56. V ústavní stížnosti je stěžovatelkou obvodnímu soudu taktéž vytýkáno, že věc nesprávně posoudil z hlediska § 39 obč. zák. s tím, že jí banka za předmětný poplatek neposkytuje žádné plnění. Jak však plyne z výše uvedeného, předpoklad, na němž je daná námitka postavena (tj. na absenci jakéhokoliv plnění ze strany banky), obvodní soud zjevně nesdílí, a to z důvodů výše uvedených. Pokud jde o námitku, že obvodní soud nevzal v úvahu výše citovaná ustanovení zákona o ochraně spotřebitele, Ústavní soud s ohledem na námitky v ústavní stížnosti uvedené nedospěl k závěru, že by v tomto ohledu došlo k nějakému pochybení. Stěžovatelka použití klamavé praktiky vyvozuje z toho, že žalovaná použila slovo "zdarma" ve spojení se službou, kterou zároveň zahrnuje do poplatku. Stěžovatelčina argumentace v soudním řízení a v ústavní stížnosti byla ovšem postavena na tom, že při sjednávání úvěrové smlouvy jí bylo známo, že je její povinností platit předmětný měsíční poplatek, avšak že údajně nevěděla, jaké plnění banka za tento poplatek poskytuje. Nikde se však nepodává, že snad uvedení údaje "zdarma" u jiného poplatku v sazebníku vyvolalo u ní dojem, že jí bude úvěr poskytnut zdarma, případně že nebude třeba předmětný poplatek platit (a toto že bylo důvodem, proč úvěrovou smlouvu uzavřela). Dlužno podotknout, že právě v případě bankovních poplatků je v sazebnících bank uvádění "zdarma" u konkrétní služby zcela běžné (např. u zaslání výpisu z účtu v elektronické podobě), to někdy v protikladu s obdobnou službou, která naopak zpoplatněna je (např. zaslání výpisu v listinné podobě), důvodem může být i reakce na podmínky konkurenčních bank, kde tatáž služba poskytována zdarma není. Ústavnímu soudu přitom není zcela zřejmé (míněno v obecné rovině), jakým způsobem by skutečnost, že vedle těchto položek byl v sazebnících uveden paušální měsíční poplatek za (např.) "správu úvěru", mohla průměrného spotřebitele "oklamat" (s tím důsledkem, že by jinak příslušnou smlouvu neuzavřel).
57. Stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá taktéž o výše zmíněný rozsudek německého BGH (a jím inspirovaný rozsudek Krajského soudu v Prešově), s nímž má být napadené rozhodnutí v kolizi, přičemž tvrdí, že ochrana všech spotřebitelů musí být v členských zemích Evropské unie stejná. Z těchto skutečností však nic podstatného z hlediska ústavnosti vyvozovat nelze. V prvé řadě i stěžovatelce je známo rozhodnutí britského Nejvyššího soudu (viz výše), který řešil v podstatě podobnou problematiku (bankovních poplatků), přičemž i na základě výkladu Směrnice dospěl k jinému závěru než BGH, a tudíž lze o nějakém jednotném rozhodování stěží uvažovat. Bezvýhradnému přijetí daného právního názoru kromě toho brání i skutečnost, že německá právní úprava se od české právní úpravy, jakož i od úpravy obsažené ve Směrnici liší, navíc stávající judikatura BGH je v Německu předmětem kritiky odborné veřejnosti, a to z důvodu možného rozporu se zákonem a Směrnicí (viz Frank, R., Veselková, P., Wolff, P. Přípustnost poplatků za správu a vedení úvěrových účtů vedených pro spotřebitele, Právní rozhledy č. 15-16/2013), a dané rozhodnutí kladnou odezvu nevyvolalo ani v České republice (viz Bejček, J. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti?, Právní rozhledy č. 13-14/2013). Právě uvedené však nemá sloužit jako vodítko pro výběr mezi uvedenými zahraničními judikáty, neboť v tom poslání Ústavního soudu nespočívá. Pouze na tomto místě a v této souvislosti považuje za potřebné konstatovat, že příklon obvodního soudu k jednomu z nich nelze považovat za projev svévole, jenž by byl z hlediska ústavnosti relevantní, nehledě na odlišné konkrétní otázky tam řešené.
V. d) K otázce hrazení nákladů řízení v sériových sporech
58. Ústavní soud nemůže dát za pravdu stěžovatelce, pokud ústavní rozměr přičítá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. V případě, že účastník měl ve věci plný úspěch, je ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. povinností soudu v prvé řadě zkoumat, jaké náklady mu (skutečně) vznikly v souvislosti s uplatňováním (bráněním) práva a zda tyto lze považovat za účelně vynaložené. Dospěje-li v tomto ohledu ke kladnému závěru, je v jeho kompetenci ve smyslu § 150 o. s. ř. ještě posoudit, zda neexistují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které lze zcela nebo zčásti náhradu nákladů nepřiznat. Není podstatné, že se stěžovatelka domáhala aplikace § 150 o. s. ř. s argumentací, kterou je třeba posuzovat spíše z hlediska § 142 odst. 1 o. s. ř., rozhodující je, že se obvodní soud daným požadavkem zabýval, přičemž zdůvodnil, proč jej nepovažuje za důvodný, tedy že pro žalovanou, vzhledem k velkému množství podaných žalob, nejde o běžnou činnost, se kterou mohla žalovaná počítat.
59. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti argumentuje tím, že o běžnou činnost jde, přičemž poukazuje na to, že právní zástupce žalované nemusel vynaložit žádné zvýšené úsilí. Ústavní soud však připomíná, že daný zásah se týká bagatelní částky, nadto rozhodnutím, jež z hlediska ústavnosti nemá žádný či jen okrajový význam, protože se jedná o problematiku nákladů řízení, kromě toho daná námitka představuje pouhou polemiku s věcnou správností názoru obecného soudu, a tudíž nemá důvod k tomu, aby se touto otázkou zabýval věcně. Musí však připomenout, že stěžovatelka svou obsáhlou ústavní stížností sama potvrzuje, že jde o právně složitou, dosud českými soudy jednoznačně nevyřešenou věc, to navíc s eventuálně závažnými dopady na hospodaření žalované, a tudíž nelze - alespoň v případě "prvních" soudních řízení, tedy než budou dané sporné otázky postaveny najisto - vytýkat stěžovatelce, jestliže si zajistila odbornou právní pomoc.
60. Další stěžovatelkou uváděné důvody, pro které na základě ustanovení § 150 o. s. ř. nelze náhradu nákladů řízení žalované přiznat, tedy že ona (stěžovatelka) vystupovala v roli spotřebitele, že banka jednala v rozporu s principem dobré víry apod., nelze v této souvislosti považovat za významné, neboť postavení spotřebitele samo o sobě "důvody hodné zvláštního zřetele" nezakládá, ostatní námitky pak vycházejí z předpokladů, které se ukázaly z hlediska závěrů obvodního soudu ve věci samé lichými.
61. Konečně je třeba uvést, že nebylo třeba zabývat se návrhem na přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, poněvadž této žádosti bylo fakticky vyhověno.
62. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu zamítl jako návrh nedůvodný v částech uvedených sub V. a) až V. c) a jako návrh zjevně neopodstatněný v části blíže rozvedené sub V. d).