100. Co se pak týče požadavku na důkladnost vyšetřování, Ústavní soud poznamenává, že vyšetřování musí být v prvé řadě schopno stanovit skutkové okolnosti případu v nejvyšší možné míře. V případě špatného zacházení z důvodu namítaného použití fyzické síly a donucovacích prostředků obecně je přitom klíčovým důkazním prostředkem informace o zdravotním stavu údajné oběti.
101. V případě osoby zbavené osobní svobody, která si sama důkazní prostředky o svém zdravotním stavu (lékařské vyjádření, fotodokumentace) zajistit nemůže, musí orgány činné v trestním řízení tyto důkazní prostředky zajistit samy z vlastní iniciativy. Za tím účelem musí jednat zvláště rychle, neboť případná zranění postupem času mohou odeznít.
102. Podle názoru Ústavního soudu se však v nyní posuzované věci GIBS ve svém šetření zaměřila na zjištění zdravotního stavu stěžovatele nedostatečně. Stěžovatel namítal zejména nepřiměřené použití síly vůči němu (údery a kopy) a nepřiměřené utažení pout. Za takové situace se především nabízelo okamžité vyšetření stěžovatele nezávislým lékařem, který by zaznamenal případná zranění stěžovatele i deset dnů po zákroku. Lékařské vyšetření stěžovatele ovšem GIBS neiniciovala, což mělo podstatný negativní vliv na účinnost vyšetřování (pro obdobné pochybení srov. rozsudek ESLP ve věci Eldar Imanov a Azhdar Imanov proti Rusku ze dne 16. 12. 2010 č. 6887/02, § 113: zde byl stěžovatel lékařsky vyšetřen až tři měsíce po oznámení, že s ním bylo policisty špatně zacházeno). To neznamená, že po podaném trestním oznámení obsahujícím hájitelné tvrzení o špatném zacházení je vždy nutno ihned nezávisle prověřit zdravotní stav údajné oběti. Někdy to již s odstupem času nebude účelné, případně zdravotní stav bude již dostatečně zadokumentován. Nicméně tyto okolnosti musí vyšetřovací orgán pečlivě posuzovat a zjišťovat.
103. Ústavní soud zjistil, že součástí trestního spisu není žádná lékařská zpráva o stavu stěžovatele dne 6. 6. 2014 či v pozdějších dnech. Nelze tedy vůbec stanovit, jak důkladné byly zdravotní prohlídky, které stěžovatel absolvoval v ZZC před odjezdem na letiště a po návratu z něj. GIBS také nevyslechla, kromě zasahujících policistů a lékařky (k čemuž však došlo až se značným časovým odstupem), žádné osoby, které by mohly podat svědectví o fyzickém stavu stěžovatele po zrušené deportaci dne 6. 6. 2014. Ačkoli byl stěžovatel na území České republiky ještě dva týdny poté, co podal trestní oznámení, nebyla provedena ani jeho prohlídka nezávislým lékařem. Z úředního záznamu GIBS o místním šetření v ZZC ze dne 29. 8. 2014 vyplývá, že GIBS se snažila ztotožnit nějaké svědky událostí dne 6. 6. 2014, což se jí však nepodařilo. Tuto snahu ovšem nelze považovat za dostatečnou, a to již z důvodu značného časového odstupu, neboť případná výpovědní hodnota takových svědectví by byla značně snížena. Navíc řada cizinců, která byla v ZZC dne 6. 6. 2014, se tam patrně již nenacházela v srpnu 2014. GIBS ale nevyslechla ani další osoby, které by mohly o stavu stěžovatele podat zprávu, jako například právničku Organizace pro pomoc uprchlíkům, která stěžovatele v ZZC navštívila dne 9. 6. 2014. Šetření orgánů činných v trestním řízení ohledně zdravotního stavu stěžovatele tedy nelze považovat za důkladné a dostatečné.
104. Ústavní soud však na rozdíl od neprovedení okamžitého zjištění zdravotního stavu stěžovatele nespatřuje zásadní pochybení v tom, že GIBS nevyslechla samotného stěžovatele, který odcestoval z České republiky do Kamerunu dne 2. 7. 2014. Vyslechnutí poškozeného, který již podstatné okolnosti vylíčil v trestním oznámení, není nutné učinit tak rychle jako výslech dalších relevantních svědků a podezřelých osob. Nakonec může být účelné poškozeného vyslechnout až po výslechu dalších osob a s těmito výpověďmi jej konfrontovat.
105. Nyní posuzovaný případ ilustruje, proč je provedení účinného vyšetřování tak důležité z pohledu účinné ochrany před špatným zacházením. Ústavní soud výše neshledal, že by vůči stěžovateli byly nepřiměřeným způsobem použity hmaty, chvaty, údery a kopy či že by mu byla nadměrně utažena pouta, neboť pro takový závěr neměl dostatečné důkazy. Stěžovatel sám, jako osoba zbavená svobody, si však žádné důkazy o těchto tvrzeních obstarat nemohl. Proto je zvláštní povinností příslušných orgánů (zde GIBS) takové důkazy, které umožní učinění přesvědčivých závěrů, se vší péčí, důkladností a rychlostí opatřit. Pokud tak příslušný orgán neučiní, nebude moci osoba zbavená svobody prakticky nikdy špatné zacházení prokázat a toto velmi závažné jednání se stane prakticky beztrestným a nepostižitelným.
106. Z výše uvedeného vyplývá, že provedené vyšetřování nebylo vyšetřováním účinným, neboť nebylo dostatečně rychlé a důkladné. Orgány činné v trestním řízení tedy porušily právo stěžovatele na účinné vyšetřování, které je součástí práva nebýt podroben špatnému zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
3. Závěr a formulace výroku ohledně účinného vyšetřování
107. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje jak zrušení napadených rozhodnutí, tak konstatování, že postupem orgánů činných v trestním řízení, které neprovedly účinné vyšetřování, byla porušena jeho práva. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, existuje-li pravomocné rozhodnutí, musí stěžovatel ústavní stížností napadat rozhodnutí, neboť ústavní stížnost na jiný zásah orgánu veřejné moci připadá v úvahu, pouze pokud takový zásah sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení [nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].
108. V dané věci se však shledaná pochybení ve vyšetřování, která se týkají nedostatků v rychlosti a důkladnosti, projevila přímo v rozhodnutí GIBS, které tak je založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a je nedostatečně odůvodněno. Proti němu mohl stěžovatel podat odvolání ke krajskému státnímu zastupitelství. Zjevně tak jde o rozhodnutí, které mohlo být a také bylo podrobeno obvyklému přezkumnému řízení. Samotná napadená rozhodnutí tak porušují základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování a jsou rozhodnutími ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud přistoupil k jejich zrušení.
109. Naopak výše uvedená pochybení, která se projevila v napadených rozhodnutích a vedla k jejich zrušení Ústavním soudem, jako taková tedy zároveň nemohou vést ke konstatování, že stěžovatelovo základní právo porušil také sám postup orgánů činných v trestním řízení, který napadeným rozhodnutím předcházel a při němž k oněm pochybením došlo. Tento návrh tedy Ústavní soud musí odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť vady v postupu orgánů činných v trestním řízení se projevily v napadených rozhodnutích [viz mutatis mutandis nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197), bod 59].
110. Po zrušení napadených rozhodnutí je na samotných orgánech činných v trestním řízení, jak budou dále postupovat a jaké úkony v dané věci provedou, samozřejmě za respektování tohoto nálezu, včetně jeho nosných důvodů. Ústavní soud nicméně poznamenává, že shledal, že stěžovatel byl podroben špatnému zacházení z důvodu kumulace několika faktorů, za jejichž souhrn nelze činit odpovědným konkrétní osobu či osoby. V tomto ohledu lze tedy těžko dovozovat trestní odpovědnost konkrétních fyzických osob. Pokud jde o údajné nadměrné použití fyzické síly a pout vůči stěžovateli, které mu měly způsobit zranění, zde Ústavní soud pochybení shledal především v rychlosti šetření, které již z povahy věci napravit nelze. To samé platí o důkladném lékařském vyšetření stěžovatele, neboť tento netvrdí, že by zákrok u něj měl nějaké trvalé následky. Všechny negativní následky na jeho fyzické zdraví již tedy musely odeznít. Aniž by tedy Ústavní soud předjímal rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, je možné a z pohledu Ústavního soudu i akceptovatelné, že ve věci již žádné účelné kroky v rámci trestního řízení nebude možné podniknout a shledané porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování v této konkrétní věci již nebude možné napravit jinak než případnou náhradou újmy způsobené na jeho základních právech.
D. Závěr
111. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl, neboť zásahem policie při výkonu správního vyhoštění stěžovatele dne 6. 6. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy a zároveň napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení byla tatáž práva stěžovatele porušena z důvodu neprovedení účinného vyšetřování. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
112. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. V daném případě je to především Policie České republiky - Ředitelství služby cizinecké policie, která je vázána nosnými důvody tohoto nálezu [k závaznosti nálezů Ústavního soudu viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), bod 60]. Je proto povinností policie systematicky reagovat na nosné důvody tohoto nálezu. Policie by především měla cizince zajištěné pro účely vyhoštění s dostatečným předstihem a řádně informovat o přesné době realizace jejich vyhoštění. Měla by také k cizincům přistupovat s plným respektem k jejich lidské důstojnosti a zdržet se všeho, co v nich může vyvolat pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, aniž by to bylo nezbytně nutné pro dosažení legitimního účelu.
113. Ústavní soud však neshledal, že je namístě vyslovit také porušení čl. 13 Úmluvy, tedy práva na účinný právní prostředek nápravy, neboť z judikatury ESLP vyplývá, že v případě shledání procesního porušení čl. 3 Úmluvy nelze z důvodu neprovedení účinného vyšetřování konstatovat také porušení čl. 13 Úmluvy (viz například rozsudek ESLP ve věci Adnaralov proti Ukrajině ze dne 27. 11. 2014 č. 10493/12, § 36). Samostatné porušení čl. 13 Úmluvy by připadalo v úvahu pouze z nějakých jiných důvodů, například pokud by se oběť špatného zacházení nemohla domoci náhrady újmy ani v civilním řízení (viz rozsudek ESLP ve věci Lenev proti Bulharsku ze dne 4. 12. 2012 č. 41452/07, § 128-132). K tomu však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť civilní soudy nejsou vázány usnesením o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu a stěžovatel ani netvrdí, že by se nemohl domáhat náhrady újmy v civilním řízení.