Předmětem řízení v této věci bylo posouzení souladu vyhlášky č. 267/2012 Sb., o stanovení Indikačního seznamu pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči o dospělé, děti a dorost, se zmocňovacím ustanovením § 33 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"). Zrušující nález považuji za souladný s dosavadní judikaturou Ústavního soudu ve věcech výhrady zákona v oblasti vymezení podmínek pro poskytování bezplatné zdravotní péče; odůvodnění však "léčí" právní cestou spíše podnikatelské neduhy našeho lázeňství, aniž by dávalo dostatečný návod pro ústavně či zákonně konformní postup při vydávání vyhlášky nové.
1. Domnívám se, že v odůvodnění nálezu mělo být zaujato jasné stanovisko k pozadí návrhu, který nebyl motivován snahou odstranit neústavní stav, nýbrž snahou prostřednictvím takového návrhu řešit otázku poklesu vytíženosti (a tím prosperity) lázeňských zařízení a hrozící likvidaci některých z nich. Z návrhu na zrušení vyhlášky je až příliš patrné, že navrhovatelům by vůbec nevadilo, kdyby daná problematika byla i nadále upravena vyhláškou, a to za podmínky, že délka hrazeného léčebného pobytu nebude snížena ve srovnání s dosavadním stavem o 7 dnů (tedy fakticky o 25 %). Ačkoli by bylo neústavním stavem zakotvení např. 35 dnů hrazeného pobytu, nepochybně by navrhovatel takový návrh nepředložil. Tím spíše, bude-li vrácen původní rozsah (délka hrazeného pobytu), neústavnost již vadit navrhovatelům nebude. Ke stejnému řešení by konečně vedlo též např. vytvoření vhodných (např. vízových) podmínek pro získání klientely ze zahraničí (arabské státy, Ruská federace), ačkoli se vůbec o problematiku ústavnosti vyhlášky jednat nebude, o vytíženost lázní však ano.
2. Přitom představa, že naplněním výhrady zákona bude věc ústavně vyřešena (body 25 a následující), dává jen částečnou odpověď (pokud vůbec) na danou otázku, která se točí právě kolem délky pobytu. To není jen záležitostí ústavnosti, nýbrž medicínského posouzení a hospodárnosti a rentability lázeňského provozu. K tomu, aby Ústavní soud mohl posoudit možnosti omezení (bod 26 odůvodnění) nároků na lázeňskou péči v obou variantách, musel by nejdříve vysvětlit, co se omezuje a co se podmiňuje. Zmiňovaný čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je přece zaměřen na možnosti omezování samovykonatelných práv a svobod pozitivovaných Listinou, zatímco v případě čl. 41 odst. 1 Listiny jde o otázku mezí jiné povahy. Odkaz na provedení tzv. testu racionality (na rozdíl od testu proporcionality) tento rozdíl postihuje (bod 46 odůvodnění) jen částečně; lze jej uplatnit ve vztahu k obsahu, méně již k formě regulace. Není možné zde blíže rozebírat základy koncepce pojetí základních práv a svobod z hlediska toho, zda je součástí jejich obsahu i určení jejich mezí. Podle tzv. vnitřní teorie právo nebo svoboda sahá jen tam (für sich), kam sahají jejich společensky přijatelné a definované meze (pak by základním právem léčebného pobytu bylo 21 dnů). Podle tzv. vnější teorie obsahu existuje nějaké právo či svoboda o sobě (an sich), kdežto meze jsou něco daného z vnějšku (např. právě ekonomické možnosti společnosti), co o jejich rozsahu nerozhoduje (pak by základním právem léčebného pobytu byla doba potřebná k rehabilitaci odpovídající zdravotnímu stavu nemocného a možnostem lékařské vědy v kontextu lidské důstojnosti). Nicméně právě na tuto otázku bude stále naráženo, neboť právě u práv vymezených v čl. 41 odst. 1 Listiny je tento problém nejvýraznější. Jde tak v prvé řadě o vymezení toho, co je standardem [viz již nálezsp. zn. Pl. ÚS 36/11ze dne 20. 6. 2013 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.) k tzv. nadstandardům]. Bez toho nelze korektně dospět k závěru o mezích omezení lázeňské léčebně rehabilitační péče podle § 13 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění.
3. Listina vyžaduje zákon pro úpravu podmínek poskytování zdravotní péče, kterou je nepochybně i rehabilitační lázeňská péče. Nehovoří však již o jejím rozsahu a podmínce jejího vymezení zákonem, neboť to je věc, která jistě musí být z mnoha ohledů právně upravena v zájmu regulérnosti jejího poskytování, ale těžko z pozic ústavnosti či zákonnosti zodpovězena. Tu do hry vnáší až § 13 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Východiskový nálezsp. zn. Pl. ÚS 35/95ze dne 10. 7. 1996 (N 64/5 SbNU 487; 206/1996 Sb.) sice uvedl, že definovat zákonné vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob uplatnění práva občana na bezplatnou zdravotní péči je možné jen zákonem, avšak to nic nemůže měnit na tom, že mezi podmínkou poskytnutí péče a rozsahem této péče je prostě rozdíl. Jedná se o otázku politickou (tzv. political question doctrine) či medicínskou [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 5/04ze dne 25. 9. 2007 (N 147/46 SbNU 443), bod 45, k problematice zajištění lékařské pohotovostní služby]. Na tu v podstatě nemůže dát odpověď ani vyhláška, ani zákon, protože je to věcí právě odborného lékařského posouzení (tak to staví § 33 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění - doporučení lékaře a potvrzení revizního lékaře) a ekonomických možností zdravotních pojišťoven, nikoli odvozování možností cestou od právního předpisu vyšší právní síly k nižším patrům právního řádu. Není pochyb o tom, že v rámci hospodaření s finančními prostředky je to právě zákonodárce (a ještě předtím volič), kdo rozhodne o tom, jaké prostředky zde v této oblasti vynaložit, zatímco prováděcí předpis se již může jen pohybovat v mezích zákonodárcem (tedy politicky) určených.
4. Konečně nelze nevidět, že čl. 31 druhá věta Listiny hovoří o podmínkách poskytování bezplatné zdravotní péče. Odůvodnění nálezu však nedává odpověď na otázku, zda za takovou podmínku lze vůbec délku hrazeného či příspěvkového lázeňského pobytu považovat. Podmínkou podle mého názoru mohou být ostatní kautely uvedené ve zmocňovacím ustanovení § 33 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění - tedy vymezení nemocí, u nichž lze lázeňskou léčebně rehabilitační péči poskytnout, indikační předpoklady, odborná kritéria pro poskytnutí lázeňské léčebně rehabilitační péče u jednotlivých nemocí a indikační zaměření lázeňských míst. Každá z nich má své medicínské ratio, kdežto právě ona nešťastná délka pobytu vrací do hry kritéria ekonomická (tedy i politická) a medicínská, nikoli však ústavněprávní. Přitom jak již bylo zdůrazněno, nejde o podmínku, kterou pro zákonnou úpravu vyhrazuje čl. 31 Listiny, nýbrž o rozsah, který však stanoví až návětí § 13 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, které je se zmocňovacím ustanovením § 33 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění bezprostředně spojeno. Ústavní soud také konstatuje v bodě 45 odůvodnění, že došlo ke snížení právě rozsahu lázeňské péče, ten je však na základě zmocňovacího ustanovení určován právě prováděcím předpisem. Protože odůvodnění nezaujalo stanovisko k problému samotného zmocnění, tedy zda může správní úřad vycházet jen z ustanovení § 33 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, nebo zda může z hlediska svých mezí přihlížet i k jeho zbývajícímu obsahu (což by mělo platit pro vládu).
5. Ačkoli zákon stanoví, že vymezí nejen podmínky, nýbrž i rozsah péče, ve skutečnosti v případě délky léčebného pobytu na stanovení takového rozsahu rezignuje. Přenechává to prováděcímu předpisu, aniž stanoví kritéria, kterými se má ministerstvo při stanovení délky pobytu řídit. To neplyne jen z výslovného pokynu legislativních pravidel vlády, nýbrž přímo z čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky. Navíc není jednoznačně rozlišeno, zda se pod rozsahem nerozumí zčásti i ony podmínky. Novinové titulky á la "Ústavní soud stanovil délku lázeňského pobytu na 28 dnů" budou proto jen názornou ilustrací celého problému obdobné úrovně jako zavádějící informace o tom, že Ústavní soud zrušil poplatek za pobyt v nemocnici.
6. Kladu si otázku, jaký smysl má potom posuzování těchto návrhů pouze s odkazem na výhradu zákona, která navíc nesměřuje k rozsahu, nýbrž podmínkám poskytování bezplatné péče, když se ve skutečnosti řeší otázky zcela jiné (neprávní) povahy, což vlastně Ústavnímu soudu ani nepřísluší. Základní problém spočívající v tom, že navrhovatel nechal stranou samotné zmocňovací ustanovení, pak značí, že i nová vyhláška na základě ústavně sporného textu § 33 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění způsobí další problém.
7. Konečně se sluší poznamenat, že ministr zdravotnictví ve svém vyjádření nabídl řadu argumentů pro posouzení onoho rozsahu. Ty rozhodně nelze srovnávat s pověstnými efektivními metodami zkracování léčebného pobytu simulantů v garnizoně v podání doktora Grünsteina, který nechtěl nikoho při nástupu na válečné pole zdržet ani o jediný den. Jestliže se odůvodnění věnuje i otázkám ekonomickým, mělo by se i k jeho argumentaci vyjádřit, a to již proto, že dospívá k závěru (bod 45 odůvodnění), že oproti předchozí vyhlášce č. 58/1997 Sb., kterou se stanoví indikační seznam pro lázeňskou péči o dospělé, děti a dorost, došlo v mnoha směrech ke snížení rozsahu lázeňské léčebně rehabilitační péče. Byla tedy předchozí úprava oním standardem? Bylo pak třeba zmiňovat test racionality, když ten je na posouzení zvolené nebo předepsané formy právní regulace stejně krátký? Jak bylo uvedeno výše, i 35 dnů by bylo neústavním řešením, a to nikoli s ohledem na porušení § 13 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, nýbrž právě s ohledem na zvolenou formu podzákonného předpisu.