32. Kolektivní správce je tedy oprávněn zastupovat autorská práva pouze těch umělců, nad nimiž vykonává kolektivní správu. Z tohoto důvodu zdejší soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3076/13 vyzdvihl, jak správně stěžovatel poukazuje, že skutečnost, zda se hudební produkce vztahovala výhradně k mistrům zvuku, které jako kolektivní správce zastupuje, je klíčová pro posouzení vlastního nároku. Uvedené je třeba mít na zřeteli též při hodnocení otázky, zda kolektivní správce určil díla, která měla být veřejně produkována, respektive v jaké podobě by měl určit chráněná díla a nositele jejich práv zasažených jejich neoprávněným užitím. Zde Ústavní soud uvádí, že by samozřejmě bylo proti smyslu a účelu kontroly prováděné kolektivním správcem, pokud by takto měl určit konkrétní díla, jež byla uživatelem zpřístupněna veřejnosti, poněvadž tento postup by v mnohých případech nebyl, s ohledem na značné množství zastupovaných nositelů práv, zřejmě ani možný. Řečené plyne i z jedné z funkcí kolektivní správy a taktéž zákonného monopolu pro jednotlivé oblasti chráněných děl, jenž spočívá ve skutečnosti, že takto budou autorská práva komplexně chráněna a v zásadě mezi jednotlivými autorskými díly spadajícími do stejné kategorie nebude činěn rozdíl. To však nevylučuje, aby v případě kontroly a následného vymáhání protiprávně neuhrazeného licenčního poplatku kolektivní správce specifikoval (alespoň druhově), že prostřednictvím inkriminovaného zařízení skutečně docházelo (či mohlo docházet s pravděpodobností blížící se jistotě) k produkci děl, právě k jejichž ochraně je povolán, poněvadž v opačném případě by nemohl uživatel předmětů ochrany (v nyní projednávaném případě stěžovatel) ověřit, zdali skutečně tomuto dotčenému kolektivnímu správci (či naopak jinému) přísluší odměna za produkci předmětných děl. Pouze tímto postupem bude předmět požadované částky náležitě a určitě specifikován, což představuje základní požadavek pro právní vztahy uskutečňované v soukromém i veřejném právu.
33. Třetí podmínka - platně uzavřená licenční smlouva - pak odráží charakter ochrany práv z duševních vlastnictví nejenom jako soukromoprávního vztahu mezi uživatelem a autorem autorského díla (respektive kolektivním správcem zastupujícím nositele autorských práv), ale také jeho veřejnoprávní povahu, neboť i stát má zájem na ochraně (a potažmo vzniku) kulturních a uměleckých děl a vlastnických práv jejich tvůrců. Proto svěřil kolektivním správcům úkol účelně chránit autorská a majetková práva a takto jim poskytl též zákonná oprávnění v rámci efektivnosti této ochrany. Na druhé straně pak i uživatelům autorských děl náleží povinnost užívat tato díla pouze v souladu se zákonem, tj. pouze v rámci platně uzavřené licenční smlouvy na jejich produkci (srov. ustanovení § 12 autorského zákona).
34. Pokud Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele s ohledem na shora vyřčené zásady týkající se povinnosti uzavřít licenční smlouvu s kolektivním správcem autorských práv, dospěl k následujícím závěrům.
35. Vedlejší účastník - společnost INTERGRAM - je právoplatným kolektivním správcem děl výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, přičemž takto je jeho úkolem chránit autorská práva subjektů, jež jsou zahrnuta do jeho kolektivní správy. V rámci této kolektivní správy též kontroluje, zda jednotliví uživatelé autorských děl, jež zastupuje, užívají předmětná autorská díla v souladu s platnou právní úpravou, tj. především zda mají uzavřeny platné licenční smlouvy s kolektivním správcem. Na druhé straně stěžovatel jako provozovatel restauračního zařízení má povinnost, pokud v jeho provozovně dochází k produkci děl chráněných autorským zákonem, uzavřít platnou licenční smlouvu s kolektivním správcem, poněvadž v opačném případě by se bezdůvodně obohacoval na úkor nositelů autorských práv. Ústavní soud má rovněž za prokázáno, že televizor v předmětné provozovně fyzicky umístěn byl (viz pořízené fotografie), což ostatně nezpochybňuje ani stěžovatel.
36. Jak však plyne z výše uvedeného, samotná existence televizoru v restauračním zařízení ještě nepředstavuje skutečnost, ze které by bez dalšího bylo možno dovodit opodstatněnost závěru o bezdůvodném obohacení stěžovatele. Je totiž nutno i prokázat, že prostřednictvím tohoto zařízení v daném případě může být objektivně do předmětných autorských práv zasaženo. K prokázání tohoto zásahu nicméně podle Ústavního soudu nemohla postačovat samotná fyzická existence televizoru a výpověď obsluhy, z níž však pouze plyne, že se televizor "moc nepoužívá, jen když je např. olympiáda". Toto tvrzení navíc již od počátku řízení provozovatel (stěžovatel) rozporoval, když tvrdil, že televizor nebývá v provozu v čase otevíracích hodin, a pokud tedy na něm byla nějaká produkce provozována, tak pouze pro soukromé účely. Posléze rovněž uvedl, že v době kontroly televizor již ani nebyl provozuschopný a ani dříve nebyl schopen přenosu televizního vysílání.
37. Krajský soud tato vyjádření stěžovatele považoval za ryze účelová, přičemž dospěl k závěru, že televizor byl v restauraci přítomen, obsluha neuvedla, že by byl nefunkční, a proto sloužil k veřejné produkci. Uvedené měl podle krajského soudu potvrdit též výslech stěžovatele, který sdělil, že televizor občas sloužil k promítání videí blíže specifikované skupiny osob (motorkářského klubu), přičemž tomuto promítání mohly být přítomny též další osoby.
38. Ústavní soud však tyto závěry krajského soudu považuje za nedostatečné, neboť z provedených důkazů nelze dospět k jednoznačnému závěru, že by televizor skutečně byl užíván k produkci děl chráněných autorským zákonem. Jak přitom plyne z obecné rozhodovací praxe Ústavního soudu, do oblasti dokazování a hodnocení důkazů Ústavní soud při své přezkumné činnosti nezasahuje, pokud celý proces probíhá v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, kdy obecné soudy posuzují každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech; jestliže některé navrhované důkazy neprovedou, pak jednoznačně odůvodní, proč tak neučinily. Z obecně známé judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že odůvodnění rozhodnutí musí být jasné, logické, bez vnitřních rozporů tak, aby z něho bylo patrno, jaké úvahy vedly obecné soudy k vysloveným závěrům a jak se vypořádaly s námitkami účastníků způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci [srov. za všechny např. nález sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009 (N 255/55 SbNU 463)]. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srov. i rozhodnutí Ústavního soudu vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].
39. V daném případě nicméně kontrola provedená vedlejším účastníkem a ani důkazy provedené před soudem jednoznačně nevyloučily stěžovatelovo tvrzení, že televizor v době kontroly již nebyl funkční, respektive že nebyl využíván a ani určen ke zpřístupňování děl chráněných autorským zákonem veřejnosti. Osoba provádějící jménem vedlejšího účastníka kontrolu totiž nikterak skutečnou funkčnost televizoru neověřila, ačkoliv toto učinit mohla, a to bez výraznějších komplikací. Fakticky se tedy spokojila pouze s fyzickou existencí televizoru a s výpovědí přítomné obsluhy, přestože tato výpověď byla značně neurčitá a nebylo z ní možno nikterak dovodit zásahy do chráněných autorských práv spravovaných právě vedlejším účastníkem. Pokud pak krajskému soudu postačovala informace obsluhy, která neuvedla, že by televizor byl nefunkční, tak tato informace sice může svědčit o potenciální funkčnosti přístroje, avšak nikterak nedokládá, že prostřednictvím předmětného televizoru skutečně docházelo ke zpřístupňování děl chráněných autorským právem.
40. Uvedené je přitom pro prokázání faktu, zda může být skrze předmětné zařízení naplněn požadavek "sdělování veřejnosti", a tedy pro posouzení zásahu do autorských práv, klíčové. Taktéž je tato informace důležitá pro určení toho, zda lze presumovat, že k provozu dotčeného zařízení docházelo po celou inkriminovanou dobu, za niž je požadováno uhrazení licenčního poplatku, pokud není v rámci dokazování prokázán opak. V opačném případě byl fakticky požadavek "sdělování veřejnosti" dovozován pouze z fyzické existence přístroje, který toto sdělování potenciálně umožňuje, což však, i s ohledem na výše citovanou judikaturu, nelze považovat za dostačující pro povinnost uzavření licenční smlouvy.
41. Ústavní soud v této souvislosti též připomíná, že pokud kolektivní správce chrání autorská práva zastoupených umělců, musí tak činit "s péčí řádného hospodáře". Tato péče v sobě přitom nese též povinnost řádně prokázat povinnost uzavřít (či mít uzavřenou) platnou licenční smlouvu, neboť povinnost hradit licenční poplatky náleží pouze těm, kteří objektivně do autorských práv zasahují. Uvedené vyvstává obzvláště silně při provádění kontrol dle ustanovení § 100 odst. 3 autorského zákona, neboť tato kontrola v sobě nese určitý veřejnoprávní charakter (viz výše) chránící veřejný zájem. Takto musí být ctěny též principy zákazu libovůle plynoucí z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jež se právě mnohdy projevuje nedostatkem kvalitní argumentace spočívající v nedostatečném odůvodnění. Kolektivní správce je tedy při zjištění porušení povinností plynoucích z autorského zákona povinen tato porušení řádně prokázat, neboť nezbytnost náležitého prokázání zásahu do autorských práv představuje základní východisko pro následné vymáhání bezdůvodného obohacení vzniknuvšího porušením povinností plynoucích z autorského zákona. Takto je tedy především na kolektivním správci, aby u kontrolované osoby prokázal povinnost mít uzavřenou licenční smlouvu na užití chráněných děl, poněvadž jinak není oprávněn licenční poplatky vymáhat; opačně by jeho správa autorských předmětů ochrany mohla být bezohledná či tvrdá vůči jejich uživatelům, jelikož by kolektivního správce stavěla oproti uživateli do značně výhodnější situace. Právě proto také ostatně autorský zákon stanoví povinnost součinnosti dotčených provozovatelů s příslušným kolektivním správcem.
42. Ústavní soud rovněž připomíná, že předpoklady vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení prokazuje v soudním řízení ten, kdo se vydání bezdůvodného obohacení domáhá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010 sp. zn. 23 Cdo 5031/2008). Proto bylo v projednávaném případě na vedlejším účastníkovi, aby (samozřejmě v rámci daných možností) prokázal, zda vůbec mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení stěžovatele neoprávněným zásahem do autorských práv umělců, nad nimiž vykonává kolektivní správu. V daném případě proto bylo namístě prokázat, zda prostřednictvím inkriminovaného televizoru bylo vůbec možno šířit takové audiovizuální záznamy, které jsou chráněny autorským právem. Pokud by totiž inkriminovaný televizor nebyl funkční, respektive by prostřednictvím něho nemohlo docházet ke zprostředkování vysílání (například z důvodu jeho nenapojení na anténu), možnost zásahu do autorských práv by byla významně oslabena, ne-li vyloučena. Eventuální možnost, že by k zásahu do autorských práv docházelo při promítání děl v rámci schůzek motorkářského klubu, ke kterým, jak vyplynulo z výpovědi stěžovatele, docházelo, přitom také nebyla prokázána, neboť i zde by bylo nezbytné jednoznačně zásah do chráněných práv prokázat. Obzvláště s ohledem na charakter promítaného materiálu, poněvadž soukromý filmový záznam členů dotčeného klubu obecně nepožívá autorské ochrany, k jejíž ochraně by byl povolán vedlejší účastník (ostatně i krajský soud v odůvodnění citoval výpověď stěžovatele, dle které "sloužil televizor určité skupině osob k promítání jejich videí"). S naposledy uvedeným též souvisí, zdali z doposud zjištěného skutkového stavu vůbec bylo možno dospět k závěru, že stěžovatel zasáhl (či mohl s pravděpodobností blížící se jistotě zasáhnout) do autorského práva těch jeho nositelů, za které svým jménem jednal vedlejší účastník jako kolektivní správce. Jak totiž plyne i z výše zmíněného, kolektivní správce je oprávněn pouze k uzavírání licenčních smluv za ty nositele autorských práv, které právoplatně zastupuje.
43. Touto otázkou se však krajský soud povýtce příliš nezabýval, neboť z jeho odůvodnění pouze vyplývá, že ji spojil, nejspíše s ohledem na výpověď obsluhy restaurace o provozu televizoru během olympiády, s projekcí televizního vysílání (viz s. 8 napadeného rozsudku: "Právo dílo užít, tj. provozovat televizní a rozhlasové vysílání podle § 23 autorského zákona, je právem autora díla, kterého kolektivní správce zastupuje. Jiná osoba potřebuje k jeho zákonnému užívání licenční smlouvu.").
44. Ustanovení § 23 autorského zákona přitom jednoznačně definuje, že provozováním rozhlasového či televizního vysílání se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Tato definice je z hlediska logiky pojetí autorského práva a systematiky autorského zákona zařazena do autorského zákona tak, aby navazovala na demonstrativní výčet práv, jejichž výkonem dochází k užití autorského díla, uvedený v ustanovení § 12 odst. 4 autorského zákona a konkretizovala jej - k tomu viz též ustanovení § 12 odst. 5 autorského zákona. Lze přitom konstatovat, že způsob užití díla podle ustanovení § 23 autorského zákona upravuje případ sekundárního užití díla, kdy osoba, která je na základě licenční smlouvy oprávněna dílo tímto způsobem užívat (nebo i sám autor) jako sekundární uživatel zpřístupní dílo vysílané rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání veřejnosti. Primárním užitím díla je vysílání tohoto díla rozhlasem nebo televizí ve smyslu § 21 autorského zákona, případně přenos vysílání ve smyslu § 22 tohoto zákona. Osoby, jimž je vysílání díla zpřístupňováno, nejsou uživateli díla ve smyslu autorského zákona. Autorovi díla pak samozřejmě náleží odměna i za použití díla jeho vysíláním rozhlasem nebo televizí původním vysílatelem ve smyslu § 21 autorského zákona, případně jeho přenosem ve smyslu § 22 tohoto zákona. V případě, že je toto vysílání (či přenos) díla dále zpřístupněno ve smyslu § 23 autorského zákona, lze tvrdit, že v daném okamžiku vzniká autorovi díla nárok na odměnu dvakrát, a to jednou v souvislosti s užitím díla ve smyslu § 21 a podruhé v souvislosti s užitím díla ve smyslu § 23 autorského zákona. Tento stav je zcela v souladu se zákonem a s mezinárodními smlouvami (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2277/2007 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007 č. j. 1 As 36/2006-75).
45. Zároveň však musí Ústavní soud konstatovat, že dle současného legálního pojetí nejsou kolektivně spravována samotná práva rozhlasového a televizního vysílání a v praxi není právo rozhlasového a televizního vysílání vysílatele (s výjimkou kabelového a jiného přenosu vysílání) téměř vykonáváno. Autorský zákon používá pro předměty výkonu kolektivní ochrany legislativní zkratku "předmět ochrany", přičemž tyto předměty taxativně vymezuje jako díla, umělecké výkony, zvukové záznamy, zvukově obrazové záznamy [srov. ustanovení § 95 odst. 2 písm. c) autorského zákona]. Nejedná se tedy o předměty všech práv upravených autorským zákonem, nýbrž pouze o ty v zákoně výslovně uvedené, mezi nimiž však není uvedeno televizní a rozhlasové vysílání, jehož kolektivní správa je tedy zapovězena (srov. též Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, s. 198 či s. 751).
46. Takto tedy Ústavní soud nemůže dát za pravdu krajskému soudu, že by samotný provoz televizního (či rozhlasového) vysílání podléhal uzavření licenční smlouvy s kolektivním správcem ("pokud chtěl žalovaný ve své provozovně umístit televizor, měl ještě před jeho umístěním kontaktovat kolektivního správce a sám iniciovat uzavření licenční smlouvy, což se nestalo" - str. 7 napadeného rozsudku). Naopak se podává, že kolektivní správce může vyžadovat uzavření licenční smlouvy (či vydání bezdůvodného obohacení plynoucího z jejího předchozího neuzavření) pouze od subjektů, které bez závažných pochybností skutečně užívají autorské předměty ochrany, které jsou jím kolektivně spravovány, a to i například prostřednictvím rozhlasového a televizního vysílání. Musí však jasně prokázat, že jím kontrolovaný subjekt prostřednictvím určitého zařízení skutečně sděluje veřejnosti (ve smyslu ustanovení § 18 autorského zákona či výše citované judikatury Soudního dvora) jím spravované předměty ochrany a nejde například "jen" o autorská práva vysílatele televizního nebo rozhlasového vysílání. Ostatně, podle již jednou citovaného ustanovení § 18 odst. 3 autorského zákona, "[s]dělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování." Jinak řečeno, z pouhé existence provozuschopného televizoru v restauraci ještě nelze bez dalšího dovozovat, že musí dojít k uzavření smlouvy s kolektivním správcem, resp. že dochází k bezdůvodnému obohacování ve shora popsaném smyslu.
47. Výše uvedeným Ústavní soud nikterak nepopírá, že prostřednictvím televizoru umístěného v restauračním zařízení samozřejmě může docházet ke zpřístupňování autorských děl, jejichž užití je chráněno autorským zákonem. Zdejší soud však vyzdvihuje, že pokud kolektivní správce využívá svých zákonných oprávnění a dožaduje se vydání bezdůvodného obohacení plynoucího z užití chráněného díla bez licenční smlouvy, musí náležitě prokázat, že skutečně byla stěžovatelem, který se měl obohatit, dotčena práva, která kolektivně spravuje. To se v nyní posuzovaném případě nestalo, neboť ani z kontrolního protokolu vypracovaného zástupcem vedlejšího účastníka, ani z napadeného soudního rozhodnutí nelze zjistit, jaká práva jakých autorů měla být dotčena. Zmiňováno je totiž pouze a jen televizní vysílání (respektive jeden z jeho produktů - přenos z olympijských her), a to aniž by bylo prokázáno či alespoň tvrzeno, že v průběhu tohoto přenosu vůbec mohlo docházet k zásahu do práv nositelů autorských práv kolektivně spravovaných vedlejším účastníkem. Nemluvě ani o tom, že je notorietou, že olympijské hry se konají ve čtyřleté periodě (letní i zimní olympiáda), takže pokud by mělo být skutečně prokázáno, že se předmětná televize využívá (toliko) pro tento jediný účel, není důvod, aby byla daná částka placena každoročně.
48. Lze tak v nyní projednávané věci shrnout, že nebylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel získal na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodné obohacení. Jak přitom již Ústavní soud zdůraznil, zde uvedené neznamená, že by vedlejší účastník měl povinnost vymezit konkrétní nositele práv, která spravuje, jejichž díla byla užita bez patřičné licence. Je však třeba trvat na tom, že při vymáhání bezdůvodného obohacení musí vedlejší účastník doložit, že skutečně došlo k majetkovému prospěchu uživatele odpovídajícímu jeho majetkové újmě (respektive majetkové újmě nositelů autorských práv). V opačném případě totiž dochází k vymáhání bezdůvodného obohacení bez patřičného titulu, což nikterak nenaplňuje požadavek na řádnou správu kolektivních práv, a naopak je vůči uživatelům předmětů ochrany přespříliš tvrdé a neodůvodněné.
49. Celkově tedy lze konstatovat, že skutkový stav zjištěný krajským soudem dostatečně nesvědčí jím vyřčeným právním závěrům, neboť mnohé ze skutečností, které jsou klíčové pro určení toho, zda došlo na straně stěžovatele k bezdůvodnému obohacení tkvícímu v užití díla bez patřičného licenčního oprávnění, nebyly prokázány. Jak plyne z ustanovení § 132 občanského soudního řádu, obecné soudy jsou povinny vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, anebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 71/33 SbNU 209) nebo nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. Tímto postupem se respektuje základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které obsahuje provedení důkazů, jejich hodnocení a ústí v řádné zjištění skutkového stavu, bez něhož nelze dospět k relevantním a správným právním závěrům.
50. Ústavní soud tedy uzavírá, že v nyní posuzované věci nelze - z doposud provedeného dokazování - zcela bezpečně usoudit na skutkový stav, s nímž by byly právní závěry obecných soudů v souladu. Proto je z hlediska principu spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a dokazování v naznačeném směru doplnit či přehodnotit doposud vyslovené právní závěry. Dosavadní skutkové zjištění totiž nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, obzvláště ve vztahu ke skutečnostem, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Poněvadž se přitom jedná o pochybení, které sehrává v hmotněprávním posouzení případu zásadní roli, nezbývalo Ústavnímu soudu než rozhodnutí krajského soudu zrušit.
51. Dále se Ústavní soud zabýval stěžovatelovým návrhem podaným dle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť se domnívá, že je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Tento návrh však shledal zjevně neopodstatněným, a proto jej odmítl.
52. Ústavní soud předně podotýká, že návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu se již ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky neshledal [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), nález sp. zn. IV. ÚS 2369/13 ze dne 28. 5. 2014 (N 109/73 SbNU 731) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 548/14 ze dne 12. 6. 2014 (N 122/73 SbNU 863)]. Naopak vždy vyzdvihl maximu, kterou pro posuzování ústavnosti instančního soudního přezkumu vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.): "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitivum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty." Ve vztahu k tzv. bagatelním věcem tudíž jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti také opakovaně uvedl, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě; z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní neplyne nezbytnost dvojstupňového soudního řízení, pročež jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, nikterak nevybočuje z ústavních mezí.
53. Z důvodu výše uvedeného shledal Ústavní soud návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu zjevně neopodstatněným, a proto jej podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
54. Ústavní soud se pak nezabýval stěžovatelovými námitkami směřujícími do výroku o náhradě nákladů řízení, neboť ty jsou v prvé řadě závislé na výsledku soudního řízení a úspěchu účastníků ve věci (srov. ustanovení § 142 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu), který nelze, po nynější ingerenci zdejšího soudu, v současné chvíli předjímat [srov. podobně např. nález sp. zn. II. ÚS 2154/14 ze dne 18. 11. 2014 (N 211/75 SbNU 365)].
VII. Závěr
55. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud svým rozhodnutím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jeho právní závěry neodpovídaly zjištěnému skutkovému stavu.
56. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadené rozhodnutí zrušil. Úkolem krajského soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí řádně prokázat, zdali skutečně došlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatele tím, že bez řádně uzavřené licenční smlouvy užíval a sděloval veřejnosti díla chráněná autorským zákonem, která kolektivně spravuje vedlejší účastník.
57. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).