37. Požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí zasahujícího do práva účastníka řízení je spjat také s právem na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Na druhou stranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny jsou obecné soudy při svém rozhodování povinny respektovat určité základní principy spravedlivého procesu, které zahrnují mimo jiné povinnost soudní rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všem námitkami účastníků majícími vztah k projednávané věci, a to v míře odpovídající jejich závažnosti [viz blíže nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443); nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623); nález sp. zn. III. ÚS 3328/09 ze dne 29. 4. 2010 (N 99/57 SbNU 289); nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469), bod 34; či nález sp. zn. I. ÚS 2346/14 ze dne 25. 9. 2014 (N 177/74 SbNU 543), bod 14]. Povinnost řádného (dostatečného) odůvodnění soudních rozhodnutí však může mít různý rozsah v různých případech - s ohledem na povahu daného rozhodnutí i okolnosti konkrétního případu [nález sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), odkazující i na relevantní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva; nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521), bod 14]. Mírnější požadavky na dostatečné odůvodnění se tak mohou uplatnit kupříkladu v případě nemeritorních usnesení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1324/14 ze dne 21. 8. 2014 (N 159/74 SbNU 369), bod 19]. Úplná absence odůvodnění však nemusí být tolerována ani v případech předběžných opatření [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121)].
38. V této souvislosti však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná též rozdílnost mezi řízením sporným a nesporným; druhé z nich je ovládáno zásadou vyšetřovací, a tak jsou na obecné soudy kladeny přísnější požadavky co do dokazování a podkladů pro rozhodnutí. V tomto řízení má totiž soud povinnost provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než navrhují účastníci, tudíž nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu. Porušení pravidel o nesení důkazního břemene přitom může rovněž založit porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 593/04, citovaný shora, či nález sp. zn. III. ÚS 345/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 169/20 SbNU 197)].
39. Konečně v kontextu tohoto případu Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces zahrnuje také zákaz odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). Neboli, pokud jednotlivec dodrží zákonem stanovený postup k ochraně svého práva před soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), soud zásadně nemůže odmítnout o jeho právu rozhodnout, tedy předloženou věc projednat. To se přitom vztahuje i na řízení o opravných prostředcích, které se také nemůže vymykat principům práva na spravedlivý proces [podrobněji viz nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59), body 23-24; nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211), body 9-10].
2. Posouzení případu stěžovatelky
40. Uvedeným principům rozhodování obecných soudů v projednávaném případě nedostálo. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak došlo k porušení stěžovatelčina práva na rodinný život včetně jeho procedurálních aspektů i principů spravedlivého procesu.
a) porušení stěžovatelčina práva na rodinný život
41. Napadenými rozhodnutími, týkajícími se jednak prodloužení trvání předběžného opatření a jednak rozhodování o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření, nepochybně došlo k zásahu do práva stěžovatelky na rodinný život. Napadená rozhodnutí sice tento zásah prvotně nekonstituovala, tedy předběžné opatření v podobě odnětí nezletilé z péče stěžovatelky a jejího umístnění do dětského centra jimi nebylo přímo nařízeno, ovšem na jejich základě došlo k pokračujícímu trvání tohoto zásahu. Proto je namístě zkoumat, zda napadená rozhodnutí respektovala podmínky legality, legitimity i nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti, jak vyplývají z čl. 8 evropské Úmluvy.
42. Ústavní soud konstatuje, že nezpochybňuje samotnou legalitu a legitimitu zásahu do stěžovatelčina práva na rodinný život, tedy že k prodloužení trvání předběžného opatření i k zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření došlo na základě zákona a obecné soudy přitom sledovaly legitimní cíl spočívající v ochraně práv i zdraví nezletilé. Naopak však nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí dodržela též podmínku nezbytnosti. Obecné soudy v rozporu s touto podmínkou nerespektovaly požadavek dočasnosti zásahu a dostatečným způsobem nezkoumaly opodstatněnost a přiměřenost předběžného opatření s přibývajícím časem, náležitě neodůvodňovaly jeho trvání a v rámci svých možností ani nepostupovaly tak, aby se nezletilá mohla co nejdříve vrátit do péče stěžovatelky, tj. aby došlo k opětovnému sloučení matky a jejího dítěte. Tím došlo k situaci, kdy v době podání ústavní stížnosti stěžovatelka již po více než rok nemohla pečovat o svou tehdy tříletou dceru, která byla umístěna do dětského centra, přičemž po celou tuto dobu se stěžovatelce nedostalo náležitého odůvodnění a osvětlení, proč je pobyt její dcery v dětském centru neustále prodlužován a proč se její dcera nemůže vrátit zpět do péče stěžovatelky.
43. Jak vyplývá z obecných principů shrnutých výše, odnětí dítěte z péče rodičů musí být považováno jednak za krajní řešení, jednak za dočasné opatření, které má být ukončeno co nejdříve. Požadavek dočasnosti se přitom vztahuje jak na případy, kdy je náhradní péče o dítě nařízena meritorním rozhodnutím soudu, tak specificky i na případy, kdy se tak stane předběžným opatřením předcházejícím meritornímu rozhodnutí v řízení o péči o dítě (výchovné opatření). V onom druhém zmíněném případě požadavek dočasnosti nabývá obzvláštního významu s ohledem na závažnost zásahu do základních práv rodičů i dítěte, k němuž by zásadně mělo docházet až po náležitém a pečlivém posouzení všech okolností případu, argumentů a stanovisek všech dotčených aktérů a zvážení všech dotčených zájmů rodičů i dítěte; přičemž závažnost zásahu samozřejmě časem, s přibývající délkou jeho trvání narůstá. Jak bylo poznamenáno výše, předběžné opatření by v těchto případech mělo být skutečně toliko krátkodobým provizoriem, nikoliv "kvazidefinitivním" rozhodnutím (nález sp. zn. I. ÚS 618/05, citovaný shora).
44. K tomu ostatně směřuje i zákonná úprava občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, účinného od 1. 1. 2014 (dále též "z. z. ř. s."). Ta stanoví, že předběžné opatření upravující poměry dítěte může být prodlouženo, a to opakovaně o jeden měsíc, avšak celková doba jeho trvání nemá přesáhnout šest měsíců; po uplynutí této doby lze trvání předběžného opatření výjimečně prodloužit jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé (§ 76a odst. 4 o. s. ř. do 31. 12. 2013, § 460 odst. 1 z. z. ř. s. od 1. 1. 2014). Z logiky věci se přitom nutnost zvažovat délku trvání předběžného opatření, přesahuje-li šest měsíců, musí vztahovat nejen na samo rozhodování o prodloužení předběžného opatření, ale též na další případy rozhodování o předběžném opatření, včetně rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření.
45. Z požadavku dočasnosti zásahu dále vyplývá i nutnost průběžného přezkoumávání jeho opodstatněnosti a přiměřenosti - tedy toho, zda je předběžné opatření obecně stále namístě a zda je namístě v té podobě, v jaké bylo dříve nařízeno -, a to i v průběhu soudního řízení, došlo-li k zásahu předběžným opatřením. Po celou dobu trvání předběžného opatření, jímž je dítě odebráno z péče rodičů a umístěno do péče jiné osoby či zařízení, obecný soud musí mít za splněné podmínky jeho nařízení (§ 76a odst. 1 o. s. ř. do 31. 12. 2013, § 452 odst. 1 z. z. ř. s. od 1. 1. 2014) a při prodlužování jeho trvání musí zohledňovat i případnou změnu rozhodných okolností. Jinak řečeno, i po odnětí dítěte z péče rodičů na základě předběžného opatření je třeba stále zvažovat, zda nedošlo ke změně okolností a zda není namístě zrušení či alespoň změna předběžného opatření, která by představovala méně intenzivní zásah do základních práv dotčených osob. Je nezbytné mít stále na paměti povahu odnětí dítěte z péče rodičů coby krajního opatření; pro jeho trvání tak rozhodně nemůže stačit to, že je o dítě v jiném prostředí postaráno "lépe", než pokud by pobývalo v péči rodičů. Jak zdůraznil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (citovaný shora, bod 42), "odnětí dítěte rodičům z důvodu ohrožení na životě nemůže být v demokratické společnosti založeno pouze na srovnání předpokládané životní úrovně dítěte s úrovní, kterou by v rámci společnosti mohlo dosáhnout jinde".
46. Tato nutnost přezkoumávání opodstatněnosti a přiměřenosti předběžného opatření v průběhu jeho trvání se navíc promítá i do požadavků na jeho odůvodnění. V naléhavé situaci při nařízení předběžného opatření jsou ospravedlnitelné nižší nároky kladené na procesní spravedlnost, včetně standardu odůvodnění rozhodnutí a komplexity posouzení, o něž se rozhodnutí opírá - soud tedy nemusí pečlivě zvažovat a vyvažovat zájmy všech dotčených aktérů a jeho rozhodnutí dokonce ani výjimečně nemusí být odůvodněno. Nicméně s prodlužující se dobou trvání předběžného opatření zasahujícího do práva na rodinný život se postupně ona naléhavost situace, ospravedlňující nižší nároky na procesní spravedlnost, vytrácí. S ohledem na závažnost zásahu v podobě odnětí dítěte z péče rodičů se déledobě nelze spokojit s takovými nižšími nároky na rozhodnutí soudu, jaké jsou zpravidla spojeny s rozhodnutími o předběžném opatření ve srovnání s rozhodnutími meritorními. Navíc je potřeba, aby se dotčení rodiče proti takovému zásahu mohli účinně bránit.
47. V neposlední řadě pak odůvodnění rozhodnutí souvisí i s realizací pozitivního závazku státu usilovat o co nejrychlejší opětovné sloučení rodiny, jež dopadá i na obecné soudy - právě v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání předběžného opatření lze totiž rodičům, jimž bylo dítě odňato z péče, osvětlit, co brání navrácení dítěte zpět do jejich péče a za jakých podmínek by k opětovnému sloučení rodiny mohlo dojít.
48. Lze tak shrnout, že obecné soudy se nemohou spokojit s nařízením předběžného opatření coby déledobým řešením. Naopak po nařízení předběžného opatření a zahájení řízení ve věci musí obecné soudy postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním rozhodnutím. Přitom i v průběhu řízení je nutné neustále zkoumat, zda jsou stále dány důvody k předběžné úpravě poměrů dítěte, a to v nezměněné podobě, přičemž toto zkoumání je třeba náležitě reflektovat i v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání předběžného opatření. Opodstatněnost a přiměřenost trvání předběžného opatření by obecné soudy rozhodující v nesporném řízení měly zkoumat případně i bez odpovídajících námitek dotčených účastníků, s ohledem na všechny jim dostupné a známé informace. Prostřednictvím náležitého odůvodnění svých rozhodnutí mohou obecné soudy realizovat svůj pozitivní závazek usilovat o opětovné sloučení rozdělené rodiny.
49. V projednávaném případě však ani městský soud, ani krajský soud těmto požadavkům nevyhověly, a to ani při rozhodování o prodloužení trvání předběžného opatření, ani při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření.
50. V prvém případě, tj. při rozhodování o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření podaném necelých osm měsíců po nařízení předběžného opatření, se oba soudy vůbec nezabývaly délkou trvání předběžného opatření, a tedy nijak nereflektovaly požadavek dočasnosti zásahu do práva na rodinný život, nabývající specifického významu, zakládá-li se daný zásah "toliko" na předběžném opatření, nikoliv konečném meritorním rozhodnutí. Oba soudy ani nijak nezohlednily explicitní zákonnou úpravu zásadně omezující maximální dobu trvání předběžného opatření upravujícího poměry dítěte na šest měsíců s tím, že delší dobu může předběžné opatření trvat jen ve výjimečných případech, pokud do té doby nebylo možno ukončit důkazní řízení (§ 76a odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, § 460 odst. 1 z. z. ř. s.) - důvody této situace by přitom rovněž měly být alespoň stručně naznačeny v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Napadená rozhodnutí se však s délkou trvání předběžného opatření a její přiměřeností vůbec nijak nevypořádávají. Přitom excesivní délka trvání předběžného opatření v projednávaném případě vynikne ještě více, vztáhne-li se relativně k věku nezletilé - ta totiž byla předběžným opatřením odejmuta z péče stěžovatelky ve věku necelých 22 měsíců, tj. v období stále zásadním pro formování základních rodinných vazeb; ke dni vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu pak v náhradní péči strávila téměř 11 měsíců, tj. třetinu svého života.
51. Nadto lze pochybovat, že by jak městský soud, tak krajský soud při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření skutečně náležitě zvažovaly samu opodstatněnost a přiměřenost předběžného opatření v podobě umístnění nezletilé do dětského centra (byť je třeba kvitovat, že toto opatření nebylo doprovázeno dalšími omezeními kontaktu stěžovatelky s dcerou). Městský soud stěžovatelčin návrh zhodnotil jako nedůvodný s ohledem na probíhající trestní řízení proti stěžovatelce vážící se k incidentu ze dne 6. 6. 2013, na ukončení spolupráce stěžovatelky se Společností Podané ruce a na to, že stěžovatelka nedoložila existenci pravidelného a trvalého dozoru autority ve vztahu ke své osobě; krajský soud jako soud odvolací se posléze s hodnocením a závěry městského soudu plně ztotožnil. Uvedené skutečnosti ovšem podle Ústavního soudu nesvědčí o opodstatněnosti nařízeného předběžného opatření - trvání tohoto vskutku krajního opatření by mohlo být odůvodněné jen tehdy, pokud by stěžovatelka stále nebyla schopna, a to ani s pomocí třetí osoby, řádně pečovat o nezletilou či by její péče vážně ohrožovala vývoj nebo jiné důležité zájmy nezletilé [obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2546/10 ze dne 6. 9. 2011 (N 150/62 SbNU 303)]. Nicméně trestní řízení, na něž městský soud odkazoval, příliš nevypovídá o aktuální schopnosti stěžovatelky řádně pečovat o nezletilou (naopak stěžovatelka ve svém návrhu zdůrazňovala podstatnou změnu svého postoje a přístupu k péči o nezletilou po incidentu ze dne 6. 6. 2013 a nařízení předběžného opatření); z podkladů, z nichž vycházely obecné soudy, pak vyplývá, že ukončení stěžovatelčiny spolupráce s občanským sdružením bylo řádné, tj. plánované, a naopak je zvažováno další pokračování spolupráce, přičemž stěžovatelka zároveň stále spolupracuje se sociální pracovnicí z jiné nevládní organizace (č. l. 84-85 spisu městského soudu). Vzhledem k právě uvedenému tak lze pochybovat o tom, že by obecné soudy při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření skutečně náležitě hodnotily všechny relevantní okolnosti (srov. obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 618/05, citovaný shora, bod 23) a vážně se zabývaly i možností zrušení předběžného opatření, případně jeho nahrazení jinou předběžnou úpravou poměrů nezletilé, která by méně zasahovala do základního práva stěžovatelky i nezletilé na rodinný život - včetně možnosti, že by kupříkladu samy stanovily nad nezletilou v péči stěžovatelky dohled, a tak zajistily onen "trvalý dozor autority", jehož existenci vyžadovaly a jenž stěžovatelka podle nich neprokázala.
52. V druhém případě, tj. při rozhodování o prodloužení trvání předběžného opatření do října 2013, pak k porušení stěžovatelčina práva na rodinný život došlo tím, že rozhodnutí městského soudu o prodloužení trvání předběžného opatření neobsahovalo žádné odůvodnění a tento stav nebyl napraven ani krajským soudem v odvolacím řízení. O prodloužení trvání předběžného opatření sice bylo rozhodováno zhruba tři měsíce po jeho nařízení, tudíž požadavek zabývat se délkou trvání předběžného opatření i jeho opodstatněností a přiměřeností s ohledem na aktuální okolnosti a vývoj případu nedoléhal na obecné soudy tak silně jako později při rozhodování o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření; nicméně přesto nelze aprobovat absenci jakéhokoli odůvodnění nezbytnosti dalšího trvání předběžného opatření. Tři měsíce po vydání předběžného opatření již situace nemůže být považována za tak naléhavou, aby ospravedlnila úplnou absenci odůvodnění rozhodnutí městského soudu o jeho prodloužení, tedy rozhodnutí o dalším trvání závažného zásahu do základních práv stěžovatelky i nezletilé. Navíc i ve stručném odůvodnění by bylo možno stěžovatelku seznámit se základními důvody, proč se nezletilá stále nemůže vrátit zpět do její péče. Tuto vadu prvostupňového rozhodnutí pak nenapravil ani krajský soud v odvolacím řízení, v němž stěžovatelce bylo postupem obou obecných soudů dokonce zcela znemožněno účinně se bránit proti prvostupňovému rozhodnutí, neboť její odvolání ve výsledku nebylo věcně projednáno. Popsaným postupem tak oba obecné soudy jednak porušily procesní aspekty stěžovatelčina práva na respektování rodinného života (povinnost odůvodnění zásahu a možnost dotčené osoby se proti němu účinně bránit), jednak nesplnily ani svůj pozitivní závazek vyplývající ze zmíněného práva, tj. usilovat o opětovné sloučení rodiny, jelikož nevyužily svou příležitost poučit stěžovatelku o tom, co brání návratu nezletilé do její péče.
53. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2014 č. j. 23 Nc 2411/2013-98 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 145/2014-M 139 tak došlo k porušení stěžovatelčina práva na rodinný život dle čl. 8 evropské Úmluvy, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny tím, že se obecné soudy náležitě nezabývaly délkou trvání předběžného opatření ani jeho opodstatněností a přiměřeností vzhledem k aktuální situaci a okolnostem případu; usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-41 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 83/2014-109 bylo totéž právo stěžovatelky dle čl. 8 evropské Úmluvy, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 5 Listiny porušeno tím, že rozhodnutí o prodloužení trvání předběžného opatření, tj. zásahu do stěžovatelčina práva, nebylo nijak odůvodněno a stěžovatelce bylo dokonce znemožněno se proti němu účinně odvolat.
b) porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces
54. Ač základní pochybení obecných soudů v projednávaném případě představuje jejich neústavní zásah do stěžovatelčina práva na rodinný život, pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že některé nedostatky v postupu a rozhodnutích obecných soudů porušily též stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. K tomu došlo předně neodůvodněním rozhodnutí městského soudu o prodloužení trvání předběžného opatření a odmítnutím stěžovatelčina odvolání proti tomuto rozhodnutí, tj. zabráněním přístupu k odvolacímu soudu.
55. Povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí týkající se zásahu do práva jednotlivce na rodinný život vyplývá jak ze samotného práva na respektování rodinného života dle čl. 8 evropské Úmluvy, tak obecně z práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny. Představuje významnou záruku transparentnosti a kontrolovatelnosti rozhodování soudů, jakož i absence libovůle v něm (viz podrobně nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08, citovaný shora). Tato povinnost ovšem není absolutní, a tak v určitých případech, v závislosti na povaze rozhodnutí a okolnostech konkrétní věci, mohou být z ústavněprávního pohledu akceptovatelná - coby výjimka z obecného pravidla - i rozhodnutí neobsahující odůvodnění. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (citovaný shora, bod 14) však Ústavní soud zdůraznil, že taková výjimka musí být vykládána restriktivně, zejména tak, "aby nebylo nepřiměřeným způsobem zasahováno do práv účastníka řízení; výjimka tedy musí sledovat legitimní cíl, musí být způsobilá tento cíl naplnit a nesmí být vzhledem k dosahovanému cíli neproporcionální".
56. Těmto podmínkám absence odůvodnění usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření v projednávaném případě nedostála. V prvé řadě lze pochybovat vůbec o zákonném podkladu pro uplatnění výjimky z odůvodnění v případě rozhodnutí o prodloužení trvání předběžného opatření, a to s ohledem na nutnost restriktivní interpretace výjimky a skutečnost, že toto rozhodnutí - na rozdíl od usnesení nařizujícího předběžné opatření - není explicitně zmíněno v § 169 odst. 2 o. s. ř. Zájem na rychlosti rozhodnutí coby legitimní cíl, který by možnost neodůvodnit dané rozhodnutí mohla sledovat, je totiž sice nepochybný v naléhavých situacích nařizování předběžného opatření upravujícího poměry dítěte, ovšem v případě prodlužování jeho trvání, kdy se již vytrácí ona naléhavost situace, už rozhodně není tak silný, aby mohl převážit nad zájmem na odůvodnění pokračování tak závažného zásahu do základních práv, jakým je odnětí dítěte z péče rodičů. Navíc zatímco při samotném nařízení předběžného opatření vychází soud toliko z návrhu na jeho nařízení, z něhož tedy jsou seznatelné důvody nařízení předběžného opatření, v průběhu trvání předběžného opatření již toto neplatí, neboť může docházet ke změně okolností relevantních pro trvání předběžného opatření, která by měla být při rozhodování o jeho prodlužování reflektována (viz i výše bod 45).
57. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-41 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 83/2014-109 tak došlo též k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť tato rozhodnutí nerespektovala stěžovatelčino právo na odůvodnění soudního rozhodnutí.
58. Stěžovatelka však nejenže nebyla seznámena s důvody pokračujícího odnětí nezletilé z její péče v rozhodnutí o prodloužení trvání předběžného opatření, ale dokonce byla de facto zbavena práva na odvolání proti tomuto rozhodnutí. Její odvolání totiž bylo krajským soudem s odkazem na § 218 o. s. ř. odmítnuto pro bezpředmětnost s tím, že v době rozhodování odvolacího soudu již napadené rozhodnutí pozbylo účinnosti.
59. Jak bylo rozebráno výše, i rozhodování soudu o opravných prostředcích podléhá principům spravedlivého procesu. Proto pokud jednotlivec dodrží postup stanovený procesními předpisy k uplatnění určitého opravného prostředku, pak obecný soud nemůže odmítnout jej věcně projednat - a to ani pokud by svůj postup odůvodnil nesplněním podmínek jeho projednání, pokud toto nesplnění bylo zapříčiněno nikoliv dotčeným jednotlivcem, ale obecným soudem činným v dané věci. Postup soudu zkrátka nemůže jít k tíži účastníka řízení; soudy naopak mají povinnost postupovat vstřícně vzhledem k právu účastníka na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3106/13, citovaný shora, body 12 a 17); jinak se dopustí odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae).
60. V projednávaném případě stěžovatelka dodržela všechny zákonné podmínky pro uplatnění odvolání, což ani krajský soud nezpochybnil. Usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření ze dne 2. 9. 2013 jí bylo doručeno dne 9. 9. 2013, své odvolání proti němu podala dne 11. 9. 2013. Městský soud pak krajskému soudu věc předložil dne 5. 2. 2014, tedy po téměř pěti měsících, a krajský soud o odvolání rozhodl po více než dvou měsících od toho, co mu věc byla doručena. Z popsaného časového sledu je naprosto zřejmé, že stěžovatelka v obraně proti prodloužení trvání předběžného opatření jednala zcela včasně a pohotově.
61. Podle Ústavního soudu bylo v dané věci předně záhodno, aby obecné soudy při vyřizování odvolání postupovaly s co největším urychlením, a tak stěžovatelce poskytly skutečně efektivní možnost odvolání (viz též komentář k § 76a odst. 4 o. s. ř. dle Jirsa, J. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2013, dostupné z právního informačního systému ASPI ke dni 21. 4. 2015). Nutnost rychlého postupu v řízení o odvolání ve věcech předběžného opatření upravujícího poměry dítěte lze ostatně dovodit i ze zákonné úpravy - § 218b o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 stanoví pro rozhodnutí o odvolání sedmidenní lhůtu od předložení věci odvolacímu soudu, z čehož implicitně plyne, že i k samotnému předložení věci odvolacímu soudu ze strany soudu prvního stupně by mělo dojít co nejrychleji po podání odvolání. Obdobně i podle aktuálně účinné úpravy § 465 z. z. ř. s. má odvolací soud o včasném odvolání proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření upravujícího poměry dítěte rozhodnout do 7 dnů od předložení věci, přičemž soud prvního stupně mu má věc předložit do 15 dnů od podání odvolání.
62. Nicméně i přesto, že obecné soudy ve stěžovatelčině věci nezvolily takový urychlený postup, pročež krajský soud o stěžovatelčině odvolání rozhodoval až téměř půl roku po uplynutí bezprostředních účinků napadeného usnesení, mělo být šetřeno stěžovatelčino zákonné právo na odvolání. Ačkoli s odstupem času by samozřejmě věcný přezkum a rozhodnutí krajského soudu nemohly mít takový dopad, jako kdyby k nim došlo již během účinnosti napadeného rozhodnutí, jistý význam by pořád měly. Stále by totiž došlo k posouzení správnosti napadeného rozhodnutí, které představovalo zásah do stěžovatelčina základního práva a proti kterému se stěžovatelka bránila, byť jeho bezprostřední účinky by samozřejmě již nemohly být odvráceny či napraveny. Nadto i v případě potvrzení věcné správnosti usnesení městského soudu mohlo být stěžovatelce alespoň dodatečně poskytnuto jeho odůvodnění; naopak v případě shledání nezákonnosti napadeného usnesení mohla být stěžovatelce otevřena cesta k uplatnění dalších prostředků nápravy, například žádosti o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu. Stěžovatelčino odvolání proto nebylo možno považovat za bezpředmětné, a proto jej odmítnout; nehledě na to, že takový důvod odmítnutí odvolání ani zákon výslovně nezná (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 37).
63. Svým postupem při vyřizování stěžovatelčina odvolání, který nebyl dostatečně rychlý a byl zakončen odmítnutím odvolání, tak obecné soudy stěžovatelce fakticky odňaly zákonné právo na odvolání, a to navíc za situace, kdy se stěžovatelka takto bránila proti prodlužovanému, a navíc formálně neodůvodněnému zásahu do svého ústavně zaručeného práva na rodinný život (viz i bod 52 výše). Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 83/2014-109 proto bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, též pokud jde o právo na přístup k soudu.
64. Nad rámec rozsahu podané ústavní stížnosti pak Ústavní soud konstatuje, že takto bylo stěžovatelce znemožněno se bránit proti prodlužování předběžného opatření vlastně po celou dobu soudního řízení před městským soudem, trvajícího celkem šestnáct měsíců, neboť ani při vyřizování odvolání stěžovatelky proti několika dalším rozhodnutím o prodloužení trvání předběžného opatření (která však již nebyla napadena podanou ústavní stížností) nebylo postupováno dostatečně rychle a nakonec byla podaná odvolání odmítnuta, s výjimkou odvolání proti usnesení městského soudu ze dne 31. 3. 2014, o němž dosud nebylo rozhodnuto (věc ani nebyla předložena odvolacímu soudu).
65. Konečně lze dodat, že stěžovatelčino právo na spravedlivý proces bylo porušeno i při rozhodování o jejím návrhu na zrušení předběžného opatření, kdy obecné soudy dostatečně nerespektovaly principy nesporného řízení. V něm totiž soud není odkázán jen na tvrzení a důkazní návrhy účastníků a naopak nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu. V projednávaném případě však stěžovatelčin návrh nebyl shledán důvodným, a tedy naopak - implicitně - bylo shledáno odůvodněným trvání předběžného opatření, a to i proto, že stěžovatelka nedoložila existenci pravidelného a trvalého dozoru autority. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2014 č. j. 23 Nc 2411/2013-98 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 145/2014-M 139 tak došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces i proto, že nebyly respektovány principy nesporného řízení, včetně rozložení břemen tvrzení a důkazního.
B. Práva stěžovatelky jako osoby se zdravotním postižením
66. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vedle porušení svých shora rozvedených ústavně zaručených práv namítala též specificky porušení svých práv jako osoby se zdravotním postižením a zároveň rodičky dítěte se zdravotním postižením. V tomto ohledu mělo dojít k porušení jednak zákazu diskriminace zakotveného v evropské Úmluvě i Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením (č. 10/2010 Sb. m. s.) a jednak konkrétních práv stěžovatelky, respektive povinností státu zakotvených v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením. Její čl. 23 se totiž zabývá právem osob se zdravotním postižením na rodinný život a mimo jiné stanoví, že stát osobám se zdravotním postižením poskytuje odpovídající podporu při plnění jejich rodičovských povinností a rovněž dětem se zdravotním postižením a jejich rodinám poskytuje včasné a komplexní informace, služby a podporu. Takové podpory se však stěžovatelce podle jejího názoru nedostalo, a to především ze strany OSPOD, který zejména by měl v těchto případech reprezentovat stát, a tedy se snažit zajistit stěžovatelce při péči o nezletilou odpovídající pomoc (před odnětím nezletilé z péče stěžovatelky i poté).
67. Stěžovatelka tudíž porušení svých práv jako osoby se zdravotním postižením spatřuje především v postupu OSPOD ve věci péče o nezletilou. Jak však Ústavní soud konstatoval výše (bod 27) a je osvětleno níže (bod 73), ústavní stížnost je v části směřující proti postupu OSPOD nepřípustná, tudíž Ústavní soud není oprávněn zvažovat, ani jestli při něm byly dodrženy všechny relevantní závazky státu vyplývající z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, respektive ze zákazu diskriminace těchto osob. Naopak v případě napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka sama žádné konkrétní porušení svých práv jako osoby se zdravotním postižením nenamítala a ani Ústavní soud v jejich případě neshledal žádné další porušení stěžovatelčiných práv nad rámec shora rozvedeného.
68. Přesto však Ústavní soud považuje za nutné alespoň obiter dictum zdůraznit nezbytnost zvláštního, citlivějšího přístupu a zvláštních ohledů státu vůči rodinám, jejichž členové trpí nějakým zdravotním postižením. Respektování práva členů těchto rodin na rodinný život může vskutku na odpovídajících orgánech veřejné moci (orgánech sociálně-právní ochrany dětí, obecných soudech či podle okolností i jiných orgánech veřejné moci) vyžadovat speciální zacházení s těmito rodinami, včetně poskytování širší a aktivnější pomoci a podpory při péči rodičů o děti a výchově dětí, než je tomu u jiných rodin. Udržení chodu a funkčnosti těchto rodin je totiž zkrátka často obecně složitější než v případech rodin, kde ani rodiče, ani děti nemají žádné zdravotní postižení. Rozdělení rodiny zásahem státu nemůže být odůvodněno jen zdravotním postižením rodičů či dětí, tedy kupříkladu zdravotně postižení rodiče nemohou o své dítě přijít jen proto, že v jiném, podnětnějším prostředí by se dítě mohlo vyvíjet lépe. Naopak před přijetím tak krajního opatření je třeba zvažovat použití mírnějších podpůrných opatření, tak aby rodina mohla zůstat pohromadě (čl. 23 odst. 4 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením; rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu, citovaný shora, § 69 a 75). Z povahy věci je přitom vždy třeba pečlivě a citlivě zjišťovat a posuzovat individuální potřeby a problémy konkrétní rodiny (což zde může být složitější, zejména pokud zdravotní postižení mají rodiče) a na základě toho pak volit odpovídající kroky, formy pomoci a podpory, které mohou být popřípadě i dosti odlišné od těch standardně používaných a zaužívaných při práci s rodinami, kde rodiče ani děti nemají zdravotní postižení. Odnětí dětí z péče rodičů však vždy, i když se týká osob se zdravotním postižením, musí být chápáno jako naprostá ultima ratio.
C. Částečná nepřípustnost ústavní stížnosti
69. Jak bylo uvedeno shora (bod 27), projednávaná ústavní stížnost byla shledána částečně nepřípustnou, a to konkrétně v částech směřujících proti postupu Městského soudu v Brně při rozhodování o důvodnosti trvání předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 7. 6. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-10 a proti postupu statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno-střed, jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí ve věci péče o nezletilou. V těchto částech ústavní stížnost brojí nikoliv proti rozhodnutí obecného soudu, nýbrž proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
70. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval podmínkami, za nichž je možné se ústavní stížností bránit právě proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Takový zásah přitom vymezil jako zpravidla "převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; [pročež] důsledkům ‚takového zásahu orgánu veřejné moci', neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (žaloba, opravné prostředky, zákonem připuštěná svépomoc apod.)." [nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243), shodně též usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28. 8. 2002 (U 30/27 SbNU 337), usnesení sp. zn. II. ÚS 625/04 ze dne 18. 2. 2005 či usnesení sp. zn. III. ÚS 448/06 ze dne 29. 3. 2007; uvedené vymezení potvrzuje i doktrína, například Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s. 101].
71. Citovanému vymezení jiného zásahu orgánu veřejné moci, proti kterému se lze bránit v řízení před Ústavním soudem, však v projednávané věci napadený postup Městského soudu v Brně ani postup OSPOD neodpovídají.
72. Pokud jde o postup městského soudu při rozhodování o důvodnosti trvání nařízeného předběžného opatření, zde stěžovatelka brojí proti neustálému, jaksi mechanickému prodlužování trvání předběžného opatření, k němuž ovšem dochází formou usnesení městského soudu. Namítaný postup městského soudu je tedy výsledkem jeho řádné rozhodovací pravomoci, a proto vůbec neodpovídá definici jiného zásahu orgánu veřejné moci, jak byla zmíněna výše. Proti jednotlivým usnesením městského soudu o prodloužení trvání předběžného opatření se potom lze bránit prostřednictvím odvolání. Takového opravného prostředku ovšem stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti ve vztahu k většině vydaných usnesení městského soudu nevyužila (případně o stěžovatelčině odvolání dosud nebylo rozhodnuto), tudíž nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřující proti postupu městského soudu je proto nepřípustná a jako taková musela být dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.