Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida - ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2012 č. j. 21 P 9/2012-364, 21 PA Nc 48/2012, 21 P a Nc 80/2012, 21 P a Nc 141/2012 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013 č. j. 19 Co 85/2013-413, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na svěření jeho dvou nezletilých dětí do střídavé péče a bylo rozhodnuto o zvýšení výživného a úpravě styku stěžovatele s nezletilými, za účasti A. K., zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem Ondříčkova 16, 130 00 Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2012 č. j. 21 P 9/2012-364, 21 PA Nc 48/2012, 21 P a Nc 80/2012, 21 P a Nc 141/2012 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013 č. j. 19 Co 85/2013-413 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tyto rozsudky se proto ruší.
Odůvodnění
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelem je otec dvou nezletilých (t. č. 11 a 9 let). Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 21 P 9/2012, matka nezletilých v listopadu 2008 i s oběma nezletilými opustila společnou domácnost, načež oba rodiče fakticky přibližně rok realizovali střídavou výchovu nezletilých.
2. Následně podal stěžovatel návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí pro dobu do a po rozvodu, přičemž žádal, aby byl zachován stávající stav a nezletilé byly svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů. Matka s tímto návrhem nesouhlasila a navrhovala, aby byly děti svěřeny do její výchovy, přičemž k jejímu návrhu se připojil i opatrovník. Poměry nezletilých dětí pro dobu do a po rozvodu byly upraveny rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 (konkrétně rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 226/2009-91 ze dne 17. prosince 2009 a č. j. 14 Nc 226/2009-120 ze dne 14. ledna 2009), potvrzenými i odvolacím soudem (rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 103/2010-146 ze dne 14. dubna 2010) a za ústavně nekonformní neshledanými ani Ústavním soudem, který v této souvislosti stěžovatelem podanou ústavní stížnost označil za zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. II. ÚS 2807/10 ze dne 13. 1. 2011 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obvodní soud pro Prahu 4 těmito rozhodnutími svěřil nezletilé do péče matky, stanovil výši vyživovací povinnosti otce a upravil jeho styk s nezletilými. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že tato jsou založena především na znaleckém posudku a že shodně považují, vzhledem k roli matky v životě dětí předškolního a ranně školního věku, střídavou výchovu za vhodnější až ve vyšším věku nezletilých.
3. V květnu 2012 podal stěžovatel návrh na změnu výchovy, kterým se domáhal, aby byly nezletilé svěřeny do střídavé péče obou rodičů a aby bylo současně sníženo výživné, jež má na obě nezletilé hradit. V tomto návrhu poukázal zejména na to, že se již zlepšila komunikace mezi ním a matkou nezletilých, že změnil zaměstnání, je teď osobou samostatně výdělečně činnou a má na nezletilé více času a že jsou nezletilé již školou povinné, a potřebují tedy pro svůj zdravý vývoj i prvek mužský, tj. otce, který jim bude vhodnou formou pomáhat i se školní prací. Matka nezletilých s návrhem nesouhlasila, opatrovník pak doporučoval pouze rozšíření styku otce s nezletilými.
4. O návrhu stěžovatele rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 11. 2012 č. j. 21 P 9/2012-364, 21 PA Nc 48/2012, 21 P a Nc 80/2012, 21 P a Nc 141/2012 tak, že jeho návrh na svěření dětí do výchovy obou rodičů i na snížení výživného zamítl, přičemž však konstatoval, že k jisté změně poměrů došlo, a styk otce s nezletilými mírně rozšířil. Obvodní soud pro Prahu 2, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, vycházel z přesvědčení, že změny poměrů tvrzené otcem, jež byly během řízení řádně prokázány, neodůvodňují nové rozhodnutí o výchovném prostředí nezletilých dětí. Dále poukázal na pohovor opatrovníka s dětmi, které vyjádřily spokojenost se stávajícím výchovným uspořádáním. Proti tomuto rozhodnutí se odvolali otec i matka nezletilých.
5. Důvodnost odvolání posuzoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 13. 5. 2013 č. j. 19 Co 85/2013-413 rozhodl o zvýšení výživného a zúžil styk stěžovatele s nezletilými. Odvolací soud vycházel plně ze skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a jež ani v odvolacím řízení nedoznaly změny. Soudu prvního stupně vytkl pouze nesprávné právní posouzení otázky změny rozsahu styku otce s nezletilými, neboť rozsah styku nebyl posouzen z hlediska zájmu nezletilých na stabilním výchovném prostředí a byl příliš rozšířen, a výši výživného, které mělo být v souvislosti se školní docházkou obou nezletilých a jejich zájmovou činností zvýšeno.
II. Rekapitulace ústavní stížnosti
6. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2012 č. j. 21 P 9/2012-364, 21 PA Nc 48/2012, 21 P a Nc 80/2012, 21 P a Nc 141/2012 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013 č. j. 19 Co 85/2013-413 s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva" či "EÚLP"), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 EÚLP a že nebyla dodržena Úmluva o právech dítěte, která je součástí ústavního pořádku České republiky.
7. K porušení základních práv stěžovatele podle něj došlo ve čtyřech oblastech. Zaprvé stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a že tyto soudy zcela nesprávně zjistily skutkový stav, čímž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 2 i Městský soud v Praze, který ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně plně vycházel, své rozhodnutí založily na tři roky starém znaleckém posudku, který navíc nezohlednily, neboť v něm soudem ustanovený znalec výslovně uvádí, že obě nezletilé se střídavou výchovou souhlasí a že tato by byla v jejich zájmu, a na pohovoru opatrovníka s nezletilými, při němž obě uvedly, že se střídavou výchovou souhlasí. Nesprávně byla pak podle stěžovatele zjištěna jeho finanční situace, neboť soudy neprovedly kvalifikovaný odhad jeho příjmů a výdajů, a přesto bylo výživné odvolacím soudem zvýšeno. Konečně k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle něj došlo především proto, že obecné soudy nevyslechly nezletilé samy, ale pouze prostřednictvím opatrovníka, a to ačkoliv případ nevykazuje žádnou výjimečnost, o níž hovoří § 100 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
8. Zadruhé napadá stěžovatel rozhodnutí Městského soudu v Praze pro jeho nepředvídatelnost, tedy pro extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními bezvýhradně převzatými ze závěrů soudu prvního stupně a právními závěry z nich vyvozenými, jež byly s rozhodnutím soudu prvního stupně zcela nekonzistentní. Stěžovatel má za to, že tímto tzv. překvapivým rozhodnutím byl porušen princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a že v důsledku toho došlo k faktickému odepření spravedlnosti.
9. Zatřetí se stěžovatel domnívá, že obecné soudy nejednaly v nejlepším zájmu dětí, neboť bez jakékoli zákonné opory či odůvodnění založeného na provedeném dokazování a v rozporu s vyjádřením obou nezletilých učiněným při pohovoru s opatrovníkem upřednostnily výlučnou péči jednoho z rodičů před střídavou výchovou. Další porušení zásady nejlepšího zájmu dítěte stěžovatel shledává v tom, že obecné soudy považovaly změnu poměrů, jež je pro změnu rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností předpokládána zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rodině") a kterou stěžovatel prokázal (vyšší věk nezletilých, jejich školní docházka, zlepšení komunikace s matkou a změna zaměstnání stěžovatele, která mu umožnila větší časovou flexibilitu), za nedostatečnou pro svěření nezletilých do střídavé výchovy obou rodičů. Tímto postupem obecné soudy podle stěžovatele porušily nejen jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života, ale i jemu odpovídající základní právo nezletilých na rodinný život a rodičovskou výchovu a péči.
10. Začtvrté má stěžovatel za to, že byl znevýhodněn z důvodu svého pohlaví, respektive proto, že je otcem, nikoliv matkou nezletilých. V této souvislosti zejména uvádí, že objektivně neexistují překážky, které by bránily navrhované střídavé výchově a pro které by měl být vyloučen z možnosti podílet se na výchově nezletilých stejnou měrou, jakou se na ní podílí jejich matka, a rozhodnutí obecných soudů jsou tak založena pouze na ničím neodůvodněném předpokladu, že ponechání nezletilých ve výlučné výchově matky bude v jejich zájmu.
III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření
11. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 2, vedlejší účastnice A. K. a vedlejší účastnice městské části Praha 2. Městská část Praha 2 se svého postavení vedlejší účastnice nevyjádřením se v dané lhůtě vzdala.
12. Vedlejší účastnice A. K., zastoupená JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem Ondříčkova 16, 130 00 Praha 3, ve svém vyjádření uvedla, že nemá za to, že stěžovatel uplatňuje svoji argumentaci důvodně. Vedlejší účastnice je toho názoru, že stěžovatel svou ústavní stížností pouze pokračuje v polemice s nalézacím soudem a soudem odvolacím. Odkázala také na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2807/10 ze dne 13. 1. 2011, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, přičemž poukázala na skutečnost, že stěžovatel toto usnesení k předmětné ústavní stížnosti záměrně nepřiložil, ačkoliv k ní připojil rozhodnutí soudů tímto usnesením označená jako ústavně konformní. Vedlejší účastnice rovněž zdůraznila, že každý soudní spor je pro nezletilé psychickou zátěží a že obě nezletilé budou již příští rok ve věku, kdy budou vzhledem ke stupni svého vývoje schopny stěžovatele kontaktovat, kdykoliv se jim zachce. Stěžovatelovu ústavní stížnost tedy považuje za snahu, aby tento měl děti matematicky "napůl". Vedlejší účastnice navrhuje, aby byla ústavní stížnost buď jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, nebo jako nedůvodná zamítnuta.
13. Obvodní soud pro Prahu 2 Ústavnímu soudu toliko zaslal vyžádaný spis sp. zn. 21 P 9/2012, v němž na listech 449 až 451 založil vyjádření k ústavní stížnosti. V tomto vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že realizace střídavé výchovy by v daném případě nebyla v nejlepším zájmu dětí. Poukázal také na skutečnost, že při svém rozhodování přihlížel i k postoji samotných nezletilých, s nimiž s ohledem na jejich nižší věk vedl pohovor opatrovník, a že byl otci umožněn široký styk s nezletilými, který dostatečným způsobem zabezpečuje možnost otce podílet se na jejich výchově.
14. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 13. 5. 2013 č. j. 19 Co 85/2013-413 a uvedl, že při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dbal především na zájem nezletilých dětí s přihlédnutím k jejich věku a k poměrům obou rodičů. Zdůraznil, že v případě střídavé výchovy by mělo být zohledněno zejména to, zda jsou oba rodiče schopni a mají snahu se domluvit v zájmu dětí na možnosti střídavé výchovy.
IV. Rozhodování bez ústního jednání
15. V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu bylo o stížnosti rozhodnuto bez ústního jednání, neboť nebylo lze očekávat, že by v případě jeho konání došlo k dalšímu objasnění věci.
V. Právní východiska
V./a Rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu
16. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ale není součástí soustavy obecných soudů, a jako takový tedy není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
17. Ústavnímu soudu tedy v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy. Jak již Ústavní soud judikoval [viz například bod 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363)], jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatele. K porušení by mohlo dojít i tím, že by soudy excesivním způsobem nerespektovaly již sama ustanovení jednoduchého práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [viz bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (k tomu viz mj. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
V./b Kritéria pro svěřování dětí do péče
18. V řízení, v němž má být rozhodnuto, komu bude dítě svěřeno do péče, je za účelem rozhodování v nejlepším zájmu dítěte nezbytné u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem [k nutnosti koherentně projevovaného zájmu o dítě viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. července 2000 č. 39221/98 a 41963/98, body 223 a násl.], veškerá relevantní kritéria posoudit samostatně, a jsou-li u všech těchto osob naplněna stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé výchovy těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. Je-li tedy svěření dítěte do péče každé z těchto osob v jeho nejlepším zájmu, pak je zpravidla v jeho nejlepším zájmu svěření do péče všech těchto osob současně, neboť jen takto jsou zajištěny podmínky pro všestranný rozvoj dítěte a jen takovým postupem lze minimalizovat zásah do rodinného života dítěte i o jeho svěření do péče usilujících osob (k možnému podřazení již i jen zamýšleného rodinného života pod ochranu čl. 8 EÚLP viz např. rozsudek ESLP ve věci Schneider proti Německu ze dne 15. září 2011 č. 17080/07, bod 81, či ve věci Anayo proti Německu ze dne 21. prosince 2010 č. 20578/07, bod 57).
19. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [srov. též odst. 52 a násl. Obecného komentáře č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14.].
20. U prvního kritéria, existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, je třeba vycházet ze skutečnosti, že rodina představuje primárně biologické pouto a teprve následně sociální institut [nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); k nutnosti ochrany biologického pouta mezi rodičem a dítětem srov. také rozsudek ESLP ve věci Keegan proti Irsku ze dne 26. května 1994 č. 16969/90; či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02]. Zároveň je však nutné mít na paměti, že pouhá biologická vazba mezi danou osobou a dítětem bez dalších právních či skutkových okolností svědčících o existenci úzkého osobního vztahu ještě nepředstavuje rodinný život ve smyslu čl. 8 EÚLP a že je zpravidla požadováno soužití dítěte a dané osoby (rozsudek ESLP ve věci Schneider proti Německu ze dne 15. září 2011 č. 17080/07, bod 80, či ve věci Anayo proti Německu ze dne 21. prosince 2010 č. 20578/07, bod 56).
21. Dalším kritériem je míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby. Při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy (a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov (rozsudek ESLP ve věci Hokkanen proti Finsku ze dne 23. září 1994 č. 19823/92, bod 64, či ve věci Maire proti Portugalsku ze dne 26. června 2003 č. 48206/99, bod 77), a od svých sourozenců (rozsudek ESLP ve věci Mustafa a Armagan proti Turecku ze dne 6. dubna 2010 č.4694/03); a (b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte, a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami v případě nebude bránit [viz bod 28 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či rozsudek ESLP ve věci Diamante a Pelliccioni proti San Marinu ze dne 27. září 2011 č. 32250/08, bod 183]. Zároveň musí být mimo jiné minimalizován také zásah do soukromého života dítěte, jakožto unikátního jedince s vlastní identitou, tvořenou mimo jiné jeho národností, náboženským vyznáním či kulturní a jazykovou afiliací.
22. Pod schopností osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby je nezbytné posuzovat zejména věk, zdravotní stav, materiální zabezpečení, výchovné a intelektuální schopnosti a morální integritu dané osoby a její chování k dítěti (rozsudek ESLP ve věci Lyubenova proti Bulharsku ze dne 18. října 2011 č. 13786/04, bod 73).
23. U přání dítěte Ústavní soud konstatuje, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9 května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Stejně tak není možné, aby přání dítěte bylo zjišťováno nevhodnými otázkami typu "U koho bys chtěl(a) bydlet?"; přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. zejména formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), a ideálně v neformálním prostředí (tj. nikoliv v soudní síni, ale například v kanceláři soudce či jinde). V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého teenagera. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), bod 54].
24. V souvislosti se zjišťováním přání dítěte Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že pokud bylo dítě již dříve svěřeno jednomu z rodičů do výlučné péče a nově se posuzuje možnost změny výchovných poměrů na střídavou péči, je možné, že se rodič, jenž měl dítě dosud v péči, snažil přání dítěte zmanipulovat (srov. rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, bod 58), přičemž úkolem obecných soudů je tuto manipulaci pokud možno odstínit.
25. Rozumová a emocionální vyspělost dítěte je rozhodná i při posouzení související otázky, kdo má přání dítěte zjišťovat - tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce. Ústavní soud si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v § 867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně považuje dosažení 12 let za nejzazší možnou hranici a konstatuje, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu (nelze například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem), přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem [srov. rozsudek ESLP ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62 (kde bylo nezletilým 11, 12 a 13 let); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), body 51-53 (kde byla nezletilá žákyní 4. třídy ZŠ); či nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; kde bylo nezletilé 15 let)]. U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka; i v těchto případech ale platí, že znalecký posudek ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí není víc než zákon, a obecné soudy musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (viz § 26 odst. 4 zákona o rodině a § 907 odst. 2 a 3 nového občanského zákoníku)].
26. Jedná-li se pak o rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [viz mj. bod 28 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) či obdobně bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)], kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že svěřování dětí do péče je polycentrická otázka. Odpověď na tuto otázku do značné míry reflektuje náhled společnosti na výchovu dětí, a tudíž zde Ústavní soud přikládá značnou váhu postoji zákonodárce, jenž nejlépe odráží názory občanů České republiky. Zákonodárce svou vůli vyjádřil zákonem č. 91/1998 Sb., který vložil do zákona o rodině nový § 26 odst. 2, jenž zní: "Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby". Z toho plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem (§ 26 odst. 2 zákona o rodině) a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní (§ 26 odst. 5 zákona o rodině), svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení. Tato novela zákona o rodině zjevně odráží posun ve vnímání role otce a matky při výchově dětí, zvýšené zapojení otců do péče o dítě i v jeho nejmladším věku, vzrůstající počet mužů odcházejících s dětmi na rodičovskou dovolenou a snahu umožnit "dvoukariérní" manželství. Řečeno jinak, výchova dítěte již nutně není výhradně ani převážně v rukou matky, čemuž musí odpovídat i řešení situace, kdy se manželství rozpadne a je nezbytné zajistit následnou výchovu nezletilých dětí. Pro úplnost Ústavní soudu dodává, že nová právní úprava výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství zakotvená v § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "nový občanský zákoník"), který v mezidobí od vynesení rozsudků obecných soudů v projednávané věci nabyl účinnosti, na těchto principech nic nemění.
27. Na druhou stranu, střídavá péče není jen právem rodičů, ale i jejich povinností (srov. nález sp. zn. I. ÚS 238/05 ze dne 17. 1. 2006 (N 15/40 SbNU 123); či usnesení sp. zn. II. ÚS 278/08 ze dne 12. 6. 2008, bod 6). Stejně tak jako je za změnu poměrů, jež může vést k novému rozhodnutí o výchovném prostředí, považováno bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné (§ 27 odst. 2 zákona o rodině či § 889 nového občanského zákoníku), je změnou poměrů i situace, kdy jeden z rodičů střídavou péči bezdůvodně nevyužívá a ponechává nezletilé dítě opakovaně v péči druhému rodiči i přesto, že podle střídavé péče by o dítě měl pečovat sám. Jinak řečeno, pokud si rodič, jenž má dítě ve střídavé péči, toto dítě opakovaně a bezdůvodně nevyzvedává, a tím vlastně střídavou péči nevyužívá, může ztratit právo na střídavou péči, protože toto jednání je bezohledné nejen vůči druhému rodiči, ale zejména vůči samotnému dítěti.
28. Ústavní soud i ESLP rovněž opakovaně konstatovaly, že obecné soudy nemohou střídavou péči vyloučit z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve výlučné péči [viz nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 23; nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), body 24-29; či rozsudek ESLP ve věci Zaunegger proti Německu ze dne 3. prosince 2009 č. 22028/04, body 60 a násl.]. Na druhou stranu platí, že pokud nesouhlas rodiče není založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu, obecné soudy musí dostatečně zjistit důvody, proč daný rodič není ochoten s druhým rodičem na společné či střídavé výchově spolupracovat, přičemž za relevantní pak lze považovat jen takové důvody, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmů dítěte (viz body 28 a 29 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09), a případně přijmout opatření, která svěření dítěte do společné či střídavé výchovy obou rodičů v budoucnu umožní.
29. Pokud jde o (ne)svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je také podstatné, zda došlo k dostatečné změně okolností (viz § 28 zákona o rodině) a zda je v souvislosti s touto změnou nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života.
30. V případě, že obecné soudy své rozhodnutí v prvním řízení o úpravě výchovných poměrů dítěte zakládají na okolnostech, jejichž změna je předvídatelná (věk dětí, pracovní vytížení rodičů apod.), se pak z hlediska legitimního očekávání účastníků a potřeby předcházet opakovaným žádostem o změnu výchovných poměrů jeví jako žádoucí, aby obecné soudy již v rámci rozhodnutí v tomto prvním řízení dostatečně určitě vymezily podmínky, za nichž má dojít k přehodnocení jimi nastolované úpravy (srov. bod 84 Obecného komentáře č. 14 Výboru pro práva dítěte k čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, 2003, CRC/C/GC/14, podle kterého by ti, kdo posuzují nejlepší zájem dítěte "měli nejen posoudit fyzické, emocionální, vzdělávací a další potřeby [dítěte] v konkrétním okamžiku, ale měli by také zvážit možné scénáře vývoje dítěte a analyzovat je v krátkodobém i dlouhodobém horizontu"). Naplnění těchto podmínek však současně nemůže samo o sobě odůvodnit změnu výchovných poměrů dítěte, nýbrž musí být považováno toliko za z hlediska předvídatelných změn okolností podmínku sina qua non přistoupení ke zcela novému a na předchozím rozhodnutí nezávislému posuzování daného případu.
V./c Právo na spravedlivý proces
31. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě rovněž zkoumá, zda řízení, v němž bylo rozhodnuto o (ne)změnění rozhodnutí nebo dohody rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností a (ne)svěření dítěte do střídavé výchovy obou rodičů, splňovalo požadavky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 EÚLP a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Obecné soudy zejména musí v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k návrhovému petitu je třeba provést, případně zda a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž jsou povinny o neprovedení navrhovaného důkazu rozhodnout či vliv jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí posoudit nikoliv svévolně a obojí řádně odůvodnit [srov. například nálezy sp. zn. IV. ÚS 582/01 ze dne 22. 4. 2002 (N 52/26 SbNU 63) a sp. zn. I. ÚS 704/06 ze dne 29. 8. 2007 (N 134/46 SbNU 259) či rozsudek ESLP ve věci Mustafa a Armagan Akin proti Turecku ze dne 6. 4. 2010 č. 4694/03, bod 22, k problematice opomenutých důkazů pak mimo jiné nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)].
32. Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013). K tomu dochází zejména tehdy, pokud jedna strana sporu předkládá argumentaci A, druhá strana sporu předkládá argumentaci B, soud prvního stupně se ztotožní s jednou ze stran, nicméně odvolací soud bez varování rozhodne na základě argumentace C (ať už zrušujícím či potvrzujícím rozsudkem, resp. rozsudkem, jímž změní rozsudek soudu prvního stupně), aniž by na možnost této argumentace strany upozornil. Pokud tedy soud vyšší instance v případě, že zaujme jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, musí v zásadě umožnit účastníkům se k novému právnímu názoru vyjádřit či případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru nebyly významné [viz nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289) či nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013]. To platí zejména tehdy, pokud (jak bylo uvedeno výše) instančně výše postavený soud aplikuje právní názor, který žádná ze stran ani soud prvního stupně nezastávaly, a tudíž v projednávané věci dosud nezazněl. V této souvislosti je pak rovněž nezbytné připomenout, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval [viz nález sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175); či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, bod 67 ve spojení s body 57-58]. Na druhé straně je nutné zdůraznit, že ne každé rozhodnutí odvolacího soudu, které se odchyluje od rozhodnutí soudu prvního stupně, je překvapivým rozhodnutím. Skutečnost, že odvolací soud může věc posoudit jinak než prvoinstanční soud, není sama o sobě překvapivá; jde totiž o inherentní prvek odvolacího řízení. K tomu, aby bylo možné hovořit o překvapivém rozhodnutí, musí tedy přistoupit další okolnosti (viz výše).
33. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že případy týkající se péče o děti je nezbytně nutné projednávat ve vší rychlosti, přičemž průtahy v některé z fází řízení lze tolerovat za podmínky, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek ESLP ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. června 2000 č. 32842/96, body 117 a násl., či například ve věci Mezl proti České republice ze dne 9. ledna 2007 č. 27726/03, bod 94). Běh času totiž může mít nezvratné důsledky na vztah dítěte s rodičem, se kterým po tuto dobu nežije, a soudy tedy musí, s využitím prostředků, které jim poskytují příslušné procesní předpisy, zajistit včasné rozhodnutí ve věci samé i za situace, kdy se na průtazích v řízení podílejí jeho účastníci [nález sp. zn. I. ÚS 91/03 ze dne 7. 12. 2004 (N 184/35 SbNU 435)]. Rovněž výkon rozhodnutí je ze stejných důvodů nutno provést v čase co nejkratším po jeho vydání (mj. rozsudek ESLP ve věci Hokkanen proti Finsku ze dne 23. září 1994 č. 19823/92, bod 56, či ve věci Santos Nunes proti Portugalsku ze dne 22. května 2012 č. 61173/08, bod 76), přičemž je třeba využít veškerých dostupných donucovacích prostředků, které lze z hlediska snahy o minimalizaci zásahu do základních práv dotčeného v dané situaci ještě považovat za přiměřené [bod 33 nálezu sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645) či např. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. ledna 2007 č. 26634/03, bod 91]. Selhání při výkonu rozhodnutí ústící v dlouhodobé odloučení dítěte od rodiče pak nemůže svědčit v neprospěch tohoto rodiče, neboť o udržení/obnovení vztahu mezi dítětem a rodičem se stát musí aktivně snažit (mj. rozsudek ESLP ve věci Amanalachioai proti Rumunsku ze dne 26. května 2009 č. 4023/04, body 81 a 82, či ve věci Lyubenova proti Bulharsku ze dne 18. října 2011 č. 13786/04, body 59-61).
V./d Zákaz diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Evropské úmluvy
34. Ústavní soud ve své judikatuře rozlišuje mezi přímou a nepřímou diskriminací.
35. Svůj test přímé diskriminace shrnul Ústavní soud přehledně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), kde uvedl následující:
"34. Test přímé diskriminace se skládá z následujících kroků, které lze vyjádřit formou otázek: 1. jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny?; 2. je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných důvodů?; 3. je odlišné zacházení stěžovateli k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?; 4. je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. a) sleduje legitimní zájem a b) je přiměřené? [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 53/04 ze dne 16. 10. 2007 (N 160/47 SbNU 111; 341/2007 Sb.), bod 29; nález sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4. 2009 (N 105/53 SbNU 313); nález sp. zn. Pl. ÚS 4/07 ze dne 1. 12. 2009 (N 249/55 SbNU 397; 10/2010 Sb.); rozsudek velkého senátu ESLP ve věci D. H. proti České republice ze dne 13. 11. 2007 č. 57325/00, § 175; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Carson proti Spojenému království ze dne 16. 3. 2010 č. 42184/05, § 61; Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 101; či Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1214]. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k zákazu diskriminace pak rovněž plyne, že ospravedlnitelnost odlišného zacházení se odvíjí i od důvodu tohoto odlišného zacházení. Pro odlišné zacházení z důvodu rasy či etnického původu, pohlaví, sexuální orientace, národnosti či původu dítěte je tak třeba předložit velmi pádné ospravedlnění [srov. např. rozsudek ve věci Ponomaryov a další proti Bulharsku ze dne 21. 6. 2011 č. 5335/05 (národnost); shora citovaný rozsudek velkého senátu ve věci D. H. proti České republice, § 176 (rasa); či rozsudek ve věci Ünal Tekeli proti Turecku ze dne 16. 11. 2004 č. 29865/96, § 53 (pohlaví)], zatímco u ostatních důvodů odlišného zacházení je přezkum ze strany Evropského soudu pro lidská práva méně intenzivní. Lze tak rozlišit i pátý krok testu přímé diskriminace, v němž hraje roli míra ,podezřelosti' důvodu."