Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 16. července 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13 ve věci ústavní stížnosti Generali Pojišťovny, a. s., IČO 61859869, se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem advokátní kanceláře Veverka-Kohoutová, se sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. března 2013 č. j. 22 C 68/2012-90, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 9 596 Kč s příslušenstvím jakožto plnění z uzavřeného pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře z důvodu neuskutečněného zájezdu, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení a Jiřího Málka, zastoupeného JUDr. Klárou Havlíčkovou, advokátkou advokátní kanceláře Holubová advokáti, s. r. o., se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 24. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2013 a doplněnou podáními ze dne 29. 4. 2014 a 28. 8. 2014, stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně pak právo vlastnit majetek [čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], resp. právo na pokojné užívání majetku [čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, porušen měl být rovněž čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny, jakož i princip právní jistoty a tím i čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo ve věci žaloby Jiřího Málka na zaplacení 9 596 Kč s příslušenstvím rozhodnuto, že vstup vedlejšího účastníka Jiřího Kotrby do řízení na straně žalované se nepřipouští (výrok I), že stěžovatelka jako žalovaná je povinna zaplatit žalobci výše uvedenou částku se zákonnými úroky z prodlení (výrok II), že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 11 164 Kč (výrok III) a že mezi účastníky a vedlejším účastníkem nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Jde-li o rozhodnutí o věci samé, obvodní soud vyšel z toho, že žalobce si u cestovní kanceláře zakoupil zájezd za cenu 23 384 Kč, na tuto cestovní kancelář však byl prohlášen konkurs a zájezd se neuskutečnil, načež stěžovatelka z titulu uzavřeného pojištění záruky pro případ úpadku žalobci uhradila jen částku 13 788 Kč, ve zbývající části odmítla zaplatit s tím, že sjednaná výše pojistného plnění k uspokojení všech uplatněných nároků v plné výši nepostačuje. Tuto argumentaci, opírající se o ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, však obvodní soud odmítl s tím, že s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1, § 7 odst. 3 téhož zákona je cestovní kancelář povinna sjednat takové pojištění záruky, na jehož základě vzniká zákazníkovi (mj.) právo na vrácení celé ceny zájezdu.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí ústavní stížností, ve které poukázala na to, že zatím jde o ojedinělý případ, lze však prý s jistotou předpokládat, že obecné soudy budou i ve vztahu k jiným subjektům projednávat skutkově obdobné případy, a to s nejistým právním hodnocením, a že napadené rozhodnutí představuje zásadní průlom do principů pojišťovnictví, protože "znemožňuje plnění souvisejících povinností" z její strany, a má na její činnost i činnost všech dalších pojišťoven zásadní dopad. V souvislosti s blížící se sezónou letních dovolených a s tím, že je třeba nastolit právní jistotu, "nabouranou" napadeným rozhodnutím, pro všechny dotčené subjekty, dala stěžovatelka Ústavnímu soudu na zvážení, zda nepřistoupit k přednostnímu projednání věci ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Dále stěžovatelka uvedla, že napadeným rozhodnutím jí byla stanovena povinnost, kterou jí zákon ani smlouva neukládá, a že úvahy obvodního soudu jsou vnitřně rozporné, založené na obecných, nikterak konkrétně - z hlediska stávající právní úpravy - odůvodněných závěrech. Argumentuje tím, že zákonodárce - v rámci implementace směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (dále jen "Směrnice") - jako prostředek ochrany zákazníků cestovní kanceláře zvolil pojištění záruky, pro které stanovil v § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. minimální částku. To svědčí o tom, že pojištění záruky (jako každé jiné pojištění) plně počítá s ujednáním o výši pojistného plnění (pojistné částky) a pro důraznější ochranu ukládá cestovní kanceláři zákonem stanovené minimální limity. Pokud by měl být v daném případě popírán jeden ze základních principů pojišťovnictví, tedy pojistný limit předpokládaný zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění do 31. 12. 2013, jistě by se zákon k jeho výši nevyjadřoval, neboť by zmíněné ustanovení zcela postrádalo opodstatnění. V souvislosti s tím stěžovatelka obvodnímu soudu vytkla, že "neaplikaci" tohoto ustanovení řádně neodůvodnil, neboť není zřejmé, jakou ochranu pojišťovny měl na mysli, resp. v čem jím zmíněné "nepoškozování pojišťovny" spatřuje, jestliže pak tato musí v každém jednotlivém případě - bez ohledu na výši pojistné částky - plnit neomezeně. Podle jejího názoru zákonná úprava, a to jak obecná, vyplývající ze zákona č. 37/2004 Sb., tak speciální, vyplývající ze zákona č. 159/1999 Sb., vymezila rámec pro smluvní ujednání s cestovní kanceláří, mezi nějž patří stanovení minimální pojistné částky, pouze v tomto rozsahu uzavřela s cestovní kanceláří pojistnou smlouvu, která žádným z ujednání nepřekračuje meze dané zákonem, a také v souladu s ní své závazky plnila.
5. Současně stěžovatelka poukázala na skutečnost, že limit pojistné částky je jedním z kritérií pro udělení koncese, pokud by však sjednaná pojistná částka byla bez významu, neměla by tato podmínka žádný význam. A jestliže bylo žádosti cestovní kanceláře vyhověno, musel příslušný orgán dospět k závěru, že uzavřená pojistná smlouva požadavky dané zákonem splňuje. Zavádějící má být dle stěžovatelky výklad obvodního soudu, jde-li o ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., neboť není pravda, že je stanoveno právo na vrácení ceny zájezdu, ale že je zakotveno právo na plnění z pojistné smlouvy.
6. Nedostatečné a neopodstatněné má být odůvodnění obvodního soudu vylučující aplikaci § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 37/2004 Sb., protože obecným odkazem na § 6 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. se nijak nevypořádává s faktem, že posledně uvedený zákon nic ohledně pojistné částky neuvádí, a tudíž aplikace subsidiárního právního předpisu, konkrétně ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., nemůže být vyloučena. Nelze zde opomíjet obecnou zásadu limitu pojistného plnění zakotvenou zákonem a respektovanou v každém povinném pojištění (např. v případě pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, u kterého nikdo limity nezpochybňuje), přičemž stav, kdy by pojišťovna měla vyplatit více, je zcela v rozporu s požadavky obezřetnosti, odborné péče pojišťovny i zákonem č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, vezme-li se v úvahu otázka hodnocení rizik, trvalé splnitelnosti závazků, resp. požadavku finanční stability.
7. Stěžovatelka rovněž upozornila, že obvodní soud sice povinnost plnění vyvodil na základě logického, systematického i teleologického výkladu, ty však lze použít tam, kde základní metody výkladu, zejména výklad jazykový, nepostačují. Také cíl a účel samotného zákona není stanoven tak úzce, jak vyvodil obvodní soud, tedy pouze v rovině vymezení práv jediného subjektu - spotřebitele, ale je jím úprava provázanosti a obsahu všech vztahů souvisejících s povinným pojištěním záruky, přinejmenším také postavení cestovní kanceláře a pojišťovny. Zákonná norma obsahuje výslovnou úpravu výše poskytovaného plnění, přičemž uplatněním teleologického výkladu nelze dospět k závěrům zcela odporujícím samotnému jazykovému vyjádření normy. Ignoraci práv a postavení pojišťovny, spojenou s výlučnou koncentrací na práva spotřebitele, nepřipouští ani teleologický výklad, neboť i ze samotné důvodové zprávy plyne, že právě výše pojistné částky byla ve vztahu k pojišťovně jako dotčenému subjektu vyhodnocována, kdy otázka stanovení konkrétní výše pojistné částky byla konzultována s odborníky a byla stanovena na základě kvalifikovaného odhadu. V této souvislosti argumentovala, že jen stěží by důvodová zpráva hodnotila výši potřebného krytí, pokud by zákonná úprava byla vystavěna tak, že krytí je neomezené. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na limity pojistného plnění podle německé právní úpravy, kde pojistitel či bankovní ústav může omezit svou finanční odpovědnost vyplacenou v rámci jednoho roku s možností poměrného krácení jednotlivých nároků. S pojistnou částkou počítá také rakouská právní úprava, která stanoví taktéž její minimální výši.
8. Stěžovatelka se dále dovolávala povinnosti obecných soudů interpretovat normy "jednoduchého práva" ústavně konformním způsobem, přičemž s ohledem na zásadní dotčení jejích ústavně zaručených práv toto respektováno nebylo. Nedostatky právní úpravy nelze překlenout ani eurokonformním výkladem, tj. ve světle Směrnice. O výklad se jedná, jestliže tento slouží k objasnění smyslu a účelu jednotlivých zákonných ustanovení tam, kde daná otázka není právním řádem upravena. O takový případ, jak plyne z explicitních zákonných ustanovení, se však v dané věci nejedná. O tom, že právní úprava neodpovídá Směrnici, prý bezesporu svědčí i skutečnost, že se aktuálně pracuje na novele zákona č. 159/1999 Sb., a to právě ve vztahu k zajištění záruk daných zákazníkům cestovní kanceláře v případě jejího úpadku. Byl-li záměr zákona odlišný, je jen na zákonodárci, aby provedl změnu právní úpravy zajišťující právní jistotu, samotný soud svým rozhodnutím rovnost účastníků soukromoprávních vztahů a právní jistotu pojišťovny nemůže popírat.
9. Stěžovatelka upozornila i na to, že případné dovozování neomezené odpovědnosti "naráží" na nedostatečné možnosti mechanismu kontroly ze strany pojišťovny, neboť pojišťovna je odkázána výlučně na informace od cestovní kanceláře, samotné její účetnictví nemusí mít vypovídací hodnotu, navíc zákonem stanovené měřítko je pouhou predikcí. Argument obvodního soudu, že pojišťovna má přístup ke všem dokladům, stěžovatelka odmítla s tím, že není adekvátní s ohledem na případná rizika a nemožnost pružně reagovat, neboť příslušné hodnoty jsou v čase proměnné. Akceptací výkladu obvodního soudu, odkazujícího na § 7 odst. 3 zákona č. 159/1999 Sb., se má také připouštět, že v případě protiprávního jednání cestovní kanceláře by byla pojišťovna povinna plnit její závazky v bezmezné výši, přičemž ochrana, spočívající v právu domáhat se náhrady škody, je prakticky nerealizovatelná.
10. Stěžovatelka poukázala i na rozpornou argumentaci obvodního soudu, že povinnost poskytnout zákazníkům cestovní kanceláře plnou náhradu je uložena zákonem, na druhé straně pak právním titulem je pojistná smlouva uzavřená co do pojistné částky v rozporu s neomezeným plněním, kdy právním následkem by byla neplatnost takového smluvního ujednání a právním důvodem plnění pak odpovědnost za škodu. Podle stěžovatelky je právním titulem bezesporu primárně vztah založený pojistnou smlouvou uzavřenou mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou, sekundární vztah je ve vztahu k pojištění založen na vztahu primárním a v jeho rámci se musí odvíjet. Právním titulem je tedy pojistná smlouva, přičemž plnění nad její rámec představuje plnění bez právního důvodu, což je spojeno s regresním nárokem pojišťovny vůči cestovní kanceláři. Je pravda, že zákon pojišťovně neukládá povinnost smlouvu uzavřít, na straně druhé pojišťovna hodnotí své obchodní riziko, které reflektuje právě pojistná částka. V daném případě toto riziko vyhodnotila právě s ohledem na pojistnou částku a vyvodila z ní výši pojistného. Závazek k neomezenému plnění by znamenal vyloučení možnosti výpočtu odpovídajícího pojistného, což by vedlo k tomu, že pojišťovny by takový produkt nemohly nabízet, navíc ujednání, jímž se pojišťovna zavazuje do budoucna k neomezenému a neurčitému plnění, má být dle stěžovatelky (zřejmě) neplatné.
11. Stěžovatelka má za ne zcela nepřesvědčivé hodnocení vztahu mezi ní a žalobcem jako vztahu spotřebitelského, ovšem i při něm nelze konstatovat, že by dohodou s cestovní kanceláří vyloučila práva spotřebitele, neboť postupovala v souladu se zákonem, a měl-li být spotřebitel chráněn ve větším rozsahu, měl stát k tomu přijmout adekvátní prostředky. Spotřebitel má také možnost (na rozdíl od ní) obrátit se za účelem ochrany svého práva na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr EU"), nedostatky právní úpravy však nelze přenášet bez dalšího na subjekty soukromoprávních vztahů.
12. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka poukázala na princip předvídatelnosti práva s tím, že jednala s důvěrou v zákonnou úpravu, jež byla posílena jednak tím, že Ministerstvo financí v roce 2000 vydalo povolení k příslušné pojišťovací činnosti a po kladném vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj schválilo pojistné podmínky zakotvující princip pojistné částky i eventuálně poměrného uspokojení zákazníků cestovní kanceláře, a jednak tím, že na vyžádání tyto předložila České národní bance (ČNB), která jako dohledový orgán uvedla, že při výplatě pojistného plnění nedošlo ke krácení pojistného plnění a toto bylo vyplaceno v plné výši limitu sjednaného v pojistné smlouvě.
13. Upozornila i na to, že v souvislosti s čl. 7 Směrnice se Soudní dvůr EU ve věci C-140/97 zabýval otázkou nedostatečného krytí rizik a dospěl k závěru, že rakouská úprava byla kvůli omezené záruce nedostatečná a že stát je povinen vyplatit zbytek vynaložených prostředků, protože do své národní legislativy Směrnici nedostatečně implementoval. Vzhledem k podobnosti naší právní úpravy stěžovatelka vyvodila, že implementace Směrnice řádná není.
14. Stěžovatelka dále poukázala na vadu řízení spočívající v tom, že nalézací soud přes vznesenou námitku žalobce o nepřípustnosti vedlejšího účastenství v nalézacím řízení bez rozhodnutí o jeho přípustnosti dále pokračoval v řízení, a to i přesto, že podle teorie i judikatury nelze věc bez takového rozhodnutí dále projednávat. Obvodní soud však teprve v konečném rozhodnutí rozhodl o nepřípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení. V důsledku shora popsaného postupu se obvodní soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s argumentací a návrhy vedlejšího účastníka, což stěžovatelka považuje za exces nerespektující základní práva účastníků řízení a za porušení práva na spravedlivý proces.
15. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 4. 2014 stěžovatelka upozornila, že obvodní soud ve dvou obdobných případech (rozsudky ze dne 25. 3. 2014 č. j. 10 C 81/2012-206 a ze dne 5. 3. 2014 č. j. 13 C 129/2012-91) shledal vůči ní uplatněné nároky neopodstatněnými, přičemž uzavřel, že pojistná smlouva byla sjednána v souladu se zákonem, Směrnice nebyla transponována řádně a případná odpovědnost dopadá na samotný stát, a dodal, že ochrana spotřebitele nemůže být bezbřehá, zvláště když ten má možnost užít prostředků k předcházení škodám a když popírá další právní principy, zejména princip právní jistoty.
16. Dále v něm stěžovatelka namítla porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že obvodní soud nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Obvodní soud jednak nesplnil svou povinnost "nepředložení" řádně odůvodnit, ačkoliv v soudním řízení poukazovala na nesoulad vnitrostátní úpravy s komunitárním právem, resp. s rozhodnutím Soudního dvora EU ve věci C-140/97 Walter Rechberger a další proti Rakouské republice. Obvodní soud však tento odkaz shledal jako nepřiléhavý s tím, že uvedené rozhodnutí nedává odpověď na otázku, zda konkrétní česká vnitrostátní zákonná úprava odpovídá zamýšlenému výsledku, který je sledován předmětnou Směrnicí, a to i přesto, že se prý daná věc opírá o skutkově i právně obdobný základ a výklad Soudního dvora EU odpovídá jejímu výkladu.
17. Stěžovatelka také - s poukazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 159/1999 Sb., kde je jednoznačně konstatováno, že pojistné plnění je i v tomto případě omezeno horní hranicí, a proto je nezbytné zákonem garantovat jeho minimální meze - namítla, že obvodní soud pominul teleologický výklad dané právní otázky. Opírá-li obvodní soud své rozhodnutí o § 6 odst. 3 zákona č. 159/1999 Sb., stěžovatelka poukázala na nutnost vykládat toto ustanovení v souvislosti s § 8 odst. 2 téhož zákona, přičemž je zřejmé, že § 6 vymezuje věcný rozsah plnění a § 8 odst. 2 stanoví, jaké výši má odpovídat pojistná částka; jiný výklad by vedl k tomu, že by posledně uvedené ustanovení ztratilo opodstatnění. Navíc ze samotného § 6 odst. 3 je evidentní, že pojištění se má vztahovat na všechny prodané zájezdy v době platnosti pojistné smlouvy, vyjma toho, byla-li uzavřena pojistná smlouva nová.
18. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. 8. 2014, v návaznosti na své předchozí podání ze dne 29. 4. 2014, zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 21. 5. 2014 č. j. 72 Co 79/2014-164 s tím, že byl vydán v obdobné věci, v níž však byla žaloba zamítnuta.
III. Vyjádření účastníků řízení
19. Ústavní soud vyzval účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti, avšak tohoto oprávnění nebylo využito, ačkoli byl v pravidelném styku s Ústavním soudem, omezeném však jen na žádosti o informování o postupu věci.
20. Vedlejší účastník, aniž byl k tomu vyzván, zaslal dne 24. 10. 2013 vyjádření k ústavní stížnosti. V něm poukázal na to, že napadený rozsudek je rozhodnutím v bagatelní věci, které není svévolné nebo důsledkem interpretace, jež by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, ale je naopak založena na výkladových principech, jejichž aplikaci Ústavní soud požaduje. Dále zmínil, že je jedním z mnoha klientů cestovní kanceláře I.PARKAM HOLIDAYS, s. r. o., kterým stěžovatelka nevyplatila jako pojistné plnění plnou cenu zájezdů, žalobu podalo ještě dalších 9 klientů, ve třech případech obvodní soud těmto klientům vyhověl.
21. V další části pak vedlejší účastník s poukazem na Směrnici i rozhodnutí Soudního dvora EU v již zmíněné věci C-140/97 popřel, že rozhodnutím mohlo dojít k zásahu do právní jistoty a stěžovatelčina legitimního očekávání, takže její argumentace, že orgány veřejné správy nenapadly platnost pojistných podmínek, nemůže obstát. To stejné platí i pro argument, že současná právní úprava neskýtá stěžovatelce dostatečné prostředky kontroly nad cestovní kanceláří, neboť tato otázka nesouvisí s otázkou možnosti omezení pojistného plnění a ani není v kompetenci Ústavního soudu zkoumat, zda je systém kontroly dostatečný. Dále tvrdil, že stěžovatelka ví naprosto jistě, že nebude plnit více, než bylo sjednáno, a tak ponechává veškeré riziko na zákazníkovi cestovní kanceláře, jenž ani nemůže ovlivnit výši plnění, protože není stranou pojistné smlouvy. V této souvislosti zdůraznil, že v rozporu s principy právního státu by bylo, aby spotřebitel nesl obchodní riziko pojišťovny a cestovní kanceláře, a pokud svou strategii stěžovatelka postavila na omezení pojistného plnění a nyní bude tratit, jde o naplnění rizika, které na sebe vzala, když do svých pojistných podmínek přes existující právní úpravu pojištění záruky a její zjevný účel zanesla omezení pojistného plnění.
22. Následně vedlejší účastník upozornil na povinnost členských států tzv. eurokonformního výkladu vnitrostátního práva, tj. ve světle znění a účelu Směrnice. V daném případě bylo sporné, zda lze vnitrostátní právo vyložit eurokonformně, aniž by takový výklad byl contra legem, avšak stěžovatelčinu námitku, že to možné není, obvodní soud svým gramatickým a systematickým výkladem zákona č. 159/1999 Sb. a zákona č. 37/2004 Sb. a vztahů mezi těmito právními předpisy vyvrátil. Současně připomněl judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladových metod s tím, že historie vzniku zákona č. 159/1999 Sb., účel jeho ustanovení, systematické souvislosti a povinnost eurokonformního výkladu vedly obvodní soud k tomu, aby vyložil sporná ustanovení o povinném pojištění záruky ve prospěch spotřebitele. Z výše uvedených důvodu navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
IV. Replika stěžovatelky
23. V replice stěžovatelka odmítla, že by věc byla bagatelní, s tím, že řešení ústavní stížností vznesených otázek má zásadní dopad nejen na projednávanou věc, ale vzhledem k množství obdobných případů projednávaných před nalézacími soudy má význam také pro vztahy jiných subjektů, jakož i na probíhající legislativní proces stran novelizace zákona č. 159/1999 Sb. Aktuální vývoj je takový, že se s vyloučením limitu pojistného plnění nepočítá, naopak má být stanoven limit v konkrétní výši 1 milion a 4 miliony Kč. Bagatelnost věci nemůže být jediným kritériem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, ale tuto je nutno vnímat s ohledem na dosah rozhodnutí, přičemž je nutné eliminovat nepřípustné excesy nerespektující ústavně zaručená práva, zde tím, že napadené rozhodnutí jí jako pojišťovně znemožňuje plnění souvisejících povinností a má na její činnost i činnost dalších pojišťoven zásadní dopad. V návaznosti na to stěžovatelka poukázala na rozsudek obvodního soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 13 C 129/2012-91 a rozsudek ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 10 C 81/2012, potvrzený rozsudkem městského soudu sp. zn. 53 Co 302/2014, kde byla její argumentace shledána důvodnou, jakož i na rozsudek městského soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 72 Co 79/2014-164, jímž byl změněn žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně.
24. K nutnosti eurokonformního výkladu stěžovatelka uvedla, že takový je namístě jen tam, kde vnitrostátní právo dává takovému výkladu prostor, což není ten případ, neboť je zjevné, že co do stěžejní otázky (ne)uplatnění pojistného limitu obsahuje výslovnou úpravu. V takovém případě nelze daným způsobem zákonnou úpravu popřít ani její existenci zvrátit výkladem rozporným, jak opakovaně zdůraznil Soudní dvůr EU. Snaží-li se vedlejší účastník vyvolat dojem, že princip pojistné částky vnesla do daného pojištění ona a podle něj nastavila svou obchodní politiku, stěžovatelka upozornila, že se nijak nevypořádává s existencí výslovné zákonné úpravy, zněním důvodové zprávy i stanovisky státních orgánů a ani s důsledky vyloučení principu pojistné částky zejména ve vztahu k jejím povinnostem postupovat při své činnosti obezřetně, a to při zajištění odborné péče a předpokladů trvalé splnitelnosti závazků a tvorby odpovídajících rezerv. Těmto povinnostem by nemohla dostát a vystavovala by se nebezpečí uložení opatření ČNB v rámci její dohledové činnosti.
V. Formální předpoklady projednání návrhu
25. Ústavní soud v prvé řadě zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. s ohledem na výši sporné částky žádný takový prostředek v daném případě k dispozici neměla.
VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
26. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Současně v souvislosti s tímto závěrem je nutno připomenout, že v řízení o ústavní stížnosti se jedná o posouzení konkrétního případu zásahu do ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva, nikoli o abstraktní přezkum ústavnosti některých zpochybněných ustanovení zákona č. 159/1999 Sb. (viz např. obecnou argumentaci stěžovatelky sub 9), tedy hodnotí se "to, co se zběhlo", nikoli "to, co by se zběhlo, kdyby...". Předmětem řízení tak je ústavnost konkrétního rozhodnutí obvodního soudu o nároku spotřebitele ze zvláštní právní úpravy pojištění záruk pro případ úpadku cestovní kanceláře.
27. S ohledem na výši částky, která byla předmětem sporu před obecným soudem, musel nejdříve Ústavní soud posoudit, zda jsou v projednávaném případě splněny podmínky pro meritorní posouzení věci. V tomto ohledu vyšel z právního názoru, podle kterého nelze přezkum soudních rozhodnutí v bagatelních věcech zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny, nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. Zde tedy bylo nutno přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že v daném případě se nejedná o věc bagatelní, a to proto, že projednávaný případ svým dosahem splňuje požadavky, které pro projednání jinak bagatelní sporné částky vymezil Ústavní soud mj. v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 [(N 55/73 SbNU 89), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Podle uvedeného nálezu je - ve stručnosti řečeno - povinností Ústavního soudu zkoumat význam věci z hlediska kvalitativního i kvantitativního.
28. Pokud jde o prvně uvedený aspekt, Ústavní soud zde vzal v úvahu ústavní přesah projednávané otázky z hlediska závazků, které na sebe převzala Česká republika přistoupením k Evropské unii a které promítla formou tzv. euronovely (ústavní zákon č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů) do ústavního pořádku. Stejně bylo třeba vzít v úvahu s tím související povinnost tzv. eurokonformního výkladu ustanovení právních předpisů České republiky, jejichž účelem je transpozice směrnic Evropské unie do právního řádu České republiky orgány tyto předpisy aplikujícími (včetně moci soudní). Požadavek na tzv. eurokonformní výklad národního práva v souladu s čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii a judikaturou Soudního dvora EU je v judikatuře Ústavního soudu považován za princip, podle kterého mají být národní právní předpisy, včetně Ústavy, interpretovány v souladu s principy evropské integrace a spolupráce unijních orgánů a orgánů členského státu [zejména nález ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.)]. Z hlediska požadavků na formulaci práva v podmínkách právního státu pak má projednávaná věc, jak již vyplývá se shora uvedeného, rovněž význam z hlediska přístupu k výkladu právních předpisů (určení jeho východiska v podobě vztahů s předpisy obecnými a speciálními) v oblasti cestovního ruchu. To je spojeno s podstatným dopadem na jeho metody a východiska ve vztahu k plnění závazků České republiky vůči Evropské unii (problematika porušení unijního práva přičitatelného vnitrostátnímu soudu - viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 9. 2003 ve věci C-224/01 Köbler), stejně jako ve vztahu k plnění jejích funkcí v právním styku na tomto úseku, neboť jak ukazuje projednávaný případ, přístup k výkladu ustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb. v tomto směru vykazuje nejednotnost a problémy.
29. Co se týče hlediska kvantitativního, kdy v důsledku kumulovaného dopadu dalších rozhodnutí vydaných v obdobných věcech dochází ke znatelnému zásahu do majetkové sféry dotčeného subjektu, stěžovatelka sice argumentuje, že řešení otázek přednesených ústavní stížností má na ni zcela (či obecně) zásadní dopad, a to vzhledem k množství skutkově a právně obdobných případů projednávaných obecnými soudy. Je sice pravda, že vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 24. 10. 2013 uvedl, že sporů je potenciálně mnoho, protože stěžovatelka má uzavřeny pojistné smlouvy s dalšími cestovními kancelářemi, jež se ocitly v úpadku, konkrétně však vedlejší účastník zmínil toliko devět podaných žalob, z nichž navíc jen třem obvodní soud vyhověl. Současně stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti 29. 4. 2014 uvedla, že obvodní soud vydal několik dalších rozhodnutí týkajících se obdobných nároků, jaké uplatnil vedlejší účastník, kde naopak žalobcům - zákazníkům cestovní kanceláře vyhověno nebylo. Nicméně význam řešení této otázky je nepochybný s ohledem na dopad rozhodnutí Ústavního soudu na právní jistotu a stabilitu práva i uzavíraných smluv aktérů v této oblasti právního styku (stát a jeho dozorové orgány, cestovní kanceláře a cestovní agentury, pojišťovny a klienti cestovních kanceláří jako spotřebitelé), nehledě na důsledky, které by mohla nejednotná judikatura obecných soudů vyvolat. Ústavní soud tak ve vztahu k základnímu požadavku stěžovatelky (sub 3) uzavírá, že z výše uvedených důvodů je věc s ohledem na svůj význam meritorně projednatelná.
30. Současně není bez významu, že bez ohledu na bagatelnost předmětu sporu může s ohledem na pravděpodobnost opakujících se případů mít dopad na její právní pozici (dotčenost stěžovatelky v právu na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny), stejně jako na pozici ostatních subjektů v této oblasti (zákazníci-spotřebitelé, pojišťovny, cestovní kanceláře a Česká republika jako členský stát Evropské unie z hlediska požadavků, které na něj její právo klade).
VII. Námitky stěžovatelky
31. Další velmi obsáhlou a důkladnou argumentaci stěžovatelky lze shrnout do těchto stížnostních bodů:
a) Napadeným rozhodnutím jí byla stanovena povinnost, kterou zákon ani smlouva neukládá. Přitom úvahy obvodního soudu jsou vnitřně rozporné, založené na obecných, nikterak konkrétně - z hlediska stávající právní úpravy - odůvodněných závěrech. Pojištění záruky (jako každé jiné pojištění) plně počítá s ujednáním o výši pojistného plnění (pojistné částky) a pro důraznější ochranu ukládá cestovní kanceláři zákonem stanovené minimální limity. Soud však k institutu pojistného limitu (též sub 17), předpokládaného zákonem č. 37/2004 Sb., nepřihlédl a "neaplikaci" tohoto ustanovení řádně neodůvodnil, naopak dospěl k závěru, že pojišťovna musí plnit neomezeně, ačkoli by to mělo být do výše minimální pojistné částky, a do ní stěžovatelka své závazky plnila. Proto lze ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. vyložit jen tak, že stanoví právo na plnění z pojistné smlouvy, nikoli práva na vrácení ceny zájezdu.
b) Právním titulem je tedy pojistná smlouva, přičemž plnění nad její rámec představuje plnění bez právního důvodu, což je spojeno s regresním nárokem pojišťovny vůči cestovní kanceláři. Závazek k neomezenému plnění by znamenal vyloučení možnosti výpočtu odpovídajícího pojistného, což by vedlo k tomu, že pojišťovny by takový produkt nemohly nabízet.
c) Zákon č. 159/1999 Sb. nic ohledně pojistné částky neuvádí, a tudíž aplikace subsidiárního právního předpisu, konkrétně ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., nemůže být vyloučena. Zákonná norma obsahuje výslovnou úpravu výše poskytovaného plnění, přičemž uplatněním logického, systematického a teleologického výkladu nelze dospět k závěrům zcela odporujícím samotnému jazykovému vyjádření normy (sub 7). Německá právní úprava takové krácení umožňuje.
d) Povinnosti obecných soudů interpretovat normy "jednoduchého práva" ústavně konformním způsobem a nedostatky právní úpravy nelze překlenout ani eurokonformním výkladem, tj. ve světle Směrnice.
e) Argument obvodního soudu, že pojišťovna má přístup ke všem dokladům, není adekvátní, s ohledem na případná rizika a nemožnost pružně reagovat, neboť příslušné hodnoty jsou v čase proměnné.
f) Stěžovatelka zpochybnila povahu spotřebitelského vztahu mezi ní a vedlejším účastníkem (žalobcem v iniciačním řízení), navíc prý nelze tvrdit, že by dohodou s cestovní kanceláří vyloučila práva spotřebitele, neboť postupovala v souladu se zákonem, a měl-li být spotřebitel chráněn ve větším rozsahu, měl stát k tomu přijmout adekvátní prostředky.
g) Došlo k vadné implementaci Směrnice v našem právu v návaznosti na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-140/97 (věc Walter Rechberger a další proti Rakouské republice). Obvodní soud nesplnil povinnost předložit předběžnou otázku, nehledě na to, že eurokonformní výklad (sub 24, 31/d) je namístě jen tam, kde vnitrostátní právo dává takovému výkladu prostor, což není ten případ, neboť je zjevné, že co do stěžejní otázky (ne)uplatnění pojistného limitu obsahuje výslovnou úpravu.
h) Došlo k porušení principu předvídatelnosti práva s ohledem na podmínky, za kterých získala licenci a za kterých uzavírala pojistnou smlouvu, a na nejednotnost judikatury v této oblasti.
i) Nalézací soud, přes vznesenou námitku žalobce o nepřípustnosti vedlejšího účastenství v nalézacím řízení, bez rozhodnutí o jeho přípustnosti dále pokračoval v řízení.
32. Ústavní soud rozumí stěžovatelčině podrobné a nepochybně kvalifikované právní argumentaci, jejíž podstata tkví v tom, že spoléhala na to, že uzavře-li s cestovní kanceláří pro případ jejího úpadku takovou pojistnou smlouvu, která vyhoví zákonným podmínkám, včetně těch, které se týkají výše pojistné částky (§ 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb.), bude v případě úpadku plnit právě jen v mezích takto (platně) sjednané pojistné smlouvy, a tedy že povinnost cestovní kanceláře sjednat pojištění záruky za své, z hlediska zákona relevantní závazky v plné výši (a na to navazující povinnost pojišťovny plnit), by musela být v zákoně vyjádřena výslovně, zvláště pak v situaci, kdy neomezení pojistného plnění lze charakterizovat jako výjimku z pravidla, a to jak z hlediska právního, tak (jistě) i ekonomického. Oproti tomuto právnímu názoru však lze postavit rovnocennou výkladovou alternativu, tedy že povinnost plné náhrady zřetelně plyne z ustanovení § 8 odst. 2 ve spojení s § 6 zákona č. 159/1999 Sb., přičemž minimální limity sjednaného pojištění mají jen globálně eliminovat podhodnocování rizik při uzavírání pojistných smluv, kdy při sjednávání pojištění zpravidla není zřejmé, v jakém objemu budou zájezdy v příslušném roce prodány; tyto limity pak nijak neomezují cestovní kancelář v průběžném rozšiřování výše pojistného plnění podle skutečného vývoje tržeb (samozřejmě při odpovídající změně smluvních podmínek s pojišťovnou) tak, aby mohla dostát závazku zakotvenému v ustanovení § 6 citovaného zákona; z druhé strany je nutno pokládat za součást řádné profesní péče pojišťovny, že využije možnosti přístupu k dokladům cestovní kanceláře podle § 8 odst. 3 citovaného zákona, odůvodňující dle okolností změnu pojistné smlouvy.