33. Právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. Tak to vyžaduje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kdy se musí v každém případě jednat o zásah do ústavně zaručeného práva, jinak není dána ani příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí.
34. V souzené věci je zřejmé, že z hlediska kvantitativního (co se týče výše sporné částky) jde o věc zjevně bagatelní, a to jak absolutně, kdy se žalovaná částka pohybuje pod hranicí stanovenou z hlediska civilistické přípustnosti odvolání (natož dovolání), tak i relativně. Stěžovatelka v ústavní stížnosti totiž žádné důvody, proč by měly být následky daného rozhodnutí pro její osobu fatální, neuvádí, a ani tuto skutečnost z ničeho vyvodit nelze (není možné přitom vyloučit, že na rozdíl od jednorázových typických poplatků může mít paušální opakující se poplatek rovněž tzv. "rdousící" efekt jako daň). Na tom nemůže nic změnit potenciální počet sporů, neboť ústavní stížnost má na prvém místě funkci ochrany subjektivního veřejného ústavně zaručeného práva, a teprve v důsledku této ochrany může plnit (a také plní) funkci ochrany objektivního práva, avšak zase z hlediska poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Posláním Ústavního soudu je ochrana ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva konkrétního stěžovatele, jehož právní postavení je bezprostředně zasaženo. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti v případě ústavní stížnosti proto Ústavní soud řeší konkrétní případ individuálního stěžovatele, i když se to s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy může projevit v další rozhodovací činnosti v jiných případech pod podmínkou rebus sic stantibus. To je znakem výkonu soudnictví, kdežto znakem zákonodárné politiky (úkolem zákonodárce) je naopak řešení obecných problémů, které se posléze promítne do rozhodování konkrétních případů. K průniku těchto pohledů může s ohledem na specifičnost ústavní role Ústavního soudu dojít v případě abstraktní nebo konkrétní kontroly ústavnosti právních předpisů. O takový případ však v projednávané věc zjevně nejde.
35. Jde-li o kvalitativní stránku případu, z napadeného rozsudku je prima facie zřejmé, že jím zcela zásadní otázka ústavněprávního charakteru řešena nebyla, ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčivě nedokládá, že by tomu tak mělo být, kdy přes mimořádnou obsáhlost ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka snaží svou argumentací přesvědčit Ústavní soud, že celá věc má (také) ústavněprávní rovinu, je jejím těžištěm polemika s právním posouzením věci ze strany obvodního soudu v rovině tzv. podústavního práva, přičemž jeho nesprávnost stěžovatelka vyvozuje z toho, že v daném případě měl obvodní soud nedostatečně akcentovat princip ochrany spotřebitele. Je sice pravda, že na rozdíl od předválečných ústav se výslovná ochrana spotřebitele výrazně v ústavách jiných států rozšířila (na rozdíl od České republiky), neznačí to však, že spotřebitel v právním styku v České republice ústavní ochranu nepožívá [viz sub V. c)]. V daném případě se však argumentace stěžovatelky odvíjí především v rovině obyčejného práva, kdy se ve vztahu k tvrzenému zásahu dovolává především obecných ústavních principů rovnosti, práva na soudní ochranu a pravidel férového procesu.
V. b) Příslušnost Ústavního soudu ke sjednocování judikatury
36. Z výše uvedeného proto dále vyplývá, že nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli (jak žádá stěžovatelka sub 5) jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit. Ústavní soud řeší při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výlučně otázky ústavnosti, a pokud dané, eventuálně rozdílné rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Ústavní soud dále připomíná, že sjednocování judikatury nemusí být nutně provedeno prostřednictvím rozhodovací činnosti nadřízených soudů, ale může k němu dojít i jinou formou. Problém odstraní např. zákonodárce zpřesněním a doplněním právní úpravy na základě plnění povinnosti uložené resortům v § 24 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Lze uvést jako příklad zákon č. 132/2013 Zbierky zákonov (dále jen "Z. z."), kterým byl § 37 zákona č. 483/2001 Z. z., o bankách a o zmene a doplnení niektorých zákonov, doplněn o odstavec 21, který zní: "Bance, zahraniční bance a pobočce zahraniční banky se zakazuje požadovat od spotřebitele úhradu poplatků, náhradu nákladů nebo jinou odměnu za vedení, evidenci nebo správu úvěru, účtu anebo zrušení účtu, na kterém je veden úvěr a jehož zřízení anebo vedení je podmínkou úvěrového vztahu; to neplatí, jde-li o účet podle § 708 až 715 obchodního zákoníku, zvláštního zákona nebo zvláštní službu, která není podmínkou úvěrového vztahu a ke které je třeba písemného souhlasu spotřebitele." Stane-li se tak, odpadá důvod, proč by se měl Ústavní soud bagatelním sporem zabývat. Není ovšem vyloučeno, že se jím naopak bude nucen zabývat vzhledem k námitkám neústavnosti, které budou vznášeny druhou stranou úvěrového vztahu z důvodu nadměrného zásahu státu do vztahů soukromého práva.
37. Je možno v této souvislosti poukázat též na poslání, které je zákonem svěřeno Nejvyššímu soudu, který je podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, povinen sledovat a vyhodnocovat rozhodovací činnost soudů a na základě toho v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímat stanoviska k této činnosti ve věcech určitého druhu. To, že Nejvyšší soud takto postupuje i ve vztahu k bagatelním věcem, aktuálně dokládá např. jeho stanovisko ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. Cpjn 200/2013, týkající se smluv o propagaci reklamní plochy, které s fyzickými osobami uzavírají společnosti UP PROMOTION, s. r. o., a BEZREKLAMKY, s. r. o., (dostupné na http://www.nsoud.cz). S ohledem na obecný požadavek vzájemného respektu k rozhodovací činnosti státních orgánů navzájem lze očekávat, že Nejvyšší soud vezme při plnění této své zákonné kompetence rozhodování Ústavního soudu na vědomí.
38. Na tomto místě je proto třeba potvrdit stanovisko Ústavního soudu v této otázce, tedy že sjednocování judikatury obecných (nota bene nalézacích) soudů ve věcech bez ústavní relevance Ústavnímu soudu nepřísluší. Tato funkce je ústavně (lze ji dovodit z ustáleného významu pojmu "nejvyšší" instance v určité soustavě státních orgánů) svěřena do působnosti nejvyšších soudů završujících soudní soustavu tak, jak to předpokládá čl. 91 odst. 1 Ústavy. Sjednocující role Ústavního soudu ve vztahu k judikatuře obecných soudů se proto může uplatnit jen v rovině ústavního pořádku, zejména tam, kde Ústava výslovně předpokládá zapojení obecných soudů do plnění role ochrany základních práv a svobod člověka a občana (viz čl. 1 odst. 1 in fine a čl. 4 Ústavy), případně tam, kde excesivní aplikace obyčejného práva může vést k porušení ústavního pořádku. To však není tento projednávaný případ, kde by měl Ústavní soud dokonce vstoupit do řešení konkrétního sporu upraveného předpisy soukromého práva. Předmětem přezkumu zde může být pouze veřejnoprávní stránka této věci, tedy způsob, jakým orgán veřejné moci poskytl ochranu tvrzenému právu stěžovatelky na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, nikoli vlastní řešení otázky, zda a pod jakou součást skutkové podstaty § 451 odst. 2 obč. zák. řešená věc spadá, nebo dokonce otázky ceny služby, o kterou se vede spor.
39. Ani další předpoklady pro "přijetí" případu z důvodu nejednotného rozhodování Ústavní soud neshledal. Vzal sice v úvahu, že judikatura obecných soudů se dílem rozešla, na straně druhé stěžovatelka své tvrzení opírá pouze toliko o dva rozsudky, které v době podání návrhu vydal Obvodní soud pro Prahu 5, a o jeden vydaný Krajským soudem v Plzni, přičemž s ohledem na počet podaných ústavních stížností, které směřují proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1, 4 a 5, lze usuzovat, že rozhodování v daných sporech je víceméně shodné a stěžovatelkou zmiňované rozsudky jsou spíše výjimkou, nikoli zdrojem právní nejistoty účastníků soudního řízení; tuto skutečnost také potvrzují veřejně dostupné zdroje (viz např. http://www.ceskepoplatky.cz/aktuality/ustavni_soud). Navíc Ústavní soud nemůže k těmto konkrétním případům přihlížet již z toho důvodu, že řízení o ústavní stížnosti se týká konkrétní věci, tj. konkrétního zásahu do ústavně zaručených práv konkrétního stěžovatele, přičemž takto kvalifikovaný zásah bezprostředně hrozí, trvá nebo svými důsledky se dále projevuje v právním postavení takového stěžovatele. Bude však přihlížet k závěrům, které z řešení tohoto konkrétního případu vyvodí, při rozhodování o dalších obdobných návrzích, jak mu to ukládá čl. 89 odst. 2 Ústavy, kterým je sám rovněž vázán.
40. Stěžovatelčinu věc by tak ještě bylo možné věcně projednat z důvodů, které by mohly spočívat v jejím obecném významu z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v tomto rámci vzal v úvahu, že v obdobné věci probíhá před obecnými soudy řada soudních řízení (počet má být podle stěžovatelky v řádech desetitisíců), z čehož je zřejmé, že jde o věc obecně poměrně značného dosahu. Proto pokládá za potřebné podrobněji vysvětlit, na základě čeho k závěru o absenci ústavněprávní otázky dospěl. V této souvislosti je třeba připomenout výše uvedenou zásadu ochrany ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatelky. Samotný, byť podstatný přesah jejího osobního zájmu [srov. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho výklad v judikatuře Ústavního soudu] je v této souvislosti nedostačující v případě, že to, co osobní zájem stěžovatelky přesahuje, nesplňuje kritéria důvodnosti a pohybuje se v rovině zjevné neopodstatněnosti ústavněprávní argumentace. V takovém případě se ani judikatorní kvantitativní a kvalitativní kritéria onoho "přesahu" nedají uplatnit, když takováto argumentace musí stát vždy na "dvou" nohou [§ 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Neplatí-li taková jinak použitelná kritéria v případě § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (blíže k jejich podobě více jak desíti základních variant viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 574-583), tím spíše nemohou platit v případě postupu pouze podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
41. Jak již bylo výše naznačeno, stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obvodní soud nesprávně vyložil normy tzv. podústavního práva, konkrétně pak ty, jež jsou obsaženy (zejména) v ustanovení § 37 odst. 1, § 39, § 55 odst. 1 a 3 a § 56 odst. 1 a 2 obč. zák., a to z důvodu, že vadně posoudil zásadu ochrany spotřebitele. Ústavní soud předně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). I Ústavní soud proto musí respektovat ústavní roli nejvyšších instancí obecného soudnictví, jak ji předpokládá čl. 91 odst. 1 Ústavy. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti tvrzenému neústavnímu pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat věcnou správnost (zákonnost) soudních rozhodnutí a svým vlastním rozhodováním (byť i nepřímo) nahrazovat činnost obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu i v této věci Ústavní soud zdůrazňuje trvale opakovanou zásadu (tzv. Heckova formule) jeho rozhodovací činnosti, tedy že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tyto vady jsou označované tzv. kvalifikované vady, popř. jako specifické ústavní právo).
V. c) Ochrana spotřebitele v bagatelních sporech
42. Není sporu o to, že ochrana spotřebitele představuje jeden z principů, na nichž je fungování Evropské unie založeno a kterými se musí členské státy, resp. jejich orgány při své činnosti řídit nebo je brát v úvahu při začleňování obsahu unijního práva do vnitrostátního právního řádu nebo naopak při zdržení se určité úpravy (tzv. pozitivní a negativní implementace), jak to plyne z čl. 12 Smlouvy o Evropské unii a čl. 169 Smlouvy o fungování Evropské unie. Pro obecné soudy pak z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo "eurokonformním" způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie, v daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými ve Směrnici. Současně ale nelze dospět k závěru, že by ochrana spotřebitele představovala některé ze samostatně ústavně zaručených základních práv a svobod, když i v rámci ústavní úpravy postavení spotřebitele jako slabší strany, vyžadující ochrany, se v ústavách zpravidla jedná nikoli o subjektivní právo, nýbrž o ústavně vytýčený cíl politiky státu spojený s konkrétní úpravou ochrany spotřebitele v rovině obyčejného práva; tudíž provádění takové ústavně žádoucí politiky (ochrana slabší strany) má na postavení spotřebitele v oblasti základních práv především reflexní účinek (spotřebitel jako destinatář realizace prounijní a ústavně konformní činnosti státu). To je konečně třeba zdůraznit i v souvislosti s poukazem stěžovatelky na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, kde se rovněž nejedná o subjektivní právo vynutitelné přímo žalobou, nýbrž o zásadu adresovanou orgánům Evropské unie a členským státům při transpozici unijního práva, přičemž dovolat se této zásady lze před soudem pouze pro účely výkladu a přezkumu legality těchto aktů, jak plyne z čl. 52 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie a vysvětlení k této Listině. Pokud by tedy v daných souvislostech mohlo být uvažováno o porušení nějakého ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva, pak by se mohlo jednat o právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, z něhož je vyvozována (mj.) povinnost obecných soudů při nalézání práva držet se "stanoveného postupu" (zde představovaného občanským soudním řádem). Samotný nesprávný výklad občanského zákoníku, zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, popř. i zákona o ochraně spotřebitele, jenž je stěžovatelkou v ústavní stížnosti namítán, z hlediska daného ústavně zaručeného práva, které je procesní povahy, přinejmenším bezprostřední význam nemá. Ústavní soud si je v této souvislosti vědom rozdílů mezi prounijním postupem (pozitivní a negativní forma transpozice v určitém směru harmonizujícím danou oblast politiky Evropské unie) a ústavně konformní zákonodárnou činností, kde dostačuje, aby zákon neodporoval ústavním požadavkům. V tomto směru však, s ohledem na zmíněnou zákonnou úpravu spotřebitelských vztahů, problém neshledal, nehledě na skutečnost, že tato úprava není předmětem námitek stěžovatelky.
43. Jako nositel základního práva zde vystupuje fyzická či právnická osoba (subjekt soukromého práva) definovaná zpravidla jako spotřebitel [viz § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, § 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů], která se dovolává plnění zvláštních povinností druhé strany (podnikatel, věřitel - definice viz tamtéž) stanovených normami obyčejného práva cestou ústavně zaručených prostředků ochrany. Není přitom pochyb o tom, že v případě porušení takových práv nemůže především druhá (tzv. silnější) strana po státu vyžadovat, aby ji v jejím postavení podporoval a posiloval. To však neznamená, že by tím měla být popírána zásada autonomie a svobody rozhodování jedince. Ochranná funkce státu (veřejnoprávní prvek) ve vztahu k základním právům a svobodám plyne již z čl. 1 odst. 1 Ústavy, v případě mezinárodních závazků České republiky též z čl. 1 odst. 2, popř. z čl. 10 Ústavy. Stát je proto povinen tento autonomní prostor svobodného rozhodování jedince především chránit v prostředí obyčejného práva (požadavkem svobodného rozhodování např. při uzavírání manželství - dříve § 3 zákona o rodině, při hodnocení platnosti právního jednání - § 37 odst. 1 obč. zák. apod.). To se děje rovněž v případě tzv. spotřebitelských smluv do té doby upravených v § 51a až 71 obč. zák., nyní zejména § 419 a 1810 až 1867 nového občanského zákoníku, speciálně pak v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Ústavnost této (relevantní) úpravy stěžovatelka nezpochybňuje, když namítá jen nesprávnou aplikaci těchto ustanovení na její případ smlouvy o úvěru. Jak však již bylo shora vyloženo, to je otázka v působnosti obecných soudů, které posoudí, zda zde nedošlo k nátlaku, podvodu či zneužití postavení silnější strany smlouvy.
44. Z hlediska ústavního práva České republiky nejde dosud o zvláštní ústavně zaručené veřejné subjektivní právo spotřebitele, tedy ve smyslu základního práva, které by bylo vázáno právě na vlastnost spotřebitele, jak je vymezována v předpisech obyčejného práva (na rozdíl od člověka, občana, těhotné ženy, mladistvého, rodiče, politické strany apod.). Jedná se jen o zvláštní okolnost (spotřebitelský vztah), ve které se jeho účastník může dovolávat obecně formulovaných základních práv, jako jsou např. právo na informace, práva na ochranu zdraví, právo na zdraví, právo na život, na bezpečnost, právo na soudní ochranu atd. To se ale právě neváže na vlastnost spotřebitele, nýbrž zvláštnosti právního styku. Jedná se o běžnou disparitu ve smluvních vztazích, kde lze fakticky vždy doložit převahu některé strany (v rámci konkurenčního boje jí mohou být de facto i spotřebitelé). Spolu s liberalizací právního styku nelze očekávat, že stát bude dál hrát paternalistickou roli, neboť k tomu by bylo též třeba vrátit se k jedné národní bance, jedné obchodní bance, jedné spořitelně a jedné pojišťovně pro celý stát. V rámci liberalizace trhu však úloha státu může spočívat jen ve vytváření právních (úprava ochrany spotřebitele zejména před uzavřením smlouvy) a institucionálních (soudní, inspekční, kontrolní orgány, finanční arbitr) podmínek pro řádné rozhodování (informovanost) spotřebitele při uzavírání smlouvy a podmínek pro ochranu smluvních stran. Spotřebitelský vztah není bezprostředně regulován na úrovni specifického ústavního práva, nicméně není ani od ústavně zaručených základních práv a svobod izolován, takže v tomto právně regulovaném vztahu se působení základních práv a svobod (výše uvedených) projevuje jako (je třeba zdůraznit, že nejen pro rozhodování konkrétní sporů z takových vztahů vznikajících) povinnost státu taková základní práva a svobody v tomto spotřebitelském vztahu chránit (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
45. Tuto funkci musí stát plnit na prvém místě v rovině obyčejného práva svou zákonodárnou činností, kterou ochranu těchto práv a svobod zajistí (viz pravidla hodnocení platnosti právního jednání, zákony o ochraně spotřebitele, spotřebitelském úvěru, úpravu smlouvy o úvěru, hygienické předpisy, úpravu reklamačních podmínek atd.) s ohledem na to, že není nějaké specifické právo na ochranu zdraví, na informace atd. právě spotřebitele, které by si vyžadovalo ústavní zakotvení, a tudíž specifickou formu uznání a ochrany. Požadavek takové ochrany spočívá v tom, že proti sobě v oblasti spotřebitelských vztahů stojí někdo, kdo nemusí mít vždy potřebné znalosti, zkušenosti, orientaci a vzdělání, které má jeho protistrana (podnikatel). Proto s ohledem na výše uvedené není v rozporu s autonomií vůle "zasahování" státu do takových vztahů tím, že stanoví opatření k ochraně spotřebitele, jako jsou definice nedovolených praktik (nekalé, klamavé, agresivní, diskriminační), stanovení zvláštních povinností podnikatele (zde věřitele) jako např. ověření schopnosti spotřebitele splácet úvěr, poskytovat mu určité informace apod. Je třeba zdůraznit, že se to týká především předsmluvní fáze, ve které je možnost státu upravit postavení a povinnosti či práva obou stran daleko širší než v případě dožadování se zásahu do již existující a uzavřené smlouvy.
46. Nelze nicméně po vzoru předválečného pozitivismu ("zákon je zákon", lex dura, sed lex) pouze zdůrazňovat, že "smlouva je smlouva". To platí v tom smyslu, že princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích nemůže být nahrazován jednostranně usměrňujícími (paternalistickými) zásahy ze strany státu. Postavení silnější strany (je druhou stranou téhož právního vztahu) nelze považovat z povahy věci samé za něco protiprávního, či dokonce neústavního. Postavení úvěrující banky je založeno rovněž právem a je její věcí v rámci svobody podnikání, aby se dožadovala ochrany svých práv proti případným nepříznivým rozsudkům obecných soudů; samozřejmě v případě, že by to dosahovalo intenzity zásahu do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva či svobody usilovat o dosažení zisku v souvislosti s poskytováním úvěru. Prostor pro zásah Ústavního soudu by proto byl dán v případě zpochybnění ústavnosti obyčejného práva upravujícího takové právní vztahy (viz sub 43, 44); v projednávané věci je však hodnocena ochrana spotřebitele v konkrétním právním vztahu a sporu, nikoli přiměřenost zásahu do postavení druhé strany (podnikatele, věřitele). Nutno zdůraznit, že jde právě o vztah upravený právem, kde vystupuje na jedné straně banka a na druhé spotřebitel, nikoli o situaci, kde vystupuje pachatel a jeho oběť, jak by se to mohlo jevit v rovině jinak nezpochybnitelně vedené kampaně proti bankovním poplatkům s pokusem vytvářet z ní něco na způsob cause célebre. Zásah Ústavního soudu by proto přicházel v úvahu v situaci, ve které by fakticky jedna strana tohoto vztahu určovala jednostranně smluvní podmínky, které by nezbylo druhé straně než akceptovat, neboť oproti situaci zvažování veřejného zájmu a možností omezení základních práv a svobod v případě hodnocení proporcionality zásahu veřejné moci je zde posuzována otázka smluvní svobody, kde se na obou stranách vztahu uplatňuje princip autonomie vůle chráněný čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. O tuto situaci v projednávané věci nejde a nepoměr mezi tím, co se jedné straně smluvního vztahu umožňuje a druhé zakazuje, jak to umožňují právě citovaná ústavní ustanovení, nebyl obvodním soudem zjištěn.
47. Princip autonomie vůle tedy není absolutní hodnotou (contractus durus, sed contractus) právě s ohledem na princip ochrany spotřebitele, ze kterého, jde-li o nyní posuzované souvislosti, plyne požadavek transparentnosti smluvních ujednání, která jsou klientovi bankou předkládána k podpisu. Z nich musí být zřejmé, jaké bude finální finanční zatížení žadatele o úvěr (příjemce úvěru), neboť pouze takto informovaný klient banky může učinit spolehlivou komparaci na trhu dostupných a nabízených úvěrů, aniž by později zjistil, že vycházel ze záměrně zkreslených informací. Ústavní soud několikrát aplikoval danou zásadu ve formě tzv. principu důvěry (též tzv. estoppel v anglosaském a mezinárodním právu), když např. v nálezu ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 (N 185/47 SbNU 429) uvedl: "Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil ...". V obecném smyslu lze odkázat i na závěry vyjádřené v jeho nálezu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (viz výše; dostupný též na http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud vymezil povinnosti obecných soudů poskytovat ochranu zásadě poctivosti rovněž v rámci všeobecných obchodních podmínek, podle které "text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například písmena ve smluvním ujednání nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text a nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru". To platí zejména proto, že jev označovaný jako typizace právního jednání či typizace aplikace práva v podmínkách výkonu veřejné správy nabývá v informační společnosti na stále větším významu. Problém ochrany spotřebitele však nespočívá v zákazu takových ujednání (obchodních podmínek), nýbrž v možnosti se s nimi řádně seznámit, v jejich zřetelném označení, formulaci a možnosti je po zralé úvaze akceptovat, nebo odmítnout, tedy jak bylo již výše zdůrazněno, je především otázkou informování spotřebitele v předsmluvní fázi. Stěžovatelka (viz sub 8) ovšem tyto námitky vznáší až v době, kdy již byla smlouva uzavřena a plněna.
48. Vycházeje i z výše uvedených hledisek, Ústavní soud proto neshledal, že by všechny námitky v ústavní stížnosti obsažené byly zcela nepřípadné, byť neodstraňují problém "bagatelnosti" věci, kterou se zabýval obvodní soud, současně však mají význam z hlediska vymezení rámce právní úpravy spotřebitele. Jako relevantní by bylo možné označit především ty námitky, které se týkají vad samotného odůvodnění napadeného rozsudku, v důsledku kterých by pak soudní rozhodnutí nemohlo z hlediska ústavnosti obstát.
49. Pokud konkrétně stěžovatelka namítá, že obvodní soud nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti smluvních ujednání z hlediska § 37 odst. 1 obč. zák., protože nebylo zřejmé, jaké služby má banka za předmětný poplatek poskytovat, bylo by této námitce možno přiznat ústavněprávní rozměr v případě, že by obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně (racionálně) nevysvětlil, na základě jakých úvah k danému právnímu závěru dospěl, nebo že by se z jiných důvodů jeho rozhodnutí jevilo jako svévolné (např. že by odmítl respektovat jednoznačně znějící kogentní normu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že její závazek platit poplatek 150 Kč měsíčně je určitý a srozumitelný, namítá však, že tomu tak není v případě závazku žalované, neboť není zřejmé, jaké konkrétní služby a úkony jí banka měla za tuto částku poskytnout, přičemž poukazuje zejména na sazebník, v němž je uvedeno "za správu a vedení úvěrového obchodu". Z rozsudku ovšem plyne, že takový výčet obsahu možného plnění (jde o paušální platbu) vedlejší účastník v řízení před soudem předložil ve vyjádření svého právního zástupce k žalobě (srov. na s. 3 napadeného soudního rozsudku). Obvodní soud se však k této námitce stěžovatelky vyjádřil v tom smyslu, že taxativní specifikace služeb, které jsou za daný paušální poplatek poskytovány, není potřebná, načež zdůvodnil, jak k danému závěru dospěl, tedy - ve stručnosti řečeno - že jde o běžný paušální poplatek hrazený vedle sjednaných úroků v rámci komplexního právního vztahu a že není možné požadovat, aby ke každé jednotlivé povinnosti byla synallagmaticky navázána povinnost druhé smluvní strany. Dané zdůvodnění nelze pokládat z hlediska ústavních kautel soudního rozhodování za nedostatečné, nesrozumitelné či za zatížené věcnými omyly či zjevnými logickými chybami (k podrobnostem viz níže), kteréžto vady by mohly nasvědčovat přítomnosti zmíněného prvku svévole v soudním rozhodování či tzv. extrémnímu rozporu; kromě toho, vezme-li Ústavní soud jednotlivé námitky, jimiž se stěžovatelka snaží zpochybnit jeho věcnou správnost (viz níže), není přesvědčen o tom, že by daný názor nemohl obstát ani v tomto ohledu.
50. Namítá-li stěžovatelka v této souvislosti, že se obvodní soud nevypořádal s jejími důkazními návrhy či že se k důkazům, které byly v řízení provedeny, nevyjádřil, nelze stěžovatelce přisvědčit jednak z toho důvodu, že vzhledem k danému právnímu názoru je vcelku zřejmé, proč skutková zjištění (ať již existující, či potenciální) nelze pokládat za významná, nadto z ústavní stížnosti nelze vyvodit, že by jejím předmětem byla neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění, nýbrž že tato směřuje proti právnímu posouzení věci a v tomto směru se pohybuje v oblasti obyčejného, tedy podústavního práva.
51. Stěžovatelka sice upozorňuje na údajné rozpory v odůvodnění napadeného rozsudku, Ústavní soud však tyto její výhrady nesdílí. Skutečnost, že obvodní soud konstatoval, že je třeba určitost právního úkonu posuzovat ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu a že pro intepretaci obsahu práv a povinností je rozhodná skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy, a v souvislosti s tím připomněl zásadu pacta sunt servanda, lze sotva pokládat za nějaké pochybení, navíc jde o vysvětlení poměrně přiléhavé, zvláště pokud se soudu jevil postup stěžovatelky, která až po několika letech začala namítat nesrozumitelnost úvěrové smlouvy, jako účelový.
52. Ústavnímu soudu není ani zřejmé, v jakém ohledu měl obvodní soud pochybit, jestliže uzavřel, že poplatky se spotřebitelským úvěrem byly a jsou běžnou praxí, která je také reflektována legislativou. To, že byl nějaký právní institut soukromého práva upraven zákonem (zde zákon o spotřebitelském úvěru) později, než byl uplatněn v řádně uzavřené smlouvě, nemůže od 8. 2. 1991, kdy nabyla účinnosti Listina (konkrétně čl. 2 odst. 3), být na závadu jeho uplatnění v soukromoprávním styku. Stěžovatelka sice poukazuje na to, že v daném věci tzv. RPSN nebyla sjednána, a ani s ní v jejím případě zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů nepočítá, obvodní soud se však v tomto smyslu nevyjadřoval, stejně tak netvrdil, že by poplatek byl vždy po právu, a to jen z toho důvodu, že je zmíněn v § 54 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Napadá-li stěžovatelka závěr obvodního soudu, dle něhož je nutno vzít v úvahu, že smluvní strany na základě daného ujednání několik let plnily, s argumentem, že toto není podstatné, protože jde o absolutně neplatné ujednání, zjevně zaměňuje příčinu (tj. údajnou nesrozumitelnost) s následkem (tj. neplatností předmětného ujednání). Není taktéž zcela zřejmé, proč stěžovatelka zpochybňuje závěr obvodního soudu o výsledcích řízení týkajících se daného bankovního poplatku, jestliže jí (resp. jejímu právnímu zástupci) a jistě i obvodnímu soudu muselo být známo, jaká situace v této oblasti panuje a jaký názor v rozhodovací praxi obecných soudů jednoznačně převládá; tuto skutečnost zpětně potvrzuje i velké množství obdobných podání u Ústavního soudu.
53. Z napadeného rozsudku je dále patrno, že obvodní soud posuzoval, zda sjednání předmětného poplatku není v rozporu s ustanovením § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 obč. zák. Stěžovatelka s jeho posouzením opět vyslovuje nesouhlas, a to s tvrzením, že se její postavení zhoršilo, protože údajně "spotřebitel, který platí poplatek, je v horším postavení než ten, který poplatek neplatí", a že poplatek je pro banku jednostranně výhodný, nesouhlasí ani s tím, že dané ujednání podléhá výluce z přezkumu ve smyslu § 56 odst. 2 obč. zák. Taktéž v tomto ohledu Ústavní soudu nezjistil, že by mělo být odůvodnění v rozporu s požadavky ústavnosti, když svou podstatou jde opět jen o polemiku s názorem obvodního soudu z hlediska jeho věcné správnosti, což je věc, jejíž posouzení s výjimkou excesu Ústavnímu soudu nepřísluší.
54. Obvodní soud přiléhavě vysvětlil, že sjednání práv a povinností nad rámec "základních práv a povinností (stanovených jako smluvní typ v zákoně)" je přípustné, resp. jde o běžnou praxi, kdy v některých případech je třeba upravit komplex vzájemných práv a povinností; současně vzal v úvahu, že podstatou a smyslem ochrany spotřebitele je především zajistit dostatek informací pro jeho rozhodování a chránit jej před zneužívajícími praktikami, a následně dospěl k závěru, že ujednání je z pohledu citovaného ustanovení platné a že předmětný poplatek představuje běžnou část ceny úvěru, a tudíž jeho přezkumu brání ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. Není tak pravda, že by obvodní soud pominul princip ochrany spotřebitele, naopak vzal jej při svých úvahách na zřetel, nicméně se neztotožnil s názorem stěžovatelky stran jeho dopadů na souzenou věc. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rovněž podle Směrnice se při sjednávání ceny uplatní princip autonomie vůle smluvních stran a přiměřenost ceny ve vztahu k plnění nemá být posuzována (čl. 4 odst. 2), ledaže by vnitrostátní právní úprava byla v tomto ohledu přísnější, a to není. Jestliže obvodní soud dospěl k danému závěru na základě úvahy, že předmětný poplatek je (nedílnou) součástí celkové ceny za plnění, které banka poskytuje (k tomu viz také další bod), pak mu žádnou svévoli v naznačeném směru vytknout nelze. Dané východisko koresponduje také s příslušnou povahou daného poplatku - jedná se o tzv. paušál, a to vzhledem k obecnému způsobu jeho vymezení ("za správu a vedení úvěrového obchodu"), jakož i k tomu, že dlužník je povinen daný poplatek platit pravidelně po celou dobu trvání závazkového vztahu s bankou.
55. Sjednání různých paušálních plateb je realitou, přičemž nelze "automaticky" vyvozovat, že ten, kdo neplatí žádnou paušální platbu, je v lepší pozici než ten, kdo ji platí, natož pak, že by využívání takovéto platby představovalo zneužití na úkor spotřebitele. Lze dát za pravdu stěžovatelce v tom ohledu, že placení předmětného poplatku může být (za určitých okolností) nevýhodné pro ty, kteří uplatňují zmíněný nárok na odpočet od základu daně, obecně však jde o závěr chybný, neboť stěžovatelka srovnává neporovnatelné. Banka při sjednání úvěrové smlouvy ve své kalkulaci vycházela (také) z toho, že její výnos bude tvořen dvěma složkami - úrokem a paušálním poplatkem, ovšem pokud by počítala pouze s příjmem v podobě úroků, nepochybně by se tato skutečnost odrazila na výši úrokové sazby. V dané věci tato skutečnost není natolik zřetelná, jako je tomu např. u telefonních operátorů, kde se cena plnění za uskutečněný telekomunikační provoz odvíjí od výše paušálního poplatku. Z těchto důvodů nelze dané (cenové) ujednání posuzovat samostatně, tedy bez ohledu na další sjednaná peněžitá plnění, a pokud obvodní soud měl za to, že je nutno použít ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák., nelze mu (tím spíše) v tomto bodě vytknout svévolný přístup.