Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Zemánka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 3764/12 ve věci ústavní stížnosti Ing. Bc. Miroslava Krejči, CSc., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem, se sídlem Krajinská 251/16, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012 č. j. 21 Cdo 4890/2010-123, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2010 č. j. 19 Co 1057/2010-85 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2010 č. j. 25 C 690/2009-48, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že jeho pracovní poměr stále trvá, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Postupem porušujícím čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 2012 č. j. 21 Cdo 4890/2010-123 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2010 č. j. 19 Co 1057/2010-85 porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny. II. Proto se tato rozhodnutí ruší.III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I.
1. Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do zásady rovnosti zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů spatřoval stěžovatel v jejich nepřezkoumatelnosti, neboť se nedostatečně vypořádala s podanou argumentací a námitkami týkajícími se jak uvedené neústavnosti předmětného ustanovení zákoníku práce, tak i vady řízení vyplývající z nedostatku kompetence Ing. Marka Vochozky, MBA, Ph.D., jednat jménem Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích (dále též jen "VŠTE"). Pokud jde o neústavnost dotčeného ustanovení, stěžovatel poukazoval na to, že ustanovení § 73 odst. 6 části věty první za středníkem zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011, které stanovilo, že "odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou", porušuje ústavněprávní zásadu rovnosti. Neexistují žádné objektivní a rozumné důvody pro preferenční zacházení se zaměstnanci jmenovanými na vedoucí pracovní místo na dobu neurčitou na úkor zaměstnanců jmenovaných na dobu určitou. Zcela bezdůvodně tak docházelo přímo ze zákona k rozdílnému zacházení se zaměstnanci, kteří byli v relativně stejném postavení. Postup, kdy odvoláním zaměstnance jeho pracovní poměr nekončí, je zjevně projevem ochrany a sociální solidarity ve prospěch zaměstnance v jeho nerovném postavení vůči zaměstnavateli. Tato nerovnost znamenala též značnou sociální nejistotu vyplývající z toho, že zaměstnanci jmenovaní na dobu určitou mohli o práci přijít doslova ze dne na den a nebyla jim poskytnuta absolutně žádné ochrana (např. ve formě lhůty, v níž by si mohli hledat jiné pracovní uplatnění). Rozlišovacím kritériem pro určení, zda zaměstnanec bude či nebude chráněn i po odvolání z vedoucího pracovního místa, je zde pouze jmenování na vedoucí pracovní místo na dobu určitou či neurčitou, což není založeno na žádném objektivním měřítku a není možné to ospravedlnit ani ochranou či prosazením veřejného zájmu. Rozdílné zacházení mezi zaměstnanci nevede v daném případě k ochraně žádných veřejných hodnot a jeho důsledkem není ani ochrana jedné či druhé skupiny zaměstnanců, nelze v této právní úpravě shledávat ani určitý veřejný zájem, který by odůvodňoval omezení základních lidských práv. Ostatně zákonodárce později předmětné ustanovení novelizoval.
4. Podle stěžovatele se obecné soudy též nedostatečně vypořádaly i s další námitkou stěžovatele, a to námitkou týkající se podmínek řízení, resp. oprávnění právní zástupkyně vedlejšího účastníka, zmocněné k tomu Ing. Markem Vochozkou, MBA, Ph.D. (ten totiž při udělování zmocnění vystupoval jako statutární orgán vedlejšího účastníka, ač jím nikdy nebyl) za tuto jednat. Ing. Marek Vochozka, MBA, Ph.D., odvozuje své oprávnění jednat jménem vedlejšího účastníka pouze na základě vnitřního předpisu VŠTE, což se ovšem děje bez jakékoliv zákonné opory. Žádný právní předpis ani statut žalované vysoké školy neumožňují ani nepřepokládají, že by jakákoliv jiná osoba mohla být některým z orgánů školy pověřena výkonem funkce a pravomocí statutárního orgánu, resp. rektora. Soudy v napadených rozhodnutích přiznaly akademickému senátu oprávnění, které si tento sám a v rozporu se zákonem přisvojil. Umožnily tak svévolné rozšiřování okruhu osob oprávněných vykonávat působnost statutárního orgánu. Soudy tak přiznaly akademickému senátu pravomoc zákonem danou výlučně prezidentu republiky a jmenovanému postavení rektora, ač jím nikdy prezidentem republiky jmenován nebyl. Proto také veškeré úkony, které Ing. Marek Vochozka, MBA, Ph.D., jménem vedlejšího účastníka vykonal, jsou nulitní od samého počátku a bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
5. Vedlejší účastník upozornil na to, že možnost skončení pracovního poměru podle § 73 odst. 6 zákoníku práce je přímo navázána na vznik pracovního poměru na jmenované funkci podle § 33 odst. 3 zákoníku práce. Možnost odvolání a skončení pracovního poměru se tedy uplatní výlučně v souvislosti s výkonem jmenovaných funkcí, resp. tedy v zásadě vrcholných zaměstnaneckých funkcí odvozených od státu. Vedlejší účastník na tomto místě poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.), v němž se Ústavní soud vyslovoval k § 33 odst. 3 zákoníku práce a jehož právní závěry lze obdobně aplikovat na § 73 odst. 6 zákoníku práce. Lze tedy konstatovat, že skutečnost, že odchylná úprava skončení (jakož i jmenování) se týká funkcí, které jsou navázány na stát nebo státní rozpočet, legitimuje stát k jejich odchylné úpravě, a to v rámci realizace státní politiky a plnění funkce státu, což odůvodňuje jistou diferenciaci. Stát je tak oprávněn určit, že určité vedoucí funkce budou obsazovány jmenováním na dobu určitou, a stejně tak určit režim skončení pracovního poměru v případě odvolání. Pakliže je normováno stejné pravidlo v rámci jedné skupiny či kategorie osob, nemůže být uvedená úprava protiústavní. V případě zaměstnanců jmenovaných na dobu určitou jde o specifické funkce (vedoucích pracovníků organizačních složek státu nebo státních příspěvkových organizací), s nimiž je spojena řada pravomocí. Jsou-li tyto funkce nadány zvláštními pravomocemi a oprávněními a mj. i nadstandardním ohodnocením, doprovází je "přísnější" úprava skončení pracovního poměru. Stát má u těchto vrcholných funkcí legitimní zájem na tom, aby mohl flexibilně ovlivňovat jejich výkon po personální stránce. Nelze argumentovat sociální nejistotou zaměstnanců pracujících na těchto pozicích. Právě veškeré benefity a oprávnění spojené s danou funkcí vyvažují a odůvodňují méně jistou pozici těchto zaměstnanců při jejich odvolání. Každý představitel takovéto vrcholné jmenované funkce mohl a měl být při jmenování srozuměn i s povinnostmi souvisejícími s touto funkcí a taktéž i s možností (resp. snadností) rozvázání pracovního poměru. Stěžovatel byl vědomě jmenován právě jen na pozici rektora a neexistuje žádný racionální důvod, proč by měl být stěžovatel nadále v pracovním poměru u vedlejšího účastníka. Podle názoru vedlejšího účastníka ostatně stěžovatel ani nedisponuje potřebným akademickým vzděláním, aby mohl působit v pozici akademického pracovníka.
6. Pokud jde o to, zda Ing. Marek Vochozka, MBA, Ph.D., byl oprávněn jednat za vysokou školu, vedlejší účastník podotýká, že se tato otázka prvotně týká jeho vlastních práv a stěží může mít vliv na ústavní práva stěžovatele. Je diskusní, jakým způsobem mohly procesní úkony vedlejšího účastníka v předmětném řízení zkrátit stěžovatele na jeho právech, popř. zásadně ovlivnit spravedlivý proces. Stěžovatel navíc přehlíží, že pověření výkonem funkce rektora nebylo prvoplánovým a zamýšleným způsobem, jak protiprávně jednat za vysokou školu, nýbrž bylo de facto jediným východiskem, jak překlenout zjevnou mezeru v zákoně č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů. Byť zákon o vysokých školách nezná institut osoby pověřené výkonem funkcí rektora ani takové osobě neukládá explicitní oprávnění jednat jménem vysoké školy jako statutární orgán, neobsahuje ani žádná ustanovení, která by pamatovala na situaci po odvolání rektora, když v této souvislosti podle zákona ani neexistuje žádná osoba, která by mohla za vysokou školu jednat. Vysoká škola již proto, aby mohla naplňovat svůj veřejně prospěšný účel, nemůže po delší období existovat bez statutárního orgánu, resp. jakékoliv osoby, která by jejím jménem jednala navenek. Přijaté řešení přitom nebylo projevem libovůle, nýbrž výsledkem důkladného zvážení platné právní úpravy, mj. za součinnosti s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Vysoké školství je v zásadě ovládáno principem akademické samosprávy, kdy působnost vysoké školy není v zásadě omezena, a naopak je zásadně omezena ingerence do této samosprávy ze strany státu. Řešení dané situace bylo nezbytné nalézt v rámci samosprávy a logicky bylo na akademickém senátu, aby určil další kroky. Přijaté řešení bylo bezvýhradně akceptováno, a to Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, jakož i samotnými vysokými školami. Proto je vedlejší účastník přesvědčen, že zcela legitimně jedná osobou pověřenou výkonem funkce rektora, když jde o jediné řešení, jak překlenout očividnou mezeru v zákoně o vysokých školách a jak garantovat striktní zachování subjektivních práv všech. Proto vedlejší účastník navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření vedlejšího účastníka a Nejvyššího soudu (dle jeho názoru nemohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele) k replice, ovšem ten na ně nijak nereagoval. Vyjádření okresního a krajského soudu nebyla, vzhledem k tomu, že se oba soudy zcela ztotožnily se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. všech napadených rozhodnutí, stěžovateli zasílána k replice.
8. Soudce Radovan Suchánek, člen II. senátu Ústavního soudu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatele, byl z projednání věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2014 (č. l. 49). V souladu s rozvrhem práce jej proto nahradil soudce Stanislav Balík.
II.
9. Stěžovatel se žalobou na určení existence pracovního poměru domáhal toho, aby bylo určeno, že pracovní poměr mezi ním a žalovanou - VŠTE (dále též "žalovaná") trvá, jelikož ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce v tehdy platném znění přiznávalo kvalitativně odlišnou míru ochrany při odvolání z funkce zaměstnancům jmenovaným na dobu neurčitou na straně jedné a zaměstnancům, jejichž pracovní poměr byl založen jmenováním na dobu určitou. Zároveň se domáhal toho, aby Okresní soud v Českých Budějovicích podal u Ústavního soudu návrh na zrušení § 73 odst. 6 věty první části věty za středníkem zákoníku práce (č. l. 1 a násl.)
10. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatele zamítl (č. l. 48 a násl.). Odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance bylo stěžovateli doručeno dne 1. 4. 2009, výkon práce stěžovatele na pozici rektora - vedoucího zaměstnance žalované vysoké školy, a tudíž i pracovní poměr stěžovatele u žalované skončil dnem následujícím po tomto doručení, tj. dnem 2. 4. 2009. Podle okresního soudu bylo rozporované ustanovení v souladu mj. se zásadou rovnosti v právech vyjádřenou v článku 1 Listiny. Návrh na přerušení řízení byl proto jako nedůvodný zamítnut.
11. Proti rozhodnutí okresního soudu se stěžovatel odvolal, přičemž své odvolání později doplnil (č. l. 68 a násl.) o argument, že soud prvního stupně porušil jeho právo na spravedlivý proces, a to tím, že připustil, aby za žalovanou v řízení jednala její právní zástupkyně zmocněná k tomu Ing. Markem Vochozkou, MBA, který při udělování zmocnění vystupoval jako statutární orgán žalované, ač jím nikdy nebyl. Dále stěžovatel upozornil na to, že soud posuzovanou věc nesprávně právně posoudil, a to z toho důvodu, že neaplikoval ustanovení § 40 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o platu") ve spojení s ustanovením § 1 téhož zákona. Podle ustanovení § 40 tohoto zákona totiž platí, že pracovní nebo obdobný poměr poslance může zaměstnavatel ukončit proti jeho vůli jen s předchozím souhlasem předsedy komory Parlamentu, to platí i pro období 12 měsíců po zániku poslaneckého mandátu. Jinak je skončení pracovního nebo obdobného poměru neplatné. K odvolání stěžovatele tak došlo za trvání mandátu senátora Parlamentu České republiky, tedy v době trvání překážky skončení pracovního poměru podle inkriminovaného ustanovení. Pracovní poměr stěžovatele tudíž skončit nemohl. Ustanovení zákona o platu představuje ve vztahu k ustanovením zákoníku práce, která jsou normou obecnou, normu speciální, jejíž aplikace má přednost před aplikací obecných ustanovení zákoníku práce o skončení pracovního poměru. Při jednání před odvolacím soudem právní zástupkyně vedlejšího účastníka uvedla, že nová argumentace uvedená žalobcem je nepřípadná, jedná se o novoty, přičemž všechny tyto novoty měly být žalobcem uvedeny před soudem prvního stupně (č. l. 72).
12. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (č. l. 85 a násl.). Nejprve se zabýval tím, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž se nespokojil s tím, že soud prvního stupně učinil svůj závěr na základě sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 18. 11. 2009, nýbrž provedl doplnění dokazování Volebním a jednacím řádem Akademického senátu Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích. Zjistil přitom, že v jeho čl. 11 je upravena situace po odstoupení a či odvolání rektora. Dle čl. 11 odst. 1 je senát zodpovědný za řešení situace školy v přechodném období od okamžiku odstoupení či odvolání rektora do okamžiku jmenování rektora nového tak, aby byla zajištěna kontinuita výkonu funkce statutárního orgánu. Dle odstavce 2 senát zajistí výkon funkce statutárního orgánu VŠTE pro přechodné období pověřením určité osoby a současně senát bez zbytečných odkladů učiní veškeré kroky k vyhlášení řádné volby nového rektora. Dle čl. 11 odst. 3 osoba pověřená výkonem funkce statutárního orgánu je určena volbou senátu. Jeho usnesením byl také pověřen dne 24. 3. 2009 výkonem funkce rektora Ing. Marek Vochozka, MBA., Ph.D. Tento Volební a jednací řád akademického senátu Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích byl Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy registrován dne 19. 3. 2009 a je ve smyslu ustanovení § 36 odst. 4 zákona o vysokých školách platný. Pokud šlo o námitku ústavním principem rovnosti, odvolací soud poznamenal, že jestliže stát poskytne v zájmu zajištění svých funkcí určité skupině méně výhod než jiné, může tak ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho učinit. Zájem na fungování organizačních složek, jejichž prostřednictvím stát realizuje své funkce, je nepochybně veřejným zájmem, a proto by stát měl mít rozhodující právo určit, kdo bude jeho jménem vystupovat či plnit úkoly. Dále krajský soud konstatoval, že podle jeho názoru nebylo obecně známou skutečností, že žalobce byl senátorem Parlamentu České republiky a že by tuto skutečnost nebylo třeba dokazovat. Navíc nelze pominout, že žalobce byl před soudem prvního stupně poučen o tom, že rozhodné skutečnosti o věci samé je třeba uvést a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání. Pokud stěžovatel své tvrzení o tom, že je senátorem, neuvedl, nemůže být v odvolacím řízení uplatněno. Odvolací soud proto zamítl pro nepřípustnost důkazy navrhované stěžovatelem v odvolacím řízení a nepřihlédl ani k jeho tvrzení, že je senátorem Parlamentu České republiky.
13. Rozsudkem Nejvyššího soudu (č. l. 123 a násl.) bylo dovolání stěžovatele zamítnuto, ač dovolací soud připustil, že uvedená právní úprava může být vnímána jako nepřípadná. Na druhou stranu není logického důvodu, aby pracovní poměr odvolaného vedoucího zaměstnance pokračoval po zbytek doby v jiné funkci, než na kterou byl původně jmenován, bylo-li původním úmyslem a výrazem svobodné a vážné vůle účastníků založit pracovní poměr toliko na tu vedoucí funkci, do které byl zaměstnanec jmenován. Bylo-li výrazem shodné vůle účastníků založit pracovní poměr na dobu určitou, musel být žalobce srozuměn s podmínkami, za nichž se tak děje, a tedy i s možnou sociální nejistotou, která není ostatně vyloučena ani při jmenování zaměstnance na dobu neurčitou. Ve vztahu ke stěžovatelem zpochybňované ústavnosti ustanovení § 73 odst. 6 části první věty zákoníku práce nelze spatřovat porušení ústavněprávní zásady rovnosti v právech ani v tom, že se právní postavení odvolaného vedoucího zaměstnance liší v závislosti na tom, zda byl jmenován na dobu určitou, nebo neurčitou. Důsledkem počáteční rozdílnosti jejich právního postavení při založení pracovního poměru nemusí být totiž nutně totožnost jejich postavení při odvolání z funkce, nýbrž rozdílnost jejich právního postavení při odvolání z funkce. Nerozhodná je též okolnost, že se zákonodárce později přiklonil k té variantě, že pracovní poměr odvolaného vedoucího zaměstnance, který byl založen jmenováním na dobu určitou, skončí uplynutím doby, neboť sama o sobě neznamená, že předchozí právní úprava byla ústavně nekonformní. Odvolacímu soudu nebylo možno též vytýkat, že nepřihlédl k ustanovení § 40 zákona o platu. Z hypotézy této právní normy vyplývá, že samotná okolnost, že žalobce je senátorem, není sama o sobě tou právně významnou skutečností, která - kdyby byla tvrzena včas - by byla relevantní pro rozhodnutí věci. Touto relevantní skutečností je totiž to, zda předseda komory Parlamentu vyslovil svůj předchozí souhlas se skončením pracovního poměru poslance či senátora, nebo zda tento souhlas nedal. Je mimo pochybnost, že i kdyby v jihočeském regionu jinak bylo všeobecně známo postavení žalobce v zákonodárném sboru, otázka vlastního předchozího souhlasu se skončením pracovního poměru žalobce není skutečností, která by byla obecně známá nebo známa soudu z jeho činnosti. Proto bylo na žalobci, aby tvrdil, že uvedená podmínka nebyla splněna; neučinil-li tak sám, nebyl zde důvod, aby se touto otázkou navíc zabýval soud. Pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nemohl k této námitce přihlížet, jelikož vadou byl postižen účastník odlišný od dovolatele.
14. Ústavní soud dále ze spisu zjistil, že stěžovatel podal dne 22. 6. 2012 žalobu na obnovu řízení, jelikož v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 147/2009 bylo rozhodnutí prezidenta, kterým vyhověl návrhu akademického senátu a odvolal stěžovatele z pozice rektora, zrušeno. Proto měl stěžovatel za to, že funkce rektora odvoláním z funkce nezanikla. Stěžovatel považoval inkriminované rozhodnutí městského soudu za významnou skutečnost, která je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudu ve věci jeho žaloby o určení existence pracovního poměru, a proto navrhl, aby byla povolena obnova řízení (č. l. 130).
15. Inkriminovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012 6 Ca 147/2009 bylo zrušeno rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 25. 3. 2009 č. j. KPR 1772/2009 a vráceno mu k dalšímu řízení. Podle názoru městského soudu musí rozhodnutí o odvolání rektora obsahovat odůvodnění. V rozhodnutí prezidenta republiky ale absentovalo vypořádání se s námitkami stěžovatele, že akademický senát se usnesl na podání návrhu na jeho odvolání v nesprávném složení a že tento neměl zákonem předepsaný počet členů. Tyto podklady měly být zhodnoceny a výsledek správního řízení měl být uveden v napadeném rozhodnutí. Jelikož napadené rozhodnutí nemělo vyžadované náležitosti, bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Městský soud též připomenul, že obecné soudy v civilním řízení vycházely z toho, že existovalo správní rozhodnutí, které se vztahovalo k projednávanému postu. Platí totiž pro ně presumpce správnosti do doby, než je rozhodnuto o jejich nezákonnosti (č. l. 133 a násl.). Kasační stížnost VŠTE byla vzata zpět, a proto Nejvyšší správní soud řízení zastavil (č. l. 138).
16. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2012 č. j. 25 C 690/2009-166 byla žaloba na obnovu řízení zamítnuta, neboť pracovní poměr u žalované již musel skončit uplynutím čtyřletého funkčního období, na které byl žalobce do pozice rektora žalované jmenován, a proto nebyly podmínky předpokládané ustanovením § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. kumulativně splněny. Usnesením ze dne 4. 7. 2013 č. j. 19 Co 599/2013-211 Krajský soud v Českých Budějovicích usnesení soudu prvního stupně věcně potvrdil.
III.
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
19. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny stanovuje, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) tak, aby byl minimalizován zásah do základních práv dotčeného, která jsou ve hře. Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem podústavního práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem podústavního práva v důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)].
20. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy, právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial". Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Zásah do základních práv stěžovatele musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého velmi pravděpodobně přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)].
21. Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak "může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji v celém souhrnu posuzovaných skutečností právně nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil např. její irelevantnost" [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 620/02 ze dne 24. 11. 2004 (N 177/35 SbNU 365) či nález sp. zn. I. ÚS 274/04 ze dne 11. 3. 2008 (N 53/48 SbNU 607)]. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil názor, že: "(...) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást ,stanoveného postupu' - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí."
22. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je vázán pouze petitem podaného návrhu, nikoliv jeho právním odůvodněním. Ústavní soud proto může zvážit přezkoumání i z pohledu jiných základních práv a svobod než těch, která jsou zmíněna v návrhu. V tomto případě se jako klíčová jeví otázka, zda nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, pokud v řízení obecné soudy v jeho věci nerespektovaly kogentní právní normu stanovenou ustanovením § 40 zákona o platu ve spojení s ustanovením § 1 téhož zákona. Nutnost zohlednit toto (kogentní) ustanovení Ústavní soud dovodil z koncepce formálního právního státu, z něhož lze dovodit mj. i princip iura novit curia [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 28/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 115/9 SbNU 77)].
IV.
23. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V základu koncepce právního státu stojí myšlenka vázanosti výkonu veškeré státní moci ústavou a úcta k právům a svobodám každého jednotlivce. Z požadavku uznání absolutní hodnoty jednotlivce, který stojí v samotném základu moderních liberálních demokracií, pak vyplývá celá orientace fungování státu a státní moci. Protože účelem fungování státu a státní moci je bezpochyby v prvé řadě zajištění respektu k právům a svobodám jednotlivce, musí být koncept právního státu adekvátně vykládán: "princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských a lidských práv a svobod" [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/93 ze dne 12. 4. 1994 (N 16/1 SbNU 113; 91/1994 Sb.)]. Úkolem soudce v podmínkách právního státu je mj. zaručit efektivitu uplatňování práv jednotlivce (srov. Canivet, G. L´incidence de la rule of law sur le systeme judiciaire français. In: Human Rights, Democracy and the Rule of Law. Liber Amicorum Luzius Wildhaber. Dike Verlag, Nomos Verlagsgesellschaft, Zürich, Baden-Baden 2007, s. 1170). Naznačená konstrukce materiálního právního státu tudíž zřetelně překonává původní ideu formálního právního státu koncepčně vycházejícího z legalismu a pozitivismu. I dnes se však princip právního státu váže na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání (srov. O´Hood, P., Jackson, P. Constitutional and Administrative Law, 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, s. 33 a násl.). Na tuto skutečnost ostatně již několikrát upozornil Ústavní soud, podle jehož názoru v demokratickém právním státu musí mít právo náležitou kvalitu formální [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 45]. V teorii práva se v tomto kontextu mluví o tzv. formálních hodnotách práva, které sice neurčují obsah právních předpisů, mají však právu zajistit samotnou existenci a dále akceptaci a aplikovatelnost: mezi tyto hodnoty patří hodnoty řádu, předvídatelnosti, svobody od arbitrárnosti, právní rovnosti či právní jistoty (Summers, R. S. Essays in Legal Theory. Dordrecht - Boston - London: Kluwer Publishing, 2000, s. 30). Právní filosof Neil MacCormick v tomto kontextu mluví o etice legalismu, pro kterou jsou příznačné pravidelnost, předvídatelnost, jistota, trvalost a jednota (citováno dle Přibáň, J. Disidenti práva. Praha, 2001). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Každá právní úprava musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Jedním z nároků plynoucích z principu právního státu je požadavek předvídatelnosti práva [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), sp. zn. I. ÚS 431/04 ze dne 22. 2. 2005 (N 31/36 SbNU 347), sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277), sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.)].
24. Princip předvídatelnosti práva jakožto důležitý atribut právního státu podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Jak již v minulosti Ústavní soud několikrát konstatoval, neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417), nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 487/03 ze dne 11. 5. 2005 (N 103/37 SbNU 383) či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 223/47 SbNU 935)]. Princip právní jistoty také důležitým způsobem souvisí s důvěrou občanů v právo [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 296/01 ze dne 26. 11. 2002 (N 145/28 SbNU 287)]: "Jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a zároveň právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo" (Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 205). Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit. Požadavek právní jistoty se dotýká jak tvorby práva (tj. otázky stability práva a zákonnosti jeho tvorby), tak aplikace práva. Zásady právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí opravňují "účastníka řízení předpokládat, že soud zná právo a že bude výkladově jednoznačná ustanovení obecně závazných předpisů vykládat v souladu s jejich jednoznačností" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3288/07 ze dne 24. 4. 2008 (N 77/49 SbNU 141)].
25. Americký právní teoretik Lon L. Fuller zformuloval ve svém díle Morálka práva osm požadavků vnitřní morálky práva, mezi něž zařadil též požadavek vyhlašování právního aktu (Fuller, L. Morálka práva. Praha: OIKOYMENH, 1998, s. 51n.). Jednoduše řečeno, podle Fullera má každý člověk právo vědět, co je v daném státu platným právem. Právo je specifické tím, že vyžaduje bezvýjimečnou aplikaci pravidel, která byla dříve ohlášena jednotlivým právním subjektům. Tento charakter práva je možno dát do souvislosti s jedním ze základních principů práva, jímž je zásada veřejnosti práva. Podle této zásady právní norma nemůže nabýt účinnosti dříve, než je vyhlášena způsobem stanoveným zákonem, a tím je umožněna její obecná znalost (Knapp, V. a kol. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 236). Důsledkem zásady veřejnosti práva je existence pravidla, dle kterého neznalost právního předpisu neomlouvá (ignorantia iuris non excusat). Je notoricky známou skutečností, typickou pro všechny moderní právní řády, že neznalost práva nezbavuje nikoho odpovědnosti za jeho porušení. Této odpovědnosti jednotlivců pak odpovídá zrcadlově odpovědnost orgánů veřejné moci, resp. zde obecných soudů, aby v souladu s účely a cíli demokratického právního státu aplikovaly (kogentní, ale nejen je) normy právního řádu zcela v duchu zásady iura novit curia, aniž by měl účastník řízení povinnost upozorňovat je na jejich znění. Význam této zásady přitom vyplývá již z toho, že soudnictví byl v architektuře demokratického právního státu svěřen úkol "zabraňovat rozporu mezi deklarovaným právem a právem skutečně uplatňovaným" (Fuller, L. Morálka práva. Praha: OIKOYMENH, 1998, s. 79).