Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 6, Brno, proti postupu Policie České republiky a Městského státního zastupitelství v Brně spočívajícímu v nekonání účinného vyšetřování ve věci vedené Městským ředitelstvím policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, pod sp. zn. KRPB-13937-11/ČJ-2014-060273-HK.
I. Postupem Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky ve věci vedené Městským ředitelstvím policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, pod sp. zn. KRPB-13937-11/ČJ-2014-060273-HK bylo porušeno základní právo stěžovatelky na účinné vyšetřování vyplývající z práva na život podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod.II. Policii České republiky se zakazuje pokračovat v porušování práva stěžovatelky podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování ve věci vedené Městským ředitelstvím policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, pod sp. zn. KRPB-13937-11/ČJ-2014-060273-HK.III. V té části, v níž stěžovatelka namítá porušení svého práva na účinné vyšetřování ohledně zásahu do práva na nedotknutelnost osoby a zákazu špatného zacházení, se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postup Policie České republiky a Městského státního zastupitelství v Brně porušuje její právo na účinné vyšetřování v rozporu s čl. 3 a 13 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 7 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 28. 1. 2013 stěžovatelka porodila své dítě na Gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice Milosrdných bratří v Brně (dále též jen "Nemocnice"). Stěžovatelka tvrdí, že v průběhu porodu na ní byly ze strany personálu Nemocnice prováděny zdravotnické úkony bez jejího souhlasu.
3. Dne 7. 1. 2014, poté co její předchozí stížnost přímo Nemocnici byla odmítnuta jako neoprávněná, stěžovatelka podala trestní oznámení, ve kterém tvrdila, že v průběhu porodu došlo ze strany zdravotnického personálu Nemocnice vůči ní k trestným činům nelidského a krutého zacházení, ublížení na zdraví a omezení osobní svobody. V trestním oznámení stěžovatelka uváděla, že personál vůbec nerespektoval její přání, ignoroval písemně sepsaný porodní plán a neinformoval ji o prováděných úkonech. Namítala především provedení následujících úkonů, se kterými nesouhlasila: dirupce (protržení vaku blan), epiziotomie (nástřih hráze), Kristellerova exprese (tlačení na břicho v druhé fázi porodní) a vytržení placenty po porodu dítěte. Uváděla, že tyto úkony nebyly nezbytné, nebyly lege artis, a naopak jí způsobily masivní, život ohrožující krvácení.
4. Dne 11. 2. 2014 Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, stěžovatelce zaslala vyrozumění, že šetřením podle § 158 odst. 1 trestního řádu (vedené pod sp. zn. KRPB-13937-11/ČJ-2014-060273-HK) nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že by byl spáchán trestný čin, a není tedy odůvodněno zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Ve vyrozumění policie uvedla následující.
"Z této dokumentace a z provedeného místního šetření v porodnici Nemocnice Milosrdných bratří v Brně (dále též jen ,porodnice') bylo zjištěno, že oznamovatelka se dne 28. 1. 2013 dostavila do porodnice v 10:36 hod. na počátku II. doby porodní (vypuzovací fáze), vyšetřením byla zjištěna zašlá branka, ze které se klene vak blan. Zdravotním personálem byla provedena dirupce vaku blan (při stávajícím nálezu by praskl spontánně během několika okamžiků), odtok plodové vody v 10:40 hod. V 10:47 hod., tedy za 11 minut od příchodu na porodní sál a za 7 minut po provedení dirupce vaku blan oznamovatelka porodila zdravou dceru (4 540 g, 52 cm). Apgar skóre 8, 9, 10. Bezprostředně po porodu došlo k masivnímu krvácení z dělohy (krevní ztráta 1 200 ml) v důsledku poporodní komplikace - hypotonie dělohy (stav, kdy se děloha sama po porodu nestáhne), jedná se o stav zcela zásadně a akutně ohrožující přímo život rodičky. Tento stav byl lékařkou na místě ihned řešen podáním oxytocinu, prostinu, následně byla rodičce lékařkou provedena revize porodních cest a šití. Rovněž byla 2x hrazena krevní ztráta podáním transfuze.
Shrnutím lze konstatovat, že oznamovatelka se coby rodička na počátku II. doby porodní dostavila do porodnice, ve které za 11 minut od příchodu porodila zdravé dítě, a následně jí byl zdravotním personálem zachráněn život, neboť prodělala poporodní komplikaci provázenou značnou krevní ztrátou.
Po uvedeném zjištění policejní orgán zcela zásadně nerozumí důvodům, pro které je podáváno trestní oznámení, a co vede oznamovatelku k takovému kroku.
...
S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním je naprosto evidentní, že rozhodně nedošlo ani v jednom případě k naplnění některého ze znaků skutkové podstaty uvedených trestných činů, toto rovněž není ani třeba blíže vysvětlovat a podrobněji rozebírat, neboť jednáním zdravotnických pracovníků porodnice nedošlo ani k ohrožení či poškození zdraví, v žádném případě nedošlo k mučení, nelidskému a krutému zacházení a nedošlo ani k omezování osobní svobody. Samotný fakt, že porod dítěte jako takový je vždy doprovázen diskomfortem a značnou bolestivostí, není možné posuzovat z pohledu trestního práva, protože se jedná o fyziologickou záležitost.
Stran námitek oznamovatelky k samotnému vedení porodu, provedení dirupce vaku blan, epiziotomie a provedení Kristellerovy exprese, která šetřením nebyla zjištěna - pouze byl lékařkou proveden tlak na děložní fundus (dle dokumentace a zjištění rodička absolutně odmítla jakoukoliv spolupráci a netlačila), policejní orgán zdůrazňuje, že všechny uvedené postupy jsou postupy lege artis. Jako takové za situace, když vedly k porodu zdravého dítěte a následně k záchraně života rodičky, není absolutně přípustné ani uvažovat o možnosti, že by těmito legálními a doporučenými postupy mohlo dojít ke spáchání trestného činu.
... i v případě, pokud by byla zdravotní péče poskytována proti vůli, tedy s nesouhlasem oznamovatelky (což je nepochopitelné, když se nejprve sama do porodnice dostavila) nebylo by v této konkrétní situaci možné péči ukončit, v opačném případě by se všichni ti, kteří v daný okamžik tuto péči poskytovali, vystavili riziku trestního stíhání, když v daný moment dle všech objektivně zjištěných okolností mohlo jít o ohrožení života a zdraví plodu a následně i života rodičky, k tomuto závěru vede následující:
- zjištěné ozvy plodu po příchodu do porodnice byly 80-90/min. za situace, kdy v této době nebyla známá délka I. doby porodní, navíc již běžela II. doba porodní, proto bylo ihned přikročeno k porodu, který byl spontánní a trval od dirupce vaku blan a odtoku plodové vody 7 minut, celkově 11 minut od příchodu do porodnice,
- masivní krvácení jako důsledek hypotonie dělohy, řešeno podáním léků, ošetřením porodních cest, následně podáním transfuzí, i když i s tímto vlastním ošetřením oznamovatelka nejprve nesouhlasila a souhlas dala až po přemlouvání všemi přítomnými.
Policejní orgán dospěl k závěru, že i v případě, když by souhlas oznamovatelka ,v tomto konkrétním případě' neposkytla, péče by jí musela být stejně poskytnuta, neboť šlo o ohrožení života.
Závěrem pak policejnímu orgánu nezbývá než zopakovat, že celé trestní oznámení je vzhledem ke skutkovým zjištěním naprosto nepochopitelným aktem, pravděpodobně se jedná o velmi zvláštní a svérázný způsob oznamovatelky a jejího právního zástupce jak vyjádřit díky za zdravé dítě a záchranu života, kdy lékařka a porodní asistentka, které svým profesionálním postupem dopomohly k porodu zdravého dítěte (v podstatě porod proti vůli oznamovatelky) a záchraně života oznamovatelky, takto čelí atakám v podobě své dehonestace učiněné jednak tímto trestním oznámením a jednak dalšími stížnostmi adresovanými nemocnici či jiným orgánům. Stejně tak nelze odhlédnout od dalších aktivit oznamovatelky, která v minulosti osočovala nevybíravým způsobem e-mailovými dopisy samotnou porodní asistentku, kdy toto je rovněž součástí spisového materiálu."
5. Z příslušného policejního spisu vyplývá, že v porodním plánu stěžovatelka mimo jiné uváděla, že si přeje přirozený porod bez jakékoliv medikace a lékařských zásahů. Nepřeje si urychlování porodu, nástřih hráze apod.
6. Dne 7. 2. 2014 policejní komisař navštívil Nemocnici, kde hovořil s primářem oddělení a získal zdravotnickou dokumentaci.
7. Policie také obdržela kopii písemného vyjádření lékařky přítomné u porodu, které bylo vypracováno pro interní potřeby Nemocnice z důvodu podané stížnosti na vedení porodu. Podle lékařky hned u příjmu stěžovatelky bylo zjištěno zpomalení srdce plodu, což je signál, že plod je v bezprostředním ohrožení života. Porodní plán prý nebyl předložen. Stěžovatelka měla se všemi zákroky, včetně nastřižení hráze a "přidržení děložního fundu", souhlasit a šlo o zákroky nezbytné k záchraně života plodu.
8. Podle záznamu "Průběh porodu" ze zdravotnické dokumentace stěžovatelka nespolupracovala a z důvodu nízkého tepu dítěte jí byl přidržen děložní fundus. Po porodu placenty došlo k silnému krvácení z dělohy, které bylo život ohrožující.
9. Dne 10. 2. 2014 policie vyslechla soukromou porodní asistentku vybranou stěžovatelkou, která byla se stěžovatelkou u porodu. Ta vypověděla, že po příjezdu do nemocnice personál chtěl stěžovatelce naměřit přiložením elektrod ozvy plodu, které "byly nějak změřeny ... na nějakých 80 nebo možná 90, [ale] křivku se nepodařilo natočit", neboť stěžovatelka si elektrody sundala. Personál žádal stěžovatelku, aby při kontrakcích tlačila, ona nespolupracovala, a proto personál přistoupil k přidržení fundu a za 11 minut od příchodu do Nemocnice došlo k porodu dítěte. Neviděla na stěžovatelku z pohledu vedení porodu, a proto se nemohla vyjádřit k podrobnostem ohledně následných komplikací s krvácením a porodem placenty.
10. Součástí spisu jsou i e-maily adresované stěžovatelkou jiné porodní asistentce přítomné u porodu, které vyčítá, že jí provedla nástřih hráze.
11. Dne 18. 2. 2014 stěžovatelka podala k městskému státnímu zastupitelství žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu, ve kterém namítala nedostatečně provedené dokazování. Namítala, že policie se vůbec nezabývala tím, jak komplikace prodělané stěžovatelkou vznikly. Rovněž vyjádřila své výhrady k zaujatému a místy absolutně nemístnému odůvodnění vyrozumění.
12. Dne 4. 3. 2014 Městské státní zastupitelství v Brně stěžovatelce oznámilo, že na postupu policejního orgánu neshledalo žádné vady. Podle něj zdravotní personál jednal za situace, kdy provedené vyšetřování naznačovalo, že dochází k přímému ohrožení plodu (zpomalení srdce) a stěžovatelka neumožnila hodnotu ozev plodu objektivně stanovit. Vzhledem k tomu, že zdravotnický personál neměl jak se přesvědčit o stavu plodu, musel přistoupit k zásahům, které vedly k okamžitému porodu dítěte a předešly jeho poškození. Zásahy sice způsobily újmu na zdraví matky, ale tato újma nijak nevybočuje z běžné a očekávatelné újmy na zdraví rodičky vznikající během porodu. Zda byl či nebyl vyžádán informovaný souhlas s jakýmkoli úkonem, či zda tento úkon byl proveden proti vůli oznamovatelky, je z trestního hlediska nepodstatné, neboť lékaři vedli porod s vědomím klesajících ozev plodu, a tedy s vědomím přímého ohrožení zdraví plodu. Navíc, nedostatek informovaného souhlasu se zákrokem nezakládá trestní odpovědnost osoby, která zákrok provádí.
13. Státní zástupkyně dále uvedla, že: "oznamovatelka má jako rodící matka nejen práva, ale i povinnosti. Pokud těmto není schopna dostát z důvodu složité porodní situace, pak je povinna strpět zásahy ze strany zdravotního personálu směřující k porodu ohroženého plodu."
14. Dne 24. 3. 2014 policie na předchozí dotaz stěžovatelky oznámila, že jí neumožní nahlédnutí do spisu, neboť ve věci bylo provedeno pouze šetření podle § 158 odst. 1 trestního řádu a nebyly vůbec zahájeny úkony trestního řízení. Stěžovatelka také není poškozenou osobou ve smyslu § 43 odst. 2 trestního řádu, ale pouze oznamovatelkou podezření. Není tedy splněna ani jedna ze dvou podmínek stanovených v § 65 odst. 1 trestního řádu.
15. Toto odmítnutí bylo shledáno zákonným státní zástupkyní, o čemž byla stěžovatelka vyrozuměna dne 26. 3. 2014, neboť trestní řízení začíná až zahájením úkonů ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu, k čemuž v dané věci nedošlo.
II. Argumentace stran
16. Stěžovatelka namítá, že nečinností orgánů činných v trestním řízení, které na základě jejího trestního oznámení neprovedly účinné vyšetřování, došlo k porušení jejích základních práv. Domáhá se, aby Ústavní soud zakázal orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování jejích práv a přikázal jim provést účinné vyšetřování.
17. Podle stěžovatelky byly úkony zasahující do její fyzické integrity (např. protržení vaku blan nebo nástřih hráze) provedeny proti její vůli a navíc byly non lege artis a v jejich důsledku jí byly způsobeny značné zdravotní komplikace v podobě život ohrožujícího masivního krvácení a velké fyzické a psychické utrpení.
18. Tyto zásahy nelze dle ní ospravedlnit ani údajným špatným stavem plodu během porodu. Dokud je plod v těle ženy, je to žena, kdo je v souladu s platným právem oprávněn rozhodovat o svém těle, jehož součástí je do doby opuštění těla matky i plod. Právo platné v době porodu stěžovatelky nestanovilo pro tuto situaci žádnou výjimku a možnost provést nedobrovolný zákrok na jejím těle bez předchozího svobodného a informovaného souhlasu nepředpokládalo.
19. Podle stěžovatelky je silné tlačení na břicho činěné dvěma osobami zároveň v druhé době porodní, kterému byla vystavena, vysoce rizikový zákrok, který je v mnoha státech absolutně zakázán, neboť je škodlivý pro matku i dítě. Jsou doloženy případy, kdy tlačení vyústilo v prasknutí dělohy a masivní krvácení, což se patrně stalo i jí. Také dítě stěžovatelky mělo, s největší pravděpodobností v důsledku tohoto zákroku, po porodu zlomenou klíční kost, o čemž stěžovatelka nebyla ani informována a dozvěděla se to až zpětně ze zdravotnické dokumentace, kterou si vyžádala. Nástřih hráze stěžovatelka považuje za závažný zásah do své fyzické integrity, který mrzačí její pohlavní ústrojí a v Česku se provádí nadměrně a rutinně v rozporu s doporučeními Světové zdravotnické organizace. Podle jí dodaných informací v Nemocnici probíhá nástřih hráze asi u 45 % porodů, přičemž podle Světové zdravotnické organizace je nástřih opodstatněný pouze u cca 10 % porodů.
20. Stěžovatelka Ústavnímu soudu předložila odborné vyjádření lékaře z oboru gynekologie-porodnictví. Z něho vyplývá, že personál nemocnice jednal při porodu stěžovatelky v rozporu s vědeckými postupy a vystavil stěžovatelku a její dítě proti její vůli rizikům a komplikacím. Podle experta tlačení na břicho rodičky a nástřih hráze má mnoho rizik, ale žádné prokázané výhody pro rodičku či dítě. Metoda tlačení na břicho není opřena o žádné vědecké poznatky a neexistuje žádný důkaz o tom, že zlepšuje zdravotní výsledky u novorozenců. Použitím metody tlačení na břicho zdravotnický personál způsobil situaci, kdy rodička začala masivně krvácet a její stav vyžadoval transfuzi. Stejně tak je pravděpodobné, že dítěti tímto postupem personál zlomil klíční kost. Personál ani při vyhodnocování ozev plodu nepostupoval v souladu s vědeckými poznatky a jednal unáhleně. Pokud měl podezření na nízký srdeční tep plodu, měl nejdřív použít techniky toto potvrzující jako například ultrazvuk či elektrodu na hlavu plodu. I v případě zjištěného nízkého tepu je však správným postupem v souladu s vědeckými poznatky určitá doba pozorování. Většina abnormalit srdečního tepu plodu musí trvat alespoň 60 minut, aby dítě ohrozily, a je tedy spousta času na méně invazivní techniky, než jaké byly použity vůči stěžovatelce. Tyto závěry jsou dále podpořeny francouzskými a americkými doporučenými postupy při porodu.
21. Šetření provedené policií bylo dle stěžovatelky značně povrchní. Omezilo se toliko na zjištění informací od některých zdravotnických pracovníků přítomných u porodu a prostudování zdravotnické dokumentace a učiněné závěry o tom, že postupy personálu údajně byly lege artis, nebyly založeny na žádných nezávislých znaleckých posudcích. Policie se nezabývala dalšími důkazními návrhy, které ve svém trestním oznámení stěžovatelka uvedla (výslech poškozené, výslech jejího partnera, který byl přítomen porodu, výslech personálu nemocnice, znalecký posudek nebo odborné vyjádření) a spokojila se pouze s tendenčně vedenou zdravotnickou dokumentací a názorem osob, které v kontextu podaného trestního oznámení vystupují de facto v pozici podezřelých z naplnění skutkových podstat trestných činů, tedy osob zaujatých.
22. Namítá, že formulace obsažené ve vyrozumění policie naznačovaly nikoliv nezaujatý postoj vyšetřujícího policisty k věci, ale naopak jeho předsudky, a dokonce snahu o sekundární stigmatizaci poškozené, aniž by se s poškozenou vůbec setkal a snažil se porozumět, jakým způsobem ji jednání personálu nemocnice zasáhlo v osobní rovině.
23. Nakonec stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí byl orgány činnými v trestním řízení odmítnut přístup do spisu, a obsáhle argumentuje, proč je takový postup nezákonný.
24. Policie ve svém vyjádření k ústavní stížnosti opakuje při šetření zjištěné skutkové okolnosti a uvádí, že dospěla k jednoznačnému závěru, že ve věci nejde o důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Podle ní byly ve věci provedeny všechny úkony v souladu se zákony a skutečnost, že stěžovatelka není vnitřně spokojená se závěry šetření, není porušením jejích ústavně zaručených práv.
25. Městské státní zastupitelství navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Podle státní zástupkyně lékaři zjistili přímé ohrožení života plodu a jejich následující zákroky byly vedeny snahou život plodu zachránit. Do práv stěžovatelky tak bylo zasaženo za účelem ochrany života a zdraví jejího dítěte. Státní zástupkyně má za to, že lékaři jednali analogicky v souladu s § 38 odst. 4 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o zdravotních službách"), který stanoví, že nezletilému pacientovi lze poskytnout neodkladnou péči bez souhlasu zákonného zástupce, jde-li o zdravotní služby nezbytné k záchraně života. Jelikož bylo zjištěno, že plod se nacházel v akutní tísni, nelze v jejich chování spatřovat znaky žádného trestného činu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
A. Otázka vyčerpání procesních prostředků ochrany
26. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
27. Dosavadní judikatura Ústavního soudu k přípustnosti stížností na postup orgánů činných v trestním řízení není zcela ustálená. V případě osob, které brojí proti odložení jejich trestního oznámení, Ústavní soud standardně akceptuje ke kvazimeritornímu přezkumu (stížnosti neodmítá soudce zpravodaj jako nepřípustné) ústavní stížnosti napadající odmítnutí státním zástupcem stížnosti podané proti usnesení o odložení věci [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014 (v SbNU nepublikována, dostupná stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz )]. V případech, kdy trestní oznámení není odloženo usnesením, pak akceptuje ústavní stížnosti proti postupu nejbližšího nadřízeného orgánu při projednávání podnětu k výkonu dohledu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4621/12 ze dne 24. 7. 2014). Jindy akceptoval jako ve lhůtě podané ústavní stížnosti proti výkonu dohledu nejbližšího nadřízeného státního zastupitelství, které je ještě oprávněno posuzovat meritorně rozhodnutí nižšího státního zastupitelství (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2343/14 ze dne 30. 7. 2014).
28. V nyní posuzované věci stěžovatelka proti vyrozumění policie o nezahájení úkonů trestního řízení brojila žádostí zaslanou příslušnému státnímu zastupitelství o přezkoumání postupu policejního orgánu. Po vyrozumění ze strany státního zastupitelství, že v postupu policejního orgánu nebylo shledáno nic nezákonného, stěžovatelka podala ústavní stížnost. Zvolila tedy obdobný postup, tedy obrátila se se žádostí o přezkum pouze na jeden stupeň státního zastupitelství, jako stěžovatelé v usneseních sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 či sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014.
29. Nicméně vzhledem k tomu, že dosud vždy šlo o usnesení a ani tato nejsou jednotná, považuje Ústavní soud za nutné se v nynějším nálezu k této otázce blíže vyjádřit, aby do budoucna stěžovatelé věděli jaké procesní prostředky před podáním ústavní stížnosti využít.
30. Soustava státního zastupitelství je tvořena několika články. Stěžovatelka se obrátila se svou žádostí o přezkum na nejnižší článek soustavy - Městské státní zastupitelství v Brně, které mělo k přezkumu působnost. Podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je nejblíže vyšší státní zastupitelství oprávněno vykonávat dohled nad postupem nejblíže nižších státních zastupitelství ve svém obvodu při vyřizování věcí v jejich příslušnosti a dávat jim k jejich postupu písemné pokyny. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je nejblíže nižší státní zastupitelství povinno řídit se písemnými pokyny podle odstavce 1, s výjimkou pokynu, který je v konkrétní věci v rozporu se zákonem. Toto nadřízené státní zastupitelství je oprávněno posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v plné šíři, včetně případných vad v šetření trestních oznámení. Podle § 16a odst. 6 zákona o státním zastupitelství je státní zastupitelství povinno o způsobu vyřízení podání vyrozumět toho, kdo je učinil, nejpozději do 2 měsíců od doručení podání nebo jeho vrácení vyšším státním zastupitelstvím.
31. Žádost o výkon dohledu je tedy prostředkem, který může vést k nápravě a o jehož vyřízení musí být i podatel vyrozuměn. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu, a jako takovou je ji nutno propříště vyčerpat před podáním ústavní stížnosti v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
32. Z těchto důvodů bude Ústavní soud v budoucnu ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím a postupu policejních orgánů a státních zastupitelství, které budou namítat, že vyšetřování bylo nedostatečné, tam kde nebyla podána žádost o dohled nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství, považovat za nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla doposud řešena v judikatuře jednotně a obdobné ústavní stížnosti byly v minulosti akceptovány, v této věci by trvání na splnění podmínky předchozího podání podnětu k dohledu bylo zásahem do přístupu k Ústavnímu soudu dle předvídatelných pravidel. Tuto ústavní stížnost tedy nelze odmítnout jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy.
33. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je údajné neúčinné vyšetřování týkající se jí v Nemocnici provedených lékařských zákroků. Argumenty stěžovatelky proti těmto lékařským zákrokům, které kvalifikuje jako nelidské zacházení, jsou dvojí. Za prvé namítá, že byly činěny bez jejího souhlasu, a za druhé, že měly závažné následky ohrožující ji na životě. Ústavní soud se nejdříve musí zabývat otázkou, zda v této situaci má stěžovatelka právo na účinné vyšetřování.
B. Otázka, kdy příjemci lékařské péče mají trestněprávní ochranu a právo na účinné vyšetřování
34. Součástí pozitivních závazků státu chránit základní práva je jednak přijmout právní předpisy, které budou porušení základních práv zakazovat, a jednak vytvořit účinný justiční a administrativní systém, který zajistí, aby porušení těchto právních předpisů bylo potlačováno a trestáno [viz ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") - např. rozsudek velkého senátu ve věci Öneryildiz proti Turecku ze dne 30. 11. 2004 č. 48939/99, § 91, a tam uvedené odkazy]. Pouze tak se zajistí, aby tyto předpisy byly účinné v praxi a působily preventivně. Není tedy na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat porušení základních práv. Je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva [nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61].
35. V některých případech může postačovat ochrana poskytovaná prostředky civilního práva, ať již samostatně, či ve spojení se správním právem. V situacích, ve kterých účinná ochrana základního práva vyžaduje ochranu prostřednictvím trestního práva, je poté povinností příslušných orgánů (orgánů činných v trestním řízení) provést účinné vyšetřování dané situace. Pokud účinné vyšetřování (ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva; tento pojem nelze zaměňovat s terminologií trestního řádu, kde "vyšetřování" je specifická fáze trestního řízení) není provedeno, trestněprávní ochrana danému základnímu právu není účinná v praxi, neboť možná porušení trestních předpisů nebudou sankcionována. Účelem povinnosti účinného vyšetřování je, aby příslušné orgány identifikovaly příčiny namítaného porušení práva, a pokud je to nutné, přivedly viníky k odpovědnosti za jejich činy. Požadavek účinného vyšetřování je procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností na výsledek. Účinné vyšetřování tak negarantuje žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 20).
36. Právo na účinné vyšetřování vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Judikatura Ústavního soudu k právu na účinné vyšetřování prošla určitým vývojem. Právo jednotlivců na účinné vyšetřování bylo obiter dictum konstatováno v nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61. Na to navazovala série usnesení, kde Ústavní soud zkoumal kvazimeritorně porušení tohoto práva, avšak stížnosti za daných skutkových okolností shledal zjevně neopodstatněnými (viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2486/14 ze dne 22. 10. 2014). V nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301) poté již jasně konstatoval, že ústavní právo na účinné vyšetřování existuje (bod 17), byť stížnost za daných skutkových okolností zamítl.
37. K otázce, zda ochrana před zásahy do fyzické integrity způsobené lékařskými zákroky vyžaduje trestněprávní reakci, a vzniká tak povinnost účinného vyšetřování, se Ústavní soud dosud ve své nálezové judikatuře nevyjádřil. Ustálená judikatura ESLP u zásahů do fyzické integrity způsobených nedbalostní lékařskou péčí nevyžaduje trestní vyšetřování a trestní postih a spokojuje se s možností domáhat se náhrady škody a imateriální újmy v civilním řízení. To platí jak u zásahů, které spadají do působnosti čl. 8 Úmluvy (viz například rozsudek ve věci Benderskiy proti Ukrajině ze dne 15. 11. 2007 č. 22750/02, § 62; či Codarcea proti Rumunsku ze dne 2. 6. 2009 č. 31675/04, § 103), tak i u zásahů, které jsou kvalifikovány jako špatné zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy (rozsudek ve věci V. C. proti Slovensku ze dne 8. 11. 2011 č. 18968/07, § 126-128), či je aplikován čl. 2 Úmluvy - právo na život (rozsudek velkého senátu ve věci Calvelli a Ciglio proti Itálii ze dne 17. 1. 2002 č. 32967/96, § 51) nebo čl. 5 Úmluvy - právo na osobní svobodu (rozsudek ve věci Akopyan proti Ukrajině ze dne 5. 6. 2014 č. 12317/06, § 89-92: šlo o případnou trestní odpovědnost lékaře za jednání, které zapříčinilo nedobrovolnou detenci stěžovatelky v psychiatrické nemocnici). Obecně však v rámci práva na život může podle ESLP odpovědnost státu vzniknout v případě neschopnosti vnitrostátního právního systému zajistit odpovědnost za nedbalostní činy, které ohrožují život (rozsudek ve věci Ciechońska proti Polsku ze dne 14. 6. 2011 č. 19776/04, § 71). Ústavní soud zohledňuje, že jednou ze zásad trestního práva je i princip ultima ratio, který je v současném trestním zákoníku vyjádřen zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku). Princip ultima ratio plně reflektuje i judikatura Ústavního soudu, podle které "[d]le principu ultima ratio je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví, totiž zejména prostředky soukromoprávní, a při jejich nedostatečnosti sankce správní, byly - pokud jsou dostupné - použity, by byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, totiž jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní." [nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315), bod 17; a dále odkazy v tomto nálezu uvedené, kde Ústavní soud rovněž princip ultima ratio považoval za součást ústavního pořádku].
38. Dále je nutné zohlednit, že poskytování zdravotní péče je vysoce žádoucí a společensky prospěšnou činností. V případech, kdy zdravotničtí pracovníci v dobré víře poskytují zdravotní péči s úmyslem zlepšit zdraví či přímo zachránit životy pacientů, nelze tuto činnost v žádném případě kriminalizovat. V nyní posuzované věci se nejedná o situaci, kdy by zdravotničtí pracovníci měli úmysl stěžovatelce ublížit a poškodit její zdraví. To ani stěžovatelka netvrdí. Zdravotničtí pracovníci jednali s cílem porodit zdravé dítě. Jádrem sporu je, zda postupovali v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, neboli v souladu s profesními standardy (lege artis), a se souhlasem pacientky. Čili případná škoda a újma způsobená stěžovatelce nebyla úmyslem zdravotnických pracovníků, avšak mohla být způsobena nedbalostně.
39. V případech zákroků v rámci poskytování zdravotních služeb, kde úmyslem není pacientovi ublížit, musí být tedy splněna vyšší míra závažnosti zásahu, aby z ústavního pořádku vyplýval požadavek ochrany prostředky trestního práva. Tato míra závažnosti je podle Ústavního soudu splněna, pokud jednání zdravotnických pracovníků vede k zásahům do práva na život.
40. Život je základní lidskou hodnotou a právo na život má mezi lidskými právy zvláštní postavení. Bývá označováno jako "nejdůležitější lidské právo" (usnesení sp. zn. I. ÚS 3917/11 ze dne 6. 3. 2014), právo "nejzákladnější" [HERNDL, Kurt. In RAMCHARAN, Bertrand G. (ed.). The Right to Life in International Law. Dordrecht: Martinus Nijhoff, 1985, s. XI] nebo právo "nejvyšší" (Obecný komentář č. 6 Výboru pro lidská práva ze dne 30. 4. 1982 o právu na život, § 1). Porušení tohoto práva vedoucí k usmrcení člověka patří k nejzávažnějším porušením lidských práv. To již z toho důvodu, že není způsobu jak jej vůči přímé oběti odčinit. Listina chrání právo na život ve svém čl. 6 a systematicky jej tak řadí na začátek výčtu katalogu základních práv, což podtrhuje jeho význam. Proto právní řád demokratického právního státu musí zájmy chráněné tímto právem chránit zvlášť efektivně.
41. Ustanovení čl. 6 Listiny samo předpokládá trestněprávní ochranu tohoto práva. Podle čl. 6 odst. 4 Listiny není porušením práva na život, pouze pokud je někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Přitom trestnost jednání stanoví trestní zákoník a trestnost činu je možno posoudit pouze procesním postupem podle trestního řádu orgány činnými v trestním řízení.
42. Ústavní soud již také ve své judikatuře dovodil, že trestněprávní ochranu, a tedy i požadavek účinného vyšetřování ve smyslu judikatury ESLP je nutno aplikovat ve všech případech, v nichž je podezření, že k úmrtí osoby došlo cizím zaviněním. Odkazování poškozených čistě na civilní řízení oslabuje efektivitu ochrany práva na život v praxi (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 17).
43. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospívá k závěru, že právo na život musí být chráněno trestním právem a hájitelná tvrzení svědčící o porušení práva na život, byť způsobená zdravotnickými pracovníky nedbalostně, musí být podrobena účinnému vyšetřovaní. U nižší intenzity zásahů do fyzické integrity při poskytování zdravotní péče povinnost trestněprávní ochrany z ústavního pořádku nevyplývá, respektive není porušením žádného základního práva oběti takového činu, pokud tento není trestný, za podmínky, že oběť se může nápravy (odškodnění) domoci prostředky občanského práva.
44. Tímto Ústavní soud v žádném případě nenaznačuje, že pokud není nedbalostní zdravotní péčí ohrožen život, nemůže jít o trestný čin a že by se snad orgány činné v trestním řízení neměly takovou kriminalitou zabývat. Trestnost činu se řídí platným trestním zákoníkem, který zná i nedbalostní trestné činy zasahující do integrity člověka. Státní zastupitelství má povinnost tyto trestné činy stíhat (zásada legality - § 2 odst. 3 trestního řádu). Ústavní soud zde pouze dovodil, že z ústavního pořádku nevyplývá pozitivní závazek státu takové jednání kriminalizovat.
45. Z právě řečeného také vyplývá, že tento nález v žádném smyslu nerozšiřuje podmínky vzniku trestní odpovědnosti zdravotnických pracovníků při výkonu jejich povolání. Jejich trestní odpovědnost je již dána platným trestním zákoníkem a navazující judikaturou (viz také body 52 až 54 níže). Ústavní soud v tomto nálezu pouze fakticky definuje svou pravomoc přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení v kontextu poskytování zdravotní péče a vymezuje, v jakých situacích se může oběť trestného činu domoci přezkumu jejich postupu v rámci práva na účinné vyšetřování.
C. Jaká základní práva jsou dotčena v případě stěžovatelky?
46. Listina v čl. 7 odst. 1 garantuje právo na nedotknutelnost osoby, čímž se rozumí ochrana fyzické a psychické integrity. Zásahem do nedotknutelnosti osoby je porušení fyzické integrity člověka, tj. porušení či zhoršení zdraví, jímž může být způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby, a to i choroby, resp. poruchy psychické, ale i pouhé způsobení bolesti [nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 9. 7. 2009 ve znění opravného usnesení sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 2. 9. 2009 (N 157/54 SbNU 33), bod 11; usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014, bod 29]. Obdobně, jak vyplývá z ustálené judikatury ESLP, zásah do fyzické integrity, byť i malý, je-li provedený bez souhlasu dotčené soby, představuje zásah do práva na ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy (viz v kontextu porodu rozsudek ESLP ve věci Konovalova proti Rusku ze dne 9. 10. 2014 č. 37873/04, § 40, a v jiných kontextech viz například rozsudek ve věci X. a Y. proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1985 č. 8978/80, § 22; Benderskiy proti Ukrajině ze dne 15. 11. 2007 č. 22750/02, § 59; či Storck proti Německu ze dne 16. 6. 2005 č. 61603/00, § 168). V dané věci tedy není pochyb o tom, že lékařské zákroky namítané stěžovatelkou (viz bod 17 výše), byly-li činěny bez jejího svobodného a informovaného souhlasu, představovaly zásah do jejího práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny.
47. Stěžovatelka namítá, že zákroky proti ní již dosáhly intenzity špatného zacházení a šlo o zásahy do práv dle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Ústavní soud však shledává, že otázka kvalifikace daného jednání není v nyní posuzovaném případu podstatná, neboť ani v případě, že by se jednalo o špatné zacházení, by totiž stěžovatelce nesvědčilo právo na účinné vyšetření takového zásahu orgány činnými v trestním řízení. To jí svědčí, jak bylo dovozeno výše, pouze pokud je dotčeno její právo na život.