29. K tomu Ústavní soud uvádí, že v následném postupu krajského soudu v tomto směru nezjistil nic, co by svědčilo o jeho otevřeném nerespektování závazného právního názoru vrchního soudu ve smyslu opakovaného nedodržení jeho dostatečně konkrétních pokynů (viz shora citovaný nálezsp. zn. II. ÚS 3780/13), a to v tak intenzivní míře, která teprve by mohla založit odůvodněnost postupu podle shora citovaného ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud totiž zcela logicky poukázal na určitou rozporuplnost právního názoru odvolacího soudu. Ten totiž na straně jedné uvedl, že nesouhlas zákonného zástupce je oprávněn zvrátit ošetřující lékař i v případě, kdy se následně ukáže, že se diagnostikovaná nezbytnost okamžitého vyšetření novorozence ukázala jako nepotřebná k záchraně jeho života či zdraví, a současně konstatoval, že nesouhlas vyslovený zákonným zástupcem za nezletilce je oprávněn zvrátit ošetřující lékař jen tehdy, jde-li o neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, které jsou nezbytné k záchraně života nebo zdraví takového pacienta. Pokud krajský soud za této situace, vázán pokynem k doplnění dokazování, shledal jako určující názor, podle něhož je postup dle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu možný pouze tehdy, má-li zasahující lékař zřejmé indicie ohledně ohrožení zdraví či života pacienta, nelze v tomto jeho postupu spatřovat výraz averze krajského soudu vůči rozhodnutí odvolacího soudu. Logický rozpor vrchního soudu ostatně spočíval i v tom, že krajskému soudu vytkl, že se nezabýval právní podstatou rozhodnutí lékaře podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, avšak současně uvedl, že se obšírně zabýval problematikou rozhodnutí lékaře o poskytnutí nezbytné lékařské péče při nesouhlasu pacienta nebo jeho zákonného zástupce. Jak totiž plyne z dříve provedené citace tohoto zákonného ustanovení, jeho obsahem je právě vymezení podmínek pro provedení neodkladného léčebného výkonu za situace, kdy s tím zákonní zástupci nesouhlasí.
30. Další výtka, kterou vrchní soud učinil vůči soudu prvního stupně, se týkala nevyjasnění otázky ohledně právní podstaty rozhodnutí lékaře podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, tedy zda se jedná o správní rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví. Touto otázkou se krajský soud zevrubně zabýval v pořadí druhém rozsudku (body 12-32) a nutno dodat, že vrchní soud v napadeném usnesení jeho učiněné závěry následně nikterak nezpochybnil. Rovněž v tomto bodu je proto nutno konstatovat, že se krajský soud nedopustil nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu.
31. Vrchní soud v odůvodnění citovaného "prvního" zrušovacího usnesení zavázal krajský soud také k odstranění některých procesních vad, konkrétně k provedení důkazu znaleckým posudkem k posouzení důvodnosti rozhodnutí lékaře o nezbytném poskytnutí lékařské péče při nesouhlasu pacienta. Tento pokyn krajský soud respektoval, když ustanovil znalce z oboru zdravotnictví se specializací na neonatologii MUDr. J. Macka, který vypracoval znalecký posudek a byl také vyslechnut při jednání. Jeho závěry soud rovněž vyhodnotil. Ani v tomto ohledu proto nelze dospět k závěru o nutnosti přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudci.
32. Další výtka odvolacího soudu se týkala důkazního břemene ohledně zásahu do osobnostních práv, které krajský soud údajně vadně přenesl na vedlejšího účastníka (žalovanou). Rovněž s touto výtkou se krajský soud v pořadí druhém rozsudku vypořádal (viz zejm. bod 88), když si sice neodpustil konstatování, že právní názor odvolacího soudu odporuje konstantním závěrům teorie medicínského práva i soudní praxe, nicméně současně uvedl, že jej respektuje jako závazný. Dospěl pak k závěru, že stěžovatelé (žalobci) své důkazní břemeno ohledně protiprávnosti zásahu vedlejšího účastníka unesli, což také podrobně odůvodnil (bod 88 a násl.).
33. Na námitku vrchního soudu, že krajský soud pochybil při hodnocení provedených důkazů, pokud z nich učinil zjištění, že postup lékaře vůči stěžovatelům byl rutinní, jelikož pro tento závěr neměl dostatečné podklady, krajský soud rovněž reagoval doplněním dokazování a podrobnou právní argumentací (viz např. shrnutí zjištěného skutkového stavu v bodech 81-86). Stejné lze konstatovat k výtce o nesprávných skutkových závěrech o příčinách podchlazení novorozence a o konkrétních okolnostech porodu.
34. Za této situace se proto Ústavní soud zabýval otázkou, zda shora zmíněná reflexe krajského soudu na konkrétní výtky a pokyny odvolacího soudu byla v jeho "druhém" rozsudku dostatečná, anebo zda se krajský soud dopustil nedodržení závazného právního názoru či natolik závažných vad, že bylo zcela namístě postupovat podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. a nařídit, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. V tomto směru zdejší soud dospěl k závěru, že se krajský soud nedopustil nerespektování závazných pokynů, které jsou v koncentrované podobě shrnuty na str. 37 citovaného usnesení vrchního soudu ze dne 31. 1. 2012.
35. Pokud vrchní soud v odůvodnění usnesení napadeného nyní projednávanou ústavní stížností dospěl k závěru, že krajský soud nedodržel jeho závazné kasační pokyny a vedl s ním nepřípustnou polemiku, konstatuje Ústavní soud, že z výše provedené konfrontace obsahu "prvního" usnesení vrchního soudu a "druhého" rozsudku krajského soudu neplyne zřejmý závěr, že by se krajský soud skutečně dopustil tak zřejmého nerespektování zrušovacího usnesení odvolacího soudu, které by teprve mohlo opodstatnit tak výjimečný postup, jaký umožňuje ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. Právě naopak, z průběhu řízení před krajským soudem a zejména z následného "druhého" rozsudku je zřejmé, že se krajský soud danou věcí zabýval velmi pečlivě a učiněné rozhodnutí je jednoznačně nadstandardně kvalitně odůvodněno, o čemž ostatně svědčí i rozsah provedené vlastní argumentace. Ve skutečnosti se proto Ústavnímu soudu jeví, že skutečným problémem dané věci zřejmě není nerespektování rozhodnutí instančně nadřízeného soudu ve smyslu nedodržení jeho dostatečně konkrétně vysloveného právního názoru anebo neodstranění vytknuté závažné vady řízení, které by dokonce dosahovaly intenzity umožňující tak výjimečné opatření, jako je přikázání věci jinému samosoudci, nýbrž názorový a možná až hodnotový nesoulad mezi oběma soudy. Z obsahu rozhodnutí obou soudů je totiž zřejmý jejich značně odlišný postoj "toliko" k interpretaci řešené problematiky.
36. Tato "pouhá" názorová odlišnost (pokud není doprovázena dalšími relevantními okolnostmi) však podle přesvědčení Ústavního soudu není postačující pro postup podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. V opačném případě by totiž mohla být potlačena zásada dvojinstančnosti řízení, která je pojmově založena právě na tom, že skutkové a právní závěry nalézacího soudu jsou přezkoumatelné v odvolacím řízení a odvolací soud má - jakožto soud výše postavený - samozřejmé právo revidovat právní názory vyslovené soudem nalézacím. V tomto směru postačuje pro stručnost poukázat na možnosti odvolacího soudu, které má v rámci principu tzv. neúplné apelace (viz zejména § 220 odst. 1 o. s. ř.) a které mu umožňují změnit rozhodnutí ve věci samé, pokud soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, anebo je po doplnění dokazování nebo zopakování dokazování skutkový stav zjištěn tak, že je možné ve věci rozhodnout.
37. Jinak řečeno, v nyní projednávané věci je z obsahu všech vydaných rozhodnutí i spisového materiálu zřejmé, že vrchní soud ve skutečnosti krajskému soudu nevytýká opomenutí některých důkazů, k jejichž provedení jej předtím zavázal, nýbrž spíše způsob jejich vyhodnocení. Z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu se totiž podává, že vrchní soud si již vytvořil skutkové závěry (stěžovatelka podstoupila domácí porod, na který údajně nebyla vůbec připravena; tento porod prý proběhl v nestandardních podmínkách; situace se po příjezdu záchranné služby jevila jako závažná atp.) a krajskému soudu vytkl pouze jejich nesprávné vyhodnocení (zejména přepisů telefonních hovorů a výpovědí zúčastněných). Pokud poukázal na provedení nedostatečného dokazování ohledně zjištění veškerých okolností o předporodní, porodní i poporodní fázi a o poměrech matky a otce, konstatuje Ústavní soud, že v tomto směru učinil krajský soud poměrně obsáhlé dokazování, jehož výsledky také podrobně vyhodnotil (viz body 33-98), a naopak vrchní soud ani nenaznačuje, které další důkazy měly být vlastně provedeny, když např. krajský soud výslovně poukázal na výpověď svědků (záchranáři P. Skopalík a O. Havlíček), že v bytě byla při jejich příjezdu pokojová teplota, resp. že venku mrzlo a v bytě chodili standardně oblečeni (č. l. 73-74; podrobné vyhodnocení výsledků dokazování k otázce podchlazení dítěte je obsaženo v bodech 66 a násl. "druhého" rozsudku krajského soudu). Co je však nejpodstatnější, nic takového neplyne ani z "prvního" zrušovacího usnesení vrchního soudu, kterým byl krajský soud vázán (podrobněji viz výše). Ve skutečnosti tak vrchní soud vytýká krajskému soudu způsob vyhodnocení jím provedených důkazů (např. záznam telefonních hovorů, zdravotní dokumentace novorozence), což je na straně jedné samozřejmě možné a zcela legitimní, na straně druhé to však nemůže vést k závěru o odnětí věci zákonnému soudci. Stejné lze uvést k vyhodnocení znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. J. Macka, kde není z obsahu odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu vůbec zřejmé, které další podklady mu měly být poskytnuty. Z vyjádření tohoto znalce ostatně plyne (č. l. 312), že "posuzovat v dané věci konkrétní okolnosti je mnohdy prakticky nemožné, neboť několik účastníků, přítomných v dané době na identickém místě, popisuje daný stav diametrálně odlišně a zhusta jinak v opakovaných dotazováních". Je tak zřejmé, že se znalec ve skutečnosti neohrazoval proti nedostatku poskytnutých podkladů, nýbrž poukazoval toliko na objektivní nemožnost dospět k jednoznačnému odbornému výsledku, což je za daných okolností poměrně logické a pochopitelné. Ostatně, jak plyne z doplnění znaleckého posudku (č. l. 325 a násl.), chybějící zdravotnickou dokumentaci novorozence si dodatečně vyžádal od Fakultní nemocnice v Brně a na jejím základě původní posudek doplnil.
38. Ústavní soud zastává názor, že k nařízení změny soudce - jakožto k mimořádnému opatření - by nemělo docházet ve skutečnosti jen proto, že soudci rozhodující na obou stupních soudní soustavy zastávají odlišné právní názory, přístupy a případně i hodnoty. Právo totiž není a ani nemá být hodnotově neutrálním normativním systémem a bylo by velkou chybou, pokud by se soudy snažily z právního diskurzu mocensky vytlačit některé názory, které jsou zcela legitimní. Stručně vyjádřeno, ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. nemá sloužit k unifikaci právních názorů a případně i hodnotového postoje soudců, nýbrž k zamezení excesům spočívajícím ve zjevném nerespektování dvojinstančnosti soudního řízení. Tímto Ústavní soud samozřejmě netvrdí a nechce ani naznačovat, že by se vrchní soud v nyní projednávané věci dopustil podobného pokusu o názorovou unifikaci. Je však třeba mít tuto okolnost a tento způsob výkladu citovaného zákonného ustanovení neustále na zřeteli, a to v tom smyslu, že k danému opatření je třeba přistupovat skutečně pouze ve výjimečných případech.
39. Lze ostatně na okraj připomenout, že i podle judikatury kárných senátů platí, že vydání nezákonného rozhodnutí, odůvodněné jiným právním názorem, sice může představovat důvod pro zahájení kárného řízení s příslušným soudcem a jeho následné potrestání, avšak v zásadě pouze tehdy, pokud je z okolností případu patrno, že buď 1. bylo porušeno jednoznačné znění aplikované právní normy, anebo 2. nebylo respektováno zrušovací rozhodnutí výše postaveného soudu v konkrétní věci či 3. existuje jednotná a ustálená judikatura nejvyšších soudů, kterou daný soudce odmítl akceptovat bez toho, aby svůj odlišný právní názor podepřel komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací (rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013 č. j. 16 Kss 6/2012-114, viz: www.nssoud.cz).
40. Závěrem považuje Ústavní soud - v obecné rovině - za podstatné uvést, že výkon soudní moci musí být veden dominantním zájmem na ochraně základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy). Soudnictví představuje jednu ze složek státní moci a její vykonavatelé musí mít neustále na zřeteli, že činí službu ve prospěch společnosti. Musí se proto v maximální možné míře oprostit od osobních zájmů a vyvarovat se snahy prosazovat svoje názory z jiných důvodů, než kterými jsou snaha o co možná nejspravedlivější rozhodnutí dané věci. V rámci dvouinstančního soudního řízení je proto úkolem soudu vyšší instance prosazovat jím zastávané řešení rozhodovaných případů silou přesvědčivosti, pečlivosti a skutkové podloženosti argumentace. Soudce nalézacího soudu si zase musí být vědom, že je povinen respektovat právní názory odvolacího soudu, jelikož v opačném případě by se účastníci řízení stávali faktickými rukojmími jeho osobních ambicí. Jakkoliv proto na straně jedné soudce nalézacího soudu má mít možnost přesvědčit výše postavený soud o opodstatněnosti svých skutkových zjištění a právních závěrů, nelze připustit, aby tato jeho snaha vedla k bezdůvodnému prodlužování celého řízení. Tuto úvahu činí Ústavní soud sice v obecné rovině, nicméně s přáním, aby si tohoto svého postavení a nutnosti vzájemného respektu byli dobře vědomi i soudci obou soudů rozhodujících meritorně právě tuto věc.
IV.II Usnesení Nejvyššího soudu
41. Ústavní soud se dále zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto podané dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. K tomu nejprve uvádí, že plně respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ohledně toho, ve kterých případech je podání tohoto mimořádného opravného prostředku přípustné, jelikož si je dobře vědom skutečnosti, že z ústavního pořádku České republiky a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by proto tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, zřejmě by taková úprava i z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz nálezsp. zn. Pl. ÚS 1/03ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
42. V nyní projednávaném případě pak je vskutku nutno přisvědčit stěžovatelům potud, že Nejvyšší soud postupoval nepřípustně formalisticky, když na straně jedné shledal údajnou neodstranitelnou vadu řízení spočívající v absenci obligatorních předpokladů přípustnosti dovolání, a proto deklaroval, že se jím za této situace nemůže zabývat meritorně, nicméně na straně druhé v rámci tzv. obiter dicti uvedl, že v posuzované věci byly podmínky pro postup podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. splněny, "když samosoudce soudu prvního stupně nerespektoval závazný právní názor zřetelně a konkrétně vyslovený odvolacím soudem". Jinak řečeno, Nejvyšší soud se ve skutečnosti podaným dovoláním věcně zabýval a zaujal v něm jednoznačný právní názor, který však - ze shora uvedených důvodů - podle přesvědčení Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nemůže obstát.
43. Lze tak konstatovat, že Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), jelikož vydal vnitřně zcela rozporné usnesení, v němž současně tvrdí, že se sice nemůže dovoláním zabývat věcně, jelikož mu z jeho obsahu není zřejmé, proč by tak měl vlastně činit, resp. která právní otázka se jeví být spornou, nicméně současně k ní vyslovil jednoznačný právní názor, a to s poukazem na judikát Ústavního soudu, což však zřejmě nelze logicky vyložit jinak, než že obsah podaného dovolání považoval za relevantní dokonce i z hlediska ochrany základních práv a svobod. Tím nicméně současně popřel, že obsah dovolání nebyl dostatečně srozumitelný, a tedy i projednatelný.
V. Závěr
44. Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k výrokové části II usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013 č. j. 1 Co 44/2013-437 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 292/2014-493 je ústavní stížnost důvodná, protože jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 věty první Listiny.
45. Ve vztahu ke zbývající části napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (tzn. výrok I) je ústavní stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.], protože toto řízení ještě pravomocně neskončilo, a stěžovatelé tedy v jeho rámci mohou uplatnit všechny procesní prostředky, jež mají k dispozici. Pokud by se proto za této procesní situace Ústavní soud zabýval touto částí ústavní stížnosti věcně, porušil by často traktovanou zásadu subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním prostředkům ochrany práva, využitelnýcm v řízení před obecnými soudy.
46. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka
1. Nemám za to, že by výrokem II napadeného usnesení odvolacího soudu a usnesením dovolacího soudu byla porušena práva stěžovatelů na zákonného soudce a spravedlivý proces.
2. Souhlasím s dnešním nálezem, že k opatření dle § 221 odst. 2 o. s. ř. by mělo být přistupováno pouze ve výjimečných případech (bod 38 in fine) a že tuto výjimku je nutno vykládat restriktivně (bod 21). V posuzované kauze však tato zásada porušena nebyla.
3. Jak se podává z napadeného rozhodnutí vrchního soudu, došlo k odnětí věci rozhodujícímu samosoudci nalézacího soudu proto, že nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, který jím byl zcela zřetelně a dostatečně konkrétně vysloven v jeho prvním usnesení v dané věci. Současně odvolací soud v napadeném usnesení opakovaně vytkl nalézacímu soudu závažné nedostatky při zjišťování skutkového stavu, bez jejichž odstranění nelze dospět k náležitým skutkovým a právním závěrům o odpovědnosti žalované za tvrzené protiprávní zásahy do osobnostních práv žalobců (stěžovatelů).
V podrobném odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu se k tomu mimo jiné uvádí, že tento soud "odkazuje na své závěry v předchozím kasačním rozhodnutí, na němž i po doplnění řízení nelze ničeho podstatného měnit, a zejména na závěry o vybočení z povinností lékaře ... v rámci záchranného systému zdravotnické služby ..., které nebyly výrazně respektovány, a zdůrazňuje, že pokud osoba, která je povinna podle zákona poskytnout druhému odbornou péči a pomoc, případně i nesprávně vyhodnotí podmínky a předpoklady svého zásahu, nemůže se dopustit protiprávního porušení osobnostních práv postiženého, pokud nejde o zcela zřetelný projev zvůle a svévole; k tomu je ale nutné posoudit veškeré okolnosti zákroku. To se ovšem z dosud zjištěného skutkového stavu nepodává, a proto závěry o okolnostech a důsledcích zákroku zdravotníků v bytě žalobců nemohou být zatím opodstatněné ... Přitom jen podrobná znalost všech okolností, za kterých porod a následný zákrok zdravotníků probíhal, může kvalifikovaně poskytnout odpověď na otázku, zda se u zdravotníků provádějících zásah o onu zvůli a svévoli jednalo".
4. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud ignoroval zásadu, že nalézací soud je plně oprávněn provádět hodnocení důkazů. Nelze dospět ani k závěru, že se odvolací soud prostřednictvím aplikace § 221 odst. 2 o. s. ř. snažil "na každý pád" prosadit jiné rozhodnutí nalézacího soudu. Výtky odvolacího soudu nejsou formulovány v tom smyslu, že by tento soud nalézacímu soudu nařizoval, jak konkrétní důkazy hodnotit. Odvolací soud v zásadě pouze poukazuje na důkazy či skutkové okolnosti, které nalézací soud opakovaně do své úvahy opomněl zahrnout a s nimiž se nevypořádal, což způsobuje, že jeho rozsudek v meritu neobstojí. Ze strany odvolacího soudu tak primárně jde o kritiku jednak nerespektování jeho právního názoru a jednak stále nedostatečně provedeného dokazování před nalézacím soudem, a nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění na základě odlišného hodnocení důkazů. K takové kritice je odvolací soud nepochybně plně oprávněn.
5. Nadto odvolací soud poukázal i na skutečnost, že rozhodující samosoudce nalézacího soudu vedl ve vztahu ke kasačnímu usnesení odvolacího soudu polemiku, a to jak při jednání nalézacího soudu, tak v obsahu jeho rozsudku.
6. Za všech těchto okolností tedy byl splněn předpoklad dovozovaný v nálezu citovanou nálezovou judikaturou Ústavního soudu pro uplatnění oprávnění odvolacího soudu dle § 221 odst. 2 o. s. ř., totiž že s vysokou pravděpodobností v případě ponechání věci současnému samosoudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jejž by mohl odvolací soud aprobovat. Z tohoto hlediska nemá relevanci ani údajná "rozporuplnost právního názoru odvolacího soudu" (bod 29 nálezu), která ostatně i podle nalézacího soudu byla pouze "zdánlivá" (bod 99 jeho rozsudku), ani skutečnost, že druhé rozhodnutí krajského soudu je "jednoznačně nadstandardně kvalitně odůvodněno" (bod 35 nálezu).
7. Odvolací soud může postupovat dle § 221 odst. 2 o. s. ř., když jeho zjištění ohledně nedodržení jeho dříve vysloveného závazného právního názoru či vzniku závažných vad v řízení je důvodem pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). Tak se také v dané věci stalo. Dle odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu byl rozsudek nalézacího soudu zrušen proto, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn nedostatečně a jeho skutkové i právní závěry doposud nemohou obstát. Odvolací soud tu poukázal na § 219a odst. 1 písm. b), odst. 2 a § 213 odst. 4 o. s. ř., tedy na nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů, na potřebu ke zjištění skutkového stavu věci provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, resp. protože by mělo být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a ke skutečnosti, jež má být důkazy prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Nepřípadný je proto poukaz nálezu (bod 36 in fine) na možnost odvolacího soudu změnit rozsudek nalézacího soudu dle § 220 odst. 1 o. s. ř., neboť k tomu neměl odvolací soud splněn základní předpoklad spočívající v nesplnění podmínek pro zrušení tohoto rozsudku dle § 219a o. s. ř. - tyto podmínky byly totiž splněny.
8. Zůstal-li přitom nálezem nedotčen první výrok napadeného usnesení odvolacího soudu (jehož zrušení se stěžovatelé rovněž domáhali), jímž byl rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc znovu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, pak ovšem ani veškeré (třeba i oprávněné) výhrady, které se v nálezu snášejí k obsahu tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, nepředstavují vady, pro něž by neobstála opětovná kasace usnesení nalézacího soudu z hlediska stěžovateli tvrzeného porušení jejich základních práv. Pokud je tedy na jedné straně oproti žádání stěžovatelů nálezem zachován (s účinky rei iudicatae) opětovný zrušující výrok odvolacího soudu, a tím i důvody, na nichž je tento výrok založen, pak logicky neobstojí paradoxní závěry vyslovené v nálezu, "že se krajský soud nedopustil nerespektování závazných pokynů, které jsou v koncentrované podobě shrnuty na str. 37 citovaného usnesení vrchního soudu ze dne 31. 1. 2012" (bod 34), "že se krajský soud danou věcí zabýval velmi pečlivě" a že "skutečným problémem dané věci zřejmě není nerespektování rozhodnutí instančně nadřízeného soudu ve smyslu nedodržení jeho dostatečně konkrétně vysloveného právního názoru anebo neodstranění vytknuté závažné vady řízení" (bod 35).
9. Jestliže se pak senátní většině jeví, že oním skutečným problémem dané věci je "názorový a možná až hodnotový nesoulad mezi oběma soudy", "odlišný postoj ,toliko' k interpretaci řešené problematiky" (bod 35), resp. jejich " ,pouhá' názorová odlišnost" (bod 36), je banalitou opakovat, že nedodržení závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí je právě jedním z oněch zákonných důvodů, pro něž může odvolací soud přistoupit k uplatnění opatření dle § 221 odst. 2 o. s. ř. Pokud se pak dokonce senátní většině pozdává, že mezi oběma rozhodujícími soudy zřejmě nastal hodnotový nesoulad, pak by snad mělo být alespoň řečeno, z čeho lze z předmětných soudních rozhodnutí dovodit, že se vůbec jedná o hodnotový střet a o jaké hodnoty v něm jde. Nález se tu ostatně dostává i do vnitřního rozporu, když nakonec dovozuje, že tu jde (v podstatě pouze) o to, že "?v?e skutečnosti tak vrchní soud vytýká krajskému soudu způsob vyhodnocení jím provedených důkazů" (bod 37). To je ovšem něco zcela jiného než hodnotový spor. Jestliže pak senátní většina ubírá své úvahy právě k hodnotovému obsahu práva a varuje před "velkou chybou, pokud by se soudy snažily z právního diskurzu mocensky vytlačit některé názory, které jsou zcela legitimní" (bod 38), jaké má toto varování v dané věci reálný smysl, když nález současně "netvrdí a nechce ani naznačovat, že by se vrchní soud v nyní projednávané věci dopustil ... pokusu o názorovou unifikaci"?
10. Ústavní soud opakovaně v řadě rozhodnutí, týkajících se dokonce i trestních věcí, aproboval odnětí věci soudci ji rozhodujícímu a její delegaci právě za situace, kdy soudce nalézacího soudu i přes opakované kasace odvolacím soudem sveřepě trvá na jednostranném, zjevně neobjektivním a nelogickém hodnocení důkazů, když sice některé odvolacím soudem doporučené důkazy provede, ale pak je stejně de facto nehodnotí a zaslepeně opakuje jen určitou výseč skutkových a právních argumentů, které však věc nepostihují vyváženě, míjejí se s klíčovými skutkovými či právními otázkami atd. K této situaci došlo i v nynější věci, kdy nalézací soud v dosavadním obsazení není ochoten provést úplné dokazování a objasnit věc po všech stránkách, přesně, jak mu to vytýká odvolací soud v napadeném usnesení (str. 19 a násl.).
11. Klíčové však je, že samosoudce nalézacího soudu, možná v zaujetí svých "osobních ambicí" (bod 40 nálezu), se nezabýval tím zásadním: zda daný občanskoprávní spor, resp. požadavek stěžovatelů coby žalobců, formulovaný žalobou na ochranu osobnosti, není a priori absurdní a proti dobrým mravům. Hodnocení psané tímto samosoudcem ve stylu, že "žalovaná zřetelně vykazuje nepřípadné vrchnostenské postoje ..., bez mocenského donucení není schopna sebereflexe" či že "praktiky žalované při ,záchraně' života a zdraví dítěte byly přece jen motivovány (byť nezákonnou a neadekvátní) snahou po hypotetické ochraně jeho zdraví", nasvědčují cílenému přehlížení skutečnosti, že se jednalo o otcem dítěte vyžádaný výjezd zdravotnické záchranné služby k porodu uskutečněnému za nestandardních podmínek. Okolnosti věci spíše nasvědčují tomu, že lékař zdravotnické záchranné služby byl veden předně snahou vyloučit možnost úmrtí či těžkého poškození zdraví novorozeného dítěte stěžovatelky za situace, kdy nemohla panovat jistota, zda tomuto dítěti z uvedeného hlediska skutečně nic nehrozí. Tu si je třeba klást otázku (kterou si nalézací soud přes návody odvolacího soudu nekladl), zda po lékaři zdravotnické záchranné služby bylo možné oprávněně (spravedlivě) požadovat, aby nepresumoval (nebo nepovažoval za možné či pravděpodobné/nepřikláněl se v pochybnostech) nebezpečí pro život či zdraví dítěte ve smyslu § 23 odst. 3 tehdy platného zákona o péči o zdraví lidu. To odvolací soud ve svých usneseních akcentuje, avšak samosoudce nalézacího soudu to v podstatě pomíjí. Namísto toho mu jde hlavně o "dostatečný stimul k odklonu od stále existujícího vrchnostenského chápání vlastního postavení ze strany některých lékařů ..., poplatného dřívějšímu nazírání na poskytování lékařské péče jako paternalistického aktu".
12. Lze se obávat, že se Ústavní soud nynějším nálezem, přepjatě extenzivně chápajícím princip zákonného soudce, vydal kontraproduktivním směrem. V domnělé procesní korektnosti jen otevírá prostor pro evidentní motivaci prosadit extrémní ultraliberální stanovisko stranící vedení domácích porodů za jakýchkoliv podmínek a absolutizující vůli rodiče v rozhodování o potřebách svého dítěte, bezohledné k osudům bezbranných dětí. Za jejich život a zdraví má ovšem v posledku odpovědnost stát - když už ji nelze v dostatečné míře nalézt u jejich matky či otce - a musí je proto chránit i před jejich rodiči.
13. Ústavní stížnost měla být tedy odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta.