57. Podle vyjádření veřejné ochránkyně práv není v ZZC obecně problematika opuštění zařízení se zajištěnými jakkoli probírána a v praxi zajištění cizinci nejsou informováni o termínu realizace vyhoštění. Za těchto okolností se verze stěžovatele, že o plánovaném odletu se dozvěděl někdy během předchozího dne v podstatě náhodou, jeví jako věrohodná a Ústavní soud z ní bude vycházet. Nakonec je tato verze i v souladu se závěry orgánů činných v trestním řízení, podle kterých byl stěžovatel o odletu informován někdy v průběhu předchozího dne, avšak nebylo zjištěno, kdo a jakým způsobem jej měl informovat. Policie ve svém vyjádření poukázala na skutečnost, že se necítí být povinna zajištěnou osobu předem informovat o realizaci vyhoštění, neboť jí taková povinnosti nevyplývá z žádného právního předpisu.
58. Otázce důstojného zacházení s vyhošťovanými osobami se na základě svých zkušeností ve svých standardech detailně věnuje Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále též jen "CPT"): Podle nich "musí zásahům zahrnujícím deportaci zajištěných cizinců vždy předcházet opatření, jejichž cílem je pomoci zorganizovat osobám jejich návrat, zejména s ohledem na jejich rodinu, zaměstnání a psychologickou podporu. Je velmi důležité, aby zajištění cizinci byli informováni dostatečně dlouho dopředu o budoucí deportaci, aby se s ní mohli psychicky vyrovnat a aby mohli informovat osoby, které by o ní měly vědět, a připravit si své osobní věci. CPT vypozoroval, že neustálá hrozba nucené deportace visící nad zajištěnými, kteří neobdrželi předchozí informace o datu jejich deportace, jim může přivodit stav úzkosti, který může vyvrcholit v průběhu deportace a vyústit v agresi a stav rozrušení" [Standardy CPT, CPT/Inf/E (2002) 1 - Rev. 2015, s. 81].
59. Při posuzování porušení zákazu špatného zacházení Ústavní soud musí tyto názory CPT zohlednit. CPT je expertní orgán, který na základě svých bohatých zkušeností z návštěv míst, kde se nacházejí osoby zbavené svobody, poskytuje pro různé kontexty výklad pojmů mučení, nelidské a ponižující zacházení. Nejde tedy sice o výklad závazný, ale přesto jde o výklad autoritativní, poskytovaný orgánem, který státy zřídily za účelem posílení ochrany osob zbavených svobody před mučením a nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním (čl. 1 Evropské úmluvy o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, č. 9/1996 Sb.). Vysokou relevanci výkladů provedených CPT dokládá i skutečnost, že je často přebírá též ESLP (viz např. rozsudek ESLP ve věci Kummer proti České republice ze dne 25. 7. 2013 č. 32133/11, § 67). I Ústavní soud tak, jak je uvedeno výše, stejně jako ostatní orgány České republiky musí tento právně nezávazný, ale autoritativní výklad právně závazného zákazu špatného zacházení vzít v úvahu. Od výkladu podaného CPT se lze sice na rozdíl od závazného výkladu odchýlit, avšak taková odchylka musí být velmi důkladně a přesvědčivě odůvodněna. V opačném případě, pokud nějaký orgán veřejné moci relevantní výklad podaný CPT ignoruje či se s ním nedostatečně vypořádá, ohrožuje základní ústavní hodnotu, jíž je podle čl. 1 odst. 2 Ústavy vázanost České republiky závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
60. Vyhoštění má zpravidla též silný negativní dopad na soukromý a rodinný život vyhošťovaného cizince a je nutno jej činit citlivě tak, aby tyto negativní následky ještě neprohlubovalo. Praxe v ZZC, kde zajištěné osoby nejsou formalizovaným způsobem a s náležitým předstihem informovány o konkrétním termínu a způsobu realizace jejich vyhoštění, však v důsledku může zásah do soukromého a rodinného života učinit ještě intenzivnějším. Taková praxe také u zajišťovaných osob může přivodit stavy úzkosti a méněcennosti, což je již relevantní zásah i z pohledu zákazu špatného zacházení. Zároveň absence informovanosti vytváří konfliktní situace, které mohou vést ke zbytečnému použití síly, jak tomu nakonec bylo i v nyní posuzovaném případě.
61. Cizinec, který je zajištěn za účelem správního vyhoštění, se nestává předmětem, který je nutno v policií zvolenou dobu přemístit z místa A (zařízení pro zajištění cizinců) do místa B (letadlo). Cizinec i za těchto okolností zůstává člověkem, který má právo na lidské a důstojné zacházení. Nejen samotné zbavení osobní svobody, ale i celkové okolnosti realizace vyhoštění musí být humánní a prokazovat dostatečný respekt k člověku. To za daných okolností zahrnuje především dostatečnou komunikaci se zajištěným člověkem, která se musí vztahovat i na informace o přesné době a způsobu realizace vyhoštění. Tyto informace musí být zajištěné osobě sděleny s dostatečným předstihem, aby se mohla na odjezd připravit, a to jak po psychické stránce, tak aby si mohla uspořádat své záležitosti - např. rozloučení s osobami v České republice či oznámení blízkým osobám v zemi, kam má být vyhoštěna. Podle Ústavního soudu je poskytnutí těchto informací s předstihem 24 hodin úplné minimum, na kterém je nutno, vyjma zcela výjimečných případů, trvat. Informaci o přesné době a způsobu vyhoštění je však zajištěné osobě vhodné sdělit s co největším předstihem, tedy bez zbytečného prodlení poté, co se dobu odjezdu policie dozví.
62. Způsob informování zajištěné osoby o přesné době odjezdu by měl mít také náležitou formu a tato osoba nesmí být s předmětnými informacemi seznamována jen tak mimochodem. Tento úkon by měl být policií, respektive odpovědnou osobou v ZZC zadokumentován, aby později nevznikaly pochyby o tom, zda řádné informování skutečně proběhlo. Podle Ústavního soudu není obecně na závadu, pokud samotné vyrozumění stěžovatele provede osoba odlišná od příslušníka policie - například zaměstnanci ZZC. Nicméně pokud policie tuto svou povinnost deleguje na jiné orgány či osoby, nemůže se zbavit odpovědnosti za jejich případná pochybení. Výkon správního vyhoštění provádí a za jeho řádný výkon, což zahrnuje i respektování práv vyhošťovaných osob, je odpovědná policie. Přitom dostatečné a včasné informování o přesné době a způsobu deportace je nedílnou součástí celkového procesu vyhoštění, kterou od něj nelze odloučit.
63. Ústavní soud nepopírá, že ve zcela výjimečných případech může být z bezpečnostních důvodů nutné povinnost předběžného informování nesplnit. Nicméně takový cizinec by měl být vhodným způsobem upozorněn, že mu nebude s předstihem sdělen přesný čas a způsob realizace vyhoštění. V nyní posuzovaném případě však u stěžovatele žádné zvláštní okolnosti, které by takový postup ospravedlňovaly, nebyly shledány, ba ani tvrzeny.
64. V nyní posuzovaném případě policie o přesné době plánovaného odjezdu stěžovatele věděla již dne 3. 6. 2014. Tato informace tedy mohla být, a tudíž měla být stěžovateli oznámena již dne 3. 6. 2014, a ne až o dva dny později. Případné vnitřní administrativní postupy policie a ZZC nemohou sloužit jako ospravedlnění toho, že se stěžovatel o době odjezdu dozvěděl méně než 24 hodin předem. Je na policii a jiných státních orgánech, aby svůj chod organizovaly způsobem, který respektuje práva lidských bytostí, s nimiž přichází do styku.
65. Stěžovatel žil v České republice v době vyhoštění nepřetržitě alespoň čtyři roky. Měl zde partnerku, se kterou žil v bytě v Praze, kde měl i osobní věci. Argumentace stěžovatele, že se potřeboval rozloučit s partnerkou, požádat ji o přivezení svých věcí a kontaktovat svou rodinu v Kamerunu, se v tomto ohledu jeví jako zcela pochopitelná. Je přirozené a lidské, že se stěžovatel chtěl těsně před odletem se svou partnerkou rozloučit. Jednání, kterým stěžovateli nebyl odlet s dostatečným předstihem oznámen a on neměl možnost si zmíněné záležitosti zařídit, bylo projevem nedostatečné úcty k lidské důstojnosti a citům stěžovatele a bylo schopno v něm vyvolat pocity úzkosti a méněcennosti.
66. Ústavní soud nemůže souhlasit s argumentem účastníků, že z pohledu informování stěžovatele o době vycestování je dostatečné, že od počátku věděl o důvodech svého zajištění, včetně toho, že do 30 dnů bude realizováno. Takový postup je totiž naopak s to podstatně zvýšit úzkost zajištěné osoby, která ví, že může být deportována kdykoliv v průběhu zajištění, tedy kdykoliv průběhu celého jednoho měsíce. Zároveň takový postup nijak nereaguje na legitimní potřebu zajištěné osoby rozloučit se s blízkými osobami v České republice a informovat o přesné době příjezdu blízké osoby ve státě, kam je osoba vyhošťována.
67. Povinnost policie řádně a s dostatečným předstihem informovat zajištěnou osobu o přesné době její deportace přitom vyplývá nejen z ústavního pořádku, jak bylo právě vyloženo, ale lze ji dovodit i z podústavních právních předpisů. Podle § 9 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, musí policie při své činnosti vždy respektovat důstojnost osob, dbát jejich cti a dodržovat pravidla zdvořilosti. O tom, že součástí této povinnosti je i s předstihem informovat cizince o termínu a okolnostech vyhoštění, byly příslušné orgány zpraveny i veřejnou ochránkyní práv.
68. Ústavní soud tak shrnuje, že absenci řádného informování stěžovatele o přesné době odletu s dostatečným předstihem považuje za neakceptovatelnou. Přesto však podle názoru Ústavního soudu toto jednání samo o sobě ve vztahu ke stěžovateli nepřekročilo minimální práh závažnosti pro konstatování ponižujícího zacházení, čehož se stěžovatel domáhá. Nelze ovšem pominout, že toto prvotní pochybení ze strany policie přispělo též k následnému vzniku konfliktní situace, která vedla k problematickému zacházení se stěžovatelem dne 6. 6. 2014, a tak se podílelo na zvýšení intenzity v souhrnu způsobeného utrpení stěžovatele.
2. Použití síly a slzotvorného plynu
69. Jak bylo podotknuto i výše, z ustálené judikatury ESLP vyplývá, že v případě osob zbavených svobody jakékoli použití fyzické síly, které není nezbytně nutné v důsledku vlastního chování této osoby, snižuje lidskou důstojnost a představuje v zásadě porušení práva stanoveného v článku 3 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Ribitsch proti Rakousku ze dne 4. 12. 1995, č. 18896/91, § 38; či rozsudek ve věci Kummer proti České republice ze dne 25. 7. 2013 č. 32133/11, § 56). ESLP nedávno rozhodl, že i "pouhá" jedna facka vůči zajištěné osobě je ponižujícím zacházením, byť by k ní policista byl vyprovokován neuctivým chováním této osoby, která však nebyla fyzicky agresivní a nepředstavovala nebezpečí pro jiné osoby. Přitom uvedl, že "v demokratické společnosti není špatné zacházení nikdy adekvátní reakcí na problémy, kterým čelí orgány veřejné moci" (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii ze dne 28. 9. 2015 č. 23380/09, § 108). Jakékoli donucovací prostředky je nutno používat pouze v míře nezbytně nutné pro dosažení legitimního účelu sledovaného zákrokem (viz i podmínky pro použití donucovacího prostředku v § 53 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Donucovací prostředky nesmí v žádném případě sloužit jako odplata či trest za neuposlechnutí výzvy policisty. Obdobně CPT uznává, že členové eskorty deportovaných osob jsou někdy nuceni použít síly a donucovacích prostředků, aby účinně provedli deportaci. Síla a donucovací prostředky by však měly být použity jen v nezbytné míře a měla by být zkoumána zákonnost, přiměřenost a vhodnost jejich použití [Standardy CPT, CPT/Inf/E (2002) 1 - Rev. 2015, s. 78].
70. Ústavní soud se bude nejdříve zabývat otázkou, zda v dané situaci bylo skutečně nezbytně nutné použití slzotvorného spreje.
71. Ústavní soud se ve své judikatuře dosud k použití slzotvorného spreje jako donucovacího prostředku nevyjádřil. ESLP tak učinil několikrát v kontextu shromažďovacího práva. Ve věci Tali proti Estonsku se ESLP zabýval přípustností použití slzotvorného spreje u osoby zbavené svobody (rozsudek ze dne 13. 2. 2014 č. 66393/10). V daném případě byl použit slzotvorný sprej vůči nespolupracujícímu vězni, který se odmítal podrobit příkazu k odevzdání matrace ze své cely. ESLP zopakoval názor CPT, že slzotvorný sprej je potenciálně nebezpečná látka, a neměl by být používán v uzavřených prostorách, a dále uvedl, že slzotvorný sprej by se nikdy neměl používat proti vězni, který je už pod kontrolou. Podle ESLP je třeba také připomenout, že ačkoliv slzotvorný sprej není považován za chemickou zbraň a jeho použití jako donucovacího prostředku je povoleno, může mít negativní účinky, jako jsou dýchací problémy, nevolnost, zvracení, podráždění dýchacích cest, podráždění slzných kanálků a očí, křeče, bolesti na hrudi, dermatitida a alergie. V silných dávkách může způsobit nekrózu tkáně v dýchacím nebo zažívacím traktu, plicní edém nebo vnitřní krvácení. S ohledem na tyto možné závažné dopady používání slzotvorného spreje v uzavřeném prostoru na straně jedné a existenci alternativních donucovacích prostředků, které mají dozorci k dispozici, jako jsou neprůstřelné vesty, přilby a štíty, na straně druhé, ESLP neshledal, že by okolnosti daného případu odůvodňovaly použití slzotvorného spreje (§ 78 citovaného rozsudku).
72. CPT má velmi vážné výhrady také k používání paralyzujících nebo dráždících plynů pro účely získání kontroly nad zajištěnými cizinci, kteří kladou odpor, aby je bylo možno přemístit z jejich cel do letadel. Použití těchto plynů ve velmi stísněných prostorách, jaké představují cely, znamená evidentní riziko pro zdraví zajištěné osoby i tamního personálu. Personál by měl být školen v používání jiných technik k zvládnutí zajištěné osoby, která klade odpor (např. manuálních technik nebo používání štítů) [Standardy CPT, CPT/Inf/E (2002) 1 - Rev. 2015, s. 80]. Tyto závěry CPT několikrát zopakoval i přímo ve vztahu k České republice. Ve zprávě ze své poslední návštěvy v roce 2014, provedené i přímo v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, CPT po zjištění, že pracovníci soukromé bezpečnostní agentury v ZZC pravidelně nosí slzotvorný sprej, uvedl: "slzotvorný sprej je potenciálně nebezpečná látka a neměl by být v uzavřených prostorech používán. Pokud je třeba jej v otevřených prostorech výjimečně použít, musí se dodržovat jasně definované záruky. Například osobám zasaženým pepřovým sprejem by měla být okamžitě umožněna návštěva lékaře a měly by jim být ihned poskytnuty prostředky k účinnému a rychlému potlačení účinků. Pepřový sprej by přitom neměl tvořit součást standardního vybavení bezpečnostního pracovníka" [Zpráva pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) ve dnech 1. až 10. dubna 2014, ze dne 31. 3. 2015, CPT/Inf (2015) 18, § 38].
73. Pro rozhodnutí v nyní posuzované věci není nezbytné, aby Ústavní soud stanovil jednoznačné pravidlo, zda je použití slzotvorného spreje uvnitř detenčního zařízení zcela vyloučeno. Nelze totiž na základě nyní posuzovaných skutkových okolností předjímat, zda použití takového plynu nebude za určitých okolností ospravedlnitelné, zejména v případě sebeobrany policistů nebo při ochraně jiných osob před násilím. V nyní posuzovaném případě však byl plyn použit nikoliv jako obranný prostředek proti agresivní osobě, ale jako donucovací prostředek vůči stěžovateli, který se odmítal podrobit eskortě na letiště k výkonu svého vyhoštění, byť nikomu neubližoval a nebyl nebezpečný pro jiné osoby. Mezi účastníky není sporu o tom, že stěžovatel se bránil provedení eskorty, která byla nařízena k výkonu správního vyhoštění. Pokud však chování stěžovatele odůvodňovalo použití síly, je nutno zkoumat, zda použitá síla byla "nezbytně nutná", a tedy přiměřená.
74. Eskortu stěžovatele se snažili provést dva policisté. Ti jej ovšem z důvodu jeho odporu, při němž se stěžovatel držel kusů nábytku a vysmýkal se jim ze sevření, nedokázali odvést z pokoje. Za této situace proti němu použili slzotvorný sprej. Z výše uvedených principů CPT a judikatury ESLP vyplývá, že v takové situaci, pokud zajištěná osoba nepředstavuje hrozbu pro druhé a pouze odmítá vykonat nějaký příkaz, je použití slzotvorného spreje nepřípustné a namísto něj by policisté měli použít jiné techniky k zvládnutí zajištěné osoby. Při posuzovaném zákroku vůči stěžovateli byli na místě čtyři policisté. Pokud z operativních důvodů nebylo možné, aby zákrok vůči stěžovateli provedli všichni čtyři (dva policisté jistili chodbu a vchod do pokoje), měli řadu jiných možností k zvládnutí stěžovatele, např. si mohli zajistit posily nebo lepší výstroj či výzbroj. Nabízelo se použití vest, přileb a štítů, které by případně ochránily samotné policisty při zákroku vůči stěžovateli a také by více demonstrovaly převahu policistů. Nelze totiž vyloučit, že kdyby stěžovatel byl konfrontován s jasnou přesilou, tak by se mohl zákroku podrobit dobrovolně. Ústavní soud tedy není přesvědčen, že by použití slzotvorného spreje bylo nezbytně nutné k překonání odporu stěžovatele a nebylo myslitelné užít mírnější donucovací prostředky. Nicméně vzhledem okolnostem použití slzotvorného spreje vůči stěžovateli se Ústavní soud nedomnívá, že toto samo o sobě představovalo špatné zacházení v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
75. Co se týče tvrzení stěžovatele, že mu po použití spreje nebyla poskytnuta žádná lékařská péče a ani vypláchnuty oči, toto tvrzení stojí osamoceně oproti tvrzení zasahujících policistů a lékařky. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže učinit závěr, že by stěžovatel nebyl po použití spreje okamžitě ošetřen a nebyly mu vypláchnuty oči, což by bylo zcela nepřípustné a již samo o sobě by zakládalo špatné zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
76. Obdobně Ústavní soud nemůže z dostupných materiálů učinit závěr, že by policisté stěžovatele bezdůvodně kopali a zasazovali mu údery, které by šly nad rámec dovolených a v dané situaci nezbytných hmatů a chvatů. V této souvislosti však Ústavní soud poznamenává, že obdobné zákroky, které již z povahy věci jsou konfliktní, by bylo vhodné natáčet na kameru. Takový záznam by poté zásadně pomohl posouzení, zda zákrok policistů byl přiměřený, či nikoliv, a tak by také v prvé řadě chránil samotné policisty před neoprávněnými stížnostmi na jejich jednání.
77. Ústavní soud nicméně upozorňuje na to, že nedostatek důkazů o tvrzených poraněních stěžovatele, k nimž došlo kvůli relativní opožděnosti či případně i liknavosti v postupu GIBS, bude následně zohledněn při hodnocení procedurálního aspektu ochrany před špatným zacházením, tedy v části zabývající se účinným vyšetřováním.
3. Použití pout, převoz stěžovatele na letiště a zacházení se stěžovatelem na letišti
78. Podle ustálené judikatury ESLP nasazení pout obvykle není z hlediska čl. 3 Úmluvy problematické, pokud bylo toto opatření použito v souvislosti se zákonným zatčením nebo zadržením a není provázeno užitím fyzické síly nebo vystavením dané osoby veřejnosti způsobem, který nelze za daných okolností důvodně považovat za nezbytný a přiměřený. V tomto ohledu je například důležité, zda existuje důvod domnívat se, že se daná osoba bude zatčení bránit nebo bude chtít uprchnout, způsobit zranění či škodu nebo zničit důkazy. ESLP vždy přikládá velký význam konkrétním okolnostem každého případu a zkoumá, zda bylo použití omezovacích prostředků nezbytné (viz rozsudek ESLP ve věci Kummer proti České republice ze dne 25. 7. 2013 č. 32133/11, § 63 a odkazy tam uvedené).
79. V nyní posuzované věci z jednání stěžovatele bylo zřejmé, že se eskortě dobrovolně podrobit nehodlá. V důsledku toho mu eskortující policisté nasadili pouta a poutací pás. Ústavní soud se domnívá, že vzhledem k chování stěžovatele se policisté mohli důvodně obávat, že by se mohl pokusit o útěk a přitom třeba i napadnout eskortující policisty. Použití těchto prostředků tedy nebylo paušální a rutinní, což by bylo nepřijatelné, a nelze jej v případě stěžovatele vyhodnotit jako neoprávněné.
80. Závažné je však tvrzení stěžovatele, že pouta byla příliš silně utažena, což mu způsobovalo bolest a odřeniny. Z dostupných materiálů ovšem Ústavní soud takový závěr učinit nemůže. Zranění stěžovatele není podloženo žádným důkazem, kromě jeho vlastního tvrzení. Zranění stěžovatele v průběhu šetření orgánů činných v trestním řízení ani šetření policie nepotvrdily žádné další osoby a není podloženo ani žádnou lékařskou zprávou.
81. Ústavní soud se zabýval i skutečností, že byl stěžovatel po zákroku na pokoji přenášen do jiné budovy v areálu ZZC nahý. K tomu mělo dojít z toho důvodu, že on sám se předtím odmítl obléci. Navíc policisté se snažili jej zakrýt prostěradlem, které však stěžovatel shazoval. Hlavně ovšem k přemístění nedocházelo plně na veřejnosti. Rovněž stěžovatel namítal, že bylo ponižujícím zacházením to, že na letišti byl převážen na vozíku pro zavazadla. Stěžovatel však odmítal sám jít a vozík pro osoby se zdravotním postižením údajně nebyl v daném momentu na letišti k dispozici. Později, když se jej policistům podařilo zajistit, již vozík pro osoby se zdravotním postižením pro přepravu stěžovatele použit byl. Policisté byli v obou stěžovatelem namítaných situacích postaveni před otázku, jak stěžovatele někam dopravit - do jiné budovy v ZZC či z auta na příslušné místo na letišti. Jimi zvolená opatření - přenesení v rámci ZZC, byť byl nahý, či doprava na vozíku pro zavazadla - přitom byla ke stěžovateli šetrnější než jiné varianty. Pokud by kupříkladu policisté stěžovatele na letišti nesli, mohlo by to vést mimo jiné ke zbytečné potyčce mezi policisty a stěžovatelem, neboť by byli ve velmi úzkém fyzickém kontaktu. Ani jedno z přijatých řešení obou situací tak sice není s ohledem na stěžovatele bez výhrad akceptovatelné, nicméně ani jedno v kontextu posuzované situace samo o sobě nepřesahuje výše zmíněnou hranici pro konstataci zásahu do práv stěžovatele chráněných čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Na druhou stranu se nabízí úvaha, zda tyto popsané situace již neměly u zasahujících policistů vyvolat důvodné obavy z toho, zda stěžovatel v takovém stavu rozrušení vůbec bude připuštěn do letecké dopravy, a tedy zda veškeré stěžovateli ubližující zásahy vlastně nejsou zbytečné. Pokud by tuto jednoduchou úvahu zasahující policisté včas udělali, mohli by zjistit, že pravděpodobně nedojde k naplnění účelu celé akce, a proto veškeré způsobené násilí a zásahy vůči stěžovateli postrádají smysl.
4. Závěr ohledně substantivního porušení zákazu špatného zacházení
82. Celkové zacházení se stěžovatelem při jeho vyhošťování dne 6. 6. 2014 ukazuje na absenci náhledu na stěžovatele jako na člověka, který je nadán přirozenou lidskou důstojností a právy. Policie naopak ke stěžovateli přistupovala nikoli jako k lidské bytosti, ale jen jako ke zdroji problémů, kterých je třeba se zbavit tím, že bude za každou cenu dopraven do letadla.
83. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že veškeré popsané zásahy vůči stěžovateli byly v důsledku zbytečné, neboť letecká společnost odmítla stěžovatele přepravit. Toto vyústění událostí dne 6. 6. 2014 bylo možno podle Ústavního soudu předvídat již na počátku, neboť nelze předpokládat, že jakákoliv letecká společnost přijme na svou palubu osobu, která se všemi silami odletu brání. Nabízí se tedy i úvaha, zda vůbec použité násilí mělo legitimní účel, pokud nemohlo vést ke kýženému cíli.
84. Ústavní soud zdůrazňuje, že nijak nezpochybňuje, že cizinci, jimž bylo uloženo správní vyhoštění, které je vykonatelné, jsou povinni se mu podrobit. Nejsou-li v takové situaci shledány překážky vycestování, je policie oprávněna takové rozhodnutí vykonat i proti vůli cizince. Musí se tak však dít způsobem, který plně respektuje důstojnost a práva vyhošťovaných cizinců. Česká republika je stát, který je založen na demokratických hodnotách a úctě k právům a svobodám člověka (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Kvalita, vyspělost a humanita každé společnosti se pozná podle způsobu, jakým zachází s těmi nejzranitelnějšími, s těmi, kdo se z jakýchkoli důvodů ocitli na jejím okraji; zda opravdu u všech lidí respektuje, že jsou svobodní a rovní si s ostatními v důstojnosti i právech, jak stanoví čl. 1 Listiny. Jen proto, že se někdo narodil a vyrůstal v jiné zemi než v té naší, není z této ochrany své svobody a rovnosti v důstojnosti a právech vyloučen. Každá lidská bytost, ať už je, či není "našincem", musí být bez výjimek chráněna před nelidským a ponižujícím zacházením.
85. Při závěrečném komplexním posouzení jednání policie vůči stěžovateli při výkonu jeho správního vyhoštění má Ústavní soud především na paměti, co již bylo naznačeno výše: cizinec, který je zajištěn za účelem správního vyhoštění, se nestává předmětem, který je nutno v policií zvolenou dobu přemístit z místa A (zařízení pro zajištění cizinců) do místa B (letadlo). Cizinec i za těchto okolností zůstává člověkem, který má právo na lidské a důstojné zacházení. Nejen samotné zbavení osobní svobody, ale i celkové okolnosti realizace vyhoštění musí být proto humánní a prokazovat dostatečný respekt k člověku. Mimoto policie, stejně jako jiné bezpečnostní složky státu, musí své zásahy vést nejen s respektem k důstojnosti a právům osob, vůči nimž je zasahováno, ale též tak, aby případné konfliktní situace spíše uklidňovaly, ne aby napětí stupňovaly, či konflikty dokonce samy vyvolávaly. K tomu ovšem v nyní posuzovaném případě nedošlo.
86. Jak bylo shora podrobně odůvodněno, policie zejména pochybila, když stěžovatele o odletu dostatečně neinformovala a neumožnila mu se na něj dostatečně připravit. Toto pochybení též velice pravděpodobně přispělo ke konfliktním událostem dne 6. 6. 2014, včetně použití slzotvorného plynu vůči stěžovateli v uzavřené místnosti. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jednání policie vůči stěžovateli v rámci pokusu o jeho vyhoštění dne 6. 6. 2014 - a to zejména absence informování stěžovatele vhodným způsobem a v dostatečném předstihu o přesné době odletu a použití slzotvorného spreje vůči stěžovateli v uzavřené místnosti, podpořené navíc následným nasazením pout a přepravou stěžovatele na vozíku pro zavazadla - muselo u stěžovatele ve svém souhrnu vyvolat pocity úzkosti a méněcennosti takové intenzity, která dosáhla úrovně závažnosti představující ponižující zacházení v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. K tomuto závěru přitom Ústavní soud dospěl, i když vycházel jen z tvrzení nesporných mezi stěžovatelem a dalšími účastníky řízení, neboť pro odlišnou verzi událostí prezentovanou stěžovatelem neshledal dostatek důkazů. Pochybení v zajištění důkazů a objasnění dalších tvrzení stěžovatele však Ústavní soud zohlednil v rámci posuzování procesního porušení zákazu špatného zacházení, jak je uvedeno níže.
C. Namítané procesní porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení (účinné vyšetřování)
1. Obecné principy
87. V případě, že poškozený vznese hájitelné tvrzení, že byl podroben špatnému zacházení, je povinností státu provést účinné vyšetřování (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Bouyid proti Belgii ze dne 28. 9. 2015 č. 23380/09, § 116, či nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, body 50-51 a odkazy tam uvedené). Hájitelným tvrzením je nutno rozumět takové tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné (tamtéž, bod 55).
88. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury ESLP: musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejnosti. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, včetně mimo jiné očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou účinnosti vyšetřování (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, bod 56).
89. Judikatura ESLP zdůrazňuje, že špatné zacházení je pro osobu zbavenou svobody, která je izolována od okolního světa bez přístupu k lékaři, právníkům, rodině nebo přátelům, kteří by jí poskytovali podporu a zajistili nezbytné důkazy, nesmírně obtížné prokázat. Příslušné státní orgány tedy musí z vlastní iniciativy obstarat veškeré důkazy o incidentu. Za tím účelem musí zajistit podrobné vylíčení okolností samotnou údajnou obětí, svědectví očitých svědků, forenzní důkazy a odborná lékařská vyjádření, která poskytnou úplné a přesné záznamy o případném zranění a objektivní analýzu lékařských nálezů, zejména co se příčiny zranění týče (viz např. rozsudek ESLP ve věci Bati a další proti Turecku ze dne 3. 9. 2004 č. 33097/96, § 134; rozsudek ve věci Karabet a další proti Ukrajině ze dne 17. 1. 2013 č. 38906/07, § 303; či rozsudek ve věci Eldar Imanov a Azhdar Imanov proti Rusku ze dne 16. 12. 2010 č. 6887/02, § 113).
2. Aplikace obecných principů na nyní projednávaný případ
90. Prvotní otázkou při posuzování procesního porušení zákazu špatného zacházení je, zda stěžovatel vznesl hájitelné tvrzení, že s ním bylo špatně zacházeno, a zda tedy vznikla orgánům činným v trestním řízení povinnost provést účinné vyšetřování.
91. Stěžovatel podal dne 16. 6. 2014 stížnost na postup policie a paralelně trestní oznámení u GIBS. V trestním oznámení namítal, že byl podroben špatnému zacházení spočívajícímu především ve včasném neoznámení plánovaného odletu, použití nepřiměřených donucovacích prostředků (údery a kopy do celého těla, slzotvorný plyn), nasazení pout při převozu a zacházení na letišti.
92. Skutečnosti uváděné v trestním oznámení stěžovatele byly dostatečně konkrétní, časově i věcně možné. Stěžovatel popsal okolnosti událostí, které se objektivně staly, tedy pokus o realizaci jeho vyhoštění proti jeho vůli v daný den, který nakonec nebyl úspěšný. Trestní oznámení na první pohled nepůsobí zcela nedůvěryhodně a jsou v něm obsažena tvrzení, která pokud by byla prokázána, by odůvodňovala závěr, že stěžovatel byl podroben špatnému zacházení, a to mimo jiné s ohledem na nadměrné použití síly, která nebyla nezbytně nutná v důsledku jeho chování. Je nicméně pravda, že stěžovatel trestní oznámení nepodložil žádným lékařským potvrzením o zraněních, která v něm namítá.
93. Ústavní soud se však domnívá, že požadavky na hájitelnost tvrzení u osob, které se stále nacházejí v detenci a nejsou propuštěny, musí být nižší než u osob, které jsou již na svobodě a u kterých je nutno zpravidla na předložení lékařského potvrzení trvat. Propuštěným osobám nic nebrání v tom, aby co nejdříve po svém propuštění vyhledaly lékaře, který zdokumentuje jejich zranění. Avšak osoby, které propuštěny nejsou, nemají žádnou možnost nezávislého lékaře navštívit. U nich je tedy možno založit hájitelnost tvrzení pouze na jejich výpovědi, která obecně splňuje výše uvedené podmínky hájitelného tvrzení. Skutečnost, že hájitelnost tvrzení osob zbavených svobody lze založit pouze na jejich výpovědi, respektuje i judikatura ESLP (viz např. rozsudek ve věci Labita proti Itálii ze dne 6. 4. 2000 č. 26772/95, § 130). Nakonec i sama GIBS usoudila, že trestní oznámení stěžovatele je hájitelné, neboť na jeho základě zahájila úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud se proto domnívá, že trestní oznámení stěžovatele splňuje požadavky na hájitelné tvrzení, že byl stěžovatel vystaven špatnému zacházení. Špatné zacházení, ohledně kterého bylo vzneseno hájitelné tvrzení, nepředstavuje pouze jednání, které Ústavní soud výše považoval za prokázané, ale i to, které z důvodu nedostatku důkazů prokázané nebylo, jako zejména namítané údery a kopy vůči stěžovateli, absence lékařského ošetření po použití slzotvorného plynu a nadměrné utažení pout. Jak Ústavní soud uvedl výše, tak každé z těchto jednání mohlo již samostatně být dostatečně závažným, aby představovalo špatné zacházení se stěžovatelem. Proto bylo povinností orgánů činných v trestním řízení účinně vyšetřit, zda byl stěžovatel těmto jednáním skutečně vystaven, neboť teprve po vyšetřování, které splňuje všechny podmínky účinného vyšetřování, lze učinit přesvědčivý závěr, že k takovému jednání nedošlo.
94. Stěžovatel namítá, že vyšetřování nebylo důkladné a objektivní ani rychlé. Ústavní soud se bude zabývat nejprve rychlostí šetření.
95. Požadavek rychlosti vyšetřování sleduje nejen obecný požadavek absence průtahů při řízeních týkajících se základních práv jednotlivců, ale je především nedílnou součástí celkové účinnosti vyšetřování. ESLP se ve své judikatuře týkající se rychlosti vyšetřování zabývá zejména tím, jestli bylo šetření zahájeno promptně, jestli nebyly průtahy v identifikaci svědků a jejich výsleších, a vůbec celkovou dobou trvání vyšetřování, jakož i celého trestního řízení (viz rozsudek ESLP ve věci Y. proti Slovinsku ze dne 28. 5. 2015 č. 41107/10, § 96). Požadavek rychlosti šetření nelze tedy chápat úzce tak, že šetření je nutno ukončit v rozumné době. Hlavním účelem požadavku rychlosti je zajištění účinnosti šetření. Jednotlivé úkony v šetření je tedy nutno činit neprodleně tak, aby to nemělo negativní vliv na celkovou účinnost vyšetřování. Svědkové po čase ztrácejí paměť, zranění na těle poškozeného mizí, kamerové záznamy jsou smazány a věcné důkazní prostředky obecně jsou ztraceny, zvyšuje se nebezpečí koluze svědků atd. Nelidské a ponižující zacházení je velmi vážným zásahem do základních práv jednotlivců a orgány činné v trestním řízení (zde zejména GIBS) nesmí hájitelné tvrzení, že mu byl někdo vystaven, brát na lehkou váhu. Naopak musí okolnosti případu prověřovat zvlášť důkladně a urychleně, tak aby mohly učinit přesvědčivý závěr, zda k takovému zacházení skutečně došlo, a pokud ano, aby šetření bylo schopno položit základ k následnému potrestání pachatelů.
96. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel předložil hájitelné tvrzení, že policisté při výkonu vyhoštění s ním zacházeli ponižujícím způsobem, včetně nadměrného použití síly a donucovacích prostředků. Povinností GIBS tedy bylo na toto trestní oznámení reagovat bez zbytečného odkladu a se vší pečlivostí prošetřit, zda tvrzení stěžovatele jsou pravdivá, či nikoliv.
97. ESLP již v několika případech shledal, že nevyhovuje požadavku na účinné vyšetřování, pokud policisté podezřelí z vážného porušení základních práv jsou vyslechnuti až se značným časovým odstupem. Například ve věci Kummer proti České republice ESLP považoval za nepřípustné, pokud policisté podezřelí z ponižujícího zacházení se zajištěnou osobou byli vyslechnuti až téměř tři měsíce od podaného trestního oznámení (rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2013 č. 32133/11, § 84; obdobně tříměsíční prodleva ve vyšetřování byla problematická například v rozsudku ESLP ve věci Süleyman Demir a Hasan Demir proti Turecku ze dne 24. 3. 2015 č. 19222/09, § 51; či v rozsudku ve věci Kulik proti Ukrajině ze dne 19. 3. 2015 č. 10397/10, § 51). Je třeba také poznamenat, že ponižující zacházení je nejmírnější formou špatného zacházení a ve vážnějších případech orgány činné v trestním řízení musí reagovat ještě mnohem rychleji.
98. V nyní posuzované věci GIBS policisty provádějící eskortu stěžovatele a lékařku ZZC vyslechla až ve dnech 25. 8. 2014 a 28. 8. 2014, tedy s odstupem více než dvou a půl měsíce od předmětných událostí a zároveň více než dvou měsíců od podání trestního oznámení. Situace je zde tedy srovnatelná s případem Kummer proti České republice. Ústavní soud tedy shledává, že postup GIBS při šetření okolností vyhoštění stěžovatele dne 6. 6. 2014 nebyl dostatečně rychlý.
99. V reakci na argument stěžovatele však Ústavní soud dodává, že skutečnost, že úkony trestního řízení ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu byly zahájeny až dne 14. 7. 2014, není sama o sobě problematická. Z pohledu práva na účinné vyšetřování nevadí, pokud orgán činný v trestním řízení potřebné úkony provede ještě ve fázi před zahájením trestního řízení. Není tedy podstatné, zda všechny požadavky na účinné vyšetřování jsou splněny už v rámci šetření podle § 158 odst. 1 trestního řádu nebo prověřování podle § 158 odst. 3 trestního řádu či až ve fázi vyšetřování podle § 160 trestního řádu (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, bod 55).