36. Ústavní soud však považuje za rozpornou s čl. 3 odst. 1 Listiny i nepřímou diskriminaci, byť se k ní vyjádřil v menším množství nálezů než u přímé diskriminace [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 27/12 ze dne 7. 1. 2013 (N 2/68 SbNU 37), bod 53; nález sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 105/53 SbNU 313); nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), body 56-57; nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.), bod 189]. Zákaz nepřímé diskriminace dovodil i Evropský soud pro lidská práva u čl. 14 EÚLP (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci D. H. proti České republice ze dne 13. listopadu 2007 č. 57325/00, body 184-195; rozsudek ESLP ve věci Hugh Jordan proti Spojenému království ze dne 4. května 2001 č. 24746/94, bod 154; či rozsudek ESLP ve věci Zarb Adami proti Maltě ze dne 20. 6. 2006, č. 17209/02, bod 76). Z těchto rozhodnutí lze dovodit test nepřímé diskriminace, který se skládá z následujících kroků. Důkazní břemeno zpočátku leží na stěžovateli, který 1. musí za pomoci statistiky či jinak prokázat, že na první pohled neutrální kritérium dopadá o poznání silněji na chráněnou skupinu (definovanou podle etnických, rasových, pohlavních či jiných "podezřelých" kritérií uvedených v čl. 3 odst. 1 Listiny), a 2. musí prokázat, že je zároveň členem takové chráněné skupiny. Prokázáním těchto dvou podmínek je dán předpoklad nepřímé diskriminace s ohledem na všechny příslušníky dané chráněné skupiny. Tím se břemeno tvrzení a důkazní přesouvá na protistranu, která buď 3. musí popřít kterékoliv ze dvou výše dokázaných tvrzení (kupříkladu tím, že není dán výrazný dopad na chráněnou skupinu, anebo jeho pravým důvodem je něco úplně jiného než zakázaný diskriminační důvod, anebo že stěžovatel sám do dané skupiny nepatří apod.), anebo 4. musí prokázat, že pro nepřiměřené znevýhodnění chráněné skupiny existuje objektivní a rozumné zdůvodnění.
VI. Posouzení ústavní stížnosti
37. Po přezkoumání napadených rozhodnutí ze shora zmíněných hledisek Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je jako celek důvodná.
VI./a Ke střídavé výchově
38. Co se týče rozhodnutí nesvěřit nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu dítěte a nedostatečnou měrou chránily práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života a práva na rodičovskou výchovu a péči. Obecné soudy totiž přesto, že stěžovatel naplňoval veškerá kritéria relevantní pro rozhodování, komu má být dítě svěřeno do péče, stejnou měrou jako matka nezletilých (neboť je biologickým rodičem nezletilých, má s nimi silnou citovou vazbu a udržuje s nimi pravidelný a úzký kontakt a je schopen zajistit jejich vývoj i veškeré potřeby), nevycházely z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a nesnažily se potud, pokud to nebylo v přímém rozporu se zájmy nezletilých, tohoto stavu dosáhnout [a contrario nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), bod 25; a vůle zákonodárce vtělená do § 26 odst. 2 zákona o rodině či do § 907 odst. 1 nového občanského zákoníku; k tomu blíže viz bod 24 tohoto nálezu].
39. Ač v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy tvrdí opak, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nevyhověly stěžovateli a nesvěřily nezletilé dcery do střídavé výchovy obou rodičů v podstatě výhradně proto, že se podle nich rodiče mezi sebou nebyli schopni dohodnout na jejich výchově, přičemž obecné soudy dostatečně nezjistily, zda jednostranná neochota matky nezletilých nepředstavuje spíše nesouhlas se střídavou výchovou, který však sám o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení výchovy [viz nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 23; nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), body 24-29; či rozsudek ESLP ve věci Zaunegger proti Německu ze dne 3. prosince 2009 č. 22028/04, body 60 a násl., vše citované výše v bodě 28 tohoto nálezu]. Jak již bylo uvedeno výše (viz body 26-28 tohoto nálezu), za situace, kdy se oba rodiče o své děti aktivně zajímají, jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o jejich zdraví a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, nelze střídavou výchovu vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči. V případě nepřekonatelných rozporů mezi oběma rodiči pak musí obecné soudy aktivně usilovat o zlepšení jejich vztahu, a to například prostřednictvím nařízení účasti na mediačním řízení či rodinné terapii v zájmu dětí (k tomu viz analogicky mj. rozsudek ESLP ve věci Amanalachioai proti Rumunsku ze dne 26. května 2009 č. 4023/04, body 81 a 82, a ve věci Lyubenova proti Bulharsku ze dne 18. října 2011 č. 13786/04, body 59-61). Ani to však obecné soudy neučinily a odvolací soud dokonce změnil i tu část výroku soudu prvního stupně, který styk otce s nezletilými mírně rozšířil. Tím, že obecné soudy vyloučily střídavou výchovu pro nesouhlas mezi rodiči bez detailnějšího zkoumání důvodů tohoto nesouhlasu, čímž vlastně nesouhlas rodičů přičetly k tíži výhradně stěžovateli, jednaly obecné soudy v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, čímž porušily čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a dále porušily stěžovatelovo právo na rodinný život chráněné čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 EÚLP a rovněž jeho právo na péči a výchovu dětí ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny.
40. Z ústavněprávního hlediska neobstojí ani ta část argumentace obecných soudů, v níž tyto soudy posuzovaly, zda došlo ke změně poměrů, která by mohla vést k přehodnocení stávajících výchovných poměrů nezletilých. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obou soudů jsou založena na relativně pečlivém zvažování, zda ke změně poměrů skutečně došlo a zda je tato změna takové povahy, že by bylo odůvodněné v jejím důsledku změnit předcházející rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů nezletilých, nicméně argumentace obecných soudů nesplňuje požadavky kladené čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 8 EÚLP a čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny
41. Ve svých rozhodnutích z roku 2009 a 2010 Obvodní soud pro Prahu 4 svěřil obě nezletilé pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky (vedlejší účastnice) a tyto rozsudky posléze potvrdil i Městský soud v Praze (viz bod 2 tohoto nálezu). Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze postavily své odůvodnění zejména na znaleckém posudku, na jehož základě dospěly k závěru, že vzhledem k roli matky v životě dětí předškolního a ranně školního věku je střídavá výchova vhodnější až ve vyšším věku nezletilých. Když pak v roce 2012, kdy obě nezletilé děti byly již několikátým rokem žáky základní školy, stěžovatel podal návrh na změnu výchovy, v němž požadoval svěření nezletilých do střídavé péče, obecné soudy ve svých rozsudcích konstatovaly, že s ohledem na zájem nezletilých na stabilním výchovném prostředí střídavá péče nepřipadá v úvahu. Řečeno jinak, v roce 2009 byly stěžovatelovy děti na to, aby mohly být svěřeny do střídavé péče, příliš mladé a v roce 2012 byly už zase příliš zakotvené ve výchovném prostředí matky.
42. Touto argumentací však obecné soudy negovaly smysl zákonné úpravy i ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (srov. body 18-26 tohoto nálezu včetně tam citované judikatury). Kdyby byla argumentace obecných soudů vzata doslovně, tak by nebylo možné přisoudit otci děti nacházející se v době rozvodu v předškolním či ranně školním věku v podstatě nikdy, protože by vždy první rozhodnutí (z důvodu věku dětí ve prospěch matky) bylo rozhodnutím konečným. Postoj zákonodárce i judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva jsou však přesně opačné - nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou [viz nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), bod 25; § 26 zákona o rodině a § 907 odst. 1 nového občanského zákoníku; blíže viz bod 26 tohoto nálezu]. Tomu musí odpovídat i důkazní břemeno - pokud stěžovatel dokáže, že je způsobilý nezletilé vychovávat, má o jejich výchovu zájem, dbal o jejich výchovu po stránce citové, rozumové a mravní a nezletilé k němu mají hluboký citový stav, je naplněn předpoklad pro svěření nezletilých do střídavé péče. Tím se břemeno tvrzení a důkazní přesouvá na vedlejší účastnici (matku) a obecný soud, který musí popřít splnění výše uvedených podmínek či uvést a prokázat zásadní důvody, které vylučují střídavou péči. Obecné soudy však postupovaly přesně opačně, neboť presumovaly, že status quo (svěření nezletilých do péče matky) je prima facie vhodné řešení a je na stěžovateli, aby to vyvrátil.
43. Ústavní soud rovněž poznamenává, že ačkoliv nelze v případě soudních rozhodnutí zvláště ve věcech tak individuálních, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů dětí, hovořit o precedenční závaznosti, je zřejmé, že odkazovala-li předcházející rozhodnutí soudů v souvislosti s nemožností svěření nezletilých do střídavé výchovy obou rodičů především na nízký věk nezletilých, stěžovatel zcela odůvodněně a legitimně očekával, že odstranění této z dikce odůvodnění zdánlivě jediné překážky nutně povede ke změně výchovných poměrů nezletilých. Byla-li tedy tato změna později označena jako nedostatečná, byl vážně zpochybněn princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že je s ohledem na legitimní očekávání účastníků řízení a na potřebu předcházet opakovaným žádostem o změnu výchovných poměrů žádoucí, aby obecné soudy již v rámci rozhodnutí v prvním řízení o úpravě výchovných poměrů dostatečně určitě vymezily podmínky, za nichž má dojít k přehodnocení jimi nastolované úpravy (srov. bod 29 tohoto nálezu a zejména bod 84 Obecného komentáře č. 14 Výboru pro práva dítěte k čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, 2003, CRC/C/GC/14). Pokud tedy obecné soudy uvedly ve svých rozhodnutích z roku 2009 a 2010 jako klíčovou podmínku pro svěření nezletilých do střídavé péče vyšší věk nezletilých, tak poté, co nezletilé děti stěžovatele vyššího věku dosáhly, musí obecné soudy uvést velmi závažné důvody, proč splnění této dříve uvedené (jediné) podmínky nestačí. Zájem nezletilých na stabilním výchovném prostředí sám o sobě takový velmi závažný důvod nepředstavuje, protože - jak bylo uvedeno výše v bodě 42 tohoto nálezu - by tím byl popřen smysl zákonné úpravy i celého institutu střídavé péče, tak jak jej vykládá Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva.
44. Naopak za nedůvodnou považuje Ústavní soud tu část ústavní stížnosti, která se týká nedostatečnosti zjištění názorů nezletilých. Názor nezletilých byl sice zjištěn toliko prostřednictvím jejich opatrovníka, aniž by obecné soudy ve svých rozhodnutích detailněji odůvodnily, proč nezletilé samy nevyslechly, nicméně Ústavní soud vzhledem k věku obou nezletilých [a contrario rozsudek ESLP ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62 (kde bylo nezletilým 11, 12 a 13 let); či nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) (kde bylo nezletilé 15 let)] nepovažuje tento postup za protiústavní. V době rozhodnutí soudu prvního stupně bylo starší nezletilé 9 let a mladší nezletilé 7 let. Jak Ústavní soud uvedl výše v bodě 25 tohoto nálezu, u dětí mladších 10 let zpravidla není nutné zjistit přání dítěte přímo před soudem, nýbrž postačí zjistit jeho názoru prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka. V řízení před odvolacím soudem již bylo starší dceři 10 let, ale odvolací soud vycházel plně ze skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, a sám žádné dokazování neprováděl. Ani v odvolacím řízení tedy nebyla práva stěžovatele v tomto aspektu projednávané věci dotčena. Z ústavněprávního hlediska by sice bylo vhodnější, kdyby obecné soudy výslovně uvedly, proč nebyly děti vyslechnuty přímo soudem, nicméně vzhledem k nízkému věku nezletilých v kombinaci s tím, že jejich názor byl řádně zjištěn jinak [a contrario body 31 a násl. nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), kde nebyl názor dítěte zjištěn vůbec], nedosáhl v projednávaném případě tento nedostatek takové intenzity, že by představoval porušení základních práv stěžovatele. Lze tedy shrnout, že obecné soudy v projednávaném případě dostatečně zjistily, co je zájmem nezletilých, a tudíž v tomto aspektu k porušení práv chráněných čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny ani čl. 8 EÚLP nedošlo. V této souvislosti ale Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v průběhu soudní litigace před obecnými soudy a Ústavním soudem starší z nezletilých dětí dosáhlo 11 let, tj. věku, kdy je již v zásadě nezbytné vyslechnout jeho názor přímo soudem (viz bod 25 tohoto nálezu), a proto jsou vzhledem k derogačnímu nálezu obecné soudy v dalším řízení povinny jeho názor zjistit přímo, a nikoliv prostřednictvím jiných osob jako dosud. Stejně tak musí obecné soudy posoudit, zda mladší z dětí, jež dosáhlo v mezidobí věku 9 let, není rovněž dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem (blíže opět viz bod 25 tohoto nálezu).
VI./b K namítaným procesním pochybením
spadajícím pod právo na spravedlivý proces
45. Stěžovatelovy námitky týkající se nedostatečnosti zjištění skutkového stavu považuje Ústavní soud za nedůvodné.
46. Za prvé, stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze svá rozhodnutí založily na tři roky starém znaleckém posudku a že oba soudy nedostatečně zjistily majetkové poměry stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že toto tvrzení stěžovatele nemá oporu ve spise. Tomu, že by obecné soudy při svém rozhodování jakkoliv vzaly v úvahu znalecký posudek vypracovaný v průběhu předcházejícího řízení, nenasvědčuje ani odůvodnění napadených rozhodnutí, ani obsah vyžádaného spisu. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s námitkou, že by soud prvního stupně, od něhož závěry týkající se skutkových okolností plně převzal soud odvolací, nedostatečně zjistil stěžovatelovy majetkové poměry, mimo jiné i proto, že v době vydání rozhodnutí ještě nemohl mít k dispozici stěžovatelovo daňové přiznání za rok 2012, jímž stěžovatel argumentuje ve své ústavní stížnosti.
47. Za druhé, stěžovatel považuje rozsudek odvolacího soudu za překvapivé rozhodnutí. Ústavní soud však konstatuje, že rozsudek Městského soudu v Praze nelze považovat za překvapivý ve smyslu jeho judikatury (k problematice překvapivých rozhodnutí srov. bod 32 tohoto nálezu), neboť odvolací soud sice stěžovateli zvýšil výživné a zúžil jeho styk s nezletilými, čímž se odchýlil od právního názoru soudu prvního stupně, nicméně odvolací soud se ani neodchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně [a contrario nález sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175], ani neopřel své rozhodnutí o nečekaný právní názor, který nemohl stěžovatel předvídat (a contrario nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013). Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem matky nezletilých, který byl stěžovateli znám již od řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel se tak k tomuto "novému" právnímu názoru odvolacího soudu po celou dobu řízení před odvolacím soudem fakticky vyjadřoval, neboť veškerá argumentace týkající se oprávněnosti jeho požadavku na snížení výživného a rozšíření styku s nezletilými reagovala na právní názor matky nezletilých. Lze tedy shrnout, že stěžovateli bylo umožněno se k právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit, přičemž nevyvstala ani potřeba navrhnout nové důkazy, které ve vztahu k právnímu názoru soudu prvního stupně nebyly významné (a contrario nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 či nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozsudkem Městského soudu v Praze nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ani z tohoto důvodu.
48. Za třetí, pokud jde o námitku týkající se dostatečnosti zjištění názorů nezletilých, tu Ústavní soud posoudil podle čl. 8 EÚLP a čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny s přihlédnutím k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a proto v této souvislosti nevyvstává žádná samostatná otázka podle čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 EÚLP (obdobně srov. rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, bod 67).
49. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 EÚLP tedy nedošlo.
VI./c Zákaz diskriminace
50. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovy argumenty vznesené u čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 EÚLP jsou v podstatě totožné jako jeho argumenty u čl. 8 EÚLP a čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 EÚLP nevyvstává žádná samostatná otázka. Toliko jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl, zda namítá přímou či nepřímou diskriminaci na základě pohlaví. Pokud měl na mysli přímou diskriminaci, v ústavní stížnosti neuvedl, z čeho přímou diskriminaci na základě pohlaví dovozuje, když obecné soudy pohlaví výslovně jako důvod ponechání nezletilých v péči matky neuvedly. Pokud měl stěžovatel na mysli nepřímou diskriminaci, pak nepředložil žádné statistiky ani jiné důkazy, kterými by prokazoval, že na první pohled neutrální kritéria aplikovaná oběma obecnými soudy dopadají o poznání silněji na otce než na matky (a contrario rozsudek velkého senátu ESLP ve věci D. H. proti České republice ze dne 13. listopadu 2007 č. 57325/00, body 178-180 a 185-195).
VII. Shrnutí
51. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2012 č. j. 21 P 9/2012-364, 21 PA Nc 48/2012, 21 P a Nc 80/2012, 21 P a Nc 141/2012 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013 č. j. 19 Co 85/2013-413 jsou v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 EÚLP, vykládanými v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a výše uvedené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze zrušil.
52. V následném řízení jsou obecné soudy povinny rozhodnout o péči obou nezletilých na základě kritérií uvedených v bodech 18-30 tohoto nálezu. Vzhledem k tomu, že v průběhu soudní litigace před obecnými soudy a Ústavním soudem starší z dětí dosáhlo věku, kdy je v zásadě nezbytné vyslechnout jeho názor přímo soudem (viz bod 25 tohoto nálezu), jsou nyní obecné soudy povinny názor staršího z dětí zjistit přímo, a nikoliv prostřednictvím jiných osob jako dosud. Stejně tak musí obecné soudy posoudit, zda mladší sourozenec, jenž dosáhl v mezidobí věku 9 let, není rovněž dostatečně rozumově a emocionálně vyspělý na to, aby byl vyslechnut přímo před soudem. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že obecné soudy musí o péči nezletilých rozhodnout co nejrychleji, aby nedocházelo k dalšímu porušování základních práv nezletilých a stěžovatele (viz bod 33 tohoto nálezu). Toliko jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že obecné soudy musí vzít v potaz § 3028 odst. 2 ve spojení s § 867 a 906-907 nového občanského zákoníku, přičemž tato ustanovení musí vyložit, pokud je to možné, ústavně konformním způsobem, tj. v souladu se závěry v tomto nálezu.