29. Konstrukce stěžovatele o nekončícím (odročovaném) přezkumném jednání a o zvláštním přezkumném jednání jsou podle insolvenčního správce na první pohled nekompatibilní jak s textem zákona, tak s masivní insolvenční praxí. Kupříkladu § 137 odst. 3 insolvenčního zákona hovoří o tom, že schůze věřitelů se má konat po skončení přezkumného jednání. Pokud by se skončením přezkumného jednání mínil až okamžik, kdy jsou přezkoumány zásadně všechny přihlášky (jak navrhuje stěžovatel), konala by se schůze věřitelů v naprosto neurčitý časový okamžik, a to i s ohledem na pohledávky zahraničních věřitelů, kterým lhůty k podání přihlášek plynou zcela individuálně. V ustanovení § 137 odst. 2 insolvenčního zákona se také výslovně hovoří o prvním přezkumném jednání, což implikuje možnost konání dalších přezkumných jednání. Ve vztahu k zařazení přezkumu pohledávek na zvláštní přezkumné jednání stěžovatel poznamenává, že se tak stalo ze stěžovatelova vlastního rozhodnutí. Kromě toho není v zákoně zakotvena žádná posloupnost, v jaké by měl správce přihlášené pohledávky přezkoumávat. Takovéto hledisko by nakonec bylo i kontraproduktivní, např. když se správce hned na začátku na určité pohledávce "zasekne" a kvůli jejímu řešení nestihne analyzovat desítky dalších, v zásadě triviálních pohledávek jiných věřitelů. V této optice nemůže překvapit, že analýza pohledávek stěžovatele probíhala celou dobu od rozhodnutí o úpadku a skončila až několik málo dní před přezkumem. Závěrem svého vyjádření navrhl insolvenční správce odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
IV./c Vyjádření odděleného insolvenčního správce
30. Oddělený insolvenční správce JUDr. Stanislav Keršner se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV./d Replika stěžovatele
31. Stěžovatel ve své replice ze dne 16. února 2012 reagoval na obě výše uvedená vyjádření účastníků řízení, přičemž setrval na svém původním návrhu i argumentaci. Ve vztahu k argumentaci insolvenčního soudu dodal, že ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti rozhodnutím soudu a tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, vůči nimž nelze podat opravný prostředek. Dále zdůraznil, že sám nebrojí proti nedostatkům odůvodnění zkráceného znění rozhodnutí o úpadku, nýbrž pouze proti tomu, že nebyla dodržena lhůta k nařízení přezkumného jednání, která se mohla odvíjet teprve od zveřejnění tohoto usnesení v plném znění. Zpochybňuje i závěr insolvenčního soudu, podle něhož existuje konstantní judikatura v otázce popěrného práva věřitelů, kdy je popěrný úkon učiněn v insolvenčním řízení, v němž byl úpadek dlužníka zjištěn před účinností novelizace insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011 Sb.
32. Rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacích právech podle § 51 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011, bez návrhu považuje stěžovatel za obcházení zákona. Iniciováním další schůze věřitelů by nicméně akceptoval v ústavní stížnosti popsaný protiústavní procesní postup insolvenčního soudu. Praxe konání více přezkumných jednání je podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem, protože umožňuje insolvenčním správcům rozdělovat věřitele do dvou kategorií s různým procesním postavením. Ustanovení § 137 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona se týká oddlužení, o které ovšem v předmětném insolvenčním řízení nejde. Nadto výraz "první přezkumné jednání" je třeba vyložit v tom smyslu, že insolvenční zákon umožňuje konání zvláštního přezkumného jednání (případně i několika zvláštních přezkumných jednání) podle § 192 odst. 2 insolvenčního zákona, které se z povahy věci musí konat až jako druhé či další v pořadí.
33. V další části svého vyjádření se stěžovatel zabýval argumentací insolvenčního správce. Předně uvedl, že jeho právní závěr, podle něhož se k nastoupení účinků doručení vyžaduje, aby bylo rozhodnutí doručeno v úplném znění, má oporu v nálezu ze dne 27. srpna 2009 sp. zn. II. ÚS 264/09 (N 190/54 SbNU 351). Protože dne 11. února 2011 bylo zveřejněno (a tudíž doručeno) pouze zkrácené znění rozhodnutí o úpadku, a nikoliv rozhodnutí jako celek, nelze od tohoto okamžiku počítat lhůtu k podání přihlášek pohledávek. Insolvenční správce podle stěžovatele nedostál své povinnosti vykonávat svou činnost tak, aby neporušoval ústavně zaručená základní práva a svobody, ačkoliv bylo jeho povinností je chránit. Přezkum přihlášek měl probíhat chronologicky, přičemž jestliže byly některé pohledávky založeny na složitém skutkovém základě, insolvenční správce je měl přezkoumat co nejdříve. V projednávané věci nakonec stihl přezkoumat daleko složitější pohledávky než pohledávku stěžovatele, včetně pohledávky společnosti Javořice, a. s. Tím se dopustil diskriminačního postupu, který byl zvýrazněn tím, že v případě jiných věřitelů k výzvě k doplnění svých přihlášek nepřikročil, když kladl rozdílné nároky na přihlášky pohledávek. Výsledek přezkumu její přihlášky byl navíc ten, že přestože podle insolvenčního správce zajištěné pohledávky ve své většině neexistují (byly jím popřeny), pohledávka uplatněná uvedenou společností z titulu zajištění (zástavního práva) existuje (byla jím uznána). Insolvenční správce tak vlastně dospěl k závěru o existenci zajištění neexistujících pohledávek.
34. Insolvenční správce zamlčel, v čem spatřuje důvody neexistence pohledávek, resp. zveřejnil je až na přezkumném jednání dne 28. března 2011, čímž stěžovateli znemožnil, aby na ně mohl do konce tohoto přezkumného jednání reagovat. V tomto smyslu je třeba nahlížet i na jeho "možnost volby", zda mělo k přezkumu jeho pohledávek dojít na tomto nebo zvláštním přezkumném jednání. Pokud by neodmítl nabídku insolvenčního soudu, byly by jeho pohledávky popřeny již na prvně uvedeném jednání, aniž by měl jakoukoliv možnost popření předejít.
35. Nesouhlas vyjádřil stěžovatel i se závěrem, že se § 183 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, neuplatní v případě zástavního dlužníka. Z hlediska insolvenčního práva je podstatné, že nároky stěžovatele a zástavního dlužníka Javořice, a. s., vůči obligačnímu dlužníkovi (úpadci) se vzájemně vylučují, což je řešeno právě v uvedeném ustanovení, podle něhož nemůže zástavní dlužník přihlásit svou pohledávku, jestliže je již přihlášen věřitel. Jen takovýto výklad označuje stěžovatel za ústavně konformní.
36. Ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu, na kterou odkázal insolvenční správce, stěžovatel uvedl, že z jejího hlediska je pro hodnocení postupu insolvenčního soudu a insolvenčního správce podstatné to, zda byla v konkrétním případě poskytována ochrana práv věřitelů. V předmětném řízení tomu tak ovšem nebylo, neboť insolvenční správce se nijak nepokusil získat zpátky majetek úpadce, který měl být z jeho majetkové podstaty zcizen "v důsledku masivního prodeje". Nijak se nepokusil o objasnění, co se stalo s majetkem za asi 250 mil. Kč. Podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona přitom platí, že nepodá-li insolvenční správce v prekluzivní lhůtě jednoho roku ode dne účinků rozhodnutí o úpadku odpůrčí žalobu, odpůrčí nárok zanikne. Nadto insolvenční správce nestihl včas přezkoumat pohledávky některých věřitelů. Na přezkumném jednání dne 28. března 2011 byly přezkoumány pohledávky uplatněné jen v 18 z asi 150 přihlášek pohledávek, další jejich část byla přezkoumána až dne 19. září 2011 a zbylá část dokonce doposud přezkoumána nebyla. Kromě toho nebyla doposud vyjasněna ani otázka pasiv majetkové podstaty majetku. Je to naopak stěžovatel, kdo musí insolvenčního správce upozorňovat na možné úniky majetku, ze kterého by mohli být uspokojováni věřitelé úpadce. Insolvenční soud ani věřitelský výbor v tomto směru nápravu nesjednaly.
37. Závěrem své repliky stěžovatel upozornil na to, že insolvenční soud a insolvenční správce mají moc předem určit průběh insolvenčního řízení tím, jak provedou přezkum pohledávek, jak bude ustaven věřitelský výbor a kdo bude jmenován insolvenčním správcem. Proti uplatnění této moci neexistuje na úrovni podústavního práva možnost obrany. Z tohoto důvodu musejí oba postupovat v insolvenčním řízení se zvláštním zřetelem na ústavně zaručená základní práva účastníků insolvenčního řízení, protože na jejich činnost v mnoha ohledech bezprostředně nedohlíží odvolací instance. Pokud přitom tyto subjekty selhávají, pak nezbývá než zásah Ústavního soudu. Předmětná ústavní stížnost má navíc i obecný dosah, protože se jí brojí proti praxi insolvenčního soudu, který neprovádí přezkum pohledávek na jednom přezkumném jednání, ale i na zvláštních přezkumných jednáních, která jsou nařizována v rozporu s insolvenčním zákonem. Insolvenční správce nesmí postupovat libovolně a vybírat si, které pohledávky budou na přezkumném jednání přezkoumávány. Konečně stěžovatel poukazuje na okolnost, že některé zásahy do ústavně zaručených základních práv stěžovatele jsou insolvenčním soudem a insolvenčním správcem obhajovány s poukazem na pouhý jazykový výklad ustanovení insolvenčního zákona, navíc vytržených z kontextu.
IV./e Změna soudce zpravodaje
38. Soudcem zpravodajem byl v projednávané věci původně určen soudce František Duchoň, jehož funkce zanikla uplynutím dne 6. června 2012, kdy skončilo jeho funkční období. Následně byl v souladu s rozvrhem práce určen novým soudcem zpravodajem Pavel Rychetský.
IV./f Upuštění od ústního jednání
39. Ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
V. Podmínky projednání ústavní stížnosti
40. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí a postupu, musel se vypořádat s otázkou, zda k tomu jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel formuloval v petitu ústavní stížnosti dvanáct samostatných stížnostních návrhů, se přitom v první řadě zabýval otázkou, zda a v jakém rozsahu je jeho ústavní stížnost přípustná.
V./a Obecně k přípustnosti ústavní stížnosti proti některým rozhodnutím přijatým v insolvenčním řízení
41. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].
42. K posouzení toho, zda jsou v případě nemeritorního rozhodnutí obě uvedené podmínky přípustnosti splněny, nepostačuje pouhé konstatování, že jej nelze napadnout opravným prostředkem. Rovněž musí být zvažován význam tohoto rozhodnutí z hlediska řízení jako celku (jeho výsledku) a efektivnost a nezbytnost jeho zrušení k tomu, aby byla dotčenému účastníkovi efektivně poskytnuta ochrana jeho základních práv a svobod. Jestliže by totiž vyloučení opravného prostředku bylo opodstatněno tím, že nezákonnost nebo nesprávnost určitého nemeritorního rozhodnutí mohla mít z hlediska základních práv a svobod nanejvýš nepatrný průmět do výsledku řízení nebo by se jejich ochrany bylo možné domoci jiným způsobem v dalším průběhu řízení, pak by jen stěží mohl obstát závěr, že by měl mít dotčený jednotlivec pro tyto případy k dispozici přímo ústavní stížnost. Její přípustnost by zde vylučoval její účel, jakož i její subsidiarita vůči ostatním zákonným procesním prostředkům ochrany práva.
43. Ústavní stížnost směřuje v první řadě proti rozhodnutím insolvenčního správce, jimiž byla co do pravosti, výše nebo pořadí uznána nebo popřena přihlášená pohledávka některého z přihlášených věřitelů. Tato rozhodnutí mají sice toliko formu stanoviska vyjádřeného v seznamu přihlášených pohledávek (§ 189 insolvenčního zákona), jenž je přílohou protokolu z přezkumného jednání, v případě, že tyto pohledávky byly přezkoumány na přezkumném jednání, však jimi dochází k závaznému určení některých práv a povinností věřitele v rámci insolvenčního řízení, zahrnujících hlasování a účast ve věřitelských orgánech či právo na poměrné uspokojení jeho pohledávky. Účinky těchto rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, mohou být překonány pouze rozhodnutím soudu nebo smírem, kterým se skončí příslušný incidenční spor, nebo zpětvzetím popření pohledávky. Vzhledem k tomu, že insolvenční správce uznáním nebo popřením přihlášené pohledávky autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech věřitelů, nelze mu v rámci tohoto právního vztahu přiznat rovnoprávné postavení. Při výkonu své činnosti nevystupuje jako jejich zástupce, nýbrž vykonává zákonem svěřenou pravomoc (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10, oddíl V).
44. Ústavní soud považoval v minulosti za přípustnou ústavní stížnost, která směrovala proti rozhodnutí insolvenčního správce o popření nebo nepopření přihlášené pohledávky podle insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011, tedy podle zákonné úpravy, která nepřipouštěla popření pohledávky jednotlivými věřiteli (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10, usnesení ze dne 18. února 2010 sp. zn. II. ÚS 1412/09 - dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podle tehdejší zákonné úpravy totiž věřitelé neměli jiný právní prostředek, kterým by mohli dosáhnout popření pohledávky jiného věřitele, než její popření insolvenčním správcem (usnesení ze dne 19. února 2014 sp. zn. I. ÚS 2832/11, bod 13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ke změně relevantní právní úpravy došlo až novelizací provedenou zákonem č. 69/2011 Sb., která v § 192 odst. 1 insolvenčního zákona (jde o ustanovení, jež bylo před touto novelou částečně zrušeno nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/10) zakotvila popěrné právo věřitelů. Na rozdíl od popěrného úkonu insolvenčního správce nemá popření pohledávky věřitelem vliv na hlasovací právo věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena (§ 51 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 31. března 2011), o rozsahu jejich hlasovacího práva však může na návrh dlužníka, insolvenčního správce nebo některého z věřitelů s ohledem na spornost pohledávky rozhodnout jinak insolvenční soud (§ 51 odst. 3 insolvenčního zákona, v témže znění). Tím do budoucna pozbyly relevanci důvody, které původně opodstatňovaly závěr o přípustnosti ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím insolvenčního správce. Závěr o její nepřípustnosti se ovšem uplatní pouze tehdy, bylo-li toto rozhodnutí vydáno podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 31. března 2011 (odlišně Ústavní soud postupoval pouze v usnesení sp. zn. I. ÚS 2832/11, v němž se však otázkou přípustnosti ústavní stížnosti výslovně nezabýval). V případě, že bylo vydáno na základě předchozí právní úpravy, je ústavní stížnost proti němu nadále přípustná.
45. Požadavek konečnosti rozhodnutí, byť jen ve vztahu k určité specifické fázi insolvenčního řízení, není v případě předmětného stanoviska insolvenčního správce splněn v případě, že přihlášená pohledávka nebyla přezkoumána na příslušném přezkumném jednání. Je tomu tak z toho důvodu, že teprve poté z něj lze vyvozovat výše uvedené právní následky pro další průběh insolvenčního řízení. Zároveň již v tomto období nemůže insolvenční správce své stanovisko změnit (§ 192 odst. 2 insolvenčního zákona a contrario).
46. Jsou-li splněny výše uvedené podmínky přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí insolvenčního správce, Ústavní soud věcně projedná předmětnou ústavní stížnost přihlášeného věřitele pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím byla popřena jeho přihlášená pohledávka nebo uznána přihlášená pohledávka jiného věřitele. Jen v těchto případech by totiž tato rozhodnutí mohla mít negativní vliv na rozsah jeho práv v rámci insolvenčního řízení, včetně toho, v jaké výši budou jím přihlášené pohledávky uspokojeny.
47. Pokud jde o jednotlivá rozhodnutí přijatá na schůzi věřitelů, Ústavní soud se musel zvlášť vypořádat s otázkou přípustnosti ústavní stížnosti nejen ve vztahu k usnesením, která v jejím průběhu činí insolvenční soud, nýbrž též k usnesením přijímaným přímo schůzí věřitelů (bez následného potvrzení ze strany insolvenčního soudu). Schůze věřitelů představuje zvláštní formu jednání insolvenčního soudu, která umožňuje zohlednit stanovisko jednotlivých věřitelů při přijímání některých rozhodnutí v rámci insolvenčního řízení. Současně jí ale lze přiznat i postavení zvláštního orgánu, který v určitém rozsahu (v závislosti od konkrétního oprávnění) přímo vykonává státní moc. Je pravidlem, že kterýkoliv z věřitelů, kteří hlasovali proti přijetí usnesení schůze věřitelů, může v průběhu této schůze navrhnout zrušení tohoto usnesení. Insolvenční soud přitom návrhu vyhoví, jestliže usnesení odporuje společnému zájmu věřitelů (§ 54 insolvenčního zákona). Výjimku představují pouze její usnesení podle § 29 odst. 1 (odvolání a ustanovení insolvenčního správce) nebo § 51 odst. 1 insolvenčního zákona (rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena) a dále usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku, o reorganizačním plánu nebo o způsobu oddlužení.
48. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti je splněna v případě usnesení schůze věřitelů, kterým se podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce nebo kterým jej ponechává v jeho funkci. Hlasování o dosavadním insolvenčním správci je podle § 48 odst. 2 insolvenčního zákona obligatorní součástí programu schůze věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání. Smyslem tohoto oprávnění, jakož i navazujícího oprávnění ustanovit nového insolvenčního správce, je posílení postavení věřitelů, kteří takto mohou přímo rozhodovat o jeho osobě. Insolvenční soud nemůže odvolání jím ustanoveného insolvenčního správce nijak zvrátit. V případě tohoto usnesení ani nerozhoduje o návrhu na jeho zrušení, ani jej svým usnesením nepotvrzuje (jak je tomu např. v případě rozhodnutí o způsobu řešení úpadku) či nenahrazuje (jak je tomu v případě usnesení podle § 51 odst. 1 věty za středníkem, kterým se rozhoduje o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena v případě, že jim tato hlasovací práva nepřiznala schůze věřitelů). Insolvenčního správce ustanoveného schůzí věřitelů zároveň může nepotvrdit jen za předpokladu, že nesplňuje zákonem stanovené podmínky.
49. Nesprávný postup insolvenčního soudu, který předchází usnesení schůze věřitelů, včetně jeho rozhodování o hlasovacích právech, může ve svém důsledku znamenat zkrácení práv jednotlivých věřitelů. Případné porušení jejich ústavně zaručených základních práv, k němuž by takto mohlo dojít, by totiž nebylo možné napravit ani v dalších fázích insolvenčního řízení. Schůze věřitelů by sice podle § 31 odst. 1 insolvenčního zákona mohla i poté navrhnout odvolání insolvenčního správce, tomuto návrhu by již ovšem insolvenční soud nemusel vyhovět. O odvolání by zde již nerozhodovala přímo schůze, nýbrž právě insolvenční soud, který by měl mnohem širší možnost uvážení (k odvolání musí existovat důležité důvody). Usnesení podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona by mohla schůze věřitelů později přijmout pouze v případě, že v důsledku rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky pohledávky dojde k takové změně v osobách věřitelů nebo výši jejich pohledávek, která by měla vliv na výsledek původně přijatého usnesení o odvolání nebo ponechání insolvenčního správce (§ 30 odst. 2 insolvenčního zákona). Lze tedy shrnout, že jediný prostředek, kterým by se dotčený věřitel mohl domoci ochrany proti výše uvedenému zásahu, tak představuje ústavní stížnost. Zrušením příslušného usnesení schůze věřitelů by vznikla insolvenčnímu soudu povinnost opětovně svolat schůzi věřitelů, a umožnit tak věřitelům, aby mohli řádně uplatnit své zákonem přiznané právo.
50. Povahu konečného rozhodnutí ve vztahu k určité dílčí fázi insolvenčního řízení má i usnesení, kterým insolvenční soud podle § 57 odst. 3 insolvenčního zákona potvrzuje členy a náhradníky věřitelského výboru, kteří byli zvoleni schůzí věřitelů. Jak vyplývá z § 58 insolvenčního zákona, věřitelskému výboru jsou v rámci insolvenčního řízení svěřeny významné funkce, mezi něž patří např. dohled nad insolvenčním správcem, udělení souhlasu k uzavírání smluv o úvěrovém financování, schvalování průběžné výše a správnosti hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty. Členy tohoto výboru lze přitom odvolat jen ze zákonem stanoveného důvodu. Je tedy zřejmé, že jestliže by uvedené rozhodnutí bylo zatíženo vadou (např. v důsledku nesprávného rozhodnutí o hlasovacích právech), která by měla za následek porušení základního práva některého z účastníků insolvenčního řízení, toto porušení by mohlo mít z hlediska dalšího průběhu tohoto řízení neodčinitelné důsledky (k rozsahu přezkumu obou těchto usnesení viz bod 74).
51. Ústavní stížnost je naopak nepřípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu jednotlivých přihlášených věřitelů na schůzi věřitelů. Jde o procesní usnesení, kterým insolvenční soud upravuje hlasovací poměry pro účely konkrétní schůze věřitelů, aniž by jím však byl vázán i pro schůze následující (§ 52 odst. 2 insolvenčního zákona). Do postavení dotčeného věřitele v insolvenčním řízení by se tak jeho případná nezákonnost mohla promítnout pouze v případě, pokud by na jeho základě (na základě z něj vyplývajícího rozdělení hlasů mezi jednotlivé věřitele) bylo přijato jiné usnesení, z něhož by mu plynula určitá povinnost nebo omezení jeho práv. Pouze zrušením tohoto usnesení, a nikoliv usnesení, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu, by přitom bylo možné efektivně poskytnout ochranu základním právům dotčeného věřitele. Protože uvedený právní názor se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nálezu ze dne 3. září 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219), nálezu ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. IV. ÚS 3112/13 (N 58/73 SbNU 139) a nálezu ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1824/13 (N 132/73 SbNU 971), předložil I. senát tuto otázku plénu Ústavního soudu, které se s jeho právním názorem ztotožnilo ve svém stanovisku ze dne 21. dubna 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 973). Tím byl dřívější právní názor ostatních senátů překonán.
V./b Obecně k přípustnosti ústavní stížnosti proti postupu insolvenčního soudu
52. Projednávaná ústavní stížnost nesměřuje jen proti rozhodnutím insolvenčního soudu a insolvenčních správců, nýbrž také proti jejich postupu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se "jiným zásahem orgánu veřejné moci", proti němuž se lze rovněž domáhat ochrany ústavní stížností [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], zpravidla rozumí převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takovéhoto zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Jiný zásah naopak nelze spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něho vyplynuvšího rozhodnutí); takovéto vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci předmětného řízení [nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Uvedené znamená, že aby bylo možné stěžovatelem namítanému postupu přiznat povahu "jiného zásahu orgánu veřejné moci", muselo by se jednat o takový zásah, jehož trvání nebude způsobilé zatížit z hlediska možného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod i navazující rozhodnutí, jímž toto řízení končí a jež by bylo přezkoumatelné Ústavním soudem.
53. Jestliže stěžovatel zpochybňuje postup vedoucí ke svolání přezkumného jednání, pak se případné porušení jeho základních práv a svobod, k němuž jím mělo dojít, muselo - za předpokladu, že byla aplikována zákonná úprava účinná do 30. března 2011 - nezbytně promítnout buď do případného rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož se k přihlášce, jež nebyla podána včas a řádně doplněna nebo opravena, nepřihlíží, nebo do rozhodnutí insolvenčního správce o uznání nebo popření přihlášené pohledávky jiného věřitele, které by bylo přijato na tomto přezkumném jednání. V ústavní stížnosti proti některému z těchto rozhodnutí by přitom mohl namítat i absenci účinku popěrného úkonu. Zbývá dodat, že v případě aplikace platné úpravy, která popěrné právo věřitelům již přiznává, by uvedený postup mohl být přezkoumán v řízení o ústavní stížnosti směřující buď proti zmíněnému rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, nebo proti rozhodnutí, kterým tento soud odmítl popření pohledávky přihlášeným věřitelem podle § 200 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 31. března 2011.
54. Obdobně je třeba hodnotit i přípustnost ústavní stížnosti, jež směřuje proti postupu spočívajícímu v umožnění konání schůze věřitelů za situace, kdy ještě nebyly přezkoumány všechny přihlášky pohledávek. Pokud by tento postup vedl k porušení základních práv stěžovatele, pak by v tomto ohledu rovněž zatížil rozhodnutí přijatá na schůzi věřitelů.
55. Uvedené závěry se neuplatní v případě, kdy ústavní stížnost směřuje proti postupu insolvenčního soudu spočívajícímu v jeho nečinnosti, podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je ovšem vyčerpání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů [srov. nález ze dne 23. května 2007 sp. zn. III. ÚS 655/06 (N 89/45 SbNU 303)]. Uvedené platí i pro případ, kdy je nečinnost spatřována v nepřezkoumání stěžovatelem přihlášených pohledávek na uskutečněném přezkumném jednání, kterou lze odstranit tím, že insolvenční soud za tímto účelem svolá nové přezkumné jednání. Odpověď na otázku, jak dlouhé trvání této nečinnosti opodstatňuje případný zásah Ústavního soudu, závisí vždy od posouzení konkrétních okolností, v konkrétním případě nicméně nelze nevzít v úvahu, že k uvedenému přezkumu by mělo podle zákona dojít ve lhůtě 2 měsíců po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek (§ 137 odst. 2 ve spojení s § 136 odst. 3 insolvenčního zákona). Zbývá dodat, že ačkoliv stěžovatel v této souvislosti výslovně brojí i proti nečinnosti insolvenčního správce, přezkum pohledávek činí insolvenční soud, a tedy jen vůči jeho postupu může směřovat i ústavní stížnost. Z tohoto důvodu považoval Ústavní soud v této části ústavní stížnost za směřující pouze proti postupu insolvenčního soudu.
V./c Přípustnost ústavní stížnosti z hlediska jednotlivých stížnostních návrhů
56. Lze shrnout, že ústavní stížnost je přípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario proti rozhodnutí insolvenčního správce, kterým byla co do pravosti, výše nebo pořadí uznána nebo popřena pohledávka některého z přihlášených věřitelů, majícímu formu jeho stanoviska vyjádřeného v seznamu přihlášených pohledávek (§ 189 insolvenčního zákona), bylo-li vydáno podle insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011 (tj. před účinností jeho novelizace provedené zákonem č. 69/2011 Sb.). Rovněž je přípustná proti usnesení insolvenčního soudu, kterým podle § 57 odst. 3 insolvenčního zákona potvrzuje volbu členů a náhradníků věřitelského výboru, a proti usnesení schůze věřitelů, kterým se podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve své funkci. Podmínka přípustnosti naopak není splněna, směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů (§ 51 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona).
57. Ústavní stížnost stěžovatele je tedy přípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutím Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a. s., kterými uznal (stěžovatelem popřené) přihlášené pohledávky obchodní společnosti TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a obchodní společnosti QAX Services, v. o. s. (dříve RAKOVSKÝ & PARTNERS, v. o. s.), a rozhodnutí JUDr. Stanislava Keršnera, odděleného insolvenčního správce společnosti CE WOOD, a. s., kterým v rámci téhož insolvenčního řízení uznal pohledávky přihlášené Mgr. Jiřím Ostravským, insolvenčním správcem dlužníka CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci. V případě rozhodnutí insolvenčního správce, kterým byla uznána přihlášená pohledávka obchodní společnosti Javořice, a. s., předmětná podmínka splněna není, protože v jejím případě doposud nedošlo k přezkoumání přihlášky.
58. Dále je ústavní stížnost přípustná proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 ze dne 28. března 2011, přijatému na schůzi věřitelů, jímž byla potvrzena volba členů a náhradníků věřitelského výboru (str. 9 protokolu o schůzi věřitelů č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-30), nikoliv však již proti ostatním jeho usnesením přijatým na této schůzi, jimiž bylo rozhodováno o hlasovacích právech jednotlivých věřitelů (jde celkem o čtyři usnesení na str. 4, 5 a 7 téhož protokolu). Přípustná je i proti usnesení schůze věřitelů z téhož dne, kterým byl ve funkci ponechán insolvenční správce úpadce Mgr. Jiří Ostravský (str. 7 téhož protokolu).
59. Za nepřípustnou je pak třeba považovat ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém směřuje proti postupu insolvenčního soudu spočívajícímu v tom, že dne 28. března 2011 konal a neodročil přezkumné jednání. Námitky směřující proti tomuto postupu jsou projednatelné v rámci přezkumu výše uvedených rozhodnutí, kterými insolvenční správce, resp. oddělený insolvenční správce, uznal některé přihlášené pohledávky. Stejný závěr se uplatní, i pokud jde o usnesení obsažené v protokolu o přezkumném jednání sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011-B-27, kterým Krajský soud v Brně zamítl návrh stěžovatele na odročení přezkumného jednání ve vztahu ke všem přihlášeným pohledávkám. Toto usnesení má pouze procesní povahu, přičemž ani jeho případné zrušení by poté, co již bylo přezkumné jednání konané dne 28. března 2011 skončeno, nemohlo vést k jeho odročení. Ve své podstatě jde i v jeho případě o součást postupu insolvenčního soudu, jenž předcházel přijetí napadených rozhodnutí insolvenčního správce.
60. Některé z námitek směřujících proti uvedenému postupu a dále námitky směřující proti konání schůze věřitelů, aniž by skončilo přezkumné jednání (ve smyslu, že by na něm byly přezkoumány všechny pohledávky s výjimkou těch, u nichž § 192 odst. 4 insolvenčního zákona připouští jejich vyloučení do zvláštního přezkumného jednání), a vyloučení přezkoumání pohledávek stěžovatele do zvláštního přezkumného jednání jsou projednatelné v rámci přezkumu usnesení schůze věřitelů, kterým byl ve funkci ponechán insolvenční správce, příp. usnesení insolvenčního soudu, kterým byla potvrzena volba členů a náhradníků věřitelského výboru.
61. V rozsahu, ve kterém stěžovatel brojil proti postupu insolvenčního soudu, který neprovedl přezkoumání jím přihlášených pohledávek, Ústavní soud konstatuje nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Tento návrh měl směřovat vůči nečinnosti insolvenčního soudu, aby co nejdříve nařídil další přezkumné jednání, na němž by byly přihlášené pohledávky stěžovatele přezkoumány. I kdyby však tato podmínka splněna byla, ústavní stížnosti by nebylo možné vyhovět s ohledem na to, že stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv již netrvá. Dne 21. září 2011 totiž došlo k přezkoumání těchto pohledávek. V této části by tak byla ústavní stížnost shledána neopodstatněnou [srov. např. usnesení ze dne 27. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 202/02 (U 28/27 SbNU 325) nebo nález ze dne 15. července 2004 sp. zn. II. ÚS 7/03 (N 100/34 SbNU 61)].
62. Protože v rozsahu, ve kterém směřovala proti
a) rozhodnutím insolvenčního správce, kterými uznal přihlášené pohledávky obchodní společnosti TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a obchodní společnosti QAX Services, v. o. s. (dříve RAKOVSKÝ & PARTNERS, v. o. s.), rozhodnutí odděleného insolvenčního správce, kterým v rámci téhož insolvenčního řízení uznal pohledávky přihlášené insolvenčním správcem dlužníka CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci,
b) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2011, přijatému na schůzi věřitelů, jímž byla potvrzena volba členů a náhradníků věřitelského výboru (str. 9 protokolu o schůzi věřitelů č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-30), a
c) usnesení schůze věřitelů z téhož dne, kterým byl ve funkci ponechán insolvenční správce úpadce Mgr. Jiří Ostravský (str. 7 téhož protokolu),
byla ústavní stížnost nejen přípustná, ale i podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, bylo možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
63. Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Brně obnovit stav před porušením jeho základních práv tím, že zruší přezkumné jednání konané dne 28. března 2011 nebo alespoň jeho část týkající se pohledávek, které napadl žalobou, a následně nařídí nové přezkumné jednání, přizná popěrným úkonům stěžovatele právní účinky a svolá novou schůzi věřitelů, považoval Ústavní soud za akcesorický ve vztahu k těm částem ústavní stížnosti, v nichž směřovala proti postupu insolvenčního soudu. Přesněji řečeno se jednalo o návrh výroku odpovídající § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, o němž by v případě, že by ústavní stížnosti bylo vyhověno, muselo být rozhodnuto i bez návrhu. Z tohoto důvodu na něj dopadá závěr o částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti.
VI. Rozhodnutí insolvenčních správců, kterými byly uznány některé přihlášené pohledávky
64. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
VI./a Námitka absence popěrného účinku