65. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí, kterými insolvenční správce a oddělený insolvenční správce uznali (nepopřeli) některé přihlášené pohledávky jiných věřitelů. Činí tak především z toho důvodu, že podle jednoho z možných výkladů neměli věřitelé před účinností novelizace insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011 Sb. (do 30. března 2011), tedy za právního stavu, jenž platil přede dnem vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10, vůči těmto pohledávkám popěrné právo, v důsledku čehož mohlo k jejich popření dojít pouze rozhodnutím insolvenčního správce (obdobný případ byl řešen v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1412/09, z něhož vzešel návrh posuzovaný v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 14/10). Předchozí právní úprava, jež byla zrušena uvedeným nálezem, popěrné právo věřitele dokonce výslovně vylučovala. Stěžovatel si proto není jist, zda jeho úkony, kterými na přezkumném jednání popřel pohledávky některých přihlášených věřitelů, měly zamýšlené právní účinky.
66. Otázkou právních účinků popěrného úkonu věřitele uskutečněného před účinností uvedené novely se Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. II. ÚS 1412/09, v němž se ztotožnil s právním závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho usnesení ze dne 26. září 2012 sp. zn. 29 NSČR 54/2012, že "jedinou cestou, jak se (...) lze vyhnout použití formálně platné právní normy způsobem, který by v konečném důsledku vedl k individuálnímu právnímu aktu neústavnosti (k porušení základních práv dovolatele), je nepoužít ani v dané věci ustanovení § 192 odst. 1 věty první insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března 2011 a přiznat i popěrnému úkonu dovolatele (...) tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce".
67. Hlavním důvodem zrušení § 192 odst. 1 věty první za středníkem insolvenčního zákona, ve znění do 30. března 2011, nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/10, byla skutečnost, že přihlášení věřitelé neměli k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by mohli zpochybnit pohledávky jiného věřitele úpadce. Výsledkem byl právní stav, kdy jediná možnost, jakou mohl přihlášený věřitel uplatnit námitky ohledně její pravosti, výše nebo pořadí, spočívala v tom, že tak místo něj učiní insolvenční správce, byť by sám tyto námitky nesdílel. Takováto právní úprava nejenže neodpovídala požadavkům vyplývajícím z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož uplatnění nelze podmiňovat jednáním jiného orgánu veřejného moci (resp. subjektu v odpovídajícím postavení), nýbrž ani účelu popěrného práva insolvenčního správce, jehož úlohou je nestranně posoudit otázku pravosti, výše a pořadí pohledávek. Pakliže by po něm mohl kterýkoliv z věřitelů požadovat popření některé z přihlášených pohledávek, byl by tím značně omezen rozsah, v jakém by tyto pohledávky byly zjištěny, jakož i s ním spojená práva jednotlivých věřitelů (např. hlasovací práva).
68. Ústavní soud konstatuje, že zrušení zákona nebo jiného právního předpisu z důvodu jeho nesouladu s ústavním pořádkem nemá účinky jen do budoucna. Měla-li totiž jeho aplikace po dobu jeho účinnosti za následek porušení základních práv a svobod, pak ochrana tohoto práva nemůže být odepřena toliko s poukazem na to, že v období, kdy k tomuto porušení došlo, byl zásah do základních práv a svobod v souladu se zákonem. Takovýto závěr by byl v rozporu s povinností soudní moci poskytovat ochranu těmto právům, jež je jako ústavní princip vyjádřena v čl. 4 Ústavy a k jejímuž reálnému naplnění pro tyto případy slouží právo a současně povinnost kteréhokoliv soudu předložit podle čl. 95 odst. 2 Ústavy věc Ústavnímu soudu, dospěje-li k závěru, že zákon, jehož má být při jejím řešení použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Každý se může rovněž domoci ochrany před takovýmto zásahem do základních práv i ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, čemuž odpovídá aktivní legitimace stěžovatele nebo senátu Ústavního soudu k podání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu [§ 64 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu]. V obou případech přitom tato ochrana spočívá v neaplikaci protiústavního právního předpisu v konkrétní věci, a to v rozsahu, v jakém na tuto věc dopadá důvod protiústavnosti [srov. nález ze dne 18. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983)]. Podmínkou tohoto zpětného účinku je, že bude vést k odstranění nebo zmírnění zásahu do základních práv a svobod dotčené osoby, nikoliv k jeho prohloubení, a že v jeho důsledku současně nedojde k porušení základních práv a svobod jiných osob, které jednaly v důvěře v zákon, nebo mu nebude bránit jiný důležitý veřejný zájem [nález ze dne 10. července 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.), body 89 a 90]. Právě požadavku právní jistoty slouží § 71 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, jenž (s výjimkou trestních věcí) omezuje možný zpětný účinek na případy řízení, jež nebyly před vyhlášením derogačního nálezu skončeny a u nichž současně nedošlo (k dobrovolnému nebo vynucenému) splnění na jeho základě uložené povinnosti, a § 71 odst. 4, jenž obecně brání vztažení zpětného účinku na právní vztahy mezi osobami soukromého práva (horizontální právní vztahy).
69. Uvedené závěry se do projednávané věci, v jejímž případě je pro posouzení právních účinků případného popěrného úkonu přihlášených věřitelů rozhodující § 192 odst. 1 věty první za středníkem insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011, promítají v tom smyslu, že jeho aplikace s ohledem na jeho nesoulad s ústavním pořádkem nemůže vést k tomu, že se přihlášený věřitel v insolvenčním řízení nedomůže soudního přezkumu pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášené jiným věřitelem. Za situace, kdy insolvenční správce tuto pohledávku nepopřel, tak přicházejí v úvahu dvě možnosti, jak tohoto přezkumu lze dosáhnout. Učinil-li věřitel předtím, než došlo k přezkoumání pohledávky insolvenčním soudem, úkon směřující k jejímu popření, pak je třeba tomuto úkonu přiznat ty účinky, které spojoval insolvenční zákon, v témže znění, s popřením pohledávky insolvenčním správcem. V opačném případě by přicházelo v úvahu zrušení rozhodnutí insolvenčního správce, kterým uznal tuto pohledávku, v řízení o ústavních stížnostech, čímž by se znovu otevřel procesní prostor pro její popření. Jiný výklad by mohl vést k porušení práva tohoto věřitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
70. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu za ústavně konformní, neboť adekvátně reflektuje derogační důvody vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10. Jeho prostřednictvím je současně vyloučen nepřípustný zásah do základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž by mohlo dojít v důsledku aplikace § 192 odst. 1 věty první za středníkem insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011. Není proto dán žádný důvod, pro který by pochybnost stěžovatele stran akceptovatelnosti uvedeného výkladu měla vést ke zrušení napadených rozhodnutí insolvenčních správců. Právní účinky byly jeho popěrným úkonům přiznány i v projednávané věci.
VI./b Ostatní námitky
71. Pokud jde o samotné stanovisko insolvenčního správce k přihlášeným pohledávkám, je namístě připomenout, že rozhodnutí insolvenčního správce o popření nebo uznání pohledávky je rozhodnutím svého druhu, které s ohledem na svou formu i obsah nemůže podléhat ústavněprávnímu přezkumu zcela. Ústavní soud jej může přezkoumávat pouze z toho hlediska, zda po formální stránce odpovídalo příslušným ustanovením insolvenčního zákona, bylo vydáno oprávněnou osobou a nebylo zcela zjevně svévolné. Popření pohledávky insolvenčním správcem (stejně jako dlužníkem) musí být rovněž srozumitelné, odůvodněné a přezkoumatelné. Nepostačuje, pokud vysloví popěrný úkon, nýbrž jej musí rovněž zdůvodnit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1410/11 ze dne 29. října 2013 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 983/13 ze dne 14. května 2013; dostupná na http://nalus.usoud.cz). Totéž pak platí přiměřeně i pro uznání pohledávky, v jejímž případě musí být uveden důvod jejího vzniku. V tomto případě lze ovšem předpokládat, že insolvenční správce se ztotožnil s důvody, které uvedl za účelem jejího prokázání příslušný věřitel. Ústavnímu soudu naopak nepřísluší nahrazovat funkci insolvenčního soudu, jenž je oprávněn k projednání a rozhodnutí incidenčních sporů, zahrnujících i spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. K právnímu hodnocení těchto pohledávek, které provedl insolvenční správce, proto musí Ústavní soud přistupovat velmi zdrženlivě, neboť zákon poskytuje stěžovateli efektivní prostředek k ochraně jeho práv již v rámci insolvenčního řízení.
72. Do ústavněprávního přezkumu uvedených rozhodnutí se promítá i postup insolvenčního soudu, který předcházel konání přezkumného jednání. Jde o to, že insolvenční soud musí umožnit, aby měl přihlášený věřitel možnost seznámit se s ostatními přihlášenými pohledávkami a zároveň přiměřenou lhůtu k tomu, aby mohl učinit případný popěrný úkon (s ohledem na právní úpravu účinnou do 30. března 2011 bylo třeba v minulosti stejný požadavek vztáhnout i na možnost iniciovat u insolvenčního správce popření pohledávky). Právě za tímto účelem stanoví zákon lhůty, do kdy má být sestaven seznam přihlášených pohledávek a kdy se má pak konat přezkumné jednání. Podle § 189 odst. 3 insolvenčního zákona, v platném znění, zveřejní seznam přihlášených pohledávek insolvenční soud v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání, a má-li se přezkumné jednání konat do 30 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, nejpozději 10 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání. Podle stejného ustanovení, ve znění účinném do 30. března 2011 (tedy v relevantním znění z hlediska projednávané věci), platilo, že má-li se přezkumné jednání konat do 15 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, musí být uvedený seznam zveřejněn nejpozději 3 dny předem. Na rozdíl od platného znění § 200 odst. 2 insolvenčního zákona, který stanoví, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce, nestanovila předchozí právní úprava žádný obdobný požadavek, neboť s popřením pohledávky přihlášeným věřitelem vůbec nepočítala. Uvedená lhůta se proto neuplatní ani v případech, kdy byl právní účinek popěrnému úkonu přiznán zpětně v důsledku nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10. V tomto směru bylo postačující, pokud byl příslušný popěrný úkon učiněn nejpozději na příslušném přezkumném jednání. I zde nicméně platí, že v řízení o ústavních stížnostech není úlohou Ústavního soudu přezkum insolvenčního řízení z hlediska jeho zákonnosti (např. dodržení veškerých zákonem stanovených lhůt). Domáhá-li se stěžovatel jako přihlášený věřitel ústavní stížností ochrany svých základních práv a svobod, vzniká tím Ústavnímu soudu povinnost posoudit průběh relevantních částí insolvenčního řízení jen v tom rozsahu, v jakém by případný nesprávný postup nebo dílčí rozhodnutí mohly mít za následek porušení těchto jeho práv.
73. Uvedená hlediska aplikoval Ústavní soud i v projednávané věci. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 28. března 2011, jakož i jemu předcházejícího seznamu přihlášených pohledávek zjistil, že stanovisko insolvenčního správce vůči pohledávkám obchodních společností TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a QAX Services, v. o. s. (dříve RAKOVSKÝ & PARTNERS, v. o. s.), bylo učiněno oprávněnou osobou a bylo jasně vysloveno společně s uvedením důvodů, pro které k němu došlo. Uznání těchto pohledávek proto nelze označit za svévolné nebo jinak excesivní ve výše uvedeném smyslu. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k rozhodnutí odděleného insolvenčního správce, který uznal přihlášenou pohledávku insolvenčního správce obchodní společnosti CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci. Závěrem je třeba uvést, že stěžovatel měl možnost seznámit se předem se stanoviskem insolvenčního správce, resp. odděleného insolvenčního správce, ke všem třem pohledávkám (byť v případě prvních dvou z nich jen 3 dny před přezkumným jednáním). Je tedy opodstatněn závěr, že v tomto rozsahu není ústavní stížnost důvodná.
VII. Rozhodnutí přijatá na schůzi věřitelů
74. Ústavní soud nakonec přistoupil k přezkumu usnesení insolvenčního soudu, kterým byla potvrzena volba věřitelského výboru na schůzi věřitelů konané dne 28. března 2011, a usnesení schůze věřitelů z téhož dne, kterým byl ponechán ve funkci soudem ustanovený insolvenční správce. Uvedená rozhodnutí by mohla mít za následek porušení základního práva nebo svobody stěžovatele pouze z důvodu nesprávného postupu insolvenčního soudu, který předcházel jejich přijetí, ať už by se jednalo o nerespektování zákonných podmínek pro konání schůze věřitelů, nebo pochybení při rozhodování o hlasovacích právech jednotlivých věřitelů. Zcela mimo přezkum Ústavního soudu je samotné hlasování jednotlivých věřitelů, tedy zda hlasovali pro nebo proti určitému kandidátovi do věřitelského výboru nebo pro nebo proti odvolání insolvenčního správce. Vyslovit se svým hlasem jedním nebo druhým způsobem bylo jejich právem a nikdo z nich není povinen své rozhodnutí jakkoliv zdůvodňovat.
75. Dále je třeba uvést, že jak odvolání insolvenčního správce, tak volba věřitelského výboru byly na schůzi věřitelů konané dne 28. března 2011 zařazeny jako její obligatorní body. Jednalo se totiž o první schůzi vůbec, která se navíc konala po přezkumném jednání (šlo o schůzi věřitelů nejblíže následující po přezkumném jednání ve smyslu § 29 odst. 1 insolvenčního zákona). Z pohledu stěžovatele bylo podstatné zejména to, že k jejímu konání došlo, aniž by na přezkumném jednání byly přezkoumány jím přihlášené pohledávky, a dále, že o jeho hlasovacích právech bylo s ohledem na tuto skutečnost rozhodnuto usnesením soudu, které mu je přiznalo jen částečně. Předmětné schůze se zúčastnili a hlasovali na ní i věřitelé TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a RAKOVSKÝ & PARTNERS, v. o. s. (nyní QAX Services, v. o. s.), vůči jejichž pohledávkám učinil stěžovatel popěrný úkon; věřitelé Javořice, a. s., a Mgr. Jiří Ostravský, insolvenční správce dlužníka CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci, nebyli na této schůzi přítomni.
76. Stěžovatel napadá usnesení přijatá na schůzi věřitelů v první řadě z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky pro konání přezkumného jednání, jež této schůzi předcházelo. Respektovány neměly být ani zákonem stanovené lhůty pro přihlášení pohledávek jednotlivých věřitelů, ani lhůty vytvářející ostatním věřitelům prostor pro seznámení se s těmito pohledávkami. Na přezkumném jednání konaném dne 28. března 2011 pak následně nedošlo k přezkumu všech přihlášených pohledávek, v důsledku čehož toto jednání nebylo možné považovat za skončené. Za těchto okolností se schůze věřitelů, která byla svolána tak, aby se konala bezprostředně po přezkumném jednání, vůbec neměla konat. K pochybení mělo nakonec dojít i v jejím průběhu, když o hlasovacích právech stěžovatele bylo rozhodnuto bez návrhu, přestože podle § 51 odst. 3 insolvenčního zákona tak bylo možné učinit jen na návrh.
77. Ústavní soud přezkoumával obě napadená usnesení z hlediska základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to v tom jeho aspektu, zda se insolvenční soud v rámci svého postupu nedopustil svévole, která by mohla vést ke zkrácení práv stěžovatele v insolvenčním řízení a v konečném důsledku i ke zkrácení rozsahu, v jakém budou uspokojeny jeho pohledávky (v důsledku čehož by mohlo být dotčeno i jeho vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny). V této souvislosti přitom zvažoval, zda případné pochybení insolvenčního soudu mohlo mít reálný vliv na přijetí napadených usnesení, resp. na výsledek hlasování. S ohledem na odlišnou proceduru přijetí napadených usnesení bylo třeba tyto otázky posoudit u každého z nich zvlášť.
VII./a Usnesení, kterým se potvrzuje volba věřitelského výboru
78. Je-li přihlášeno více než 50 věřitelů, je schůze věřitelů povinna ustanovit věřitelský výbor; k volbě jeho členů a náhradníků přitom dochází na první schůzi věřitelů, aniž by bylo podstatné, zda se tato koná před nebo po přezkumném jednání (srov. § 48 odst. 2 a § 56 insolvenčního zákona). Pro hlasování v rámci této volby se uplatní obecné pravidlo, že k platnosti usnesení schůze věřitelů se vyžaduje prostá většina hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek; platí přitom, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas (§ 49 odst. 1 insolvenčního zákona). Členové a náhradníci věřitelského výboru navržení nezajištěnými věřiteli se volí a odvolávají hlasy nezajištěných věřitelů. Členové a náhradníci věřitelského výboru navržení zajištěnými věřiteli se volí hlasy zajištěných věřitelů (§ 57 odst. 2 insolvenčního zákona). Věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena insolvenčním správcem, mohou v rozsahu popření hlasovat, usnese-li se na tom schůze věřitelů. Jestliže jim hlasovací právo nepřizná, rozhodne o hlasovacím právu těchto věřitelů insolvenční soud (§ 51 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Insolvenční soud zároveň rozhoduje o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka nebyla zjištěna nebo je sporná. V těchto případech tak ale učiní jen na návrh dlužníka, insolvenčního správce nebo některého z věřitelů. Návrh lze podat i přede dnem konání schůze věřitelů (§ 51 odst. 3 insolvenčního zákona). Volbu členů a náhradníků věřitelského výboru potvrzuje insolvenční soud (§ 57 odst. 3 insolvenčního zákona).
79. Protože se volba členů a náhradníků věřitelského výboru může konat na schůzi věřitelů bez ohledu na konání přezkumného jednání, mohlo usnesení, kterým insolvenční soud potvrdil její výsledek, zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele pouze z důvodu, že mu bylo částečně nebo zcela odepřeno jeho hlasovací právo. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval ústavněprávní požadavky ve vztahu k rozhodnutím insolvenčního soudu podle § 51 odst. 1 insolvenčního zákona o hlasovacích právech věřitelů, jež vyplývají z ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jež se v plném rozsahu uplatní i ve vztahu k rozhodnutím vydaným podle § 51 odst. 3 téhož zákona. Rozhodnutí vydané podle některého z uvedených ustanovení musí být a) řádně odůvodněno z důvodu požadavku jeho přezkoumatelnosti a vyloučení prostoru pro libovůli soudu; b) což platí tím spíše, když samotní věřitelé na podporu přiznání hlasovacích práv (ve smyslu oponentury popření jejich pohledávek insolvenčním správcem) argumentují; soud se s touto argumentací musí vypořádat; c) racionálně akceptovatelným odůvodněním nepřiznání hlasovacích práv věřitelům není argumentace, podle níž přiznáním hlasovacího práva by soud zcela fakticky popřel či anuloval výsledky přezkumného jednání a důvody, pro které správce popřel pohledávky (v opačném případě by totiž insolvenční soud rezignoval na svoji zákonnou povinnost dohledovou v insolvenčním řízení, která zahrnuje i dohled nad postupem a rozhodováním insolvenčního správce); d) samotné toliko ústní odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv věřitelům protiústavní stav nezakládá, splňuje-li výše uvedené požadavky (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11, nález sp. zn. III. ÚS 1824/13, bod 10; též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15, bod 11).
80. V dané věci bylo o volbě členů a náhradníků věřitelského výboru hlasováno na schůzi věřitelů, aniž by v rámci přezkumného řízení byla přezkoumána pohledávka stěžovatele. Stěžovatel tak jako přihlášený věřitel mohl na této schůzi hlasovat pouze za předpokladu, že by mu insolvenční soud svým rozhodnutím přiznal hlasovací práva, k čemuž došlo usnesením uvedeným na str. 4 protokolu o schůzi věřitelů, podle něhož byl na schůzi věřitelů konané dne 28. března 2011 oprávněn hlasovat s pohledávkou ve výši 773 878,11 Kč. Z uvedeného protokolu sice nevyplývá, že by toto rozhodnutí bylo učiněno na návrh dlužníka, insolvenčního správce nebo některého z věřitelů, tato skutečnost se ovšem základních práv a svobod stěžovatele nijak nedotýká. Je tomu tak z toho důvodu, že vzhledem k nepřezkoumání jím přihlášených pohledávek by jinak na této schůzi vůbec nemohl hlasovat. Stěžovatel navíc tato hlasovací práva i využil, když aktivně hlasoval právě v rámci volby členů a náhradníků věřitelského výboru.
81. Protokol o schůzi věřitelů sice neobsahuje žádné odůvodnění usnesení, kterým mu bylo přiznáno hlasovací právo, z jeho obsahu je však zřejmé, že insolvenční soud vyšel z odůvodněného stanoviska insolvenčního správce k některým jeho přihlášeným pohledávkám, uvedeného v seznamu přihlášených pohledávek. Stěžovatel přitom na schůzi věřitelů neuvedl žádnou argumentaci, která by tímto rozhodnutím stanovený počet hlasů jakkoliv zpochybňovala. Jen nad rámec je však namístě dodat, že pokud jde o jeho zbylé pohledávky, k nimž insolvenční správce tehdy žádné stanovisko nezaujal, ve vztahu k nim není předmětné usnesení přezkoumatelné. Pakliže by proto stěžovatel uplatnil námitku nedostatečného odůvodnění (což neučinil), jednalo by se o relevantní argument, který by v této části mohl opodstatňovat vyhovění jeho ústavní stížnosti za předpokladu, že by tím s ohledem na výši jeho přihlášených pohledávek mohla být volba věřitelů zpochybněna ve svém výsledku a že posléze nenastaly skutečnosti, které by takovýto zásah k ochraně jeho základních práv činily nadbytečným. V dané věci by však ani tato námitka nemohla nic změnit na závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu se týká pouze přihlášených pohledávek ve výši 2 742 313,67 Kč, tedy částky, v jejímž případě by ani přiznání hlasovacích práv nemohlo nic změnit na výsledku volby členů a náhradníků věřitelského výboru.
VII./b Usnesení, kterým byl ve funkci ponechán insolvenční správce
82. Přísnější podmínky stanoví insolvenční zákon pro přijetí usnesení schůze věřitelů, kterým se odvolává insolvenční správce. Podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona se na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání, mohou věřitelé usnést, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce odvolávají z funkce a že ustanovují nového insolvenčního správce. Tato usnesení jsou přijata, jestliže pro ně hlasovala nejméně polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek, kteří mají právo hlasovat.
83. Z protokolu o schůzi věřitelů konané dne 28. března 2011 vyplývá, že insolvenční správce vycházel při určení většiny nezbytné k odvolání insolvenčního správce z celkové výše přihlášených pohledávek, která činila (po odečtení sumy 200 mil. Kč představující podmíněnou pohledávku věřitele Javořice, a. s.) 601 348 871 Kč. Za situace, kdy se schůze věřitelů zúčastnili věřitelé s přiznanými hlasovacími právy v rozsahu 84 721 985 Kč, by proto při akceptaci tohoto výkladu nemohla být uvedená většina dosažena, a tudíž hlasování, v němž se stěžovatel jako jediný zdržel (nehlasoval pro odvolání), nemohlo dopadnout jinak, než že se insolvenční správce ponechává ve funkci. Stejně tak by tomu bylo i v případě, jestliže by přihlášené pohledávky stěžovatele byly zjištěny v plné výši (jež činí 209 059 102,02 Kč).
84. Ústavní soud nicméně nemohl přehlédnout, že uvedený výklad § 29 odst. 1 insolvenčního soudu byl posléze v judikatuře obecných soudů zpochybněn, ne-li překonán, výkladem, podle něhož je pro výsledek tohoto hlasování určující celková výše přihlášených pohledávek ke dni předcházejícímu konání schůze s právem hlasu, a nikoliv celková výše přihlášených pohledávek včetně těch, u nichž věřitelé hlasovací právo nemají (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2011 č. j. VSPH 1068/2011-B-18 ve věci KSLB 76 INS 15189/2010). Pokud by tomu tak bylo, stěžovatel by, s ohledem na celkovou výši přihlášených pohledávek, mohl výsledek hlasování ovlivnit, a v takovém případě by byl namístě přezkum postupu insolvenčního soudu, který tomuto hlasování předcházel, jakož i usnesení, kterým bylo rozhodnuto o jeho hlasovacích právech.
85. Pro posouzení toho, zda insolvenční soud svým postupem, který předcházel přijetí napadeného usnesení, porušil základní práva stěžovatele, není podstatné, zda byl přezkum jednotlivých pohledávek prováděn na jednom nebo více přezkumných jednání (§ 190 odst. 1 insolvenčního zákona), nýbrž to, že se schůze věřitelů, jež byla nařízena po skončení přezkumného jednání, konala ještě předtím, než byly přezkoumány stěžovatelem přihlášené pohledávky. Insolvenční zákon v § 48 odst. 2 stanoví, že o odvolání nebo ponechání insolvenčního správce se obligatorně usnáší první schůze věřitelů, jež se koná po přezkumném jednání. Tato podmínka ovšem není splněna toliko v důsledku formálního konání přezkumného jednání. Rovněž musí být naplněn jeho smysl, kterým je přezkoumání pokud možno všech přihlášených pohledávek, čímž bude pro účely insolvenčního řízení postaveno najisto, zda, v jaké výši a v jakém pořadí jsou uznány pohledávky jednotlivých přihlášených věřitelů, a tím i rozsah souvisejících práv v insolvenčním řízení, včetně práva hlasovacího. Výjimku lze obecně připustit pouze v případě pohledávek, u nichž takovémuto přezkumu objektivně brání skutečnosti, jež nejsou důsledkem nesprávného postupu insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce, přičemž odložení přezkumného jednání jen z tohoto důvodu by s ohledem na účel insolvenčního řízení nebylo možné považovat za rozumné. Tak tomu bude zejména v případech, které předvídá § 192 odst. 4 insolvenčního zákona, tedy kdy není možné přihlášenou pohledávku přezkoumat při přezkumném jednání z důvodu, že věřitel předtím, než byla zjištěna, změnil její výši. Insolvenční soud zde sice nařídí k jejímu přezkumu zvláštní přezkumné jednání, jde však o důsledek procesního postupu věřitele, o jehož pohledávku jde, který má zamezit tomu, aby jednotliví věřitelé mohli tímto způsobem zdržovat průběh insolvenčního řízení. Insolvenční soud ale nemůže a nesmí volně rozhodovat o tom, zda určitou pohledávku při přezkumném jednání přezkoumá, nebo nikoliv, a pouze na základě své vůle tak oddalovat její přezkum tím, že "zvláštní" přezkumné jednání nařídí po uplynutí zákonem stanovených lhůt, např. s odstupem několika měsíců či déle. Tento postup by totiž ponechával dotčené věřitele v nejistotě ohledně toho, zda byly jejich pohledávky zjištěny, a fakticky by tak obcházel smysl požadavku, aby se přezkumné jednání konalo do 2 měsíců po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek (§ 137 odst. 2 insolvenčního zákona). Zároveň by byl v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení, jež je formulována v § 5 písm. a) insolvenčního zákona.
86. Jestliže § 29 odst. 1 insolvenčního zákona předpokládá hlasování o odvolání insolvenčního správce na schůzi věřitelů, která co nejdříve následuje po přezkumném jednání, činí tak, vycházeje z předpokladu, že na této schůzi již došlo k přezkoumání všech pohledávek s výjimkou těch, u nichž konkrétní okolnosti opodstatňovaly jiný postup (viz bod 85). Právě z tohoto důvodu se většina pro přijetí tohoto usnesení počítá bez ohledu na účast všech přihlášených věřitelů od celkové výše přihlášených pohledávek, s nimiž je spojeno hlasovací právo, tedy ze všech, jež byly zjištěny na přezkumném jednání nebo v jejichž případě došlo k přiznání hlasovacího práva usnesením soudu nebo schůzí věřitelů. V opačném případě by musel soud pro účely tohoto hlasování tuto většinu zjišťovat tím, že by obligatorně (na schůzi věřitelů) rozhodoval o hlasovacích právech všech věřitelů, jejichž pohledávka nebyla přezkoumána, což by bylo zjevně v rozporu s § 51 odst. 3 insolvenčního zákona, který vydání takovéhoto rozhodnutí předpokládá jen na návrh dlužníka, insolvenčního správce nebo některého věřitele. Nezbytnost takovéhoto rozhodnutí ze strany insolvenčního soudu by popřela smysl tohoto navrhovacího oprávnění.
87. V projednávané věci insolvenční soud pochybil, když na přezkumném jednání dne 28. března 2011 přezkoumal pouze 18 z asi 150 přihlášek věřitelů, aniž by vysvětlil důvody, pro které tak neučinil i v případě ostatních pohledávek. Jejich vyloučení do zvláštního přezkumného jednání nelze bez dalšího považovat za postup ve smyslu § 192 odst. 4 insolvenčního zákona, což platí i pro pohledávky přihlášené stěžovatelem. Skutečnost, že se stěžovatel nemohl předem seznámit se stanoviskem insolvenčního správce, jde k tíži insolvenčního soudu. K nápravě tohoto stavu by přitom zjevně nemohlo dojít jinak než nařízením nového přezkumného jednání, v jehož případě by ovšem nešlo o jednání "zvláštní" ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, nýbrž jednání "řádné", od něhož se pak odvíjí povinnost schůze věřitelů rozhodnout o odvolání nebo ponechání insolvenčního správce.
88. Přes tyto závěry ale Ústavní soud nevyhověl ústavní stížnosti stěžovatele ani v této části, neboť k odstranění zásahu do práv stěžovatele může účinně dojít i bez jeho zrušení. Poněvadž na schůzi věřitelů konané dne 28. března 2011 nebyly splněny podmínky pro hlasování o odvolání insolvenčního správce podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona, bude muset k zařazení tohoto bodu na program schůze věřitelů v každém případě dojít znovu, a to poté, co budou přezkoumány všechny pohledávky s výjimkou těch, u nichž bude existovat relevantní důvod opodstatňující jiný postup. Napadené usnesení, kterým došlo toliko k potvrzení dosavadního insolvenčního správce, a které proto nemělo konstitutivní účinky, přitom nijak nebrání tomu, aby se o této otázce hlasovalo (tentokrát již) v souladu se zákonem později. Na rozdíl od případu, kdy by došlo k odvolání insolvenčního správce, se tak výše shrnutý nezákonný (či dokonce svévolný) postup insolvenčního soudu na přezkumném jednání nepromítá do napadeného usnesení, jehož přijetí předcházel, natolik intenzivně, že by v samotném tomto usnesení bylo třeba spatřovat porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud v tomto směru zároveň zohlednil, že v době přijetí napadeného usnesení neexistoval jeho závazný právní názor, jakým způsobem má být postupováno při přezkoumávání pohledávek na přezkumném jednání. Pakliže by však budoucí praxe tento právní názor nerespektovala, nelze vyloučit, že Ústavní soud v důsledku této skutečnosti přehodnotí svůj zdrženlivý přístup a bude i v těchto případech konstatovat porušení uvedeného základního práva.
89. Námitkou, že lhůta, ve které bylo možné přihlásit pohledávky, se neměla odvíjet ode dne 11. února 2011, kdy bylo zveřejněno usnesení, kterým byl zjištěn úpadek úpadce a prohlášen konkurs na jeho majetek, nýbrž ode dne 11. března 2011, kdy bylo toto usnesení řádně zveřejněno i s odůvodněním, se Ústavní soud nezabýval. Stěžovatel totiž netvrdil, že by v důsledku postupu insolvenčního soudu nemohl v rámci insolvenčního řízení uplatnit určitou pohledávku nebo popřít pohledávky některého z ostatních věřitelů, ani nijak nekonkretizoval, jakým jiným způsobem by se tento postup mohl dotknout jeho základních práv.
VIII. Závěr
90. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutím Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a. s., kterými uznal přihlášené pohledávky obchodní společnosti TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a obchodní společnosti QAX Services, v. o. s. (dříve RAKOVSKÝ & PARTNERS, v. o. s.), a rozhodnutí JUDr. Stanislava Keršnera, odděleného insolvenčního správce společnosti CE WOOD, a. s., kterým v rámci téhož insolvenčního řízení uznal pohledávky přihlášené Mgr. Jiřím Ostravským, insolvenčním správcem dlužníka CE WOOD - doprava, a. s. v likvidaci, není důvodná. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k té její části, ve které směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 ze dne 28. března 2011, přijatému na schůzi věřitelů, jímž byla potvrzena volba členů věřitelského výboru (str. 9 protokolu o schůzi věřitelů č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-30), a usnesení schůze věřitelů z téhož dne, kterým byl ve funkci ponechán insolvenční správce dlužníka CE WOOD, a. s., Mgr. Jiří Ostravský (str. 7 téhož protokolu). Podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto ústavní stížnost v tomto rozsahu zamítl. Ve zbylé části pak Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona o jejím odmítnutí pro nepřípustnost. Návrhem na vyslovení naléhavosti věci se již nezabýval, neboť v důsledku rozhodnutí ve věci samé pozbyl význam.