Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře a Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) - ze dne 12. května 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 ve věci ústavní stížnosti Anny Novákové (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Rumunská 28, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-41, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 83/2014-109, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2014 č. j. 23 Nc 2411/2013-98, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 145/2014-M 139, proti postupu Městského soudu v Brně při rozhodování o důvodnosti trvání předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 7. 6. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-10 a proti postupu statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno-střed, jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ve věci péče o nezletilou Annu Novákovou (jedná se o pseudonym), za účasti Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno-střed jako účastníků řízení a nezletilé Anny Novákové, t. č. v péči zařízení Chovánek - dětské centrum rodinného typu, příspěvková organizace, se sídlem Vejrostova 1361/8, Brno, zastoupené opatrovnicí Mgr. Annou Šabatovou, Ph.D., veřejnou ochránkyní práv, Adama Pavlíka (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-41 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 83/2014-109 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2014 č. j. 23 Nc 2411/2013-98 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 145/2014-M 139 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.III. Tato rozhodnutí se proto ruší.IV. Ústavní stížnost se v částech, v nichž směřuje proti postupu Městského soudu v Brně a proti postupu statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno-střed, odmítá.V. Krajskému soudu v Brně a Městskému soudu v Brně se ukládá, aby stěžovatelce nahradily náklady řízení před Ústavním soudem ve výši, která bude určena samostatným usnesením Ústavního soudu.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ve věci péče o nezletilou Annu Novákovou (dceru stěžovatelky a vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem, dále jen "nezletilá"), jakož i proti postupu Městského soudu v Brně v dané věci a proti postupu statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno-střed, jako orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále též "OSPOD"), ve věci péče o nezletilou.
2. Městský soud usnesením ze dne 7. 6. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-10 nařídil předběžné opatření podle § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění tehdy účinném (dále též "o. s. ř."), podle něhož se nezletilá odevzdává do péče zařízení Chovánek (dále jen "dětské centrum"), neboť se ocitla bez jakékoliv péče, je ohrožen její život a vážně ohrožen její příznivý vývoj. Trvání předběžného opatření bylo od té doby městským soudem periodicky prodlužováno, naposledy usnesením ze dne 3. 3. 2015.
3. Ústavní stížnost byla podána v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto ve věci samé. Napadená rozhodnutí zahrnují usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-41 o prodloužení trvání nařízeného předběžného opatření o jeden měsíc, do 7. 10. 2013, navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 83/2014-109 o odmítnutí stěžovatelčina odvolání proti předešlému citovanému usnesení městského soudu, dále usnesení městského soudu ze dne 7. 2. 2014 č. j. 23 Nc 2411/201-98 o zamítnutí návrhu stěžovatelky na zrušení předběžného opatření a navazující usnesení krajského soudu ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 145/2014-M 139 o potvrzení předešlého citovaného usnesení městského soudu k odvolání stěžovatelky.
4. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014 č. j. 23 Nc 2411/2013-247 byla nařízena ústavní výchova nezletilé s umístěním do dětského centra, do jehož péče byla nezletilá umístěna již předběžným opatřením o 16 měsíců dříve. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelka podala odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Řízení ve věci tedy stále běží. Nezletilá se stále nachází v dětském centru, celkem již po dobu 23 měsíců bez pravomocného rozhodnutí věci.
II. Argumentace stěžovatelky, účastníků a vedlejších účastníků řízení
5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, jakož i napadenými postupy městského soudu a OSPOD byla porušena její základní práva, a to práva zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "evropská Úmluva") a čl. 5, čl. 13 odst. 1, čl. 23 odst. 2, 3 a 4 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že odnětím nezletilé z její péče bylo zasaženo do jejího práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, neboť tento zásah nesplnil dvě ze tří klíčových podmínek, a to podmínku legality (soulad se zákonem) a podmínku přiměřenosti (nezbytnost v demokratické společnosti).
7. Nesplnění podmínky legality zásahu spatřuje stěžovatelka v absenci odůvodnění jak usnesení o nařízení předběžného opatření, tak následujících usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření; tato následující usnesení dokonce ani neobsahují část nazvanou "odůvodnění", nýbrž po výroku následuje už jen poučení. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121) a dále též na zákonnou úpravu, podle níž při prodlužování předběžného opatření po uplynutí 6 měsíců od jeho nařízení musí soud uvést i vážné důvody či objektivní příčiny, proč dosud nebylo možno skončit řízení ve věci samé.
8. Porušení podmínky přiměřenosti zásahu stěžovatelka shledává v neustálém prodlužování trvání předběžného opatření (v době podání ústavní stížnosti po dobu delší než jeden rok). Odnětí dítěte z jeho rodinného prostředí by vždy mělo být jen přechodným opatřením, přičemž stát má pozitivní závazek přijmout kroky k usnadnění co nejrychlejšího znovusjednocení rodiny a s postupem času naléhavost tohoto závazku vzrůstá. Na to však ve stěžovatelčině případě vůbec nebylo dbáno. Obecné soudy pouze mechanicky prodlužovaly trvání předběžného opatření, aniž by skutečně zkoumaly odůvodněnost takového opatření a zvažovaly změnu okolností, která byla ve spise dokládána (stěžovatelka odkazuje zejména na svou spolupráci s nevládními organizacemi, navázanou jen částečně prostřednictvím OSPOD, ve snaze řešit své potíže a okolnosti, které vedly k nařízení předběžného opatření, jakož i na zpracovaný znalecký posudek se závěrem o její schopnosti plnit mateřskou roli za dozoru autority). Navíc v tomto ohledu selhal také OSPOD, na němž především bylo naplnění zmíněného pozitivního závazku státu. Tomuto úkolu OSPOD nedostál, neboť v daném případě - již od zařazení nezletilé do evidence OSPOD - vystupoval spíše pasivně, neposkytoval stěžovatelce nezbytnou podporu, a naopak případně činil až represivní kroky vůči stěžovatelce. Podle stěžovatelky je tak dokonce možné, že celé situaci vedoucí k nařízení předběžného opatření mohlo být i zabráněno. V neposlední řadě pak stěžovatelka kritizuje městský soud, který při rozhodování o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření konstatoval, že stěžovatelka nedoložila existenci dozoru autority, jak jej zmínil znalec, čímž městský soud nepřípustně přenesl důkazní břemeno na stěžovatelku.
9. Dále stěžovatelka namítá, že coby osobě s postižením a taktéž matce dítěte s postižením se jí nedostalo přiměřené podpory ze strany státu (OSPOD) při péči o nezletilou ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, a tak došlo též k porušení čl. 23 této úmluvy a zákazu diskriminace dle této úmluvy i dle čl. 14 ve spojení s čl. 8 evropské Úmluvy.
10. Konečně stěžovatelka poukazuje na neústavní postup krajského soudu, který odmítl její odvolání proti usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření s tím, že napadené usnesení již pozbylo účinnosti, čímž se fakticky dopustil odepření spravedlnosti, rozporného s principy spravedlivého procesu. Krajský soud přitom vůbec neuvážil, že časová prodleva s předložením odvolání krajskému soudu a rozhodnutím o něm nebyla zaviněna stěžovatelkou, ale naopak oběma obecnými soudy. Krajský soud tak stěžovatelce znemožnil domoci se zrušení zjevně nezákonného rozhodnutí, a navíc jí tak uzavřel i cestu k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
11. Stěžovatelka též požádala o přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
12. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení, s výjimkou Městského soudu v Brně.
13. Krajský soud v Brně poukázal zejména na specifičnost rozhodování o předběžném opatření, při němž není třeba provádět dokazování, ale postačí pouze osvědčení tvrzených skutečností a splnění dalších zákonných předpokladů, a uzavřel, že podle jeho názoru jsou jeho rozhodnutí napadená ústavní stížností ústavně souladná.
14. OSPOD ve svém vyjádření uvedl, že spisová dokumentace nezletilé je u něj vedena od srpna 2011 a intenzivnější práce v rodině byla započata v červnu 2012, kdy byl mimo jiné podán podnět na zahájení řízení o výchovné opatření u soudu. Tento krok OSPOD vnímal jako specifický "druh motivace", aby si rodiče nezletilé uvědomili závažnost všech skutečností, změnili svůj přístup k péči o nezletilou a začali se řídit doporučeními odborníků. Když posléze stěžovatelka nedostatky ve svém přístupu začala napravovat, byl podnět na zahájení řízení vzat zpět, byť bylo nadále pokračováno se sledováním situace v rodině. OSPOD se snažil rodiče motivovat ke spolupráci se sociální pracovnicí, která by do rodiny pravidelně týdně docházela, zejména s ohledem na postižení dítěte. Vzhledem k někdy problematickým bytovým podmínkám stěžovatelky jí OSPOD též nabízel možnost azylového bydlení s doprovodným sociálním programem, což však stěžovatelka odmítala. Dále OSPOD ve svém vyjádření zdůraznil, že i po umístnění nezletilé do dětského centra se snaží podporovat kontakt stěžovatelky s nezletilou, navíc se angažoval i ve spolupráci stěžovatelky s nevládními organizacemi. Vyvíjená aktivita OSPOD tak mimo jiné plně kompenzuje dosavadní neuspořádání případové konference.
15. Opatrovnice nezletilé, kterou byla pro řízení před Ústavním soudem usnesením ze dne 23. 9. 2014 č. j. I. ÚS 2903/14-38 ustanovena veřejná ochránkyně práv, se ve svém vyjádření částečně ztotožnila s námitkami stěžovatelky, a to co do porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva na rodinný život, jakož i práva nezletilé na rodinný život. K tomu došlo neustálým prodlužováním trvání předběžného opatření bez toho, aby se soud zabýval jeho přiměřeností a aby tato svá usnesení byť i stručně odůvodňoval. Přitom takové odůvodnění, z něhož by alespoň implicitně vyplynuly podmínky, za nichž by se nezletilá mohla vrátit do péče stěžovatelky, by též mohlo přispět k rychlejšímu vyřešení situace dítěte. Opatrovnice souhlasila i se stížnostními námitkami proti odmítavému rozhodnutí krajského soudu ve věci stěžovatelčina návrhu na zrušení předběžného opatření. Naopak oproti stěžovatelce měla opatrovnice za to, že umístění do dětského centra bylo po určitou dobu v nejlepším zájmu nezletilé a zejména že OSPOD nerezignoval na plnění svých pozitivních závazků. Podle opatrovnice tento jak před nařízením předběžného opatření zasahoval do rodinné péče o nezletilou přiměřeně a poskytoval stěžovatelce aktivní podporu při řešení jejích potíží s péčí o nezletilou, tak i po nařízení předběžného opatření se vážně zabýval opětovným sloučením matky a dítěte; ba dokonce při jednání před městským soudem v říjnu 2014 navrhl svěření nezletilé do péče matky se současným stanovením dohledu nad výchovou. Závěrem pak opatrovnice vyjádřila své přesvědčení, vycházející zejména ze znaleckého posudku zpracovaného v řízení i aktivního přístupu matky k řešení svých potíží a nedostatků v péči o nezletilou, že by stěžovatelka měla o nezletilou pečovat za trvalého a pravidelného dozoru. Stát by měl vyvinout úsilí k vytvoření podmínek pro péči stěžovatelky o nezletilou a měl by stěžovatelku maximálně podpořit v její mateřské roli.
16. Vedlejší účastník - otec nezletilé se ztotožnil s ústavní stížností a dodal, že žádá, aby nezletilá byla svěřena zpět do péče své matky.
17. Městské státní zastupitelství v Brně (dále též "MSZ") coby vedlejší účastník řízení předně zpochybnilo přípustnost ústavní stížnosti v části směřující proti odmítavému rozhodnutí krajského soudu a předešlému rozhodnutí městského soudu o prodloužení trvání předběžného opatření, neboť zde stěžovatelka nevyčerpala žalobu pro zmatečnost coby dostupný prostředek k ochraně svého práva [MSZ zároveň odkázalo na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]. I podle MSZ zde ovšem došlo k pochybení jak městského soudu (průtahy v předložení odvolání krajskému soudu), tak krajského soudu (věcné neprojednání odvolání). Naopak samo neodůvodnění usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření je dle MSZ postupem zcela standardním. Rovněž se MSZ neztotožnilo se stížnostními námitkami proti postupu OSPOD. Závěrem MSZ odkázalo na výsledek trestního řízení vedeného se stěžovatelkou v souvislosti s incidentem ze dne 6. 6. 2013 a s podezřením na týrání nezletilé ze strany stěžovatelky, v němž byla stěžovatelka pravomocně uznána vinnou ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte (rozsudkem městského soudu ze dne 4. 12. 2014).
18. Na vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovatelka reagovala svými vyjádřeními. V nich se předně věnovala postupu OSPOD v jejím případě. Podrobně poukázala na pochybení OSPOD při vytváření individuálního plánu ochrany dítěte, respektive šířeji vyhodnocování potřeb dítěte a rodiny, i další nevhodné, případně též opožděné kroky OSPOD v jejím případě (neodpovídající potřebám nezletilé ani povinnosti k poskytnutí přiměřených úprav osobám se zdravotním postižením) a nedostatek zájmu OSPOD co do navrácení nezletilé zpět do stěžovatelčiny péče. Dále stěžovatelka reagovala na námitku městského státního zastupitelství o částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti a podotkla, že žalobu pro zmatečnost v jejím případě, s ohledem na všechny jeho okolnosti, nelze považovat za účinný prostředek nápravy ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu i čl. 35 odst. 1 evropské Úmluvy [srov. i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227)]. Stěžovatelka nesouhlasila ani s argumentací MSZ týkající se nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu o prodloužení trvání předběžného opatření a postupu OSPOD.
19. Na repliku stěžovatelky reagoval OSPOD, který nesouhlasil s kritikou stěžovatelky ohledně svého pochybení při vypracování individuálního plánu ochrany nezletilé a odkázal na svou aktuální snahu o svolání případové konference, která však dosud vždy (tj. třikrát) byla neúspěšná, neboť stěžovatelka se ve smluvený termín pokaždé bez omluvy nedostavila.
III. Dosavadní průběh řízení
20. Ústavní soud se seznámil se spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 23 Nc 2411/2013 a zjistil, že nezletilá byla hned po svém narození zařazena do evidence OSPOD; až do dne 6. 6. 2013 však byla v péči stěžovatelky. Během této doby podal OSPOD dvakrát podnět k zahájení řízení o výchovném opatření ve věci péče o nezletilou (v červnu 2012 a v květnu 2013), a to zejména kvůli nedůsledné docházce stěžovatelky k nezbytným lékařským prohlídkám či jiným úkonům s nezletilou; o uložení výchovného opatření však nebylo rozhodnuto.
21. Dne 6. 6. 2013 byla nezletilá stěžovatelce odebrána, a to poté, co stěžovatelka pod vlivem alkoholu při vystupování z prostředku městské hromadné dopravy upustila kočár s nezletilou, která pak z kočáru vypadla na zem. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-10 bylo k návrhu OSPOD z téhož dne nařízeno předběžné opatření podle § 76a občanského soudního řádu, podle něhož se nezletilá odevzdává do péče dětského centra, neboť se ocitla bez jakékoliv péče, je ohrožen její život a vážně ohrožen její příznivý vývoj. S odkazem na § 169 odst. 2 o. s. ř. toto usnesení neobsahovalo odůvodnění. Stěžovatelka dané usnesení odvoláním nenapadla (na rozdíl od vedlejšího účastníka - otce nezletilé).
22. Usnesením městského soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-15 bylo zahájeno řízení o výchovné opatření u nezletilé a jejím opatrovníkem byl ustanoven OSPOD. Usnesením městského soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-16 bylo trvání nařízeného předběžného opatření prodlouženo o jeden měsíc; toto rozhodnutí neobsahovalo žádné odůvodnění. Následně bylo trvání předběžného opatření periodicky prodlužováno vždy o jeden měsíc obdobnými usneseními městského soudu (usnesení ze dne 26. 7. 2013, 2. 9. 2013, 4. 10. 2013, 4. 11. 2013, 6. 12. 2013, 30. 12. 2013, 5. 2. 2014, 5. 3. 2014, 31. 3. 2014, 7. 5. 2014, 3. 6. 2014, 23. 6. 2014, 30. 7. 2014, 2. 9. 2014, 24. 9. 2014, 20. 10. 2014, 5. 12. 2014, 6. 1. 2015, 30. 1. 2015, 3. 3. 2015). Některá z těchto usnesení stěžovatelka napadla odvoláními, jež buď byla krajským soudem odmítnuta, anebo o nich dosud nebylo rozhodnuto.
23. Usnesení městského soudu ze dne 2. 9. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-41 o prodloužení trvání nařízeného předběžného opatření o jeden měsíc, tj. do 7. 10. 2013, stěžovatelka rovněž napadla odvoláním. Jak vyplývá ze spisu městského soudu ve věci, dne 4. 2. 2014 byl stěžovatelce adresován přípis s oznámením, že vzhledem k tomu, že o odvolání stěžovatelky dosud nebylo rozhodnuto, předběžné opatření již zaniklo a nezletilou je třeba neodkladně propustit do péče stěžovatelky. Následně dne 6. 2. 2014 byl stěžovatelce zaslán další přípis městského soudu s informací o přehodnocení předtím uvedeného právního názoru a o tom, že nařízené předběžné opatření dosud nezaniklo. Dne 5. 2. 2014 byla věc předložena k rozhodnutí o stěžovatelčině odvolání Krajskému soudu v Brně. Usnesením ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 83/2014-109 krajský soud stěžovatelčino odvolání odmítl. Učinil tak s poukazem na § 218 o. s. ř., neboť přezkoumávané rozhodnutí, prodlužující předběžné opatření do 7. 10. 2013, v době rozhodování krajského soudu již pozbylo své účinnosti a stalo se bezpředmětným.
24. Dne 29. 1. 2014 stěžovatelka podala návrh na zrušení nařízeného předběžného opatření, v němž poukázala zejména na nepřiměřenost trvajícího odnětí nezletilé z péče stěžovatelky, neboť s ohledem na učiněné závěry soudního znalce, jakož i na změny v přístupu stěžovatelky k věci a její spolupráci s nevládními organizacemi (IQ Roma servis, Společnost Podané ruce) i OSPOD lze mít za to, že nedostatky ve stěžovatelčině výchově nezletilé a péči o ni mohou být odstraněny formou dozoru. Usnesením městského soudu ze dne 7. 2. 2014 č. j. 23 Nc 2411/2013-98 byl stěžovatelčin návrh zamítnut jako nedůvodný, přičemž městský soud zohlednil dosud probíhající trestní řízení proti stěžovatelce pro přečin týrání svěřené osoby a ohrožování výchovy dítěte, ukončení stěžovatelčiny spolupráce se Společností (dříve Sdružením) Podané ruce a skutečnost, že stěžovatelka nedoložila existenci pravidelného a trvalého dozoru autority ve vztahu k sobě.
25. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž poukázala jednak na to, že se městský soud nevypořádal s jejími námitkami o nepřiměřenosti trvajícího odnětí nezletilé z její péče a o pochybení OSPOD, jednak na nesprávné posouzení skutkového stavu věci městským soudem a jednak na irelevanci probíhajícího trestního řízení proti ní s ohledem na zásadu presumpce neviny. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 145/2014-M 139 bylo odvoláním napadené usnesení městského soudu potvrzeno. Krajský soud neshledal odvolací námitky důvodnými a právně relevantními, naopak podle něj se s nimi již náležitě a dostatečně vypořádal městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se krajský soud plně ztotožnil a na nějž rovněž pro stručnost odkázal.
26. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014 č. j. 23 Nc 2411/2013-247 byla nařízena ústavní výchova nezletilé s umístěním do Chovánku - dětského centra rodinného typu, p. o., Vejrostova 1361/8, Brno. Městský soud dospěl k závěru, že výchova nezletilé je hluboce narušena a její příznivý vývoj je ohrožen. Stěžovatelka dosud neprokázala, že je schopna souvislé a kvalitní péče o nezletilou, a protože nebyla zjištěna ani jiná osoba, které by nezletilá mohla být svěřena, byla u nezletilé nařízena ústavní výchova. Toto rozhodnutí ve věci samé napadla stěžovatelka odvoláním, o němž dosud Krajský soud v Brně nerozhodl.
IV. Posouzení Ústavního soudu
27. Před samotným věcným projednáním ústavní stížnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínky přípustnosti. Při tom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná v částech směřujících proti postupu Městského soudu v Brně při rozhodování o důvodnosti trvání předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 7. 6. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-10 a proti postupu statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno-střed, jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí ve věci péče o nezletilou. Naopak v části směřující proti rozhodnutím obecných soudů je ústavní stížnost přípustná a splňuje i všechny další zákonné náležitosti. Pro přehlednost bude nepřípustnost ústavní stížnosti ve shora uvedeném rozsahu osvětlena až závěrem odůvodnění tohoto nálezu (viz body 69-73), po provedení věcného přezkumu ústavní stížnosti v přípustném rozsahu.
28. Ústavní soud výslovně zdůrazňuje, že ústavní stížnost byla shledána přípustnou i v části napadající usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 83/2014-109 a předešlé usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-41, a to přestože stěžovatelka proti odmítavému usnesení krajského soudu nebrojila žalobou pro zmatečnost (dle § 229 odst. 4 o. s. ř.). Přípustnost ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vázána na předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje [včetně žaloby pro zmatečnost - viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; takové procesní prostředky by však zároveň měly splňovat kritérium efektivity. To znamená, že by měly být objektivně způsobilé zajistit adekvátní a skutečnou nápravu porušení práva ve všech případech, kdy je taková situace zjištěna [tj. nejen vzhledem k jednotlivému případu stěžovatele; srov. Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 380; v rozhodovací praxi Ústavního soudu srov. například nález sp. zn. II. ÚS 599/02 ze dne 23. 11. 2004 (N 175/35 SbNU 343) či nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227) přímo v kontextu předběžného opatření dle § 76a o. s. ř.].
29. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze žalobu pro zmatečnost považovat za efektivní prostředek nápravy namítaného porušení práva stěžovatelky. U krajského soudu stěžovatelka brojila proti rozhodnutí o prodloužení trvání předběžného opatření o další měsíc; její odvolání bylo posléze odmítnuto s tím, že se v mezidobí stalo bezpředmětným, neboť uplynula účinnost napadeného rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že zde byl velmi důležitý faktor času. I s ohledem na závažnost zásahu v podobě prodloužení trvání předběžného opatření dle § 76a o. s. ř., tj. pokračujícího odnětí nezletilé z péče stěžovatelky, pak proto lze uzavřít, že za takové situace by za efektivní, a tedy vyžadující vyčerpání dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, mohl být považován jen takový procesní prostředek, který by byl způsobilý zajistit mimo jiné včasnou ochranu proti uvedenému zásahu. Takovou záruku však žaloba pro zmatečnost, jejíž projednání není vázáno žádnými lhůtami, zřejmě neskýtá. Proto Ústavní soud v projednávaném případě netrval na vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku (viz též nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora).
30. Ústavní soud tedy přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti v rozsahu, v němž byla shledána přípustnou, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu rovněž důvodná. Obecné soudy se svými rozhodnutími dopustily porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a to práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 a 5 Listiny a čl. 8 evropské Úmluvy a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nadcházející části odůvodnění nálezu se budou nejprve věnovat stěžovatelčinu právu na rodinný život a právu na spravedlivý proces, jež jsou v projednávaném případě do určité míry úzce provázané (A.), následně právům stěžovatelky jako osoby se zdravotním postižením (B.) a závěrem bude osvětlena částečná nepřípustnost ústavní stížnosti (C.).
A. Práva stěžovatelky na rodinný život a na spravedlivý proces
1. Principy vyplývající z judikatury Ústavního soudu a ESLP
31. Ústavní soud, obdobně jako Evropský soud pro lidská práva, ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 evropské Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí - právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 (N 157/47 SbNU 53) či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)]. Vazba mezi matkou (respektive rodičem) a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbou a jeden z prvořadých předpokladů lidského vývoje (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 43). Jakékoliv opatření státu narušující tuto vazbu, respektive soužití rodičů a dětí, tak představuje zásah do práva na rodinný život (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, § 151; všechna rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://hudoc.echr.coe.int).
32. Právo na rodinný život není právem absolutním. Tak jak je zaručeno čl. 10 odst. 2 Listiny, podléhá tzv. imanentním omezením, plynoucím přímo z ústavního pořádku, tj. lze jej omezit pro kolizi s jiným základním právem či ústavně chráněným právním statkem. V souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny pak práva rodičů na rodičovskou výchovu a péči mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž zároveň dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být šetřena podstata a smysl takových omezení a tato nesmí být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Též evropská Úmluva předvídá možnost oprávněně zasáhnout do práva na respektování rodinného života, avšak dle čl. 8 odst. 2 musí takový zásah být v souladu se zákonem, sledovat legitimní cíl (národní bezpečnost, veřejnou bezpečnost, hospodářský blahobyt země, ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví nebo morálky či ochranu práv a svobod jiných) a být nezbytný v demokratické společnosti. To znamená, že zásah musí být opodstatněný, tedy odpovídat naléhavé společenské potřebě, a zejména musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, přičemž ESLP zkoumá, zda důvody pro daný zásah byly relevantní a dostatečné ("relevant and sufficient") pro účely čl. 8 odst. 2 evropské Úmluvy (rozsudek velkého senátu ve věci K. a T. proti Finsku, citovaný shora, § 154; či rozsudek ve věci Haase proti Německu ze dne 8. 4. 2004 č. 11057/02, § 88). V rámci této podmínky ESLP klade důraz i na dodržení pozitivních závazků státu vyplývajících z práva na respektování rodinného života a též procedurálních aspektů tohoto práva. Pozitivní závazek státu vyplývá i z čl. 32 odst. 5 Listiny, podle něhož rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu (byť toto právo není vymahatelné přímo, ale jen v rámci zákonů jej provádějících).
33. Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 a sp. zn. III. ÚS 3363/10, citované shora, odkazující na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98]. Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, citovaný shora, § 173 a 178; rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, § 69 a 76; rozsudek ESLP ve věci Haase proti Německu, citovaný shora, § 93 a 95; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 42). Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (srov. rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu, citovaný shora, § 75; obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 43).
34. Z práva na respektování rodinného života podle čl. 8 evropské Úmluvy pro stát neplynou jen negativní, ale též pozitivní závazky, jež zdůrazňuje i čl. 32 odst. 5 Listiny. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Pokud dojde k odnětí dítěte z péče rodiče, pak má stát povinnost přijmout vhodná opatření za účelem jejich opětovného sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější [rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu, citovaný shora, § 61 a 76; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, citovaný shora, § 178; rozsudek ESLP ve věci K. A. proti Finsku ze dne 14. 1. 2003 č. 27751/95, § 138; srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); či nález sp. zn. II. ÚS 838/07, citovaný shora, bod 18]. Pokud totiž od odnětí dítěte z péče rodičů uplyne dlouhá doba, může zájem dítěte, aby nedošlo k další změně jeho de facto rodinné situace, převážit nad zájmy rodičů na opětovném sloučení rodiny. Vždy tedy hrozí nebezpečí, že jakékoli procesní zdržení může vést k de facto rozhodnutí věci před soudem (rozsudek ESLP ve věci K. A. proti Finsku, citovaný shora, § 138; rozsudek ESLP ve věci Haase proti Německu, citovaný shora, § 103).
35. Z právě uvedeného vyplývá též zásadní význam faktoru času při rozhodování soudu o péči o dítě. V této souvislosti ve své rozhodovací praxi zdůraznil též Ústavní soud, že "předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé by mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem, a ne z důvodu neúměrné délky řízení ve věci samé ‚kvazidefinitivním' rozhodnutím, které nelze doplnit či nahradit novým, které lépe vystihuje ochranu základního práva. Soud je povinen při opatřování podkladů pro meritorní rozhodnutí, tedy i např. znaleckých posudků, postupovat co nejefektivněji a podniknout důsledné kroky k jejich včasnému zajištění a dodání v určených termínech." [nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279), bod 21]. Obdobně nadměrné průtahy v takovém řízení kritizuje i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Covezzi a Morselli proti Itálii ze dne 9. 5. 2003 č. 52763/99, § 138).
36. Jak naznačuje posledně uvedené, v souvislosti s právem na respektování rodinného života dle čl. 8 evropské Úmluvy je kladen důraz i na určitou procesní spravedlnost. ESLP především zdůrazňuje potřebu náležitého zapojení rodičů do rozhodovacího procesu týkajícího se zásahu do jejich práva rodinný život (s přihlédnutím k okolnostem případu a závažnosti rozhodování), tak aby i jejich zájmům byla v řízení poskytnuta dostatečná ochrana (rozsudek pléna ve věci W. proti Spojenému království ze dne 8. 7. 1987 č. 9749/82, § 62-64; rozsudek ve věci H. K. proti Finsku ze dne 26. 9. 2006 č. 36065/97, § 111). To zejména znamená, že rodiče mají mít přístup ke všem informacím relevantním pro rozhodnutí o péči o dítě a mělo by jim být poskytnuto také detailní odůvodnění rozhodnutí ve věci, která zasahují do jejich práv, tak aby se proti nim rovněž, a to v řádném čase, mohli bránit dostupnými opravnými prostředky. Jakékoli opatření týkající se náhradní péče o dítě (odnětí dítěte z péče rodičů) by mělo být spojeno s přesvědčivým odůvodněním reflektujícím pečlivé posouzení celé věci, včetně stanovisek a zájmů rodičů (rozsudek ve věci K. A. proti Finsku, citovaný shora, § 103-104; rozsudek ve věci A. K. a L. proti Chorvatsku ze dne 8. 1. 2013 č. 37956/11, § 63). Výjimku tvoří naléhavé situace (předběžná opatření), kdy nemusí být vždy možné - či žádoucí - do rozhodovacího procesu plně zapojit i osoby, které o dítě pečují (rozsudek ve věci K. A. proti Finsku, citovaný shora, § 95; rozsudek ve věci Haase proti Německu, citovaný shora, § 95).