42. Je proto nutno přisvědčit stěžovatelům jakožto dobrověrným nabyvatelům, že napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces (a v jeho důsledku i vlastnického práva), neboť byl neopodstatněně upřednostněn princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Tento postup tak fakticky představuje aplikaci nesprávné právní normy, respektive opomenutí jiného pravidla (vyplývajícího z ústavních principů), jež na danou věc obecně také dopadá. Z tohoto důvodu tak musel Ústavní soud přikročit ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
43. Napadenými rozhodnutími zároveň došlo k porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, a to s ohledem na opakovanou neochotu Nejvyššího soudu respektovat názor Ústavního soudu (srov. body 69 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014sp. zn. I. ÚS 2219/12, kdy byl shledán postup Nejvyššího soudu ještě oprávněným, a nikoli rozporným s čl. 89 odst. 2 Ústavy). K problematice závaznosti svých rozhodnutí, včetně závaznosti precedenční, se Ústavní soud podrobně vyjádřil zejména v nálezusp. zn. IV. ÚS 301/05ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), na nějž lze v podrobnostech odkázat, k souhrnu viz též v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014sp. zn. I. ÚS 2219/12(body 66 a 67). Takové chování obecného soudu má nežádoucí dopady nejen na rozhodování sporů, jak se stalo v této věci, ale též obecně na celý soudní systém demokratického správního státu, který tak selhává ve svém poslání ochránit základní práva jednotlivce.
44. Argumentaci Nejvyššího soudu, z níž vyplývá případná ochota se podřídit názoru Ústavního soudu uvedenému shora pouze za předpokladu jeho aprobace plénem Ústavního soudu, je nutno odmítnout, neboť k tomuto stanovisku se již Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 8. 6. 2015sp. zn. IV. ÚS 402/15(viz výše)tak, že "nálezy Ústavního soudu mají podle čl. 89 odst. 2 Ústavy stejnou závaznost bez ohledu na to, zda se jedná o nálezy plenární či senátní, tedy obě tyto kategorie nálezů Ústavního soudu stojí na stejné úrovni a není pravda, že by snad plenární nálezy byly nadřazeny senátním. Stejně tak je zcela mylná a nemající ústavní či zákonnou oporu úvaha o tom, že by snad názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu byl nadřazen názoru vyjádřenému v senátním nálezu Ústavního soudu, resp. že by rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu bylo možno (již jen proto, že se jedná o rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) nerespektovat (při rozhodování následujících skutkově obdobných případů) názor vyjádřený v senátním nálezu Ústavního soudu a že tento konflikt je možno řešit pouze předložením věci plénu Ústavního soudu, nebo že by (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu nemohly (samy bez rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž (tříčlenným) senátem. K posledně uvedenému jsou (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu, stejně jako sám velký senát Nejvyššího soudu, dokonce povinny".
45. Vzhledem k tomu, že výše uvedená pochybení obecných soudů jsou dostatečným důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, a s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, se Ústavní soud k meritorním otázkám (hodnocení stavu dobré víry, prokazování opaku v závislosti na okolnostech případu, význam soudního rozhodnutí o propadnutí majetku), které byly předmětem řízení před obecnými soudy (včetně soudu prvního stupně), stejně jako k dalším konkrétním tvrzením a námitkám účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení v této fázi řízení nijak nevyjadřuje. Bude dále na obecných soudech, aby se takovými případně vznesenými námitkami stran dobrověrnosti nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí v dalším řízení odpovídajícím způsobem zabývaly a vypořádaly se s nimi při respektování ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány všechny orgány i osoby.
46. S ohledem na výše popsaný zásah do práv stěžovatelů na ochranu majetku a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit, a to v částech týkajících se stěžovatelů. Pro úplnost je třeba uvést, že jakkoli se napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni týkal i druhého vedlejšího účastníka řízení Oldřicha Vavřičky (v původním řízení žalovaný 3), ten nepodal - z pozice nabyvatele jiných nemovitostí, než které byly předmětem ústavní stížnosti - proti uvedenému rozsudku krajského soudu dovolání ani ústavní stížnost, k ústavní stížnosti stěžovatelů se pak žádným způsobem nevyjádřil. Ve vztahu k tomuto vedlejšímu účastníkovi řízení proto Ústavní soud nemohl do napadených rozhodnutí obecných soudů nijak zasáhnout.
Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
I.
Jelikož jsem neuspěl v senátě, a návrh stanoviska ke změně dosavadní judikatury Ústavního soudu se tak stal už potenciálně nemyslitelným, domnívám se, že ačkoli i moje vlastní vázanost nálezy Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je dána, k odlišnému stanovisku přesto legitimaci mám, aniž bych pominul požadavky, které se k mému postavení zvnějšku váží; činím tak proto, abych - pokud možno - se nezpronevěřil nárokům vnitřním, k zachování vlastní názorové integrity.
S většinou senátu nesouhlasím, čímž - vzhledem k tomu, odkud vychází - dávám najevo, že nesouhlasím s celou judikatorní linií Ústavního soudu na dané téma, jež započala senátním nálezemsp. zn. I. ÚS 143/07ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359) - nešťastně, a podle mne mylně - navazujícím na předchozí nález plenárnísp. zn. Pl. ÚS 78/06ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.), jenž byl poté v dalších věcech (cestou vázanosti) znovu oživován a použit ke kasaci jemu kontrárních, následně vydávaných, rozhodnutí Nejvyššího soudu, který tuto judikaturu opakovaně odmítal přijmout.
Až nálezemsp. zn. I. ÚS 2219/12ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163) Ústavní soud reagoval na výtku Nejvyššího soudu - že původní nálezsp. zn. Pl. ÚS 78/06se dané materie netýká, resp. že odtud vyplývá opak toho, co Ústavní soud následně judikoval, a že nálezsp. zn. I. ÚS 143/07a další senátní nálezy proto nestojí na srozumitelných "nosných důvodech" - a formuloval konečně ucelenou "doktrínu", jíž mínil otevřenou "válku soudů" uzavřít. Byť tak učinil, nutno uznat, s jistým pochopením a relativně "vlídně", dal současně najevo, že napříště by platilo, že "co je moc, je moc".
Této ambici (i varovně zvednutému prstu) Nejvyšší soud však opět vstříc nevyšel, a to právě v dané věci, resp. rozhodnutím, které bylo napadeno předmětnou ústavní stížností.
II.
Výše jsem již zaznamenal, že celá "kauza" započala nálezemsp. zn. Pl. ÚS 78/06, kterým Ústavní soud reagoval na situaci odstoupení od smlouvy, k němuž došlo mezi dvěma účastníky smluvního převodu, a posuzoval důsledky pro osud navazujících převodních smluv dalších, jmenovitě ve vztahu k otázce právního (vlastnického) postavení jimi identifikovaných následných nabyvatelů.
Vždy jsem zastával - i oproti tehdejší většině Nejvyššího soudu - názor, že odstoupení od smlouvy vyvolává důsledky jen mezi jejími účastníky a na platnost pozdějších převodů, k nimž došlo předtím, již vliv nemá. Vycházel jsem z jednoduchého (a dotud nezpochybňovaného) principu, že pro platnost právního úkonu (smlouvy) jsou rozhodné okolnosti, které zde byly v době, kdy byl učiněn, a jestliže do okamžiku uzavření konkrétní smlouvy k odstoupení od některé ze smluv předchozích nedošlo, zůstává tato smlouva nedotčena, a tím nemůže být ohroženo ani na jejím základě nabyté vlastnictví.
Tento názor se později uplatnil ve výše zmíněném plenárním nálezusp. zn. Pl. ÚS 78/06ze dne 16. 10. 2007 [(N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.), viz zejména body 18 a 20 odůvodnění], opatřeným právní větou ve znění: "Odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 občanského zákoníku se - není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a nezaniká."
Jak se zjevuje z druhé věty, "vlastnické právo dalších nabyvatelů" je použitým výrazem "pokud" jakoby závislé na nabytí "v dobré víře", a to se stalo pro vývoj judikatury Ústavního soudu neblaze osudným. Přitom je z textu odůvodnění nálezu očividné, že tato "závislost" nebyla míněna "opravdově", resp. "konkrétně" ve smyslu "podmíněnosti" nabytí jejich vlastnictví, ale stala se jen (nevýznamotvorným) doprovodem pro určující závěr vyjádřený v první větě právní věty, coby "pouhé" ohlášení všeobecného principu, že "dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo" (viz bod 26). Že důsledky odstoupení od smlouvy nastávají toliko mezi jejími účastníky a že tím nemůže být dotčeno vlastnické právo dalších smluvních nabyvatelů, platí totiž tak jako tak (bez dalšího, resp. vůbec) a netřeba k tomu nic dodávat, což i Ústavní soud v bodech 18, 20 a 27 nálezu jednoznačně uznává. "Dobrá víra" v něm tedy zazněla nad rozhodný rámec a evidentně se nestala součástí rozhodovacích důvodů nálezu.
V nálezu Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 143/07však to, co bylo dříve mimoděčným doplňkem řečeným mimo posuzovanou věc (tj. instrumentárium "dobré víry"), nyní nabylo podoby výkladového těžiště a současně - a navíc nadto, coby další argumentační dominantu - identifikoval Ústavní soud odstoupení od smlouvy - byť bez bližšího odůvodnění - s jinými důvody zrušení smlouvy, jmenovitě s její absolutní neplatností (srov. "i když se závěry ... týkají odstoupení od smlouvy, lze je vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva nebo jiný nabývací titul byla zrušena z jiného důvodu než odstoupením"). Pak podle tohoto nálezu platí, že "vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká".
To se stalo nešťastným hned dvakrát; jednak nesprávně ztotožňuje důsledky odstoupení od smlouvy s těmi, jež jsou vlastní její absolutní neplatnosti (zde je ve skutečnosti velevýznamný rozdíl, neboť takové důsledky samozřejmě jen na právní vztah subjektů smlouvy omezit nelze), a jednak posouvá "do hry", dokonce coby ústředního hráče, "dobrou víru", která však ani "ve hře předchozí" (na její téma) žádnou roli neměla, neboť, jak bylo řečeno, se v argumentačním portfoliu plenárního nálezu Ústavního soudu ocitla "jaksi navíc", nepotřebně, a v poloze jen všeobecné.
Totéž, co takto jednoduše sdělil Ústavní soud v nálezusp. zn. I. ÚS 143/07, zopakoval v mnoha rozhodnutích dalších, jmenovitěsp. zn. II. ÚS 165/11ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359),sp. zn. I. ÚS 3061/11ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123),sp. zn. I. ÚS 3314/11ze dne 2. 10. 2012 (N 165/67 SbNU 27),sp. zn. II. ÚS 800/12ze dne 28. 11. 2012 (N 198/67 SbNU 555),sp. zn. IV. ÚS 4905/12ze dne 10. 6. 2013 (N 105/69 SbNU 719) čisp. zn. IV. ÚS 4684/12ze dne 20. 11. 2013 (N 194/71 SbNU 319), byť leckde - viz kupř. nálezsp. zn. II. ÚS 165/11- se toto sdělení snažil blíže rozvinout. Tato snaha o argumentační zpevnění dosavadní judikatury nalezla posléze (a dosud) finálního výrazu ve výše vzpomenutém "doktrinárním" nálezusp. zn. I. ÚS 2219/12ze dne 17. 4. 2014, na který reagoval Nejvyšší soud opět oponentně rozsudkem velkého senátu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 a svůj současný postoj dal najevo ve vyjádření v dané - této - věci, které je rekapitulováno v oddílu III nálezu, jemuž nyní oponuji. Jelikož zjevně vychází z této "doktríny", činím tak v mnohém právě ve vztahu k ní.
III.
Shora jsem již naznačil, že názor, který prosazuje v klíčové otázce nabytí vlastnictví nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka Nejvyšší soud, vyjádřený naposledy v rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, považuji za správný a ztotožňuji se s jeho závěrem, že za účinnosti občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "obč. zák.") nemohl oprávněný držitel při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti od nevlastníka. Jelikož - z obou stran - již bylo téměř všechno řečeno, a je už proto obtížné dodat cokoli, omezím se na několik poznámek.
IV.
Ústavní soud zastává názor, že ochrana dobré víry je ústavněprávním principem, a s tím není důvod polemizovat; občanský zákoník jí také přirozeně "ochranu" poskytoval. Není však vůbec samozřejmé, že tato "ochrana" má (musí) vést i (resp. až) k založení právního důvodu nabytí vlastnictví, který zákon nepředpokládá a který prolamuje doktrínou tradičně přijímanou zásadu, že nikdo nemůže převést více práv, než má sám. Převodce, který nabyl nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy, právě pro tuto neplatnost se vlastníkem nestal a převést na další osobu nemá co.
Dobrověrný nabyvatel, jak jej označuje Ústavní soud, nadto není v pozitivním právu bez ochrany; má stejná práva jako vlastník, zejména právo na plody a užitky z věci a na náhradu nákladů, které vynaložil po dobu oprávněné držby. Ačkoli je povinen věc vlastníku vydat, svědčí mu nároky z absolutně neplatné (kupní) smlouvy proti jeho předchůdci, zakotvené v ustanovení § 457 obč. zák. pro režim bezdůvodného obohacení, a konečně i potencialita nabytí vlastnictví cestou vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Ačkoli Ústavní soud zhusta deklaruje požadavek výkladu podústavního práva, který směřuje k vnitřně bezrozpornému a homogennímu právnímu řádu, v dané věci se mu očividně zpronevěřuje již tím, že činí nesrozumitelným, resp. nezpůsobilým sourodého výkladu vzájemný vztah jím konstituovaného nabývacího titulu na straně jedné a v předchozím zmíněného institutu vydržení na straně druhé; zjednodušeně řečeno, k čemu je "dobrověrnému nabyvateli" nabytí vlastnictví vydržením za podmínky držby v dobé víře po dobu deseti let, jestliže na základě dobré víry je vlastníkem již v okamžiku uzavření absolutně neplatné smlouvy? Úvahy o "souběžné" existenci obou institutů, vtělené do bodu 56 nálezusp. zn. I. ÚS 2219/12(viz výše), nepůsobí přesvědčivě právě ve smyslu tam tvrzeného rozlišení, kdy "první" nabyvatel z neplatné smlouvy by se mohl těšit toliko z vydržení, zatímco jeho nástupci (další nabyvatelé) již z "výhodnějších" pozic "dobrověrného nabytí"; ostatně přec i prvonabyvatel by měl mít výsadu příležitosti k dobré víře vycházející z důvěry ve správnost "konstitutivního" (vkladového) aktu veřejné moci (viz též níže).
Nabytí od nevlastníka sice obecně vzato možné je, ale právě proto, že je v občanském právu výjimečným, vymezeným jen pro speciální případy, se tak mohlo stát jen na základě zvláštní - a to výslovné - zákonné úpravy (viz kupříkladu nabytí od nepravého dědice), jejíž smysl by byl tudíž nutně oslaben, pakliže by bylo možné dovozovat existenci takového nabývacího titulu i mimo tuto úpravu, resp. bez přímé opory v ní. Formulace zákonného titulu nabytí vlastnictví patří zákonodárci, tj. tomu, kdo právo tvoří, nikoli tomu, kdo je má vykládat a aplikovat. Nehledě na to, že Ústavní soud k formulaci a prosazení opačného názoru přistupuje po téměř padesáti letech dominance - jemu kontrární - a konsolidované teorie i soudní praxe (což nálezsp. zn. I. ÚS 2219/12v bodu 52 i uznává), čímž však to, co má vetknuto ve svém praporu, totiž "právní jistotu", evidentně destabilizuje.
Ústavní soud sice nepřehlíží, že ochranu si zaslouží i "původní vlastník", avšak v třetím kroku testu proporcionality (viz body 39 a násl. nálezusp. zn. I. ÚS 2219/12) však zásadně vítězí "dobrověrný nabyvatel", a tak se také stalo ve všech nálezech, jimiž rušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu (stejně jako v nálezu nynějším); tvrzení obsažené v bodu 43 nálezusp. zn. I. ÚS 2219/12ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163) pak není doložitelné potud, že ani původní vlastník nemusí mít "silný" vztah k důvodům neplatnosti smlouvy, resp. že jej nemusí mít také žádný. Pouze ve vztahu "k podvodnému převodu ... z původního vlastníka" se v bodu 46 tohoto nálezu uvádí, že by "následný dotčený dobrověrný nabyvatel měl vůči původnímu zpravidla velmi oslabenou pozici", a to vzhledem k hlediskům "obecné idey spravedlnosti", což však je zjevně protichůdné celkové konstrukci, na níž Ústavní soud jím sledovaný nový nabývací titul založil, jestliže i takovému "dobrověrnému nabyvateli" svědčila stejně jako nabyvatelům ostatním jinak "konstitutivní" dobrá víra a důvěra v akty veřejné moci. Není od věci ani připomenout, že zvolené měřítko "spravedlnosti" je nejen mimořádně subtilní, nýbrž stejně tak i subjektivní.
Zvláštní (a rozhodující) váhu dobré víře přičítá Ústavní soud (ve prospěch "dobrověrných nabyvatelů") zájmu na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci a presumpci správnosti jejích aktů a odtud plynoucích požadavků šetření principů "právní jistoty a ochrany nabytých práv". Nedoceňuje však, jaké povahy tyto - zde rozhodné - akty (katastrálního úřadu) byly, resp. jakou "jistotu" pro jejich adresáty tehdejší právní úprava (provedená zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) poskytovala, jestliže katastrální úřad ve vkladovém řízení povolávala k posouzení - jen - skutečností vyjmenovaných v jeho ustanovení § 5 odst. 1 a jestliže v ustanovení § 11 výslovně deklarovala - opět jen - že "ten, kdo vychází ze zápisu v katastru ... je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci ...". Právě v tomto zákonném kontextu je totiž nutno vnímat i Ústavním soudem dovolávaný znak "konstitutivnosti" (vkladového) aktu (viz body 33, 40 a 41 nálezusp. zn. I. ÚS 2219/12), jímž má být posílen úsudek o jeho "důvěryhodnosti", neboť je zřejmé, že o "pravou" konstitutivnost nejde, neboť aktem katastrálního úřadu žádné vlastnictví konstituováno (zřízeno) být nemohlo. Podobné platí i o rovněž uvažované povaze tzv. legitimního očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (bod 34 téhož nálezu), jejímž důsledkem je obhajitelný úsudek, že - naopak - za daných právních poměrů s ním počítat možné nebylo (srov. výklad podaný Evropským soudem pro lidská práva ve věci "Glaser", na který upozorňuje Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1168/2013). A není konečně od věci připomenout, že Ústavním soudem dovolávaná "dobrá víra" (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb.) je toutéž, již jako (pouhou) podmínku vydržení zakotvuje shora zmíněné ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák.
Stesky nad zvolenou koncepcí tzv. materiální publicity mohou být i oprávněné, nicméně takto stanovil zákonodárce a odpovídající interpretace je v právu možná jen v jejím rámci.
Jinak řečeno, rozhodnutí katastrálního úřadu nebyla objektivně způsobilá založit až takovou "důvěru v akty veřejné moci", že z nich vycházející dobrá víra (§ 11 zákona shora) by mohla být konstituantou Ústavním soudem založeného zvláštního titulu nabytí vlastnictví, který zákon nepředvídal.
Byl to ostatně sám Ústavní soud, kdo v nálezusp. zn. II. ÚS 349/03ze dne 1. 8. 2006 (N 148/42 SbNU 199) předtím, než "válka soudů vypukla", uzavřel, že "ochrana, již poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo", a že "pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem".
V.
Ústavní stížnost stěžovatelů tedy měla být zamítnuta; samozřejmě až poté, co by plénum Ústavního soudu přijalo stanovisko, jímž by se od dosavadní judikatury distancovalo, resp. ji překonalo.