37. Ústavní soud je přesvědčen, že pokud by v řízení před obecnými soudy byla prokázána nepřímá diskriminace stěžovatele při jeho umístění do zvláštní školy, uvedené následky by byly způsobilé opodstatnit závěr o porušení jeho osobnostních práv. Předmětem svého posouzení proto učinil jejich závěr, že takováto diskriminace prokázána nebyla, a v tomto směru považoval za stěžejní ústavněprávní hledisko právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu může dojít k porušení tohoto práva i v případech, kdy obecné soudy při řešení určité otázky upřednostní jinou než ústavně konformní variantu výkladu podústavního práva [srov. např. nález ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 114/94 (N 9/3 SbNU 45)] nebo když se při jeho aplikaci dopustí výkladu, jenž by byl svévolný či nerozumný nebo vybočující z obecně akceptovatelných pravidel výkladu právních norem [srov. např. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85), nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69) nebo nález ze dne 7. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3523/11 (N 48/64 SbNU 599)]. Relevantním podústavním právem je třeba v projednávané věci rozumět zejména § 133a písm. b) občanského soudního řádu, od něhož se, jak bude uvedeno níže, odvíjelo rozložení důkazního břemene mezi oběma stranami sporu.
IV./b K rozložení důkazního břemene ve věcech nepřímé diskriminace
38. Ustanovení § 133a písm. b) občanského soudního řádu, jež bylo obecnými soudy aplikováno v projednávané věci, stanoví, že pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě rasového nebo etnického původu v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.
39. Zákonná úprava dokazování v řízeních podle § 133a občanského soudního řádu, v nichž žalující strana tvrdí, že byla přímo či nepřímo diskriminována (zpravidla při současném tvrzení porušení práv zakotvených v občanském zákoníku nebo zákoníku práce a uplatňování odpovědnosti z tohoto vyplývající), je výjimkou z obecného principu dokazování vyjádřeného v § 120 občanského soudního řádu, podle něhož nese každý účastník důkazní břemeno ve vztahu k těm skutečnostem, které sám tvrdí. Osoba, která tvrdí, že je obětí diskriminace, sice musí nejdříve soudu předložit skutečnosti dostatečně odůvodňující závěr o existenci možné diskriminace (musí prokázat prima facie zásah), jestliže tak ale učiní, je tím založena vyvratitelná domněnka, ve vztahu ke které leží povinnost dokázat opak na straně žalované. Uvedené rozložení důkazního břemene zajišťuje, aby osoby, které byly vystaveny diskriminaci, měly s ohledem na povahu předmětu sporu účinné prostředky právní ochrany, a tím ve své podstatě naplňuje ústavní požadavek rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny (resp. rovnosti zbraní ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy) v materiálním smyslu. Ostatně v případech, kdy k diskriminaci mělo dojít na základě rasového nebo etnického původu, by splnění požadavku prokázat takovouto pohnutku žalované strany ani nebylo možné [blíže nález ze dne 26. dubna 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)].
40. Nastíněné rozložení důkazního břemene se uplatní bez ohledu na to, zda je tvrzena přímá nebo nepřímá diskriminace. Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to na základě některého z "podezřelých" (diskriminačních) důvodů ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, např. rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace nebo věk. V případě nepřímé diskriminace zas dochází k odlišnému zacházení na základě zdánlivě neutrálního kritéria, které však ve svém důsledku specificky znevýhodňuje skupinu osob vymezenou právě některým z uvedených "podezřelých" důvodů oproti ostatním.
41. Přímá i nepřímá diskriminace vedou ke stejnému negativnímu důsledku, a tudíž obě zakládají rozpor s čl. 3 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 30. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 ve znění opravného usnesení sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 105/53 SbNU 313)]. Zákaz nepřímé diskriminace, jak ve své judikatuře dovodil i Evropský soud pro lidská práva, vyplývá společně se zákazem diskriminace přímé též z čl. 14 Úmluvy (srov. rozsudek D. H. a ostatní proti České republice, bod 184 a násl., nebo rozsudek Horváth a Kiss proti Maďarsku, bod 105; dále též např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. května 2001 ve věci stížnosti č. 24746/94 Hugh Jordan proti Spojenému království, bod 154, nebo rozsudek ze dne 20. června 2006 ve věci stížnosti č. 17209/02 Zarb Adami proti Maltě, bod 76).
42. Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl být vystaven diskriminaci nepřímé, Ústavní soud se dále zabýval výkladem ustanovení § 133a písm. b) občanského soudního řádu se zřetelem právě na její specifika. V této souvislosti konstatuje, že při jeho aplikaci lze vycházet z testu nepřímé diskriminace, který ve své judikatuře formuloval Evropský soud pro lidská práva (viz judikaturu uvedenou v předchozím bodu). Důkazní břemeno zpočátku leží na žalobci, který musí prokázat, že 1. na první pohled neutrální kritérium dopadá o poznání silněji na chráněnou skupinu (definovanou podle etnických, rasových, pohlavních či jiných "podezřelých" kritérií uvedených v čl. 3 odst. 1 Listiny) a že 2. je členem takové chráněné skupiny. Prokázáním těchto dvou podmínek je dán předpoklad nepřímé diskriminace s ohledem na všechny příslušníky dané chráněné skupiny. Tím se břemeno tvrzení a důkazní přesouvá na protistranu, která musí buď 3. popřít kterékoliv ze dvou výše uvedených tvrzení (kupř. tím, že není dán výrazný dopad na chráněnou skupinu, anebo že jeho pravým důvodem je něco jiného než diskriminační důvod, anebo že žalobce sám do dané skupiny nepatří apod.), anebo 4. prokázat, že pro nepřiměřené znevýhodnění chráněné skupiny existuje objektivní a rozumné zdůvodnění, tedy že se jednalo o opatření sledující legitimní cíl, jež bylo k jeho dosažení vhodné, nezbytné a přiměřené (k posledně uvedenému kroku viz rozsudek D. H. a ostatní proti České republice, bod 196; srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. února 1999 ve věci stížnosti č. 29515/95 Larkos proti Kypru, bod 29). Všem uvedeným krokům musí předcházet vymezení předmětného kritéria a posouzení jeho "neutrality".
43. V případě nepřímé diskriminace je sice - na rozdíl od diskriminace přímé - aplikováno neutrální kritérium, tedy kritérium, jež nespočívá v některém z "podezřelých" důvodů ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, jeho aplikace v určitých konkrétních poměrech ovšem dopadá na příslušníky chráněné skupiny způsobem, jako kdyby se o "podezřelý" důvod skutečně jednalo. To, že nemůže jít o důsledek, jenž by byl s aplikací použitého kritéria nezbytně spojen (neboli, jenž by z tohoto kritéria bylo lze vyvodit abstraktně pro každý případ aplikace), je dáno z povahy věci. Pakliže by tomu tak bylo, o žádné neutrální kritérium by nešlo. O nepřímé diskriminaci lze proto vždy uvažovat pouze jako o faktickém důsledku určité relevantní praxe, kterou je třeba rozumět souhrn jednotlivých případů, v nichž bylo (nebo má být) určité neutrální kritérium aplikováno shodným či srovnatelným způsobem.
44. Vymezení podstatných prvků takovéto praxe je nezbytným předpokladem posouzení, zda jsou v jejím rámci příslušníci určité chráněné skupiny vystaveni nepřímé diskriminaci. Mezi tyto prvky přitom nepatří jen příslušné neutrální kritérium, o jehož aplikaci v ní jde, ale též konkrétní způsob (procedura), jakým k této aplikaci fakticky dochází, včetně všech souvisejících záruk, jež mají zamezit aplikaci neutrálního kritéria za jiným než sledovaným, potažmo zakázaným účelem. Povahu těchto záruk mají typicky podmínky, za nichž může k aplikaci tohoto kritéria dojít (např. podmínění zařazení dítěte do zvláštní školy jeho odborným vyšetřením), dále prostředky, jež má dotčený jednotlivec k dispozici k ochraně svého práva, nebo kontrolní mechanismy ze strany jiných subjektů. Možnost vyvrácení předpokladu nepřímé diskriminace závisí v podstatné míře právě od existence uvedených záruk, jakož i od toho, zda v posuzovaném období skutečně plnily svou funkci. Pokud byly účinné, pak jejich existence otevírá prostor k tomu, aby byl předpoklad nepřímé diskriminace vyvrácen ve vztahu k relevantní praxi jako celku. Jinak by tomu ale bylo v případě opačném. Jestliže by byly shledány neúčinnými, pak by se na ně nebylo možné odvolávat v individuálních případech, neboť jejich aplikace by z hlediska toho, zda došlo k diskriminaci, neměla požadovanou výpovědní hodnotu.
45. Závěr o tom, že určitá praxe měla za následek nepřímou diskriminaci, neznamená, že v jejím rámci musel být nezbytně znevýhodněn každý příslušník chráněné skupiny, v jehož případě bylo aplikováno příslušné neutrální kritérium. Vypovídá však o tom, že k takovémuto znevýhodňování v podstatné míře skutečně docházelo, přičemž v jednotlivých individuálních případech, z nichž tato praxe sestává, nelze přesvědčivě odlišit, zda tomu tak bylo, nebo nikoliv. Již z tohoto důvodu lze předpoklad nepřímé diskriminace vyvrátit vždy jen ve vztahu k určité relevantní praxi jako celku (srov. rozsudek D. H. a ostatní proti České republice, bod 209). Jestliže by uvedené odlišení bylo možné rozumně provést i jen v jednotlivých případech, znamenalo by to, že tyto případy diskriminace lze posuzovat nezávisle na celkovém hodnocení této praxe, a to z hlediska případné diskriminace přímé. Posuzování nepřímé diskriminace by za těchto okolností postrádalo smysl.
46. Jak již bylo uvedeno výše, závěr o nepřímé diskriminaci může obstát jen v případě, vztahuje-li se k relevantní praxi sestávající z případů, jež se navzájem shodují ve všech podstatných prvcích. Nejde přitom jen o to, že v nich bylo aplikováno neutrální kritérium, ale též o způsob (proceduru), jak k němu došlo. Bude-li např. toto kritérium aplikováno ve vztahu k jedné skupině případů jedním způsobem, zatímco ve vztahu k jejich druhé skupině způsobem jiným, přičemž každý z těchto způsobů bude poskytovat odlišné a různě účinné garance před případným diskriminačním působením, pak bude moct být předpoklad nepřímé diskriminace posuzován vždy jen ve vztahu ke každé této dílčí praxi zvlášť. Každá z nich bude mít totiž povahu relevantní praxe právě ve vztahu k těm jednotlivým případům, z nichž sestává. Vyloučit ale nelze ani to, že s ohledem na zcela specifický postup při aplikaci neutrálního kritéria nebude možné určitý konkrétní případ považovat za součást žádné relevantní praxe, ve vztahu k níž by mohla být (s ohledem na počet případů ji tvořících) rozumně vedena úvaha o nepřímé diskriminaci. Takovýto případ by musel být vždy posuzován samostatně.
47. Aplikace § 133a písm. b) občanského soudního řádu, která by nerespektovala takto vymezené rozložení břemena tvrzení a důkazního v případech, kdy je tvrzena nepřímá diskriminace, by nedostála požadavkům plynoucím z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
IV./c Posouzení, zda stěžovatel prokázal skutečnosti opodstatňující předpoklad nepřímé diskriminace
48. Výše uvedená ústavněprávní východiska byla určující pro přezkum napadených rozhodnutí v projednávané věci. Stěžovatel prokazoval nepřímou diskriminaci ze statistických údajů vypracovaných Ústavem školských informací při Ministerstvu školství České socialistické republiky, podle nichž tvořil v letech 1985 až 1991 podíl romských dětí na celkovém počtu dětí umístěných do zvláštních škol v tehdejší Československé socialistické republice přibližně 40 %, na území České socialistické republiky přibližně 30 % a na území Západočeského kraje přibližně 40 %. S ohledem na to, že v roce 1996 měli tvořit Romové přibližně 1,5 až 2 % celkové populace v České republice, tak měla být dána zjevná disproporce mezi oběma údaji, jež měla opodstatňovat předpoklad, že romské děti byly do zvláštních škol umísťovány pro svůj etnický původ.
49. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy nepovažovaly uvedené údaje za postačující k prokázání předpokladu nepřímé diskriminace. Zatímco odvolací soud se jejich relevancí blíže nezabýval, dovolací soud vyvodil z některých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva závěr, podle něhož mohou statistické údaje založit uvedený předpoklad teprve tehdy, bude-li z nich vyplývat relevantní disproporce ve výši alespoň 50 %. Takto vymezenou hranici statistické významnosti následně aplikoval tím způsobem, že posuzoval, zda procentuálně vyjádřený podíl počtu romských dětí na celkovém počtu žáků zvláštních škol nedosahoval alespoň tuto hodnotu. Zjistil přitom, že této hranice dosaženo nebylo, pročež nemělo dojít ani k prokázání předpokladu nepřímé diskriminace.
50. Ústavní soud má za to, že uvedené závěry z ústavněprávního hlediska neobstojí. Statistické údaje mohou založit předpoklad nepřímé diskriminace, jestliže z nich vyplývá taková disproporce, z níž lze na základě rozumné úvahy a s přihlédnutím k relevantnímu kontextu prima facie vyvozovat závěr o existenci diskriminační praxe. Právě v tomto smyslu je třeba rozumět i závěru, podle něhož "má-li být posouzen dopad určitého opatření nebo praxe na jednotlivce či skupinu, statistické údaje, které se při kritickém zkoumání ... ukáží jako spolehlivé a pro daný případ významné, postačují jako nepřímý důkaz, který se od stěžovatele vyžaduje." (rozsudek D. H. a ostatní proti České republice, bod 188).
51. Dovolacím soudem konstatovaná hranice statistické významnosti neobstojí již z toho důvodu, že její obecné stanovení postrádá adekvátní výpovědní hodnotu. Dosažení této hranice totiž samo o sobě vypovídá pouze o tom, zda je procentní zastoupení chráněné skupiny ve zvláštních školách většinové nebo menšinové. Tento údaj měl opodstatnění ve věci Oršus a ostatní proti Chorvatsku, ve které v kontextu dalších skutečností vypovídal o existenci či neexistenci praxe umísťování romských dětí do separátních tříd, což je však praxe, která se z hlediska jejího možného posuzování od zařazování těchto dětí do zvláštních škol určených pro děti s mentálním postižením podstatně odlišuje. Předpoklad nepřímé diskriminace by se ve věci stěžovatele naopak mohl odvíjet od zjištění zjevné disproporce mezi podílem počtu dětí příslušejících do chráněné skupiny, jež byly zařazeny do zvláštních škol, na celkovém počtu takto zařazených dětí, a podílem celkového počtu dětí příslušejících do chráněné skupiny na celkovém počtu dětí na území, kde mělo k diskriminační praxi docházet (případně podílem celkového počtu obyvatel příslušejících do chráněné skupiny na celkovém počtu obyvatel). Uvedené údaje by se samozřejmě musely vždy vztahovat k oblasti, v jejímž případě má opodstatnění uvažovat o určité společné, třeba i nekoordinované, praxi. V tomto smyslu lze přisuzovat význam např. správnímu obvodu (kraj nebo okres), v němž působil jediný zřizovatel zvláštních škol nebo v němž jejich činnost podléhala dohledu jediného správního orgánu. Obdobně by bylo možné hodnotit, byly-li by k tomu splněny uvedené podmínky, i praxi na celém území státu.
52. V projednávané věci se obecné soudy při hodnocení stěžovatelem předložených statistických údajů omezily na posouzení jimi stanovené hranice statistické významnosti. Takovéto posouzení je ovšem zcela nedostatečné a pro závěr, že stěžovatel neprokázal předpoklad nepřímé diskriminace, neposkytuje - z důvodů výše uvedených - rozumný základ. Ústavní soud proto spatřuje v uvedeném závěru vybočení z požadavků plynoucích pro rozhodování obecných soudů z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento dílčí závěr se ale nepromítá do celkového ústavněprávního posouzení napadených rozsudků, neboť nezpochybňuje důvodnost zamítnutí žaloby stěžovatele. Je tomu tak z následujících důvodů.
IV./d Posouzení, zda stát vyvrátil předpoklad nepřímé diskriminace
53. Odvolací i dovolací soud nepovažovaly za podstatné, zda stěžovatel v souvislosti se svým umístěním do zvláštní školy prokázal předpoklad nepřímé diskriminace z důvodu své příslušnosti k romské etnické skupině. I kdyby tak totiž učinil, tento předpoklad by byl v jeho případě vyvrácen s ohledem na provedená vyšetření jeho rozumových schopností. Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje, jeho odůvodnění ze strany dovolacího soudu ale považuje za poněkud zjednodušující a nedostatečně reflektující podstatu nepřímé diskriminace, pročež je žádoucí se k němu podrobněji vyjádřit.
54. Již bylo uvedeno, že individuální okolnosti samy o sobě nejsou s to vyvrátit úspěšně založený předpoklad nepřímé diskriminace v konkrétním případě, neboť jejich relevance je tímto předpokladem zpochybněna (viz body 44 a 45 tohoto nálezu). Pokud by např. o zařazení romských dětí do zvláštní školy bylo rozhodováno vždy výlučně na základě určitého testu rozumových schopností, pak by statistické údaje, jimiž by byl prokázán zjevný nepoměr mezi počtem romských dětí v populaci a jejich zastoupením ve zvláštních školách, vyvolávaly pochybnosti ohledně správnosti a účelnosti aplikace tohoto testu. K prokázání, že k umístění dítěte do základní školy nedošlo z důvodu etnického původu, by tak zcela přirozeně nepostačoval pouhý poukaz na jeho výsledek. Nejprve by musela být vyřešena otázka, zda tyto testy - s ohledem na způsob, jak byly skutečně aplikovány - jsou objektivní a skutečně vypovídají o rozumových schopnostech dítěte.
55. Individuálním okolnostem nicméně nelze upřít význam pro posouzení, zda a ve vztahu k jaké relevantní praxi by musel být založen předpoklad nepřímé diskriminace, aby jej bylo možné vztáhnout i na posuzovaný případ. O relevantní praxi lze vždy uvažovat jen za předpokladu, že je tvořena případy, které se navzájem shodují ve svých podstatných prvcích. Případ žalobce, který tvrdí svou diskriminaci, je přitom pro identifikaci těchto prvků určující, neboť z povahy věci musí být součástí této praxe. I tento význam lze znázornit na příkladu aplikace testu rozumových schopností. Lze si např. představit, že dítě bylo do zvláštní školy umístěno na základě výsledků tohoto testu, současně se však, na rozdíl od většiny ostatních dětí v podobné situaci, podrobilo i jiným testům či vyšetřením, založeným na odlišné metodě, jejichž správnost naopak není nikterak rozporována. Je zřejmé, že s ohledem na tento specifický přístup by nebylo možné považovat eventuální praxi, kdy k umístění docházelo jen na základě prvně uvedeného testu, za relevantní pro posouzení nepřímé diskriminace v jeho případě. Přestože by se ve všech případech jednalo o umístění dítěte z důvodu neutrálního kritéria mentálního postižení, tyto případy by nebyly srovnatelné z hlediska procedury, na jejímž základě ke zjištění tohoto postižení došlo a jež se v jednotlivých případech podstatným způsobem odlišovala. Zbývá dodat, že takovéto rozlišování relevantní praxe je nezbytné, nemá-li být závěr o nepřímé diskriminaci toliko proklamativní. Smyslem jejího posouzení v konkrétním případě ostatně není zodpovězení otázky, zda v souvislosti s umísťováním romských dětí do zvláštních škol obecně docházelo k nepřímé diskriminaci, nýbrž to, zda byl této diskriminaci vystaven právě žalobce. Obecné soudy zde rozhodují výlučně o tom, zda bylo nebo nebylo porušeno jeho subjektivní právo. Tato východiska se uplatní i v projednávané věci.
56. Stěžovatel v žalobě uvedl, že jako příslušník romského etnika byl v roce 1985 umístěn do zvláštní školy, kterou následně navštěvoval až do roku 1995. Zároveň předložil statistické údaje, které měly prokazovat nepřímou diskriminaci romských dětí při jejich umísťování do zvláštních škol, přičemž za relevantní praxi považoval obecně postup příslušných orgánů (či jiných osob) při rozhodování o zařazování dětí do zvláštních škol pro období školního roku 1985/86, jakož i roků následujících, ať už na území celé tehdejší federace, nebo jen na území tehdejšího Západočeského kraje. Takto založený předpoklad nepřímé diskriminace měl podle jeho názoru dopadat i na jeho případ.
57. Napadeným rozhodnutím lze vytknout, že v nich obecné soudy přistoupily k vyvrácení eventuálního předpokladu nepřímé diskriminace bez toho, aby si postavily najisto, co lze považovat za relevantní praxi ve vztahu k případu stěžovatele. Za situace, kdy byla součástí procedury rozhodování o umístění dítěte do zvláštní školy odborná vyšetření jeho rozumových schopností (srov. zejména § 8 odst. 3 vyhlášky č. 95/1978 Sb., § 8 odst. 4 vyhlášky č. 49/1986 Sb.), nebylo možné v konkrétním případě bez dalšího dospět k vyvrácení předpokladu nepřímé diskriminace právě na základě jejich výsledků. Bylo třeba si položit otázku, zda tato vyšetření, jež byla podkladem pro rozhodnutí okresního národního výboru, nebyla klíčovým prvkem tehdejší praxe, jenž fakticky (např. s ohledem na zkreslení jejich výsledků) působil tvrzený diskriminační následek (v této souvislosti srov. rozsudek D. H. a ostatní proti České republice, zejména body 199 a násl., v nichž byla této otázce věnována významná pozornost). V takovém případě by totiž v rozsahu, ve kterém k těmto vyšetřením standardně docházelo, byla zpochybněna jejich výpovědní hodnota. K vyvrácení těchto pochybností by přitom mohlo dojít pouze tím, že by byla v obecné rovině prokázána objektivita těchto vyšetření. Teprve tehdy by byl opodstatněn závěr, že pro umístění dětí do zvláštní školy na základě jejich výsledků existuje objektivní a rozumné zdůvodnění (viz bod 42).
58. Individuální okolnosti případu však mohly mít pro posouzení věci i jiný význam. I kdyby stěžovatel prokázal, že v souvislosti s umísťováním romských dětí do zvláštních škol obecně docházelo k diskriminaci, vedlejší účastnice na jejich základě mohla - a v tomto směru též argumentovala - vyvrátit jeho tvrzení o tom, že byl sám vystaven diskriminační praxi, poukazem na to, že podstatné odlišnosti jeho případu neumožňují, aby byl jeho případ považován za součást této praxe. To by znamenalo, že stěžovatelem vymezená praxe by s ohledem na svůj rozsah a různorodý charakter nebyla pro posouzení jeho věci relevantní. Nepřímá diskriminace by proto musela být prokazována, bylo-li by to vůbec možné, ve vztahu k menšímu počtu srovnatelných případů. Tím by byla ovšem ve vztahu k nim snížena výpovědní hodnota statistických údajů ohledně celkového počtu romských dětí zařazených do zvláštních škol. Stěžovatel by fakticky musel pro své tvrzení předložit jiný důkaz prima facie. Stojí za zmínku, že v rozsudku D. H. a ostatní proti České republice posuzoval Evropský soud pro lidská práva diskriminaci v případech, které jednoznačně tvořily součást převažující praxe (srov. zejména body 39 a násl. a body 199 a násl. uvedeného rozsudku). Z tohoto důvodu mohly být zásadní závěry ohledně jejího diskriminačního charakteru vyvozovány již na základě předložených statistik.
59. Ústavní soud konstatuje, že vedlejší účastnice mohla tvrzení stěžovatele o jeho nepřímé diskriminaci vyvrátit dvěma způsoby - buď prokázáním, že příčina této diskriminace nespočívala v odborných vyšetřeních, na jejichž základě bylo rozhodnuto o jeho umístění a setrvání ve zvláštní škole (což by umožnilo přihlédnout k výsledkům těchto vyšetření v konkrétním případě), nebo že předmětný předpoklad nelze vztáhnout na určitý konkrétní případ s ohledem na jeho odlišnosti, které jej neumožňují smysluplně podřadit pod stěžovatelem vymezenou relevantní praxi. Závěry dovolacího soudu lze přitom interpretovat právě v tom smyslu, že vedlejší účastnice unesla své břemeno tvrzení a důkazní jedním z uvedených způsobů.
60. Z důkazů, jež vedlejší účastnice předložila v řízení před obecnými soudy, vyplývá, že rozumové schopnosti stěžovatele, a tím i důvody jeho umístění do zvláštní školy, byly posuzovány průběžně po celou dobu jeho studia jednak psychologickými testy prováděnými několika metodami a na více odborných pracovištích, jednak sledováním průběhu jeho studia, resp. jeho prospěchu (viz bod 12 nálezu). Jeho umístění a setrvání ve zvláštní škole se tak neodvíjelo od jednorázového vyšetření a zjevně nešlo ani o výsledek pouhého rutinního přístupu příslušných orgánů, v jehož rámci by byla jednotlivá vyšetření či hodnocení prováděna ryze formálně. O tom nakonec svědčí již skutečnost, že nedošlo k neadekvátnímu rozhodnutí o osvobození stěžovatele od povinné školní docházky ve smyslu § 37 odst. 2 zákona č. 29/1984 Sb., což by znamenalo fakticky ukončení jeho studia. Již tato zjištění podle názoru Ústavního soudu umožňují relevantně odlišit případ stěžovatele od situace stěžovatelů ve věci D. H. a ostatní proti České republice, již byli do zvláštních škol zařazeni rozhodnutím ředitelů těchto škol se souhlasem rodičů (případně na jejich žádost) a s ohledem na výsledky jednorázově absolvovaných psychologických testů. Tento závěr lze přitom učinit navzdory tomu, že psychologické testy prováděné pedagogicko-psychologickými poradnami v 80. letech, jímž byl podroben stěžovatel, patrně rovněž nedostatečně zohledňovaly jazykové a kulturní odlišnosti romských dětí, což v kontextu dalších skutečností - zejména existence rasových předsudků - vytvářelo prostor pro segregační praxi. Při hodnocení dané věci je totiž třeba vzít v úvahu úplný rozsah záruk, které byly v případě stěžovatele fakticky aplikovány a které v zásadě účinně bránily tomu, aby se uvedený nedostatek relevantně projevil do celkového hodnocení důvodnosti umístění stěžovatele do zvláštní školy.
61. Posledně uvedený závěr má širší přesah a nelze jej vztahovat jen k věci stěžovatele. Pakliže by bylo obdobně postupováno i v jiných případech, kdy byly posuzovány důvody pro umístění dítěte do zvláštní školy, byla by tím účinně eliminována možnost, aby k tomuto opatření docházelo systémově z důvodu příslušnosti k romskému etniku. Pro umístění dětí do zvláštní školy by tak obecně existovalo objektivní a rozumné zdůvodnění, neboť by sledovalo legitimní cíl (viz bod 33 nálezu) a s ním spojená procedura by zaručovala, že nebude uplatňováno z jiného než zákonného důvodu. Tím byl naplněn jeden z předpokladů, že se bude jednat o opatření vhodné, potřebné a přiměřené k dosažení tohoto cíle.
62. Dospěl-li dovolací soud k závěru, že v případě stěžovatele by byl v každém případě vyvrácen eventuální předpoklad nepřímé diskriminace, učinil tak z toho důvodu, že záruky aplikované v souvislosti s rozhodováním o jeho zařazení do zvláštní školy byly způsobilé vyvrátit tento předpoklad i v jiných srovnatelných případech. Přesněji řečeno, byly by způsobilé jej vyvrátit vůči celé relevantní praxi, ve vztahu ke které by bylo možné smysluplně posuzovat, zda stěžovatel nebyl vystaven nepřímé diskriminaci. A právě zde spočívá důvod pro zamítnutí žaloby. Za dané situace totiž nebylo rozhodující, zda obecné soudy adekvátně vymezily předmětnou relevantní praxi. Jestliže by bylo obdobně, jak v dané věci, standardně postupováno i v jiných případech, kdy byly romské děti umístěny do zvláštní školy, pak by případ stěžovatele odrážel podstatné prvky převažující praxe. Eventuální předpoklad nepřímé diskriminace by proto z důvodů výše uvedených vůči ní mohl být přesvědčivě vyvrácen. Připustit lze ale i jinou (mnohem pravděpodobnější) možnost, že v případě stěžovatele šlo o výjimku z pravidla, resp. o postup aplikovaný jen v malé skupině případů, přičemž převažující praxe se při hodnocení rozumových schopností dětí omezovala na jednorázové vyšetření či jiné nedostatečné garance. Za této situace by bylo vyvrácení předpokladu nepřímé diskriminace ve vztahu k této praxi mnohem složitější, pro posuzovanou věc je však podstatné, že případ stěžovatele by se od ní odlišoval natolik, že by jej nebylo možné považovat za její součást. Jeho tvrzení, že byl vystaven nepřímé diskriminaci, by proto ani v tomto případě nebylo prokázáno, v důsledku čehož by jeho žaloba musela být rovněž zamítnuta. Předpoklad nepřímé diskriminace by byl v každém případě vyvrácen.
IV./e Ostatní
63. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že se neztotožňuje s tím, jak dovolací soud hodnotil význam zbylých zákonných záruk. Jak právo podat odvolání proti rozhodnutí okresního národního výboru o zařazení stěžovatele do zvláštní školy, tak možnost jeho přeřazení do jiné školy na podnět ředitele zvláštní školy (§ 10 vyhlášky č. 95/1978 Sb., § 10 vyhlášky č. 49/1986 Sb.) nevypovídají dostatečně o tom, zda se v kontextu tehdejší praxe jednalo o účinné prostředky, zvlášť měly-li bránit umísťování dětí do škol na základě jejich etnického původu. V této souvislosti nelze opominout, že případný souhlas s umístěním dítěte do zvláštní školy ze strany zákonných zástupců, jemuž lze postavit na roveň nepodání odvolání, může mít z pohledu rodičů ospravedlnitelné důvody, např. obavy ze šikanování dítěte či jeho izolace od ostatních romských dětí. Tyto důvody však z věcného hlediska nemohou nikterak opodstatňovat diskriminační praxi, v jejímž rámci by byly romské děti zařazovány do škol určených pro děti s mentálním postižením z důvodu svého etnického původu či souvisejících jazykových a kulturních odlišností (srov. rozsudek D. H. a ostatní proti České republice, body 46 až 48 a 202 až 204). Stát takovouto praxi v žádném případě nesmí ani tolerovat, ani podporovat.
64. Otázkou promlčení nároku stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť obecné soudy se k ní vyjádřily jen okrajově a pro jejich rozhodnutí ve věci samé nebyla rozhodující.
V. Závěr
65. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že obecné soudy se v projednávané věci při výkladu a aplikaci § 133a písm. b) občanského soudního řádu nedopustily takového pochybení, které by umožňovalo spatřovat v jejich skutkových zjištěních a právních závěrech svévoli či jiný kvalifikovaný exces, v jehož důsledku by napadená rozhodnutí jako celek nemohla obstát. Základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy jimi, navzdory zjištěným dílčím pochybením, nebylo porušeno. Ani jejich případné odstranění by totiž na výsledku řízení před obecnými soudy nemohlo nic změnit. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl o zamítnutí ústavní stížnosti.