s tím, že jelikož nevlastník vlastnické právo na jiného platně nepřevést nemůže, ani tento nabyvatel vlastnické právo takto platně nabýt nemůže, nehledě na svou případnou dobrou víru - dopouštějí se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele. Při popsaném postupu totiž dochází k neopodstatněnému upřednostnění principu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Tento postup tak fakticky představuje aplikaci nesprávné právní normy, respektive opomenutí jiného pravidla, jež na danou věc obecně také dopadá. Není-li toto pravidlo, tím spíše jde-li o pravidlo vyplývající z ústavních principů, vzato v úvahu, jedná se o svévoli, rozpornou i s principy spravedlivého procesu. Nadto v důsledku se pak konečné právní závěry soudu ocitají v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, jelikož z těchto nevyplývá neexistence nabyvatelovy dobré víry či naopak přítomnost konkrétních individuálních okolností odůvodňujících upřednostnění vlastnického práva původního vlastníka před právem na ochranu majetku dobrověrného nabyvatele v konkrétním případě; tyto skutečnosti totiž vůbec v řízení před soudem zjišťovány nejsou.
62. V nyní projednávaném případě jak krajský soud, tak Nejvyšší soud posoudily stěžovatelčinu námitku její dobré víry při nabytí nemovitostí jako irelevantní, neboť od nevlastníka stěžovatelka vlastnické právo platně nabýt nemohla. Oba soudy tak zcela opominuly možnost, že by stěžovatelka sporné vlastnické právo mohla nabýt nikoliv derivativně (nemožnost derivativního nabytí vlastnictví nezpochybňuje ani Ústavní soud), nýbrž originárně, zejména na základě své dobré víry. Krajský soud dokonce jako nepřípadné shledal stěžovatelčiny odkazy na judikaturu Ústavního soudu, včetně nálezu sp. zn. I. ÚS 143/07, který však na stěžovatelčinu věc dopadá (viz výše bod 12 tohoto nálezu). Krajský soud ani Nejvyšší soud se tak vůbec nezabývaly otázkou naplnění stěžovatelčiny dobré víry, a to ani k její námitce. Proto jejich rozhodnutí nevycházejí z dostatečně zjištěného skutkového stavu, z kompletních a ucelených skutkových zjištění a jejich právní závěry nelze aprobovat. Předmětnými soudními rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
63. Obdobné přitom platí i pro napadené rozhodnutí okresního soudu, byť v řízení před ním stěžovatelka výslovně svou dobrou víru při nabytí nemovitosti nenamítala. V rozebíraných případech nabytí od nevlastníka je totiž nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Proto se i v nyní projednávané věci stěžovatelky měl okresní soud zabývat její dobrou vírou a možností jejího nabytí vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Stěžovatelka totiž už v řízení před ním, jak vyplývá z jejího vyjádření k žalobě, trvala na svém řádně nabytém vlastnickém právu a naopak vlastnické právo žalobce zpochybňovala; není podstatné, že neužila výslovnou námitku své dobré víry.
E. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
64. Závěrem Ústavní soud nemůže ponechat bez povšimnutí samu judikatorní situaci předcházející tomuto nálezu, v níž se převažující názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu setrvale rozcházely, ba si přímo protiřečily. V konečném důsledku přitom tento rozkol - krom negativního působení na fungování soudního systému jako takového - dopadal ponejvíce na nižší soudy a jejich prostřednictvím na samotné (potenciální) vlastníky nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí. Ti v případě probíhajícího soudního sporu byli v rozporu s principy právní jistoty a předvídatelnosti práva v trvalé nejistotě ohledně jeho výsledku.
65. V souladu s posláním Ústavního soudu a jeho postavením v systému orgánů veřejné moci zakotvuje čl. 89 odst. 2 Ústavy závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. V četné judikatuře Ústavního soudu přitom již bylo vyloženo, že tato závaznost se v rámci tzv. precedenčního působení rozhodnutí (nálezů) Ústavního soudu vztahuje nejen na samotný výrok, ale též na odůvodnění nálezu, respektive jeho části obsahující tzv. nosné důvody [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)]. Rovněž bylo osvětleno, že respektování právních názorů Ústavního soudu úzce souvisí s principem rovnosti jednotlivců plynoucím z čl. 1 Listiny základních práv a svobod: "Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům, kromě jiného, zakládá tudíž právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač jim tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána." [nález sp. zn. III. ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231)]. Nerespektování právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ovšem nevede jen k založení nerovnosti v základních právech, ale také k zasažení do právní jistoty jednotlivců a v neposlední řadě vyvolává též pochybnosti o naplnění poslání obecného soudu dle čl. 90 Ústavy, tedy poskytování ochrany právům [nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191)].
66. K problematice závaznosti svých rozhodnutí, a to jak ve smyslu kasačním, tak ve smyslu precedenčním, se Ústavní soud komplexně a velmi podrobně vyjádřil zejména ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465). V něm v rámci pojednání o precedenční závaznosti (tj. závaznosti v obdobných případech, nikoliv v konkrétní věci) svých nálezů Ústavní soud znovu zdůraznil, že již učiněný výklad Ústavního soudu by měl být pro obecné soudy východiskem při rozhodování následujících případů obdobného druhu, přičemž pokud by naopak obecný soud nerespektoval ústavněprávní výklad učiněný Ústavním soudem, jednalo by se jednak o porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a jednak o porušení základního práva dotčené osoby na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (bod 60 citovaného nálezu). Tento závěr pak Ústavní soud podložil i strukturálními důvody, spjatými se smyslem a účelem efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví (bod 61 citovaného nálezu).
67. Konečně se zde pak Ústavní soud zabýval případy nereflektování jeho judikatury při rozhodování obecných soudů, včetně případů, kdy takový postup nebude protiústavní, ale oprávněný. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud samozřejmě musí mít možnost svůj již učiněný ústavněprávní výklad posléze znovu zvážit a případně jej změnit, tak "musí mít i obecné soudy jako součásti systému ochrany ústavnosti příležitost takové změny navrhnout; jejich přispění takovým návrhem je pro hledání spravedlnosti velmi cenné" (bod 68 citovaného nálezu). Na druhou stranu takový postup obecného soudu může být ospravedlnitelný jen v opravdu výjimečných případech a musí splňovat přísné požadavky, podrobně vytyčené v citovaném nálezu (body 68 a následující). Obecný soud přitom musí přednést dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivými argumenty, které přesvědčivě přinejmenším konkurují obecně platným tezím vyloženým v dřívějším nálezu, a jeho cílem musí být přesvědčit Ústavní soud, aby své právní názory modifikoval. Obecný soud tedy takto může jednat a odchýlit se od judikatury Ústavního soudu jen "na základě vlastního upřímného a pevného přesvědčení pramenícího z objektivně ospravedlnitelných důvodů, ... je-li na základě interpretace [dotyčného judikátu] anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku (nejen, ale především, ústavněprávních principů a pravidel) přesvědčen, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit" (bod 71). Nicméně nutno zdůraznit, že "konkurující úvahy mohou být takto nabízeny jenom jednou. Jakmile Ústavní soud po zralé úvaze odmítne konkrétní argument, který obecný soud nabízel jako konkurující úvahu, nemohou jej obecné soudy už znovu přednést; a fortiori by tato úvaha již nepředstavovala ospravedlnitelný důvod neposkytovat jednotlivci soudní ochranu jeho subjektivních základních práv." (bod 72).
68. Je přitom vhodné doplnit, že taková změna judikatury Ústavního soudu, v návaznosti na odůvodněný nesouhlas a nerespektování původního právního názoru Ústavního soudu ze strany obecného soudu, není toliko hypotetickou možností, ale v minulosti již v několika případech byla uplatněna. Lze odkázat kupříkladu na právní názory Ústavního soudu na otázku ústavnosti daňové kontroly zahájené bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 ze dne 8. 11. 2011 (ST 33/63 SbNU 567; 368/2011 Sb.)] či na otázku rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 15/02 ze dne 28. 5. 2002 (ST 15/26 SbNU 375)].
69. Pokud jde o řešení nyní projednávané problematiky nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a ochrany dobré víry nabyvatele, je naprosto zřejmé, že převažující postoj Nejvyššího soudu (zejména senátu 30 Cdo; viz část III.B tohoto nálezu) se v tomto ohledu dosud zcela přímočaře odchyloval od postoje Ústavního soudu, který sice nepřehlížel, nicméně jej otevřeně nerespektoval. Vyvstává proto otázka, zda toto nerespektování ústavněprávního výkladu provedeného v relevantních nálezech Ústavního soudu ze strany Nejvyššího soudu lze považovat za oprávněné, anebo naopak přísným ospravedlňujícím požadavkům, rekapitulovaným výše, nedostojí. V odpovědi na ni Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu se nachází vskutku na samém pomezí oprávněnosti, a to zejména s ohledem na jeho neústupnost (nevstřícnost) a některé přednesené argumenty (viz dále); nicméně při souhrnném uvážení argumentace Nejvyššího soudu a za předpokladu dobré víry Nejvyššího soudu a jeho upřímného přesvědčení, že by Ústavní soud měl svůj výklad znovu uvážit a modifikovat jej, Ústavní soud shledává postup Nejvyššího soudu oprávněným, a tudíž nikoliv rozporným s článkem 89 odst. 2 Ústavy. Je k tomu ovšem nezbytné doplnit několik poznámek.
70. Zaprvé, Nejvyšší soud vždy upozorňoval na absenci tzv. nosných důvodů, "z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor", v relevantních nálezech Ústavního soudu a celkově na jeho "dosud argumentačně nepodložený závěr" o možnosti dobrověrného nabytí vlastnického práva od nevlastníka, jenž Nejvyšší soud nemohl "mechanicky převzít", a "přistoupit tak ke změně své (dosud argumentačně nijak nezpochybněné) judikatury" (usnesení sp. zn. 30 Cdo 4280/2009). K tomu Ústavní soud musí zvláště zdůraznit, že jak konstatoval již v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 (body 80-82), i případná absence jasných a přesvědčivých důvodů a argumentů opodstatňujících právní názor Ústavního soudu, jakkoli nežádoucí a kritiky hodná je, ještě sama nestačí k nenásledování tohoto právního názoru. Obecné soudy, jako i jiné orgány veřejné moci, nejsou povinny následovat právní názory Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezech jen za předpokladu, že se s nimi samy ztotožní a že je subjektivně budou hodnotit jako přesvědčivé. Právní názory vyjádřené v nálezech Ústavního soudu je naopak zapotřebí respektovat a následovat zásadně vždy. Nicméně vzhledem k tomu, že výše uvedené tvořilo jen část argumentace Nejvyššího soudu, která dále obsahovala též úvahy o potřebě a významu ústavní ochrany vlastnického práva dle čl. 11 Listiny a další, Ústavní soud ji celkově posoudil jako splňující požadavky pro oprávněné nerespektování ústavněprávního výkladu Ústavního soudu.
71. Ve vztahu ke zmínce o absenci tzv. nosných důvodů v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 a následujících však Ústavní soud musí ještě upozornit na její neopodstatněnost a také nejasnost. Ony nosné důvody totiž představují základní či hlavní myšlenky, které vedly k závěru Ústavního soudu zrcadlícímu se ve výroku jeho rozhodnutí; pokud přitom nejde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, tak má vždy výrok oporu v odůvodnění, a tedy dané rozhodnutí ony nosné důvody obsahuje. Lze se proto domnívat, že Nejvyšší soud tzv. nosné důvody relevantních nálezů Ústavního soudu spíše neviděl či vidět nechtěl; případně si tento pojem chybně vyložil. Nosné důvody totiž nemusí poskytovat odpověď na každou otázku, která Nejvyšší soud v souvislosti řešenou problematikou napadne, vždyť proto se i nazývají "nosnými". Přitom je zřejmé, že Ústavní soud v daných nálezech své závěry projevené v jejich výrocích opřel o potřebu ústavní ochrany dobré víry dalšího nabyvatele nemovitosti, spjatou s fundamentálními principy právní jistoty a důvěry jednotlivců v akty veřejné moci, včetně veřejnoprávní evidence, a při konstatování dlouhodobé nečinnosti zákonodárce s protiústavními důsledky. Ostatně je též zřejmé, že i Nejvyšší soud věděl, proti čemu svou argumentaci směřuje, s čím nesouhlasí, což by zřejmě při absenci nosných důvodů nebylo dost dobře možné (vyjma samotného argumentu o jejich absenci). Konečně zmíněnou argumentaci Nejvyššího soudu zpochybňuje i skutečnost, že některé nižší obecné soudy ústavněprávní výklad provedený Ústavním soudem pochopily, přijaly jej a následovaly, což by se patrně při absenci nosných důvodů daných nálezů (tedy vlastně toho, co je třeba následovat) nestalo (srov. například rozhodnutí nalézacích a odvolacích soudů předcházející rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2017/2013 a sp. zn. 30 Cdo 2433/2013).
72. Zadruhé, je třeba připomenout, že na straně Ústavního soudu se nejednalo o jedno ojedinělé rozhodnutí, nýbrž nález sp. zn. II. ÚS 165/11 úzce navazoval na nález sp. zn. I. ÚS 143/07 a k nim se pak odkazovaly i další nálezy. Pokud by se tak i právní názor Ústavního soudu, jak byl vyjádřen v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 (či v nálezu sp. zn. I. ÚS 143/07), mohl zdát jako odklon od předcházející rozhodovací právní praxe, určitě by se již takovým nemohl zdát po vydání dalších nálezů na něj navazujících. Přitom již výše bylo vysloveno, že k nerespektování právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu nelze přistupovat trvale, byť by i toto nerespektování bylo zprvu oprávněné. Nejvyšší soud (senát 30 Cdo) však naopak ani s přibývajícími nálezy Ústavního soudu zabývajícími se spornou problematikou viditelně neprojevil snahu přehodnotit, respektive i jen znovu zvážit svůj dosavadní právní názor. V postupu Nejvyššího soudu tak bylo jen pramálo vstřícnosti (pokud vůbec nějaká) vůči závěrům Ústavního soudu, a naopak byl ovládán spíše celkovou nepřístupností. Takové chování však může být pro soudní systém demokratického právního státu leda nežádoucí, až destruktivní; pro efektivní fungování tohoto systému, vedoucí ke spravedlivému rozhodování sporů a k ochraně práv jednotlivců, je nezbytné, aby si jednotlivé soudy - a to platí pro všechny instance a pro soudy obecné stejně jako pro soudy specializované - naslouchaly a spolu komunikovaly; jinak řečeno, aby i v případě výjimečných názorových rozporů vedly společný dialog, nikoliv míjející se monology.
73. Ústavní soud tak shrnuje, že je třeba trvat na obecné precedenční závaznosti jeho nálezů a ústavněprávních výkladů v nich obsažených a prolomit ji lze toliko výjimečně, jak bylo výše osvětleno. Nejvyšší soud svým postupem při řešení problematiky, jež je předmětem i nyní projednávané věci, dosud neporušil článek 89 odst. 2 Ústavy. Avšak je třeba zopakovat, že přednést argumenty proti ústavněprávnímu výkladu Ústavního soudu ve snaze přimět jej k přehodnocení daného výkladu lze jen jednou; jakmile jsou konkrétní argumenty náležitě zohledněny a vypořádány (viz zde část III.C nálezu), nelze je znovu přednést a založit na nich postup nerespektující závazný postoj Ústavního soudu. Spolu s doktrínou lze připomenout: "Nelze rovněž přehlížet, že určujícím společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu je jejich poslání zakotvené v čl. 4 Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod. Mezi oběma složkami soudní moci tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita. V podmínkách právního státu je proto nemyslitelné, aby obecný soud - s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu - s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní." (Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2005, s. 294).
74. Jak bylo výše uvedeno, to by bylo též v rozporu s principy rovnosti, právní jistoty a předvídatelnosti práva, včetně soudního rozhodování. Ovšem už i rozdílnost rozhodování Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a jiných obecných soudů ve vztahu k projednávané problematice nabytí vlastnického práva od nevlastníka, byť nedosahuje takové intenzity protiústavnosti, je nutno označit přinejmenším za nešťastnou. To platí především pro případy, v nichž kupříkladu obecné soudy následovaly právní názor Ústavního soudu, aby pak jejich rozhodnutí byla zvrácena rozsudkem Nejvyššího soudu; ale jejich (tedy těchto původních rozhodnutí) správnost byla následně potvrzena Ústavním soudem. Mimo narušení výše zmíněných principů rovnosti, právní jistoty a předvídatelnosti práva v takových případech nelze zanedbat ani to, že takto dochází ke zbytečnému prodlužování soudního sporu, které může mít jen negativní dopady, a to nejen pro účastníky řízení (finanční dopady, dlouhodobá nejistota v důležité otázce vlastnictví nemovitosti, pokles důvěry ve fungování soudů a ve spravedlnost). Dalším negativním vedlejším efektem je též nejednota judikatury Nejvyššího soudu, který sice obecně předmětný ústavněprávní výklad Ústavního soudu nerespektuje, nicméně v rámci tzv. kasační závaznosti jeho rozhodnutí v konkrétní věci tak činit - a tedy zde chránit dobrou víru nabyvatele nemovitosti - musí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2367/2012 ze dne 30. 8. 2012, ve věci předtím posuzované v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11).
75. Konečně na závěr Ústavní soud považuje za nutné alespoň stručně se vyjádřit k otázce změny judikatury Nejvyššího soudu v návaznosti na názor Ústavního soudu. Ústavní soud je obeznámen s přístupem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2805/2011 ze dne 13. 6. 2012, podle něhož "přísluší rozpory v rozhodování soudu Nejvyššího řešit zákonem stanoveným způsobem velkému senátu Nejvyššího soudu a prosté převzetí názoru Ústavního soudu procesním senátem Nejvyššího soudu do jeho rozhodnutí ke sjednocení rozhodování nepostačuje". Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že z jeho pohledu, respektive z pohledu ústavněprávního je nerozhodné, jakým postupem dojde ze strany obecných soudů k respektování jeho právních názorů v rámci jejich precedenčního působení - konkrétně z ústavněprávního pohledu není podstatné, zda se tak stane cestou rozhodování velkého senátu či podobné zvláštní formace (jak se uplatňuje na Nejvyšším soudu), anebo cestou rozhodování "malých", procesních senátů bez aktivace zvláštní rozhodovací formace (jak se uplatňuje na Nejvyšším správním soudu; srov. jeho rozsudek sp. zn. 2 Afs 180/2004 ze dne 14. 9. 2005). Z ústavněprávního pohledu je totiž podstatné a zásadní toliko to, aby vždy bylo dodrženo pravidlo obsažené v článku 89 odst. 2 Ústavy, tedy pravidlo závaznosti nálezů (rozhodnutí) Ústavního soudu, jak bylo přiblíženo v předchozích bodech. Jinak řečeno, je věcí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, jakou procesní cestu ke sjednocení judikatury své s judikaturou Ústavního soudu zvolí, pokud přitom nedojde k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. To by mohlo nastat třeba tehdy, pokud by se velký senát Nejvyššího soudu odmítl zabývat právní otázkou, kterou řešil již v minulosti, ale jež byla v mezidobí odlišně posouzena Ústavním soudem, a to právě s odůvodněním, že k předmětné otázce se velký senát již jednou vyjádřil (srov. názor Pavla Vrchy k tomuto v jeho článku Vrcha, P. K nabytí nemovitosti od nevlastníka. Právní rozhledy, 2012, č. 21, s. 758 an.). Tím spíše by pak k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy mohlo dojít též tehdy, pokud by bylo ponecháno na úvaze "malých", procesních senátů Nejvyššího soudu, aby posoudily kvalitu a přesvědčivost odlišného právního názoru Ústavního soudu a podle toho se rozhodly buď následovat původní právní názor velkého senátu, anebo věc postoupit k rozhodnutí velkému kolegiu dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
76. V kontextu právě uvedeného se proto zcela vhodným nejeví ani postup senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci stěžovatelky, jakož ani v dalších obdobných věcech. Nejvyšší soud (senát 30 Cdo) si zde totiž byl vědom právního názoru Ústavního soudu, který je odlišný od právního názoru vyjádřeného v dřívějším rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, nicméně sám se rozhodl nerespektovat názor Ústavního soudu a následovat názor velkého senátu, který se mu zdál přesvědčivější.
IV.
77. Ústavní soud závěrem znovu shrnuje, že i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.