Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 8. července 2014 sp. zn. II. ÚS 2564/12 ve věci ústavní stížnosti T. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře náměstí T. G. Masaryka 18, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2011 č. j. 1 T 6/2011-548, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 9 To 358/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 6 Tdo 395/2012-31, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 9 To 358/2011 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 6 Tdo 395/2012-31 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v článku 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod.II. Proto se tato rozhodnutí ruší.III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I.
1. Návrhem doručeným ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") a splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu] brojil stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen za tuto trestnou činnost a sbíhající se trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 12. 2010 sp. zn. 2 T 182/2010, podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti (§ 49 odst. 1 tr. zák.).
2. V ústavní stížnosti napadl stěžovatel postup Okresního soudu Brno-venkov s tím, že ve věci rozhodoval soud ve složení, jež neodpovídá zákonu, trestní právo bylo aplikováno nad rámec subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako "ultima ratio", proces byl zatížen vadami spočívajícími v porušení zásady volného hodnocení důkazů, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Podle názoru stěžovatele Okresní soud Brno-venkov není jeho zákonným soudem, nýbrž zákonným soudem je Okresní soud v Břeclavi. Není totiž rozhodující, zda tento je, či není vybaven bezbariérovým přístupem. Tuto skutečnost nelze totiž považovat za důležité důvody; těmi nemohou být důvody související se stavebním nedostatkem, který může být nahrazen jiným vhodným opatřením. Dále stěžovatel namítal, že v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio bylo porušeno jeho základní právo na podnikání, a to podnikání svobodné v konkurenčním prostředí, jelikož poškozená a její manžel o celé převodní transakci směřující k převodu pozemku dobře věděli, výrazně spolupracovali při změně územního plánu k využití pozemku za účelem dosažení vyšší kupní ceny pozemku, neboť při prodeji tuto kupní cenu pozemek v důsledku územního plánu neměl. Samotní poškození si velmi dobře uvědomovali, že bez změny územního plánu nemůže cena pozemku nikdy dosáhnout ceny dohodnuté v kupní smlouvě, a proto spolupracovali na změně územního plánu a jednali ve vzájemném souladu se stěžovatelem a zejména s právnickými osobami, které v celé záležitosti byly aktivní. Z předložených dokladů navíc je patrné, že společnost stěžovatele měla dostatek finančních zdrojů pokrývajících vzniklý závazek vůči poškozené, a to v podobě nemovitostí i osobních prostředků. Obecné soudy hodnotily spekulaci s prodejem pozemků jako trestný čin, přičemž se jedná ryze o podnikatelskou aktivitu. Spekulativní nákup či prodej pozemku nemůže být kriminalizován, spekulace nemůže být považována za trestný čin. Má totiž své místo v běžných obchodních vztazích.
4. Dne 3. 6. 2013 stěžovatel požádal o odklad výkonu rozhodnutí (č. l. 11) s poukazem na svůj zdravotní stav související s jeho upoutáním na invalidní vozík a s odůvodněním, že obdobné podání směřoval i vůči soudu nalézacímu, ten však na něj nijak nereagoval. Ústavní soud dal prostor účastníkům řízení, aby se k otázce (ne)uzavřené smlouvy a vlivu odlišného posouzení na důvodnost petitorního žádání ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Brně Ústavnímu soudu oznámil, že se k výzvě z různých důvodů nemůže vyjádřit, Okresní soud Brno-venkov ve svém vyjádření zdůraznil roli stěžovatele jakožto "v pozadí", který poškozenou uvedl v omyl jak v otázce, kdo za společnosti jedná, tak v otázkách solventnosti firem, za něž bez právního důvodu jednal a způsobil škodu. Vedlejší účastníci se svého práva na vyjádření k ústavní stížnosti vzdali. Zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. ustanovení § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení byly dle názoru Ústavního soudu splněny, jelikož pravomocné a vykonatelné rozhodnutí obecných soudů může v daném případě a v daných souvislostech být závažným zásahem do základních práv stěžovatele za situace, kdy rozhodnutí Ústavního soudu si vyžádá delší čas, přičemž okolnosti případu předběžně odůvodňují zásah Ústavního soudu (fakt neuzavření kupní smlouvy, svolení poškozeného, širší skutkové okolnosti případu i konečně absence odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Ústavní soud proto vzhledem k výše uvedenému přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti [ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
5. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nežádá též zrušení posledního rozhodnutí ve věci učiněného (jde o usnesení Nejvyššího soudu), vycházel Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti, z něhož se jasně podává, že i toto rozhodnutí považuje za protiústavní. Nejvyšší soud akceptoval - z (kvazi)věcných hledisek (dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné) - jako správné napadené rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž právě toto rozhodnutí (odvolacího soudu) stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně v petitu napadá. Ústavní soud proto považoval Nejvyšší soud za účastníka řízení [a proto též zaslal ústavní stížnost Nejvyššímu soudu k vyjádření, ovšem ten v něm v zásadě odkázal toliko na odůvodnění svého rozhodnutí] a podrobil přezkumu i jeho rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, k odstranění vad jeho podání apod. [k tomu srovnej podobně nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), dostupný též na http://nalus.usoud.cz stejně jako všechna ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná) a v principu i např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice]. Situace, kdy by Ústavní soud rozhodoval pouze o rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by se předmětem jeho rozhodování a případné kasace stalo i rozhodnutí o dovolání, tedy - především s ohledem na princip právní jistoty - připustit nelze [viz obdobně nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13 (N 74/73 SbNU 333)]. Podobně postupoval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 253/08, ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. IV. ÚS 333/06, ze dne 24. 5. 2010 sp. zn. IV. ÚS 990/10, ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4069/12, ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1246/13, ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1203/13, ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2261/13, ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3703/11, ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1855/12, ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1224/13, ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3518/12, ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2939/08, ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3068/12, ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. IV. ÚS 72/12, ze dne 15. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 941/13, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 124/04 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
II.
6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 1 T 6/2011, z něhož zjistil následující skutečnosti.
7. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, byl stěžovatel obviněn ze spáchání trestného činu podvodu (č. l. 1 an.). V policejním spise se dále mj. nacházejí:
- kupní smlouva mezi MUDr. Josefou Ondráčkovou (dále též "poškozená") a KOMERČNÍ.CZ, s. r. o., (dále jen "Komerční CZ") na předmětnou parcelu (č. l. 82 an., č. l. 100 an.),
- odstoupení od smlouvy MUDr. Josefy Ondráčkové (č. l. 91),
- dopis starostovi obce týkající se návštěvy Jiřího Ondráčka a Bc. Zuzany Doubravové ohledně změn územního plánu souvisejících s předmětnou parcelou a ještě jednou další parcelou (č. l. 95),
- návrh na uzavření smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy mezi Komerční CZ a Ing. Jiřím Maršálkem (č. l. 121 an.),
- svěřenecké smlouvy mezi příjemci a složitelem Bc. Zuzanou Doubravovou, kupní smlouvy této s některými osobami na pozemky v Horních Věstonicích (č. l. 175 an.),
- kupní smlouva mezi Komerční CZ a VÝROBA-VELKOOBCHOD, s. r. o., (dále jen "Výroba-velkoobchod") - č. l. 254,
- znalecký posudek stanovující obvyklou (tržní cenu) předmětného pozemku na 2 110 000 Kč, zatímco cena pozemku podle cenového předpisu byla 705 640 Kč (č. l. 282).
8. Dne 18. 10. 2010 stěžovatel požádal o přeložení k jinému soudu ze zdravotních důvodů, jelikož je osobou tělesně handicapovanou a budova Okresního soudu v Břeclavi neměla bezbariérový přístup (č. l. 456). Stěžovatel totiž nebyl schopen při zachování minimální důstojnosti dostavit se k soudu a zúčastnit se soudního jednání. Krajský soud v Brně žádosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení § 25 tr. ř. přikázal věc k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Brno-venkov (č. l. 464).
9. Ve spise se dále nachází mj.:
- rozsudek Okresního soudu v Prostějově (č. l. 483), z něhož vyplývá, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření, a proto byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dvě léta, který se mu podmíněně odložil na dobu tří let,
- protokol o hlavním líčení (č. l. 500 an.) s výpovědí stěžovatele (č. l. 501 - ten mj. vypověděl, že s "panem Ondráčkem proběhli za dobu pozemku vlastnictví Výroba-velkoobchod asi 5 nebo 6 schůzek, včetně našeho advokáta, kterého jsem poslal za panem Ondráčkem k němu domů, aby vybral možnost, jak chce pozemky zajistit, jestli tam chce uznání závazku, zástavní smlouvu do vyřešení změny plánu." Dále stěžovatel mj. uvedl, že "pan Ondráček věděl, že byl pozemek převeden na Výrobu-velkoobchod. On s tím souhlasil, neměl žádné námitky ... Byli jsme domluveni, že k zaplacení kupní ceny dojde po změně územního plánu." Dále stěžovatel uvedl, že s převodem dluhu na nového povinného souhlasila paní Ondráčková. Podle stěžovatele též "spol. Výroba-velkoobchod byla v dobrém stavu, vlastnila min. 3 pozemky".), s výpovědí svědkyně MUDr. Josefy Ondráčkové (č. l. 503 - týkající se okolností souhlasu s převodem pozemků, kdy za ní měla přijít paní Doubravová, zda by nedala souhlas k převodu pozemků, což v dobré víře učinila. Poškozená přitom nikdy nevyhledala právní pomoc. Poškozená též připustila, že její manžel se svědkyní Doubravovou řešil zpracování žádosti o změnu územního plánu.), s výpovědí svědkyně J. Z. (č. l. 505 - ta mj. uvedla, že společnost Výroba-velkoobchod měla v té době peníze z nemovitostí v Kojetíně a Otaslavicích. Podle ní by prodejem pozemku zafinancovali kupní cenu. Měli totiž předběžnou nabídku od pana Ing. Maršálka, zájemce o pozemky. Ing. Maršálek měl nabídnout 13 miliónů za více pozemků. Výroba-velkoobchod společnosti Komerční CZ 3 miliony nezaplatila, protože vznikla dohoda mezi paní Ondráčkovou, že uznají dluh, převzali jsme závazek, poškozená s převzetím dluhu souhlasila), s výpovědí svědka Ondráčka (č. l. 507 - ten ve své výpovědi uváděl, že pomáhal s tím, aby nemovitost splňovala náležitosti výstavby elektrárny. Se stěžovatelem se začal setkávat, až když manželka souhlasila s převodem na Výrobu-velkoobchod.), s výpovědí svědkyně Doubravové (č. l. 510, která popisuje činnost stěžovatele ve společnosti), svědka Coufalíka (č. l. 511, který popisuje svou roli ve společnosti), s výpovědí svědka Horníka (č. l. 512 - ten byl osloven jako investor pro projekt elektrárny v Horních Věstonicích. Pozemek mu nabídl až v roce 2010 JUDr. Klapka), s výpovědí svědka Rádka (č. l. 512, který popisuje svou roli ve společnosti), s výpovědí svědka Ing. Maršálka (č. l. 526 - ten upozornil na to, že mu společnost Komerční CZ nabídla prodej pozemků v k. ú. Věstonice vhodných pro projekt solárních elektráren, ovšem při schůzce paní Doubravová po kontrole smlouvy oznámila, že nepodepíše smlouvy, protože sjednaná kupní cena neodpovídala její představě) a s výpovědí svědka Lachmana (č. l. 537).
10. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (č. l. 548) byl stěžovatel shledán vinným, že se ke škodě jiného obohatil tím, že někoho uvedl v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, čímž spáchal trestný čin podvodu, a za tuto trestnou činnost (a za sbíhající se trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění) byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti na tři léta. Zásadní otázky řešil soud dvě, totiž zda jednání samo o sobě je trestným činem a dále zda a v jakém rozsahu se na něm podílel stěžovatel. Účast obžalovaného byla prokázána výpověďmi svědků, listinnými důkazy a konečně také výpovědí jeho samého. Podle názoru soudu prvního stupně "podnikání bez prostředků přesouváním neexistujících aktiv z jednoho subjektu na druhý nemá co dělat v řádně fungující společnosti a spojeno s následkem musí být trestně postižitelné, jakkoli někteří rádoby podnikatelé výzvy 90. let takto nepochopili a myslí si, že mohou spekulovat bez prostředků a živit se jen ze zisků něčeho, co sami nijak nezainvestovali, toliko posečkali (nabytí majetkem jiného) s prodejem, až tento majetek bude mít vyšší hodnotu, a teprve pak vyplatili prodávajícího. V daném případě je tento ryze spekulativní postup (krom toho, že Komerční CZ nemá na zaplacení) navíc okořeněn ještě tím, že místo toho, aby společnost pozemek ve shodě se smlouvou vrátila poškozené (když už se jí nepodařilo jej prodat s oním ziskem dál), prodala jej dál společnosti, která na úhradu neměla prostředky, a tím vyloučila poškozenou z možnosti s nemovitostí zacházet, neboť nyní nemá, vůči komu by odstoupením od smlouvy realizovala svá práva ze smlouvy, resp. by jí tento akt nebyl k ničemu. Nezbývá jí než se domáhat určení vlastnictví cestou soudní pře a nejméně po nějakou dobu je vyloučena z dispozice s její věcí." Tento postup přitom zorganizoval a zinscenoval stěžovatel. Nabídka Ing. Maršálka přitom neopravňovala obžalovaného k tomu, aby nemovitost převedl na firmu své ženy, ve které byl nicméně hlavním aktérem. O tom, že Komerční CZ na zaplacení neměla prostředky, krom shora uvedeného svědčí i výpisy z účtů této společnosti a exekuční rozhodnutí. Stěžovatel prostě spoléhal na to, že pozemek prodá a z výtěžku možná poškozené něco uhradí. Spoléhal na okolnosti, které nemohl a ze své pozice ani neměl ovlivnit (změna územního plánu či fakt, že se najde solventní kupující), s tím, že nenastanou-li tyto okolnosti, byl srozuměn s tím, že Komerční CZ poškozené kupní cenu nezaplatí, což následným zorganizováním převodu pozemku na Výrobu-velkoobchod, kterou také sám fakticky ovládal, ještě více znemožnil, neboť tato firma je bez prostředků také, a hlavně vyloučil poškozenou z možnosti aplikace ustanovení bodu III kupní smlouvy a z možnosti domoci se alespoň zpět svého vlastnictví. Soud prvního stupně dále uvedl, že stěžovatel své "představy o podnikatelské cti pak doložil svým postojem následovným, kdy nehodlá poškozené vrátit její majetek poukazem na nevrácení zálohy, jejíž hodnota je několikanásobně nižší než hodnota pozemku. Dokonce mu nevadí ani to, že celou situaci zavinil a necítí potřebu věc čestně uzavřít vrácením pozemku, omluvou za své chování a vyčkáním na protiplnění poškozené, tj. vrácení zálohy. Ne, raději bude poškozenou ,držet v šachu' způsobem, jakým to učinil a de facto ji vydírat požadavkem jakýchsi nákladů na vyřizování věci s územním plánem souvisejících." Soud proto uzavřel, že z výpovědí bylo prokázáno, že stěžovatel fakticky jednal jak za společnost Komerční CZ, tak i za společnost Výroba-velkoobchod. Z výpovědí svědků, exekučních příkazů a výpisů účtů je prokázáno, že Komerční CZ neměla prostředky na zaplacení kupní ceny pozemku a ani společnost Výroba-velkoobchod neměla na zaplacení kupní ceny pozemků dle smlouvy. Svým jednáním proto stěžovatel uvedl poškozenou v omyl, a to jak tím, že zamlčel finanční stav společnosti Komerční CZ, tak tím, že zorganizoval převod pozemku na další subjekt. Ač poškozená si svá práva dostatečně nehlídala tím, že souhlasila se změnou vlastníka, nemůže jí být tato neopatrnost k tíži, neboť vysvětlení stěžovatele, že to potřebuje kvůli úvěru, a tedy tomu, aby jí mohl konečně zaplatit, ji jako nezkušenou a podvodníka nečekající osobu zastihlo nepřipravenou a nedomyslela důsledky svého kroku, tj. to, co se nakonec stalo (prodej pozemku). Výrok o trestu soud odůvodnil okolnostmi případu, výší škody i hodnocením osoby stěžovatele. Stěžovateli přitěžovalo, že se dopustil více trestných činů (soud nepřehlédl odsouzení Okresním soudem v Prostějově, a proto ukládal souhrnný trest). Trest odnětí svobody v jedné třetině trestní sazby je s ohledem na míru společenské nebezpečnosti a škodlivosti jednání zcela odpovídající. Přes jistou lstivost jeho počínání, neomluvitelnou palogiku ("vítěz bere vše", "člověk člověku vlkem") a neprávnosti jeho postupů nebyl ukládán trest přísnější. Jeho zvrácené představy o tom, co je čest, morálka, poctivý obchod, lze totiž napravit i odsouzením k nikoli přísnějšímu trestu.
11. Ve svém odvolání stěžovatel uvedl, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, neboť jeho jednáním nebyla poškozená uváděna v omyl s tím, že společnost Komerční CZ nemá v úmyslu uhradit kupní cenu sjednanou v předmětné smlouvě, a na toto pak není možné usuzovat ani z provedeného dokazování. V žádném stadiu řízení nebylo prokázáno, že by obžalovaný tvořil volní stránku jednání v úmyslu získat nemovitost a za tuto nemovitost neposkytnout odpovídající kupní cenu tak, jak byla tato dohodnuta. Je rozhodující, aby bylo jednoznačně a bez jakýchkoliv pochyb prokázáno, že již na počátku či v průběhu transakce u obžalovaného existoval úmysl poškodit poškozenou. Poškozená a její manžel však o celé této převodní transakci směřující k převodu pozemku velmi dobře věděli, kdy i přesto dále pokračovali v jednání o změně územního plánu pozemku. Velmi dobře si uvědomovali, že bez změny územního plánu nikdy cena pozemku nemůže dosáhnout dohodnuté ceny, a proto v tomto smyslu kooperovali, což je patrno zejména z výpovědi manžela MUDr. Ondráčkové z hlavního líčení. Podle stěžovatele bylo odvolání vedeno velmi osobně v tom smyslu, že spekulace je vždy trestným činem. Poškozená přitom velmi dobře věděla o spekulativnosti prodeje pozemku, když sama či prostřednictvím manžela jednala o změně územního plánu a činila další rozhodnutí. Stěžovatel dále upozornil na to, že v případě sehrála klíčovou roli svědkyně Bc. Zuzana Doubravová, neboť to byla právě ona, kdo celou záležitost s pozemky dojednal. Stěžovatel upozornil na to, že v mezidobí tato svědkyně návrh kupní ceny předložené investorem ve vztahu ke dvěma pozemkům poškozené odmítla, aniž by své kroky blíže odůvodnila. Uzavřené kupní smlouvy na ony dva pozemky se tak octily v depozitu advokáta. Realizován tedy měl být pouze nákup pozemku mezi manželi Ondráčkovými a společností Komerční CZ ve vztahu k pozemku, jenž je předmětem trestního stíhání. Stěžovatel upozornil na to, že se o tom, že v katastru nemovitostí byl změněn název vlastníka z manželů Ondráčkových na společnost Komerční CZ, dozvěděl až koncem roku 2009. Stěžovatel byl připraven řešit celou záležitost občanskoprávní cestou, což se též stalo a mezi manželi Ondráčkovými a stěžovatelem byl soudně schválen smír. Nárok poškozené vzniklý z kupní smlouvy totiž stěžovatel ani nikdy nerozporoval. I dalším převodem pozemku na další osobu se nic nezměnilo na možnosti poškozené podat u příslušného katastrálního úřadu návrh na zápis změn ve smyslu ujednání o rozvazovací podmínce v původní smlouvě s tím, že by se vlastníkem pozemku opět stala poškozená, a to nezávisle na vůli stávajícího vlastníka. Dále stěžovatel uvedl, že důvodem, proč byla do podnikatelských aktivit vtažena společnost Výroba-velkoobchod, spočíval zejména v odbornějších znalostech v oblasti změny účelové kategorizace půdy. Stěžovatel se domnívá, že trestní oznámení bylo podáno bezprostředně po jednání s Bc. Zuzanou Doubravovou, která jim sdělila, že již sehnala investora pro výstavbu solárních elektráren na těchto pozemcích. Jím byl přitom Martin Horník. Tito měli společně zájem získat pozemek od manželů Ondráčkových bez zprostředkovatele z důvodu snahy vyhnout se dalším nákladům spojeným s odměnou za zprostředkování. Jejich snahy byly umocněny zejména tím, že již měli ve vlastnictví zbylé dva pozemky. Podle stěžovatele též platí, že skutečnost, že nepřevedl zpět ve sjednané lhůtě svůj závazek, nedokazuje, že by jakkoliv uvedl poškozenou v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. Nebylo nikdy prokázáno, že by stěžovatel blokoval vůli nového vlastníka ve smyslu vrácení pozemku, ani že následně formoval vůli statutárních zástupců nevracet pozemek a neuhrazovat kupní cenu. Podle stěžovatele nemohl soud uzavřít, že tento v době uzavírání smlouvy věděl, že bude společnost schopna uhradit závazek ve sjednané výši (což lze doložit příslušnými listy vlastnictví a výpisy z účtu či smlouvou o úschově, z nichž je zřejmé, že společnost Komerční CZ v době uzavření kupní smlouvy a jednání o koupi předmětného pozemku sice neměla dostatek finančních prostředků na svém účtu, avšak měla nemovitosti, jejichž zpeněžením by pokryla vzniklý závazek. Stěžovatel však zvolil cestu běžné obchodní praxe, tj. s budoucím majitelem - investorem záměru výstavby větrné elektrárny - dojednal kroky směřující k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž z této obchodní transakce kategorizace půdy měla být uhrazena kupní cena. Výpis z katastru nemovitostí navíc ukazuje, že společnost měla dostatek finančních zdrojů pokrývajících vzniklý závazek, a to v podobě nemovitostí zhruba ve výši 3 000 000 Kč. Stěžovatel dále uvedl, že kupní smlouva zanikla již nesplněním podmínek pro zaplacení kupní ceny. Proto by mezi stranami mělo dojít k vypořádání podle § 451 o. z. Stěžovatel plně uznává nárok poškozené; to, že by mělo dojít k vrácení 100 000 Kč, soud prvního stupně scestně posoudil jako jeho úmysl získat zaplacené finanční prostředky. Stěžovatel však upozornil na to, že pro závazkový vztah platí, že plnění z těchto vztahů může být vyžadováno až poté, co již tato strana plnila, nebo je připravena plnit. Poškozená však neučinila žádné kroky k vzájemnému vypořádání, neboť její manžel vyvíjel stále aktivitu ke změně územního plánu orné půdy. Proto stěžovatel navrhl opětovný výslech Bc. Zuzany Doubravové a svědka JUDr. Dalibora Lachmana. Stěžovatel též namítal, že výše trestu byla nepřiměřená, neboť byla soudem dovozena toliko na základě obecných skutečností. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl zproštění obžaloby.
12. V doplnění odvolání (č. l. 597) stěžovatel soudu prvního stupně vytýkal to, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a že podstatným způsobem též zkreslil důkazy. Soud prvního stupně přitom zcela opomenul, že se jednalo o věc občanskoprávní, přičemž normy práva občanského spolu s obsahem kupní smlouvy vylučují, že by MUDr. Ondráčkové mohla vzniknout škoda. Šlo přitom o standardní obchodní případ, kdy ke zmaření konečného cíle obchodu došlo v důsledku a vlivem okolností, které stěžovatel nemohl ovlivnit. Podstatou obchodu byla koupě pozemku, který měl minimální hodnotu, přičemž cílem bylo jej se ziskem prodat, jelikož ve spolupráci s dalším investorem či obchodním partnerem mělo dojít ke zhodnocení výstavbou elektrovoltaiky. Podle stěžovatele následný převod na společnost Výroba-velkoobchod neměl z právního hlediska význam, a to s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Důkazem toho je skutečnost, že na základě soudního smíru se pozemek vrátil do vlastnictví MUDr. Ondráčkové. Důvodem tohoto převodu byly podnikatelské aktivity svědka Bittnera, které mohly celý podnikatelský záměr zkazit. O reálnosti podnikatelského plánu přitom svědčí porovnání tržních cen v jednotlivých fázích obchodu, jakož i obsah smluv i výslech osob, které se na jednáních podílely a měly zájem se stát podnikatelskými partnery. Jednalo se o zcela konkrétních cenách a zvýšením tržní hodnoty bylo možno uhradit všechny kupní ceny, a dokonce vytvořit zisk. Stěžovatel dále uvedl, že škoda poškozené kvůli uplatnění rozvazovací podmínky ani nemohla vzniknout. Stěžovatel též upozornil, že cena dohodnutá byla několikanásobně vyšší než cena tržní, což bylo dáno důvodným a legálním očekáváním zhodnocení pozemku podnikatelskými aktivitami. To vše podle stěžovatele podporuje, že MUDr. Ondráčková se nepřipojila jako poškozená v trestním řízení a podala vůči společnosti Výroba-velkoobchod určovací žalobu o určení vlastnictví pozemku. Daná věc přitom byla ukončena soudním smírem.
13. Ve spisu je též obsažen protokol o veřejném zasedání ve věci odvolání stěžovatele (č. l. 301), který obsahuje mj. názor právního zástupce stěžovatele, podle něhož znalecký posudek určující cenu pozemku na 2 100 000 Kč se vztahuje až na situaci po změně územního plánu.
14. Odvolací soud svým napadeným rozhodnutím (č. l. 605) přezkoumal k podnětu podaného odvolání zákonnost a odůvodněnost všech oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení. Podle jeho názoru soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, tato náležitým způsobem zhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a nepochybil, pokud dospěl k závěru o vině stěžovatele. Pochybení odvolací soud neshledal ani ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu.
15. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že je nepochybné, že z pohledu smluvních podmínek se obviněný zavázal k úhradě podstatné části dohodnuté kupní ceny pozemku v termínu do 31. 3. 2009, ačkoliv věděl, že s ohledem na finanční situaci nebude moci zaplatit. Již v tomto jednání obviněného lze spatřovat uvádění poškozené v omyl. Toto jednání však nezůstalo osamoceno, ale na něj navazovala, resp. jeho součástí byla další klamavá jednání ze strany obviněného, kdy s ohledem na finanční nezpůsobilost kupujícího již v době uzavírání smlouvy obešel splnění rozvazovací podmínky, dle které v případě neplnění ve stanoveném termínu by došlo k vrácení vzájemného plnění, učinil opatření, kterým znemožnil naplnění rozvazovací podmínky, neboť již 10. 10. 2008 převedl pozice zástupce prodávajícího vlastnictví k předmětné nemovitosti na další manželčinu společnost, která ve své podstatě byla právě obviněným ovládána. Pokud obviněný argumentuje tím, že obviněná byla informována o převodu nemovitosti ze společnosti Komerční CZ na společnost Výroba-velkoobchod a s tímto vyslovila svůj souhlas, tudíž se musí jednat o případ, na který dopadají ustanovení civilního, a nikoliv trestního práva, pak je nutno poukázat na odůvodnění soudu prvního stupně. Podle jeho názoru totiž ani jedna společnost manželky obviněného neměla prostředky na úhradu ceny nemovitosti, ale byl to obviněný, kdo zorganizoval a zinscenoval celé jednání. Soud prvního stupně nepovažoval souhlas poškozené se změnou vlastníka za neopatrnost, která by měla být vykládána k tíži poškozené, neboť této se dostalo vysvětlení, že taková transakce je potřebná kvůli získání úvěru a ve svém důsledku pak bude moci být zaplaceno i poškozené. K námitce subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio uvedl Nejvyšší soud, že ani tyto zásady nevylučují použití trestního práva a uložení trestu v případech závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Dovolací soud neshledal nic vadného na uložení nepodmíněného trestu.
III.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
18. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V základu koncepce právního státu stojí myšlenka vázanosti výkonu státní moci Ústavou a zákony a úcta k právům a svobodám každého jednotlivce. Úcta k právům a svobodám člověka vychází z toho, že "jednotlivec je nositelem absolutní hodnoty a zůstává se svou hodnotou v soukromé sféře, a tak je jeho soukromá svoboda něčím, co je v principu neomezené, zatímco stát je jenom prostředkem, něčím relativním a odvozeným. Některá práva existují před státem a svobodná individuální osoba je má proti státu. V základu právního státu stojí princip, podle kterého je svoboda jedince předpokládána a její omezení státem je výjimkou." [srov. Carl Schmitt. Constitutional Theory. Durham and London: Duke University Press, 2008, s. 198, 203 a 204 citováno dle nálezu sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)]. Právní stát zajišťuje ochranu základních práv a svobod soudní mocí, což je rozvedeno především v úpravě práva na spravedlivý proces v hlavě páté Listiny (viz dále bod 28). Z myšlenky právního státu proto logicky vyrůstá i celé pojetí trestního řízení. I v trestním řízení musí být maximálně šetřeno práv a svobod jednotlivce, jelikož bagatelizací účelu a způsobu vedení trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným zásahům do soukromé svobody jednotlivce.
19. Každé trestní stíhání představuje prima facie střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným státní mocí označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání, a proto musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Trestní stíhání je však třeba považovat za omezení svobody jednotlivce a veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu sloužící skrze působení individuální i generální prevence legitimuje omezení osobní svobody řádnou aplikací hmotného i procesního trestního práva.
20. Ustanovením čl. 8 odst. 1 Listiny se v obecné rovině zaručuje každému jednotlivci osobní svoboda. Dle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ustanovení odstavec 2 citovaného článku tedy vytváří prostor a zároveň stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny představuje ochranu i proti eventuální libovůli některého z článků moci soudní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)]. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/05 ze dne 10. 4. 2006 (N 81/41 SbNU 67) či nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Jinými slovy, při interpretaci a aplikaci základní právo omezujícího zákona je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem (popřípadě výkladem aplikačních podmínek) prostředků, které mají vést k naplnění účelu zákonem sledovaného, tj. v případě trestního řádu především zjištění trestných činů řádným postupem orgánů činných v trestním řízení. V daném případě jde o ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., která upravují postup při získávání a zejména při hodnocení důkazů, které musí šetřit tyto základní zásady trestního řízení (viz blíže bod 21). Řádnost postupu musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda následně omezena v návaznosti na zjištěný skutkový stav [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/05 (N 81/41 SbNU 67) či nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 657)]. Dochází-li trestním řízením k maximálnímu zásahu do základních práv a života jednotlivce, neboť může vyústit do uložení trestu odnětí svobody na mnoho let, musí mít takový zásah dostatečně silné ospravedlnění. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu "z pohledu procesněprávního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se skutek, který je předmětem obžaloby, objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453)]. K zjištění a osvědčení těchto skutečností slouží důkazní prostředky, jimiž má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že je obviněný, resp. obžalovaný vinen.
21. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315). Vyslovil zde mj., že významnou skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá jednoznačně a logicky vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2445/09 ze dne 16. 3. 2011 (N 46/60 SbNU 523)], což zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (ustanovení § 125 tr. řádu). Ustanovení § 2 odst. 5 věty první tr. řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu mají tyto orgány hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Volné hodnocení důkazů dle citovaného ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Uplatnění této zásady je pak neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].