22. Ústavně garantované právo na spravedlivý proces musí vyloučit libovůli v rozhodování a zajistit též právně účinnou soudní ochranu; jeho neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci; srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 215/99 ze dne 17. 5. 2000 (N 69/18 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281) či nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273). Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zejména stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil její irelevantnost [srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2445/09 ze dne 16. 3. 2011 (N 46/60 SbNU 523)]. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) je nutno také rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, jako je tomu v daném případě, zatíží tak svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225)].
IV.
23. Ústavní soud není vázán odůvodněním návrhu stěžovatele, nýbrž může, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, přezkum provést i z pohledu jiných základních práv a svobod, resp. i z jiných hledisek, než byla vymezena v ústavní stížnosti stěžovatele.
24. Ústavní soud je toho názoru, že k tomu, aby obecné soudy dospěly k přesvědčivým závěrům o trestnosti jednání stěžovatele, je třeba, aby se přesvědčivěji vyslovily k několika zásadním skutečnostem, a to především k uzavírání kupní smlouvy (bod 25) a k námitkám (bod 26 a násl.), které vyplývají ze stěžovatelova odvolání, na které odvolací soud reagoval toliko paušálně. Připomíná přitom povinnost obecných soudů zohlednit všechny skutečnosti, které byly účastníky řízení namítány, a to v celém souhrnu posuzovaných skutečností.
25. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a předloženého spisu zjistil, že soudy kladly stěžovateli za vinu jednání spočívající v uzavření kupní smlouvy k nemovitosti, aniž by mohl splnit svůj závazek zaplatit za převod vlastnického práva kupní cenu. Byť ústavní stížnost neslouží k tomu, aby Ústavní soud nově zjišťoval skutkový stav, je nutné zmínit ustanovení § 81 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních. Ústavní soud při posouzení rozhodných otázek zjistil (viz již body 7 a 8 usnesení Ústavního soudu o odložení vykonatelnosti, na jejichž závěrech nemá Ústavní soud co měnit), že kupní smlouva byla uzavírána mezi nepřítomnými účastníky a z listin založených ve spisu, avšak ani z listin, které si Ústavní soud vyžádal z příslušného katastrálního úřadu, neplyne, že by byla naplněna podmínka stanovená v § 45 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.: "Projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde." Jak z ustálené praxe soudů plyne, k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy podepsaný adresátem návrhu. I když tedy adresát návrh na uzavření smlouvy, který obdržel od nepřítomného navrhovatele, podepíše a o podepsání navrhovatele informuje, není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh nedojde navrhovateli (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 114/99 ze dne 5. 12. 1999), tj. písemný návrh na uzavření smlouvy musí být též písemně přijat, k čemuž tam, kde není navrhovatel přítomen, může dojít pouze tak, že písemné přijetí návrhu dojde navrhovateli. Ústavní soud došel k závěru, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo (kupující podepsal kupní smlouvu dne 9. 7. 2008 v Prostějově, prodávající ji podepsala dne 10. 7. 2008 v Brně; na smlouvě chybí doložka, že se kupující s akceptací svého návrhu seznámil); je-li však tato skutečnost rozhodná pro posouzení viny stěžovatele, neboť obecné soudy toto jednání zahrnuly do tzv. skutkové věty, aniž by však smlouvu po této stránce přezkoumaly, pak zde existuje vysoká pravděpodobnost, že napadená rozhodnutí trpí závažnou vadou stran. Obecné soudy proto soukromoprávně nesprávně kvalifikovaly smluvní vztahy mezi stěžovatelem a poškozenou; v rozhodnutí obecných soudů absentovala také i širší analýza vlivu rozvazovací podmínky obsažené v kupní smlouvě (soud prvního stupně vyšel obecně z toho, že převodem byla poškozená vyloučena z možnosti domoci se zpět svého vlastnictví - viz bod 10, ale hlubší analýza v jeho rozhodnutí chybí), a to i když obecné soudy počítaly s tím, že smlouva byla platně uzavřena, přičemž samotná existence rozvazovací podmínky je klíčová pro možnost existence (značné) škody. Půjde tedy v dalším rozhodování o to, o co se vlastně stěžovatel, resp. jím ovládaná společnost obohatil ke škodě druhého: je otázkou, zda uvažovat o škodě přes 500 000 Kč, když by pozemek zůstal ve vlastnictví poškozené a ta by jen byla z dispozice s ním v určitém období, jakkoliv třeba v rozporu s právem, vyloučena. Jinak řečeno, důležité bude náležitě zhodnotit průmět výše uvedených skutečností do úvahy o tom, o kolik byl vlastně majetek poškozené zmenšen. Ústavní soud připomíná, že výše škody se přitom podle trestněprávní dogmatiky stanovuje podle ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, tj. z jejich skutečné hodnoty. Podle názoru Ústavního soudu nemůže soukromoprávní dimenze v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů absentovat [obecné soudy by měly vzít též v potaz ostatně i judikaturu Ústavního soudu k otázce možnosti nabytí od nevlastníka, a to před nálezem sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359)], a proto bude na obecných soudech, aby se s touto vadou - v kontextu dalších uvedených výtek Ústavního soudu - náležitě vypořádaly. Trestněprávní posouzení věci musí korespondovat s tím, co pro posuzovaný vztah vyplývá ze soukromého práva.
26. Ústavní soud ve svém usnesení o odložení vykonatelnosti poukázal na to, že v případu nebyly posouzeny širší skutkové okolnosti ("spekulace" s územním plánem v souvislosti s rozvojem a budováním zdrojů solární energie, na nichž měl mít zájem manžel prodávající) a z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud reagoval na zcela konkrétní právní a skutkové námitky (vliv rozvazovací podmínky ve "smlouvě" dohodnuté, výše způsobené škody, vliv schváleného smíru v civilním řízení, výše aktiv kupujícího v době jednoho z vytýkaných jednání, nedostatečně prokázaný úmysl, nepřiměřenost trestu atp.) natolik vágně, že vůbec není zřejmé, zda se odůvodnění vztahuje k souzenému případu. Odvolací soud tudíž pochybil, když se námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání náležitě nezabýval. Byl-li soudem prvního stupně stěžovatel uznán vinným, shrnul veškeré své námitky do podaného odvolání. Ačkoliv je jistě nesporné, že odvolací soud nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění (k tomu srov. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08), avšak nemá-li toto právo zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní [srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521)]. Podobně jako v nálezu sp. zn. II. ÚS 226/06 musí Ústavní soud i v nyní projednávané věci po seznámení s obsahem usnesení odvolacího soudu konstatovat, že obsahuje odůvodnění tak zanedbatelného rozsahu a kvality, že by nebylo možné se s takovým odůvodněním spokojit ani v případě, bylo-li by součástí usnesení rozhodujícího o podstatně méně důležitých právech, než je osobní svoboda člověka. Zejména u rozhodnutí, jež mají tak zásadní dopad na základní práva člověka, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy odvolací soud v rozhodnutí konstatuje rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že uvede prakticky pouhý výrok rozsudku, stručně zopakuje odvolací námitky uvedené v podání obžalovaného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost. Odvolacím soudem nebyl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán (to nenapravil ani dovolací soud).
27. Ústavní soud z hlediska procesního vychází z toho, že jednání soudu prvního stupně je iniciováno obžalobou, zatímco činnost soudu druhého a třetího stupně může být, tak jako v projednávané věci, iniciována opravnými prostředky obžalovaného [k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185)]. Obžalovaný se prakticky poprvé seznamuje se skutkovými zjištěními, která soud bere za prokázaná, a právním názorem soudu prvního stupně až z obsahu odůvodnění odsuzujícího rozsudku, a v námitkách svého odvolání tak může teprve reagovat na důkazy, které tento soud označil za klíčové, a namítat nesprávnou aplikaci právních předpisů, čímž prakticky realizuje své právo na obhajobu. Z pohledu Ústavního soudu byl odvolací soud povolán se v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami stěžovatele, neboť vyjadřovaly závažné pochybnosti, zda vůbec došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu a zda měl stěžovatel vůbec svým jednáním tento trestný čin vůbec spáchat (srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010, jehož závěry týkající se absence odpovídajícího odůvodnění odvolacího soudu se vztahují i k nyní projednávané věci). Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry [srov. nález sp. zn. II. ÚS 122/96 ze dne 24. 3. 1998 (N 39/10 SbNU 261)]. V projednávané věci nicméně nelze mít za to, že vznesené námitky stěžovatele byly bezobsažné či zjevně redundantní (viz již výše obsáhlou rekapitulaci stěžovatelova odvolání), tedy takové, na které by odvolací soud právem nemusel vůbec reagovat. S ohledem na výše řečené se proto nelze spokojit s odůvodněním odvolacího soudu, který toliko lakonicky konstatoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud nejenže nehodnotil provedené důkazy, nýbrž na námitky stěžovatele nereagoval vůbec, a vytvořil tak naprosto nepřezkoumatelné rozhodnutí. Ani stěžovatelem navrhované důkazy výslechem svědků atd. nebyly provedeny. V dané věci tak odvolací soud nepostupoval zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do té míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní.
28. Ačkoliv již výše uvedené důvody by obecně postačily ke konstatování ústavněprávního deficitu napadených rozhodnutí, Ústavní soud nad rámec těchto důvodů považuje za nezbytné upozornit na následující. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil do značné míry obecně na tom, že styl stěžovatelova podnikání odpovídá duchu 90. let [ovšem v jeho odůvodnění nebylo obsaženo to, do jaké míry byly přesuny majetku kryty nemovitostmi, které měly uvedené společnosti ve vlastnictví - viz níže tento bod in fine]. Ať už je pohled na stěžovatelovo podnikání jakýkoliv, důležité je také náležitě zhodnotit to, do jaké míry sama poškozená pravidla této "hry" (tj. ono "posečkání s prodejem, až tento majetek bude mít vyšší hodnotu") akceptovala, což ostatně do jisté míry naznačuje jejich kooperace se stěžovatelem na změnách územního plánu (viz především body 3, 7, 9, 10 a 11), kterým by došlo ke zvýšení hodnoty jejich pozemku. Je proto otázkou, jak moc byla poškozená nakonec srozuměna s tím, že by předmětný pozemek měl získat hodnotu vlastně až v souvislosti se změnou územního plánu a následnou lukrativností pro případné investory do projektu solární elektrárny (tj. nabyl by hodnotu až s nejistou budoucí událostí spočívající v investici jiného obchodního partnera). Ačkoliv na to stěžovatel obsáhle upozorňoval především v doplnění svého odvolání (bod 12, ale dále i bod 13), odvolacím soudem nebyl nijak prověřován možný rozdíl hodnoty předmětného pozemku v době uzavření kupní smlouvy a po změně územního plánu, tj. jeho zhodnocení [znalecký posudek se měl vztahovat až na situaci po změně územního plánu, ale před jeho změnou musel mít pozemek nižší cenu - viz body 7 a 13. Právní zástupce stěžovatele dokonce dovozoval, že cena pozemků byla před celou transakcí toliko 208 890 Kč - srov. č. l. 574]. Obecněji řečeno, obecné soudy nedostatečně (z)hodnotily celý složitý komplex vztahů, který se vytvořil v rámci spekulace s pozemky v souvislosti s eventuálním rozvojem a budováním zdrojů solární energie. Jednání stěžovatele nicméně nelze náležitě porozumět bez jeho zohlednění [nakonec z tohoto hodnocení lze vyčíst, nakolik byl jeho podnikatelský plán reálný, či zda opravdu nechtěl brát zřetel na rozvazovací podmínku kupní smlouvy, resp. chtěl uhradit jen něco, tj. neměl vůbec úmysl za zboží zaplatit], což dále vyvstává v souvislosti s tím, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání stran motivací dalších aktérů, jakými byli podle stěžovatele svědkové Doubravová a Horník [blíže viz bod 11 - tito podle stěžovatele byli implikováni ve výstavbě solární elektrárny, přestože svědkyně Doubravová sama uzavírala v dané lokalitě kupní smlouvy (č. l. 180), zároveň dojednávala smlouvy pro stěžovatele (bod 9), přičemž návrh kupní ceny předložené investorem právě ona měla odmítnout (bod 9, srov. ale i výpověď stěžovatelovy manželky). V tomto kontextu též v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje dobré zdůvodnění, proč by svědkyně Doubravová neměla být vyslechnuta - viz bod 22]. Aniž by Ústavní soud chtěl nějak vstupovat do hodnocení těchto komplikovaných vztahů, nezbývá mu než konstatovat, že obecné soudy posoudily jednání stěžovatele izolovaně od motivací ostatních aktérů, v čemž lze spatřovat deficit jejich rozhodnutí, jelikož širší skutkové okolnosti spekulace, které se v souvislosti s rozvojem a budováním zdrojů solární energie nemohly týkat toliko vztahu stěžovatele a poškozené (resp. předmětného pozemku), nýbrž daleko širšího spektra vzájemně provázaných vztahů, zůstaly stran jejich (alespoň částečné) pozornosti, i když na ně stěžovatel ve svém odvolání poukazoval (bod 11). I kdyby se tyto námitky stěžovatele ukázaly nakonec neodůvodněnými, není možno je v kontextu celé věci považovat za zjevně iracionální, tak že by se s nimi obecné soudy neměly pro spravedlivé rozsouzení věci stěžovatele vyrovnávat. Pouze na základě náležitého (byť nutně částečného) vyjasnění tohoto komplikovaného komplexu vztahů lze ostatně bez rozumných pochybností dovodit to, co stěžovatel svým jednáním nakonec sledoval (opravdu stěžovatel jednal s vědomím, že věci nebude moct poškozené vrátit?); v tomto smyslu je třeba, aby se odvolací soud také zabýval kroky, které stěžovatel činil pro prodej předmětného pozemku, resp. v souvislosti s ním [k tomu viz jednání s Ing. Maršálkem, snahy o změnu územního plánu či např. též nepovšimnutá zmínka stěžovatele o tom, že se pokusil o zajištění závazku, když za manželem poškozené poslal svého advokáta - viz bod 9, č. l. 501]. Odvolací soud se též vůbec nezabýval doplněním odvolání stěžovatele, v němž upozorňoval, že podnikatelský záměr byl reálný (bod 12). Pakliže soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel spekuloval zcela bez prostředků, resp. že uvedené společnosti neměly na zaplacení kupní ceny pozemků prostředky (to dovozoval, zdá se nedostatečně, z výpisu z účtů a exekučního rozhodnutí - bod 10), měl se tváří v tvář námitkám stěžovatele stran hodnoty nemovitostí, které byly ve vlastnictví předmětných společností a jejichž zpeněžením by také šlo pokrýt vzniklý závazek, hlouběji touto otázkou zabývat, resp. odůvodnit její nedůvodnost [k tomu viz body 9 a 11, kde stěžovatel upozorňuje, že dané společnosti měly dostatek finančních zdrojů pokrývajících závazek. Tato tvrzení stěžovatele měly obecné soudy prověřit a vyrovnat se s nimi též v odůvodnění svých rozhodnutí. Tato skutečnost je důležitá též z hlediska naplnění znaků zamlčení podstatných skutečností poškozené, jelikož mohly být mj. podstatnými skutečnostmi pro dané majetkové dispozice poškozené.]. V rozhodnutí obecných soudů tak absentuje přesvědčivější zhodnocení výše aktiv stěžovatele, což může mít i své podstatné dopady pro hodnocení charakteru podnikání (zcela "bez prostředků", jak je charakterizoval soud prvního stupně - bod 10) stěžovatele, resp. na schopnost stěžovatele, resp. obchodní společnosti dostát svým závazkům. Odvolací soud tak podstatně zredukoval hodnocení toho, zda firma, ovládaná stěžovatelem, měla dostatečné prostředky na zaplacení plnění vzešlého ze smlouvy, přestože na to stěžovatel opakovaně upozorňoval. Nadto není na první pohled, jak již bylo i výše řečeno, zcela lichá námitka stěžovatele, že hodnota pozemků byla v kupní smlouvě mezi stěžovatelem a poškozenou nadhodnocená, jelikož se již počítalo s tím, že pozemky získají větší hodnotu se změnou územního plánu a v souvislosti s podnikatelským záměrem výstavby solární elektrárny.
29. Obecné soudy se též dostatečně nezabývaly skutečnostmi, které mají rozhodující vliv na trestnost jednání stěžovatele. V tomto kontextu musí Ústavní soud upozornit na jednání poškozené (kupující), která k některým úkonům ze strany stěžovatele (např. převod pozemků mezi společnostmi) dala svůj souhlas ("svolení poškozeného"), a i když se jednalo o nemovitost, nevyužila odborné právní pomoci. Nejvyšší soud sice správně (srov. str. 5 jeho usnesení) uvedl, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právě rozhodným okolnostem, avšak obecné soudy zcela ignorovaly ustanovení § 30 nového trestního zákoníku, jež zakotvuje svolení poškozeného jakožto nově výslovně uvedenou okolnost vylučující protiprávnost (srov. blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 350). Obecné soudy otázku svolení poškozeného vůbec nezvažovaly, jen konstatovaly právní nezkušenost poškozené. Aniž by Ústavní soud předjímal rozhodnutí obecných soudů v dané věci, musí konstatovat, že danou otázku neposuzovaly s ohledem na celý komplex vztahů, který v souvislosti s připravovanou výstavbou solární elektrárny vznikl, v němž poškozená figurovala jako jeden z "hráčů" sledující prodej svých pozemků, a též v souvislosti s finanční situací předmětných společností (viz bod 28). Právě s ohledem na to by mělo dojít k daleko podrobnějšímu vypořádání se s tím, zda a případně nakolik bylo svolení dáno v důsledku omylu. Obecné soudy konečně též nijak nereagovaly na tvrzení stěžovatele (bod 11), že s poškozenou uzavřeli smír (stěžovatel přitom navrhoval důkaz rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi), což by mohlo mít svůj průmět do rozhodování o druhu a výměře trestu, neboť soud by jako k polehčující okolnosti měl přihlédnout k tomu, že se stěžovatel "přičinil o odstranění škodlivých následků trestného činu", stal-li se vůbec v této kauze..., "nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu" [ustanovení § 41 písm. j) tr. zákoníku].
30. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že součástí presumpce neviny je i zásada, podle níž musí být obžalovanému vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. § 2 odst. 5 in fine tr. řádu) [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)].
31. Shrnuto, v předmětném řízení trestním se nepodařilo rozptýlit nejasnosti o tom, co svým postupem stěžovatel skutečně sledoval. V hodnocení skutkových zjištění absentovala určitá část skutečností, která vyšla jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem najevo. S ohledem na to, že zásah do osobní svobody stěžovatele si žádá dostatečně silné ospravedlnění, považuje Ústavní soud odůvodnění obecných soudů za nedostatečná k tomu, aby ospravedlnila takto intenzivní zásah do sféry stěžovatele. Jelikož již výše uvedená zjištění postačují k vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud musel konstatovat, že ve věci došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod. Tím však nepředjímá ještě nijak rozhodnutí ve věci. Na obecných soudech tedy bude, aby se věcí znovu zabývaly v intencích závěrů tohoto nálezu, přičemž vezmou do úvahy vše podstatné, co vyšlo v řízení najevo, a adekvátně se k tomu vyjádří v odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud tedy neuzavírá, že by k popsané trestné činnosti nemohlo dojít, a ani to není jeho úkolem; k vyslovení viny stěžovatele a k uložení trestu - ve vztahu k dané skutkové podstatě předmětného ustanovení trestního zákona - je však nutné se přesvědčivě vypořádat s vytknutými ústavněprávními deficity napadených rozhodnutí.
32. Ačkoliv hlavní výtky Ústavního soudu směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, který zcela ignoroval námitky stěžovatele a přijal "strojové" rozhodnutí, jehož odůvodnění by mohlo být užito i na jinou kauzu (a již proto toto rozhodnutí nemůže ústavně obstát), rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže formálně právně zůstat nedotčeno (tj. nemůže zůstat nezrušeno, tj. existovat, když vadné je již předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, které Nejvyšší soud aproboval). Byť lze obecně s Nejvyšším soudem souhlasit, že "opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné", tento závěr nelze vztáhnout - z důvodů obsažených výše (odvolací soud se rozhodně dostatečně a správně nevypořádal s námitkami stěžovatele; nadto Ústavní soud poukázal na další skutečnosti - viz např. bod 25) - na Ústavním soudem projednávanou věc, a proto lze konstatovat, že Nejvyšší soud pokračoval v zásahu do základních práv stěžovatele.
33. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
34. Ačkoliv Ústavní soud shledal, že vadný je i výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu subsidiarity zásahu Ústavního soudu, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před odvolacím soudem. Za této situace je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov považovat za nepřípustnou, neboť se stěžovateli vytvořil procesní prostor pro nové projednání jeho opravného prostředku (odvolání). Proto Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013 (N 174/71 SbNU 57)]. Ústavní soud se v tomto kontextu hlouběji nezabýval ani (účelovou) námitkou stran pochybení ohledně místní příslušnosti soudu prvního stupně, jelikož k založení místní příslušnosti došlo na výslovnou žádost stěžovatele, jak vyplývá z obsahu spisu, a z hlediska ústavněprávního nelze změně místní příslušnosti ani nic vytknout.