Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ve věci ústavní stížnosti Simony Tydlačkové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. října 2013 č. j. 7 C 289/2013-176, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení 7 200 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení poplatkem za správu úvěru, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení a České spořitelny, a. s., IČO 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák, s. r. o., se sídlem Sokolská 60, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Ústavní stížnost se zamítá.II. V části týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 7 C 289/2013 se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 9. 12. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 21. října 2013 č. j. 7 C 289/2013-176 byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a kterým by v záhlaví uvedený rozsudek zrušil.
2. Současně stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby postupoval ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Důvodem mělo být, že v současné době probíhá řada řízení v obdobných věcech, přičemž vzniká riziko, že když Ústavní soud rozhodne s větším časovým odstupem, může být jeho rozhodnutí jen akademické ve vztahu k soudním rozhodnutím, která budou v mezidobí obecnými soudy vydána.
3. Jak je patrno z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku jako její přílohy, stěžovatelka se žalobou směřující proti České spořitelně, a. s., domáhala zaplacení 7 200 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V předmětné žalobě stěžovatelka uvedla, že s žalovanou uzavřela dne 13. 7. 2007 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí byl účtován poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně, a to aniž by jí žalovaná přesvědčivě vysvětlila, jaké služby jsou za něj poskytovány. Z tohoto důvodu mělo být ujednání o předmětném poplatku neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, neplatné mělo být také kvůli porušení zákazu odchýlit se od zákona v neprospěch spotřebitele, jakož i pro rozpor s dobrými mravy a s požadavkem dobré víry (přiměřenosti), jehož důsledkem byla značná nerovnováha v právech a povinnostech stran. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila, že smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou a adhezní, a proto je třeba ji vykládat ve prospěch spotřebitele, resp. k tíži strany, která jako první použila sporný výraz, což byla žalovaná. Dle stěžovatelky ujednání o poplatku představovalo zneužívající klauzuli, neboť za poplatek jsou poskytovány blíže nespecifikované služby, které navíc mohou být bez dalšího měněny. Z hlediska ochrany spotřebitele stěžovatelka nepovažovala za podstatné, zda spotřebitel byl s poplatkem srozuměn, či nikoliv.
4. Napadeným rozsudkem obvodní soud tuto žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 534 Kč, když dospěl k závěru, že ujednání o poplatku za správu úvěru není neurčité, resp. má všechny náležitosti právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák."). Při posuzování určitosti projevu vůle vycházel z toho, že je třeba aplikovat nejen § 35 obč. zák., ale i § 266 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen "obch. z."), načež shledal, že poplatky spojené se spotřebitelským úvěrem byly zcela běžnou praxí v bankovním světě, mají oporu v právním řádu a počítá se s nimi při srovnávání cen úvěrových produktů na trhu (v podobě roční procentní sazby nákladů - dále jen "RPSN"), stěžovatelka na základě předmětného ustanovení plnila, aniž by určitost ujednání zpochybňovala, existuje také velké množství rozhodnutí, jimiž soudy ujednání o poplatcích považovaly za platnou součást úvěrové smlouvy. Na tom nic dle soudu nemění, že poplatek byl sjednán jako paušální a nebylo vymezeno, jaké konkrétní služby jsou poskytovány. Následně soud zkoumal, zda nedošlo k odchýlení se od ustanovení § 497 obch. z., jež by zakládalo relativní neplatnost předmětné smlouvy (§ 55 odst. 1 a 2 obč. zák.), a dospěl k závěru, že neexistuje obecný zákaz brát na sebe v rámci jednoho smluvního závazku jiné povinnosti než ty, které pro daný smluvní typ stanoví zákon, a na tom nemění nic ani princip ochrany spotřebitele zakotvený v § 51 a násl. obč. zák. a ve směrnici Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen "Směrnice"). Obvodní soud posuzoval neplatnost daného ujednání i z hlediska § 56 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že tento případ nenastal, neboť sjednání poplatku představuje ujednání o ceně ve smyslu § 56 odst. 2 obč. zák., a z téhož důvodu neshledal ani porušení § 3 odst. 1 obč. zák. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), přičemž stěžovatelčin návrh na použití § 150 o. s. ř. neakceptoval s tím, že u něj byly podány řádově tisíce žalob na bezdůvodné obohacení za neoprávněně účtované poplatky, přičemž nejde o agendu, se kterou v rámci činnosti svého právního oddělení mohla žalovaná počítat.
II. Argumentace stěžovatelky
5. V úvodu své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je seznámena s judikaturou Ústavního soudu týkající se přípustnosti přezkumu rozhodnutí obecných soudů v tzv. bagatelních věcech, současně však upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), podle kterého označení sporů o částky do 10 000 Kč jako bagatelních není, na rozdíl od sporů o částky do 2 000 Kč, přiléhavé, a vyvozuje, že by měla být v daném případě přípustnost přezkumu daleko širší. Kromě toho spotřebitelů, kteří se jako ona domáhají vydání bezdůvodného obohacení z titulu neoprávněně inkasovaných poplatků za vedení a správu úvěru, je asi 6 tisíc a žalovaná jistina v souhrnu přesahuje částku 28 mil. Kč. Obecné soudy přitom tyto spory nerozhodují jednotně, protože v některých řízeních žalobám vyhovují (rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. 25 C 261/2012 a ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. 8 C 115/2013) nebo bankám nárok na zaplacení poplatku nepřiznávají (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 60/2013), a pokud žaloby spotřebitelů zamítají, v odůvodnění svých rozhodnutí se rozcházejí nebo si dokonce odporují (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 10 C 49/2013); do tohoto procesu vstoupil i finanční arbitr a dospěl k právním závěrům odlišným od právních závěrů obecných soudů (nález ev. č. 5700/2013 ze dne 15. 7. 2013). S ohledem na to stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že by Ústavní soud měl do procesu rozhodování o poplatcích za vedení účtu vstoupit a sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů, případně jim poskytnout určité vodítko, jinak hrozí, že se rozhodovací praxe bude odlišovat ještě více, čímž dojde k popření principu právní jistoty jako ústavně normativního výrazu demokratického právního státu.
6. Dalším důvodem, proč by Ústavní soud měl napadené rozhodnutí přezkoumat, má být skutečnost, že toto je zjevně excesivní, neboť obvodní soud zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu. Prvním důvodem je, že soud nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§ 55 odst. 3 obč. zák.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§ 55 odst. 1 obč. zák.), odepřel jí přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§ 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 obč. zák.), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele") bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§ 4, 5 a 12 zákona o ochraně spotřebitele), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 obč. zák.).
7. Stěžovatelka má za to, že předmětný poplatek je "poplatkem za nic", že byl akceptován spotřebiteli jako "nutné zlo", přičemž prý je "otázkou ústavního rozměru neposkytnutí ochrany spotřebiteli, který se jí stanoveným postupem domáhal", další otázkou má být, zda "je možné vnutit spotřebiteli neurčité smluvní ujednání a jeho splnění následně vynucovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda". Stěžovatelka se posléze v obecné rovině vyjadřuje k principům ochrany spotřebitele, přičemž poukazuje na čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 169 Smlouvy o fungování Evropské unie, jakož i na Směrnici, dále pak cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, načež uzavírá, že pro spotřebitelské smlouvy je charakteristická vyšší míra ochrany spotřebitele jako jedné smluvní strany, která nemůže nevýhodné podmínky odmítnout. Podle jejího názoru lze ochranu spotřebitele podřadit pod ústavní princip rovnosti v jeho materiálním pojetí (čl. 1 Listiny), kdy princip autonomie vůle a princip rovnosti jsou doplňovány a korigovány principem ekvity či spravedlnosti.
8. Svou námitku vadného postupu soudu podle § 37 odst. 1 obč. zák. pak stěžovatelka zdůvodňuje tím, že sice její závazek platit 150 Kč měsíčně je určitý a srozumitelný, není ale tomu tak v případě závazku banky za daný poplatek poskytovat služby, protože ze smlouvy ani jejích příloh nelze zjistit, jaké konkrétní služby a úkony jí banka poskytla či měla poskytnout. To vede k neplatnosti daného ujednání ve smyslu citovaného ustanovení. Kromě toho smlouva o úvěru obsahovala pouze výši sjednaného úroku, sporný poplatek byl uveden v příloze smlouvy - sazebníku bankovních poplatků (dále jen "sazebník"), který neznala a který se v průběhu trvání smluvního vztahu opakovaně měnil. Stěžovatelka současně (ve stručnosti řečeno) poukazuje na to, že banka řádně nevysvětlila, za jaké služby či úkony je poplatek inkasován, a tvrdí, že jí banka žádné plnění neposkytla a že úvěrový účet slouží k evidenci splátek úvěru pouze bance. Odmítá přitom názor obvodního soudu, že poskytnutí služeb není třeba prokazovat, neboť jde o paušální platbu, a to z důvodu, že podle jejího názoru je tento v rozporu s písemně vyjádřeným obsahem smlouvy, která definuje poplatek jako "cenu poskytnutých služeb a provedených úkonů".
9. Argument soudu, že ujednání smlouvy o úvěru je určité a srozumitelné, neboť se uplatní zásada pacta sunt servanda, je podle stěžovatelky nesprávný, protože tuto zásadu lze uplatnit výhradně na platná smluvní ujednání. Odmítá i jeho názor, že poplatky spojené se spotřebitelským úvěrem byly a jsou běžnou praxí a že jsou předpokládány právní úpravou, neboť to nemá žádný vztah k určitosti a srozumitelnosti daného ujednání, smlouva o úvěru byla navíc uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a především neměla povahu spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 písm. a) citovaného zákona, také v úvěrové smlouvě nebyla sazba RPSN sjednána a ani ze zmínky v daňových předpisech nelze vyvozovat určitost a srozumitelnost daného ujednání anebo to, že by bylo možné užití daného institutu aprobovat za každé situace. Také skutečnost, že strany mnoho let na základě tohoto úkonu plnily, jak uvedl obvodní soud, nečiní z neplatného úkonu úkon platný, navíc dříve běžná praxe spotřebitelských smluv obsahujících lichvářské úroky nebo určité rozhodčí doložky nebránila soudům vyslovit jejich neplatnost. Stěžovatelka upozorňuje rovněž na to, že na rozdíl od banky nebyla oprávněna činit žádné úkony směřující k úhradě jakýchkoliv dluhů vůči ní a že jí není nic známo o soudních rozhodnutích, kterými byly poplatky uznány jako platně ujednané v rámci úvěrové smlouvy, neboť takový důkaz nebyl proveden, a ani se nejedná o notorietu (§ 121 o. s. ř.).
10. Stěžovatelka namítá i porušení procesních pravidel, kdy soud část jí navržených důkazů neprovedl, aniž by o tom jakkoliv rozhodl, část sice provedl, avšak v napadeném rozsudku se o nich nezmínil, což má představovat případ tzv. opomenutých důkazů. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i na to, že soud odhlédl od předmětné smlouvy o úvěru, mají být jeho závěry svévolné a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a tudíž i - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - protiústavní.
11. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka, poukazujíc mj. na řadu nálezů Ústavního soudu, podrobně pojednává o principu autonomie vůle, případně zásadě pacta sunt servanda s tím, že tyto je třeba korigovat principem ochrany spotřebitele. Vyvozuje přitom, že vůle spotřebitele musí být upřednostněna před formálními projevy této vůle, a vzhledem k tomu, že neměla možnost o vedlejších ustanoveních úvěrové smlouvy vyjednávat ani si vybrat jinou banku, neboť v dané době všechny banky účtovaly stejný poplatek, byla její svobodná vůle fakticky eliminována. S odkazem na § 55 odst. 3 obč. zák. a na ustanovení čl. 5 věty druhé Směrnice se pak stěžovatelka domáhá použití výkladu, který je pro spotřebitele co nejpříznivější.
12. Stěžovatelka brojí rovněž proti právnímu posouzení věci obvodním soudem z hlediska ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák. Argumentuje tím, že je zřejmé, že spotřebitel, který platí předmětný poplatek, je v horším postavení než spotřebitel, který takový poplatek neplatí, a že kdyby probíhala řádná kontraktace (formou individuálního vyjednávání), spotřebitel by na takové ujednání nepřistoupil. Tato skutečnost má být vodítkem při výkladu citovaného ustanovení, jak plyne z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 2013 ve věci C-415/11. Předmětné ujednání je výhodné pro banku, protože přenáší rizika výkyvů na finančních trzích z banky na spotřebitele. Zatímco totiž úrokové sazby lze měnit jen se souhlasem klientů, výši poplatků si banka může jednostranně určit a měnit, se splácením úvěru také stoupá procentuální vyjádření poplatku vůči dosud nesplacenému dluhu. O nevýhodnosti má svědčit i snaha velkého množství klientů získat zaplacené poplatky zpět. V tom stěžovatelka spatřuje porušení § 55 odst. 1 obč. zák., jehož důsledkem je neplatnost podle § 39 obč. zák. Stěžovatelka upozorňuje, že obvodní soud v odůvodnění nesprávně uvedl, že předmětné ujednání je ve smyslu § 55 odst. 2 obč. zák. stiženo relativní neplatností, správně mělo jít o neplatnost absolutní, a namítá, že prokázala, že u banky měla dva účty - běžný a úvěrový, který nepoužívala, resp. nepotřebovala, a zřídila si ho jen proto, aby si mohla vzít u banky úvěr, přičemž banka sama z jejího běžného účtu strhávala platby, převedla je na úvěrový účet a následně na účet svůj. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka uzavřela, že smluvní úprava se odchýlila od zákona, přičemž došlo ke zhoršení jejího postavení, neboť musí platit poplatek, který zákon neupravuje, navíc za vedení úvěrového účtu, který rovněž zákon neupravuje a nepotřebuje.
13. Pokud jde o další námitku, která směřuje vůči interpretaci a aplikaci § 56 odst. 1 obč. zák. ze strany obvodního soudu, stěžovatelka na základě především judikatury Soudního dvora Evropské unie vyvozuje, že povinností soudu je ověřit, zda banka, pokud by s ní jako spotřebitelkou jednala poctivě a přiměřeně, mohla rozumně očekávat, že by s takovou klauzulí souhlasila v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy, načež konstatuje, že smluvní ujednání o poplatku za činnosti, které nejsou stěžovateli poskytovány nebo jsou vykonávány pouze v zájmu banky, je nutné považovat za nepřiměřenou podmínku, která v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamená k její újmě značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Obvodnímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se dané analýze nevěnoval, odmítá, že by poplatek byl součástí ceny za úvěr, a jeho postup označuje za extenzivní interpretaci výluky ze soudního přezkumu podle § 56 odst. 2 obč. zák., jež se nevypořádává s účelem citovaného ustanovení tak, jak plyne ze Směrnice. Stěžovatelka se - s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201) - dovolává i principu poctivosti, kterému však neodpovídá závěr obvodního soudu, že poplatek je odměnou za poskytnutí úvěru, tedy jinak vyjádřeným úrokem, ovšem průměrný spotřebitel poplatek považuje za odměnu za konkrétně poskytnuté služby, resp. bankou provedené úkony. Předmětný poplatek - na rozdíl od ostatních poplatků v sazebníku - je vázán na běh času, nikoliv na konkrétní službu, což má svědčit o tom, že se nejedná o cenu za poskytnutí úvěru, a pokud by tomu tak bylo, nemohlo by příslušné ujednání obstát v testu poctivosti, neboť jde o poplatek "za nic". Rozdvojení údajné ceny za poskytnutí úvěru je nepřehledné a logicky neuspořádané. Podotýká, že k její újmě není možné poplatek odečíst od základu daně z příjmu ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, což musí být hodnoceno tak, že její právní postavení je bez opory v zákoně zhoršeno. Shrnuje, že ujednání o poplatku nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, a ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. tudíž aplikovat nelze, a že ujednání připouštějící takový výklad, že lze k tíži spotřebitele účtovat poplatek "bez ohledu na cokoliv", je v rozporu s požadavkem dobré víry (poctivosti) a představuje k újmě spotřebitele nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran.
14. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem obvodního soudu, že se dané ujednání nepříčí dobrým mravům a neporušuje zákon o ochraně spotřebitele, což vysvětluje tím, že banka inkasuje poplatek za plnění, které neposkytuje nebo kterým plní svou zákonnou povinnost či které je již zpoplatněno jiným poplatkem, eventuálně "které si ex post vymyslí", přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2184/2007) ujednání, dle něhož je jedna smluvní strana povinna přispívat druhé, aniž by se jí za to dostalo jakéhokoliv protiplnění, je v rozporu s dobrými mravy. Kromě toho jde o klamavou praktiku zakázanou § 5 odst. 3 a § 12 odst. 2 písm. a) a c) zákona o ochraně spotřebitele, neboť banka použila slova "zdarma" ve spojení se službou, kterou zároveň zahrnuje do předmětného poplatku, a část služeb zahrnutých bankou do tohoto poplatku je v sazebníku zpoplatněna samostatným poplatkem.
15. Stěžovatelka má dále za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí Evropské unie, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011. Současně odmítá odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojeného království ve věci Office of Fair Trading v. Abbey National plc and Others s tím, že uvedený soud zde řešil velmi úzkou otázku technického charakteru - zda Office of Fair Trading může posuzovat přiměřenost poplatku za neschválené využití kontokorentu ve vztahu ke službám, které jsou za tento poplatek ve skutečnosti poskytovány, a tvrdí, že se se stejným nárokem na základě stejných právních principů chránících spotřebitele v Evropské unii obrátila na soud, přičemž očekávala poskytnutí totožné právní ochrany, která jí poskytnuta nebyla, ačkoliv jí české právní předpisy stejnou právní ochranu zajišťují.
16. Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím obvodního soudu o nákladech řízení. Tvrdí, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti se na soud obrátila s důvěrou, že jí bude poskytnuta ochrana, že nešlo v jejím případě o postup, který by neměl zákonnou oporu, a neměla by tak šanci se svým nárokem uspět. Soud však nectil pravidlo předvídatelnosti práva a soudního rozhodnutí a svůj rozsudek založil na mylném výkladu právní otázky. Vzhledem k tomu měl rozhodnout o nákladech řízení v její prospěch. Obvodnímu soudu rovněž vytýká, že se nevyjádřil k namítané neúčelnosti nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a jde-li o eventuální aplikaci § 150 o. s. ř., vyjádřil se nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". Přitom posuzování účelnosti vzniklých nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. je dle stěžovatelky odlišné od postupu podle § 150 o. s. ř., neboť dospěje-li soud k závěru, že nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, a že tedy bude postupovat podle § 142 o. s. ř., zvažuje při určování konkrétní výše nákladů, jež budou hrazeny, také jejich účelnost. Pokud takto soud nepostupoval, porušil její právo na spravedlivý proces.
17. Nadto stěžovatelka tvrdí, že náklady vynaložené bankou na právní zastoupení není možno považovat za účelně vynaložené, neboť se banka ve své obraně vyjadřovala čistě k jí vytvořeným dokumentům, a nepotřebovala vynaložit žádné zvýšené úsilí nebo náročně studovat podklady, které sama předtím neznala, právní zástupce předložil jen "formulářové" vyjádření stejného obsahu jako ve všech dalších řízeních, a dokonce v něm "úkoluje" samotný soud, aby si sám vybral, co je relevantní pro předmětné soudní řízení, a aby jej poučil v případě, že se vyskytne něco, na co toto vyjádření nepamatovalo. Banka disponuje svým vlastním právním oddělením, které se problematice úvěrových smluv "prakticky nepřetržitě věnuje", takže má dostatečnou kvalifikaci jak pro odbornou diskuzi o právních aspektech účtování předmětných poplatků, tak pro zastupování banky v soudních řízeních, ostatně o kvalitách právních služeb tohoto oddělení svědčí ocenění Podniková právní kancelář roku 2013. Z těchto důvodů není, jak stěžovatelka uvádí, třeba, aby žalovaná využívala služeb advokáta, a tudíž náklady právního zastoupení nelze považovat za účelně vynaložené, jak má plynout z bohaté, stěžovatelkou blíže specifikované judikatury Ústavního soudu. Kromě toho byly dány i důvody hodné zvláštního zřetele, neboť banka nesplněním svých povinností a jednáním v rozporu s principem dobré víry zavinila, že se stěžovatelka musela svého práva domáhat u soudu. Banka totiž formulovala smlouvu o úvěru tak, že (stěžovatelka) nebyla schopna seznat práva a povinnosti jednotlivých smluvních stran.
III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatelky
18. Obvodní soud pro Prahu 4 pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že je z něj i z obsahu spisu zřejmé, že postupoval v souladu s občanským soudním řádem, a tedy že nedošlo k porušení žádného práva zaručeného Ústavou, resp. Listinou.
19. Vedlejší účastnice odmítla, že by byly naplněny podmínky postupu podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť nesleduje naléhavou potřebu stěžovatelky, a množstvím sporů by mohla argumentovat jedině ona. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyslovila nesouhlas s tím, že stěžovatelčin nárok by měl mít nebagatelní povahu, neboť pro to nebyly splněny přísnější podmínky, tedy že postup představuje extrémní vybočení ze standardů, které jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a jeho právní posouzení esenciální, přičemž za takové vybočení nelze považovat ani situaci, kdy obecný soud v bagatelní věci nepřihlédne k právnímu názoru vyslovenému v nálezu Ústavního soudu. Nejde ani o případ, kdy vzniklá majetková újma měla pro stěžovatelku mimořádně tíživé dopady, neboť jde o součet měsíčních plnění po 150 Kč, ani relativně nejde o značnou majetkovou hodnotu, byl-li úvěr sjednán do výše 1,25 mil. Kč. Současně poukazuje, a to i v souvislosti se zvýšením hranice bagatelnosti sporu z částky 2 000 Kč na 10 000 Kč, na nutnost individuálního posouzení, v rámci kterého by naopak mělo smysl sečtení žalovaných částek v jejím případě. Pokud Ústavní soud připustil přezkum rozhodnutí za stavu nejednotného rozhodování v obdobných sporech, mělo by jít o výjimku.
20. Stran důvodů ústavní stížnosti vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatelka pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecného soudu, a staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Dovolává-li se stěžovatelka ochrany spotřebitele, nesouhlasí vedlejší účastnice s tím, jak tuto ochranu pojímá. Není pravdivé její tvrzení, že by se obvodní soud nezabýval otázkou absolutní neplatnosti, jak byl povinen, pouze tuto neplatnost nezjistil, neplatí ani, že by dal najevo, že banka může žádat jakýkoliv absurdní poplatek, neboť přiměřenost poplatku zvažoval zejména v souvislosti s poskytovaným úvěrem, vypořádal se i s tím, jaké služby jsou jím kryty, ostatně sama stěžovatelka připouští, že se jí od banky vysvětlení, zač je poplatek účtován, dostalo.
21. Vedlejší účastnice s odkazem na princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, nemá za to, že by stěžovatelka z pohledu průměrného spotřebitele nevěděla, zač je poplatek účtován, a dodává, že praxe bank zpoplatněním svých operací činí účtování transparentnější, než kdyby své příjmy "schovala" do vysokého úroku, přičemž i výše a množství poplatků podléhá konkurenčnímu boji. Ke stěžovatelčiným námitkám uvádí, že obvodní soud neoznačil předmětné ujednání jako srozumitelné a určité na základě zásady pacta sunt servanda, na tuto otázku má vliv rovněž běžná praxe potvrzená rozhodováním soudů, jakož i to, že s nimi počítají právní předpisy, podstatné také je, že pokud podle tohoto ujednání smluvní strany dlouhou dobu postupovaly, je vyloučeno, že by trpělo uvedenou vadou. Jde-li o princip autonomie vůle, judikatura Ústavního soudu ho nepopírá a jedná se u něho o to, aby ujednání stran ve spotřebitelských věcech obecné soudy prověřovaly testem obecné spravedlnosti a poctivosti, což se stalo, a to s tím výsledkem, že převzetí předmětného závazku spotřebitelské právo nebránilo.
22. Vedlejší účastnice odmítá jako principiálně chybné rovněž stěžovatelčino tvrzení o znevýhodnění v důsledku daného ujednání (§ 55 odst. 1 obč. zák.), neboť jednotlivá práva a povinnosti nelze takto od sebe oddělovat, přičemž není podstatné, v jaké formě je odměna banky stanovena, neobstojí rovněž námitka porušení § 56 odst. 1 obč. zák., neboť předmětný poplatek představuje součást celkové ceny, jejíž přezkum je vyloučen, nadto je proti němu poskytována řada služeb, takže na něm není nic nepoctivého, a ani námitka, že by se obvodní soud nevypořádal s tvrzeným porušením § 39 obč. zák., neobstojí, neboť je z odůvodnění jeho rozsudku patrno, že se otázkou absolutní neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů zabýval, přičemž stěžovatelčinu námitku odmítl ze stejných důvodů jako námitky výše uvedené, což představuje postup, který je adekvátní z hlediska procesních pravidel (viz § 157 odst. 4 o. s. ř.).
23. Argumentuje-li stěžovatelka rozhodnutími některých soudů členských států Evropské unie, tato jsou podle vedlejší účastnice bez právní závaznosti, navíc v těchto případech jsou rozdílná skutková i právní východiska. Německý Spolkový soudní dvůr (dále jen "BGH") přezkoumával poplatek za vedení interního konta, které banka zřizovala pro své interní zúčtovací potřeby, uvedený slovenský krajský soud pak posuzoval spotřebitelský úvěr nebankovního institutu, u něhož činila RPSN 67,1 %.
24. V souvislosti s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice poukazuje na nikoliv ústavněprávní dimenzi dané problematiky, odmítá nedostatek odůvodnění, jde-li o rozhodnutí soudu v této otázce, a v této souvislosti upozorňuje na § 157 odst. 4 o. s. ř. s tím, že nelze očekávat, že by se na náklady řízení měl vztahovat přísnější režim než na věc samotnou, a také že s ohledem na uplatnění principu úspěchu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a absenci nějakých zvláštních okolností ve věci nebylo třeba podrobnějšího vysvětlení, jako by tomu bylo v případě, že by byla aplikována výjimka z tohoto principu. Stěžovatelčin odkaz na judikáty Ústavního soudu označila vedlejší účastnice za nepřípadný, neboť šlo o jiné, mimořádné situace. Není přitom dle jejího názoru objektivně žádných pochyb o procesní potřebě a účelnosti právních úkonů, které právní zástupce učinil. Jestliže stěžovatelka poukazuje na kvalitní právní oddělení, měřítko účelnosti představuje určitou pojistku, která však působí, jsou-li splněny výjimečné předpoklady, nestačí pouze zpochybnit účelnost právního zastoupení tak, aby druhá strana musela vysvětlovat, proč se k tomu rozhodla. Právo na pomoc advokáta je standardem, zvláště pokud se výsledek řízení může citelně odrazit na hospodaření účastníka řízení, jako tomu bylo v daném případě, kdy svůj nárok uplatnilo organizované uskupení několika tisíc úvěrových dlužníků s pečlivě připravenou a různorodou právní argumentací, přičemž velmi závisí na výsledku každého jednotlivého řízení, neboť rozhodnutí z něho vzešlé může fakticky získat povahu precedentu, kromě toho její právní oddělení není dimenzováno na vedení takového množství soudních sporů současně. Judikáty Ústavního soudu, které se týkají subjektů hospodařících s veřejnými prostředky, na daný případ použít nelze, neboť je podnikatelkou, navíc stranou žalovanou a profit z nákladových přísudků zde není primárním záměrem.
25. Stěžovatelka již poskytnutou možnost k replice nevyužila.
IV. Formální předpoklady projednání návrhu
26. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [viz však dále sub V. b)]. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový v dané věci k dispozici nemá.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
27. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato je zčásti návrhem nedůvodným [blíže sub V. a) až c)] ve smyslu § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a zčásti představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je tvrzený zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele, tudíž jejich ochrana, nikoli pak rozhodování sporu v rovině soukromého práva, neboť tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Pouze z tohoto hlediska proto mohl Ústavní soud posoudit předloženou ústavní stížnost. Neshledal přitom porušení základních práv a svobod stěžovatelky, částečně však shledal, že do nich bylo zasaženo, pročež bylo třeba (i s ohledem na dosah rozhodnutí) návrh posoudit i meritorně.
28. Ústavní soud podotýká, že tak bylo rozhodováno o ústavnosti tvrzeného neústavního zásahu v rozsudku obvodního soudu, nikoli o politice bankovních poplatků. Ústavní stížnost též nebyla spojena s návrhem na přezkum ústavnosti některého z ustanovení příslušných zákonů upravujících tuto oblast spotřebitelského práva. S ohledem na napadený rozsudek obvodního soudu, argumentaci stěžovatelky a vymezení kompetencí Ústavního soudu je třeba posoudit:
a) otázku bagatelnosti předmětu sporu z hlediska kvantitativního i kvalitativního, stejně jako s ohledem na možný počet soudních řízení v této oblasti,
b) požadavek, aby se Ústavní soud ujal role sjednocovatele judikatury obecných soudů tam, kde to nemůže činit soud vyšší instance v soustavě obecných soudů,
c) problematiku ústavní ochrany spotřebitele jako tzv. slabší strany smluvního vztahu, a konečně
d) otázku náhrady nákladů řízení.
V. a) Posouzení věci v řízení před Ústavním soudem jako bagatelní
29. Předmětem sporu před obvodním soudem byla částka 7 200 Kč s příslušenstvím, tudíž jde z pohledu civilního procesu o tzv. bagatelní spor. Stěžovatelce, jak je patrno z ústavní stížnosti, je známa judikatura Ústavního soudu týkající se problematiky přezkumu soudních rozhodnutí v bagatelních věcech, nicméně Ústavní soud pokládá za potřebné vyjádřit se k určitým principům, které lze z jeho rozhodovací činnosti vyvodit. Důvodem je, že jde o poměrně specifickou problematiku, charakterizovanou vysokým stupněm uvážení Ústavního soudu s ohledem na konkrétní okolnosti toho kterého případu, kdy se dané rozhodování nepohybuje ve striktně vymezených kategoriích, ale spíše určitých škálách; to ostatně vytyčuje jisté limity, jde-li o použití této judikatury na případy v budoucnu posuzované.
30. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 202 odst. 2, § 238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" (viz níže).
31. Bagatelnost věci ve smyslu právním by se měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, nemusí ale tomu tak být vždy. To již proto, že právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy pojem "bagatelní ústavní věci" nezná. Tento pojem je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. Nahlíženo na věc z kvantitativního hlediska, intenzita dotčení (a míra možné újmy) bude závislá na výši sporné, byť stále ještě "bagatelní" částky. Rovněž zákonodárce vychází z toho, že tato hranice nemá jen jeden "stupeň" (navíc jednou provždy daný). Příslušné hranice jsou představovány částkami 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, k čemuž je možno poznamenat, že dřívější právní úprava znala odstupňování podle charakteru sporu, resp. osob, které byly daným rozhodnutím dotčeny (podnikatelé a ostatní). Současně je zřejmé, že zmíněná míra dotčení může být relativní, a to ve vztahu ke konkrétní osobě, na kterou soudní rozhodnutí dopadá, resp. jejím sociálním a majetkovým poměrům, eventuálně dalším okolnostem případu, např. týká-li se této osoby velké množství obdobných sporů, kdy se účinky negativních soudních rozsudků kumulují (což by mohl být případ žalované banky, pokud by byl výsledek daných soudních sporů pro ni nepříznivý), přičemž v některých případech, zcela ojedinělých, se může jednat o natolik zásadní zásah, že přezkum příslušných soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu zcela vyloučit nelze.
32. Nelze též přehlédnout onu podstatnou okolnost, že podle § 157 odst. 4 o. s. ř. (a contrario § 157 odst. 2 o. s. ř.) se v tzv. bagatelních sporech v odůvodnění rozsudku uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V případě přezkumu takového rozhodnutí (a jeho odůvodnění) Ústavním soudem by tak byly na postup Ústavního soudu kladeny daleko vyšší nároky než na rozhodování obecného soudu v (nota bene) jednoinstančním řízení, když by pro uplatnění úplné kognice musel postupovat tak, že by chybějící části odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. musel domýšlet. V principu tak platí, že Ústavní soud tato rozhodnutí nepřezkoumává, a pokud tak výjimečně učiní, uvedenou skutečnost, tedy nízkou intenzitu zásahu, při svém rozhodování zohlední, jak bude uvedeno níže.