73. Pokud pak jde o namítaný postup OSPOD, který podle stěžovatelky ve věci péče o nezletilou nebyl dostatečně aktivní a stěžovatelce neposkytoval vhodnou pomoc ani před odnětím nezletilé z její péče, ani poté, tak aby co nejdříve došlo k opětovnému sloučení stěžovatelky a nezletilé, tento podle Ústavního soudu spadá do definice jiného zásahu orgánu veřejné moci. Nicméně i při obraně proti takovýmto útokům platí zásada subsidiarity ústavní stížnosti - před jejím podáním je tedy třeba vyčerpat všechny "podústavní" prostředky nápravy, které se dotčenému jednotlivci k ochraně jeho práva nabízí. V daném případě by to byla v prvé řadě stížnost na postup OSPOD k nadřízenému orgánu. Žádný takový prostředek k ochraně svého práva však stěžovatelka nevyužila, pročež i ve vztahu k namítanému postupu OSPOD musela být ústavní stížnost shledána nepřípustnou dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jako taková odmítnuta dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
V. Závěr
74. Ústavní soud shrnuje, že odnětí dítěte z péče rodičů - ať už k němu dojde na základě meritorního rozhodnutí, či provizorně na základě předběžného opatření soudu - představuje zcela zásadní zásah do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život a jako takové musí být vždy považováno za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Předběžné opatření, jímž je dítě odebráno z péče rodičů (§ 76a občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, § 452 zákona o zvláštních řízeních soudních), musí být chápáno jako krátkodobé provizorium, ne déledobé řešení či "kvazidefinitivní" rozhodnutí, a po zahájení řízení ve věci musí obecné soudy postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním rozhodnutím. Navíc splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření nelze zkoumat jen při jeho nařízení a následně pouze mechanicky prodlužovat jeho trvání. Naopak po celou dobu trvání předběžného opatření, zvláště přesahuje-li několik měsíců, je nezbytné průběžně zkoumat jeho opodstatněnost a přiměřenost. Toto zkoumání je pak třeba náležitě reflektovat v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání předběžného opatření, prostřednictvím něhož obecné soudy mohou realizovat pozitivní závazek státu usilovat o opětovné sloučení rodiny. Z hlediska práva na rodinný život, zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je tak zásadně nepřípustné, aby dítě bylo odebráno z péče rodičů na základě předběžného opatření po dobu téměř jednoho roku či delší, a to tím spíše, pokud trvání předběžného opatření není odůvodňováno a průběžně není zvažována jeho opodstatněnost a přiměřenost vzhledem k aktuálnímu vývoji a novým okolnostem případu.
75. Zmíněné požadavky obecné soudy v projednávaném případě nerespektovaly. Ani v jednom z napadených rozhodnutí se nezabývaly délkou trvání předběžného opatření, přestože tato dosahovala v době rozhodování městského soudu o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření osmi měsíců a v době rozhodování krajského soudu v obou případech dokonce téměř jedenácti měsíců, tedy téměř dvojnásobku pravidelného zákonného maxima (§ 76a odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, § 460 odst. 1 z. z. ř. s.). Ve věci přitom nejsou patrné žádné závažné a objektivní okolnosti, pro něž by nebylo možno řízení alespoň nepravomocně (respektive trvání předběžného opatření) ukončit v oné zákonem naznačené pravidelné šestiměsíční lhůtě. Navíc trvání předběžného opatření bylo periodicky prodlužováno bez jakéhokoli odůvodnění a ani rozhodování obecných soudů o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření nesvědčí o skutečně pečlivém, nikoliv jen formálním zvažování opodstatněnosti a přiměřenosti předběžného opatření s ohledem na aktuální vývoj a okolnosti případu po nařízení předběžného opatření. Obecné soudy také zcela opomněly, že by i prostřednictvím odůvodnění svých rozhodnutí mohly stěžovatelku seznámit s tím, co brání návratu její dcery zpět do její péče, respektive za jakých podmínek by k němu mohlo dojít, a tak realizovat pozitivní závazek státu vyplývající z práva na rodinný život. Celkově rozhodování obecných soudů v projednávaném případě nesvědčí o tom, že by si byly náležitě vědomy významu práva stěžovatelky i nezletilé na rodinný život a nezbytné extrémnosti situace odůvodňující odnětí dítěte z péče rodičů na základě předběžného opatření i jeho prodlužování. Trvání tohoto krajního opatření je totiž podmíněno absencí jakékoli péče rodičů o dítě či takovou jejich péčí, která by ohrožovala život, zdraví nebo jiné důležité zájmy dítěte, v případě jeho návratu do péče rodičů; naopak nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž bylo dítě umístěno, je o něj postaráno "lépe", než pokud by bylo v péči rodičů.
76. V projednávaném případě navíc k protiústavnímu zásahu do stěžovatelčina základního lidského práva na rodinný život přistoupilo ještě porušení principů spravedlivého procesu napadenými usneseními. K němu došlo především neodůvodněním rozhodnutí o prodloužení trvání předběžného opatření a odmítnutím stěžovatelčina odvolání proti tomuto rozhodnutí pro bezpředmětnost. V tomto ohledu Ústavní soud zejména zdůrazňuje, že obecný soud nemůže odmítnout projednat opravný prostředek, kterým se rodič brání tak závažnému zásahu do svých základních práv, jako je (pokračující) odnětí dítěte z jeho péče, s odkazem na nesplnění podmínek jeho projednání, pokud toto bylo způsobeno nikoliv jednotlivcem, ale obecným soudem. To by znamenalo zásadní narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, nepřípustné v demokratickém právním státě. V projednávaném případě přitom stěžovatelka své odvolání proti usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření o jeden měsíc podala již druhý den odvolací lhůty (a čtvrtý den účinnosti usnesení), přesto městský soud věc předložil krajskému soudu až téměř po dalších pěti měsících a krajský soud nakonec rozhodl až po dalších téměř třech měsících, s tím, že stěžovatelčino odvolání se stalo bezpředmětným, neboť napadené rozhodnutí již pozbylo účinnosti. Takové rozhodnutí odvolacího soudu působí, byť i nezáměrně, z pohledu stěžovatelky až jako výsměch jejím ústavně zaručeným právům a v důsledku ji zbavuje jakékoli obrany proti prodlužování předběžného opatření (pokud by takto bylo vyřizováno každé její odvolání).
77. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud v projednávaném případě podané ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím obecných soudů vyhověl a napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně o prodloužení trvání předběžného opatření a o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření zrušil v souladu s § 82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu. V částech směřujících proti postupu Městského soudu v Brně při rozhodování o důvodnosti trvání předběžného opatření a proti postupu OSPOD ve věci péče o nezletilou byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona).
78. Nad rámec rozsahu podané ústavní stížnosti se ovšem Ústavní soud nemůže nepozastavit nad celkově liknavým přístupem obecných soudů v celém řízení. Řízení v prvním stupni trvalo celkem jeden rok a čtyři měsíce, přičemž po celou tuto dobu bylo periodicky prodlužováno trvání předběžného opatření bez jakéhokoli odůvodnění či zřejmého zamyšlení se nad jeho délkou - nezletilá tak vzhledem ke svému nízkému věku strávila v dětském centru na základě neodůvodněného předběžného opatření více než dvě pětiny svého dosavadního života (při nařízení předběžného opatření jí bylo necelých 22 měsíců, při vydání meritorního rozhodnutí 38 měsíců). V současné době pak stále probíhá řízení před odvolacím soudem, tudíž ani téměř po třech letech od svého zahájení nebylo řízení pravomocně rozhodnuto. Průtahy lze vypozorovat také u některých dílčích úkonů v řízení - nejen při vyřizování stěžovatelčina odvolání proti napadenému usnesení městského soudu popsanému výše, ale například také při doručování rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelce (obě napadená rozhodnutí krajského soudu, vydaná dne 29. 4. 2014, byla stěžovatelce doručena až po více než dvou měsících, dne 1. 7. 2014). Dosud bez jakékoli reakce městského soudu zůstalo odvolání stěžovatelky proti usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření ze dne 31. 3. 2014 (č. l. 147 a násl.), podané před více než rokem. Městský soud nijak nezareagoval ani na odvolání vedlejšího účastníka (otce nezletilé) proti samotnému nařízení předběžného opatření, doručené městskému soudu dne 21. 6. 2013 (č. l. 18), tedy před skoro dvěma lety.
VI. Náklady řízení
79. S ohledem na okolnosti projednávaného případu Ústavní soud též shledal, že je namístě zavázat účastníky řízení - obecné soudy, tj. Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně, k náhradě stěžovatelčiných nákladů řízení před Ústavním soudem.
80. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Použití tohoto ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu není automatické, ale naopak spíše výjimečné, neboť tato náhrada nákladů řízení slouží jako určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem vyvolal zásah do základního práva, a tak by vzhledem k okolnostem případu takto měl nést následky, které vznikly jinému účastníkovi v podobě nákladů řízení před Ústavním soudem.
81. V projednávaném případě shledal Ústavní soud použití citovaného ustanovení záhodným, a to s ohledem na výjimečně závažný protiústavní zásah obecných soudů do stěžovatelčina práva na rodinný život. V době vydání rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka již téměř rok nemohla sama pečovat o svou malou dceru, která byla naopak umístěna do péče dětského centra, aniž by stěžovatelce bylo poskytnuto řádné odůvodnění neustálého trvání tohoto opatření. I zákon přitom dobu jeho trvání zásadně omezuje na šest měsíců. Navíc byla stěžovatelce postupem obecných soudů odňata dokonce i možnost se bránit proti prodlužování trvání tohoto opatření. Vzhledem k vážným pochybením obecných soudů v projednávaném případě se tak jeví zcela spravedlivým, aby nyní nesly alespoň stěžovatelčiny náklady řízení před Ústavním soudem.