1. V řízení před obecným soudem se žalovaná k jednání nedostavila; přítomný žalobce navrhl použití ustanovení o rozsudku pro zmeškání. Nenastala opačná situace, kdy by se naopak přítomná žalovaná domáhala vydání takového rozhodnutí s poukazem na své nerovné postavení ve vztahu k oprávnění žalobce. Navrhující soudce přerušil řízení, když si v podstatě vykonstruoval procesní situaci pro podání návrhu na zrušení § 153b občanského soudního řádu. K tomu jej však mohla inspirovat nanejvýš teoretická diskuse vedená na toto téma po léta v právnické literatuře, nikoli konkrétní okolnosti případu; v důsledku toho rozhodnutí řeší více onen teoretický spor než onen konkrétní problém. Většina Ústavního soudu na tento jeho postup (neprospívající žalobci) přistoupila. Tím setřela rozdíl mezi ustáleným chápáním rozdílu mezi abstraktní a konkrétní kontrolou ústavnosti zákonů a v podstatě jí tak splývá obsah § 64 odst. 3 a § 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nehledě na to, že tak v důsledku toho učinila z Ústavního soudu ono důrazně popírané "výkladové místo" [viz nálezsp. zn. Pl. ÚS 19/08ze dne 26. 11. 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Sb.), tzv. Lisabon I, bod 75) a platformu pro autoritativní rozhodování teoretických sporů. Touto platformou však nesměl být ani v době, kdy měl kompetenci podávat výklad ústavních předpisů. Mění-li nyní Ústavní soud svůj právní názor, měly být pro to splněny podmínky § 13 zákona o Ústavním soudu.
2. Smyslem konkrétní kontroly ústavnosti zákonů je výjimečná potřeba zapojit Ústavní soud jako objektivní mezičlánek do řešení konkrétní věci neukončené v řízení před obecným soudem. Touto "věcí" ale nemůže být samotné abstraktní ustanovení § 153b o. s. ř. (vytržené z kontextu konkrétního sporu), nýbrž konkrétní okolnosti případu projednávaného okresním soudem, a to ještě pouze za podmínky, že výklad abstraktního ustanovení (tedy právní normy) nelze s konkrétními okolnostmi pro jeho neústavnost sladit.
3. To však - jak plyne z výše uvedeného - není tento případ. Většina Ústavního soudu se spokojila s tím (viz bod 20 odůvodnění), že v posuzovaném případě je nesporné, že "použití napadeného ustanovení o. s. ř. žalobce navrhl a soud se jeho použitím v konkrétním případě tedy musel zabývat. Účelem oprávnění a současně i povinností obecného soudu předložit Ústavnímu soudu používaný zákon, dojde-li soud k závěru, že onen zákon je v rozporu s ústavním pořádkem, je zachování zásady vnitřní jednoty a bezrozpornosti právního řádu." Právě uvedená citace z bodu 20 odůvodnění nálezu zpochybňuje základní východiska konkrétní kontroly ústavnosti. Účelem kontroly je odpověď na dotaz obecného soudu po ústavnosti zákona, který potřebuje k "řešení věci" (znovu opakuji text Ústavy). Tento dotaz má být zodpovězen Ústavním soudem tak, že věc bude moci být obecným soudem již s vědomím ústavní konformity vyřešena. V projednávané věci však není řešena otázka nepřítomného žalobce a přítomné žalobkyně, nýbrž je tomu přesně naopak. Po odpovědi Ústavního soudu (navíc problematizované interpretativním výrokem) proto bude obecný soud přesně tam, kde byl před třemi roky. Kam se mezitím dostal žalobce v pozici věřitele zatím marně čekajícího na ústavně garantovanou soudní ochranu, je lépe nedomýšlet.
4. Předmětem konkrétní kontroly je abstraktní norma, která má být aplikována na konkrétní skutkovou podstatu (nechci opakovat truismus o rozdílu normy a ustanovení předpisu). Proto je nutnou podmínkou aktivní legitimace obecného soudu nikoli jen odůvodnění neústavnosti abstraktní normy (viz její konstrukci v bodě 38 odůvodnění), kterou vyinterpretuje z ustanovení § 153b o. s. ř., nýbrž v konjunkci s tím i prokázání, že bez toho nebude možno ve věci rozhodnout. Právě to se nestalo. Zde připomínám, že doložit tuto okolnost je úkolem soudu a že to nemůže být nahrazeno nemístným aktivismem Ústavního soudu, který by se tak vměšoval do probíhajícího řízení. Tomuto požadavku však evidentně obecný soud nedostál a většina Ústavního soudu takový test konkrétnosti požadavku odmítla provést, ačkoli odůvodnění nálezu svědčí o tom, že testování je jinak její velkou zálibou (viz body 33 až 35, 46 až 49, 66 odůvodnění nálezu). Důvodem konkrétní kontroly je proto právě ono přerušovací usnesení obecného soudu, který v řízení nemůže pokračovat (jeho zrušení obecným soudem by mohlo být důvodem, na který cílí § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v kontextu možnosti zastavení řízení, byť jde o otevřenou otázku). V opačném případě musíme dospět k závěru, že pod "zákonem", kterého má být použito, se začne chápat doslova "zákon". Můžeme se tak dočkat návrhů, které s řešenou věcí nebudou mít nic společného, zejména z hlediska účelu této kontroly, kterým je odstranění neústavního pravidla bránícího ústavně konformnímu rozhodnutí obecného soudu vázaného jinak zákonem.
5. S ohledem na výše uvedené proto nepovažuji za nutné se vyjadřovat k odůvodnění nálezu (je ovšem rozdíl mezi rovností účastníků a rovností jejich procesních oprávnění). Pouze konstatuji, že je de facto popírán smysl civilního soudnictví, kterým je právě rozhodování o právech. V daném případě tak byl proveden ve skutečnosti pod rouškou § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu abstraktní přezkum ústavnosti § 153b o. s. ř. bez dopadu na řešenou věc. Ona "věc" ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy, tedy spor o právo žalujícího věřitele, který se ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zatím marně domáhá své pohledávky, tak zatím zůstává nedořešená, neboť bude založena na aplikaci jiné právní normy, jejímž pramenem je rovněž § 153b o. s. ř.
6. Nemohu se ztotožnit nejen s výrokem pod bodem I, nýbrž ani s pojetím tzv. interpretativního výroku pod bodem II. Ve skutečnosti problémem ústavního dosahu v projednávané "věci" byla otázka fiktivního doručení žaloby. Jak jsem uvedl (sub 4), tuto otázku by ovšem musel otevřít obecný soud, ten však nesledoval problém "řešené věci", nýbrž možnost kontumačního rozsudku v případě nedostavivšího se žalobce (což nebyl projednávaný případ).
7. Problém je v tom, že z hlediska ústavního práva je rozhodující, zda existuje ústavně podložená povinnost účastnit se jednání, nebo jen z povahy věci plynoucí povinnost snášet důsledek neúčasti z hlediska promarněné příležitosti uplatnit svou argumentaci, což lze spravedlivě dát k tíži žalovaného. Stejně tak není v odůvodnění řešena otázka ústavnosti rozhodnutí založeného na tvrzení pouze jedné strany (totéž by platilo i pro žalobce). V projednávané věci jde o rozvinutí procesních důsledků, které jsou s touto neúčastí spojeny a které budou vždy jiné buď na straně žalobce, nebo na straně žalovaného. Interpretativní výrok tuto otázku ovšem neřeší (na rozdíl od bodu 39 odůvodnění). Současně zamítavý nález nevytváří možnost pro případné jiné řešení doručování (viz § 114b odst. 4 a § 114c odst. 2 o. s. ř.); naopak zde vytváří překážku rei iudicatae, ačkoli náhradní doručení bylo právě neuralgickým ústavním problémem celé věci.
8. Co se týče interpretativního výroku, ten na rozdíl od solidně zpracovaného materiálu, judikatury a argumentace v odůvodnění (přes výše uvedené výhrady) dokumentuje, proč nebyl obecný soud k návrhu aktivně legitimován. Není z něj navíc jednoznačně patrné (potřeba autoritativního jednoznačného výkladu opravňuje jeho vydání), zda se jedná o výrok pozitivní nebo negativní, takže právně vzato bude dotazující se obecný soud ve stejné situaci jako před více než třemi lety. Bude stejně muset vycházet z judikatury Ústavního soudu ve věci kontumačních rozsudků, která je však již přehledně zpracována právě v samotném odůvodnění a navíc se dále rozvíjí. Kladu si proto otázku, zda je konkrétní kontrola ústavnosti zákona vhodná k vyslovení zcela obecných závěrů, které obecný soud v konkrétní věci nikam neposunou; konkrétní kontrola má především řešit problém aplikace, nikoli regulace.
9. Stejně tak se nemohu ztotožnit s tím, že nerozhodnutí věci po více než tři roky má být důvodem pro to, aby o věci, která jinak zjevně splňuje podmínky § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto meritorně. Dobou, po kterou "věc" ležela u Ústavního soudu, se na tom nemůže nic změnit. Zatímco tedy za předmnichovské Československé republiky nebylo možno řešit věc starší než tři roky, zde naopak rozhodnutí budí dojem, že čím je věc starší, tím je důvodnější. Rovněž tak nelze důvodnost návrhu založit na množství práce spojené s důkladným zpracováním odůvodnění, jehož úroveň jinak oceňuji.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové
Ve věci návrhu Okresního soudu v Děčíně na zrušení ustanovení § 153b odst. 1, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nesouhlasím s rozhodnutím většiny pléna, neboť mám za to, že nebyla dána aktivní legitimace navrhovatele, a v tomto kontextu podporuji argumentaci ostatních disentujících soudců.
4. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
I.
S většinou pléna, která hlasovala pro přijetí označeného nálezu, se neztotožňuji především proto, že nesouhlasím s tím, jak byla v dané věci posouzena otázka aktivní legitimace obecného soudu k návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, resp. ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z hlediska úvahy, že platná úprava institutu rozsudku pro zmeškání v občanském soudním řádu představuje porušení zásady procesní rovnosti v neprospěch v řízení žalované tím, že obdobně nemůže dosáhnout "kontumačního" rozsudku v případě, že se k jednání nedostaví žalobce (na ničem jiném návrh nespočívá!), mohl obecný soud svůj návrh efektivně předložit Ústavnímu soudu pouze v případě, že se žalobce vskutku jednání nezúčastnil a naopak přítomná žalovaná takové procesní znevýhodnění namítla. Jen za této situace by z pohledu navrhujícího soudu otevíralo zrušení napadených ustanovení cestu k přijetí takové právní úpravy, jejímž výsledkem by byla možnost vyvodit z neúčasti při nařízeném jednání příznivé procesní konsekvence i ve prospěch žalované (jinou změnu stávající úpravy navrhující soud ani objektivně sledovat nemohl).
Oproti většině jsem názoru, že k založení aktivní legitimace obecného soudu nepostačí pouhé "použití" určitého ustanovení v konkrétním řízení, pakliže se nepromítá do jeho výsledku buď vůbec, anebo do výsledku, který je ústavněprávně nežádoucí. I kdyby kupříkladu obecný soud měl za to, že úpravou povinného zastoupení v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.) nebo lhůt k procesnímu úkonu (§ 55 a násl. o. s. ř.) dochází k protiústavní zátěži, pak - jestliže se jí konkrétní účastník v řízení přizpůsobil a podle ní postupoval - prostor pro úvahy na téma ústavnosti takové právní úpravy obecný soud nemá, ačkoli ji v řízení aplikoval (resp. "použil").
Na rozdíl od abstraktní kontroly norem (§ 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je pro kontrolu konkrétní (jeho § 64 odst. 3) iniciovanou obecným soudem příznačné, že primárně nemá univerzální význam (ten nabývá až zprostředkovaně) a její vlastní účel je spojen s daným řízením, které obecný soud právě vede. Od toho se také odvíjejí podmínky jeho aktivní legitimace; zjednodušeně řečeno, obecný soud potřebuje rozhodnutí Ústavního soudu (typicky derogační) k tomu, aby mohl vydat v dané věci ústavně konformní rozhodnutí, které by jinak přijmout nemohl, a jen tehdy (a rovněž proto) je takovou legitimací nadán. Opomenutí této podmínky implikuje stav, kdy je rozdíl mezi abstraktní a konkrétní kontrolou norem zcela setřen.
V tomto duchu ostatně Ústavní soud již judikoval.
Podle (senátního) usnesenísp. zn. Pl. ÚS 1/06ze dne 14. 6. 2006 (ve SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) platí, že legitimace k návrhu podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přísluší obecnému soudu, je-li zde "souvislost" s jeho rozhodováním, resp. - podle čl. 95 odst. 2 Ústavy - dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Z účelu a smyslu této kontroly ústavnosti právních norem plyne, že "zákon, jehož má být při řešení věci použito" je ten (to jeho ustanovení), "jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek sporu jiný, a tento důsledek musí být navrhovatelem tvrzen".
Ve shodě s tím konstatuje usnesení Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 37/10ze dne 18. 12. 2012 v bodu 19, že "(j)e na navrhovateli, aby jednak snesl adekvátní argumentaci, že napadený zákon (jeho jednotlivé ustanovení) je v rozporu s ústavním pořádkem (což navrhovatel učinil), ale zároveň poukázal a prokázal, že aplikace napadeného ustanovení je nevyhnutelná a jen zrušení napadeného ustanovení bude mít za následek dosažení žádoucího ústavně konformního výsledku; předpokladem takového tvrzení je i dostatečně vyjasněný skutkový stav". Z tohoto rozhodnutí většina pléna sice cituje v bodu 17 nálezu, nijak jej však nereflektuje, a výslovně traktuje jinak, příp. i opačně (viz zejména body 19 až 21).
Jestliže se v projednávané věci jednání zúčastnil žalobce, a nikoliv žalovaná, pak odpověď na otázku, jakým způsobem by mohl obecný soud promítnout zrušení jím napadeného ustanovení ve svém řízení, je jednoznačná: totiž nijak. Nepřítomné žalované (o jejíchž motivech se nic neví, resp. netuší, zda ona sama soudem tvrzenou okolnost pokládá pro sebe za ústavněprávně nesnesitelnou) by zrušení napadeného ustanovení z důvodu "nerovnosti" a jeho následné - za účelem ústavní konformity dle navrhujícího soudu - doplnění o procesní oprávnění obdobné žalobcovu, nemohlo přinést ničeho, i kdyby bylo pak aplikovatelné; kritického jednání před obecným soudem se nezúčastnila, návrh proti žalobci by již proto učinit nemohla, nehledě na to, že on přítomen byl.
Z jen dílčí argumentace proti institutu rozsudku pro zmeškání, jakož i z toho, že navrhl ke zrušení nikoli všechna ustanovení, jimiž je upraven, lze dovodit, že soud rozsudek pro zmeškání jako takový za protiústavní nepokládá. Pak ovšem měl v poměrech jím vedeného řízení k dispozici podstatně jednodušší možnosti, aby chránil ten zájem žalované, jímž motivoval návrh Ústavnímu soudu; nic mu totiž nebránilo, aby rozsudek pro zmeškání nevydal, neboť takovým způsobem rozhodnout může, nikoli však musí, jak ostatně většina pléna explicite zaznamenává v bodech 39 a 60.
Obecný soud namísto toho, aby rozhodl konkrétní, nadto zřejmě jednoduchý a nikoli významný spor (jak je jeho prvořadým posláním), se rozhodl otevřít všeobecně "důležitou" otázku, a to rovnou před Ústavním soudem; učinil tak ale bez toho, že důsledně uvážil, zda požadovaný výsledek jím iniciovaného řízení je způsobilý efektivního průmětu do jeho věci.
Jestliže takový potenciál mít nemůže, jak bylo dovozeno, nedisponoval obecný soud k návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, resp. ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, aktivní legitimací a pro tento nedostatek měl být jeho návrh odmítnut [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
I kdyby byla "argumentace přednesená" navrhujícím soudem "legitimní", jak uvádí většina v bodu 68 nálezu, pak zjevně jinde, snad v tam uvedeném "Komentáři" či "Krátkém zamyšlení...", nikoli však zde, v návrhu na konkrétní kontrolu norem adresovaném Ústavnímu soudu.
II.
Vzhledem k uvedenému závěru již není adekvátní komentovat další - věcné - úvahy většiny pléna. Přesto nemohu nevyjádřit dojem, že většina podlehla stejné svůdnosti exhibice jako v dané věci navrhující obecný soud. Názoru, k němuž dospěla, že institut rozsudku pro zmeškání není protiústavní, nebyl dosud důvod oponovat; proč tedy tolik ústavněprávního mentorování? Jen proto, aby většina pléna shrnula dřívější a obecně známou judikaturu vlastní, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu, jimiž byl tento institut v minulosti již aplikačně kultivován? Míní Ústavní soud tím jen doložit, jak je znalý, dynamický a aktivní?
Podle mne toho třeba nebylo. I kdybych neměl důvod k opozici v otázce aktivní legitimace navrhujícího soudu, a navzdory tomu, že jinak věcně v podstatě souhlasím, k většině bych se proto i tak nepřipojil.
Interpretativní výrok nálezu (II) se nadto zdá být jednak zbytečný pro svoji všeobecnost (nakolik je novou či praktickou směrnicí pro aplikaci rozsudku pro zmeškání?), jednak pochybný v tom jediném konkrétním apelu - na téma doručování podle § 49 odst. 4 o. s. ř. - neboť je obtížně seznatelné, co se jím obecným soudům vlastně říká (nehledě na to, že se zcela míjí s důvody, na nichž byl návrh obecného soudu založen).
5. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Sládečka
V souladu s ustanovením § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podávám toto nesouhlasné odlišné stanovisko k formě rozhodnutí, způsobu rozhodování, a tedy i k výrokům I a II a k (převážné části) odůvodnění, a to z následujících důvodů.
I.
Především nemohu souhlasit s formou rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení zákona, tj. rozhodnutí nálezem. Podle mého přesvědčení měl být návrh odmítnut (zčásti jako podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný), a nikoliv zamítnut, neboť v daném případě soudce navrhující zrušení nebyl k podání návrhu zčásti aktivně legitimován, resp. nenaplnil podmínky potřebné k podání návrhu na zrušení. Jde tedy především o posouzení otázky, zda měla být napadená ustanovení zákona při řešení věci použita (čl. 95 odst. 2 Ústavy), resp. zda byl návrh podán "v souvislosti" s rozhodovací činností soudu (ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu je podmínka návrhového oprávnění soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek na zrušení zákona směřoval proti tomu ustanovení, "jehož má být při řešení věci použito", splněna, "jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední" nebo za situace, kdy je "nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace, a nikoli jen hypotetické použití" [usnesenísp. zn. Pl. ÚS 39/2000ze dne 23. 10. 2000 (U 39/20 SbNU 353)].
Ze spisového materiálu je zřejmé, že se žalovaná bez jakékoliv omluvy k jednání nedostavila. Aplikace napadených ustanovení § 153b odst. 4 a 5 o. s. ř. nepřipadá v úvahu především proto, že rozsudek pro zmeškání prozatím vydán nebyl, a proto ani nebylo posuzováno, zda existují nějaké "omluvitelné důvody" zmeškání jednání. V tomto směru jde tedy jen o hypotetické použití ustanovení, resp. o zpochybňování ústavnosti "ustanovení sice souvisejících, bezprostředně však neaplikovaných" (usnesenísp. zn. Pl. ÚS 39/2000). V této části jde tedy o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Pokud jde o návrh na zrušení § 153b odst. 1 o. s. ř., především je třeba poukázat na to, že soudce nemá povinnost rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Existuje zde tedy pouze možnost vydat takový rozsudek. Pokud však soudce shledá nějaké závažné důvody pro nevydání rozsudku pro zmeškání (které možná v daném případě byly dány), rozsudek nevydá (a patrně odročí jednání). Lze tedy konstatovat, že ustanovení, "jehož má být při řešení použito", nepřekáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku. V této části jde tedy o návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
II.
Zásadní výhrady mám také vůči výroku II. Jde o tzv. interpretativní výrok, který se sice v judikatuře Ústavního soudu občas vyskytuje (cca ve dvaceti případech), podle mého názoru však těmito výroky Ústavní soud překračuje svou pravomoc, resp. porušuje zákon o Ústavním soudu. Obsah výroku nálezu o návrhu na zrušení zákona stanoví zákon o Ústavním soudu jednoznačně: "nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují" (§ 70 odst. 1) nebo "návrh (nálezem) zamítne" (§ 70 odst. 2). Nepochybně se však tento interpretativní výrok může objevit v odůvodnění rozhodnutí. Dosavadní praxe interpretativních výroků by tak podle mého názoru měla být opuštěna. Domnívám se, že Ústavní soud si takovým postupem přisvojuje pravomoc autoritativního výkladu (podústavního) práva, kterou nemá, ostatně nemá - na rozdíl od bývalého federálního Ústavního soudu - ani pravomoc samostatného judikování ve věcech interpretace ústavních zákonů. K této otázce odkazuji též na odlišné stanovisko soudce JUDr. R. Suchánka, ke kterému se (v příslušné části) připojuji.
III.
Nález, kterým se zamítá návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona, byl přijat poměrem hlasů 8 (pro) : 7 (proti). S takovým způsobem rozhodování ovšem nemohu souhlasit.
Problematiku rozhodování, resp. hlasování pléna upravují zejména § 11 až 14 zákona o Ústavním soudu. Zákon o Ústavním soudu především stanoví, že každý soudce je povinen hlasovat pro některý z návrhů na rozhodnutí (§ 12 odst. 2), platí tedy pravidlo konstruktivního hlasování. Nezíská-li některý z návrhů potřebnou většinu, hlasování se opakuje s tím, že před započetím hlasování se soudci, o jejichž návrzích se hlasovalo, vyjádří, zda na svých návrzích setrvávají, zároveň pak mohou předložit jiné návrhy na rozhodnutí. Pokud ani po opakovaném hlasování nedojde k přijetí rozhodnutí a byly kupř. předloženy čtyři návrhy na rozhodnutí, v souladu s ustanovením § 12 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze dále hlasovat pouze o dvou návrzích, které získaly nejvíce hlasů. Při rozhodování o návrhu na zrušení zákona [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy] se pak sice také předpokládá kvorum deseti soudců (§ 11 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak k přijetí rozhodnutí je nutná kvalifikovaná většina devíti hlasů (§ 13 zákona o Ústavním soudu).
Zásadní se tedy jeví otázka řešení situace, jestliže žádný ze dvou návrhů nemůže získat potřebnou kvalifikovanou většinu, tj. podporu devíti soudců. Zda je možné návrh ("nemeritorně") zamítnout, vydat "nerozhodnutí", tj. neusnést se na rozhodnutí ve věci a formálně tento akt označit jako nález, či zda je Ústavní soud povinen rozhodnout meritorně, tedy že se nesmí vyhnout rozhodnutí, nemůže odmítnout poskytnout spravedlnost (denegatio iustitiae). Samotný zákon o Ústavním soudu, zdá se, nedává zcela jednoznačnou odpověď, i když lze mít jistě za to, že nerozhodnutí z důvodu překážky na straně soudu nelze akceptovat (obdobně ostatně judikuje i Ústavní soud).
Pokud se chceme dopátrat původního úmyslu zákonodárce, je vhodné se zmínit o formulaci pracovní verze návrhu zákona o Ústavním soudu (březen 1993). Danou problematiku zde řešilo ustanovení § 27, které obsahovalo prakticky identické formulace jako jednotlivé odstavce § 12 zákona, ovšem kromě dvou odlišností, resp. věcí "navíc". Jednak stanovilo, že byl-li předložen pouze jeden návrh, považuje se za schválený bez hlasování; to neplatí, jestliže se rozhoduje ve věci samé nálezem (§ 27 odst. 3 návrhu). Relevantnějším se však jeví ustanovení § 27 odst. 6 návrhu, kde je explicite uvedeno: "Hlasování se opakuje, dokud nezíská některý z návrhů potřebnou většinu".
Jestliže si pro srovnání povšimneme i předchozí federální úpravy ústavního soudnictví, zjistíme, že ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky, ani zákon č. 491/1991 Sb., o organizaci Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky a o řízení před ním, detaily hlasování pléna neřešily. Problematiku nicméně upravoval Organizační a jednací řád Ústavního soudu ČSFR (částka č. 51 Sbírky zákonů, ročník 1992) v ustanovení § 3. Zde je obsaženo prakticky totožné ustanovení jako ve zmíněném pracovním návrhu zákona: "Hlasování se opakuje, pokud nezíská některý z návrhů potřebnou většinu" (§ 3 odst. 6).
Z neznámého důvodu, snad pro (nevhodné) zestručnění, byl inkriminovaný odstavec návrhu, který zkoumanou problematiku jednoznačně řešil, ve schválené podobě ze zákona vypuštěn. Výslovné ustanovení zavazující Ústavní soud k přijetí meritorního rozhodnutí, tj. usnesení se o nějakém návrhu (což může být i usnesení se o zamítnutí návrhu), zdá se, tak v zákoně o Ústavním soudu chybí. Nicméně se domnívám, že řešení dané otázky lze ze zákona, s podpůrnou ústavněprávní argumentací, dovodit.
V souladu s uznávanými i ústavně regulovanými principy právního státu (srov. zejm. čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy) mohou státní orgány uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (což pro Ústavní soud výslovně zdůrazňuje čl. 88 odst. 2 Ústavy). Výkon těchto mocenských oprávnění státním orgánem - v daném případě navíc zakotvených ústavně - je nejen jeho právem, ale taktéž (především) jeho povinností. Ústava hovoří vcelku zřetelně i dále. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83), jehož povinností je rozhodnout (meritorně) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a)]. Akt "rozhodnutí" nutně implikuje i rozhodnutí o nezrušení, tj. zamítnutí návrhu; jiný výklad patrně možný není.
Závazek Ústavního soudu meritorně rozhodovat o návrhu na zrušení zákona lze dovodit dále zejména ze dvou ustanovení zákona. Ustanovení § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoví, že nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody pro zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Způsob rozhodování pak konkretizuje ustanovení § 70 zákona o Ústavním soudu, které stanoví pouze dvě možnosti, jak může Ústavní soud rozhodnout. Buď dojde k závěru, že napadený zákon, resp. jeho část je v rozporu s ústavním zákonem, a nálezem rozhodne o jeho zrušení (§ 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nebo rozpor nezjistí a návrh (meritorně) zamítne (§ 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Zákon o Ústavním soudu neumožňuje Ústavnímu soudu rozhodnout jinak, tj. např. zamítnout návrh proto, že nebyla získána kvalifikovaná většina pro žádný z návrhů rozhodnutí.
K věcně stejnému závěru docházejí i autoři separátního vota (P. Holländer, V. Jurka a V. Ševčík) k nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 36/93ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.) a V. Ševčík opětovně v odlišném stanovisku k nálezusp. zn. Pl. ÚS 3/96ze dne 15. 5. 1996 (N 39/5 SbNU 315; 161/1996 Sb.), přičemž argumentace disentujících soudců je výše uvedeným úvahám blízká. Především zdůrazňují, že pokud Ústavní soud meritorně nerozhodne, jde o nesprávný procesní postup, který je v rozporu s ustanoveními § 13, § 68 odst. 2 a § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a toto rozhodnutí pak nemá charakter rei iudicatae (ve skutečnosti jde dokonce o postup protiústavní - srov. čl. 88 odst. 2 Ústavy).
Soudím, jak již bylo naznačeno, že se vůbec nejedná o rozhodnutí, a tím méně o rem iudicatam. Udržitelná také není jak teoretická úvaha o možnosti "zamítnutí" návrhu při poměru 8 hlasů pro zrušení ku 2 proti, stejně jako skutečná praxe, kdy výsledek 8 hlasů pro zrušení ku 7 hlasům proti postačuje k "zamítnutí" návrhu.
Můžeme sice přisvědčit názoru, že do pravomoci Parlamentu je možné zasahovat jen za ústavně stanovených, "ztížených" podmínek (jak uvádí E. Wagnerová), to ale neznamená, že Ústavní soud disponuje oprávněním odmítnout meritorně rozhodovat. Sotva je možné akceptovat existenci sofistikovaně utajené "brzdy" Parlamentu vůči Ústavnímu soudu spočívající v tom, že pokud by se v plénu nezískala potřebná většina k vyhovění návrhu na zrušení zákona, dochází k jeho "zamítnutí". Navíc představa, aby taková "brzda" - teoreticky snad možná - byla "provedena" běžným zákonem, resp. jeho (ryze) účelovým výkladem, jenž není v souladu s dikcí Ústavy (srov. výše), se ocitá ve flagrantním rozporu se samotným smyslem ústavního soudnictví, tj. ochranou ústavnosti.
Úkolem instituce ústavního soudnictví v systému dělby moci je právě plnit funkci brzdy proti moci zákonodárné, proti neústavním normotvorným aktivitám Parlamentu. V rámci udržování rovnováhy v této soustavě Parlament sice může ústavní soudnictví běžným zákonodárstvím regulovat, nikoliv však Ústavní soud protiústavně omezovat. Ústavní soud je povinen meritorně rozhodovat i proto, aby jeho selektivní pasivita nebyla vykládána jako podléhání určitým politickým tlakům.
Mohu tak uzavřít, že dosavadní - byť dlouhodobá - praxe rozhodování pléna při zamítání návrhů na zrušení zákonů by měla být opuštěna.
Čistě akademicky vzato (neboť Ústavnímu soudu obdobná aktivita nepřísluší) by bylo de lege ferenda zřejmě záhodno - pro jednoznačnost a jasnost rozhodovací praxe Ústavního soudu - začlenit výše citované, z původního návrhu zákona o Ústavním soudu vypuštěné ustanovení o tom, že hlasování se opakuje, dokud některý z návrhů nezíská potřebnou většinu, do ustanovení § 12 zákona. Nedomnívám se, že by bylo možné upravit zákon v opačném směru, totiž umožnit plénu, pokud se nezíská kvalifikovaná většina, návrh odmítnout, protože legalizace takového postupu by byla zjevně protiústavní. Řešení nespatřuji ani ve "změkčení" či opuštění požadavku kvalifikované většiny, eventuálně i kvora, což by ovšem teoreticky (z ústavního hlediska) přípustné bylo.
Podrobněji srov. můj článek (Sládeček, V. Ještě k otázce rozhodování pléna Ústavního soudu o návrhu na zrušení zákona. Časopis pro právní vědu a praxi, 1998, č. 1, s. 99 a n.), ze kterého mé úvahy vycházejí. Obdobné závěry srov. též Šimíček, V. Poznámky k proceduře rozhodování pléna Ústavního soudu. Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 3, s. 458 a n. Opačný přístup srov. Wagnerová, E. K otázce rozhodování pléna Ústavního soudu (reakce na článek V. Šimíčka). Časopis pro právní vědu a praxi, 1997, č. 4, s. 648 a n., a Wagnerová, E. K ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu. Právní rozhledy, 1994, č. 8, s. 286 a n.
6. Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka
Ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaujímám odlišné stanovisko, a to jak k procesnímu postupu přijetí nálezu, tak také k výroku nálezu a rovněž k jeho odůvodnění.
K procesnímu postupu přijetí nálezu:
1. Předně nemohu akceptovat skutečnost, že při hlasování o nálezu v projednávané věci nebyl zcela dodržen procesní postup předepsaný v ustanovení § 12 odst. 2 až 4 zákona o Ústavním soudu, když nebylo hlasováno o všech návrzích na rozhodnutí, které byly podány podle § 12 odst. 1 zákona o Ústavním soudu při poradě před zahájením hlasování. Ustanovení § 12 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu dle mého názoru presumuje ve shodě s úmyslem zákonodárce i s běžnými procesními postupy a zvyklostmi při hlasování v rozhodovacích procesech analogických orgánů, že bude hlasováno o všech takto podaných návrzích, a nepředpokládá ani neumožňuje, aby se o některém z předložených návrhů nehlasovalo proto, že se předtím pro jiný návrh již vyslovila většina pléna. Takto nebylo hlasováno o mém návrhu, aby z výrokové části nálezu byl vypuštěn výrok II (tzv. interpretativní věta), resp. aby výrok zněl pouze na zamítnutí návrhu. Nebylo hlasováno ani o návrhu předložený návrh odmítnout.
2. Zároveň je třeba konstatovat, že při rozhodování Ústavního soudu podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, vyžaduje ustanovení § 13 věty druhé zákona o Ústavním soudu pro přijetí platného rozhodnutí pléna dodržení požadavku nutné kvalifikované většiny hlasů, tj. aby se pro takové rozhodnutí vyslovilo alespoň devět přítomných soudců. To platí nejen za situace, kdy se návrhu vyhoví a dotčený zákon nebo jeho část se ruší, ale také v případě jakéhokoliv jiného rozhodnutí ve věci samé, tedy i u tzv. negativního meritorního nálezu, tzn. nálezu, jímž se návrh zamítá. V rámci § 13 zákona o Ústavním soudu je ustanovení jeho věty druhé vůči větě první nepochybně ustanovením speciálním ("Jde-li však o rozhodnutí ..."), a na jejich vzájemný poměr se proto musí uplatnit princip lex specialis derogat legi generali. Obecné pravidlo pro přijímání rozhodnutí pléna Ústavního soudu prostou většinou soudců obsažené v ustanovení § 13 věty první zákona o Ústavním soudu se u těchto rozhodnutí tedy vůbec neuplatní. Jelikož v dané věci šlo o řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, měl být předmětný nález přijat hlasy většiny alespoň devíti soudců, a to tím spíše, pokud se většina pléna rozhodla do nálezu zařadit i tzv. interpretativní výrok II, kterým Ústavní soud na sebe bere úlohu aktivního quasizákonodárce (sic!). Podle ustanovení § 13 se však v dané věci nepostupovalo, neboť za dostačující většinu pro přijetí nálezu byla považována prostá většina přítomných soudců ve smyslu § 13 věty první zákona o Ústavním soudu. V důsledku této skutečnosti ovšem podle mého názoru nelze tomuto nálezu přiznat účinky rei iudicatae ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V podrobnostech odkazuji na argumentaci obsaženou v minoritním votu bývalých soudců Ústavního soudu Pavla Holländera, Vladimíra Jurky a Vlastimila Ševčíka k nálezu ze dne 17. května 1994sp. zn. Pl. ÚS 36/93(N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.), jakož i na odlišné stanovisko soudce Vladimíra Sládečka k nynějšímu nálezu, s nimiž se v názoru na potřebu kvalifikované většiny pléna Ústavního soudu i pro případ zamítnutí návrhu podaného ve věcech uvedených v § 13 zákona o Ústavním soudu, plně ztotožňuji.
3. Na závěr k tomuto problému je snad vhodné upozornit na skutečnost, že soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni nejen ústavním pořádkem, ale rovněž zákonem upravujícím pravidla řízení před Ústavním soudem (čl. 88 Ústavy České republiky). Také z důvodu právní jistoty, legitimity rozhodování a v neposlední řadě formování právního vědomí a veřejného mínění není možné, aby soudní orgán ochrany ústavnosti, byť v rámci svých vnitřních rozhodovacích procesů, sám vybočoval z vymezeného právního rámce pro jeho rozhodování.
K obsahu nálezu:
4. Pokud jde o vlastní obsah nálezu, nesouhlasím s jeho výrokem II (interpretativní výrok) a zčásti nesouhlasím ani s odůvodněním.
5. V souhlasu s většinou pléna jsem neshledal na straně navrhovatele (okresního soudu) nedostatek aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení napadených ustanovení § 153b o. s. ř., neboť je splněna ústavní podmínka, že soud měl použít napadená ustanovení "při řešení věci" (čl. 95 odst. 2 Ústavy), resp. zákonná podmínka, že navrhující soud podává návrh "v souvislosti se svou rozhodovací činností" (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Bezprostřední souvislost s rozhodovací činností je v této věci dána přinejmenším tím, že použití napadených ustanovení navrhl soudu žalobce a v dané procesní situaci mohla být potenciální aplikace těchto ustanovení přijatelná (nešlo by o zjevný exces), byť měl soudce i možnost tato ustanovení naopak nepoužít.