26. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických, materiálně pojímaných právních států, má proto významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Principu právního státu je tak imanentní princip předvídatelnosti práva a zákaz výkonu libovůle orgány veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 420/09 ze dne 3. 6. 2009 (N 131/53 SbNU 647)]. Podle ústavní zásady iura novit curia, vymezované především civilněprávní dogmatikou, pak platí, že "znalost norem, jejich interpretace a aplikace, je věcí soudu (...). Znalosti platného práva a způsobilost k jejich závazné interpretaci a aplikaci získává mimo proces. Poznávání objektivního práva předmětem procesu není" (Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha: Linde, 2011, s. 79). S ohledem na zásadu iura novit curia, která je přímým reflexem koncepce formálního právního státu, je poukaz obecných soudů na zásadu koncentrace řízení a s ní související stěžovatelovu povinnost tvrzení (že byl senátorem, že nebyl dán souhlas předsedy komory Parlamentu) bezpředmětný. Kvůli působení této ústavní zásady nemůže obstát odkaz na koncentrační zásadu řízení, podle které by již nešlo daná ustanovení zákona o platu zohlednit, protože na ně stěžovatel nepoukazoval již v řízení před soudem prvního stupně (neuplatní se pravidlo, že "rozhodné skutečnosti o věci samé je třeba uvést a důkazy označit k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností", citované odvolacím soudem na str. 7 jeho rozhodnutí, neboť ve věci stěžovatele nejde o skutečnosti, které by bylo třeba dokazovat, nýbrž o znalost práva, které předmětem procesu není). Ustanovení právních předpisů musí vzít obecné soudy v potaz, aniž by na ně účastník v řízení upozorňoval, což se ve věci stěžovatele zjevně vztahuje i na inkriminovaná ustanovení zákona o platu. Obecné soudy v projednávané věci pochybily, pokud nevzaly v potaz ustanovení § 40 zákona o platu (podle něhož "Pracovní nebo obdobný poměr poslance může zaměstnavatel ukončit proti jeho vůli jen s předchozím souhlasem předsedy komory Parlamentu; to platí i pro období 12 měsíců po zániku poslaneckého mandátu. Jinak je skončení pracovního nebo obdobného poměru neplatné.") ve spojení s ustanovením § 1 citovaného zákona, které zavádí legislativní zkratku "poslanec" [to stanoví, že "Tento zákon upravuje plat a některé další náležitosti spojené s výkonem funkce: a) poslance a senátora Parlamentu (dále jen ,poslanec')"], jelikož šlo o ustanovení kogentní, které se na věc stěžovatele muselo bezvýjimečně použít (uplatnit). Inkriminovaná ustanovení totiž zavazují "své adresáty bezvýhradně a musí být na danou skutkovou podstatu aplikována vždy. Tím také vylučují jakoukoli autonomní tvorbu práva na danou skutkovou podstatu" (srov. Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 53 a násl.). Podle názoru Ústavního soudu neobstojí, jak bude ukázáno níže, ani odkaz odvolacího soudu na to, že nebylo obecně známou skutečností, že stěžovatel byl senátorem Parlamentu České republiky (bod 27), a ani formalistický poukaz Nejvyššího soudu, že soudu prvního stupně nebylo známo, zda předchozí souhlas předsedy komory Parlamentu byl dán, či nebyl (bod 28).
27. Ústavní soud připomíná, že ustanovení § 121 o. s. ř. vyjímá skutečnosti, které není třeba během řízení dokazovat. Kromě právních předpisů uveřejňovaných či oznámených ve Sbírce zákonů (viz výše) a skutečností známých soudu z jeho činnosti mezi ně patří i skutečnosti obecně (či notoricky) známé (tzv. notoriety). Obecně známou skutečností je "taková skutečnost, která je, byť alespoň místně, známa širokému okruhu osob (soudu, účastníkům i veřejnosti), i když samozřejmě není třeba zjišťovat, zda je konkrétně známa každé jednotlivé osobě" (Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha: Linde, 2011, s. 229). Jinak řečeno, v případě obecně známých skutečností ve smyslu ustanovení § 121 o. s. ř. přitom "není nutné, aby šlo o skutečnosti, které jsou známy úplně každému; postačí, že tyto skutečnosti jsou známy širokému okruhu osob v určitém místě a čase (tedy i soudcům)" (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 875). Kromě skutečností obecně známých bez dalšího jde též o ty, "jež je možné bez větších obtíží a odborných znalostí zjistit z médií, z literatury" (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 438). Právě proto, že informaci o tom, že stěžovatel byl zvolen senátorem, šlo zcela jednoduše zjistit z médií (jak na to stěžovatel též upozorňoval, když navrhoval důkaz kopiemi článků publikovaných např. v Mladé frontě DNES či Českobudějovickém deníku; bylo by proto daleko přiměřenější, chtěl-li být odvolací soud korektní, aby toto tvrzení stěžovatele podrobil případným námitkám druhé strany, která by mohla nabídnout důkaz, že skutečnost, kterou by soud z hlediska dokazování považoval za notorietu, se má jinak), protože spor mezi ním a VŠTE byl poměrně medializován, nemohly obecné soudy odhlédnout od skutečnosti, že se na stěžovatele jakožto senátora má vztahovat inkriminované (kogentní) ustanovení zákona. Nelze proto akceptovat argument (kvůli jeho formalismu - blíže viz též bod 28), že stěžovatel pochybil, když přes poučení soudu neuvedl, že je senátorem, jelikož obecné soudy nefungují v jakémsi "vzduchoprázdnu" nebo "vakuu" a bez větších obtíží mohly skutečnost, že jde o pracovněprávní spor senátora a vysoké školy, v níž stěžovatel vykonával funkci rektora, o skončení pracovního poměru (a proto si též musely být vědomy nutnosti zohlednit na danou skutkovou podstatu ustanovení zákona o platu), z médií vědět, a proto šlo v daném případě ve smyslu výše řečeného o skutečnost obecně známou.
28. Ústavní soud se konečně neztotožnil ani se sofistikovanou argumentací Nejvyššího soudu, jenž rozhodující skutečnost spatřoval v tom, že otázka vlastního předchozího souhlasu se skončením pracovního poměru stěžovatele není skutečností, která by byla obecně známá nebo známá soudu z jeho činnosti, a proto bylo na stěžovateli, aby tvrdil, že uvedená podmínka nebyla splněna (bod 13). Podle názoru Ústavního soudu je nutno aplikaci předmětné kogentní právní normy posoudit z hlediska těsnosti její vazby k předmětu řízení (tj. otázku trvání, či ukončení pracovněprávního poměru proti vůli stěžovatele nelze věcně vyřešit bez zohlednění této právní normy, která se na skutkově dostatečně vymezený stav - nesouhlas senátora s ukončením jeho pracovního poměru - přesně vztahuje). Je-li pro spravedlivé rozsouzení věci (platnosti, či neplatnosti skončení pracovního poměru) nezbytné zohlednění předmětné (navíc kogentní) právní normy, představuje opačný postup obecných soudů, a to navzdory odkazu na civilněprávní zásadu koncentrace řízení, zjevně svévoli, která pak způsobuje, a to kvůli nerespektování ústavněprávních principů vyplývajících z konceptu právního státu (iura novit curia), porušení základního práva či svobody [srov. např. sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003 (N 136/31 SbNU 205); aj.]. Výše rozebrané ústavní principy právní jistoty a předvídatelnosti práva je totiž nutno aplikovat jako korektiv, který má v procesu interpretace a aplikace práva dopomoci nalezení spravedlnosti, které by nebylo učiněno za dost, pokud by orgány aplikující právo postupovaly formalisticky, tj. v projednávané věci pouze s odkazem na ustanovení o. s. ř. zakotvující procesněprávní zásadu koncentrace řízení (srov. na str. 6 a násl. rozhodnutí Nejvyššího soudu odkaz na ustanovení § 79 odst. 1, § 101 odst. 1, § 118a odst. 1, § 118b odst. 1, § 119a odst. 2 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud přitom často opakuje, že přepjatý formalismus vede jen k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519)]. Byla-li v této věci předmětem řízení otázka trvání, resp. ukončení pracovního poměru senátora, nemohly se obecné soudy z důvodu těsné vazby inkriminované právní normy (ustanovení § 40 zákona o platu) na předmět řízení (tj. na řešení předmětného sporu) jejímu náležitému zohlednění vyhnout: na uvedenou skutkovou podstatu nemohlo být uvedené ustanovení neaplikováno, jelikož zavazuje své adresáty bezvýhradně (bod 26), a proto také stěžovatelova věc nemohla být soudy rozsouzena bez zohlednění (aplikace) dané právní normy. Za těchto okolností bylo projevem nepřípustného formalismu trvat na tom, že stěžovatel pochybil, když v řízení před soudem prvního stupně netvrdil, že tento souhlas nebyl dán; těmito sofistikovanými argumenty se Nejvyšší soud nemohl formalisticky vyhnout její aplikaci, jsou-li naplněny pro to subsumpční podmínky. Existuje-li v právním řádu takováto kogentní právní norma, zjevně relevantní pro předmět řízení a rozsouzení věci (bez níž věc nelze právně vyřešit), musí ji obecné soudy při svém rozhodování zohlednit, jelikož autonomní tvorba práva pro danou skutkovou podstatu je vyloučena (viz bod 26). Zamýšlel-li zákonodárce, aby ukončení pracovněprávního vztahu proti vůli dané veřejně činné osoby bylo bezvýjimečně regulováno předmětným ustanovením, nemohou se obecné soudy zbavit své odpovědnosti za to, aby posoudily, zda podmínka stanovená v této normě byla, nebo nebyla naplněna. Bude proto na obecných soudech, aby zhodnotily, jakým způsobem je danou právní normu v řízení nutno aplikovat.
29. Ústavní soud si je konečně vědom i toho, že paralelně probíhalo (či ještě probíhá) řízení před správními soudy, resp. správními orgány (zde prezidentem republiky), které se týká veřejnoprávních aspektů odvolání z funkce rektora, konkrétně toho, že se prezident republiky při odvolání stěžovatele z funkce rektora nevypořádal se všemi námitkami jím uplatněnými. Městský soud v Praze svým rozhodnutím (viz bod 15) rozhodnutí prezidenta, jímž prezident vyhověl návrhu VŠTE a odvolal stěžovatele z funkce rektora, pro nepřezkoumatelnost zrušil, jelikož napadené rozhodnutí neobsahovalo vlastní důvody odvolání z funkce rektora ani vypořádání se s námitkami ohledně složení akademického senátu a procedury jednání před přijetím usnesení o návrhu na odvolání stěžovatele. Stěžovatel v tomto řízení upozorňoval na to, že 1. akademický senát se měl usnést na podání návrhu o jeho odvolání v nesprávném složení a že 2. akademický senát neměl zákonem předepsaný počet členů. Podle názoru Ústavního soudu by měl odvolací soud vzít v dalším řízení v potaz výsledek tohoto paralelního řízení před správními orgány, resp. soudy, neboť řeší důležitou otázku pro řízení, tj. zda byl stěžovatel vůbec platně odvolán z funkce rektora. Ačkoliv pro civilní soudy platí presumpce správnosti správních rozhodnutí do doby, než je rozhodnuto o jejich nezákonnosti, za dané situace kvůli provázanosti těchto řízení se Ústavnímu soudu jeví jako nezbytné, aby civilní soudy výsledek tohoto řízení o tom, zda pracovní poměr byl řádně ukončen, respektovaly (i když samozřejmě pracovní poměr sjednaný na dobu určitou musel dnes uplynutím času zaniknout). Bez zohlednění výsledku tohoto řízení se nelze kvůli vzájemné souvislosti těchto procesů dobrat spravedlivého výsledku ve věci.
30. Shrnuto, bylo tedy na obecných soudech, aby - v duchu ústavní zásady iura novit curia - posoudily předmětný spor v souladu s aplikovatelnými právními předpisy, tedy i ustanovením § 40 zákona o platu (ve spojení s jeho ustanovením § 1). V projednávané věci z principu právního státu plyne požadavek, že nemůže být akceptována autonomní tvorba práva na danou skutkovou podstatu, nýbrž musí být zohledněna kogentní právní norma, která se má na danou skutkovou podstatu aplikovat vždy. Jestliže obecné soudy nepřihlédly k tomu, že stěžovatel byl zvolen senátorem, a proto se na jeho věc bezvýhradně vztahuje kogentní ustanovení § 40 zákona o platu, jednaly tak v rozporu s principem právní jistoty a důvěry občana v právo, a porušily tak stěžovatelovo právo na spravedlivý proces (viz body 19 a 20).
V.
31. Ústavní soud se vyslovil i k dalším stěžovatelem v ústavní stížnosti vznášeným námitkám, s nimiž se neztotožnil. I když stěžovatel výslovně nenavrhoval zrušení § 73 odst. 6 části věty první za středníkem zákoníku práce, z obsahu jím uplatněné argumentace lze dovodit, že se spíše než ústavně konformního výkladu domáhá neaplikování předmětné právní úpravy z důvodu její protiústavnosti. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3489/12 ze dne 23. 5. 2013 (N 94/69 SbNU 447), "retroaktivní účinek [případného nálezu Ústavního soudu] je v zásadě přípustný, v konkrétním případě je však vždy třeba poměřovat kolizi zájmu na ochraně protiústavním zákonem dotčené ústavní normy s principy právní jistoty a důvěry v právo. Nelze totiž popřít, že i protiústavní zákonná ustanovení byla součástí právního pořádku a jednotlivci jednali v důvěře v jejich platnost a přizpůsobovali jim své chování. Vždy je proto třeba zvažovat, zda by v důsledku zpětného omezení jejich aplikovatelnosti nevznikla účastníkům právních vztahů, a to především s ohledem na plynutí času, mnohem větší újma, než jak by tomu bylo v případě, pokud by zůstal právní stav vzniklý na základě protiústavního zákona nedotčen". Zpětné vyloučení aplikace zákona (nebo jeho části) z důvodu jeho rozporu s ústavním pořádkem může být v podstatě jen následkem nálezu Ústavního soudu, kterým byl tento zákon zrušen nebo kterým byla s ohledem na jeho předchozí pozbytí účinnosti vyslovena jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 72/06 (N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.), body 15, 16 a 52]. Jen Ústavnímu soudu je podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo čl. 95 odst. 2 Ústavy, v obou případech ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, svěřena pravomoc rozhodnout se všeobecnou závazností o nesouladu zákona s ústavním pořádkem. Stěžovatel se však domáhá neaplikování zákona z důvodu jeho protiústavnosti navzdory tomu, že ten zatím nebyl předmětem řízení o kontrole norem. Ostatně ani obecné soudy nemohly za situace, kdy se Ústavní soud dosud nevyjádřil k ústavnosti inkriminované zákonné úpravy, rozhodnout o protiústavních důsledcích této úpravy toliko s odkazem na stěžovatelem tvrzený nedostatek. Pakliže by i měly pochybnosti o ústavnosti předmětné právní úpravy a dospěly by k závěru, že jediným prostředkem ochrany základních práv stěžovatele je její neaplikování, musely by iniciovat řízení o kontrole norem, v němž by byl její soulad s ústavním pořádkem postaven najisto rozhodnutím Ústavního soudu, z něhož by v případě derogace vyplynuly i důsledky ve vztahu k další aplikaci zrušených ustanovení. Obecné soudy však, jak je patrné z napadených rozhodnutí, v tomto směru žádné pochybnosti neměly. Důvod k předložení návrhu na zrušení předmětné právní úpravy nakonec neshledal v uplatněné argumentaci ani v tomto řízení příslušný II. senát Ústavního soudu, který je podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu k takovémuto návrhu rovněž legitimován. Stejně jako v nálezu sp. zn. III. ÚS 3489/12 (viz výše) musel totiž i v nyní projednávané věci poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu [srov. zejména nález ze dne 6. února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) a nález ze dne 18. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983)], podle níž možnost retroaktivního účinku derogačního nálezu Ústavního soudu závisí v podstatné míře na povaze dotčeného právního vztahu, tedy zda jde o vztah vertikální, tj. mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, nebo horizontální, tj. mezi jednotlivci navzájem. Zatímco v případě vertikálních právních vztahů je výše popsaný retroaktivní účinek zásadně přípustný, je-li v neprospěch veřejné moci, v případě vztahů horizontálních, resp. obecně v případech, kdy zrušení protiústavního zákona působí v neprospěch jednotlivce, je naopak zásadně vyloučen. Výjimku z posledně uvedeného pravidla by bylo možné připustit jen výjimečně v případech mimořádně intenzivního derogačního důvodu (především rozporu s materiálním jádrem Ústavy). Ačkoliv Ústavní soud považuje stávající úpravu obsaženou v aktuálním zákoníku práce za optimální vzhledem k tomu, že se projednávaná věc týká specifické oblasti zaměstnanců vykonávajících vedoucí funkce a že k diskriminaci nedošlo na základě zakázaných kritérií podle čl. 3 odst. 1 Listiny, je tímto způsobem relativizován možný závěr o přítomnosti mimořádně intenzivního derogačního důvodu typu zásahu do samotného materiálního jádra Ústavy. Ústavní soud by mohl zasáhnout především tehdy, jestliže by odlišné zacházení skupin osob bylo vztaženo k jejich osobním (případně jim srovnatelným) charakteristikám. Nadto i argument, že stěžovatel byl jmenován toliko pro výkon specifické funkce rektora, má určitou váhu, a proto ani nelze uvedené ustanovení zákona považovat za příklad zjevné svévole takové intenzity a váhy, že by ospravedlňovala zásah Ústavního soudu, jakkoliv je současná úprava jistě rozumnější a citlivější k sociální ochraně slabší strany v pracovněprávním poměru.
32. Pokud jde o druhou stěžovatelem uplatněnou námitku, Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech je oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost proto představuje specifický procesní prostředek, jehož účelem je zabezpečit respekt, popř. poskytovat ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je "primárně a důsledně ochrana subjektivního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele vůči orgánu veřejné moci, který je svým zásahem porušil" (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007, str. 318). Neobstojí proto ani námitka nesprávného právního zastoupení vedlejšího účastníka, jelikož to nepředstavuje samotný zásah do základních práv stěžovatele, jak na to případně upozornil Nejvyšší soud. Navíc, byla-li by argumentace stěžovatele proti instituci osoby pověřené funkcí rektora (tj. vůči nedostatku kompetence Ing. Marka Vochozky, MBA, Ph.D., jednat jménem VŠTE) dovedena do absurdních důsledků, nemohl by vysokou školu po odvolání rektora z důvodu zjevné mezery v zákoně nikdo reprezentovat. Za dané situace se Ústavnímu soudu jeví jako logické, že by měla být otázka absence zákonem reglementované kompetence osoby pověřené funkcí rektora přemostěna odkazem na (ústavní) princip akademické samosprávy, jelikož za účelem naplnění svého poslání musí mít vysoká škola statutární orgán, který by za ni byl schopen jednat navenek. Ostatně toliko tímto výkladem je možno překlenout nenaplnění (v dané věci) požadavku stanoveného v čl. 15 odst. 2 Listiny, z něhož vyplývá pozitivní povinnost státu vytvářet podmínky pro rozvoj vědy, a to mj. v podobě podpory právního (resp. institucionálního) rámce činnosti vysokých škol. Do institucionální složky svobody vědeckého bádání (čl. 15 odst. 2 Listiny) spadá typicky autonomie vysokých škol (vysokoškolská samospráva), která zahrnuje též jejich nezávislost na veřejné moci mj. v otázkách organizační struktury a samosprávy. Bylo by proto protismyslné, aby důsledek zjevné mezery v zákoně byl zcela protisměrný samotnému účelu právní úpravy (tou je v této věci vytvoření podmínek institucionálního rámce činnosti vysokých škol, resp. funkčnosti všech jejich orgánů, jež je nezbytné pro dobré fungování vysokých škol jako celku), tj. aby výsledkem soudní interpretace byla, dovedeno ad absurdum, v konečném důsledku paralýza veškerých činností vysoké školy. Výklad, jenž umožňuje lépe respektovat ústavně zaručený princip akademické samosprávy, je tak nastalé situaci přiměřenější, jelikož více umožňuje sledování a naplňování účelů, pro něž jsou vysoké školy zřizovány. Vede proto i logicky k akceptování toho právního závěru, uplatněného v nynější věci, tj. že muselo být nakonec na nejvyšším samosprávném orgánu vysoké školy (tj. na akademickém senátu), aby rozhodl o tom, kdo bude v přechodném období vykonávat funkce (odvolaného) rektora.
VI.
33. Ačkoli Ústavní soud shledal, že vadné je také odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2010 č. j. 25 C 690/2009-48, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před odvolacím soudem [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele, v rozsahu návrhu na kasaci rozsudku okresního soudu, jako nedůvodná odmítnuta. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a tato rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.