Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 12. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1136/13 ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2012 č. j. 30 Cdo 4277/2010-180 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2010 č. j. 1 Co 314/2009-128, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti, kterou se domáhal po státu omluvy a náhrady nemajetkové újmy z důvodu tvrzené diskriminace, jíž měl být vystaven zařazením do zvláštní školy pro svou příslušnost k romskému etniku, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, jako vedlejší účastnice řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. dubna 2013, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mu jimi měla být odepřena ochrana před diskriminací za současného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky.
2. V roce 1985, kdy bylo stěžovateli 7 let, rozhodl Okresní národní výbor v Chebu o jeho zařazení do zvláštní školy. Jednalo se o druh školy, jež byla podle tehdejších právních předpisů zřízena pro děti s mentálním postižením. Ve zvláštních školách pak stěžovatel absolvoval i celou desetiletou povinnou školní docházku. Tou dobou byl v ústavní výchově, která mu byla nařízena v červenci 1980 ve věku 2 let, a zůstal v ní umístěn až do roku 1996, kdy nabyl zletilosti. Jeho rodiče v tomto období nepřestali být jeho zákonnými zástupci.
3. Stěžovatel připisuje své zařazení do zvláštní školy svému romskému původu a vnímá je jako projev diskriminace neboli odlišného a především méně příznivého zacházení, kterého se mu dostalo ze strany státu oproti osobám zařazeným do základních škol. Z toho plynoucí vzdělanostní deficit jej i dnes omezuje především na pracovním trhu. K tomu, aby mohl ve studiu pokračovat na střední škole, musel v letech 1999 až 2000 absolvovat kurs doplnění základního vzdělání. Jen díky tomu pak mohl v letech 2000 až 2005 dálkově studovat Romskou střední školu sociální v Kolíně, na které zakončil studium úspěšným složením maturitní zkoušky.
4. Diskriminace, jíž měl být stěžovatel vystaven svým zařazením do zvláštní školy, měla nepřípustným způsobem zasáhnout do jeho osobnostních práv. Žalobou na ochranu osobnosti, kterou podal dne 11. června 2008, se proto domáhal po státu omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Takovéto zacházení ostatně nemělo být v předmětné době (a ani později) ojedinělým. Stěžovatel prokazoval předpoklad nepřímé diskriminace ze statistik vypracovaných Ústavem školských informací při Ministerstvu školství České socialistické republiky, které obsahují ve vztahu ke školním rokům 1985/86 až 1990/91 údaje o počtu dětí "cikánského původu" ve školách pro mládež vyžadující zvláštní péči. Z nich vyplývá, že ve školním roce 1985/86, kdy nastoupil do první třídy zvláštní školy, byl podíl romských dětí ve zvláštních školách na území tehdejší Československé socialistické republiky 37,14 %, na území České socialistické republiky 29,88 % a v tehdejším Západočeském kraji 40,2 %, a že tento trend se nijak neměnil ani v následujících letech. Průměrný podíl romských dětí ve zvláštních školách v celém sledovaném období činil na území tehdejší Československé socialistické republiky 39,35 %, na území České socialistické republiky 30,13 % a v tehdejším Západočeském kraji 38,27 %. V roce 1996 se přitom celkový podíl romské populace v České republice odhadoval na přibližně 1,5 až 2 % jejích obyvatel. Tyto údaje podle stěžovatele zakládají v jeho případě předpoklad diskriminace, jak jej formuloval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu ze dne 13. listopadu 2007 ve věci stížnosti č. 57325/00 D. H. a ostatní proti České republice.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 10. dubna 2009 č. j. 37 C 89/2008-52, který byl posléze k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 23. února 2010 č. j. 1 Co 314/2009-128, byla žaloba zamítnuta. Jakkoliv stěžovatelem předložené statistiky mohly - alespoň podle názoru odvolacího soudu - založit vyvratitelnou domněnku nepřímé diskriminace příslušníků romského etnika při umísťování do zvláštních škol, v jeho případě mělo dojít přesvědčivě k jejímu vyvrácení. V tomto ohledu měly stěžejní význam listinné důkazy poskytnuté Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále též "ministerstvo"), které v projednávané věci jedná za stát jako jeho organizační složka. Jak zjistily obecné soudy, stěžovatel byl zařazen do zvláštní školy na základě doporučení příslušné okresní pedagogicko-psychologické poradny, pod jejímž dohledem byl v rámci ústavní výchovy a na základě jejíhož doporučení mu byla v roce 1984 odložena povinná školní docházka. V úvahu byly vzaty i nepříznivé výsledky vyšetření jeho intelektových schopností, kdy nebyl uznán způsobilým postoupit do druhého ročníku, dále informace o průběhu jeho školní docházky zvláště v nižších ročnících a další záznamy z doby, kdy se rozhodovalo o osvobození žalobce od povinné školní docházky vůbec (k čemuž však nakonec nebyly shledány důvody). Namítal-li stěžovatel, že použité testy nezohlednily kulturní a jazyková specifika jeho etnika, nemělo jít o námitku důvodnou. Již od svých dvou let žil totiž v dětském domově, a nikoliv v romské rodině, resp. romské komunitě, kde by docházelo k předávání těchto specifik. Ze všech těchto důvodů tak nebyl do zvláštní školy zařazen v důsledku diskriminačního zacházení vyvolaného jeho příslušností k romskému etniku, nýbrž z důvodu jeho tehdejší intelektové a rozumové schopnosti, která zjevně nepostačovala ke zvládnutí běžného základního vzdělání. V závěru obou rozsudků se uvádí, že pokud jde o stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích, stát v průběhu řízení před soudem prvního stupně úspěšně uplatnil námitku promlčení.
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Podle jeho názoru odůvodňuje-li určitá praxe závěr o nepřímé diskriminaci některých členů skupiny, pak je jej třeba vztáhnout vůči všem jejím členům, aniž by bylo třeba zkoumat, zda by jednotlivec v systému uspěl i v případě, že by nebyl diskriminační. V této souvislosti odkázal na bod 209 rozsudku D. H. a ostatní proti České republice, v němž se uvádí, "jelikož bylo prokázáno, že uplatňování příslušných právních předpisů mělo v rozhodné době nepřiměřeně škodlivý dopad na romskou komunitu ..., kdy tomuto diskriminačnímu zacházení museli být nutně vystaveni i stěžovatelé coby příslušníci této komunity, ... se (pro prokázání nepřímé diskriminace - pozn. Ústavního soudu) není třeba zabývat jejich individuálními případy".
7. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") považoval dovolání za přípustné, protože v projednávané věci bylo třeba vyřešit do té doby úplně nevyřešenou právní otázku, který z účastníků a v jakém rozsahu má v řízení o ochranu osobnosti s přihlédnutím k ustanovení § 133a písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. září 2009, procesní povinnosti tvrdit a prokázat (a z nich vyplývající břemena tvrzení a důkazní) skutečnosti o nepřímé diskriminaci na základě rasového nebo etnického původu v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě. Dovolání nicméně neshledal důvodným, pročež jej rozsudkem ze dne 13. prosince 2012 č. j. 30 Cdo 4277/2010-180 zamítl.
8. Podle dovolacího soudu mohlo ve věci stěžovatele dojít k porušení Úmluvy pouze v období od 18. března 1992 do 30. června 1995 (do té doby jí Česká republika, resp. Česká a Slovenská Federativní Republika, nebyla vázána). Nebylo přitom podstatné, že rozhodnutí o jeho zařazení do zvláštní školy bylo vydáno ještě před prvně uvedeným datem, neboť tato skutečnost nebránila případnému konstatování jejího porušení. Pokud jde o zbylé období od roku 1985 do 18. března 1992, ve vztahu k němu mohl stěžovatel opřít svůj nárok o Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace, publikovanou pod č. 95/1974 Sb. Její přímé aplikaci ovšem brání nesamovykonatelný charakter jejích ustanovení týkajících se práva na vzdělání.
9. K prokázání nepřímé diskriminace musel stěžovatel v první řadě přednést skutečnosti, z nichž by v tomto směru vyplýval důkaz prima facie. Až poté by se z něj důkazní břemeno automaticky přesunulo na vedlejší účastnici, která by musela dokázat, že k jeho diskriminaci nedošlo. Dovolací soud provedl analýzu některých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, zahrnujících kromě již zmíněného rozsudku D. H. a ostatní proti České republice zejména rozsudek ze dne 5. června 2008 ve věci stížnosti č. 32526/05 Sampanis a ostatní proti Řecku a rozsudek velkého senátu ze dne 16. března 2010 ve věci stížnosti č. 15766/03 Oršus a ostatní proti Chorvatsku, jež se týkaly případů umísťování romských dětí do tzv. romských tříd, načež dospěl k závěru, že statistika může potvrdit předmětnou nepřímou diskriminaci pouze v případě relevantní disproporce mezi posuzovanými statistickými údaji. Hranici této statistické významnosti zároveň určil na 50 %, a to s přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsudku Oršus a ostatní proti Chorvatsku. Stěžovatelem předložené statistiky tak podle dovolacího soudu nemohly prokázat diskriminační charakter předmětné praktiky nebo opatření, protože z nich takto vysoký podíl romských dětí na celkovém počtu dětí umístěných do zvláštních škol nevyplynul (viz bod 4 nálezu).
10. Za této situace bylo povinností soudu prvního stupně vyzvat stěžovatele podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu k tomu, aby označil jiné důkazy prokazující jeho tvrzení. Teprve v případě, že by tak učinil, by nastoupila povinnost vedlejší účastnice vyvrátit stěžovatelem tvrzenou a v § 133a písm. b) občanského soudního řádu předpokládanou skutečnost, že jeho zařazení do zvláštní školy bylo ze strany státu motivováno zakázanou pohnutkou spočívající v jeho příslušnosti k romskému etniku. Její vyvracení by přitom bylo možné pouze prostřednictvím objektivního a rozumného zdůvodnění, že odlišné zacházení sledovalo legitimní cíl a že prostředek k jeho dosažení byl přiměřený.
11. Přestože soud prvního stupně uvedenou poučovací povinnost nesplnil a tuto vadu neodstranil ani odvolací soud, dovolací soud v tomto pochybení neshledal důvod pro zrušení dovoláním napadeného rozsudku. Důvodem zamítnutí žaloby totiž nebyla skutečnost, že by stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o jeho diskriminaci, nýbrž to, že odlišné zacházení s ním sledovalo legitimní cíl (vyrovnání jeho zjištěného handicapu) a prostředek k jeho dosažení (zařazení do zvláštní školy, které tento handicap mělo vyrovnat) byl podle zjištěných okolností případu přiměřený. V této souvislosti zdůraznil, že i když je dopad určité, na pohled neutrální praxe, posuzován ve vztahu k určité (např. etnické) skupině, neznamená to, že by se tato "strukturální nerovnost" odpoutávala od situace konkrétního žalobce. Posouzení unesení důkazního břemene se vždy děje s ohledem na konkrétní případ definovaný jeho specifickými skutkovými okolnostmi. Rovněž žalovaný nemůže prokazovat "strukturální rovnost" obecně a z toho pak vyvozovat závěr ve vztahu k jednotlivému žalobci, ale musí poskytnout a prokázat tvrzení vážící se ke konkrétnímu žalobci. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že již (výhradně) z důvodu jeho etnického původu byl při vstupu do vzdělávacího systému a priori znevýhodněn.
12. Dovolací soud shledal, že tehdejší legislativa obsahovala záruky, aby dítě nebylo neoprávněně zařazeno do zvláštní školy, mezi které patřilo komplexní vyšetření žáka. Stěžovatel byl v péči Okresní pedagogicko-psychologické poradny v Chebu od roku 1984, kdy byl vyšetřen před vstupem do první třídy a kdy mu byl doporučen odklad školní docházky na začátek školního roku 1985/1986. Do zvláštní školy tedy nebyl zařazen hned, ale až po vyčerpání tohoto alternativního prostředku, který mu měl poskytnout delší čas k lepšímu zvládnutí školní docházky a adaptaci na nový životní režim. Přibližně půl roku od odkladu školní docházky byl učiněn rozhovor s učitelkou v mateřské školce, která konstatovala, že se stěžovatel jeví jako vhodný na přeřazení do zvláštní školy. Obdobné doporučení vyplynulo i z následně provedených inteligenčních testů a zjišťování znalostí. Po absolvování první třídy na zvláštní škole nebyl stěžovatel způsobilý postoupit do dalšího ročníku a tuto třídu opakoval, přičemž i v tomto období byla prováděna jeho psychologická vyšetření. V roce 1987, kdy navštěvoval druhý ročník zvláštní školy, byl dokonce podán návrh na jeho vyšetření pro případné osvobození od školní docházky, provedené testy, jimiž byly Ravenovy progresivní matrice (s výsledkem defektní) a Pražský dětský Wechsler (s výsledkem výrazného podprůměru - slabomyslnosti ve verbální části a lehké slabomyslnosti - debility v neverbální části), ovšem vyloučily důvody pro jeho osvobození. Povinnou školní docházku absolvoval stěžovatel na zvláštní škole s průměrnými známkami. Dovolací soud připustil, že testy, na základě kterých byl žalobce opakovaně zkoumán, nebraly v potaz jazykové a kulturní odlišnosti Romů, této skutečnosti ale v dané věci přiznal omezený význam. Stěžovatel totiž od svých dvou let žil v dětském domově, kde se mu dostávalo jazykové a kulturní výchovy odpovídající výchově majoritní společnosti. Současně navštěvoval předškolní zařízení (mateřskou školku), která měla dané rozdíly smazávat.
13. Mezi další záruky patřila možnost stěžovatele, resp. jeho zákonných zástupců, podat proti rozhodnutí o jeho umístění do zvláštní školy odvolání k odboru školství Krajského národního výboru v Plzni, k čemuž však nedošlo. Z rozhodnutí Okresního národního výboru v Chebu ze dne 16. května 1985 č. j. 77/85-SR-na doruč. přitom vyplývá, že o této možnosti byli jeho zákonní zástupci řádně poučeni. Poslední zárukou bylo možné přeřazení žáka na jinou školu, k čemuž mohl dát okresnímu národnímu výboru podnět ředitel školy.
II. Argumentace stěžovatele
14. Stěžovatel se se závěry obecných soudů neztotožňuje. Ve své ústavní stížnosti předně uvádí, že za počátek přímé vykonatelnosti Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace by měl být považován 9. leden 1991, a to s ohledem na § 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky. Pro období od 1. září 1985 do 8. ledna 1991 je zas třeba zákaz diskriminace pro příslušnost k etnické skupině vyvodit z čl. 20 odst. 2 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, garantujícího rovnost v právech bez ohledu na rasu a národnost, ve spojení s jeho čl. 24 odst. 1, jenž každému zaručoval právo na vzdělání.
15. Rozsáhlá část argumentace obsažené v ústavní stížnosti se zabývá závěrem Nejvyššího soudu, který podmínil závěr o použitelnosti statistiky k prokázání nepřímé diskriminace relevantní disproporcí mezi posuzovanými statistickými údaji vyjádřenou hranicí 50 %. Stěžovatel v něm spatřuje nesprávnou interpretaci rozsudku Oršus a ostatní proti Chorvatsku. V tomto rozsudku totiž nešlo o zařazování dětí do škol určených pro vzdělávání dětí s mentálním postižením (jak tomu bylo v rozsudku D. H. a ostatní proti České republice), ale do segregovaných tříd na regulérních základních školách, jež byly založeny za účelem vyrovnání handicapu v jazykové oblasti. Z tohoto důvodu nemá informace o počtu romských dětí na školách, kde k této segregaci docházelo, z hlediska otázky diskriminace žádný význam a maximálně vypovídá o složení místního obyvatelstva. Relevantní je pouze údaj, kolik z romských žáků bylo zařazeno do těchto segregovaných tříd (např. na škole v Podturenu šlo o 17 ze 47 žáků, tedy přibližně 36 %). Závěr, že se nejednalo o důsledek obecné politiky, přitom nevyplynul jen z toho, že tento podíl nepřesáhl 50 %, nýbrž z posouzení celkového kontextu věci, kdy se problém týkal toliko několika základních škol v Mezimuřské župě. V případě stěžovatele je ale situace jiná. Celkový podíl romských žáků v Československé socialistické republice zařazených do zvláštních škol, jenž činil přibližně 40 %, svědčí s ohledem na to, že její populaci tvořili Romové jen přibližně ze 2 %, o zjevné disproporci. Předmětnou hranici 50 %, založenou na zcela odlišném údaji, zpochybňuje i skutečnost, že ve věci D. H. a ostatní proti České republice byl podíl romských žáků ve zvláštních školách 50,3 %. V rozsudku ze dne 29. ledna 2013 ve věci stížnosti č. 11146/11 Horváth a Kiss proti Maďarsku zas Evropský soud pro lidská práva shledal disproporci mezi podílem romských dětí navštěvujících zvláštní školy, který činil 40-50 % žáků, a podílem romských dětí navštěvujících ostatní základní školy, který činil necelých 9 % žáků. Tyto statistické údaje mu stačily k dovození závěru o existenci generální praxe, která má prejudiciální nepříznivý a odlišný dopad na romskou komunitu.
16. Ačkoliv to dovolací soud výslovně neuvedl, z jeho rozsudku lze implikovat závěr, že i kdyby v projednávané věci byl předložen důkaz diskriminace prima facie, vedlejší účastnice by byla stejně úspěšná, protože by vyvrátila domněnku diskriminace. Místo toho považoval argument o nespolehlivosti psychologických testů za oslabený skutečností, že stěžovatel v předškolním věku nebyl vystaven kulturním a sociálním specifikům, která mohla zapříčinit selhání u testů u romských dětí vychovávaných v rodinách, jež mj. nenavštěvovaly mateřskou školu. Stěžovatel s tímto hodnocením nesouhlasí. Pokud Evropský soud pro lidská práva připustil možnost vyvrátit domněnku diskriminace předložením dostatečných záruk, že stát přihlíží ke zvláštním potřebám romských dětí plynoucím z jejich znevýhodněného postavení, pak hodnocení těchto záruk je třeba činit ve vztahu k celé etnické skupině. Tomu napovídají jak výše citovaný bod 209 rozsudku D. H. a ostatní proti České republice, tak rozsudek Horváth a Kiss proti Maďarsku, podle něhož v případě stěžovatelů nebylo možné postavit najisto, zda byli či nebyli mentálně handicapováni (bod 122). Vady možných záruk pak s ohledem na nepříznivý prejudiciální dopad na romskou komunitu vedly uvedený soud k závěru, že stěžovatelé museli být diskriminaci vystaveni (bod 128).
17. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele zároveň nepřezkoumatelná. Nevypořádávají se totiž s jeho argumentem, že neschopnost psychologických testů reflektovat etnická specifika nebyla jediným z důvodů, pro které romské děti ve zvláštních školách končí. Již v rozsudku D. H. a ostatní proti České republice bylo zdůrazňováno, že k jejich zařazování do těchto škol dochází pro zástupné důvody (např. záškoláctví nebo poruchy chování) a že v této souvislosti hrály významnou roli i rasové předsudky. Celou záležitost je pak třeba posuzovat v kontextu rozšířeného negativního sentimentu většinového obyvatelstva proti Romům. Notorietou je nechuť pedagogů základních škol a odpor rodičů neromských dětí ke vzdělávání romských dětí v základních školách. Vskutku i množství stěžovatelů v uvedené věci bylo do zvláštní školy zařazeno po krátké docházce do základní školy na základě požadavku třídního učitele, který jako důvody uváděl obecné nezvládání učiva, záškoláctví nebo poruchy chování. Tak tomu přitom mělo být i v případě stěžovatele.
18. Pokud jde o ostatní dovolacím soudem zmíněné záruky, tyto podle stěžovatele neumožňují odlišit projednávanou věc od situace, která byla řešena v rozsudku D. H. a ostatní proti České republice. V roce 1985, kdy bylo vydáno rozhodnutí o jeho zařazení do zvláštní školy, měl 7 let, a tudíž sám odvolání podat nemohl. Tou dobou již navíc nebyl 5 let v péči svých zákonných zástupců. Nadto nelze přehlédnout, že Evropský soud pro lidská práva ve zmíněném rozsudku konstatoval porušení práv stěžovatelů, přestože většina jejich zákonných zástupců vyslovila souhlas s jejich zařazením do zvláštní školy. Nešlo tedy o dostatečnou záruku. Irelevantní je rovněž skutečnost, že stěžovatel mohl být přeřazen do základní školy na základě podnětu ředitele školy. Podle jeho názoru je patrné, že kontext, v jehož rámci systém speciálního školství znevýhodňoval romské děti, je daleko širší a rozmanitější, a rozhodně jej nelze omezit na konstatování, že tyto děti byly zařazovány do zvláštních škol jen z důvodu selhání u testů kvůli specifikům jejich výchovy v romských rodinách (což není případ stěžovatele, který vyrůstal v dětském domově). Ani odvolací, ani dovolací soud nevzaly v úvahu další elementy a složky, které přispěly k diskriminačnímu dopadu systému a jejichž působení mohlo v projednávané věci hrát roli.
19. V poslední části své ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil závěr o promlčení svého nároku, když poukázal na to, že svou žalobu podával ještě předtím, než došlo ke sjednocení judikatury ohledně promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008. Do té doby specializovaný senát 30 Cdo konsistentně judikoval, že se tento nárok nepromlčuje, což je skutečnost, ke které by mělo být s ohledem na zásady právní jistoty a předvídatelnosti práva přihlédnuto. V této souvislosti odkazuje na nález ze dne 22. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 ve znění opravného usnesení sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 29. 3. 2011 (N 253/59 SbNU 581).
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 89/2008 a vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
21. Nejvyšší soud, za něhož se přípisem ze dne 29. května 2013 vyjádřil předseda příslušného senátu JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., odkázal na obsah napadeného rozsudku. Zdůraznil, že těžiště jeho argumentace nespočívalo ve výkladu či snad polemice s rozhodnutím ve věci D. H. a ostatní proti České republice a v něm obsaženém závěru o použitelnosti či nepoužitelnosti statistických tabulek jako důkazního prostředku, ale výhradně v posouzení individuálních okolností případu, které vyzněly v rozhodnutí o zamítnutí dovolání.
22. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 3. května 2013, jež bylo podepsáno předsedkyní příslušného senátu JUDr. Ludmilou Říhovou, rovněž odkázal na své napadené rozhodnutí. Podle jeho názoru v dané věci nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele a v důsledku toho ani odpovědnost státu.
23. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, za které se přípisem ze dne 26. dubna 2013 vyjádřil vrchní ředitel sekce legislativy a práva JUDr. Miroslav Šimůnek, se obsáhle vyjádřilo k otázce promlčení nároku stěžovatele. Upozornilo, že stěžovatel v průběhu řízení nenapadal otázku promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy, nýbrž pouze včasnost uplatnění příslušné námitky. V projednávané věci jejím uplatněním zároveň nedošlo k jeho nepoměrnému znevýhodnění, protože v době podání žaloby byla otázka promlčitelnosti jeho nároku sporná. Obecným soudům následně nezbylo než aplikovat závěry obsažené v sjednocujícím rozsudku Nejvyššího soudu.
24. V rozsudku D. H. a ostatní proti České republice sice Evropský soud pro lidská práva posoudil na základě předložených statistik povahu systému zařazování dětí do zvláštních škol jako diskriminační, tato skutečnost však podle ministerstva nevylučuje, že se v každém etniku může najít osoba, která by do zvláštní školy z důvodu svých intelektuálních schopností patřila. Odhlédnutí od individuálních poměrů stěžovatele by fakticky zakládalo nevyvratitelnou domněnku porušení jeho práv, při níž by se role soudu omezila na automatické vyhovění žalobě a státu jako žalovanému subjektu by byla odepřena jakákoliv možnost právní ochrany. V projednávané věci jsou přitom dány okolnosti, které opodstatňovaly zařazení stěžovatele do zvláštní školy. Bylo na něm, aby doložil skutečnosti nasvědčující tomu, že v době svého zařazení nebyl osobou mentálně zaostalou, a tedy, že v jeho případě byla uplatněna tvrzená diskriminační praxe.
25. Kromě toho nelze přehlédnout závěry rozsudku Horváth a Kiss proti Maďarsku, v němž Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že Romové byli v minulosti nadměrně zastoupeni v pomocných školách kvůli systematické chybné diagnóze mentálních schopností (bod 110). Jestliže hranice IQ mezi zdravým a mentálně postiženým jedincem byla podle doporučení Světové zdravotnické organizace stanovena na hodnotu 70, pak pouze 49 % žáků zařazených do speciálního vzdělávání bylo mentálně postižených, zatímco 50,7 % spadalo do pásma normálu, z nichž 12 % mělo průměrný intelekt a 38,7 % byly hraniční případy (na hranici mentálního postižení). Při vyšetření stěžovatele Okresní pedagogicko-psychologickou poradnou v Chebu dne 17. dubna 1985 byla zjištěna hodnota jeho IQ 63. K jeho zařazení do zvláštní školy přitom nedošlo na základě jednorázového vyšetření; jeho rozumové předpoklady pro vzdělávání v běžné základní škole byly sledovány a vyhodnocovány i v následujících letech. Protože stěžovatel neprospěl v prvním ročníku zvláštní školy, sotva jej bylo v této době možné shledat způsobilým ke vzdělávání v základní škole. V jeho případě proto nešlo o systematickou chybnou diagnózu.
26. Ministerstvo nepovažuje za nedořečený závěr dovolacího soudu, podle něhož měl být stěžovatel soudem poučen podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Z jeho rozsudku totiž vyplývá, že v průběhu řízení byla vyvrácena jím tvrzená a v § 133a písm. b) občanského soudního řádu předpokládaná skutečnost, že jeho zařazení do zvláštní školy bylo ze strany vedlejší účastnice motivováno zakázanou pohnutkou spočívající v jeho příslušnosti k romské etnické skupině, a to za situace, kdy stěžovatel neoznačil jiný důkaz prokazující jeho diskriminaci. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nebylo třeba rušit. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v přístupu ke vzdělávání vystaven diskriminaci z důvodu příslušnosti k etnické skupině, ministerstvo navrhlo, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost zamítl.
27. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil svého práva a reagoval na ně podáním ze dne 24. června 2013. V něm především zdůraznil některé části své argumentace, která již byla shrnuta výše. Ve vztahu k vyjádření ministerstva zopakoval, že znevýhodňuje-li systém celou etnickou skupinu, pak každý její člen do tohoto systému vstupuje a priori znevýhodněn a je irelevantní, zda by s ohledem na individuální okolnosti nedopadl stejně, pokud by znevýhodněn nebyl. Pro závěr o diskriminaci totiž není nejpodstatnější výsledek, ale zacházení samotné. Jinými slovy, diskriminován není jen ten, kdo v systému neuspěl, nýbrž i ten, kdo navzdory diskriminačnímu zacházení uspěl, a dokonce i ten, kdo neuspěl a neuspěl by ani tehdy, pokud by znevýhodněn nebyl. Pokud jde o poukaz na to, že na rozdíl od případu stěžovatele byla rozsudkem Horváth a Kiss proti Maďarsku shledána systematická chybná diagnóza mentálních schopností, a že hraniční hodnota IQ byla podle doporučení Světové zdravotnické organizace stanovena na 70, zatímco u stěžovatele byla zjištěna hodnota 63, ministerstvo mělo opominout, že i u stěžovatele Horvátha byly opakovaně naměřeny hodnoty pod 70, přesto však Evropský soud pro lidská práva vyslovil, že s ohledem na nepříznivý prejudiciální dopad musel být diskriminaci nutně vystaven (§ 128). Závěrem své repliky stěžovatel vznesl otázku, co jiného vypovídá o "systematické chybné diagnóze mentálních schopností", než to, že z žáků zvláštních škol označených za mentálně handicapované bylo 40 % Romů, zatímco v populaci bylo 2-3 % Romů. Ústavní stížnost nadále považuje za důvodnou.
28. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV. Vlastní posouzení
29. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému posouzení, načež však zjistil, že není důvodná.
IV./a Ústavněprávní dimenze věci
30. Zodpovězení otázky, zda se obecné soudy při rozhodování o žalobě stěžovatele nedopustily porušení jeho ústavně zaručených základních práv, vyžaduje porozumění určitým širším souvislostem projednávané věci, které blíže objasňují její ústavněprávní dimenzi.
31. Stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti domáhal po státu omluvy a zadostiučinění za to, že měl být v letech 1985 až 1995 nucen navštěvovat zvláštní školu určenou pro děti s mentálním postižením, a to z důvodu své příslušnosti k romskému etniku. Tím mu měl být odepřen přístup ke vzdělání za stejných podmínek, jak tomu bylo u jiných dětí, jež naopak mohly navštěvovat základní školu. Nemělo se přitom jednat o ojedinělý případ. Podle tvrzení stěžovatele šlo o součást ustálené praxe příslušných orgánů, jež fakticky vedla k segregaci romských žáků do zvláštních škol.
32. Ústavní soud předně považuje za žádoucí zdůraznit význam, který má vzdělání pro život každého jednotlivce. Vzdělání vytváří podmínky pro rozvoj jeho individuálních schopností, pro jeho seberealizaci a společenské uplatnění. V tomto ohledu má zásadní vliv na jeho rozhodování o vlastním osudu a v nejširším slova smyslu též na jeho úsilí o vlastní štěstí. Vzdělání je ovšem důležité nejen z pohledu konkrétního jednotlivce, nýbrž též společnosti jako celku. V přístupu k němu lze spatřovat implicitní předpoklad fungování demokratického státu, protože občanům fakticky otevírá prostor pro výkon jejich občanských a politických práv, a tím k jejich aktivní a co nejširší účasti na řešení záležitostí veřejného zájmu. Nastíněný význam nachází své vyjádření v právu na vzdělání a přístupu k němu, jež je ústavně zaručeno v čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Má-li být přitom naplněn požadavek rovnosti v právech, je nezbytné, aby byla každému bez rozdílu poskytnuta rovná vzdělávací příležitost. Přesněji řečeno, každému musí být zaručen rovný a otevřený přístup ke vzdělání.
33. Účelem někdejších zvláštních škol, které stěžovatel navštěvoval místo základní školy, nebylo omezení přístupu ke vzdělání pro určitou skupinu dětí. Podle § 31 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), měly tyto školy sloužit ke vzdělávání žáků s rozumovými nedostatky, které jim bránily s úspěchem absolvovat základní školu nebo speciální základní školu určenou pro žáky se smyslovým nebo tělesným postižením, žáky s vadami řeči, žáky s více vadami, žáky obtížně vychovatelné a žáky nemocné nebo oslabené, umístěné ve zdravotnických zařízeních. Jejich žáky tak měly být v podstatě děti s mentálním postižením, což bylo výslovně vyjádřeno v § 2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva školství České socialistické republiky č. 95/1978 Sb., o školách pro mládež vyžadující zvláštní péči, resp. § 2 odst. 4 pozdější vyhlášky téhož ministerstva č. 49/1986 Sb., o školách pro mládež vyžadující zvláštní péči. Zvláštní školy jim měly umožnit, aby dosáhly vzdělání odpovídajícího jejich rozumové vyspělosti. Tomuto účelu, jenž lze nepochybně i dnes označit za legitimní, byly přizpůsobeny jejich učební osnovy.
34. Otázka, před kterou byl Ústavní soud postaven v tomto řízení a k jejímuž zodpovězení byl v mezích své kompetence povolán, spočívá v tom, zda se obecné soudy ústavně konformně vypořádaly s tvrzením stěžovatele, že byl do zvláštní školy umístěn z důvodu své příslušnosti k romskému etniku, a zda v tomto ohledu adekvátně vyhodnotily jím předložené důkazy. Právě tento skutkový závěr byl totiž určující pro posouzení jeho žaloby, kterou se domáhal ochrany svých osobnostních práv. Úlohou Ústavního soudu v tomto řízení naopak není v obecné rovině zpětně hodnotit fungování někdejších zvláštních škol. Rovněž mu nepřísluší vést úvahy o tom, zda bylo v minulosti možné dosáhnout účelu jejich zřízení jinak a lépe.
35. Pakliže by byl uvedený důvod zařazení stěžovatele do zvláštní školy zjištěn, jednalo by se - jak tehdy, tak i dnes - o nepřípustnou diskriminaci z důvodu etnického původu, jež by nemohla obstát ani z hlediska tehdejšího či dnešního ústavního pořádku (viz zejména čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 24 odst. 1 Listiny), ani z hlediska příslušných mezinárodněprávních závazků (kromě čl. 14 Úmluvy lze zmínit např. čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nebo Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace). V demokratickém právním státě založeném na úctě k člověku a jeho právům je vyloučeno, aby kritérium rasy či etnického původu rozhodovalo o tom, v jakém rozsahu a za jakých podmínek bude mít jednotlivec přístup ke vzdělání. Takovéto rozlišování by se dostávalo do rozporu již se základním principem ústavního pořádku, jímž je rovnost všech lidí v důstojnosti a právech (čl. 1 Listiny), neboť v jeho důsledku by byla určité skupině osob upřena některá práva již z důvodu jejich existence. Jeho akceptace by proto neznamenala nic jiného než uznání, že ve vztahu k státu mají tyto osoby méněcenné či druhořadé postavení, což je závěr, který v žádném případě nelze akceptovat. Nejen naše historie nám dává dostatek příkladů vypovídajících o tom, jak zhoubné následky může mít připuštění takovéto možnosti.
36. Uvedená diskriminace by měla vůči dětem, jež by jí byly vystaveny, negativní dopad v několika směrech. Jestliže by k jejich zařazení do zvláštní školy došlo jen s ohledem na jejich příslušnost k romskému etniku, znamenalo by to, že se jim bez relevantního důvodu nedostalo vzdělání ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako žákům základních škol. Tím by byly tyto děti znevýhodněny v možnosti pokračovat v dalším studiu a významným způsobem by byla ztížena či omezena možnost jejich dalšího pracovního či společenského uplatnění. Nejde ovšem o následek jediný. Předmětné zařazení by mělo vliv i na způsob, jakým tyto děti nahlížejí na své postavení ve společnosti a jakým na ně nahlížejí ostatní. Jeho důsledkem by totiž ve vztahu k oběma těmto skupinám bylo utvrzení o nerovném či druhořadém postavení příslušníků romského etnika. Takovéto přesvědčení se přitom nedá ani v jedné části společnosti změnit ze dne na den a v té či oné míře zůstává dlouhodobě součástí toho, jak každý z nás nahlíží na svět kolem sebe. V neposlední řadě pak nelze nezmínit, že samotná skutečnost, že dítě navštěvovalo zvláštní školu, vypovídá navenek o jeho mentálním postižení bez ohledu na skutečný důvod tohoto umístění. Za situace, kdy je obecně známo, že k takovémuto zařazení nemohlo dojít "jen tak", nýbrž mu muselo předcházet rozhodnutí státního orgánu vydané na základě odborného posouzení zdravotního stavu dítěte, lze uvedený předpoklad, byť by byl v konkrétním případě nesprávný, jen stěží vyvrátit pouhým vlastním tvrzením. Je naopak mnohem pravděpodobnější, že se s ním tyto děti budou v různé míře setkávat po celý život.