Ústavní soud, II. ÚS 2186/14

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Tůmy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2014 č. j. 32 EC 8/2012-118 o stěžovatelově povinnosti zaplatit částku 3 895,20 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout tím, že ve své provozovně pohostinství zpřístupňoval veřejnosti bez potřebného licenčního oprávnění prostřednictvím televizoru autorská díla chráněná autorským zákonem, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2014 č. j. 32 EC 8/2012-118 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že předmětné rozhodnutí rovněž nerespektovalo příkaz stanovený v čl. 2 odst. 2 Listiny, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

2. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že se krajský soud nedostatečným způsobem vypořádal s jeho argumentací a nevedl dokazování ke skutečnostem, které stěžovatel rozporoval. Takto především [s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu - především nález sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014 (N 57/73 SbNU 125), veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z http://nalus.usoud.cz; dále jen "nález sp. zn. II. ÚS 3076/13"] vytýká, že krajský soud neprokázal, že stěžovatel v rozhodné době provozoval televizní zařízení, prostřednictvím něhož měl bez patřičného licenčního povolení zpřístupňovat veřejnosti záznamy uměleckých výkonů výkonných umělců a výrobců záznamu. Stěžovatel naopak zdůrazňuje, že inkriminované zvukově obrazového zařízení (televizor) provozováno ani být nemohlo, jelikož nebylo připojeno k satelitu či k anténě. Takto prý v rozporu s judikaturou zdejšího soudu nebylo prokázáno, že by k provozování veřejné produkce došlo, případně že by k němu docházelo po celou dobu, za niž bylo vedlejším účastníkem vymáháno bezdůvodné obohacení, a že byly veřejně produkovány předměty ochrany autorů, jejichž práva je oprávněn vedlejší účastník na základě zákona či smlouvy kolektivně spravovat.

3. Dále stěžovatel rozvádí, že krajský soud (v rozporu s jím citovanou judikaturou Nejvyššího soudu) dospěl ke skutkovým a právním závěrům pouze na základě fyzického umístění televizoru v jeho provozovně, aniž by však zkoumal, zdali předmětný televizor skutečně sloužil k veřejné produkci. Tvrdí totiž, že televizor byl používán pouze pro soukromé účely, případně pro účely promítání videozáznamů motoklubu, přičemž pro tento případ není relevantní, zda promítání byli přítomni i další návštěvníci restaurace, neboť se jednalo o promítání soukromých videozáznamů. Zároveň stěžovatel odmítá, že jediným důkazem, ze kterého krajský soud učinil své závěry, byl kontrolní protokol sepsaný kontrolorem, který však nebyl pořízen oprávněnou osobou k jeho sepsání a byl podepsaný osobou - jeho zaměstnankyní, která neměla oprávnění v těchto věcech činit jakékoli úkony.

4. Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatel připojuje návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť se domnívá, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Důvod ke zrušení dotčeného ustanovení stěžovatel spatřuje především ve skutkových okolnostech svého případu, kdy mu byla uložena povinnost k úhradě částky ve výši 3 895,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení (tj. bagatelní částka) a na náhradě nákladů řízení částka ve výši 14 244 Kč. Takto stěžovatel soudí, že je zřejmé, že celková částka mnohonásobně převyšuje hranici bagatelních sporů, a přesto je stěžovateli možnost využití opravného prostředku v podobě odvolání odepřena. V souvislosti s přiznanou náhradou nákladů vedlejšímu účastníkovi pak stěžovatel upozorňuje též na extrémní rozpor žalované jistiny a výše přiznaných nákladů řízení, přičemž dochází k závěru, že přiznaná částka je natolik vysoká, že je z principu výhodné se soudit i o předměty plnění nepatrné hodnoty.

II. Splnění podmínek řízení

5. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

6. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností.

7. Vedlejší účastník (INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s.) se s argumentací stěžovatele neztotožnil a především vyzdvihl, že v jeho případě se jedná o zcela jinou situaci, než tomu bylo v případě řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. II. ÚS 3076/13, kdy stěžovatelem byl provozovatel cykloservisu s omezeným okruhem zákazníků a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo Ústavním soudem zrušeno z toho důvodu, že nebylo provedeno dostatečné dokazování a rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno. V případě, ke kterému se vztahuje tato ústavní stížnost, se naopak jedná o provozovnu restaurace navštěvovanou širokým spektrem osob, tedy o zcela jiný typ provozu z hlediska posuzování veřejné produkce, přičemž dle názoru vedlejšího účastníka bylo soudem prvního stupně provedeno dostatečné dokazování a rozsudek byl řádně odůvodněn. V odůvodnění se soud vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele (k údajné nezpůsobilosti obsluhy provozovny podepsat kontrolní protokol, k neoprávněnosti kontrolora k provedení kontroly na provozovně a rovněž k tvrzení, že zařízení bylo používáno pouze pro soukromé účely a že nebylo funkční). Krajský soud tak postupoval v souladu s právním řádem i lege artis, vyjádřil se ke všem účastníky řízení uváděným skutečnostem, vypořádal se se všemi navrženými důkazy a své rozhodnutí podrobně a konkrétně odůvodnil. Proto vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.

IV. Replika stěžovatele

8. Stěžovatel v replice na vyjádření vedlejšího účastníka předně upozornil na skutečnost, že toto vyjádření bylo sepsáno a podepsáno advokátním koncipientem, tedy v rozporu s ustanovením § 31 zákona o Ústavním soudu (k tomu Ústavní soud uvádí, že později bylo vyjádření vedlejšího účastníka řádně předloženo advokátem; jelikož však znění tohoto vyjádření bylo doslovné s prvním zaslaným podáním, nezasílal jej Ústavní soud opakovaně právnímu zástupci stěžovatele). Ve věci samé pak stěžovatel odmítl, že by se na jeho případ nevztahovaly závěry Ústavního soudu vyřčené v nálezu sp. zn. II. ÚS 3076/13, neboť zde je uvedeno, že pro posouzení těchto druhů žalob je klíčové, zda ke sdělování autorských děl veřejnosti skutečně docházelo po celou dobu uvedenou v žalobě a zda se jednalo o díla autorů, jejichž práva je oprávněna dotčená asociace na základě zákona či smlouvy spravovat. Tyto skutečnosti musí být prokázány vždy, bez ohledu na charakter provozovny, což se však v řízení před krajským soudem nestalo. V této souvislosti stěžovatel znovu připomíná, že předmětné zařízení neprovozoval a ani je provozovat nemohl, neboť bylo prokázáno, že televizor nebyl připojen k satelitu ani k anténě. Takto stěžovatel odmítá i závěr vedlejšího účastníka, že rozsudek krajského soudu byl řádně odůvodněn. Naopak tvrdí, že se krajský soud řádně nevypořádal s řadou vznesených námitek a odmítl některé z jím navrhovaných a klíčových důkazů, přičemž soud neprokázal, že by byl televizor v době kontroly v provozu, tedy že došlo k provozování veřejné produkce, případně že by k němu docházelo po celou žalovanou dobu. Proto stěžovatel zdůrazňuje, že pouhá přítomnost televizoru nemůže dostát podmínkám stanoveným relevantní judikaturou Ústavního soudu a z této skutečnosti krajský soud nemohl vyvodit závěry, které by dostály ústavněprávním požadavkům na soudní rozhodnutí. Proto stěžovatel nadále setrval na tom, že rozhodnutí krajského soudu zasáhlo do jeho základních práv a svobod.

V. Podstatný obsah spisového materiálu

9. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 32 EC 8/2012 Ústavní soud zjistil především následující skutečnosti.

10. Předmětem sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla částka odpovídající bezdůvodnému obohacení stěžovatele, kterou měl získat tím, že ve své provozovně (pohostinství) bez potřebného licenčního oprávnění uděleného vedlejším účastníkem zpřístupňoval veřejnosti prostřednictvím zvukově obrazového zařízení (televizoru) záznamy uměleckých výkonů výkonných umělců a výrobců záznamu. Uvedenou skutečnost zjistil vedlejší účastník, který je na základě rozhodnutí Ministerstva kultury oprávněn k výkonu kolektivní správy práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů podle ustanovení § 95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, provedením kontrolní prohlídky v místě provozovny.

11. Na základě provedené kontroly následně vedlejší účastník stěžovatele vyzval k uhrazení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení, který však na výzvu k uhrazení dlužné částky nereagoval. Proto vedlejší účastník podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterému Krajský soud v Hradci Králové vyhověl. Proti vydanému platebnímu rozkazu však podal stěžovatel včas odpor, v němž uvedl, že nároky uplatněné žalobou neuznává.

12. Nyní napadeným rozsudkem krajský soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) částku ve výši 3 895, 20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 895,20 Kč od 17. 9. 2011 do zaplacení. Zároveň soud rozhodl, že je stěžovatel povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 244 Kč. Soud přitom vzal za prokázané, že stěžovatel měl ve své provozovně umístěný televizor, přičemž z výpovědi svědků (i osob přítomných dřívější kontrole v místě provozovny) údajně vyplynulo, že dotčený televizor je funkční a občas se používá k veřejné produkci (tuto skutečnost soud dovodil především z výpovědi obsluhy obsažené též v kontrolním protokolu, která neuvedla, že by byl televizor nefunkční, nýbrž připustila, že bývá někdy zapnutý, např. "když je olympiáda"), a zároveň provozovatel neuzavřel s autorem, respektive s kolektivním správcem práv výkonných umělců, licenční smlouvu pro veřejnou produkci. Jelikož pak podle ustanovení § 71 odst. 1 a odst. 2 písm. g) a § 76 odst. 1 a odst. 2 písm. e) autorského zákona nelze bez předchozího uděleného oprávnění výkonných umělců a výrobců záznamů užít jejich umělecké výkony a záznamy jejich sdělováním veřejnosti, rozhodl soud, že se stěžovatel neuhrazením poplatku za uzavření licenční smlouvy s vedlejším účastníkem na jeho úkor bezdůvodně obohatil.

VI. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

13. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření hlavního i vedlejšího účastníka, včetně repliky stěžovatele na tato vyjádření, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, (dále jen "Ústava")]. Není proto povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

15. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka stěžovatele, že krajský soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci, na základě čehož dospěl k chybným právním závěrům týkajícím se povinnosti stěžovatele uhradit vedlejšímu účastníkovi plnění z bezdůvodného obohacení vyplývajícího z předchozího zpřístupnění autorských děl chráněných autorským zákonem veřejnosti bez patřičného licenčního oprávnění, jejichž práva vedlejší účastník kolektivně spravuje.

16. Ústavní soud předně připomíná, že výtvory vzniklé duševní činností člověka si zaslouží plnou ochranu. Vyčerpávající definici "tvůrčí činnosti" v českém právním řádu nenalezneme, což je ostatně i logické, neboť se jedná do značné míry o jev i pojem mimoprávní. Lze ji však charakterizovat jako činnost spočívající ve vytvoření něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí na osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor nebyl vůbec dosažen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4924/2007; veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz). Takto tvůrčí činnost obecně chrání jak čl. 11 Listiny, tak i čl. 34 Listiny, který ochranu duševního vlastnictví sice systematicky zařazuje mezi kulturní práva, což vychází z chápání lidské kultury jako svébytné hodnotové kategorie a klade hodnotový důraz na tvořivost lidského ducha, avšak zároveň je třeba čl. 34 Listiny vnímat jako konkretizaci ochrany majetku a vlastnického práva zakotveného v čl. 11 Listiny. Ustanovení čl. 34 Listiny přitom obsahuje též obecný odkaz na zákonnou ochranu právních výsledků duševní tvůrčí činnosti, což zakotvuje povinnost státu tuto ochranu upravit v zákonech a také ji efektivně poskytovat (poskytnutá ochrana se však neomezuje pouze na zákonnou úpravu, nýbrž lze se jí dovolávat též přímo, neboť čl. 34 Listiny není zahrnut v čl. 41 odst. 1 Listiny, jenž omezuje vymahatelnost některých hospodářských, sociálních a kulturních práv; srov. též Šimáčková, K. in: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 690-696).

17. Zákonným předpisem chránícím práva k duševnímu vlastnictví je v českém právním řádu především autorský zákon, který obsahuje základní instituty, jež mají sloužit k náležité ochraně výsledků tvůrčí činnosti jednotlivce. Důležité je přitom uvést, že právo autorské má soukromoprávní povahu, která je dána přirozenou soukromou povahou vztahů vyplývajících z tvorby (z duševní tvořivé činnosti), jež toto právo upravuje a které se týkají dvou právních skutečností, s nimiž nejsou spojeny žádné formální zápisné principy ani principy poplatkové, protože povahově ani nejsou zapotřebí: a) vytvoření díla (v jeho širokém pojetí zahrnujícím též umělecké výkony, zvukové záznamy či zvukově obrazové záznamy - pokud je i dále hovořeno o díle, je chápáno v tomto širokém pojetí) a b) veřejné nebo jiné užití díla. Autorské právo je takto tzv. právem absolutním (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3056/2012). Tvoří součást skupiny práv k výsledkům duševní tvořivé činnosti, která jsou spolu s některými právy majetkovými součástmi vyšší třídy práv duševního vlastnictví, jež patří do globálního generálního systému práv ke všem statkům nehmotným.

18. Právní postavení osoby autorskoprávně oprávněné, tj. zejména autora, se vyznačuje tím, že takováto osoba vylučuje kohokoliv jiného z jakéhokoliv působení na nehmotné dílo jí ovládané (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. 30 Cdo 739/2007). Ustanovení § 29 odst. 1 autorského zákona stanoví, že výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených v tomto zákoně a pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem jeho užití a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. Toto ustanovení upravuje obecnou zásadu, tzv. tříkrokový test, kterou lze chápat jako výkladové pravidlo ve vztahu ke všem způsobům volného užití a zákonné licence spočívající v myšlence, že volná užití chráněných děl, jakož i užití na základě bezúplatné zákonné licence jsou vždy zásahem do výlučných práv a vzhledem k tomu je třeba zvažovat, zda v každém jednotlivém případě nenarušují běžný způsob užití díla a zda se nepřiměřeně nedotýkají oprávněných zájmů autora. Volné užití děl a zákonné licence jsou přitom v zákoně uvedeny taxativně a jejich aplikace nedovoluje extenzivní výklad, což odpovídá absolutní povaze autorského práva k cizímu dílu, do níž se touto mimořádně zákonem dovolenou cestou v upřednostněném obecném zájmu zasahuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2277/2007).

19. Právo dílo užít tedy náleží autorovi díla a jiným osobám pouze tehdy, pokud jim autor udělí smluvní oprávnění k výkonu tohoto práva prostřednictvím licenční smlouvy (srov. ustanovení § 12 autorského zákona). S ohledem na skutečnost, že pro nositele práv je nemožné nebo velmi obtížné kontrolovat užití děl (či jiných předmětů ochrany) a uplatňovat individuálně právo na odměnu za udělení licence k užití a na druhé straně i pro zájemce o díla (či o jiné předměty ochrany) je obdobně obtížné získávat příslušné licence k jejich užití od jednotlivých nositelů práv (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011 sp. zn. 5 As 38/2008), upravuje autorský zákon tzv. kolektivní správu autorských práv a práv s autorským právem souvisejících (viz ustanovení § 95 a násl. autorského zákona). Její funkcí je umožnit snadno a prakticky rychle nabýt soukromoprávní oprávnění uživatelem spravovaných předmětů ochrany. Tím je založen systém tzv. povinné kolektivní správy taxativně stanovených autorských práv a z nich odvozených nároků, což znamená, že ze zákona je k jejich výkonu povolán kolektivní správce, který vlastním jménem na účet zastupovaných subjektů (nositelů práv) činí zákonem předvídané úkony směřující k tomu, aby odměny, případně náhrady za bezdůvodné obohacení při neoprávněném užití díla, byly vybrány a přerozděleny mezi nositele práv (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 25 Cdo 1821/2007). Takto v nyní posuzovaném případě vystupovala společnost INTERGRAM, jež z hlediska konkretizace nehmotného předmětu chrání práva vztahující se k výkonům umělců, zvukovým záznamům, zvukově obrazovým záznamům či mluvené složce audiovizuálních děl.

20. Při hodnocení postavení těchto kolektivních správců je nutné uvést, že povinnosti uložené kolektivním správcům autorským zákonem jsou do určité míry povahy veřejnoprávní. Na této jejich povaze nic nemění, že jsou uplatňovány v právních vztazích soukromoprávních, které svým způsobem také obsahově formují a podněcují (srov. Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, s. 198 či s. 807). Tato veřejnoprávní povaha plyne i ze základního účelu kolektivní správy, kterým není pouze ochrana subjektivních práv soukromých práv autorů - vlastníků, ale také zajištění veřejného zájmu, jenž spočívá v plnění obecného účelu tkvícího ve vzniku a šíření kulturní tvůrčí činnosti. Ryzím projevem veřejnoprávnosti jejich činnosti je pak typicky ustanovení § 100 odst. 3 autorského zákona, které stanoví, že uživatelé předmětů ochrany, jakož i osoby povinné k platbě zvláštních odměn jsou povinni umožnit kolektivnímu správci řádný výkon kolektivní správy a bez vážných důvodů kolektivnímu správci neodmítnout poskytnutí k tomu potřebných informací.

21. Zároveň však musí Ústavní soud zdůraznit, že při prováděné kontrole a při uzavírání licenčních smluv musí kolektivní správce postupovat s péčí řádného hospodáře a odborně (viz ustanovení § 100 odst. 1 autorského zákona), což v sobě nese povinnost sledovat zákonné účely kolektivní správy zakotvené v ustanovení § 95 odst. 1 autorského zákona. Kolektivní správci si tedy musí při své činnosti počínat tak, aby jejich činnost přinášela nositelům práv trvalé a pokud možno stabilní zhodnocování jejich práv. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že "péčí řádného hospodáře" není výkon kolektivní správy práv takovým způsobem, který je sice formálně kolektivnímu správci autorským zákonem uložen, nicméně je bezohledný či tvrdý vůči uživatelům předmětů ochrany, popř. i vůči nositelům práv, nebo celkově neprozřetelný a jenž se v konečném důsledku obrací proti samotným nositelům práv (srov. též Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, s. 799).

22. Činnost kolektivního správce směřující k ochraně práv subjektů, které zastupuje, tak musí spočívat na zásadách opodstatněnosti a rozumnosti. Kolektivní správce totiž musí mít vždy na zřeteli, že povinnost uzavřít licenční smlouvu týkající se autorského vlastnictví vyvstává pouze tehdy, pokud je do tohoto práva autorů předmětů ochrany ze strany dalších subjektů skutečně zasaženo. Takto přitom musí být kolektivní správce o zásahu do autorských práv najisto spraven či musí na základě zjištěných skutečností dospět k jednoznačnému závěru, že k zásahům do autorských práv jím zastupovaných subjektů dochází. Opačný, a ve své podstatě velmi restriktivní, přístup by se neslučoval s principy soukromoprávních vztahů mezi kolektivním správcem a uživatelem předmětů ochrany a ani případně s výkonem kolektivní správy jako určitého veřejnoprávního oprávnění. V těchto případech by totiž nebyl ctěn důvod a účel uzavírání licenčních smluv tkvící v ochraně autorského vlastnictví, nýbrž docházelo by k nedůvodnému obohacování kolektivního správce neakceptovatelným dovozováním skutečností nezbytných pro uzavření licenční smlouvy, jež by však nemělo svůj základ v příslušné právní úpravě.

23. Takto musí kolektivní správce při hodnocení otázky, zda bylo zasaženo do majetkového práva autorského nebo majetkového práva souvisejícího s právem autorským (a nositel tohoto práva tedy má právo na ochranu), především zkoumat: a) zda dochází ke zpřístupňování chráněných děl veřejnosti, a tedy k zásahu do autorských práv, b) zda předmětné dílo náleží do kategorie nehmotných předmětů, nad nimiž vykonává příslušný správce kolektivní správu, a konečně c) zda uživatel předmětů ochrany je zpřístupňuje v souladu s právními předpisy, neboli zda má platně uzavřenou licenční smlouvu na jejich produkci.

24. Otázkou zpřístupňování díla veřejnosti se, s ohledem na výklad směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále jen "směrnice 2001/29/ES"), opakovaně zabýval Soudní dvůr Evropské unie (či dříve Evropský soudní dvůr - dále jen "Soudní dvůr"). Soudní dvůr vytkl, že z čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES zaprvé plyne, že k jakémukoliv sdělení díla veřejnosti musí udělit svolení nositel autorského práva. Pojem "sdělování veřejnosti" tak zahrnuje dva kumulativní prvky, a sice "sdělování" díla a sdělování tohoto díla "veřejnosti". Soudní dvůr přitom opakovaně zdůrazňuje, že hlavním cílem směrnice 2001/29/ES je zavedení vysoké úrovně ochrany autorů, která jim umožní obdržet odpovídající odměnu za užívání jejich děl, zejména při jejich sdělování veřejnosti. Z toho plyne, že pojem "sdělování veřejnosti" uvedený v čl. 3 odst. 1 citované směrnice je třeba chápat v jeho širokém smyslu, jak ostatně výslovně stanoví i bod 23 odůvodnění této směrnice. Pojem "veřejnost", na který odkazuje čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES, se přitom týká blíže neurčeného počtu potenciálních diváků či posluchačů a kromě toho vyžaduje dosti vysoký počet osob. Z článku 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES však vyplývá, že aby se jednalo o "sdělování", postačuje zejména, aby bylo dílo zpřístupněno veřejnosti takovým způsobem, aby osoby, které ji tvoří, mohly mít k tomuto dílu přístup, a není přitom rozhodující, zda této možnosti využijí. Zároveň Soudní dvůr připomíná, že k tomu, aby sdělování díla vysílaného rozhlasem či televizí spadalo pod pojem "sdělování veřejnosti", je ještě nezbytné, aby bylo zprostředkováno nové veřejnosti, tedy veřejnosti, kterou autoři chráněných děl nebrali v potaz při udělování povolení k jejich užití sdělováním původní veřejnosti. Z toho pak Soudní dvůr dovozuje, že pokud je inkriminované sdělování chráněných děl sdělováním veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES, musí vnitrostátní právní úprava stanovit, jak vyplývá ze znění tohoto ustanovení, výlučné právo autorů udělit svolení k tomuto sdělování, nebo je zakázat, pokud se na toto sdělování nevztahuje některá výjimka nebo omezení stanovené směrnicí 2001/29/ES [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 12. 2006 ve věci Sociedad General de Autores y Editores de Espaňa (SGAE) proti Rafael Hoteles SA, č. C-306/05, rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 10. 2011 ve věci Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a dalším a Karen Murphy proti Media Protection Services Ltd, spojené věci C-403/08 a C-429/08, rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 2. 2014 ve věci Nils Svensson, Sten Sjögren, Madelaine Sahlman a Pia Gadd proti Retriever Sverige AB, č. C-466/12, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2014 ve věci OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., proti Léčebným lázním Mariánské Lázně, a. s., č. C-351/12].

25. Soudní dvůr se zabýval též specifickou otázkou, zda samotné umístění televizních přijímačů v určitém typu zařízení představuje samo o sobě sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES, přičemž zdůraznil, že znění dvacátého sedmého bodu odůvodnění této směrnice uvádí, že "pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu této směrnice", což ale nic nemění na tom, že toto zařízení může učinit technicky možným přístup veřejnosti k dílům vysílaným rozhlasem či televizí. Proto, poskytuje-li zařízení prostřednictvím takto umístěných televizních přijímačů signál svým klientům, jedná se o sdělování veřejnosti. Ačkoliv tedy pouhé poskytnutí fyzického zařízení nepředstavuje, jako takové, sdělování ve smyslu směrnice 2001/29/ES, poskytování signálu již představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice [rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 12. 2006 ve věci Sociedad General de Autores y Editores de Espaňa (SGAE) proti Rafael Hoteles SA, č. C-306/05].

26. Uvedený případ se vztahoval ke klientům hotelu ubytovaným v hotelových pokojích, v nichž byly umístěny televizní přístroje (ve vztahu k hotelovým pokojům i obecně též Nejvyšší soud judikoval, že zpřístupněním díla vysílaného rozhlasem nebo televizí je poskytnutí signálu televizního či rozhlasového vysílání, čímž je umožněn přístup veřejnosti k dílu; je přitom nerozhodné, zda tak sekundární uživatel činí v souvislosti s poskytováním určitých služeb nebo bez tohoto kontextu; podstatná je skutečnost, že dílo je zpřístupňováno třetím osobám pro jejich osobní potřebu, a nikoliv pro osobní potřebu toho, kdo dílo zpřístupňuje - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2277/2007). V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že velmi podobný charakter mají též televizní přístroje umístěné v pohostinstvích, neboť tato zařízení jsou místy, která často zprostředkovávají, při plném vědomí důsledků svého chování, svým klientům přístup k chráněnému dílu (srov. výše citovaný rozsudek Soudního dvora č. C-351/12).

27. Navíc, umístěním televizního přístroje v restauračním zařízení může jeho provozovatel sledovat eventuální cíl spočívající v navýšení zisku ("nalákání hostů"), neboť je obecně známo, že určitý segment návštěvníků pohostinství může vyhledávat právě zařízení, v nichž dochází k přenosu rozličných hudebních, zpravodajských či sportovních kanálů. Podle ustanovení § 30 odst. 1 autorského zákona ostatně platí, že "[z]a užití díla podle tohoto zákona se nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li tento zákon jinak" [podobně Soudní dvůr vyzdvihl, že není irelevantní výdělečná povaha "sdělování" ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES, i přesto, že sledování zisku jako cíle není podmínkou nezbytnou pro existenci "sdělování veřejnosti" - srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 3. 2012 ve věci Societa Consortile Fonografici (SCF) proti Marcu Del Corsovi, č. C-135/10]. Jinak řečeno, umístění televizorů či jiných médií do těchto zařízení má zpravidla ekonomický důvod, jelikož je způsobilé zvýšit zájem potenciálních klientů právě o tento podnik v rámci možností dané lokality, cenové úrovně a typu zařízení, a představuje tak jednu z možností pro lepší prosazení se na volném trhu. V případě restauračních zařízení je proto třeba při hodnocení povinnosti k uzavření příslušné licenční smlouvy přihlížet i ke zmíněnému "komerčnímu" aspektu.

28. Proto Ústavní soud shrnuje, že provozovatelé restauračních zařízení, v nichž dochází k produkci televizního přenosu, jsou v zásadě povinni uzavřít licenční smlouvy tak, aby nezasahovali do majetkových práv autorů, neboť užívají jejich díla a sdělují je veřejnosti (viz též ustanovení § 18 autorského zákona).

29. Zároveň je však třeba zdůraznit (i s ohledem na výše vyřčené), že musí být prokázáno, že toto zařízení umožňující televizní přenos je provozuschopné, respektive že skutečně jeho prostřednictvím vůbec může docházet k zásahům do autorských práv (viz též důraz na "poskytování signálu" ve výše citovaném rozsudku Soudního dvora č. C-306/05). Tak tomu zajisté bude, pokud kolektivní správce při prováděné kontrole zjistí, že televizor je zapnutý, obzvláště pokud zároveň zprostředkovává konečnému uživateli díla chráněná autorským zákonem, která jsou kolektivním správcem spravována. Opačná situace však nastane, pokud kolektivní správce najisto tuto skutečnost nepostaví. Za tohoto stavu totiž nemůže ze samotné faktické existence a pouhého umístění televizoru v restauračním zařízení dovozovat, že skutečně slouží k výše uvedenému účelu, poněvadž přesvědčivě nezjistí, zda je provozuschopný, zda umožňuje zachycení vysílacího signálu apod. Pokud totiž dotčený televizor fakticky k veřejnému přenosu děl ani nemůže sloužit, nemůže být jeho prostřednictvím ani zasaženo do chráněných autorských práv, a nebylo by tak důvodné požadovat po provozovateli, v jehož restauračním zařízení je umístěn, uzavření licenční smlouvy na užití autorských předmětů ochrany. Jak totiž přímo plyne z ustanovení § 18 odst. 3 autorského zákona, "[s]dělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování."

30. Takto je tedy nezbytné, aby kolektivní správce, respektive jím pověřená osoba, v průběhu prováděné kontroly bez důvodných pochybností nejprve zjistil, zda prostřednictvím inkriminovaného zařízení (televizoru, rozhlasu apod.) vůbec může docházet k přenosu chráněných děl ke konečnému uživateli jakožto veřejnosti, jíž jsou předměty ochrany "sdělovány". Postačí přitom, pokud k tomuto přenosu může docházet, neboť takto již v případě restauračních zařízení vyvstává vysoká pravděpodobnost, že v určitých chvílích k přenosu skutečně dochází (podobně jako např. ve dříve zmiňovaných hotelových pokojích, kde v zásadě nelze ověřit, zdali si hoteloví hosté skutečně televizor umístěný v pokoji zapnou - resp. ověřit lze, nicméně za cenu nežádoucího zásahu do práva na soukromí těchto hostů). Zde totiž míra pravděpodobnosti zásahu do autorských práv dosahuje natolik vysoké úrovně, že jej je možno v zásadě presumovat. Výjimkou by byla situace (která však v projednávaném případě nenastala), kdy by zmíněné "sdělování" bylo bez dalšího dovozováno z pouhého umístění televizního přístroje v restauraci bez prokázání toho, zda tento přístroj vůbec je schopen efektivního přenosu (ad absurdum by například bylo nemyslitelné, aby podléhaly licenční smlouvě nefunkční televizory plnící pouze dekorativní funkci). Podobně dochází také k presumpci skutečnosti, že ke sdělování chráněných děl veřejnosti dochází po celou dobu, kdy mohlo být dotčené zařízení v provozu, neboť by bylo neakceptovatelným požadavkem na kolektivní správce, aby prokazatelně doložili, že skutečně docházelo k produkci chráněných děl po celou dobu, po kterou vymáhají dlužné licenční poplatky. Zde totiž vyvstává zřetelný veřejný zájem na ochraně autorských předmětů ochrany, v rámci něhož lze akceptovat určitou míru presumpce spočívající ve faktu, že funkční a provozuschopné zařízení je schopné zpřístupnit užití chráněných děl, a proto jeho provozovatel musí mít (za splněných dalších podmínek) uzavřenou platnou licenční smlouvu pro veřejnou produkci těchto předmětů ochrany, ve smyslu jejich "sdělování veřejnosti".

31. Pokud tedy kolektivní správce zjistí umístění zařízení prokazatelně umožňujícího zásah do autorských práv v inkriminovaném objektu, musí v dalším kroku prokázat, zda skutečně prostřednictvím tohoto zařízení dochází k zásahu do autorských práv subjektů, které je oprávněn zastupovat právě on. Uvedené ostatně vyplývá již z ustanovení § 98 odst. 6 písm. c) autorského zákona, jež stanoví, že ministerstvo udělí oprávnění žadateli, jestliže pro výkon téhož práva ve vztahu k témuž předmětu ochrany, a pokud jde o díla, pro výkon téhož práva k témuž druhu díla, nemá oprávnění již jiná osoba. Kolektivní správce tedy může zastupovat pouze ty nositele práv, které kolektivně spravuje, neboť v opačném případě by překračoval meze jím získané kolektivní správy. Takto se výkon kolektivní správy dle autorského práva vyznačuje zákonným monopolem v daném oboru, což znamená, že pokud v určitém oboru vykonává kolektivní správu jiný kolektivní správce, nemůže být oprávnění v tomto rozsahu uděleno jinému subjektu. Uvedený zákonný monopol nepovažoval za nesouladný s právem Evropské unie ani Soudní dvůr, který vyřkl, že příslušná ustanovení evropských právních aktů musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, která výkon kolektivní správy autorských práv k určitým chráněným dílům na území tohoto státu vyhrazuje pouze jednomu kolektivnímu správci autorských práv, a tím takovému uživateli těchto děl brání ve využívání služeb poskytovaných správcem usazeným v jiném členském státě (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2014 ve věci OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., proti Léčebným lázním Mariánské Lázně, a. s., č. C-351/12).