Navrhující soud operuje ústavně netolerovatelnou nerovností účastníků řízení, stojí-li na jedné straně účastník advokátem zastoupený a na druhé nezastoupený (čl. 37 odst. 3 Listiny), leč neučinil nic, aby tuto "nerovnost" v jím vedeném řízení konkrétně jakkoli zjistil, či se jí vůbec zabýval. Standardním postupem soudce měla být výzva žalované, aby specifikovala výdaje, které určila toliko výší "500 Kč", a jejich vynaložení doložila. Teprve pak mohl posoudit, zda takové doložení je pro žalovanou skutečně spojeno s nějakými nároky, věcnými či časovými náklady, či je jinak obtížné nebo dokonce neuskutečnitelné. A až na tomto základě mohl soudce hodnotit, zda mezi pozicí účastníka zastoupeného advokátem (s "výdajovým" paušálem) a účastníka jím nezastoupeným (bez něho) je reálná a relevantní (citelná) nerovnost v takové míře, že si zaslouží, aby byla reflektována z pozic ústavněprávních. Přitom nelze nevidět, že ve standardních případech účastníku nezastoupenému buď žádné náklady ve smyslu hotových výdajů nevznikají, anebo jsou doložitelné (prokázání není dokázáním) typicky snadno. Kdyby si soudce dal tuto práci, mohl žalované jí požadovaných 500 Kč přiznat, jestliže by odpovídající výdaje v řízení doložila (což bylo možné, a lze očekávat, že by se ani do sporu s odvolacím soudem pak nedostal), pročež není ani vůbec jisté, zda žalovaná s částkou 300 Kč, již pro ni navrhující soud "zařídil" s pomocí Ústavního soudu, bude spokojena.
V tom se ostatně zjevuje nepřípadnost soudcovy metody ilustrativně; zcela opustil výlučně přípustnou základnu jím vedeného sporu a rozhodl se hledat a prosadit všeobecné "systémové" řešení vůbec (a to nadto z jen dílčího, specifického procesního segmentu, identifikovaného existencí zvláštních, a nejspíš morálně diskvalifikovaných, "sériových" žalobců "hromadných" pohledávek), tedy "řešení" všeobecné právně-politické povahy, čímž si osvojil ambici, jež přísluší pouze zákonodárci, a nikoli obecnému soudu. Pro Ústavní soud tím vymezil prostor normativní kontroly abstraktní, ačkoli ten je povolán ve vztahu k návrhu obecného soudu toliko ke kontrole konkrétní.
Ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy dává soudu možnost, aby v řízení, které vede, nemusel aplikovat zákon (či jeho jednotlivé ustanovení), jenž považuje za protiústavní a který mu znemožňuje dosáhnout naopak ústavně konformního výsledku; na rozdíl od abstraktní kontroly norem (§ 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je pro kontrolu konkrétní (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), iniciovanou obecným soudem, příznačné, že primárně nemá univerzální význam (ten nabývá až zprostředkovaně), a její vlastní účel je spojen s daným řízením, které obecný soud právě vede. Od toho se také odvíjejí podmínky jeho aktivní legitimace; zjednodušeně řečeno, obecný soud potřebuje rozhodnutí Ústavního soudu (typicky derogační) k tomu, aby mohl vydat v dané věci ústavně konformní rozhodnutí, které by jinak přijmout nemohl, a jen tehdy (a rovněž proto) je takovou legitimací nadán. Opomenutí této podmínky implikuje stav, kdy je rozdíl mezi abstraktní a konkrétní kontrolou norem nepřípustně setřen.
Z předchozího je očividné, že tyto podmínky návrhu obecného soudu zde splněny nebyly. Návrh měl být proto odmítnut.
II.
Uvedené nedostatky návrhu pak přirozeně zatěžují i vlastní argumentaci většiny, jestliže mu přisvědčila; aktivismus obecného soudu nalezl u většiny Ústavního soudu otevřenou náruč.
A to i tak, že se pustila do "dointerpretace" jeho návrhu, aby potlačila i ty jeho nedostatky, jež sama vnímala, jak se podává kupříkladu z úvah většiny pléna (co vlastně navrhovatel mínil) na téma "mezery v právu" či uznání, že "není vyloučeno", že by bylo případnější napadnout spíše něco jiného (viz bod 12 nálezu).
Čemuž je nutno oponovat: jednak není bez významu, napadne-li navrhovatel jako protiústavní ustanovení zákona (§ 137 o. s. ř.), jež očividně takovým není, neboť to má své přirozené důsledky, které nelze odvrátit jen tím, že by protiústavním mohlo být případně ustanovení jiné (§ 142 o. s. ř.), a jednak ustanovení § 137 o. s. ř. ani "mezeru v právu" nezakládá, což je rovněž samozřejmé, a to již z jeho samotného textu, neboť myslitelné druhy nákladů řízení vypočítává zjevně v úplnosti, a o nic jiného zde nejde.
Interpretativnímu návrhu navrhujícího soudu, aby Ústavní soud stanovil "zásady a limity pro určení náhrady drobných a režijních výdajů advokátem nezastoupeným účastníkům řízení", však vyšla většina pléna vstříc - aby jej udržela v mezích napadeného ustanovení § 137 o. s. ř. - úvahou, že jej umožňuje okolnost, že tam uvedený výčet je "jen" demonstrativní (bod 35), v důsledku čehož jej lze doplnit o "hotové výdaje nahrazené paušální částkou, a to ve výši podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu".
To však je zjevně odůvodnění jen "naoko", neboť fakticky obstát nemůže. Nedoplňuje se tím totiž výslovně uvedený výčet nákladů řízení o další věcně vymezený druh nákladů, jenž dosud chyběl (což by bylo myslitelné), nýbrž k nákladu již zakotvenému - hotovým výdajům - se přidávají, zjednodušeně řečeno, "hotové výdaje ve výši 300 Kč", což logicky - při respektu ke konstrukci dotčeného ustanovení - již myslitelné není.
Že většině pléna (stejně jako navrhujícímu soudu) ve skutečnosti nejde o vyrovnání údajné nerovnosti panující v neprospěch nezastoupených účastníků řízení (natož pak žalované v řízení, z něhož vzešel posuzovaný návrh), se zjevuje v bodu 47 nálezu; jejím cílem je opět "řešení ... systémového problému české justice", totiž postihnout tzv. "velké hráče", resp. jejich profit z množstevně zahajovaných řízení o bagatelní, případně i promlčené pohledávky, a to nejspíš obdobně jako ve věci tzv. přísudkové vyhlášky [vizsp. zn. Pl. ÚS 25/12ze dne 17. 4. 2013 (116/2013 Sb.)].
Vysvětlitelným pak je, proč je až tak hypertrofována údajná nerovnost účastníků řízení v omezeně významné (v reálné praxi významné nejméně) nákladové složce, již představují "hotové výdaje" (300 Kč), jestliže zastoupený účastník má oproti nezastoupenému nárok na mnohem citelnější náhradu, totiž náhradu odměny za advokátní zastoupení. Nebýt toho "systémového problému", na který je nyní cíleno, byl by zřejmě představitelný i návrh, aby v jinak rozvíjené logice rovnosti účastníků byla na nákladech řízení přiznána nezastoupenému účastníku i částka odpovídající odměně advokáta, kdyby byl zastoupen rovněž.
Naopak nesnadno vysvětlitelnou je interpretativní věta vtělená do druhého výroku vydaného nálezu. Zatímco odtud se podává, že "přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů" nastupuje vždy (neboť nastolení "rovnosti" musí být bezvýjimečné), a tím i jako ústavněprávní příkaz, z bodu 46 nálezu se naopak naznačuje, že může jít o pouhé vybídnutí, aby tak obecné soudy činily v některých zvláštních případech (kdy by jiný postup byl "zjevně nespravedlivý", částka paušální náhrady "není bagatelní" nebo kdy z procesní strany žalobce jde "o zjevně šikanózní postup").
Cestou shrnutí: i kdyby aktivní legitimace navrhujícího soudu mohla být uznána, argumentace většiny pléna k podpoře jeho návrhu nepřesvědčuje, a ve vztahu k výsledku, jehož mínila dosáhnout, neobstojí.
III.
V obecné poloze proti paušalizaci náhrady hotových výdajů zřejmě nelze nic z ústavních pozic mít, rozhodne-li tak zákonodárce; ten k tomu ostatně směřuje, jak je zaznamenáno v bodu 29. I proto měl být Ústavní soud zdrženlivý.
3. Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám odlišné stanovisko k výrokům i k odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 39/13:
1. Nesouhlasím s oběma výroky nálezu, neboť návrh měl být zčásti odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost, zčásti pro nepříslušnost Ústavního soudu.
2. Okresním soudem napadené ustanovení § 137 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") neobsahuje nic jiného než pouze demonstrativní výčet nákladů řízení. Nerozlišuje mezi účastníky řízení podle toho, zda jsou nebo nejsou zastoupeni advokátem, a to ani, pokud jde o hotové výdaje coby jeden z druhů nákladů řízení. Odmítnuto mělo tedy být především nesprávné tvrzení navrhujícího soudu, že právě toto zákonné ustanovení brání naplnění principu rovnosti účastníků řízení, když prý "náhradu pro určitou skupinu účastníků váže na prokázání vzniku hotových výdajů". Ve skutečnosti toto ustanovení nic takového nestanoví. Správné není ani tvrzení navrhujícího soudu, že "tímto ustanovením je (...) stanoveno, na jakou náhradu nákladů řízení má právo ten účastník řízení, který v něm uspěl"; to jak známo stanoví jiná, soudem nenapadená ustanovení, obsažená v § 142 až 150 o. s. ř.
3. Přestože se tedy navrhující okresní soud zjevně "netrefil" do ustanovení o. s. ř., kterého se daný "problém" nejspíše týká, Ústavní soud velkoryse "vyložil návrh navrhovatele tak, aby jej mohl projednat," "porozuměl návrhu a předložený návrh projednal" (bod 12). Směrem k navrhujícímu soudu sice sdělil, "že by případnější bylo napadnout před Ústavním soudem spolu s § 137 občanského soudního řádu i § 142 občanského soudního řádu upravující přiznávání náhrady nákladů řízení" a poukázal také na související § 137 odst. 2 o. s. ř. (body 12, 14 a viz i body 16 a 17), nevyvodil z toho ale konsekventní závěr pro výrok svého rozhodnutí. Samozřejmě by bylo případné poukázat také na § 151 odst. 2 o. s. ř. Ostatně právě do § 151 (a nikoli do § 137 o. s. ř.) má být včleněna nová vládou připravovaná úprava, zmíněná v bodu 29, tohoto znění: "Účastníkovi, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů, přizná soud náhradu hotových výdajů ve výši stanovené zvláštním právním předpisem; právo na náhradu ostatních nákladů tím není dotčeno."
4. Důvod zamítnutí návrhu uvedený v bodě 31, tedy že zrušení § 137 odst. 1 o. s. ř. (ani případně v jeho rámci zrušení jen slova "hotové") "by protiústavní nerovnost fakticky nevyřešilo", a naopak by vyvolalo problémy popisované v bodech 32 až 34, je patrně nechtěným přiznáním, že toto ustanovení zcela zjevně deficitem ústavní konformity netrpí.
5. Přála-li si tedy většina pléna vyhovět návrhu okresního soudu, který se domáhal po Ústavním soudu pro případ zamítnutí svého návrhu alternativně (sic!), "aby interpretativním výrokem stanovil dle své ústavní úvahy zásady a limity pro určení náhrady drobných a režijních výdajů, které pravidelně vznikají účastníkům občanského soudního řízení, kteří nejsou zastoupeni advokátem, ale kteří na rozdíl od účastníků zastoupených advokáty jsou nuceni obtížně prokazovat jejich vynaložení," pochopitelně jí nezbylo než vykročit z rámce přezkumu napadeného ustanovení daného konkrétní kontrolou ústavnosti (čl. 95 odst. 2 Ústavy, § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a vydat se na cestu hledání "systémového řešení", jakoby tu šlo o abstraktní kontrolu ústavnosti zákona.
6. V této logice uvažování plenární většiny se nejprve abstraktně (část III) konstatuje v postavení advokátem zastoupených a nezastoupených účastníků řízení "nerovnost v prokazování vynaložených nákladů" (bod 20), která je shledána jako "odlišné zacházení zjevně nepřiměřené" (bod 21). Na této bázi se pak přistupuje k posouzení návrhu na zrušení napadeného ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř. (část IV), jež se sice neruší (tak dalece se okresním soudem plenární většina svést nedala), ale alespoň na jeho podkladě (zjevně zcela nezpůsobilém) se vytvoří nálezem nová právní norma (sotva lze tento tvůrčí výklad chápat jinak), dle níž i advokátem nezastoupení účastníci budou moci požadovat a soudy jim budou povinny přiznat náhradu hotových výdajů paušální částkou, a to analogicky podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (čímž se asi myslí vždy ve výši 300 Kč).
7. Tento normotvorný počin přitom není podepřen jediným argumentem dokládajícím, že právě § 137 odst. 1 o. s. ř., resp. jeho aplikace, způsobuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Nerovnost účastníků řízení je totiž dovozována jen a pouze z existence, resp. z aplikace úpravy náhrad hotových výdajů paušální částkou obsažené v § 13 odst. 2 a 3 advokátního tarifu, tj. ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (body 12, 18, 19, 23, 28, 32, 35 až 38, 45, 46), jejíž přezkum však nebyl předmětem nynějšího řízení; tento podzákonný právní předpis se již z povahy věci (předmětu jeho úpravy) nemůže týkat ničeho jiného než jen odměn a náhrad advokátů za poskytování právních služeb, a nemůže tudíž upravovat náhradu nákladů řízení tomu, kdo advokáta nemá. Ostatně advokátní tarif není vydán jako prováděcí vyhláška k o. s. ř. (byť tak působí), ale k zákonu č. 85/1996 Sb., o advokacii, (viz zmocnění v původním § 22 odst. 2, nyní v odst. 3 zákona o advokacii). Nesmyslné je tedy tvrzení, že nerovnost účastníků řízení vyplývá "z odlišného zacházení, které předpokládá text advokátního tarifu" (bod 46).
8. Zcela jiná věc pak je, zda a pokud vůbec jsou nepřesná nebo snad překonaná ustanovení advokátního tarifu, jak se podává z bodu 19. Sotva asi platí např. zjednodušující tvrzení o tom, že náklady na vnitrostátní poštovné advokátovi, resp. zastoupenému účastníkovi "již dnes obvykle vznikat fakticky vůbec nebudou, neboť písemná komunikace advokátů se soudy již byla z větší části nahrazena komunikací prostřednictvím datových schránek". Nález tu zcela přehlíží, že advokáti v rámci právní pomoci samozřejmě nekomunikují písemně jen se soudy, ale i s klientem a protistranou či třetími osobami, a to zpravidla nikoli jen elektronicky.
9. Pochybuji také o korektnosti provedení testu rovného zacházení (bod 20), a to již v jeho prvním kroku, v němž se na srovnatelnou situaci advokátem zastoupeného a nezastoupeného účastníka usuzuje prostě z toho, že jim oběma "vznikají obdobné náklady řízení vyplývající zejména z komunikace se soudem" (bod 21). Přehlíží se, že advokát je v jiné pozici než právně nezastoupený účastník, který se ve většině případů ocitne před soudem možná jednou v životě; advokát řeší souběžně desítky kauz a není ani v jeho silách vyčíslovat náklady v každém řešeném případě. Je přitom jen na vůli účastníka řízení, zda využije svého práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), nebo bude v řízení před soudem vystupovat sám.
10. "Problém", na který navrhující soud poukazuje, spočívá reálně v absenci právní úpravy, jež by umožnila přiznávat rovněž účastníkům nezastoupeným advokátem paušální částkou jejich hotové náklady řízení. Tuto absenci právní úpravy ovšem nelze zaměňovat s mezerou v právu ("způsobující protiústavní důsledky"), jak to poněkud zkratkovitě činí nález v bodu 37. Stěží lze označit úpravu, podle níž se náhrada hotových výdajů paušální částkou přiznává (jen) advokátům, resp. zastoupeným účastníkům, za opominutí zákonodárce. Nález se tak nepřípadně zakládá na dovozování protiústavnosti určité aplikační praxe, k níž dochází v důsledku patrně záměrné (z pohledu zákonodárce) absence určité pozitivní úpravy, rozhodně ale nikoli v důsledku údajné protiústavnosti napadeného ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř.
Přijetí této pozitivní zákonné úpravy, která umožní přiznávat náhradu hotových výdajů paušální částkou i účastníkům nezastoupeným advokátem, je plně na úvaze a v pravomoci Parlamentu, na jehož pole tu (dle návrhu okresního soudu) Ústavní soud tzv. interpretativním výrokem nepokrytě vstoupil. V této části měl být proto návrh okresního soudu odmítnut dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť není zákonodárcem (čl. 2 odst. 1, čl. 15 odst. 1 Ústavy).
11. Namísto toho se plenární většina rozhodla, že soudci navrhujícího okresního soudu přitaká v jeho ambiciózní snaze překonat s pomocí Ústavního soudu právní názor soudu odvolacího, jenž pro něj byl v rozhodované věci závazný (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). Přitom na klíčový argument odvolacího soudu, totiž že hotové výdaje nezastoupené žalované v daném řízení před okresním soudem nelze ztotožnit s výdaji, jaké by byla povinna zaplatit svému advokátovi, byla-li by jím zastoupena (bod 17), nález nijak neodpovídá.
12. Nález výrokem II i s ním související podstatnou částí odůvodnění tak dalece překračuje povahu řízení o konkrétní kontrole ústavnosti. V něm se má návrh obecného soudu striktně omezit na napadení zákonného ustanovení "jehož má být při řešení věci použito" (čl. 95 odst. 2 Ústavy, § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a v těchto intencích je pak také vymezena kognice Ústavního soudu. Ta se má omezit toliko na posouzení ústavnosti bezprostředně aplikovaného ustanovení zákona ve vztahu k věci rozhodované obecným soudem. Rozdíl mezi abstraktní a konkrétní metodou přezkumu právních předpisů, resp. jejich ustanovení, je ostatně i odrazem principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy) implikujícího minimalizaci zásahů soudnictví do oblasti legislativy (tvorby práva).
Stačí snad připomenout, co k limitům soudní kontroly ústavnosti poznamenal již Alexis de Tocqueville: "kdyby soudce mohl napadat zákony teoreticky a obecně, kdyby mohl vyvíjet iniciativu a kritizovat zákonodárce, vstoupil by v plném lesku na politickou scénu" (de Tocqueville, A. Demokracie v Americe I. Praha, Lidové noviny, 1992, str. 77).
Přitom lze mít důvodně za to, že jestliže by se v téže věci namísto okresního soudu obrátila na Ústavní soud účastnice řízení, o jejíž náklady řízení v řízení před obecným soudem šlo, její ústavní stížnost by byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná již z důvodu její bagatelnosti.
13. Nález ve výroku II a v odůvodnění (body 35 a 46) dovozuje možnost (nutnost) přiznání náhrady hotových výdajů paušální částkou účastníkům nezastoupeným advokátem z demonstrativní povahy výčtu nákladů řízení, obsaženého v napadeném § 137 odst. 1 o. s. ř. Tato konstrukce je podle mého názoru logicky neudržitelná. Demonstrativní dikce zákonné definice nákladů řízení sice vytváří prostor pro přiznání i jiných (druhů) nákladů řízení než v ní explicitně vyjmenovaných. Ovšem jde-li o problém, že hotové výdaje mohou být nahrazovány také paušální částkou (jak to umožňuje § 13 advokátního tarifu), nelze z toho činit závěr, že takový způsob náhrady činí z těchto výdajů jiný druh výdajů, než jsou hotové výdaje, tedy že jde o jiné výdaje, než které výslovně zmiňuje ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř. Nález tu nesprávně směšuje otázku druhu nákladů řízení s otázkou prokázání a způsobu náhrady jednoho z těch druhů nákladů, na který je v tomto ustanovení výslovně pamatováno.
14. Měl-li se Ústavní soud ve vztahu k předloženému návrhu omezit na řešení konkrétní aplikace napadeného ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř. obecným soudem, tím méně měl formulovat právně-politické představy o (žádoucí) budoucí právní úpravě, jak to činí v bodu 51 nálezu. Jakkoli lze mít sympatie ke zde formulovaným tezím o potřebě "vyřešit nerovné postavení zejména chudých a právně nevzdělaných jednotlivců" skrze "nízkoprahovou právní poradnu", popravdě nevidím žádnou souvislost a potřebu těchto úvah (nebo spíše jejich náznaků) ve vztahu k posuzování ústavní konformity ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř., natož ve vztahu k věci projednávané před navrhujícím okresním soudem.
15. Výroku II pak odporuji také již proto, že neshledávám v platné ústavní a zákonné úpravě pravomocí Ústavního soudu a pravidel řízení před ním žádnou normu, na základě níž by byl Ústavní soud oprávněn v rámci kontroly ústavnosti právních předpisů vtělovat do výrokové části nálezů tzv. interpretativní věty. Ústava zmocňuje Ústavní soud rozhodovat v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy toliko o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, nikoli však (současně i) o závazném výkladu jím přezkoumaných a nezrušených zákonných ustanovení. Ústavní soud v závislosti na výsledku meritorního přezkumu může napadené právní předpisy či jejich ustanovení nálezem buď zrušit (případně též vyslovit pozbytí platnosti prováděcích právních předpisů), nebo návrh zamítnout (§ 70 zákona o Ústavním soudu). Jiné znění výroku nálezu v tomto řízení zákon o Ústavním soudu nepřipouští. S tím souvisí ustanovení § 57 odst. 2 věty prvé zákona o Ústavním soudu, které pro nálezy vyhlašované ve Sbírce zákonů (§ 57 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) stanoví, že ve Sbírce zákonů se vyhlašují výrok nálezu a taková část odůvodnění, ze které je zřejmé, jaký je právní názor Ústavního soudu a jaké důvody k němu vedly. Tím je Ústavnímu soudu založena rovněž legální legitimace vyjádřit se blíže k obsahu (přiměřenosti apod.) pozitivněprávní regulace konkrétního právního institutu a jeho aplikační praxe. Formulace právního názoru Ústavního soudu má však své místo v odůvodnění, nikoliv ve výroku nálezu.
16. V dané věci je nadto výrok II zhola zbytečný, neboť právní názor Ústavního soudu je koncentrovaně a dokonce téměř v doslovně shodném znění vyjádřen v bodu 45 odůvodnění. Ostatně podle četné nálezové judikatury Ústavního soudu je právní názor vyjádřený v odůvodnění jeho rozhodnutí, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů [např.sp. zn. I. ÚS 70/96ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191),III. ÚS 200/2000ze dne 14. 10. 2000 (N 151/20 SbNU 71),II. ÚS 355/02ze dne 14. 10. 2002 (U 35/28 SbNU 437)]. Ústavní soud k nálezům v řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy též konstatoval, že "závazná je samozřejmě jen výroková část nálezu o tom, že se návrh na zrušení právního předpisu zamítá, nebo naopak, že se právní předpis ruší," a že "[n]epochybné (...) je, že odůvodnění nálezu je neoddělitelně spjato s jeho výrokem a právě (jen) v jeho rámci musí být vykládáno" (sp. zn. II. ÚS 355/02). Ústavní soud se však také v řadě nálezů vyjádřil k výkladu čl. 89 odst. 2 Ústavy tak, že "závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují ,nosné' důvody" [sp. zn. Pl. ÚS 2/03ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.),Pl. ÚS 41/02ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.),Pl. ÚS 45/04ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), obdobněsp. zn. III. ÚS 200/2000].
Tehdy, kdy je přijat zamítavý nález kvůli uplatnění principu priority ústavně konformního výkladu před zrušením zákona, však podle mého názoru ani důvody uvedené v bodech 42 (resp. v tam citované části odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 41/02) a 43 Ústavnímu soudu nedávají pravomoc k tvorbě interpretativních (sc. normativních) vět v rámci výrokové části nálezu. Srozumitelnost nálezu i princip judicial self restraint nakonec mohou těmito výrokovými větami utrpět více než bez nich.
17. V dané věci přece jen zůstává pochybnost, zda se právní názor vyjádřený ve výroku II má uplatnit jen "v posuzovaném případě" (bod 45), resp. "zda je namístě" dle úvahy obecného soudu jen "v konkrétním případě" (bod 46), anebo zda naopak má mít obecnou závaznost, jak jednoznačně vyplývá z bodů 41 a 43.
18. Konečně mám za to, že výrok II neobstojí ani z hlediska dodržení procedurálních pravidel upravujících rozhodování pléna, stanovených zákonem o Ústavním soudu. Ustanovení § 13 věty druhé jmenovaného zákona totiž vyžaduje k přijetí (meritorního) rozhodnutí pléna dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, aby se pro ně vyslovilo alespoň 9 přítomných soudců. Tato podmínka byla splněna toliko u výroku I. Jelikož pro výrok II hlasovalo pouze 7 přítomných soudců, nelze než konstatovat, že tento výrok vůbec nebyl přijat.