48. Podle ustálené judikatury ESLP se čl. 2 Úmluvy aplikuje, nejen pokud došlo ke smrti, ale i v situacích, ve kterých byl život vážně ohrožen (viz například rozsudek velkého senátu ve věci Makaratzis proti Řecku ze dne 20. 12. 2004 č. 50385/99, § 51-52: četné zásahy oběti kulkami ze střelných zbraní; či rozsudek ve věci Finogenov a další proti Rusku ze dne 20. 12. 2011 č. 18299/03, § 203: použití nebezpečného plynu při osvobozování rukojmích držených teroristy). Důležité je, zda byl v ohrožení život. Například ve věci Perişan a další proti Turecku, kde se jednalo o potlačení vzpoury ve věznici, ESLP rozlišil stěžovatele na ty, u kterých došlo ke zranění ohrožujícímu život, a zde aplikoval čl. 2 Úmluvy, a ty, u kterých byla zranění méně závažná, a tam aplikoval čl. 3 Úmluvy (rozsudek ze dne 20. 5. 2010 č. 12336/03, § 89-90 oproti § 91). ESLP tyto principy používá i v oblasti zdravotnické, kde také aplikuje právo na život v případě ohrožení života (Oyal proti Turecku, rozsudek ze dne 23. 3. 2010 č. 4864/05, § 56-57: stěžovatel byl omylem při transfuzi krve nakažen virem HIV; či G. N. a další proti Itálii, rozsudek ze dne 1. 12. 2009 č. 43134/05: nakažení virem Hepatitis C při krevní transfuzi).
49. V dané věci je nesporné, že stěžovatelka se dostavila do Nemocnice v dobrém zdravotním stavu. Jak konstatoval policejní orgán v závěrech svého šetření, bezprostředně po porodu došlo u stěžovatelky k masivnímu, život ohrožujícímu krvácení z dělohy (viz bod 4 výše). V době, kdy stěžovatelka byla v péči zdravotnických pracovníků, byl tedy její život v ohrožení. S ohledem na právě zmíněnou judikaturu je nutno tento případ zkoumat pod právem na život garantovaným čl. 2 Úmluvy a čl. 6 Listiny a zjistit, zda stěžovatelce za daných skutkových okolností svědčilo právo na účinné vyšetřování a zda bylo porušeno.
D. Právo na život
1. Obecné principy
a) Vznik práva na účinné vyšetřování
50. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury (viz bod 36), Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti namítající neprovedení účinného vyšetřování zavázán přezkoumat, zda v dané věci existovala povinnost jej provést, a pokud ano, pak zda skutečně bylo provedeno účinné vyšetřování, splňující všechny požadavky na něj kladené.
51. Právo na účinné vyšetřování se však aplikuje, pouze pokud namítané porušení práva na život či zákazu špatného zacházení je "hájitelné" (G. N. a další proti Itálii, rozsudek ze dne 1. 12. 2009 č. 43134/05, § 58; Assenov a další proti Bulharsku rozsudek ze dne 28. 10. 1998 č. 24760/94, § 102). V kontextu práva na život Ústavní soud judikoval, že povinnost účinného vyšetřování vzniká, dojde-li k úmrtí osoby a nelze vyloučit možnost cizího zavinění, byť i ve formě nedbalosti (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 18).
52. Podle judikatury Nejvyššího soudu lze vznik trestněprávní odpovědnosti lékaře obecně, ve shodě s trestněprávní naukou a ustálenou rozhodovací praxí soudů, dovodit, pouze pokud jeho jednání je v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou péči, takové jednání musí být lékařem zaviněné nejméně z nedbalosti a zároveň následek v podobě těžké újmy na zdraví, popř. smrti musí být v příčinné souvislosti s tímto jednáním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. 7 Tdo 219/2005 či ze dne 25. 4. 2012 č. j. 4 Tdo 436/2012-45).
53. Podle čl. 4 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (publikována pod č. 96/2001 Sb. m. s.) jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Podle zákona o zdravotních službách má pacient právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni (§ 28 odst. 2). Podle § 4 odst. 5 tohoto zákona se náležitou odbornou úrovní rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Tato právní definice byla shledána ústavně konformní Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.), body 349-354, kde mimo jiné konstatoval, že mezi dosavadní (zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) i novou právní úpravou (zákon o zdravotních službách) není zásadní rozdíl (bod 352) a nová definice je i v obsahové shodě s čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (bod 354). Lze proto i vycházet z dřívější judikatury vzniklé za platnosti zákona o péči o zdraví lidu.
54. Judikatura Nejvyššího soudu pojem lex artis vymezuje následovně jako: "takový preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup, který odpovídá nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. Za zdravotní péči lege artis je tedy považována taková zdravotní péče, která je v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Naopak za zdravotní péči non lege artis je považována taková zdravotní péče, při jejímž poskytování lékař volí postupy zastaralé, nedostatečně účinné, neověřené nebo dokonce nebezpečné." (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1421/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1254/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 8 Tdo 1048/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 8 Tdo 193/2010 a další). Ústavní soud tuto judikaturu Nejvyššího soudu respektuje a vychází z ní.
55. Z uvedeného vyplývá, že právo na účinné vyšetřování orgány činnými v trestním řízení v kontextu poskytování zdravotní péče vznikne, pokud je vzneseno hájitelné tvrzení, že a) došlo ke smrti či k ohrožení života; b) které vzniklo v důsledku jednání zdravotnického pracovníka; c) bylo non lege artis d) a bylo zaviněno alespoň z nedbalosti. Hájitelné tvrzení neznamená, že jde o tvrzení, které je pravděpodobně pravdivé. Za hájitelné je nutno považovat tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Hájitelnost tvrzení nelze zaměňovat s existencí skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (§ 158 odst. 3 trestního řádu). I když lze mít za to, že v naprosté většině případů bude hájitelné tvrzení zároveň splňovat tuto podmínku, Ústavní soud nepovažuje za nutné se vyjadřovat k tomu, zda tomu tak bude vždy. Posouzení splnění podmínek zahájení úkonů trestního řízení je otázkou pro orgány činné v trestním řízení. Z pohledu práva na účinné vyšetřování je pouze podstatné, zda byly splněny všechny podmínky tohoto práva, a nikoli, zda se tak dělo šetřením podle § 158 odst. 1 trestního řádu, nebo prověřováním podle § 158 odst. 3 trestního řádu, či až ve fázi vyšetřování podle § 160 trestního řádu.
b) Obsah práva na účinné vyšetřování
56. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury ESLP: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, včetně mimo jiné očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, body 18 a 21 i s příslušnými odkazy na judikaturu ESLP).
57. Míra požadované kontroly ze strany veřejnosti (public scrutiny, contrôle du public) se může lišit případ od případu. Ve všech případech však oběť či pozůstalí musí být do vyšetřování zapojeni v rozsahu nezbytném k zajištění svých oprávněných zájmů. Tento požadavek zahrnuje i umožnění přístupu do spisu (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ogur proti Turecku ze dne 20. 5. 1999 č. 21594/93, § 92). Požadavek kontroly ze strany veřejnosti se uplatní ve všech případech, na které dopadá povinnost účinného vyšetřování, včetně situací způsobení smrti či ohrožení života z nedbalosti (například v rozsudku ve věci Paul a Audrey Edwards proti Spojenému království ze dne 14. 3. 2002 č. 46477/99, § 82-84, kde šlo o otázku odpovědnosti za smrt z nedbalosti včetně kontextu zdravotnických informací, ESLP neshledal za dostatečnou kontrolu ze strany veřejnosti, pokud pozůstalým byla zaslána detailní závěrečná zpráva z vyšetřování, avšak nemohli se zúčastnit veřejného výslechu svědků a klást jim otázky; obdobně absence přístupu do spisu byla problémem ve věci Kats a další proti Ukrajině ze dne 18. 12. 2008 č. 29971/04, § 122: podezření, že smrt byla způsobena nedbalostní lékařskou péčí). Právo přístupu však není automatické a může být odepřeno v úvodních fázích šetření, pokud spis obsahuje citlivé informace, které by mohly poškodit třetí osoby nebo ohrozit vyšetřování. Povinnost přístupu k dokumentům však poté musí být splněna v dalších fázích řízení (rozsudek ESLP ve věci Kelly a další proti Spojenému království ze dne 4. 5. 2001 č. 30054/96, § 115 a 128). Rozsah přístupu do spisu lze omezit i po skončení vyšetřování, které nevyústilo v postih pachatele, pokud pro to existují závažné důvody, jako je např. ochrana práv třetích osob. Účelem práva na nahlédnutí do spisu je, mimo jiné, aby oběť mohla sama zhodnotit, zda šetření bylo důkladné a dostatečné, a nebylo tak porušeno její právo na účinné vyšetřování. Pokud je jí přístup odepřen, toto kvalifikovaně posoudit nemůže. Proto oběť musí mít přístup do spisu alespoň po skončení šetření a v takovém rozsahu, aby mohla posoudit, zda vyšetřování splňovalo všechny dílčí aspekty účinného vyšetřování, a to bez ohledu na to, v jaké fázi ke skončení šetření dojde.
2. Aplikace těchto principů na nyní projednávaný případ
58. Stěžovatelka namítá, že prasknutí a masivní krvácení dělohy bylo způsobeno úkony zdravotnických pracovníků, zejména tlačením na břicho. Přitom odkazuje na případy, kdy tlačení na břicho v průběhu porodu vedlo k prasknutí dělohy, a v tomto ohledu Ústavnímu soudu předložila i odborné vyjádření lékaře. Rovněž namítá, že tlačení na břicho je postup, jehož výhody nejsou nijak vědecky ověřeny, a jde o postup non lege artis, který je v některých zemích explicitně zakázán.
59. Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky splňuje všechny podmínky hájitelného tvrzení definované výše (viz bod 55 výše). Stěžovatelka již od podání trestního oznámení konzistentně a konkrétně tvrdí, že život ohrožující krvácení bylo s největší pravděpodobností způsobeno zákroky zdravotnických pracovníků. Tato hypotéza je možná jak časově, tak i lékařsky, což stěžovatelka dokládá obdobnými případy, kdy k tomu došlo. Před Ústavním soudem své tvrzení dokonce podpořila již odborným vyjádřením lékaře z oboru gynekologie-porodnictví. Stěžovatelka rovněž konzistentně uvádí, že postup zdravotnických pracovníků v rámci celého vedení porodu nebyl lege artis, zejména pokud jde o tlačení na břicho, což v konečné fázi dokládá i právě zmíněným odborným vyjádřením.
60. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že podmínka hájitelnosti tvrzení stěžovatelky byla splněna již v době šetření orgány činnými v trestním řízení, což je relevantní moment pro posouzení hájitelnosti, a tedy toho, zda těmto orgánům vznikla povinnost účinného vyšetřování. Ústavnímu soudu předložené odborné vyjádření pouze zvyšuje míru pravděpodobnosti stěžovatelčiny verze. Zcela nedůvěryhodné, či nepravděpodobné však její tvrzení nebylo již v momentě podání trestního oznámení. Naopak bylo podloženo odkazy na standardy Světové zdravotnické organizace a odkazy na obdobné případy, kdy tlačení na břicho vedlo k masivnímu krvácení a rovněž na vyjádření lékařů považujících tlačení na břicho za postup non lege artis.
61. Po obětech chybné zdravotní péče nelze vždy požadovat předložení odborného vyjádření prokazujícího pochybení zdravotnických pracovníků. Takový požadavek by byl v některých případech nepřiměřený. Jsou to právě orgány činné v trestním řízení, které si mají odborná vyjádření zajistit (viz § 105 odst. 1 trestního řádu). Je nutno si uvědomit, že hájitelnost tvrzení se posuzuje na samém počátku, kdy ještě neproběhlo žádné oficiální šetření věci. Míra pravděpodobnosti pravdivosti tvrzení musí být tedy stanovena přiměřeně nízko, aby neučinila právo na účinné vyšetřování iluzorní. Účelem požadavku hájitelnosti tvrzení je odfiltrovat pouze zjevně nesmyslná trestní oznámení, jejichž pečlivé vyřizování by zbytečně zabíralo čas orgánům činným v trestním řízení. Odpovídající rovnováha mezi těmito požadavky je stanovena právě standardem hájitelnosti tvrzení stanoveným výše v bodě 55, podle kterého za hájitelné je nutno považovat tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Takto stanovenou hájitelnost lze splnit i bez odborného vyjádření.
62. Jako hájitelné mělo být tedy tvrzení stěžovatelky podrobeno pečlivému prošetření ze strany orgánů činných v trestním řízení, jejichž úkolem je zjistit, zda k ohrožení života stěžovatelky skutečně došlo v důsledku zavinění zdravotnických pracovníků Nemocnice. Ústavní soud se proto nyní musí zabývat otázkou, zda šetřením orgánů činných v trestním řízení byly splněny všechny požadavky vyplývající z práva na účinné vyšetřování.
63. Policejní orgán zajistil zdravotnickou dokumentaci stěžovatelky, provedl výslech porodní asistentky přítomné u porodu a obdržel interní písemné vyjádření lékařky přítomné u porodu. Z uvedeného učinil závěr, že všechny úkony zdravotnických pracovníků byly lege artis a činěny s cílem zachránit život a zdraví stěžovatelky a jejího dítěte. Takové šetření však nelze považovat za důkladné a dostatečné ve smyslu práva na účinné vyšetřování a jeho závěry nejsou založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností.
64. Policejní orgán předně opomenul vyslechnout řadu očitých svědků, včetně stěžovatelky. To je zejména zarážející, pokud jde o lékařku, která porod vedla. Její písemné vyjádření, navíc neurčené pro potřeby policejního šetření, postačovat nemůže. To zvláště v situaci, kdy toto písemné vyjádření je v rozporu s dalšími důkazy a i se závěry učiněnými policejním orgánem. Podle písemného vyjádření lékařky všechny zdravotní úkony byly činěny se souhlasem stěžovatelky. Nicméně samotná zdravotnická dokumentace o stěžovatelce hovoří jako o "nespolupracující rodičce" a vyslechnutá porodní asistentka vypověděla, že stěžovatelka namítané zdravotní úkony odmítala a souhlas k nim předem nedala.
65. Zásadní otázkou v dané věci je, čím bylo způsobeno život ohrožující krvácení stěžovatelky. Tomu se však šetření provedené policejním orgánem věnovalo naprosto nedostatečně. Policie učinila závěr, že toto bylo způsobeno hypotonií dělohy. K tomu dospěla patrně na základě vyjádření lékařky, čemuž odpovídá i stejná formulace v písemném vyjádření lékařky a ve vyrozumění policejního orgánu. Nicméně nijak se nevypořádala s odlišnou hypotézou uvedenou stěžovatelkou, že ke krvácení došlo v důsledku předchozího tlačení na břicho stěžovatelky. Přičemž i z jiných skutečností vyplývá, že tlačení na břicho muselo být skutečně velmi silné. Například narozené dítě mělo zlomenou klíční kost, což bylo pravděpodobně způsobeno právě silným tlačením na břicho při porodu. Je zřejmé, že při učinění závěru o původu krvácení se nelze spolehnout pouze na písemné vyjádření lékařky, která je jednou z podezřelých osob, nebyla vůbec vyslechnuta a toto písemné vyjádření ani nezpracovala pro potřeby trestního řízení. Její úsudek nemůže být v dané věci nestranný. Za tímto účelem si policejní orgán měl obstarat alespoň nezávislé odborné vyjádření, jak předpokládá § 105 odst. 1 a 2 trestního řádu.
66. Odborné vyjádření je také vhodné obecně pro posouzení, zda provedené zdravotní úkony byly lege artis. Tuto otázku zpravidla nemůže hodnotit sám vyšetřující policista, ale měl by se opírat o expertní hodnocení. Ani v této otázce se též zpravidla nelze spolehnout pouze na vyjádření podezřelých osob.
67. Aprobovat nelze ani odmítnutí přístupu stěžovatelky do spisu. V případě, že v dané situaci stěžovatelce svědčí právo na účinné vyšetřování, lze přístup do spisu odmítnout pouze ve výjimečných případech, zejména v raných fázích šetření, kdy by mohl být ohrožen jeho účel. Takové okolnosti však orgány činné v trestním řízení neuvedly. Jejich jediným argumentem bylo, že stěžovatelce právo na nahlédnutí do spisu podle trestního řádu nesvědčí, neboť není poškozenou osobou ve smyslu trestního řádu a ani nebyly ve věci zahájeny úkony trestního řízení.
68. Ústavní soud nemíní polemizovat s výkladem podústavního práva učiněným orgány činnými v trestním řízení. Tato role mu ani nepřísluší. Nicméně i kdyby tento právní názor byl správný, nic to nemění na věci, že právo stěžovatelky na nahlédnutí do spisu vyplývá přímo z jejího ústavního práva na účinné vyšetřování.
69. Pokud byl stěžovatelce přístup do spisu odepřen, nemůže ani kvalifikovaně posoudit, zda šetření bylo důkladné a dostatečné, a nebylo tak porušeno její právo na účinné vyšetřování. Přitom je stále nutno mít na paměti, že jde o věc, kde se stěžovatelka hájitelně domnívá, že se stala obětí porušení svého práva na život, a na důkladném prošetření má tedy eminentní a opodstatněný zájem.
70. Avšak ani pokud by stěžovatelka chtěla nahlédnutí do spisu využít pouze pro účely případného uplatňování nároků podle civilního práva, nelze to automaticky považovat za nelegitimní. Důkazy získané v rámci trestního řízení, případně i šetření podle § 158 odst. 1 trestního řádu, jako tomu bylo v tomto případě, mohou být relevantní i pro případné řízení občanskoprávní, což uznává i Evropský soud pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Šilih proti Slovinsku ze dne 9. 4. 2009 č. 71463/01, § 205).
71. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že šetření provedené orgány činnými v trestním řízení nesplnilo požadavky účinného vyšetřování, neboť nebylo dostatečně důkladné a nebylo v dostatečné míře podrobeno kontrole veřejností, protože stěžovatelce nebylo umožněno nahlédnout do spisu.
E. Právo na nedotknutelnost osoby
72. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá i provedení dalších lékařských zákroků (např. nástřih hráze), které nemají vztah k výše zkoumanému právu na život. Přesto mohou představovat minimálně zásah do nedotknutelnosti její osoby, pokud byly činěny bez jejího souhlasu (viz bod 46 výše). Jak Ústavní soud dovodil (body 43 a 47 výše), zde stěžovatelce nesvědčí právo na účinné vyšetřování za podmínky, že se může nápravy případného porušení tohoto práva domoci prostředky občanského práva například formou náhrady škody a nemajetkové újmy. Ústavní soud musí tedy nyní prozkoumat, zda tomu tak je.
73. Právo na nedotknutelnost osoby (fyzickou integritu) podle čl. 7 odst. 1 Listiny či čl. 8 Úmluvy není právem absolutním. Lze do něj zasáhnout na základě zákona a přiměřeně ke sledovanému legitimnímu zájmu, což musí být ochrana jiného základního práva nebo jiného, ústavním pořádkem chráněného statku.
74. V oblasti zdravotní péče, která je zásahem do fyzické nebo duševní integrity pacienta, je klíčový pojem tzv. svobodného a informovaného souhlasu, tak jak jej definuje Úmluva Rady Evropy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) a v její návaznosti zákon o zdravotních službách. Úmluva o lidských právech a biomedicíně je součástí ústavního pořádku [nález sp. zn. III. ÚS 449/06 ze dne 3. 2. 2011 (N 10/60 SbNU 97)].
75. Podle obecného pravidla v čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Svobodným je souhlas učiněný dobrovolně a bez nátlaku, ať již lékaře, rodiny, či jiné osoby. Informovaný znamená, že pacient musí být předem poučen o svém zdravotním stavu, o doporučené léčbě, její povaze a účelu, alternativách k ní a o možných rizicích a komplikacích s ní spojených.
76. Institut svobodného a informovaného souhlasu s každým lékařským zákrokem je založen na uznání právní subjektivity každého jedince a jeho svobody rozhodovat o svém vlastním těle a podporuje autonomii jeho morální volby. To je v protikladu k paternalistickému přístupu, kdy o jednotlivci je rozhodováno někým jiným (například lékařem), byť i z dobrých pohnutek, že to je pro jeho dobro a zdraví. V konečném důsledku je to vždy pacient jako svobodný jednotlivec nadaný základními právy, včetně práva na respektování své fyzické a psychické integrity, který by měl dát souhlas se zásahy do tohoto práva. Přitom je nutno akceptovat, že jiné osoby mohou i jeho rozhodnutí, například odmítne-li nezbytnou léčbu, považovat za špatné.
77. Ochrana osobní autonomie a práva na sebeurčení vyplývá i z čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak podotýká Evropský soud pro lidská práva, tak schopnost vést svůj život způsobem dle vlastního výběru zahrnuje možnost vykonávat činnosti, které jsou vnímány jako fyzicky škodlivé nebo pro dotyčnou osobu nebezpečné. V oblasti lékařské péče, a to i v případě, že odmítnutí konkrétní léčby může vést k fatálnímu konci, lékařský zákrok bez souhlasu psychicky způsobilého dospělého pacienta by byl v rozporu s jeho právem na tělesnou integritu chráněnou čl. 8 Úmluvy (viz rozsudek ve věci Jehovah's Witnesses of Moscow proti Rusku ze dne 10. 6. 2010 č. 302/02, § 135-136).
78. V souladu s čl. 8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně lze bez souhlasu provést pouze nutný lékařský zákrok ve stavu nouze, kdy nelze získat příslušný souhlas a za podmínky, že zákrok je nezbytný pro zdraví dotyčné osoby.
79. V dané věci však není relevantní čl. 8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, neboť prováděnými úkony neměla být chráněna stěžovatelka, ale její dosud nenarozené dítě. Podstatný je však čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle kterého nejsou práva zakotvená v této úmluvě (včetně práva podle čl. 5) absolutní a lze je omezit za podmínek, že omezení je stanoveno zákonem a je nezbytné v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.
80. I když zpravidla nedochází ke konfliktu mezi rodičkou a jejím dítětem, neboť jsou to právě matky, kterým nejlepší zájem jejich dítěte leží primárně na srdci, přesto ve výjimečných případech ke konfliktu docházet může (srovnej obdobný postřeh Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dubská a Krejzová proti České republice ze dne 11. 12. 2014 č. 28859/11, § 94). Lze stěží akceptovat, že by v těchto výjimečných situacích mělo dítě v průběhu porodu zůstat zcela bez právní ochrany. Takový závěr by byl v rozporu s čl. 6 odst. 1 Listiny, podle kterého je lidský život hoden ochrany již před narozením. Právní řád i v jiných oblastech považuje plod před narozením za hoden ochrany. Nenarozené dítě za určitých okolností například chrání i trestní právo bez ohledu na vůli matky (viz trestné činy proti těhotenství ženy - § 160 a následující trestního zákoníku). Nutno je také reflektovat, že podle judikatury ESLP k čl. 8 Úmluvy je ochrana dosud nenarozeného dítěte legitimním zájmem, i když ne nutně pod pojmem "práva jiných", neboť to by mohlo implikovat, že nenarozené dítě je subjektem práv v Úmluvě (viz rozsudek velkého senátu ve věci A, B a C proti Irsku ze dne 16. 12. 2010 č. 25579/05, § 227-228). Proto podle Ústavního soudu, i kdyby dosud nenarozené dítě nebylo subjektem základních práv, přesto je ochrana života a zdraví dítěte v průběhu porodu ústavním pořádkem chráněným statkem.
81. Právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny nemá taxativně vymezené legitimní zájmy, při sledování kterých jej lze omezit. Proto není nijak problematické konstatovat, že toto právo může být omezeno za účelem ochrany práv dítěte v průběhu porodu, neboť jde, jak bylo právě shledáno, o ústavním pořádkem aprobovaný legitimní zájem.
82. Ustanovení čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně však taxativní výčet legitimních zájmů obsahuje a v úvahu v této situaci potenciálně připadá pouze ochrana práv a svobod jiných. Judikatura ESLP k čl. 8 Úmluvy však takový závěr, pokud jde obecně o plod v těle matky, jak bylo právě řečeno, odmítá. Zpravidla ESLP aplikuje legitimní zájem ochrany morálky, jejímž aspektem je ochrana života nenarozeného dítěte (rozsudek velkého senátu ve věci A, B a C proti Irsku ze dne 16. 12. 2010 č. 25579/05, § 227). Legitimní zájem ochrany morálky však v čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně nenajdeme. Nicméně podstatné v nynější věci je, že nejde o ochranu práv plodu v těle matky obecně, ale pouze ve zcela specifické situaci již probíhajícího porodu. Ve věci Dubská a Krejzová proti České republice ESLP konstatoval, že ochrana novorozence již v průběhu porodu spadá pod legitimní zájem ochrany zdraví a práv jiných (§ 86). ESLP je přitom nadán pravomocí vykládat i Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (viz její čl. 29). Jeho judikaturu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je tak třeba vztáhnout i na identické pojmy v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně. Podle Ústavního soudu proto lze na nynější situaci čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně aplikovat a ochrana práv dítěte v průběhu porodu spadá pod legitimní zájem ochrany práv jiných.
83. V situaci, kdy se omezují základní práva matky z důvodu ochrany života a zdraví dítěte, je také nutno trvat na tom, aby takový zásah byl přiměřený. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, zásah bude proporcionální, pokud splní následující tři kritéria [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 31/13 ze dne 10. 7. 2014 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.), bod 41; nález sp. zn. Pl. ÚS 37/11 ze dne 30. 7. 2013 (N 136/70 SbNU 263; 299/2013 Sb.), bod 59; nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.), bod 37; a řada dalších]. Za prvé, opatření omezující základní právo bylo vůbec způsobilé dosáhnout sledovaného cíle (vhodnost). Za druhé, sledovaného cíle nebylo možno ve stejné nebo podobné míře dosáhnout jinými prostředky, které by méně zasahovaly do základního práva. Za třetí, zásah byl přiměřený, tedy závažnost zásahu do základního práva bude v dané konkrétní situaci vyvážena významem sledovaného cíle, neboli oběť přinesená v podobě omezení základního práva se nesmí dostat do nepoměru s užitkem, který omezení přineslo (proporcionalita v užším smyslu).
84. V dané věci je tedy nutno vážit zájmy rodičky na ochraně její fyzické integrity a zájmy nenarozeného dítěte na životě a zdraví. Právo rodící matky na nedotknutelnost její osoby tedy v ústavněprávní rovině omezit lze, za předpokladu, že je skutečně (alespoň s vysokou pravděpodobností) život a zdraví plodu bezprostředně ohrožen a provedené zákroky přiměřené sledovanému účelu záchraně života a zdraví nenarozeného dítěte.
85. Pokud by se tedy prokázalo, že zákroky, proti kterým stěžovatelka brojí, byly provedeny bez jejího svobodného a informovaného souhlasu a nebyly přiměřené k ochraně zdraví a života nenarozeného dítěte, došlo k porušení jejích osobnostních práv chráněných § 11 starého občanského zákoníku (k předmětným událostem došlo před účinností nového občanského zákoníku). Případné porušení práva stěžovatelky na ochranu jejího soukromí je tedy reparovatelné pomocí civilněprávní žaloby na ochranu osobnosti. Tato možnost je tedy prima facie účinným prostředkem nápravy v případě stěžovatelky (a contrario usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014, bod 41, kde jednak šlo o úmyslný útok na fyzickou integritu a zejména nebyla stěžovateli známa totožnost pachatelů). Stěžovatelka však takovou žalobu nepodala, případně o ní Ústavní soud neinformovala.
86. Ústavní soud proto z těchto důvodů ústavní stížnost v té části, v níž stěžovatelka namítá porušení svého práva na účinné vyšetřování v kontextu čl. 7 Listiny, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
F. Závěr
87. Ve shrnutí Ústavní soud v nyní posuzované věci z důvodů výše uvedených shledal, že v části v níž se stěžovatelka domáhá trestního postihu zdravotnických pracovníků za zákroky provedené bez jejího souhlasu, je její stížnost nedůvodná, neboť z ústavněprávního pohledu postačuje, že se zadostiučinění může domáhat v občanskoprávním řízení. Avšak v té části, kde se domáhá účinného vyšetřování údajného ohrožení svého života jednáním zdravotnických pracovníků, je její ústavní stížnost důvodná.
88. Právo na účinné vyšetřování orgány činnými v trestním řízení v kontextu poskytování zdravotní péče stěžovatelce vzniklo, neboť vznesla hájitelné tvrzení, že její život byl ohrožen v důsledku jednání zdravotnických pracovníků zaviněného z nedbalosti, které nebylo lege artis. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, mělo poté splňovat kumulativně následující samostatné požadavky: šetření mělo být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností. Vyšetřování však nesplnilo požadavek důkladnosti a dostatečnosti a nebylo dostatečně podrobeno kontrole ze strany stěžovatelky, neboť jí bylo odepřeno nahlédnutí do spisu po skončení šetření.
89. Tímto závěrem Ústavní soud nijak neimplikuje, že snad skutečně došlo ze strany zdravotnických pracovníků ke spáchání trestného činu. Posouzení této otázky je primárně v pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Přitom vznik trestněprávní odpovědnosti zdravotnických pracovníků se nadále řídí platným trestním zákoníkem a dosavadní judikaturou. Orgány činné v trestním řízení však svůj odůvodněný závěr ohledně spáchání trestného činu musí učinit až poté, co provedou důkladné šetření předmětné události, které bude splňovat všechny výše zmíněné požadavky práva na účinné vyšetřování.
90. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl, neboť postupem orgánů činných v trestním řízení je porušováno právo stěžovatelky na účinné vyšetřování v rozporu s čl. 6 Listiny základních práv a svobod. Následně Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal Policii České republiky pokračovat svou nečinností spočívající v neprovedení účinného vyšetřování ve věci vedené Městským ředitelstvím policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, pod sp. zn. KRPB-13937-11/ČJ-2014-060273-HK v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelky na účinné vyšetřování dle čl. 6 Listiny.