35. Ústavní soud je nicméně přesvědčen, že prostor k takové soudní úvaze, která by umožnila přiznávat paušální náhradu hotových výdajů i nezastoupeným účastníkům řízení, a tedy zachovat jejich rovné postavení v řízení oproti účastníkům zastoupeným, jak požaduje článek 37 odst. 3 Listiny, se nabízí již v rámci nynějšího textu právní úpravy. Nelze totiž přehlédnout, že výčet nákladů řízení obsažený v § 137 odst. 1 občanského soudního řádu je toliko demonstrativní, jak ukazuje použití slova "zejména". Právě toto slovo vytváří prostor pro zahrnutí i jiných nákladů řízení, jejichž přiznání je souladné se smyslem tohoto ustanovení. Těmito náklady, které lze nahradit i nezastoupenému účastníku řízení, jsou pak právě hotové výdaje nahrazené paušální částkou, a to ve výši podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
36. Zahrnutím těchto nákladů se na půdorysu demonstrativního výčtu nákladů řízení obsaženého právě v § 137 odst. 1 občanského soudního řádu zaplňuje mezera, na niž fakticky svým návrhem upozorňuje navrhovatel, tedy mezera spočívající v tom, že stávající úprava výslovně pamatuje s možností přiznávání paušální náhrady hotových výdajů pouze na zastoupené, a nikoli na nezastoupené účastníky řízení.
37. Jinak řečeno, zatímco na advokáty (a zprostředkovaně tedy i na jimi zastoupené účastníky řízení) dopadá jasná podzákonná úprava vymezující výši paušální náhrady hotových výdajů, na nezastoupené účastníky řízení žádná výslovná právní úprava nedopadá, což je nutno chápat jako mezeru v právu, způsobující protiústavní důsledky, jak bylo vyloženo výše. Tuto mezeru je nutno překlenout použitím analogie iuris, tedy tím, že na řešení situace, na niž žádná - v tomto případě podzákonná - právní úprava výslovně nedopadá, se použije ustanovení toho podzákonného právního předpisu, který řeší situaci nejpodobnější, v daném případě tedy ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, pokud by nepoužití takové analogie mělo protiústavní důsledky. Nejde přitom o použití analogie nepřípustné, neboť nejde o oblast, v níž by její použití bylo vyloučeno, jako je tomu v trestním právu hmotném, a její použití jde v daném případě ve prospěch nezastoupených účastníků řízení, na něž toto analogické vztažení advokátního tarifu dopadne. Zároveň jde o analogické použití podzákonného předpisu, jež výslovně umožňuje text předpisu zákonného, totiž ona výše zmíněná demonstrativní povaha výčtu hrazených nákladů řízení v § 137 odst. 1 občanského soudního řádu. Jde pak především o analogické použití, které je přikázáno imperativem ústavně konformního výkladu podústavního práva, a to ve výše vymezených situacích, kdy by vztažení možnosti paušální náhrady hotových výdajů jen na advokáty založilo protiústavní nerovnost mezi zastoupenými a nezastoupenými účastníky. Text zákonné úpravy tedy toto analogické vztažení podzákonné úpravy i na nezastoupené účastníky umožňuje, čl. 37 odst. 3 Listiny jej v určitých situacích přikazuje.
38. Ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu tak má být analogicky vztaženo i na nezastoupené účastníky řízení, pokud je takový postup potřebný k výkladu § 137 odst. 1 občanského soudního řádu souladnému s čl. 37 odst. 3 Listiny. Právě takový výklad je nutno pokládat za ústavně konformní a v zájmu minimalizace soudního zásahu [viz např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 41/02ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.)] jej upřednostnit před zrušením napadeného ustanovení.
39. To, že je takový postup i prakticky možný a použitelný i beze změny občanského soudního řádu, ostatně prokázal i sám navrhující obecný soud, jak je vidět nejen z jeho dalších rozhodnutí (např. rozsudek Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 111 C 54/2012 ze dne 19. 2. 2013), ale i z výše provedené rekapitulace řízení, z něhož vzešel nyní posuzovaný návrh. Na možnosti takového postupu přitom nic nemění skutečnost, že bylo původní rozhodnutí navrhujícího soudu zrušeno soudem odvolacím. Je tedy patrné, že obecné soudy, zejména sám navrhovatel, již používají takovou interpretaci, která řeší problém, jenž navrhovatel označuje za důvod svého návrhu, tedy tvrzenou protiústavní nerovnost mezi účastníky řízení zastoupenými advokátem a účastníky nezastoupenými.
40. Za této situace bylo namístě zamítnout návrh na zrušení ustanovení § 137 odst. 1 občanského soudního řádu stejně jako alternativní návrh na zrušení slova "hotové" v tomto ustanovení a přiklonit se k druhé alternativě, kterou navrhovatel v návrhu uvádí, totiž k přijetí interpretativního výroku, který by závazně vyložil, jaký výklad právní úpravy přiznávání paušální náhrady hotových výdajů je možno chápat jako ústavně konformní, zejména tedy souladný s požadavkem rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
V. Ústavně konformní výklad napadeného ustanovení
41. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyložil [nálezsp. zn. Pl. ÚS 41/02ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.), nálezsp. zn. Pl. ÚS 16/08ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.), nálezsp. zn. Pl. ÚS 78/06ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007), nálezsp. zn. Pl. ÚS 15/12ze dne 15. 1. 2013 (N 13/68 SbNU 191; 82/2013 Sb.), nálezsp. zn. IV. ÚS 3102/08ze dne 12. 7. 2010 (N 142/58 SbNU 183) či nálezsp. zn. Pl. ÚS 49/10ze dne 28. 1. 2014 (44/2014 Sb.)], že přichází-li v úvahu možnost ústavně konformního výkladu napadeného ustanovení, má tento přednost před kasací napadeného ustanovení. K tomuto postupu vycházejícímu z principu minimalizace zásahu přistoupil Ústavní soud i tentokrát a obdobně jako v předchozích výše citovaných případech se rozhodl doplnit interpretativní výrok, jímž pro potřeby judikatury obecných soudů stanoví způsob výkladu napadeného ustanovení ústavně konformním postupem.
42. Ústavní soud již v citovaném nálezusp. zn. Pl. ÚS 41/02dospěl k následujícímu závěru:
"Odlišný výklad čl. 89 odst. 2 Ústavy by u nálezů zamítajících návrhy na zrušení právních předpisů z důvodů priority ústavně konformní interpretace činil rozhodnutí Ústavního soudu právně bezobsažnými, případně i matoucími, a nutil by zároveň Ústavní soud k postupu, jenž se jeví ve svých důsledcích absurdní a neudržitelný: nespoléhat na možnost ústavně konformní interpretace, opustit princip judicial self restraint a v případě sebemenší možnosti ústavně rozporné interpretace napadeného předpisu jej zrušit. Pro uvedené v řízení o kontrole norem v případě přijetí zamítavého výroku s interpretativní argumentací Ústavní soud z množiny nosných důvodů plynoucí základní ústavní princip zařadil do rámce výrokové části nálezu."
43. V nyní posuzovaném případě je přijetí interpretativního výroku o to vhodnější, že jde o rozhodnutí týkající se procesního práva, jež by mělo být co nejsrozumitelnější jak pro obecné soudy, tak pro účastníky řízení. Jakkoli si je tedy Ústavní soud vědom, že závazné jsou již nosné důvody jeho rozhodnutí [viz nálezsp. zn. Pl. ÚS 45/04ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)], takže by zdánlivě mohl dostačovat zamítavý výrok doprovozený odůvodněním vysvětlujícím, že důvodem zamítnutí je existence ústavně konformního výkladu, považoval za vhodnější vtělit do výroku i ono klíčové závazné pravidlo vymezující ústavně konformní výklad rozebíraných ustanovení, aby podpořil srozumitelnost svého rozhodnutí, a vyšel tak vstříc potřebám právní praxe.
44. Z těchto důvodů se Ústavní soud rozhodl pro přijetí interpretativního výroku, který umožní do případného přijetí nové zákonné či podzákonné úpravy vykládat nyní účinné znění občanského soudního řádu a advokátního tarifu způsobem, který nebude porušovat právo účastníků na rovné postavení před soudem. Jak uvedl již výše, Ústavní soud se domnívá, že textové znění této nyní účinné úpravy poskytuje dostatečný prostor pro takovou ústavně konformní interpretaci. Naznačuje to i výše zmíněná rozhodovací činnost některých civilních soudů, včetně navrhovatele.
45. Za ústavně konformní je tedy podle Ústavního soudu nutno pokládat takový postup civilních soudů, při němž v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem přiznaly paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, přiznávají, pokud je to nutné pro naplnění rovnosti účastníků řízení, tuto paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů podle § 137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není. Zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod lze totiž v posuzovaném případě naplnit přiznáním paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
46. Je tedy na soudech, aby v konkrétním případě, v němž bude stát proti úspěšné straně bez právního zastoupení neúspěšná právně zastoupená strana, zvážily, zda je namístě, aby využily prostoru, který se pro ústavně konformní výklad ustanovení § 137 odst. 1 občanského soudního řádu nabízí zejména díky demonstrativní povaze výčtu nákladů řízení. Při takovém zvažování je třeba, aby posoudily, zda by v daném případě bylo zjevně nespravedlivé paušální náhradu nezastoupenému účastníku řízení nepřiznat a zda z odlišného zacházení, které předpokládá text advokátního tarifu, vyplývá v daném případě nerovnost rozporná s článkem 37 odst. 3 Listiny; zejména zda toto odlišné zacházení neznevýhodňuje v kontextu celého sporu právně nezastoupeného účastníka řízení, například proto, že částka paušální náhrady výdajů není bagatelní ve srovnání s částkou, o niž se spor vede, či proto, že jde ze strany právně zastoupeného účastníka o zjevně šikanózní postup. Pokud by tyto podmínky byly naplněny, je namístě, aby za náklady řízení označily civilní soudy kromě nákladů vyjmenovaných v demonstrativním výčtu ustanovení § 137 odst. 1 občanského soudního řádu také paušální náhradu výdajů, jež náleží advokátům podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
47. Nelze přitom přehlédnout, že takový ústavně konformní výklad citovaných ustanovení bude mít za důsledek nejen naplnění požadavků článku 37 odst. 3 Listiny, tedy situaci, v níž si budou zastoupený a nezastoupený účastník řízení rovni, a to i z hlediska snadnosti přiznání paušální náhrady hotových výdajů; ale jeho důsledkem bude také alespoň dočasné řešení výše uvedeného systémového problému české justice, tedy motivace "velkých hráčů" sériově žalovat "malé hráče". Právně zastoupení žalobci totiž mohou dnes například kalkulovat s tím, že se jim vyplatí masově žalovat malé staré pohledávky, které na ně byly hromadně převedeny, a to bez ohledu na to, že část z nich už je promlčená a část z nich je neprokazatelná, nicméně jde o tak malé částky, že žalovaní obvykle nebudou investovat do právního zastoupení, popřípadě na vedení sporu zcela rezignují.
48. Takovou motivaci k vedení civilních sporů, deformovanou nesprávným přístupem k přiznávání náhrad nákladů řízení, přitom kritizoval Ústavní soud již v nálezusp. zn. I. ÚS 988/12ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61), v bodu 22: "Zvažuje-li soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení otázku, zda náklady spojené se zastupováním advokátem lze považovat za náklady účelně vynaložené, neměl by pouštět ze zřetele i samotný účel civilního procesu jako takového. Jeho účelem je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu nejsou situace, na něž Ústavní soud již v minulosti upozorňoval, kdy se civilní řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení [nález ze dne 14. 9. 2011sp. zn. I. ÚS 3698/10(N 160/62 SbNU 395)]. Nelze připustit, aby civilní soudní řízení bylo odtrženo od jeho skutečného společenského poslání a aby se místo poskytování ochrany stalo výlučně nástrojem sloužícím k vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany. I pro náklady řízení tedy platí obecná myšlenka, kterou zdejší soud vyslovil již v nálezu ze dne 20. 6. 2011sp. zn. I. ÚS 329/08(N 118/61 SbNU 717): ‚Jednotlivé instituty občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit a úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby - při zachování ostatních základních principů a východisek civilního procesu - odpovídaly takto vymezené ochranné funkci civilního práva procesního.' Nebude-li civilní proces ochrannou funkci plnit, ztrácí tím jeho existence jakékoli společenské opodstatnění."
49. Pokud by právně nezastoupeným účastníkům řízení nemohla být přiznávána paušální náhrada hotových výdajů, znamenalo by to (a v mnoha případech tomu tak dosud je), že takový advokátem zastoupený žalobce neriskuje v případě prohry ve sporu s nezastoupeným žalovaným takřka žádné náklady (například pouze náklady ve výši prokázaného poštovného, jako v případě, z něhož vzešel posuzovaný návrh), ovšem v případě vítězství (ať už pro opodstatněnost svého nároku nebo pro pouhou pasivitu žalovaného, například u elektronických platebních rozkazů na bagatelní částky) má naději nejen na žalovanou částku, ale také na paušální náhradu hotových výdajů [a do zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, také na paušální sazbu výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem]. Pokud takový žalobce vede stovky, ba tisíce podobných sporů, může jít již o velmi podstatné a lákavé částky, které jej motivují masově žalovat například i takové pohledávky, u nichž je velká pravděpodobnost, že jsou již promlčené, nebo si je dokonce jejich promlčenosti vědom, neboť je jako promlčené již koupil, ale spoléhá na to, že nezastoupený žalovaný díky své neznalosti práva námitku promlčení neuplatní.
50. Pokud však obecné soudy postupují v souladu s výše vymezenou ústavně konformní interpretací, má to vliv i na ekonomickou úvahu oněch žalobců o výhodnosti vedení takových bagatelních sporů, neboť ti si jsou vědomi toho, že pokud je jejich nárok oprávněný, získají kromě samotné pohledávky i paušální náhradu hotových výdajů; pokud však oprávněný není, riskují, že stejnou paušální náhradu hotových výdajů zaplatí úspěšnému žalovanému oni. I v tomto dopadu lze ostatně zprostředkovaně spatřovat jednu z částí rovnosti účastníků řízení. To samozřejmě nezbavuje zákonodárce povinnosti celou problematiku komplexně vyřešit, k čemuž ostatně již činí první kroky, jak bylo konstatováno výše.
51. Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že jakkoli nyní vyřčený ústavně konformní výklad ustanovení upravujících přiznávání náhrady nákladů řízení, stejně jako právě projednávaná legislativní úprava jsou kroky směrem k naplnění principu rovného postavení účastníků řízení, nejde samozřejmě o všelék, který by zcela vyřešil nerovné postavení zejména chudých a právně nevzdělaných jednotlivců při uplatňování jejich práva na přístup k soudu vyplývajícího z článku 36 Listiny a článku 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právě řízení, z něhož vzešel nyní posuzovaný návrh, je vhodným příkladem deficitu, který v této oblasti panuje. Právně nezastoupený žalovaný účastník řízení je zpravidla v mnohem komplikovanější situaci než zastoupený účastník, nižší znalost hmotněprávních předpisů bývá doplňována i neznalostí a nedostatečnou zběhlostí v procesních oprávněních a jejich rozsahu, nadto by jim dle výkladu odvolacího soudu v nyní posuzované věci měla být ještě uložena povinnost náročnějšího prokazování nákladů řízení. Žalovaní si mohou jistě nechat advokáta také ustanovit, to je však v případě bagatelních pohledávek postup administrativně náročný pro žalovaného a - při vědomí možného množství takových pohledávek - drahý i pro fungování justice. Ochraně jejich práv by přitom jistě více než opakování floskule o tom, že práva náležejí bdělým, pomohlo, kdyby měli reálnou možnost se například s elektronickým platebním rozkazem obrátit právě na nízkoprahovou právní poradnu, která by několikaminutovou konzultací rozpoznala, že jde o promlčenou pohledávku, a poradila jim, jak v několika větách námitku promlčení uplatnit. Skutečnost, že by úhrada hotových výdajů pokryla nejen poštovné, ale i dopravné do právní poradny, takže by mohli takovou šikanózní pohledávku odvrátit opravdu bezplatně, je jen dalším střípkem nasvědčujícím vhodnosti řešení, k němuž vede interpretativní výrok tohoto nálezu.
52. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud zobecnil nosné důvody tohoto svého nálezu ohledně ústavně konformní interpretace posuzovaných ustanovení a uvedl je v interpretativním výroku tohoto nálezu.
VI. Závěr
53. Vycházeje ze všech uvedených skutečností, Ústavní soud návrh Okresního soudu v Chrudimi zamítl (§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vymezil podmínky ústavně konformního výkladu posuzovaného ustanovení zákona.
Odlišná stanoviska
1. Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa
Ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podávám odlišné stanovisko k oběma bodům výroku nálezusp. zn. Pl. ÚS 39/13.
Předmětem řízení v této věci byla otázka ústavnosti rozdílného způsobu hrazení nákladů řízení, který považuje navrhovatel (Okresní soud v Chrudimi) za neústavní, a navrhuje proto zrušení § 137 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), popř. v něm uvedeného výrazu "hotových", popř. jen vydání interpretativního výroku, který by stanovil zásady a limity pro určení náhrady drobných a režijních výdajů účastníků, kteří nejsou v řízení zastoupeni advokátem. Většina Ústavního soudu se přiklonila k zamítnutí návrhu ve spojení s interpretativním výrokem, ačkoli pro to po mém soudu nebyly dány podmínky. Jednalo se zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, zčásti pak (v návaznosti na to) o návrh, který překračuje návrhová oprávnění podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a ve spojení s tím i příslušnost Ústavního soudu. Podle něj soudce může navrhnout odstranění neústavnosti, která mu brání rozhodnout, nikoli však to, aby mu Ústavní soud dal za pravdu ve sporu s vyšší instancí (návrh na zahájení řízení směřující k zamítnutí zákon o Ústavním soudu nezná) nebo aby mu pomohl se systémovým řešením (k tomu má ale svůj resortní úřad). Většina Ústavního soudu tak pokračuje v extenzivním výkladu návrhového oprávnění obecných soudů podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; v tomto případě však zachází ještě dál. Návrh měl být proto odmítnut, přičemž tím vůbec nezpochybňuji fakt změny poměrů od roku 1963 a potřebu jejího zohlednění v případě právně nezastoupených účastníků:
1. Z řízení před obecným soudem vzešel spor s odvolací instancí, zda může soudce právně nezastoupené straně řízení přiznat paušální náhradu nákladů řízení jako v případě, kdyby byla zastoupena advokátem a sjednala s ním smluvně takovou možnost podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (ačkoli tuto možnost v podobě přiměřeného, natož obdobného použití náš právní řád nezná a bez další úpravy ani znát nemůže). Navrhovatel v tom spatřuje porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jako cestu k zjednání nápravy navrhuje zrušit § 137 odst. 1 o. s. ř., ačkoli toto ustanovení pouze definuje (nota bene demonstrativním výčtem) náklady řízení. Odlišnosti v jejich postavení však předpokládá § 137 odst. 2 o. s. ř. právě pro případ zastupování advokátem. Tato zákonná licence je však v odůvodnění nálezu pominuta, stejně jako to, že hrazení nákladů řízení (účelně vynaložených) upravuje zejména § 142 odst. 1, přičemž § 151 odst. 2 o. s. ř. navíc v případě advokáta odkazuje na úpravu "zvláštním právním předpisem". To, že tak návrh směřuje mimo cíl, tedy § 137 odst. 1 o. s. ř., odůvodnění pomíjí, když si z této situace pomohla většina Ústavního soudu překvapujícím obratem "Ústavní soud tedy porozuměl návrhu a návrh projednal." (bod 12). Nezáleží již tedy na tom, co se navrhuje, ale jak tomu chce Ústavní soud porozumět. Trvala-li menšina na odmítnutí návrhu, jak byl předložen, a nikoli, jak byl Ústavním soudem pochopen, bylo to pro jistotu označeno za "přepjatý formalismus" (bod 12).
2. Nadále tak pokračuje trend překrucování smyslu § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, který spočívá ve výjimečné potřebě zapojit Ústavní soud jako objektivní mezičlánek do řešení konkrétní věci neukončené v řízení před obecným soudem. Touto "věcí" ale nemůže být samotné řešení projednávané věci v abstraktní rovině, nýbrž pouze odpověď na otázku, jak má soudce dále postupovat, aby se nedostal do rozporu s ústavním pořádkem. Takový problém ale v řízení nevznikl; místo splnitelného požadavku na prokázání hotových výdajů v bagatelní výši se obecný soud rozhodl věc využít k "systémovému řešení" celkové úpravy hrazení nákladů nezastoupených účastníků. Tomu většina Ústavního soudu porozuměla tak, že se nechala vmanévrovat již nikoli do role oné kritizované 3. komory Parlamentu, nýbrž se pasovala hned do role její komory první, ne-li do role pracovní komise Legislativní rady vlády, neboť v době jednání o návrhu obecného soudu již byla novela občanského soudního řádu v tomto směru v legislativním procesu (viz položku č. 454/14 v knihovně připravované legislativy na www.vlada.cz) a v současnosti je jako vládní návrh (tisk č. 337, Poslanecká sněmovna VII. volební období) předložena k prvnímu čtení. Ústavní soud tak tímto způsobem vstoupil aktivisticky do běžícího zákonodárného procesu a v rozporu s představami odmítajícími preventivní kontrolu ústavnosti zákonů zaujal stanovisko k právě projednávanému návrhu, ačkoli zákon o Ústavním soudu preventivní kontrolu mimo ustanovení § 71a nezná a umožňuje jen svým způsobem preventivní vstup do soudního řízení.
3. Výrok nálezu neobstojí ani z hlediska předpokladů pro zamítnutí návrhu. Návrh směřuje mimo cíl, a není tak způsobilý dosáhnout sledovaného účelu. V takovém případě je namístě jeho odmítnutí (srov. usnesenísp. zn. Pl. ÚS 57/06ze dne 17. 4. 2009; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Navíc napadené ustanovení je demonstrativním výčtem, takže hovořit o "mezeře" v něm je přinejmenším teoreticky sporné (bez definice mezery), bez ohledu na většinou zdůrazněné umění návrhu "porozumět", popř. jej vyložit tak, aby jej mohl Ústavní soud projednat (bod 12). Stejně tak nelze konstruovat nějaké základní právo na paušální náhradu jako předpoklad nepřímému vyhovění návrhu nebo alespoň odlišnost v právní úpravě prohlašovat za "mezeru" (srov. bod 36).
4. I když většina ustoupila od tvrzení, že se jedná o nerovnost v hrazení nákladů, o to více se soustředila na závěr, že ve způsobu jejich prokazování může být v projednávaném případě neústavní nerovnost (sporná výše nákladů měla být mezi cca 300 až 500 Kč). Není však pochyb, že právní zastoupení advokátem nutně vede k rozdílům v nákladech (včetně jejich prokazování) a že advokát zastupující množství klientů nutně musí prokazovat náklady odlišným způsobem (paušál je v takových situacích běžné řešení i v jiných oblastech, jako jsou daně), který nelze bez dalšího analogicky a bez zákonného podkladu (to se stane až po případné novele občanského soudního řádu a na ní založeném zvláštním prováděcím předpisu) vztáhnout na nezastoupeného a třeba poprvé a naposled se "soudícího" účastníka řízení. Tím nikterak nezpochybňuji argumentaci většiny ohledně výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Ta je však v tomto případě irelevantní, nehledě na rozdíl v pojetí hotových, paušálních a účelně vynaložených nákladů (proto nelze hotové, tedy nějak prokazované výdaje ztotožnit s paušálními, tedy prokazované dohodou s advokátem s odkazem na tarif, a na základě toho provést výklad hotových výdajů jako paušálních a naopak), takže pro onoho účastníka mohou být výdaje účelně vynaloženy v daleko větší výši než v případě paušálu advokáta. Navíc je podstatným prvkem paušálních nákladů dohoda s klientem, takže je zde další pomíjený rozdíl, což platí i pro srovnání "úkonu právní služby" advokáta a s tím spojených právních důsledků oproti právnímu vystupování nezastoupeného účastníka (jeho účelné výdaje mohou být nad částku 300 Kč). Test rovnosti (ve skutečnosti jen naznačený) zde nepřesvědčuje; prokazování nákladů advokátní kanceláře a nezastoupeného účastníka k tomu neskýtá dostatečný podklad, nehledě na to, že je věcí svobodného rozhodnutí každého účastníka, zda se zastoupit nechá či nikoli; v tom proto nelze ústavní nerovnost spatřovat.
5. Strukturálně lze nepochybně základní právo rozložit na řadu dílčích aspektů, způsob prokazování výdajů ale určitě nelze řadit k podstatě a smyslu rovnosti v řízení (zde spíše po rozhodnutí v řízení). Většina Ústavního soudu však své rozhodnutí založila na něčem opačném - vyložila, že nezastoupený účastník nemá právo na paušální náhradu, nýbrž ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. musí prokázat k tomu účelně vynaložené výdaje. Na základě toho konstatuje porušení rovnosti účastníků, pokud se mu paušální náhrady nedostane, místo toho, aby vyložila, v čem spočívá podstata a smysl oné rovnosti a zda v případě (dosud nedořešeného) sporu o 300 či 500 Kč lze hovořit o ústavnosti za cenu lámání procesních předpisů přes koleno (vše nad to je podle bodu 12 přepjatým formalismem). Přitom se paušál dle onoho § 13 odst. 3 advokátního tarifu vztahuje jen na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, ačkoli by s ohledem na jiné postavení nezastoupeného účastníka bylo třeba využití paušálu v daleko širším měřítku. V projednávané věci se však jedná o bagatelní spor s uplatněním námitky promlčení. To již samo o sobě může být stěží východiskem pro ono systémové řešení (zjednodušení situace účastníků i soudů), které může poskytnout jen právní předpis, který může postihnout i spory vedené velkými korporacemi s vlastními právníky a který bude připraven na základě důkladného rozboru soudní praxe. Ústavní soud měl proto projevit více zdrženlivosti a přinejmenším vyčkat na rozhodnutí zákonodárce.
6. Konkrétní kontrola ústavnosti slouží k vytvoření podmínek pro ústavní řešení konkrétní věci, kterou má rozhodnout obecný soud. Většina dospěla k závěru, že namístě je třeba věc řešit systémově (současně předběhnout zákonodárce, který by případně nemusel "porozumět", byť předložený návrh v 1. čtení ukazuje, že opak je pravdou). K tomu však může sloužit zejména abstraktní kontrola ústavnosti, popř. výjimečná možnost projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a může tak přispět právě k systémovému řešení určitého problému.
7. Stranou mých pochybností není ani samotný účel konkrétní kontroly ústavnosti zákonů, kterým je mimo jiné též zabránit podávání ústavních stížností. Pokud by se však v incidenčním případě řídil navrhovatel právním názorem krajského soudu a stížnost proti jeho rozhodnutí podala až žalovaná z incidenčního řízení (tentokrát již ale zastoupená advokátem s rizikem zvýšených nákladů, byť zčásti paušálních), není pochyb o tom, že by neuspěla z hlediska ustálené judikatury Ústavního soudu ve věcech hrazení nákladů řízení, navíc bagatelních. Měla by proto platit obrácená Schumannova formule. Ta ve své pravé podobě říká, že ústavní soud může zrušit rozsudek obecného soudu jen tehdy, když by zrušil jako neústavní takový zákon, který by měl obsah tohoto rozsudku (Schumann, E.: Verfassung und Menschenrechtsbeschwerde gegen richterliche Entscheidungen. Schriften zum Öffentlichen Recht Band 11, Duncker & Humblot, Berlin 1963, s. 206n.). Převádí tak vztah ústavního a obecného soudu na vztah ústavodárce a zákonodárce. Soudce podle ní nemůže vydat rozsudek, který by neobstál jako zákon ani při ústavně konformním výkladu. V našem případě naopak vzniká situace, kdy soudce může položit Ústavnímu soudu ústavní otázku, která přesahuje předmět jinak bagatelního sporu a řeší systémově věc (body 11, 26 odůvodnění), která nemá ústavní rozměr, a jako ústavní stížnost stěžovatele, kterému by obecný soud nevyhověl, by nemohla uspět. Jinak řečeno, převedeme-li problém do roviny ústavní stížnosti, tak by takový návrh neměl naději na úspěch.
8. Zamítavý výrok je přitom vydáván ve skutečnosti jen v rámci onoho porozumění nesprávně formulovanému návrhu, a zachraňuje tak možnost vydat "interpretativní" výrok na rozdíl od řešení oné "mezery". Ale jaké mezery? V pozitivním právu? Axiologické? Technické? Ovšem o pravé mezeře lze hovořit jen tam, kde věc nelze překlenout ani výkladem. Zde se tak navzdory teorii děje. Většina přitom tvrdí (body 36, 37), že zde existuje mezera, současně však uvádí, že ta by vznikla zrušením § 137 odst. 1 o. s. ř. (pro co však podle mého názoru není důvod). Kdyby si však mezeru nevykonstruovala, musela by něco zrušit, to by však bylo příliš nápadné (zákon má pro to označení "zjevná neopodstatněnost návrhu"), neboť to, co má být dle návrhu zrušeno (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) nic neústavního neobsahuje. Proto bylo třeba "porozumět" návrhu jinak. Jak uvádí většina, navrhovatel požaduje výklad řešící mezeru v zákoně či zrušení právní úpravy. Problém je v tom, že tu mezeru vidí v ustanovení, kde není a nemůže být, a požaduje výklad, který v takové situaci od roku 1993 Ústavní soud podat nemůže. Ústavní soud (jeho většina) jej konečně také nepodal, nýbrž fakticky konstatoval existenci neústavnosti v obecné rovině a pod rouškou interpretace (nebylo však v důsledku rány mimo cíl co interpretovat) předběhl zákonodárce a stanovil nové pravidlo, čímž (srov. bod 44) postavil do postavení mimo hru nejen zákonodárce, nýbrž dokonce i Ministerstvo spravedlnosti.
9. Je též otázkou, zda úvahy ohledně postižení vymahačských společností (obchodování s pohledávkami) mají být řešeny tímto způsobem (sankcionování formou paušální náhrady nákladů řízení), nehledě na to, že většina Ústavního soudu se tím staví na stanovisko, podle kterého by již nemuselo platit, že co bylo půjčeno, by mělo být také vráceno, nebo že dokonce požadovat vrácení (byť se třeba jedná o obligatio naturalis) je nemravné. Jak se potom sladí ústavní právo na právní pomoc s čl. 3 odst. 3 Listiny?
10. Stále stojím na stanovisku, že předmětem konkrétní kontroly je abstraktní norma, která má být aplikována na konkrétní skutkovou podstatu. Proto je nutnou podmínkou aktivní legitimace obecného soudu nikoli jen odůvodnění neústavnosti abstraktní normy, nýbrž v konjunkci s tím i prokázání, že bez toho nebude možno ve věci rozhodnout bez porušení ústavnosti. Důvodem konkrétní kontroly je proto právě ono přerušovací usnesení obecného soudu, který v řízení nemůže bez porušení ústavnosti pokračovat. Vyslovil jsem již dříve obavu [viz odlišné stanovisko ve věcisp. zn. Pl. ÚS 49/10- nález ze dne 28. 1. 2014 (44/2014 Sb.)], že pod pojmem zákona, kterého má být použito ve věci, se začne chápat doslova jako "zákon". A právě to se po mém soudu v této věci stalo.
11. Obecný soud nejenže se netrefil do potřebného ustanovení, dokonce si toho byl vědom a požádal Ústavní soud, aby vydal alespoň interpretativní výrok (ve skutečnosti nový předpis), ačkoli tuto možnost zákon nezná. Ústavní soud znovu potvrdil sklon stát se oním dříve důrazně popíraným "výkladovým místem" [proti viz nálezsp. zn. Pl. ÚS 19/08ze dne 26. 11. 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Sb.), tzv. Lisabon I, bod 75] a platformou pro autoritativní rozhodování teoretických sporů [proti viz nálezysp. zn. IV. ÚS 120/06ze dne 28. 5. 2007 (N 90/45 SbNU 317) asp. zn. Pl. ÚS 11/08ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365)] či dokonce předbíhání v kompetencích zákonodárné a nařizovací moci jako v tomto případě. Touto platformou však nesměl být ani v době, kdy měl kompetenci podávat výklad ústavních předpisů.
12. Uznávám, že prakticky bude přijetím pozitivní právní úpravy (tisk 337) věc vyřešena. Problém způsobu, jak k věci přistoupila většina Ústavního soudu, však zůstane. Kladu si přitom otázku, jak by se při kombinaci zamítavého a interpretativního výroku postupovalo v případě § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Byla by zde možná obnova řízení, pokud by Ústavní soud jedním dechem návrh zamítl (výrok I) a druhým mu ve skutečnosti vyhověl (výrok II)?
2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
I.
S většinou pléna, která hlasovala pro přijetí označeného nálezu, se neztotožňuji především proto, že nesouhlasím s tím, jak byla v dané věci posouzena otázka aktivní legitimace obecného soudu k návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, resp. ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Navrhující soud podle mého názoru takovou legitimaci neměl, resp. jeho návrh vychází z procesní situace, jež korektní základnu pro konkrétní přezkum ústavnosti norem netvořila.
V dané věci žalovaná, jež měla podle všeho nárok na náhradu nákladů řízení, žádala, aby jí bylo na náhradě hotových výdajů přiznáno 500 Kč, aniž tyto náklady specifikovala. Soud rozhodl tak, že jí přiznal "paušálních" 300 Kč, jako kdyby byla zastoupena advokátem (ačkoli nebyla). Odvolací soud toto rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že postup, jejž zvolil soud prvního stupně, není procesně správný, neboť u advokátem nezastoupeného účastníka není paušální náhrada hotových výdajů dle advokátního tarifu použitelná.
Soud prvního stupně, aniž vzal zřetel na ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. a postupoval v intencích právního názoru odvolacího soudu, se rozhodl protestovat u Ústavního soudu, aby přece jen, s jeho pomocí, prosadil svou.
Což je však velmi na pováženou (chce se říci: to se nedělá); soudy různých instancí jsou spjaty nejen určitými organizačními vztahy a jejich pravidly, nýbrž i požadavky vzájemného respektu a samozřejmého vnímání autority soudu instančně vyššího, neboť obojí je zárukou jednoty celého soudního systému. K otevření osobního sporu s odvolacím soudem ani čl. 95 odst. 2 Ústavy (principiálně) neslouží.
Obecný soud sám nevěří, že by mohlo být vyhověno návrhu, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř. (že na něm nic protiústavního není, je zřejmé na první pohled), a proto "alternativně" navrhl, aby Ústavní soud podal jeho výklad, a to právě takový, jenž mu posloužil jako základ pro původní náhradové rozhodnutí a kterým by se mu otevřela cesta znovu v dané věci žalované přiznat jako hotové výdaje částku odpovídající paušalizované náhradě obdobně jako účastníku zastoupenému advokátem. Argumentem je mu potřeba prosadit požadavek rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Tomu jest čelit ze dvou důvodů.
Za prvé, bez skutečného a opodstatněného směřování k odstranění napadeného ustanovení, tj. je-li návrh na jeho zrušení jen účelovým podvozkem, aby Ústavní soud (vázán doktrínou přednosti ústavně konformního výkladu před derogací) takový - s navrhovatelem souladný - výklad podal, nemůže jít ve skutečnosti o nic jiného než o ztotožnění Ústavního soudu s tzv. výkladovým místem, čemuž odpovídá pravomoc, již nemá, a osvojit si ji je ústavně nepřijatelné.
Za druhé, je-li navrhující soud přesvědčen, že ústavně konformní interpretaci napadeného ustanovení zná, je na něm, aby ji sám ve své věci aplikoval, jak mu ukládá - jde-li o základní právo, jak tvrdí - čl. 4 Ústavy. Postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je pak vyloučen pojmově, a jediné, co je - ve zvláštních situacích - k individuálnímu řešení, je případná kolize mezi ustanovením právě zmíněného čl. 4 Ústavy a již rovněž odkazovaným ustanovením § 226 odst. 1 o. s. ř.