Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 23. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 ve věci ústavní stížnosti Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12, proti postupu Krajského soudu v Brně v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2011, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na odročení přezkumného jednání ve vztahu ke všem přihlášeným pohledávkám a které je uvedeno v protokolu o přezkumném jednání č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-27, a všem usnesením přijatým dne 28. března 2011 na schůzi věřitelů, jež jsou uvedena v protokolu o schůzi věřitelů č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-30, jakož i proti rozhodnutím Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a. s., kterými v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 uznal pohledávky přihlášené obchodními společnostmi Javořice, a. s., TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a QAX Services, v. o. s. (dříve RAKOVSKÝ & PARTNERS, v. o. s.), a rozhodnutí JUDr. Stanislava Keršnera, odděleného insolvenčního správce společnosti CE WOOD, a. s., kterým v témže insolvenčním řízení uznal pohledávky přihlášené Mgr. Jiřím Ostravským, insolvenčním správcem dlužníka CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci, za účasti Krajského soudu v Brně, Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a. s., se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, a JUDr. Stanislava Keršnera, odděleného insolvenčního správce společnosti CE WOOD, a. s., se sídlem v Brně, Orlí 492/18, jako účastníků řízení.
I. Ústavní stížnost se v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutím Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a. s., kterými uznal pohledávky přihlášené obchodními společnostmi TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a QAX Services, v. o. s. (dříve RAKOVSKÝ & PARTNERS, v. o. s.), a rozhodnutí JUDr. Stanislava Keršnera, odděleného insolvenčního správce společnosti CE WOOD, a. s., kterým v rámci téhož insolvenčního řízení uznal pohledávky přihlášené Mgr. Jiřím Ostravským, insolvenčním správcem dlužníka CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci, zamítá. II. Ústavní stížnost se v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 ze dne 28. března 2011, přijatému na schůzi věřitelů, jímž byla potvrzena volba členů a náhradníků věřitelského výboru (str. 9 protokolu o schůzi věřitelů č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-30), a usnesení schůze věřitelů z téhož dne, kterým byl ve funkci ponechán insolvenční správce dlužníka CE WOOD, a. s., Mgr. Jiří Ostravský (str. 7 téhož protokolu), zamítá. III. Ve zbytku se ústavní stížnosti odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. května 2011, brojí stěžovatel proti postupu Krajského soudu v Brně (dále též "insolvenční soud"), který v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 dne 28. března 2011 konal a neodročil přezkumné jednání, následně umožnil konání schůze věřitelů, aniž by skončilo přezkumné jednání, a nepřiznal účinky popěrnému úkonu, který stěžovatel na tomto přezkumném jednání učinil, dále že přesvědčoval stěžovatele, aby připustil přezkum svých přihlášených pohledávek, a nakonec že vyloučil přezkoumání přihlášených pohledávek stěžovatele do zvláštního přezkumného jednání. V této souvislosti navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Brně obnovit stav před porušením jeho základních práv tím, že zruší přezkumné jednání konané dne 28. března 2011 nebo alespoň jeho část týkající se pohledávek, které stěžovatel napadl žalobou, a následně nařídí nové přezkumné jednání, přizná popěrným úkonům stěžovatele právní účinky a svolá novou schůzi věřitelů. Ústavní soud by měl zároveň zrušit usnesení tohoto soudu ze dne 28. března 2011, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na odročení přezkumného jednání ve vztahu ke všem přihlášeným pohledávkám a které je obsaženo v protokolu o přezkumném jednání č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-27, a všechna usnesení přijatá téhož dne na schůzi věřitelů, jež jsou uvedena v protokolu o schůzi věřitelů č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-30. Ústavní stížnost směřuje i proti postupu Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a. s. (dále též "insolvenční správce"), který neprovedl přezkoumání stěžovatelem přihlášených pohledávek, ačkoliv tyto byly přihlášeny jako druhé v pořadí a ačkoliv to byl právě stěžovatel, kdo podal návrh na zahájení insolvenčního řízení a jehož přihlášené pohledávky byly největší. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí uvedeného insolvenčního správce, kterými uznal (stěžovatelem popřené) přihlášené pohledávky obchodních společností Javořice, a. s., TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a QAX Services, v. o. s. (dříve RAKOVSKÝ & PARTNERS v. o. s.), a rozhodnutí JUDr. Stanislava Keršnera, odděleného insolvenčního správce společnosti CE WOOD, a. s. (dále též "oddělený insolvenční správce"), kterým v rámci téhož insolvenčního řízení uznal pohledávky přihlášené Mgr. Jiřím Ostravským, insolvenčním správcem dlužníka CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci. Uvedeným postupem a napadenými rozhodnutími mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, za současného porušení čl. 1, 4, 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). S ústavní stížností byl spojen návrh, aby se Ústavní soud podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, usnesl na naléhavosti věci.
II. Shrnutí průběhu relevantní části insolvenčního řízení
2. Dne 7. ledna 2011 bylo k návrhům stěžovatele a dalšího navrhovatele NIKAS družstvo zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníkovi CE WOOD, a. s., IČO 60745479, se sídlem ve Zlíně, Zlínské Paseky 3662 (nyní Stráže 3662); řízení je vedeno před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011. Usnesením ze dne 11. února 2011, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 8:10 hod., uvedený soud konstatoval úpadek dlužníka a stanovil, že bude řešen konkursem. Současně ustanovil jeho insolvenčním správcem Mgr. Jiřího Ostravského a vyzval věřitele dlužníka, kteří doposud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili do 30 dnů od okamžiku zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku. Přezkumné jednání i schůzi věřitelů, která se měla konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání, svolal na 28. března 2011 v 8:30 hodin. Předmětné usnesení nebylo odůvodněno. Dne 11. března 2011 v 9:48 hodin je insolvenční soud zveřejnil znovu, tentokrát již ale s odůvodněním.
3. Stěžovatel uplatnil v insolvenčním řízení 85 pohledávek z obchodního styku v celkové výši 209 059 102,02 Kč (poř. č. přihlášky: 2, poř. č. věřitele: 2). Ze seznamu pohledávek zveřejněného dne 25. března 2011 vyplývá, že insolvenční správce z nich uznal pohledávky stěžovatele ve výši 773 878,11 Kč (konkrétně pohledávky č. 51, 52, 53, 70, 71, 72 a 84) a popřel pohledávky ve výši 205 542 910,24 Kč. K pohledávkám ve výši 2 742 313,67 Kč se nevyjádřil a jejich přezkoumání vyloučil do zvláštního přezkumného jednání. Jako podmíněná jím byla dále uznána přihláška pohledávky obchodní společnosti Javořice, a. s. (poř. č. přihlášky: 144, poř. č. věřitele: 133) ve výši 200 000 000 Kč, která měla představovat možnou budoucí újmu v důsledku zástavní smlouvy uzavřené dne 2. října 2009 mezi touto společností jako zástavcem a stěžovatelem jako zástavním věřitelem a ze smlouvy zástavní k movitým věcem ze dne 7. října 2009, jež zajišťovala pohledávky stěžovatele vůči dlužníkovi až do výše 200 000 000 Kč, a/nebo v důsledku nabytí účinnosti reorganizačního plánu ohledně obchodní společnosti Javořice, a. s. Pokud by stěžovatel dosáhl uspokojení své pohledávky z majetku této společnosti, pak by na straně dlužníka došlo v tomto rozsahu k bezdůvodnému obohacení na její úkor. Předmětná přihláška byla proto podána z procesní opatrnosti ve výši, ve které jsou podle uvedených zástavních smluv pohledávky stěžovatele vůči dlužníkovi zajištěny. Insolvenční správce uznal rovněž přihlášené pohledávky obchodní společnosti TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED (poř. č. přihlášky: 16, poř. č. věřitele: 16) ve výši 80 110 523,11 Kč, jež měly vzniknout z důvodu směnečného rukojemství za výstavce nezaplacené směnky vlastní společnosti Javořice, a. s., a obchodní společnosti QAX Services, v. o. s. (dříve RAKOVSKÝ & PARTNERS, v. o. s.; poř. č. přihlášky: 17, poř. č. věřitele: 17) ve výši 1 816 114,11 Kč, jež měla vzniknout z důvodu neuhrazení odměny za poskytnuté právní služby. Oddělený insolvenční správce JUDr. Stanislav Keršner uznal pohledávku Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci (poř. č. přihlášky: 127, poř. č. věřitele: 118), ve výši 47 573 898,62 Kč, která měla představovat neuhrazené pohledávky s příslušenstvím z titulu provedených přeprav, za opravy vozidel, kontroly provozu čističek a kotelen, z postoupených pohledávek z obchodního styku a z titulu nezaplacených úplat za postoupené pohledávky. Ve vztahu ke všem uvedeným pohledávkám jiných věřitelů učinil stěžovatel v průběhu přezkumného řízení popěrný úkon.
4. V průběhu přezkumného řízení podal stěžovatel návrh na jeho odročení z důvodu, že v insolvenčním rejstříku nebyl v zákonné lhůtě před termínem tohoto jednání, tj. nejpozději dne 25. března 2011 v 8:30 hodin ve smyslu § 189 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), zveřejněn seznam přihlášených pohledávek jako celek. Přezkumné listy byly zveřejněny pouze k některým přihláškám, což mu mělo bránit v tom, aby se na přezkumné jednání a na ně navazující schůzi věřitelů připravil. Insolvenční soud tento návrh nicméně zamítl svým usnesením, které je uvedeno v protokolu o přezkumném jednání č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-27. Protože však v případě některých pohledávek stěžovatele (č. 56 až 69, č. 76 a 77 a č. 82 a 83) nebyl zveřejněn přezkumný list, bylo jejich přezkoumání vyloučeno do zvláštního přezkumného jednání.
5. Na přezkumném jednání, které se konalo dne 28. března 2011, bylo přezkoumáno 18 přihlášených pohledávek z celkového počtu přibližně 150, včetně pohledávek uplatněných přihláškami č. 16, 17 a 127; pohledávky uplatněné přihláškami č. 2 a 144 přezkoumány nebyly. Bezprostředně po ukončení přezkumného jednání se konala schůze věřitelů, na níž insolvenční soud přijal
a) usnesení, podle něhož věřitel CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci, není oprávněn hlasovat na této schůzi věřitelů a věřitel FORESTINVEST Velké Karlovice, a. s., není oprávněn hlasovat o bodu 1 programu této schůze, tedy při rozhodování o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávka byla na přezkumném jednání popřena, pohledávka je vázána na podmínku nebo nebyla zjištěna (str. 4 protokolu o schůzi věřitelů),
b) usnesení, podle něhož je stěžovatel na této schůzi věřitelů oprávněn hlasovat s pohledávkou ve výši 773 878,11 Kč (str. 4 téhož protokolu), a
c) usnesení, podle něhož věřitelé MVM MORAVA, s. r. o., a PASMAN HOLDING, SA nemají právo hlasovat na této schůzi věřitelů (str. 5 téhož protokolu).
6. V další části se schůze věřitelů usnesla na tom, že věřitelům FINPEN, a. s., a FORESTINVEST Velké Karlovice, a. s., nepřiznává jimi požadovaná hlasovací práva (str. 5 a 6 protokolu o schůzi věřitelů) a že dosavadní insolvenční správce má zůstat ve funkci (str. 7 téhož protokolu). Následně se konala volba věřitelského výboru. Ještě před hlasováním věřitelů insolvenční soud přijal
d) usnesení, podle něhož nebude při volbě v blíže specifikovaném rozsahu přihlíženo k hlasu věřitele Česká republika - Česká správa sociálního zabezpečení (str. 7 téhož protokolu).
Poté, co bylo hlasováno o jednotlivých návrzích na volbu členů nebo náhradníků věřitelského výboru, vyhlásil
e) usnesení, kterým se potvrzuje věřitelský výbor ve složení 1. člen: Česká republika - Česká správa sociálního zabezpečení, 2. člen: AREAS BRNO, spol. s r.o., a 3. člen: Lesy města Prostějov, s. r. o., a dále náhradníci Lesy pod Hostýnem, s. r. o., za 2. člena a Utrecht Management, s. r. o., za 3. člena (str. 9 téhož protokolu).
7. Dne 19. září 2011 se konalo v pořadí druhé přezkumné jednání, na němž insolvenční soud přezkoumal dalších 13 přihlášek pohledávek, včetně přihlášky stěžovatele evidované pod č. 2 (viz protokol o druhém přezkumném jednání č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-67). Insolvenční správce uznal přihlášené pohledávky stěžovatele ve výši 3 516 191,78 Kč (z celkové výše 209 059 102,02 Kč), ostatní pohledávky ve výši 205 542 910,24 Kč popřel. Poslední přezkumné jednání se konalo dne 10. prosince 2012 a byly na něm přezkoumány 2 další přihlášené pohledávky (viz protokol o druhém přezkumném jednání č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-123). Schůze věřitelů již nově svolána nebyla.
III. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel má za to, že insolvenční soud svým postupem zasáhl do jeho základních práv a svobod. V první řadě mu vytýká, že dne 11. února 2011 bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení, kterým byl zjištěn úpadek úpadce a prohlášen konkurs na jeho majetek. Zveřejněna byla ovšem pouze jeho zkrácená verze, zatímco úplné znění tohoto usnesení bylo v insolvenčním řízení zveřejněno až 11. března 2011. Za těchto okolností měla lhůta 30 dnů pro přihlašování pohledávek uplynout teprve 11. dubna 2011, neboť pro běh této lhůty bylo relevantní zveřejnění rozhodnutí v plném znění, a nikoliv jen jeho zkrácené verze. Insolvenční soud zároveň neměl respektovat § 137 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož musí být termín přezkumného jednání určen tak, aby se konalo ne dříve než po 7 dnech od uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, což v tomto případě znamenalo nejdříve 19. dubna 2011.
9. Ani insolvenční soud, ani insolvenční správce podle stěžovatele nepostupovali tak, aby žádný z účastníků insolvenčního řízení nebyl nespravedlivě poškozen, nebo naopak zvýhodněn. Tak tomu bylo i v případě neodročení evidentně nepřipraveného přezkumného jednání, k němuž mělo dojít údajně z důvodu procesní ekonomie. V jeho důsledku totiž stěžovatel neměl odpovídající čas k přípravě na něj. Dodržena nebyla ani lhůta pro zveřejnění seznamu přihlášených pohledávek, která podle § 189 odst. 1 insolvenčního zákona činí 3 dny přede dnem konání přezkumného jednání. Částečný seznam byl zveřejněn až v pátek 25. března 2011 mezi 13:23 až 13:42 hodin. Účastníci řízení navíc zařadili na přezkumné jednání přihlášené pohledávky některých věřitelů, které byly stěžovatelem zpochybněny žalobami o určení neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 231 odst. 2 insolvenčního zákona, aniž by o nich bylo v době konání přezkumného jednání rozhodnuto. Pohledávka Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci, byla dokonce uznána, čímž bylo zasaženo do řízení o žalobě o určení neplatnosti právních úkonů. Akceptovat nelze ani postup insolvenčního soudu, který nabádal stěžovatele, aby připustil přezkoumání svých pohledávek, přestože stěžovatel nebyl seznámen se stanoviskem insolvenčního správce k nim. Při tomto přesvědčování měl příslušný soudce dokonce naznačit, jak výhodné by pro věřitele mohlo být, jestliže by své pohledávky nechal přezkoumat, a to přestože již tou dobou měl k dispozici stanovisko insolvenčního správce, podle něhož měly být téměř všechny pohledávky stěžovatele popřeny.
10. Další okruh uplatněných námitek se týká nesprávnosti postupu insolvenčního správce a odděleného insolvenčního správce, kteří nepopřeli přihlášené pohledávky obchodních společností Javořice, a. s., TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a QAX Services, v. o. s. (dříve RAKOVSKÝ & PARTNERS v. o. s.), a Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci. Vycházeje z právních závěrů obsažených v nálezu ze dne 1. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.), stěžovatel uvádí, že pokud by se uplatnil výklad, že neměl před účinností zákona č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tedy před 31. březnem 2011, popěrné právo, pak by jediná možnost zpochybnit pohledávky jiných věřitelů vedla právě přes obdobné oprávnění insolvenčního správce. Sám nicméně zastává výklad opačný, a proto nesprávný postup insolvenčního soudu spatřuje rovněž v tom, že mu nebyla umožněna realizace jeho práva brojit proti pohledávkám jiných věřitelů. V seznamu přihlášených pohledávek jsou jím popřené pohledávky vedeny jako stěžovatelem nepopřené.
11. Uznání pohledávky obchodní společnosti Javořice, a. s., bylo podle stěžovatele zjevně v rozporu s § 183 odst. 3 větou druhou insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, z něhož vyplývá, že osoba, která poskytla zajištění, nemůže přihlásit pohledávku vedle věřitele, který přihlásil zajištěnou pohledávku. Zákon tuto situaci upravuje tak, že osoba poskytující zajištění se v rozsahu poskytnutého plnění ze zajištění stává ze zákona věřitelem namísto věřitele, který uplatnil zajištěnou pohledávku. Insolvenční správce si musel být této skutečnosti vědom, neboť v jiném případě postupoval přesně opačně a přihlášku odmítl z důvodu, že zajištěné pohledávky byly uplatněny věřitelem obligačním (usnesení ze dne 12. července 2010 č. j. KSBR 39 INS 1490/2010-P83-3). Tímto postupem, který byl v rozporu s předchozí rozhodovací praxí, insolvenční soud umožnil, aby ty samé pohledávky měly různý osud, a to v závislosti na tom, kdo je uplatňuje. Důsledkem je snížení váhy hlasů stěžovatele, jakož i jeho nižší uspokojení a s ním spojené porušení jeho základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatel byl v rozporu s § 5 písm. a) insolvenčního zákona nespravedlivě poškozen a nedovoleně znevýhodněn. Nadto bylo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušeno i tím, že insolvenční správce svůj postup nijak neodůvodnil.
12. Insolvenční soud měl stěžovateli odepřít jeho hlasovací práva na první schůzi věřitelů, neboť v rozporu s § 51 odst. 3 insolvenčního zákona o nich rozhodl tak, že je bez návrhu dlužníka, insolvenčního správce nebo některého z věřitelů omezil na rozsah odpovídající jeho pohledávkám ve výši 773 878,11 Kč. Tím mu bylo znemožněno účastnit se na rozhodnutí o tom, kdo bude insolvenčním správcem, a tedy kdo bude spravovat jeho pohledávku. Stejně tak mu bylo zamezeno rozhodnout o složení věřitelského výboru, který se společně s insolvenčním správcem významně podílí na správě majetkové podstaty. Stěžovatel tím byl nejen zásadním způsobem znevýhodněn, nýbrž byla v jeho případě porušena i zásada rovnosti zbraní. Nadto dodává, že soudem aplikovaná domněnka při hlasování na schůzi věřitelů, že pokud se věřitel na schůzi věřitelů zdrží hlasování, má se za to, že hlasuje proti, neměla žádnou zákonnou oporu.
13. Stěžovatel zdůrazňuje, že insolvenční zákon předpokládá konání pouze jednoho přezkumného jednání, přičemž výjimku z tohoto pravidla upravuje pouze v § 192 odst. 2 insolvenčního zákona, který za splnění v něm stanovených podmínek umožňuje vyloučit přihlášené pohledávky do zvláštního přezkumného jednání. Z tohoto důvodu se domnívá, že pokud na přezkumném jednání konaném dne 28. března 2011 nebylo možné přezkoumat všechny přihlášené pohledávky (přezkoumáno bylo pouze 18 z asi 150 přihlášek), insolvenční soud byl povinen toto jednání odročit za účelem toho, aby k jejich přezkoumání (nešlo-li o výše uvedenou výjimku) dojít mohlo. To zároveň znamená, že pakliže se za těchto okolností měla (první) schůze věřitelů konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání, nemělo se tak stát již dne 28. března 2011, kdy ještě přezkumné jednání nebylo řádně skončeno, nýbrž teprve poté, co budou na přezkumném jednání přezkoumány i další přihlášené pohledávky. Nic na tom nemění ani praxe insolvenčních soudů, která konání více přezkumných jednání umožňuje, resp. která připouští vylučování pohledávek některých věřitelů do zvláštního (ve smyslu dalšího) přezkumného jednání. Jejím důsledkem je nepřípustný stav spočívající ve faktickém rozdělení věřitelů do dvou skupin. V první z nich jsou věřitelé, jejichž pohledávky jsou přezkoumávány a zjištěny na přezkumném jednání, a kteří proto mají plná hlasovací práva. Druhá je naopak z přezkumného jednání vyloučena, v důsledku čehož má hlasovací práva pouze podmíněně, a to v závislosti na vůli věřitelů z první skupiny, resp. v závislosti na vůli insolvenčního soudu. Opět tak dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv, zejména k porušení zásady rovnosti zbraní.
14. Insolvenční správce začal se zkoumáním pohledávek stěžovatele přihlášených v pořadí druhou přihláškou až dne 11. března 2011, kdy byla doručena výzva k opravě nebo doplnění přihlášky přímo stěžovateli, a nikoliv jeho právnímu zástupci. K tomu stanovená lhůta 15 dnů přitom končila v den nařízeného přezkumného jednání. Ve výzvě pak insolvenční správce požadoval doložení pohledávek, o kterých již na jednání 9. února 2011 sám řekl, že jsou co do základu důvodné a že odpovídají účetnictví dlužníka, kterým byly v roce 2009 dvakrát uznány. Insolvenční soud je tehdy měl za doložené. Ohledně pohledávek jiných věřitelů, které insolvenční správce uznal, naopak nebylo požadováno nic nebo téměř nic. Uvedený postup vedl k tomu, že na přezkumném jednání dne 28. března 2011 nemohly být z údajných časových důvodů přezkoumány pohledávky stěžovatele. Přezkumný list k nim byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn až dne 29. března 2011, přičemž obsahoval naprosto odlišné stanovisko insolvenčního správce, podle něhož většina pohledávek stěžovatele zanikla v důsledku odstoupení od obchodních kupních smluv, na základě kterých bylo stěžovatelem dodáno zboží úpadci. Jak bylo uvedeno výše, z právního hlediska jde o nesmysl jak vzhledem k textu předmětných smluv, tak vzhledem k § 351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Tento obrat dává smysl pouze ve spojení s výše uvedenými ostatními kroky, které ve své spojitosti měly jednoznačně za cíl omezit stěžovatele jako největšího věřitele v uplatňování jeho práv v insolvenčním řízení, tj. zejména v právu hlasovat na schůzi věřitelů o osobě insolvenčního správce. V projednávané věci je tak patrná řada zásahů insolvenčního soudu, které evidentně vybočily z mezí zákona, ačkoliv právě on by měl hlídat spravedlnost procesu pro všechny jeho účastníky. Stěžovatel nakonec nesouhlasí s tím, že v seznamu přihlášených pohledávek jsou jeho pohledávky, které uplatnil na základě exekutorského zápisu (tedy veřejné listiny), označeny jako nevykonatelné.
15. Nestandardní postup soudu a insolvenčních správců v projednávané věci postrádá podle stěžovatele jakýkoliv rozumný smysl. Soudem zdůrazňovaná procesní ekonomie sice vedla k velmi brzkému nařízení a následnému konání, resp. neodročení, přezkumného jednání, následně však soud zůstal v insolvenčním řízení nečinný. Z tohoto důvodu není vůbec zřejmé, jaký legitimní cíl je soudem a insolvenčními správci sledován. Je totiž nepříjemným faktem, že jejich postup lze logicky vysvětlit pouze tím, že v insolvenčním řízení existuje snaha o vytěsnění stěžovatele z insolvenčního řízení, resp. snaha favorizovat určitou skupinu věřitelů. Závěrem stěžovatel dodává, že veškeré jeho kroky činěné na úrovni podústavního práva (návrh na odročení, námitka podjatosti, popěrné úkony, žaloby o určení neplatnosti právních úkonů) jsou ignorovány nebo zamítány bez toho, aby měl možnost se tomuto počínání účinně bránit. Z tohoto důvodu se může domáhat ochrany svých práv jen prostřednictvím ústavní stížnosti.
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 (veřejně přístupný též v elektronické verzi), s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí. Následně vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
17. Ústavní stížnost byla dne 20. července 2012 zveřejněna v insolvenčním spise pod č. j. KSBR 39 INS 228/2011-D-20, a tudíž se s jejím obsahem mohli seznámit i všichni ostatní účastníci insolvenčního řízení.
IV./a Vyjádření Krajského soudu v Brně
18. Krajský soud v Brně se vyjádřil prostřednictvím soudkyně Mgr. Evy Krčmářové, která tento spis převzala jako zastupující soudkyně v souladu s rozvrhem práce z důvodu, že v první polovině listopadu 2011 byl dočasně zproštěn funkce soudce Mgr. Jan Kozák, jemuž byla tato věc původně přidělena. Své vyjádření ze dne 21. listopadu 2011 proto podal s výhradou, že vzhledem k uvedené změně v obsazení soudu není schopen poskytnout Ústavnímu soudu jakékoliv autentické informace o motivaci insolvenčního soudu v době, kdy činil postupy kritizované stěžovatelem.
19. Úvodem svého vyjádření vyslovil insolvenční soud pochybnost ohledně přípustnosti ústavní stížnosti, která v podstatné části nesměřuje vůči rozhodnutím soudu, nýbrž vůči jeho postupu. Ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele pak uvedl, že ačkoliv dne 11. února 2011 bylo zveřejněno pouze zkrácené znění rozhodnutí o prohlášení konkursu (č. j. KSBR 39 INS 228/2011-A-23), případné vady jeho odůvodnění nemohly být důvodem jeho nicotnosti, a nelze mu proto upřít, že vyvolalo právní následky. Stěžovatel navíc v rámci přezkumného jednání nevznesl námitky proti konstatování insolvenčního soudu učiněnému v jeho úvodu, že oznámení o svolání přezkumného jednání bylo uveřejněno v insolvenčním rejstříku již 11. února 2011. Termín konání tohoto jednání byl proto určen plně v souladu s § 136 odst. 2 písm. g) a § 137 odst. 2 insolvenčního zákona.
20. Argumentace stěžovatele je podle insolvenčního soudu nesprávná i v té části, ve které je namítáno neodročení přezkumného jednání. Vychází totiž z chybného počítání lhůty podle § 189 odst. 3 insolvenčního zákona, která je obdobná konstrukci použité např. v § 153b odst. 1 občanského soudního řádu. Třetím dnem počítaným zpětně od pondělí 28. března 2011 (kterýžto den se do běhu lhůty nezapočítává) je právě pátek 25. března 2011, kdy byly příslušné seznamy v souladu se zákonem zveřejněny. Údaj o hodině a minutě zveřejnění je pro počítání běhu lhůt určených podle dnů právně bez významu. Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje podle seznamu, který připravuje insolvenční správce a jehož úpravy soud sám neprovádí. Skutečnost, že stěžovatel napadl některé pohledávky žalobou podle § 231 odst. 2 insolvenčního zákona, jejich přezkumu nijak nebrání.
21. Domnívá-li se stěžovatel, že insolvenční správce nebo zvláštní správce uznáním některých pohledávek porušili své povinnosti, má vůči nim k dispozici žalobu na náhradu škody tím způsobenou. V žádném případě není namístě zásah Ústavního soudu, když stěžovatel potud dozajista nevyčerpal všechny procesní prostředky k nápravě údajně nesprávného stavu. Představa, že by každé uznání pohledávky insolvenčním správcem (jež je ve výlučné pravomoci insolvenčního správce a do kterého není insolvenční soud oprávněn zasáhnout) bylo důvodem k zásahu Ústavního soudu, je nesprávná. Tím by se totiž ocitl v roli další instance zkoumající "správnost", a nikoliv "ústavnost" postupů insolvenčního správce. Jakkoliv byla otázka účinků popření pohledávky věřitelem v době konání přezkumného jednání sporná, praxe obecných soudů se prostřednictvím odvolacích soudů po počátečním váhání ustálila v závěru, že i popěrným úkonům věřitelů realizovaným po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 mají být přiznány odpovídající účinky [srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2011 sp. zn. MSPH 60 INS 628/2011, VSPH 715/2011 nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2011 sp. zn. KSBR 24 (28) INS 11584/2010, 2 VSOL 337/2011]. Proti usnesení insolvenčního soudu o neúčinnosti popření (o tom, že se k popření nepřihlíží) je navíc přípustné odvolání, což znamená, že i v případě negativního postoje insolvenčního soudu k účinkům popření má stěžovatel k dispozici obranu ve formě instančního soudního přezkumu. Po vyjasnění okruhu úkonů, jež může zastupující soudkyně ve věci činit, tedy bude ohledně stěžovatelových popěrných úkonů nepochybně postupováno způsobem odpovídajícím účinnému popření pohledávky. Ve stejné logice lze zároveň přiznat právní účinky i popěrnému úkonu stěžovatele ve vztahu k přihlášené pohledávce obchodní společnosti Javořice, a. s. Insolvenční soud upozorňuje, že v případech, kde osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, přihlásily pohledávku v rozporu s jeho § 183 odst. 3, není oprávněn takto přihlášenou pohledávku odmítnout. V případě předmětné pohledávky navíc zatím nedošlo k jejímu přezkoumání (nebyla předmětem přezkumu ani na prvním přezkumném jednání z 28. března 2011, ani na druhém z 19. září 2011), pročež zatím nebyla vyjasněna její podstata ve smyslu § 183 insolvenčního zákona.
22. Ve vztahu k námitce odepření hlasovacích práv insolvenční soud podotkl, že z jeho protokolace je zřejmé, že návrh na rozhodnutí o hlasovacím právu věřitele (i prostřednictvím odkazu na závěry vtělené do přezkumného listu o stěžovatelových pohledávkách) uplatnil ve shodě s § 51 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011. Stěžovatel na schůzi věřitelů proti jeho postupu nevznesl žádné výhrady ani se o nápravu tohoto stavu přímo na schůzi věřitelů včas nepokusil. Nevyužil ani prostředky nápravy, které mu v této souvislosti nabízí insolvenční zákon, např. návrh či podnět ke svolání další schůze věřitelů se stejným programem ve smyslu jeho ustanovení § 47, při které by tvrzené pochybení mohlo být napraveno bez zásahu Ústavního soudu. Pakliže se stěžovatel na schůzi věřitelů zdržel hlasování, znamená to, že nehlasuje "pro", a tudíž je logické, že se jeho hlas považuje za hlas "proti" návrhu.
23. Insolvenční soud nesouhlasí s námitkou, že insolvenční zákon zná (s výjimkou zvláštního přezkumného jednání podle § 192 odst. 4 insolvenčního zákona, o které v projednávané věci nešlo) pouze jedno přezkumné jednání, které trvá do doby, než jsou přezkoumány všechny včas a řádně přihlášené pohledávky. Podle praxe insolvenčních soudů (stejně jako předtím praxe k neukončovanému procesu odstraňování vad přihlášky) nemusí být (ač je vhodné, aby bylo) přezkumné jednání svolané rozhodnutím o úpadku jediným přezkumným jednáním. To ostatně předpokládá i § 137 odst. 2 insolvenčního zákona, jenž v daných souvislostech tím, že používá obratu "termín prvního přezkumného jednání", dostatečně jasně naznačuje, že je-li to zapotřebí, může být svoláno i "druhé" přezkumné jednání. Ústavní stížnost tedy v dotčeném ohledu buduje své závěry na opomenutí příslušných ustanovení insolvenčního zákona.
24. Závěrem insolvenční soud poznamenal, že stěžovatel, jenž namítá nepřezkoumání svých pohledávek insolvenčním správcem, nemůže v této části ústavní stížnosti těžit z vlastní neopatrnosti a nedbalosti. Určujícím (a prvotním) důvodem, pro který nemohly být jeho pohledávky přezkoumány již při prvním přezkumném jednání, byla skutečnost, že nebyl schopen přihlásit pohledávky řádně (přihláška měla vady vyžadující jejich odstranění). Ostatně, průběh druhého přezkumného jednání (při němž byla stěžovatelova pohledávka popřena) potvrzuje, že stěžovatel by na tom byl z hlediska práv, jejichž ochrany se touto argumentací domáhá, stejně, i kdyby přezkum jeho pohledávek mohl proběhnout při prvním přezkumném jednání. Ze všech těchto důvodů by ústavní stížnost měla být odmítnuta.
IV./b Vyjádření insolvenčního správce
25. Insolvenční správce Mgr. Jiří Ostravský ve svém vyjádření ze dne 18. listopadu 2011 vyslovil názor, že předmětná ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance obecného soudnictví. I kdyby připustil, že v projednávané věci mohlo dojít k nějakému porušení ústavně zaručených práv, mohlo se tak stát pouze v intenzitě natolik nízké, že se o ochraně ze strany Ústavního soudu nedá hovořit. Ve shodě s insolvenčním soudem konstatuje, že přezkumné jednání nebylo nařízeno předčasně, neboť zveřejnění (byť zkráceného) usnesení o úpadku v insolvenčním rejstříku vyvolalo právní účinky, jež jsou se zveřejněním rozhodnutí o úpadku a o jeho řešení konkursem spojeny.
26. V další části svého vyjádření uznal, že při zveřejnění kompletního seznamu pohledávek nebyla dodržena lhůta tří dnů před konáním přezkumného jednání ve smyslu § 189 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, což bylo způsobeno výjimečnou skutkovou i právní složitostí pohledávek stěžovatele. Nebylo povinností správce tyto pohledávky uznat, k čemuž podrobně uvádí důvody, které jej vedly k názoru opačnému. Rovněž nelze opominout, že nedodržením předmětné lhůty nevznikla stěžovateli žádná újma. Stěžovatel dostal na výběr, zda chce, aby jeho pohledávky byly přezkoumány již na přezkumném jednání dne 28. března 2011, anebo až na přezkumném jednání dalším, přičemž se rozhodl pro druhou alternativu. V důsledku toho byly přezkoumány až na přezkumném jednání konaném dne 19. září 2011, přičemž až do té doby mohl jako věřitel libovolně nakládat se svou přihláškou. Názor stěžovatele, podle něhož do rozhodnutí o žalobě na neplatnost právního úkonu, který založil přihlášenou pohledávku, nesmí být taková pohledávka přezkoumána, je podle názoru insolvenčního správce nesprávný a bez jakékoliv ústavněprávní relevance.
27. Pokud jde o rozhodnutí insolvenčního správce, jimiž uznal pohledávky, jejichž platnost byla (při tehdejší absenci popěrného práva) rozporována stěžovatelem, insolvenční správce uvádí, že v současné době již není pochyb o tom, že insolvenční věřitelé disponovali již před novelou insolvenčního zákona popěrným právem. Ve svém vyjádření se podrobně zabýval i otázkou uznání pohledávky obchodní společnosti Javořice, a. s. Podle jeho názoru bylo smyslem § 183 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, promítnutí těch hmotněprávních poměrů, kde se osoba zajišťující závazek úpadce dostane plněním věřiteli sama do právní pozice původního věřitele (např. v případě ručení). Tato situace však nenastává v případě zástavního práva. Zástavní dlužník se totiž plněním za obligačního dlužníka nedostává do právní pozice původního věřitele, nýbrž do pozice nového věřitele z titulu bezdůvodného obohacení. Hmotněprávní pohledávka zástavního dlužníka je dána z jiného důvodu než pohledávka původního věřitele. Argumentace opačným postupem v jiné věci není pro posouzení ústavní stížnosti relevantní, když navíc v té, na kterou poukazuje stěžovatel, se jednalo o pohledávky z titulu nějaké formy ručení (tedy z jiného důvodu). Za nesmyslný označil insolvenční správce i závěr o tom, že z důvodu podmíněného uznání pohledávky uvedené společnosti vznikla stěžovateli újma v podobě nižšího uspokojení jeho pohledávek, neboť jakýkoliv nárok v insolvenčním řízení by jí mohl vzniknout pouze v případě, že by plnila v téže výši z titulu zástavního práva. Společnost Javořice, a. s., se rovněž neúčastnila dotčené schůze věřitelů, a tudíž na ní ani nehlasovala.
28. Případné pochybení spočívající v tom, že o hlasovacích právech stěžovatele bylo rozhodnuto soudem podle § 51 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011, bez návrhu, v žádném případě nedosahuje ústavněprávní intenzity. V tomto směru stěžovatel odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž tento zaujal zdrženlivý postoj ve vztahu k přezkumu procesních rozhodnutí v insolvenčním řízení. O důležitosti napadeného rozhodnutí z hlediska možného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele svědčí i to, že v jeho případě zákonodárce nezakotvil ani opravný prostředek.