Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 1. prosince 2015sp. zn. II. ÚS 2766/14ve věci ústavní stížnosti 1. T. K. a 2. V. K., zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 6, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013 č. j. 1 Co 44/2013-437, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu vyhovující žalobě na ochranu osobnosti za zásah po domácím porodu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 292/2014-493, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, se sídlem Vodičkova 28, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výrokovou částí II usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013 č. j. 1 Co 44/2013-437 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 292/2014-493 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 věty první Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto v tomto rozsahu ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2014, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že Vrchní soud v Olomouci citovaným usnesením zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2012 č. j. 24 C 3/2011-347 (výrok I) a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce (výrok II).
2. V nyní projednávané věci se stěžovatelé žalobou na ochranu osobnosti domáhali omluvy a finančního zadostiučinění po vedlejším účastníkovi řízení (Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje) za zásah, k němuž došlo po domácím porodu stěžovatelky v únoru 2010, kdy záchranná služba byla přivolána k ošetření novorozence a jeho pupeční šňůry. Přestože bylo dítě zdravé, trval přivolaný lékař na okamžitém převozu dítěte do nemocnice. Stěžovatelka a její partner s tím však nesouhlasili a navrhli, že se sami dostaví s dítětem na prohlídku v ranních hodinách. Lékař však přivolal Policii České republiky a přinutil matku s dítětem k odjezdu do nemocnice. Během zásahu došlo k větrání bytu a vystavení novorozence venkovním teplotám, takže dítě bylo při přijetí do nemocnice podchlazeno.
3. Případ byl přidělen soudci Krajského soudu v Brně M. Ryškovi, který věc projednal "bez předsudků vůči domácím porodům", žalobě vyhověl a svoje rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Poté, co jeho rozsudek k odvolání vedlejšího účastníka zrušil Vrchní soud v Olomouci, jmenovaný soudce splnil požadavky odvolacího soudu na provedení dalších důkazů, nicméně dospěl ke stejnému právnímu závěru. Vrchní soud v Olomouci tento v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Brně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností opět zrušil a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce. Následné dovolání odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud.
4. Stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytýkají, že postupoval přepjatě formalisticky, jelikož přípustnost dovolání v něm údajně byla implicitně vymezena, a proto nic nebránilo jeho projednání. Poukázali totiž na nález Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 956/09(nález ze dne 22. 10. 2009, N 225/55 SbNU 105, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz) a skutečnost, že nezmínili rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla dána tím, že žádná přiléhavá rozhodnutí tohoto soudu k dané otázce [tzn. odnětí věci soudci "pouze proto, že odvolací soud upřednostňuje zájmy určité mocenské skupiny" (kterou je prý lékařská lobby) "a prosazuje svůj svévolný a zákonem nepodložený výklad a právní názor, který odpírá druhému účastníku řízení soudní ochranu jeho základních práv a svobod"] nejsou. Projednání dovolání proto nic nebránilo, jelikož chybějící "vymezení přípustnosti formulkou, že přípustnost spočívá v dosud nevyřešené otázce", je nepřípustným formalismem, odporujícím smyslu dovolání.
5. Stěžovatelé dále namítají porušení základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, práva na účinný prostředek nápravy proti porušení svých práv podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a principu vázanosti soudce zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ke změně soudce podle ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu by totiž mělo být přistoupeno jen tehdy, jestliže soudce není schopen zakončit řízení zákonným způsobem, a je proto třeba chránit účastníky řízení před průtahy vzniklými v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně. V daném případě však nebyla dána obava, že by soudce M. Ryška nebyl schopen zakončit řízení zákonným způsobem, nýbrž byla mu věc odňata proto, že nerespektoval právní názor odvolacího soudu, který však nemá žádný zákonný podklad.
II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatelů
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení.
7. Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na obsah rozhodnutí, která v této věci vydaly.
8. Vedlejší účastník (Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje) s ústavní stížností nesouhlasí a napadená rozhodnutí považuje za správná. V případě usnesení Nejvyššího soudu nebylo třeba vydávat vlastní rozhodnutí za situace, kdy již k dané problematice existuje nález Ústavního soudu, a v případě usnesení Vrchního soudu v Olomouci dal tento soud soudu prvního stupně jasné a srozumitelné vodítko, jakými úvahami se má dále řídit při posuzování daného případu. Soudce M. Ryška však při opětovném projednávání věci věnoval více než hodinu veřejné kritice odvolacího soudu a další hodinu zdůrazňoval správnost svého, odvolacím soudem zrušeného, rozhodnutí. V dalším řízení pak dal jasně najevo, že bude právní názor odvolacího soudu zcela ignorovat. Ze zvukového záznamu z výslechu znalce z oboru neonatologie je zřejmé, jak účelově byl tento výslech veden, aby odpovídal právnímu názoru soudu prvního stupně. Ze všech vyjádření a způsobu jednání soudce M. Ryšky bylo patrno, že na věc již má pevný názor a je rozhodnut zcela ignorovat vodítko, které mu dal odvolací soud. Tím vybočil z mezí spravedlivého procesu. Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci je proto zcela v souladu s nálezem Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 956/09. Nad tento rámec vedlejší účastník uvedl, že celá zdravotnická veřejnost je přesvědčena, že kdyby zasahující lékař ponechal novorozené dítě v situaci, v jaké se nacházelo v nevytopeném bytě, ve velmi nehygienickém prostředí v přítomnosti zmatené matky a opilého otce, kde se nacházela zvířata, přičemž rodiče nevěděli, jak dítě ošetřit a pečovat o ně, došlo by k újmě na jeho zdraví nebo k úmrtí a vedlejší účastník a daný lékař by zřejmě čelili trestní i občanskoprávní odpovědnosti.
9. Stěžovatelé v replice k vyjádření vedlejšího účastníka řízení uvedli, že soudce M. Ryška doplnil dokazování v intencích závazného pokynu odvolacího soudu a nechal zpracovat znalecký posudek v oboru neonatologie. Co se týče nerespektování právního názoru odvolacího soudu, domnívají se stěžovatelé, že tento zcela popírá jejich základní práva, jako je právo na osobní svobodu a právo na ochranu soukromého a rodinného života, a v tomto směru poukazují na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hanzelkovi proti České republice ze dne 11. 12. 2014, č. stížnosti 43643/10.
III. Podstatný obsah spisu
10. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také "krajský soud") ze dne 19. 8. 2011 č. j. 24 C 3/2011-82 byla žalované Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje uložena povinnost zaslat stěžovatelce 2) omluvný dopis znění (výrok I): "Vážená paní K., naši zaměstnanci přivolaní k ošetření novorozence po Vašem porodu dne 28. 2. 2010 hrubým způsobem zasáhli do Vašich rodičovských a osobnostních práv, zejména tím, že Vás bez Vašeho souhlasu přinutili za pomoci přivolané policie k převozu Vašeho zdravého dítěte do porodnice. Za tento necitlivý zásah se Vám hluboce omlouváme." Dále byla uložena povinnost žalované zaplatit stěžovateli 1) a stěžovatelce 2) na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku vždy 50 000 Kč (výroky II a III). Ve zbývajících částkách 50 000 Kč vůči oběma stěžovatelům byla žaloba zamítnuta (výroky IV a V) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
11. Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") k odvolání vedlejšího účastníka usnesením ze dne 31. 1. 2012 č. j. 1 Co 311/2011-163 tento rozsudek krajského soudu ve výrocích I, II, III a VI zrušil a věc v tomto rozsahu krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku plyne, že (po 30 stranách rekapitulace řízení a vyjádření účastníků) krajskému soudu vytkl (str. 33), že se nezabýval právní podstatou rozhodnutí lékaře podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu"), ačkoliv ve stejném odstavci uvedl, že se soud prvního stupně "obšírně zabýval problematikou rozhodnutí lékaře o poskytnutí nezbytné lékařské péče při nesouhlasu pacienta nebo jeho zákonného zástupce". Vrchní soud vyslovil zásadní nesouhlas se závěry krajského soudu, že pro nezbytnost okamžitého vyšetření novorozence a pro jeho převoz do nemocnice nebyly dány objektivní důvody a že rodiče tohoto dítěte nebyli dostatečně poučeni, přičemž nucený transport matky a dítěte k pediatrické prohlídce není nutný a jedná se o exces, nejedná-li se o případ nutnosti záchrany jeho zdraví či života. Podle názoru vrchního soudu totiž rozhodnutí lékaře záchranné služby MUDr. Zodla o dalším poskytnutí léčebné péče novorozenci v odborném zařízení přes nesouhlas zákonného zástupce není vybočením z plnění jeho povinností, neboť prvořadý je místní, časový a věcný vztah činnosti, při níž byla újma způsobena. Tímto excesem proto nemůže být ani nesprávná úvaha lékaře, pokud by se diagnostikovaná nezbytnost okamžitého vyšetření novorozence následně ukázala jako nepotřebná k záchraně jeho života či zdraví a ani pokud lékař neposkytl zcela přesné a vyčerpávající informace o důvodech svého rozhodnutí. V daném případě zasahující lékař učinil rozhodnutí o dalším poskytnutí léčebné péče novorozenci v odborném prostředí po ošetření novorozence a rodičky a toto rozhodnutí konzultoval s dalším lékařem, takže se nejednalo o exces. Povinností krajského soudu je proto učinit závěr o právní podstatě rozhodnutí lékaře podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, tedy zda jde o správní rozhodnutí podléhající přezkumu ve správním soudnictví, a v tomto směru posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení pro projednání věci ve správním řízení či v řízení občanskoprávním. Procesní vadu krajského soudu shledal vrchní soud dále v tom, že nebylo náležitě provedeno dokazování. Krajský soud totiž ignoroval důkazní návrh žalované ohledně provedení znaleckého posudku k posouzení důvodnosti rozhodnutí lékaře o nezbytném poskytnutí léčebné péče při nesouhlasu pacienta a tyto odborné otázky řešil nepřípustně sám. Dále odvolací soud krajskému soudu vytkl, že procesní povinností žalobců bylo uvést rozhodná tvrzení o vzniku a existenci odpovědnostního vztahu s porušením práva na ochranu osobnosti, a neztotožnil se s názorem krajského soudu, že důkazní břemeno ohledně toho, že stav dítěte nucený převoz vyžadoval, tížilo žalovanou. Odvolací soud shledal pochybení krajského soudu rovněž v tom, že označil postup lékaře vůči stěžovatelům jako rutinní, kdy šlo pouze o autoritářské prosazení rozhodnutí a činnost zdravotníků nebyla vedena zájmem zachránit život a zdraví dítěte. Pro takový závěr však nebyly dány žádné důkazy. Rovněž ohledně příčin podchlazení dítěte krajský soud vůbec nezjišťoval podmínky, za kterých porod probíhal, tzn. teplotní a hygienické podmínky v bytě rodičů, a nebylo zkoumáno ani to, jak bylo dítě ošetřeno a oblečeno pro samotný převoz. Za této situace neobstojí jeho závěr, že k podchlazení muselo dojít teprve v mezidobí mezi zásahem záchranářů a příjmem dítěte v porodnici. Pochybení krajského soudu konstatoval odvolací soud rovněž v tom, že úpravu obsaženou v ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu nepoměřoval s rodinným právem a s Úmluvou o právech dítěte. Takto viděno je totiž povinností lékaře podle čl. 5 Úmluvy o právech dítěte řádně informovat zákonné zástupce o účelu a povaze zdravotnických výkonů i o jejich důsledcích a rizicích a v případě nesouhlasu zákonného zástupce nezletilého může oprávněná osoba vzhledem ke zdravotnímu stavu pacienta a okolnostem případu rozhodnout, že zákrok provede i přes tento nesouhlas. Krajský soud prý však řádně nevyhodnotil ani úroveň poskytnutých informací, když vycházel pouze z toho, co jim sdělil zasahující lékař, a vůbec nebral v potaz informace, které se rodičům dostaly z dispečinku záchranné služby, a nehodnotil ani obsah záznamu o telefonátech mezi zasahujícím MUDr. Zodlem a MUDr. Weinbergerem. Rovněž okolnosti provázející porod byly zjišťovány nedostatečným způsobem, stejně jako chování rodičů a prostředí, kde porod proběhl (teplota, hygiena, další osoby či zvířata v bytě apod.). Proto odvolací soud rozsudek krajského soudu zrušil a zavázal jej doplnit řízení o zjištění podrobného skutkového stavu ve shora uvedeném smyslu a takto zjištěný skutkový stav následně podrobit znaleckému zkoumání z oboru pediatrie se specializací v oboru neonatologie.
12. Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 16. 11. 2012 č. j. 24 C 3/2011-347 uložil žalované Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje povinnost zaslat stěžovatelce 2) omluvný dopis znění (výrok I): "Vážená paní K., naši zaměstnanci přivolaní k ošetření novorozence po Vašem porodu dne 28. 2. 2010 hrubým způsobem zasáhli do Vašich rodičovských a osobnostních práv, zejména tím, že Vás bez Vašeho souhlasu přinutili za pomoci přivolané policie k převozu Vašeho zdravého dítěte do porodnice. Za tento necitlivý zásah se Vám hluboce omlouváme." Dále byla uložena povinnost žalované zaplatit stěžovateli 1) a stěžovatelce 2) na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku vždy 50 000 Kč (výroky II a III). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že protiprávní zásah do osobnostních práv stěžovatelů spočíval v tom, že k transportu matky a novorozence do nemocnice nebyl dán zákonný důvod, protože dítě nebylo ohroženo na zdraví a životě a v době transportu došlo k jeho podchlazení, neboť vozidlo nebylo vytopené, dítě bylo spěšně zabalené a nebyla použita termofólie. Zasahující lékař měl respektovat tzv. negativní revers a další péči neposkytovat. Setrváním zdravotníků v obydlí stěžovatelů poté, co odpadl souhlas s jejich vstupem, a následným nuceným transportem proto došlo k neoprávněnému zásahu do nedotknutelnosti obydlí a soukromí, k zásahu do intimity a lidské důstojnosti stěžovatelky, která nebyla zahalena a upravena, a u stěžovatele došlo podchlazením a jeho následky k zásahu do práva na zdraví.
13. Vrchní soud v Olomouci usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tento rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Dospěl k názoru, že pro své závěry krajský soud neměl ve zjištěném skutkovém stavu dostatečné podklady a provedené důkazy hodnotil do značné míry tendenčně a nesprávně. V dané věci je zcela nepochybné, že stěžovatelka podstoupila domácí porod, na který nebyli ona sama ani její partner náležitě připraveni. To plyne z faktu, že otec vůbec nevěděl, jak si má počínat při přerušení pupeční šňůry, nebylo ji ani čím podvázat, matce ani dítěti nebyla poskytnuta náležitá očista a porod proběhl v nestandardních podmínkách (vybavení bytu, hygiena, topení, příprava teplé vody, domácí zvířata, starý dům, zimní období). Přivolání záchranné služby se proto jevilo jako správné, byť opožděné řešení. Zdravotnický personál (počínaje dispečerkou a konče zasahujícím lékařem) vyhodnotil situaci jako poměrně závažnou a snažil se poskytnout maximální pomoc, což plyne zejména z přepisu hovorů dispečinku. Závěr krajského soudu o násilném a neodborném vnucování nepřípadných řešení, o přetrvávajících a překonaných paradigmatech proto nelze přijmout. Odvolací soud odkázal na své předchozí závěry, zejména ohledně vybočení z povinností lékaře poskytujícího zdravotnické služby v rámci záchranného systému, kdy "excesem" nemůže být ani nesprávná úvaha lékaře učiněná ve prospěch nezletilého pacienta, pokud by se diagnostikovaná nezbytnost okamžitého vyšetření novorozence a jeho převoz do nemocnice posléze ukázaly jako nepotřebné k záchraně jeho života či zdraví. Takovýto exces však v daném případě zjištěn nebyl, a proto ani závěry krajského soudu o okolnostech a důsledcích zákroku zdravotníků nemohou být zatím opodstatněné. Krom nesprávného vyhodnocení přepisů telefonních hovorů a výpovědí zúčastněných provedl krajský soud nedostatečné dokazování, neboť bylo nutno zjistit veškeré okolnosti o předporodní, porodní i poporodní fázi, o poměrech matky i otce a poměrech, v nichž porod probíhal. Tím se však krajský soud nezabýval a v tomto směru neposkytl potřebné podklady ani znalci, který na to v mnoha částech posudku upozornil. Rovněž z hlediska zjištěného podchlazení novorozence není skutkový stav zjištěn natolik, aby bylo možno činit závěry o odpovědnosti za ně a za jeho následky. I zde je totiž rozhodující, v jakých podmínkách porod probíhal. Při nemožnosti svědectví zasahujícího lékaře MUDr. Zodla je nutno vycházet především ze záznamů telefonních hovorů a zdravotních záznamů o stavu novorozence po přijetí v nemocnici a vyslechnout všechny osoby, které se v bytě pohybovaly. K důkaznímu břemenu o okolnostech podchlazení existuje více možností a příčin, které na sebe mohly navazovat či se překrývat, a je proto na žalobcích (stěžovatelé), aby prokázali, že podchlazení vzniklo v důsledku jednání žalované, a současně vyvrátili, že se tak nestalo poměry při porodu a v bytě bez ingerence žalované. Teprve poté lze totiž činit odborné závěry o vzniku, příčinách a průběhu podchlazení novorozence. Odvolací soud dále uvedl, že zákrok zdravotníků v bytě žádali oba rodiče a jakkoliv matka tento svůj souhlas později odvolala, nastala již konkurence zájmů na ochranu zdraví a života novorozence oproti právu na soukromí. Zájem na ochraně zdraví a života je však nadřazen nad práva jiná. Právě pro poměřování těchto práv v tzv. testu proporcionality je však nutno provést řádné zjištění skutkového stavu, což se však v důsledku vadného postupu krajského soudu nestalo, ač k tomu byl veden kasačními pokyny, a bez doplnění skutkového stavu předložil spis znalci. Rozhodně totiž nepostačuje, pokud se k okolnostem případu kuse vyjádřili matka či otec, a jejich rozpory následně vyhodnotit ve prospěch matky pouhým odkazem na postoj zhrzeného partnera, příp. se s nimi nevypořádat vůbec (např. údaj, že se otec v bytě pohyboval v zimním oblečení). Takto podrobně zjištěný skutkový stav je třeba opětovně poskytnout znalci, přičemž nelze formalisticky přeceňovat vyznačený agpar skore 10, navíc s otazníky. K otázkám podchlazení novorozence je třeba odpovědět na otázku, v jakém stadiu po porodu vzniklo, a to alespoň určitou mírou pravděpodobnosti. Teprve takto doplněné řízení lze pak využít k náležitým skutkovým a právním závěrům o odpovědnosti vedlejšího účastníka. Přitom je třeba mít na zřeteli, že se jedná o spor na ochranu osobnosti a nejde o zkoumání nároků jiných, např. dokonce trestní odpovědnosti, přičemž případ se stal na podkladě nedostatečné právní úpravy domácích porodů a rozsahu práv a povinností poskytovatelů zdravotních služeb. Důvodem, pro který odvolací soud podle ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, byla skutečnost, že krajský soud nedodržel závazné kasační pokyny odvolacího soudu a v tomto směru s ním vedl nepřípustnou polemiku, a to dokonce i při jednání soudu (č. l. 217, bod 99 a násl. rozsudku krajského soudu). Nelze proto připustit, aby na řádné a zákonné projednání a rozhodnutí věci měla vliv jakákoliv averze krajského soudu vůči kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu. Proto vrchní soud dospěl k závěru, že soudce JUDr. M. Ryška není schopen zajistit bezchybný a bezprůtahový postup soudu.
14. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů, neboť dospěl k závěru, že v něm nebyly uvedeny předpoklady jeho přípustnosti.
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní soud nejprve konstatuje, že sedes materiae ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném porušení základního práva na zákonného soudce a dále v údajně přepjatě formalistickém postupu Nejvyššího soudu, v jehož důsledku prý bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Právě tím směrem proto zaměřil svoji další pozornost.
16. Pokud se totiž týká namítaného porušení čl. 95 Ústavy, konstatuje Ústavní soud, že toto ustanovení nezakotvuje žádné základní lidské právo nebo svobodu, k jehož ochraně by mohla sloužit ústavní stížnost. Podobně k čl. 13 Úmluvy je třeba uvést, že podle setrvalé judikatury Evropského soudu pro lidská práva je absorbován přísnějšími požadavky na spravedlivý proces, a není proto použitelný, jestliže k porušení Úmluvy dojde již v rámci soudního řízení (přehled této judikatury viz např. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J. a Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech, C. H. Beck, 2012, str. 1204 a násl.), což se stalo právě v této věci. Ohledně tvrzeného porušení těchto dvou článků proto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
IV.I Právo na zákonného soudce
IV.I.I Obecná východiska
17. Významnou systémovou pojistkou, zaručující nezávislost soudů, je právo na zákonného soudce. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, a to tak, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole apod. Toto právo však není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [viz např. nálezy Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 232/95ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) anebosp. zn. III. ÚS 293/98ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71)].
18. Právo na zákonného soudce je dále podrobněji konkretizováno v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy.
19. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří nezbytně předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu (včetně zastupování) pro účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tedy upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
IV.I.II Respektování práva na zákonného soudce v nyní rozhodovaném případě
20. V nyní projednávaném případě je napadena rovněž ta část výroku, kterým odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Vrchní soud tedy využil možnosti, kterou skýtá ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož "[z]ruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen".
21. Není sporu o tom, že takovéto opatření představuje výjimku z obecného pravidla nezměnitelnosti rozhodovacího tělesa, a již jen proto musí být tato výjimka vykládána restriktivním způsobem [k obdobnému institutu v případě trestního řízení dle ustanovení § 262 trestního řádu viz např. nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 3780/13ze dne 11. 11. 2014 (N 206/75 SbNU 313), z něhož zejména plyne, že "pokud odvolací soud aplikuje § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů stran odlišného hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, je možno tento postup považovat za opodstatněný tehdy, jestliže byly pokyny dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že soud nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech"]. Institut zákonného soudce je totiž důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní, výjimečný a pečlivě odůvodněný v některých zcela zřejmých případech. Kromě toho nelze rovněž přehlédnout, že případné nadužívání tohoto institutu se jeví i jako odporující zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, jelikož z povahy věci je zřejmé, že každý případ, o němž soud rozhoduje, vyžaduje větší či menší přípravu a studium, spočívající v podrobném seznámením se s jeho jednotlivými skutkovými okolnostmi, a také ve znalosti relevantní právní úpravy a judikatury. Rovněž proto má být pravidlem, že i po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem v řízení pokračuje a ve věci rozhoduje stejný senát (samosoudce), neboť právě on je nejlépe seznámen se všemi podstatnými okolnostmi. Jeví se koneckonců i jako spravedlivé, aby právě ten soudce či senát, jehož rozhodnutí je zrušeno pro některou ze zjištěných vad anebo pro odlišné právní posouzení, měl možnost tento případ "dodělat" a třeba se i poučit z chyb, které mu byly instančně nadřízeným soudem vytknuty, a neopakovat je v budoucnu.
22. Ústavností citovaného ustanovení občanského soudního řádu se v minulosti již zabýval Ústavní soud, který odmítl návrh na zrušení jeho části ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" [nálezsp. zn. IV. ÚS 956/09ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105)]. Současně zde uvedl, že smyslem ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. "je především ,odblokovat' řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které mohou být rovněž sporné". V dalším nálezu [sp. zn. IV. ÚS 170/08ze dne 28. 6. 2010 (N 128/57 SbNU 577)] zdejší soud citované ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. vyložil tak, že jeho prostřednictvím se "realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jejž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které, jak je ostatně patrno i z odlišných vyjádření stěžovatelů a vedlejších účastníků, mohou být rovněž sporné".
23. Úkolem Ústavního soudu v nyní rozhodovaném případě proto bylo posoudit, zda bylo reálně nezbytné "odblokovat" řízení ve shora popsaném smyslu, resp. zda z dosavadního průběhu řízení bylo možno usuzovat na to, že soudce M. Ryška skutečně nebude schopen ukončit toto řízení způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat.
24. K tomu je třeba rovněž uvést, že podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu platilo, že "[j]e-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte anebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Toto ustanovení se týká dětí, které nemohou vzhledem k své rozumové vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu".
25. Ústavní soud předesílá, že v tomto řízení se pochopitelně ještě nemůže nijak vyjadřovat ke správnosti rozhodnutí krajského soudu ohledně merita věci, tedy k tomu, zda tento soud ústavně konformně vyložil citované ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu v nyní projednávaném případě. Pokud by tak totiž učinil, předčasně by se vyjadřoval k otázkám v řízení, které ještě není pravomocně skončeno a které teprve poté může být samostatně přezkoumatelné případně i v rámci řízení o ústavní stížnosti. Předmětem řízení v nyní projednávané věci proto může být pouze a jedině ústavnost rozhodnutí vrchního soudu ve vztahu k vyloučení soudce JUDr. Ryšky z rozhodování. Jinak řečeno, Ústavní soud se v dalším zabýval toliko tím, zda se jmenovaný soudce skutečně dopustil nerespektování závazného právního názoru vrchního soudu, resp. závažných vad řízení, což teprve by bylo způsobilé k postupu podle citovaného zákonného ustanovení.
26. Z obsahu prvního rozsudku, který krajský soud v této věci vydal, se podává, že jeho ratio decidendi je založeno zejména na myšlence, že "v demokratickém právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana je nemyslitelné, aby docházelo k nedobrovolným nezákonným transportům zdravých lidí nejevících poruchy zdraví". Nelze proto ospravedlnit nucený transport zdravého dítěte "pouze k diagnostickým účelům týkajícím se prověření hypotetické obavy, která se navíc návazně nepotvrdila". Ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu proto vyložil krajský soud tak (str. 22), že "pokud dítě v daný moment objektivně nejeví žádné znaky poruchy zdraví, pouze hypotetická možnost zhoršení stavu nepostačuje k naplnění zákonných podmínek, a tedy k opodstatnění omezení svobody a práva rodičů rozhodovat".
27. S tímto výkladem se zjevně neztotožnil odvolací soud, který ve shora citovaném usnesení ze dne 31. 1. 2012 (dále též "první usnesení") uvedl, že excesem z hlediska postupu podle citovaného ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu nemůže být ani nesprávná úvaha lékaře, pokud by se diagnostikovaná nezbytnost okamžitého vyšetření novorozence následně ukázala jako nepotřebná k záchraně jeho života či zdraví a ani pokud lékař neposkytl zcela přesné a vyčerpávající informace o důvodech svého rozhodnutí.
28. Krajský soud ve svém "druhém" rozsudku ze dne 16. 11. 2012 sice konstatoval, že je vázán právním názorem odvolacího soudu, nicméně v daném případě se ze strany vrchního soudu jedná o vzájemně protichůdné názory, které se vylučují. Pokud totiž na straně jedné odvolací soud konstatoval, že excesem není ani to, že se následně ukáže nepotřebnost záchrany života a zdraví, odporuje tomuto názoru úvaha, že nesouhlas zákonného zástupce nezletilého je oprávněn zvrátit ošetřující lékař za předpokladu, že jde o neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného úkonu, které jsou nezbytné k záchraně života nebo zdraví takového pacienta. Právě proto ostatně odvolací soud uložil doplnit řízení o zjištění podrobného skutkového stavu a tento podrobit znaleckému zkoumání. Z toho krajský soud rovněž dovodil, že pro právní posouzení věci je rozhodující právní názor odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí lékaře dle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu samo o sobě nepředstavuje zákonnou licenci, která by bez dalšího vylučovala neoprávněnost zásahu do osobnostních práv.