6. Výrok nálezu se ale podle mého názoru měl omezit pouze na zamítnutí návrhu. Platná ústavní a zákonná úprava pravomocí Ústavního soudu a pravidel řízení před ním neobsahuje žádnou normu, na základě níž by byl Ústavní soud oprávněn v rámci abstraktní kontroly ústavnosti právních předpisů vtělovat do nálezů tzv. interpretativní výroky. Ústava zmocňuje Ústavní soud rozhodovat v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy toliko o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, nikoli však současně i o jejich závazném výkladu. Ústava zakotvením systému dělby státní moci nepřevzala koncepci pravomocí ústavního soudu, která u nás platila v době československé federace, jejíž součástí bylo také oprávnění Ústavního soudu ČSFR "dávat podněty ke zdokonalení zákonodárství" (čl. 89 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění ústavního zákona č. 556/1990 Sb.). Nebyla převzata ani pravomoc uvedeného Ústavního soudu podávat výklad ústavních zákonů federace, je-li věc sporná (čl. 5 odst. 1 ústavního zákona č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky). Naší nyní platné ústavní úpravě odpovídá rovněž zákonná úprava pravidel řízení před Ústavním soudem. Podle ní může Ústavní soud v závislosti na výsledku meritorního přezkumu napadené právní předpisy (resp. jejich ustanovení) nálezem buď zrušit (případně též vyslovit pozbytí platnosti prováděcích právních předpisů), nebo návrh zamítnout (§ 70 zákona o Ústavním soudu). Jiné znění výroku nálezu v tomto řízení zákon o Ústavním soudu nepřipouští. S tím souvisí ustanovení § 57 odst. 2 věty první zákona o Ústavním soudu, které pro nálezy vyhlašované ve Sbírce zákonů (§ 57 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) stanoví, že ve Sbírce zákonů se vyhlašují výrok nálezu a taková část odůvodnění, ze které je zřejmé, jaký je právní názor Ústavního soudu a jaké důvody k němu vedly. Tím je Ústavnímu soudu založena rovněž legální legitimace vyjádřit se i ke vhodnosti a přiměřenosti pozitivněprávní regulace konkrétního institutu a jeho aplikační praxe. Formulace právního názoru Ústavního soudu má však své místo v odůvodnění, nikoliv ve výroku nálezu.
Praxi interpretativních výroků, která se v judikatuře Ústavního soudu ustálila (viz nálezy citované v bodu 70 nálezu), by podle mého názoru bylo vhodné opustit. Závazným interpretativním výrokem (čl. 89 odst. 2 Ústavy) totiž Ústavní soud překračuje kompetenční rámec daný mu ústavodárcem jako reprezentantem suverenity lidu a v zásadě nepřiměřeně vstupuje na pole vyhrazené ústavním pořádkem jak moci zákonodárné, tak zejména obecným soudům, čímž narušuje tradiční dělbu moci. Ústavní soud by neměl působit jako třetí komora zastupitelského sboru a aktivní zákonodárce, ale výlučně jako orgán ochrany ústavnosti. Taková role Ústavního soudu spolu s jeho úlohou sjednocovat judikaturu zůstane samozřejmě zcela zachována, jestliže bude dodrženo zákonem stanovené uvedení právního názoru v odůvodnění.
V dané věci je interpretativní výrok II nadto zcela nadbytečný a právní názor Ústavního soudu, který je v něm formulován, jednoznačně vyplývá z odůvodnění nálezu (body 60 až 65).
7. Institut rozsudku pro zmeškání byl zakotven v českém právním řádu v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jeho novelou, a to zákonem č. 171/1993 Sb. s účinností od 1. září 1993 v rámci pokračující transformace právního řádu samostatné České republiky směrem k tradičním institutům kontinentální právní kultury. Základ meritorního soudního rozhodnutí se při rozsudku pro zmeškání neopírá o skutkový stav zjištěný dokazováním, ale o omisivní jednání žalovaného, které se projevuje úplnou absencí procesní aktivity, tzn. že žalovaný v případech, kdy nebylo nařízeno a provedeno přípravné jednání vůbec nereaguje na kvalifikované výzvy ani další úkony příslušného soudu ve věci nebo se sice zúčastní přípravného jednání, ale v obou výše uvedených situacích se bez včasné a řádné omluvy nedostaví na první jednání ve věci samé, a jsou kumulativně splněny i další, zákonem taxativně předvídané podmínky. Jde tedy o důležitý procesní institut, který si již vzhledem k dlouhé době jeho existence v řadě evropských zemí a také k různým variantám jeho úpravy zasluhuje zevrubný věcný přezkum ústavnosti.
Přesto se však nemohu ztotožnit s tím, jak široce Ústavní soud vymezil rozsah svého přezkumu v bodu 25 nálezu, který vede k překročení rámce petitu. Ve svém návrhu totiž navrhovatel napadl jen ustanovení § 153b odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. s tím, že pouze tyto tři odstavce jsou na jím projednávanou věc č. j. 22 C 128/2009 bezprostředně aplikovatelné a zároveň protiústavní.
Důvody, které jsou v nálezu uvedeny pro to, proč mají být přezkumu před Ústavním soudem podrobena i ta ustanovení, jež navrhovatel nenapadl, tj. § 153b odst. 2 a 3 o. s. ř., nepovažuji za právně relevantní. Nedomnívám se, že by koherence a vnitřní propojenost ustanovení § 153b dosahovala takové intenzity, že by jej nebylo možné rozdělit na jednotlivé komponenty a přezkoumat soulad s ústavním pořádkem pouze navrhovatelem napadených norem. Naopak by bylo vhodné držet se v bodě 67 odůvodnění nálezu uvedené zásady soudcovské zdrženlivosti. Argumentace "pahýlem", který by po případném derogačním zásahu Ústavního soudu "nedával sám o sobě žádný smysl", posouvá Ústavní soud do role normotvůrce, která mu ovšem nepřísluší. Není totiž úkolem Ústavního soudu, aby při rušení protiústavního zákonného ustanovení současně také pozitivně "depuroval" zákon či ustanovení, do něhož zasáhl, a dával mu tak ze svého hlediska určitý smysl - to je naopak ústavně zaručená výlučná pravomoc legislativy. K tomu, aby po derogačním zásahu Ústavního soudu nedošlo k vytvoření mezery v účinných ustanoveních zákona, slouží oprávnění Ústavního soudu odložit vykonatelnost nálezu na dobu po jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (čl. 89 odst. 1 Ústavy, § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Navíc použití v nálezu uvedeného argumentu nepřímo předjímá zrušovací rozhodnutí Ústavního soudu a zároveň v případě zamítavého rozhodnutí, které bylo přijato, znemožňuje pro překážku rei iudicatae možnost budoucího případného úspěšného napadení těch ustanovení, která nebyla předmětem navrhovatelova podání. Ústavně konformním postupem by tedy v dané věci bylo držet se petitu.
V této souvislosti není přesný ani argument uváděný v odůvodnění, že "(s)amostatně stojící druhý odstavec (bez zrušeného prvního odstavce) by dokonce žalovaného stavěl do ještě nevýhodnější pozice než stávající úprava ...", protože ustanovení § 153b odst. 2 o. s. ř. se vztahuje specificky právě jen na případ více žalovaných v jedné věci, tudíž by nebyl běžně použitelný pro případy, kdy je žalovaný jen jeden.
8. Pokud jde o samotné věcné důvody pro zamítnutí návrhu obsažené v odůvodnění nálezu, jsem toho názoru, že jak navrhovatel (Okresní soud v Děčíně), tak Ústavní soud se při posuzování ústavnosti napadených ustanovení § 153b o. s. ř. měli vyrovnat také s otázkou souladu platné právní úpravy rozsudku pro zmeškání se základním právem každého na projednání jeho věci v jeho přítomnosti, a to tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod). Podstatnou okolností ve věci souzené navrhujícím obecným soudem totiž bylo, že straně žalované byly žaloba i předvolání k jednání soudu doručovány vyvěšením na úřední desce soudu podle § 49 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 o. s. ř. za užití § 50l odst. 2 o. s. ř. - poté, co doručující orgán uvedl, že žalovaná osoba nebydlí na adrese pro doručování podle § 46b písm. a) o. s. ř. Uvedený postup totiž výrazně ztěžuje možnost žalovaného k projevu vůle, resp. procesní aktivity, a právě tím vytváří překážku nerovnosti stran. Jakkoli souhlasím s názorem většiny pléna Ústavního soudu, že v dané věci byl okresní soud aktivně legitimován k podání návrhu Ústavnímu soudu podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy, které všem soudům ukládá povinnost předložit věc za v něm uvedených podmínek Ústavnímu soudu, jakož i podle souvisejícího ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jež zakotvuje oprávnění soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení v souvislosti se svou rozhodovací činností, (jak je rozvedeno v bodech 17 až 22 odůvodnění), přece jen měl okresní soud ve své argumentaci, a tím spíše pak Ústavní soud v odůvodnění nálezu předně přihlédnout k procesní situaci, která ve věci projednávané obecným soudem skutečně nastala, a nikoli jen k abstraktnímu posuzování principu rovnosti účastníků řízení při aplikaci napadených ustanovení o rozsudku pro zmeškání z hlediska toho aspektu, kdo vydání tohoto rozsudku může soudu navrhnout. Situace, která před okresním soudem reálně vyvstala, totiž nebyla taková, že se k prvnímu jednání dostavil pouze procesně aktivní žalovaný (který by se případně předem nebo při jednání k žalobě vyjádřil), zatímco žalobce se bez omluvy k soudu nedostavil, a žalovaný přesto nemohl vzhledem k napadené platné úpravě navrhnout vydání rozsudku pro zmeškání. Ve skutečnosti tomu bylo v daném případě přesně naopak. K soudu se bez omluvy nedostavil žalovaný, zatímco strana žalobce přítomna byla. Pokud tedy v této situaci navrhl žalobce vydání rozsudku pro zmeškání, pak skutečným ústavněprávním problémem, kterým se měl okresní soud konkrétně zabývat, měla být právě skutečnost, že žalovanému bylo doručováno do vlastních rukou prostřednictvím fikce, takže se o jednání soudu v jeho věci reálně nemusel vůbec dozvědět. Namísto toho se okresní soud začal zaobírat ústavností aplikovaného ustanovení z hlediska hypotetické situace, která však v řízení před ním nenastala. Také odůvodnění nálezu se nechalo převážně svést touto hlavní argumentační linií (tedy zdůvodňováním toho, proč nemá právo navrhnout rozsudek pro zmeškání i žalovaný, popř. zda je absence tohoto oprávnění žalovanému nějak kompenzována), namísto toho, aby více zdůraznilo, že i při platnosti napadené zákonné úpravy rozsudku pro zmeškání mají soudy další nástroje, jimiž mohou zajistit, aby poskytovaly ochranu skutečným, a nikoli fiktivním subjektivním soukromým právům, jak to požaduje nález Ústavního soudu z 20. 6. 2011 citovaný v bodu 40 odůvodnění [sp. zn. I. ÚS 329/08(N 118/61 SbNU), bod 15]. Patří k nim nejen diskreční oprávnění soudu opravňující jej k tomu, aby i při splnění zákonných podmínek pro vydání kontumačního rozsudku jej nevydal, ale např. i pořádková pokuta, kterou lze uložit tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu (§ 53 o. s. ř.) anebo právní institut předvedení, půjde-li o potřebu výslechu (§ 52 o. s. ř.).
9. Institut rozsudku pro zmeškání náleží mezi ty formální nástroje civilního procesu, které jsou výsledkem snahy o zvýšení efektivity a hospodárnosti soudního řízení a o jeho urychlení. Tato snaha je odrazem řešení právní reality, v níž dochází ke zbytečnému protahování soudního řízení i k poškozování oprávněných zájmů účastníků tím, že druhý účastník řízení se svou liknavostí či záměrným jednáním vyhýbá účasti při soudním jednání (viz důvodovou zprávu k zákonu č. 171/1993 Sb. k bodu 18, tisk 229), a která je důsledkem divoké hospodářské a společenské transformace začátku 90. let 20. století, jež zprostředkovaně ovlivnila morální standardy, a tedy i etiku stran hmotněprávních závazků a procesních účastníků. Šlo tedy o jiné poměry, než ve kterých byl přijat a platil rakouský zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní). Nakonec i rakouský civilní řád soudní se vyvíjel, např. původně dle § 397 nebyl brán zřetel na písemná podání, která poslala zmeškaná strana. Na změněnou realitu zákonodárce v roce 1993 musel reagovat, aby co nejvíce zamezil rozdílu mezi právem psaným a reálně fungujícím (law in books and law in action, viz Roscoe Pound. An Introduction to the Philosophy of Law. New Haven: Yale University Press, 1922, kapitola III. The Application of Law). Jak bylo správně konstatováno a podrobněji rozvedeno v odůvodnění nálezu (body 28 až 36), nemůže být v praktickém právním životě procesní rovnost stran absolutní, už jen z povahy pozice obou stran. Důležitá z pohledu Ústavního soudu je ovšem otázka, zda a nakolik intenzita takové nerovnosti narušuje jednotlivá ústavně zaručená i zákonná procesní práva účastníků řízení.
10. V odůvodnění nálezu by v tomto ohledu bylo vhodné dále rozvést skutečnost, že by vyhovění návrhu Okresního soudu v Děčíně a následné přijetí paušalizující úpravy rozsudku pro zmeškání i pro situaci absence žalobce u prvního soudního jednání ve věci vedlo k vytvoření další nerovnosti, totiž nerovnosti právě v neprospěch žalobce. Odůvodnění správně zdůrazňuje, že Ústavní soud opakovaně [souhrnně např. v nálezusp. zn. I. ÚS 2656/12ze dne 7. 5. 2013 (N 78/69 SbNU 321), citovaném v bodu 42 odůvodnění] judikoval, že rozsudek pro zmeškání nemá mít místo tam, kde se projevuje předchozí procesní aktivita žalovaného, tzn. že žalovaný reaguje na kvalifikované výzvy příslušného soudu ve věci (vyjádřil se k podané žalobě, navrhl důkazy ke své obraně atd.). K tomu je však třeba dodat, že vykázal-li procesní aktivitu i žalobce (to činí již podáním žaloby), mohla by způsobit "mechanická" aplikace rozsudku pro zmeškání vůči němu při nedostavení se k prvnímu jednání soudu, opět nepřiměřenou nerovnost účastníků. Možnou a přiměřenou by byla tedy jen jiná forma postihu absence žalobce při prvním jednání soudu, a to forma s důsledkem méně intenzivním, než je postih rozsudkem pro zmeškání. Zatímní soudní praxe ukazuje, že ve většině případů je shoda v osobě dlužníka a žalovaného (tedy hmotněprávního a procesního subjektu) vysoká. V takových případech na rozdíl od věřitele/žalobce dlužník/žalovaný není v dobré víře. Jestliže osoba nesplní včas a řádně a ani v dodatečné lhůtě peněžitý závazek, logicky musí počítat s použitím příslušných právních nástrojů. Věřitel/žalobce v uvedené většině kauz naopak může legitimně očekávat, že při zachování principu neutilitární (komutativní i distributivní) ekvity dosáhne uspokojení svých zájmů. Rozšíření institutu kontumace by tak neznamenalo odstranění nerovnosti účastníků, ale jen její záměnu za nerovnost jinou. Tedy v podstatě nahrazení nerovnosti vyvolané distributivní spravedlností za nerovnost pramenící jen ze spravedlnosti komutativní.
11. Ani návrh, ani nález se v odůvodnění dostatečně nevypořádaly se skutečností, že právní institut zmeškání zahrnuje nejen rozsudek pro zmeškání, ale rovněž zmeškání v přípravném jednání (§ 114c odst. 7 o. s. ř.), kde je nerovnost stran běžně zakotvena. Např. německý civilní soudní řád z 30. ledna 1877 ve svém § 206 počítá s negativními dopady v přípravném jednání jen proti žalovanému, obdobně tak i rakouský civilní řád soudní. Odlišné důsledky zmeškání pro žalobce a žalovaného zná i nový švýcarský civilní soudní řád ze dne 19. prosince 2008.
12. Základní problém dle mého mínění představuje skutečnost, že jak podání navrhovatele, tak argumentace odůvodnění nálezu uvažují zejména o řešení, které by vedlo k zavedení kontumačního rozhodnutí i proti žalobci, tedy k rozšíření formalismu v rámci civilního procesu. Formalismus jako takový v zásadě vždy do určité míry limituje uplatňování zásad rovnosti a plné využití základních práv - u rozsudku pro zmeškání např. zmíněného práva dle článku 38 odst. 2 Listiny. Ačkoliv takový formalismus má z důvodů uvedených výše své praktické odůvodnění, jde spíše o nezbytný institut. Souhlasím s odůvodněním nálezu (bod 67), že bude-li prokázáno, že došlo k podstatné změně společenských okolností, je namístě formalismus vždy omezovat. Proto se domnívám, že správnou cestou k prohlubování ústavně konformní povahy obecně závazných normativních aktů civilního řízení soudního není rozšiřování institutu procesní kontumace, ale naopak její nahrazení ve vhodných případech postupy, jež by záměrnou neúčast účastníků řízení odbouraly a zároveň též zajistily postavení stran, jež obstojí v testu rovnosti a současně umožní plné uplatnění ústavních práv každého. Mohlo by jít o kombinaci nástrojů se vzestupnou intenzitou od materiální motivace (peněžitá pokuta) až po povinné předvedení dotyčného.