33. Podstatné v této souvislosti je, že tato polemika stran je vedena v rovině tzv. podústavního práva, kde ústavní přesah mají zásahy do právní pozice stěžovatelky, popř. vedlejšího účastníka z hlediska principů právního státu. Význam v této souvislosti mají východiska výkladu právních předpisů, jednoty jejich výkladu soudy, předvídatelnosti soudního rozhodování, právní jistoty, smluvní volnosti a plnění mezinárodních závazků České republiky, popř. respektování rozsahu přenosu jejích kompetencí na Evropskou unii a s tím související ústavní závazek eurokonformního výkladu transponovaného vnitrostátního práva (zde princip acte éclairé v duchu rozsudku Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982 sp. zn. C-283/81 ve věci CILFIT). Proto ten, kdo vstupuje do smluvního vztahu s cestovní kanceláří, podléhá pravidlům zvláštního zákona a jeho účelu z pohledu unijního práva (k námitce sub 31/a). Obecně tak je třeba při řešení výkladového sporu (sub 32) vycházet z domněnky (in favorem conventionis), že v případě sporného znění právního předpisu se náš zákonodárce nehodlal odchýlit od účelu sledovaného unijním právem, takže je nutno sledovat výklad podaný orgány Evropské unie. Ústavní soud v projednávané věci opět zdůrazňuje, že spotřebitelský vztah není bezprostředně regulován na úrovni specifického ústavního práva, nicméně není ani od působení ústavně zaručených základních práv a svobod izolován, takže v tomto právně regulovaném vztahu se působení základních práv a svobod projevuje jako povinnost státu taková základní práva a svobody v tomto spotřebitelském vztahu chránit (čl. 1 odst. 1 Ústavy) jak vytvářením podmínek pro uzavírání smluv, které se uzavírají se spotřebiteli, nebo - jako v tomto případě - se spotřebitelů týkají, tak při řešení sporů z nich vyplývajících [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].
34. Z hlediska námitek vznesených stěžovatelkou (sub 31/d a 31/g) vůči rozsudku obvodního soudu je třeba na prvém místě posoudit, zda s ohledem na obsah právních předpisů, které byly pro řešení sporné otázky rozhodné, nebylo nutné položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, jak to namítla stěžovatelka. V této souvislosti je to o to významnější, že je to přímo spjato s řešením projednávané věci. Hlavním předmětem sporu bylo, zda z našich právních předpisů, konkrétně zákona č. 159/1999 Sb., plyne povinnost státu zajistit, aby měl zákazník (spotřebitel, cestující) cestovní kanceláře v případě jejího úpadku dostatečnou záruku pro vrácení vložených prostředků, popř. pro návrat zpět.
35. Jak bylo výše podrobně rozvedeno, stěžovatelka tvrdí, že toto její plnění je omezeno v souladu s pravidlem pojistného limitu ve smyslu zákona č. 37/2004 Sb., zatímco vedlejší účastník, který měl v řízení před obecným soudem úspěch, tvrdí, že tomu musí být v plném rozsahu, neboť to plyne z ustanovení speciálního předpisu, tj. zákona č. 159/1999 Sb. Rozhodujícími pro výklad a řešení tohoto sporu se staly čl. 7 Směrnice, podle kterého organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, předloží dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku, a čl. 8 Směrnice, podle kterého mohou členské státy Evropské unie v oblasti působnosti této směrnice přijmout nebo zachovat přísnější předpisy na ochranu spotřebitele.
36. Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě nelze námitce stěžovatelky přisvědčit. Povinnost obecného soudu položit předběžnou otázku podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je sice obecně stanovena pro soud, který relevantní problém týkající se výkladu nebo platnosti aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie rozhoduje jako poslední, tedy, jehož rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky. To byl projednávaný případ s ohledem na bagatelnost sporné částky ve smyslu § 202 odst. 2 občanského soudního řádu. Z hlediska judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), popř. nález ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2782/14 (N 213/75 SbNU 385), dostupné též na http://nalus.usoud.cz] tak nepoložení tzv. předběžné otázky může znamenat především porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Stejně tak však z této judikatury plyne (nález sp. zn. III. ÚS 2782/14), že v případech definovaných Soudním dvorem EU (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 CILFIT, bod 14) taková povinnost nevzniká mimo jiné v případě, kdy z judikatury Soudního dvora EU již plyne řešení takové otázky, a to i tehdy, když nebyla zcela splněna podmínka naprosté shody sporných otázek (tzv. doktrína acte éclairé).
37. Takováto situace právě v projednávané věci nastala, neboť těmito otázkami, tedy výkladem rozsahu pojistného plnění, a tím i pojistného limitu, se Soudní dvůr EU zabýval ve více případech. Zprvu se tak stalo z důvodu potřeby obecného výkladu obsahu a odpovědnosti státu za opožděné provedení Směrnice (rozsudek ze dne 8. 10. 1996 spojené věci C-178/94, C-179/94, C-188/94, C-189/94 a C-190/94 ve věci Erich Dillenkofer, Christian Erdmann, Hans-Jürgen Schulte, Anke Heuer, Werner, Ursula a Trosten Knor proti Spolkové republice Německo, viz body 34 a 50 odůvodnění, kde se ještě výraz "plná" náhrada neobjevuje, dostupné na http://curia.europa.eu/juris/showPdf.jsf?text=&docid=99758&pageIndex=0&doclang=DE&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=62519). Pro projednávanou věc to má význam jen z hlediska zdůraznění odpovědnosti státu za neprovedení Směrnice dostatečným způsobem, což je v současnosti již řídkým případem. Tak např. v Polsku v roce 2014 pro tento případ o odpovědnosti státu rozhodl přímo vnitrostátní soud (viz k tomu Za bankrutujące biuro podróży pieniądze turystom odda państwo. Gazeta Prawna, 2. 12. 2014), neboť dospěl k závěru, že pouhá nedůsledná úprava v zákoně k naplnění Směrnice (pełny zwrot wcześniej wpłaconych środków) nedostačuje.
38. Následně již v rozsudku ze dne 15. 6. 1999 ve věci C-140/97 Walter Rechberger, Renate Greindl, Hermann Hofmeister a další proti Rakouské republice (originál rozsudku např. dostupný na http://eur-lex.europa.eu/legal-content/DE/TXT/?uri=CELEX:61997J0140) vyložil Soudní dvůr EU podrobněji účel Směrnice a zejména význam jejího čl. 7. S odvoláním na předchozí rozsudky v bodu 63 odůvodnění rozsudku k výkladu čl. 7 Směrnice konstatoval, že "[a]ni z preambule směrnice, ani ze znění článku 7 totiž nevyplývají důvody, na jejichž základě by mohla být omezena záruka upravená v tomto ustanovení, jako tomu bylo v případě jeho provedení v Rakousku...". K tomu poté v bodě 64 odůvodnění dodal, že to vede k závěru, že "vnitrostátní právní úprava správně provádí povinnosti podle čl. 7 Směrnice pouze tehdy, pokud, ať je jakákoliv, poskytuje spotřebitelům účinnou záruku na vrácení vložených prostředků a na zpáteční dopravu v případě úpadku organizátora zájezdu". V anglickém znění je ovšem v bodu 64 výslovně zdůrazněno zaplacení všech zaplacených prostředků - "It must therefore be held that national legislation properly transposes the obligations under Article 7 of the Directive only if, whatever may be the detailed rules laid down for its application, it achieves the result of providing the consumer with an effective guarantee of the refund of all money paid over and his repatriation in the event of the travel organiser's insolvency." V německém originále rozsudku to zní rovněž v tomto duchu: "Daraus folgt, daß eine nationale Regelung die Verpflichtungen aus Art. 7 Richtlinie nur dann ordnungsgemäß umsetzt, wenn sie unabhängig von ihren Modalitäten bewirkt, daß die Erstattung aller vom Verbraucher gezahlten Beträge und seine Rückreise im Fall der Zahlungsunfähigkeit oder des Konkurses des Reiseveranstalters für den Verbraucher sichergestellt sind." V této souvislosti je možno poukázat na úplné znění příslušné právní úpravy v Rakousku [§ 3 odst. 1 písm. a) Verordnung des Bundesministers für wirtschaftliche Angelegenheiten über die Umsetzung des Art. 7 der Richtlinie des Rates vom 13. Juni 1990 über Pauschalreisen (90/314/EWG) im österreichischen Recht], které stanoví, že se vrací již zaplacené platby (zálohy a doplatky), jestliže v důsledku insolvence organizátora zájezdu nedošlo zcela nebo zčásti k uskutečnění cesty.
39. V pořadí dalším rozsudku ze dne 16. 2. 2012 ve věci C-134/11 Jürgen Blödel-Pawlik proti HanseMerkur Reiseversicherung AG pak Soudní dvůr EU zdůraznil v bodě 24 odůvodnění, že cílem, který má tato Směrnice sledovat, je zabezpečit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů, tedy nikoli její snížení či omezení, jak dovozuje za pomoci odvolání se na zákon č. 37/2004 Sb. stěžovatelka. To má rovněž zásadní význam z hlediska požadavku teleologického výkladu unijních předpisů a nepochybně i výkladu jejich transpozice v právním řádu České republiky, konkrétně v § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb.
40. Konečně všechny tyto závěry znovu Soudní dvůr EU zopakoval v nedávném rozsudku ze dne 16. 1. 2014 ve věci C-430/13 Ilona Baradics a další proti QBE Insurance (Europe) Ltd Magyarországi Fióktelepe, kde se jednalo o situaci, kdy bylo zákazníkům vráceno jen 22 % ze zaplacených záloh nebo cen (bod 20 odůvodnění). Soudní dvůr EU tak potvrdil svůj právní názor v této věci, když se navíc v bodě 38 odůvodnění zmíněného rozsudku vrátil ke svému výkladu čl. 7 Směrnice se shrnutím, že "vnitrostátní právní úprava provádí povinnosti uvedeného článku 7 správně pouze tehdy, pokud bez ohledu na své podrobné podmínky vede k tomu, že spotřebiteli v případě platební neschopnosti organizátora cesty skutečně zaručuje vrácení všech zaplacených prostředků a jeho návrat". Vlastní řešení však na základě tohoto výkladu ponechal na maďarském předkládajícím soudu, který je sám příslušný vykládat a uplatňovat vnitrostátní právo, tak jak to odpovídá právu Evropské unie a závěrům doktríny (např. Tomášek, M., Týč, V. a kol. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013, s. 388).
41. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud v rovině ústavněprávní k závěru, že v předmětném soudním řízení nedošlo s ohledem na stav acte éclairé k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny ani k porušení závazku České republiky plynoucího z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2, popř. čl. 10a odst. 1 Ústavy z hlediska přenesených pravomocí, zavazující Českou republiku aplikovat takové právo v souladu s právním řádem takové mezinárodní organizace nebo instituce). Předmětem řízení přitom byl právě tento aspekt, nikoli výklad podústavního práva z hlediska vztahu cestovní kancelář - pojišťovna (např. účinné prostředky pojišťovny pro získání informací o hospodářské situaci cestovní kanceláře - zejména § 8 odst. 3 zákona č. 159/1999 Sb.).
42. Výše uvedené současně vede i k odpovědi na další námitky stěžovatelky, popř. je již činí vypořádanými. K vlastnímu předmětu sporu lze s ohledem na argumentaci stěžovatelky ve stručnosti (ležící převážně v rovině tzv. podústavního práva) uvést následující. Dovolávání se zahraničních právních úprav není v této souvislosti namístě, neboť je věcí každého státu, jakým způsobem dosáhne účelu sledovaného směrnicemi. Účelem předmětné Směrnice je nikoli sjednotit tuto úpravu v členských státech, nýbrž zajistit otevření trhu v oblasti cestovního ruchu tak, aby spotřebitelé nebyli odrazováni od nakupování souborných cestovních služeb v jiném členském státě (preambule Směrnice). Je známo, že mezi státy existují rozdíly v zajištění tohoto závazku z čl. 7 Směrnice. Převažuje však řešení zvolené rovněž v České republice v roce 1999, tedy kombinace licence na straně pojišťovny a povinného smluvního pojištění, popř. bankovní záruky na straně cestovní kanceláře, kdežto vytvoření státního nebo dobrovolného garančního fondu je spíše výjimkou. Kromě toho k námitce stěžovatelky však lze poznamenat, že omezení pojistného plnění maximální výší se setkalo i v Německu (zde nyní podle § 651k odst. 2 občanského zákoníku 110 mil. EUR s možností poměrného krácení nad tuto hranici) s námitkami neústavnosti (viz Führich, E. Das neue Reiserecht nach der Umsetzung der EG-Pauschalreise-Richtlinie. Neue Juristische Wochenschrift, roč. 1994, č. 38, s. 2449 a tam uvedená literatura). Stojí též v této souvislosti za zmínku, že známá německá odbornice na spotřebitelské právo při výkladu sporných ustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb. dospěla k závěru, že se jedná o zakotvení plné úhrady (srov. Lindner, B. Umsetzung der Pauschalreise-richtlinie in Tschechien unter besonderer Berücksichtigung der Insolvenzbestimmungen. Wirtschaft und Recht im Osteuropa, roč. 2002, č. 5, s. 141 n.).
43. Nutno též připomenout, že stěžovatelka nezpochybňuje ústavnost ustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb., nýbrž jen jejich výklad obvodním soudem ve prospěch plné náhrady, popř. též nejednotnost judikatury nalézacího soudu. V tomto směru jsou z výše uvedeného již stanoviska a závěry Ústavního soudu k její argumentaci dostatečně zřejmé a není třeba se k nim znovu vracet.
44. Co se týče vlastního řízení, bylo by přesto možno stěžovatelce vyhovět pouze v případě, kdyby byla porušena některá z dalších ústavních kautel práva na řádný proces, popř. byla zjištěna aplikace práva, které je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud takovou situaci v projednávané věci nezjistil. Lze konstatovat, že v projednávané věci se mimo výše uvedeného problému s ústavními přesahy jednalo o smlouvu mezi licencovanou pojišťovnou a cestovní kanceláří, ovšem ve prospěch někoho třetího, tedy spotřebitele jako cestujícího. S tím konečně počítala obecná úprava pojišťovací smlouvy v zákoně č. 37/2004 Sb. (§ 11). Veřejné právo cestujícímu, jak je ve spotřebitelském právu obvyklé (srov. k tomu výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3725/13), v tomto směru zaručuje určitou právní pozici, kterou si nemohou tyto dvě strany mezi sebou ujednat v jeho neprospěch, jak plyne nejen z práva unijního, nýbrž i práva vnitrostátního, a to tím spíše, že se jedná právě o smlouvu ve prospěch třetí strany, která ji (ovšem chráněna zákonem) nemůže nijak ovlivnit. Proto nelze argumentovat, ve vztahu k zákonem a unijním právem chráněnému spotřebiteli, problémy vztahu pojišťovny a insolventní cestovní kanceláře, jak to činí stěžovatelka (viz sub 5 a 6).
45. Odkaz na zvláštní právní předpis v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. je v této konkrétní věci zcela bez významu, neboť je třeba držet se teleologického výkladu čl. 7 a 8 Směrnice a pod tímto zorným úhlem eurokonformně vykládat ustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožnil s ústavně konformním a eurokonformním závěrem obecného soudu, který konstatoval, že nelze použít omezení pojistného plnění vyplývajícího ať již z § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 37/2004 Sb., či pojistných podmínek pojišťovny, neboť soukromoprávní ujednání dvou podnikatelských subjektů nemůže vést k vyloučení nebo omezení zákonných nároků spotřebitele, který navíc na toto soukromoprávní ujednání nemá jakýkoliv vliv. Ujednání pojišťovny s cestovní kanceláří, které omezuje práva spotřebitele zaručená právem Evropské unie a následně také ustanoveními § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb., je tak ve vztahu ke spotřebiteli neúčinné, respektive jej - jako subjekt stojící mimo jimi uzavřenou smlouvu - nezavazuje, takže nemůže být promítnuto do jeho právní pozice; neposkytnutí plné náhrady (the refund of all money paid over, die Erstattung aller vom Verbraucher gezahlten Beträge) by proto odporovalo závazkům České republiky plynoucím z jejího členství v Evropské unii (čl. 1 odst. 2, čl. 10a odst. 1 Ústavy). Nelze též opomenout tu skutečnost, že ustanovení zákona č. 159/1999 Sb. o rozsahu povinného pojištění záruky má kogentní povahu, jak dokládá i poslední věta § 6 odst. 3 o neplatnosti odporujících ujednání pojistné smlouvy.
46. Ochrana spotřebitele představuje jeden z principů, na nichž je fungování Evropské unie založeno a kterými se musí Česká republika jako její členský stát, resp. její orgány při své činnosti řídit, popř. je respektovat při začleňování obsahu unijního práva do vnitrostátního právního řádu, anebo naopak se v důsledku členství v Evropské unii určité úpravy zdržet (tzv. pozitivní a negativní implementace), jak to plyne z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii a zejména z čl. 291 odst. 1 ve spojení s čl. 169 Smlouvy o fungování Evropské unie.
47. I pro moc soudní z uvedeného plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo "eurokonformním" způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie, v daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými ve Směrnici. Možno uzavřít, že v tomto směru je proto třeba přisvědčit výkladu podústavního práva, který zvolil obvodní soud, maje na zřeteli unijní právo, takže návrh na zrušení jeho rozhodnutí nebylo možno shledat důvodným. Postup obecného soudu tak odpovídá výše uvedené zásadě pozitivní implementace a jejím výkladovým důsledkům ve vztahu k zákonu č. 159/1999 Sb., jak to vyžaduje čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie, a zásadě negativní implementace ve vztahu k výkladu účinků zákona č. 37/2004 Sb.
48. Obvodní soud v projednávané věci tak podle názoru Ústavního soudu splnil požadavek kladený unijním právem na soud členského státu, jemuž byl předložen spor probíhající výlučně mezi jednotlivci a mající vazbu na závazky plynoucí z členství České republiky v Evropské unii. Zde je vyžadováno (a je to rovněž ústavně konformní - viz níže), aby soudní moc České republiky při použití ustanovení vnitrostátního práva přijatých za účelem provedení povinností stanovených Směrnicí přihlédla k veškerým pravidlům vnitrostátního práva a vyložila je v co možná největším rozsahu ve světle znění, jakož i účelu této Směrnice, aby tak mohlo být dosaženo rozhodnutí, které je v souladu s cílem jí sledovaným (srov. k tomu rozsudky Soudního dvora EU ze dne 5. 10. 2004 ve věcech C-397/01 až C-403/01 Pfeiffer a další proti Deutsches Rotes Kreuz, Kreisverband Waldshut eV., zejména bod 119, popř. ze dne 4. 7. 2006 C-212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 111).
49. Proto lze uzavřít, že závěr o nedůvodnosti návrhu stěžovatelky je ve světle výše uvedeného z hlediska plnění této povinnosti založen zejména na tom, že - jak bylo výše uvedeno - se v projednávaném případě jednalo o situaci z pohledu obecného soudu označovanou jako acte éclairé (blíže sub 36 a 41). Posouzení, jak byla tato povinnost obecným soudem splněna (aniž by mohl nad její rámec vykládat unijní právo), se při hodnocení ústavnosti postupu obecného soudu proto nemůže vyhnout ani Ústavní soud. Ten je při rozhodování o takové ústavní stížnosti vázán svým právním názorem (čl. 89 odst. 2 Ústavy, viz nález sp. zn. II. ÚS 1009/08, též sub 36), podle kterého nepředložení předběžné otázky podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie může vést k porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
50. Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud stojí na stanovisku [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 (viz výše)], že ochrana spotřebitele nepředstavuje některé ze samostatně ústavně zaručených základních práv a svobod. Nutno zdůraznit, že i v zahraničních ústavách, které zmiňují postavení spotřebitele jako slabší strany vyžadující ochranu, se zpravidla jedná nikoli o subjektivní právo, nýbrž o ústavně vytyčený cíl politiky státu spojený s konkrétní úpravou ochrany spotřebitele v rovině obyčejného práva; tudíž provádění takové ústavně žádoucí politiky (ochrana slabší strany) má na postavení spotřebitele v oblasti základních práv především reflexní účinek (spotřebitel jako destinatář realizace prounijní a ústavně konformní činnosti státu). To je konečně třeba zdůraznit i ve vztahu k čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, kde se rovněž nejedná o subjektivní právo vynutitelné přímo žalobou, nýbrž o zásadu adresovanou orgánům Evropské unie a členským státům při transpozici unijního práva, přičemž dovolat se této zásady lze před soudem pouze pro účely výkladu a přezkumu legality těchto aktů, jak plyne z čl. 52 odst. 5 Listiny základních práv Evropské unie a vysvětlení k tomuto předpisu.
51. Dále je třeba poznamenat, že v rámci polemiky ohledně významu pojmu "zvláštní předpis", použitého v § 6 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. (viz argumentaci stěžovatelky sub 4, 6), ve vztahu k zákonu č. 37/2004 Sb., tento nemusí vždy znamenat totéž co speciální předpis (lex specialis) s následnou nutností přednostní aplikace speciálního ustanovení. Může též, jako v tomto případě, znamenat jen to, že ve věcech neupravených zákonem č. 159/1999 Sb. se měl použít již zákon č. 37/2004 Sb., popř. občanský zákoník (stav akcesority a subsidiarity). Avšak ani pro případ akcesority a subsidiarity by nebylo možné stanovisko stěžovatelky uplatnit, neboť by se tím aplikace zákona č. 159/1999 Sb. dostala do rozporu s ústavním pořádkem a unijním právem, jak bylo výše uvedeno. Je třeba zdůraznit, že v dané věci (námitka sub 7 a 31/c) se přitom nejedná o výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C-212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C-12/08 Mono Car Styling SA, v likvidaci, proti Dervis Odemis a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí), Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro)konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem. Nic takového však při volbě mezi dvěma možnostmi výkladu podústavního pojišťovacího a spotřebitelského práva Ústavní soud neshledal. Stejně tak neshledal nutným zabývat se důsledky výkladu podústavního práva, zde konkrétně též § 5 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., který do nabytí účinnosti nového občanského zákoníku upravoval otázky tzv. povinného smluvního pojištění (přesněji povinného pojištění záruky) a možnosti podmínek odchýlení od zákona č. 37/2004 Sb.
52. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Jde-li o proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, ten zpravidla bývá stižen uvedenou vadou, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů. V souzené věci k takovému závěru však Ústavní soud nedospěl, k čemuž musí poznamenat, že stojí-li obecný soud před volbou mezi rovnocennými výkladovými variantami v rovině podústavního práva, je nutno preferovat ústavně konformní a eurokonformní výklad.
53. Co se týče námitky stěžovatelky stran nejednotnosti soudního rozhodování s odvoláním na požadavek právní jistoty a předvídatelnosti práva v obdobných případech, může Ústavní soud pouze uvést, že tato rozhodnutí, kterými byla sporná ustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb. vyložena jinak než v projednávané věci, nemohou být důvodem pro jeho jiný závěr již proto, že nebyla předmětem řízení o této ústavní stížnosti. Proto se k nim, stejně jako k aktuální judikatuře nadřízeného soudu, tj. Městského soudu v Praze, nemůže Ústavní soud vyjadřovat. Krom toho zastává Ústavní soud stanovisko, že sjednocování judikatury obecných soudů je mimo oblast ústavního pořádku vyhrazeno Nejvyššímu soudu jako soudu završujícího soustavu obecných soudů tak, jak to předpokládá čl. 91 odst. 1 Ústavy. Nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli (jak žádá stěžovatelka sub 23 a 31/h) jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit. Ústavní soud řeší při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výlučně otázky ústavnosti, a pokud dané, eventuálně rozdílné rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. V projednávaném případě proto bylo možno posoudit jen ústavní přesahy návrhu stěžovatelky.
54. Totéž se týká argumentace stěžovatelky stran přípravy novelizace zákona č. 159/1999 Sb., neboť by tím Ústavní soud nepřímo, avšak současně nepřípustně zasahoval do probíhajícího zákonodárného procesu.
55. Stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti (sub 31/i) namítla vadný procesní postup, spočívající v tom, že obvodní soud rozhodl o vstupu Jiřího Kotrby jako vedlejšího účastníka až v napadeném rozsudku, přičemž se tak obvodní soud nevypořádal s argumentací a návrhy tohoto vedlejšího účastníka. Z ústavní stížnosti však nikterak neplyne, jak by se toto údajné pochybení, navíc dotýkající se jiného subjektu, mohlo odrazit v porušení procesních práv samotné stěžovatelky, jež jsou nadto chráněna v ústavní rovině, a toto není Ústavnímu soudu zřejmé ani jinak.
56. Pro důvody výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Co se týče návrhu na postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci nedospěl k závěru, že by byl takový postup namístě, a to mimo jiné i s ohledem na právě probíhající přípravu novelizace zákona č. 159/1999 Sb. a probíhající práce nad revizí Směrnice [viz Legislativní usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. března 2014 o návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o souborných cestovních službách a cestách s asistovanou přípravou, kterou se mění nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2011/83/EU a kterou se zrušuje směrnice Rady 90/314/EHS {COM(2013)0512 - C7-0215/2013 - 2013/0246(COD)}].