Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 27. srpna 2015sp. zn. III. ÚS 415/15ve věci ústavní stížnosti 1. Tomáše Jedličky a 2. Štěpánky Jedličkové, zastoupených JUDr. Jiřím Bydžovským, advokátem, se sídlem Soudní 2107, Tachov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 3709/2014-834 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014 č. j. 12 Co 25/2013-689 vydaným v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a a) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, a b) Oldřicha Vavřičky jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 3709/2014-834 a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014 č. j. 12 Co 25/2013-689 bylo zasaženo do práva stěžovatelů na ochranu majetku a na spravedlivý proces zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 3709/2014-834 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014 č. j. 12 Co 25/2013-689 v částech týkajících se stěžovatelů se proto ruší.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností ze dne 5. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2015, stěžovatelé brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž byl rozhodován spor o určení vlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem v k. ú. Velká Hleďsebe a v k. ú. Stará Voda u Mariánských Lázní. Stěžovatelé namítají porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovné postavení účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatelé přistoupili jako žalovaní (č. 4 a 5) do řízení o žalobě České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (první vedlejší účastník řízení) o určení (spolu)vlastnictví k nemovitostem, původně ve spoluvlastnictví [předtím v bezpodílovém spoluvlastnictvím manželů (dále též jen "BSM")] žalovaného (č. 1) F. B. (po jeho smrti vstoupil do pozice žalovaného jeho syn L. B.) a jeho bývalé manželky S. B. (žalovaná č. 2), které měly na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2003 č. j. 33 T 1/2002-8997 (33 T 18/98) propadnout státu (v části původního vlastnictví F. B.). Žaloba byla podána v prosinci 2006. Předmětné nemovitosti převedla S. B. na svoji dceru N. Š. darovací smlouvou z července 2005. Kupní smlouvu na nemovitosti v k. ú. Velká Hleďsebe pak uzavřeli stěžovatelé s N. Š. v lednu 2008.
3. Soud prvního stupně zamítl částečným rozsudkem (jímž byl řešen vztah mezi prvním vedlejším účastníkem řízení, druhým vedlejším účastníkem řízení a stěžovateli) žalobu prvního vedlejšího účastníka řízení. Tou se vedle určení, že je výlučným vlastníkem nebo spoluvlastníkem nemovitostí v k. ú. Velká Hleďsebe, žalobce domáhal téhož určení ve vztahu k blíže specifikovaným nemovitostem v k. ú. Stará Voda u Mariánských Lázní, jejichž pozdějším nabyvatelem se stal druhý vedlejší účastník řízení. V odůvodnění (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) soud uzavřel, že stěžovatelé byli jednoznačně v dobré víře při koupi předmětných nemovitostí, neboť vycházeli jednak z prohlášení prodávající (N. Š.) a ujištění zprostředkující realitní kanceláře a jednak především z údajů v katastru nemovitostí, kde nebyla zapsaná žádná poznámka ohledně jakéhokoliv omezení vyplývajícího ze zajištění a později propadnutí majetku, jenž byl předmětem kupní smlouvy. K odvolání prvního vedlejšího účastníka řízení rozhodl odvolací soud poprvé rozsudkem ze dne 13. 3. 2013 č. j. 12 Co 25/2013-639 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník řízení dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 2017/2013-673 tak, že první rozsudek odvolacího soudu v této věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela absolutně neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikovanému závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka. Nejvyšší soud zde odkázal na svoji ustálenou judikaturu (např. usnesení ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4280/2009), která pro údajnou absenci nosných důvodů argumentace v nálezové judikatuře Ústavního soudu, že vlastnické právo lze nabýt od nevlastníka s ohledem na dobrou víru nabyvatele, těmto závěrům nepřisvědčila a setrvává na závěru, že v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře.
5. Odvolací soud se v dalším řízení řídil právním názorem Nejvyššího soudu a napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že první vedlejší účastník řízení je výlučným vlastníkem nebo spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že ve věci byly zohledněny následující skutečnosti: usnesením Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 1. 2. 1995 sp. zn. 2 KZv 11/95 byl zajištěn podle § 347 odst. 1 trestního řádu celý majetek obviněného F. B. (v původním řízení 1. žalovaného, manžela 2. žalované) z důvodu, že byl trestně stíhán, a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu a k poměrům obviněného, kdy státní zástupce předpokládal, že bude-li odsouzen, přichází v úvahu trest propadnutí majetku. Již v té době byla obava, že podstatná část majetku obviněného by mohla být prodejem či jiným jeho úkonem zcizena a výkon trestu by tím byl zmařen nebo alespoň ztížen. Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2003 č. j. 33 T 1/2002-8997 (33 T 18/98) byl obžalovaný F. B. uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a byl mu mj. uložen trest propadnutí majetku, který podle § 52 odst. 1 trestního zákona postihuje celý majetek. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 5. 2004. V katastru nemovitostí byl trestní rozsudek promítnut tak, že na LV č. X1, vedeném u Katastrálního úřadu v Chebu (týká se nemovitostí v k. ú. a obci Stará Voda u Mariánských Lázní, tj. druhého vedlejšího účastníka řízení), bylo zaznamenáno omezení dispozičních práv k předmětným nemovitostem a ke dni 7. 11. 2003 pak i na LV č. X2 u téhož katastrálního úřadu (týká se nemovitostí v k. ú. a obci Velká Hleďsebe, tj. stěžovatelů).
6. Ve vztahu k nemovitosti zapsané na LV č. X2 (v k. ú. a obci Velká Hleďsebe, tj. ve vztahu ke stěžovatelům) vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že původní žalovaný F. B. a 2. žalovaná jako manželé získali tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 11. 7. 1994 od Naděždy Mendykové, a to do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Za trvání manželství bylo sice zúženo bezpodílové spoluvlastnictví manželů (rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 5. 1997 č. j. 8 C 61/97-4), stalo se to však poté, kdy veškerý majetek původního 1. žalovaného byl již zajištěn a 2. žalovaná a zástupce původního 1. žalovaného tyto skutečnosti před soudem zamlčeli. K zániku BSM (společného jmění manželů) došlo proto fakticky až 18. 5. 2004 právní mocí rozsudku vydaného v trestním řízení. Zápis vlastnického práva byl na katastru vyznačen pouze pro 2. žalovanou (v roce 1997), jak je zřejmé z notářského zápisu JUDr. Heleny Markové ze dne 5. 6. 1997 sp. zn. NZ 114/97 a N 117/97. Tyto nemovitosti pak 2. žalovaná darovací smlouvou převedla na N. Š., svoji dceru, dne 27. 7. 2005, která je zatížila zřízením zástavního práva k nemovitostem podle zástavní smlouvy, kterou uzavřela N. Š. s Českou spořitelnou, a. s., a prostřednictvím realitní kanceláře ji prodala dne 21. 1. 2008 stěžovatelům.
7. Původní 1. žalovaný s 2. žalovanou neuzavřeli po zúžení společného jmění dohodu o vypořádání BSM a vypořádání nebylo provedeno ani soudem, proto odvolací soud dospěl k závěru, že uplynutím tří let od právní moci rozsudku o zúžení BSM (14. 5. 1997) náleží předmětné nemovitosti do podílového spoluvlastnictví 2. žalované a původního 1. žalovaného. Jelikož trestním rozsudkem ze dne 31. 10. 2003 (sp. zn. 33 T 1/2002) byl vůči původnímu 1. žalovanému vysloven i trest propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 trestního zákona, byl postižen podle § 52 odst. 1 trestního zákona veškerý jeho majetek. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že jedna polovina tohoto majetku připadla České republice. Vedlejší účastník se proto oprávněně domáhal vydání jedné poloviny nemovitostí v k. ú. a obci Velká Hleďsebe po stěžovatelích, neboť ohledně této části nebyla 2. žalovaná vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla je tedy ani převést v tomto rozsahu na svoji dceru N. Š., kterou jimi obdarovala, a ta jako nevlastník jedné poloviny nemovitostí v tomto rozsahu je nemohla prodat stěžovatelům jako celek. Obdobná situace nastala podle odvolacího soudu i vůči druhému vedlejšímu účastníkovi řízení. Odvolací soud rovněž vyslovil závěr, že k přechodu vlastnictví na poslední nabyvatele těchto nemovitostí (tj. druhého vedlejšího účastníka a stěžovatele) nemohlo dojít ani jejich vydržením proto, že nebyla naplněna podmínka nepřetržité držby v dobré víře po dobu 10 let od uzavření kupních smluv.
8. Dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Poukázal na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí tohoto soudu, jakož i s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen "velký senát Nejvyššího soudu") ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013. V naposled uvedeném rozsudku Nejvyšší soud s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Ústavního soudu vztahující se k dané materii a v poměrech platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, vyložil a odůvodnil právní názor, že neshledává důvod ke změně judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009 sp. zn. 31 Odo 1424/2006, podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, neboť opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku. Judikatura Nejvyššího soudu při řešení této věci i nadále vychází z plenárních nálezů Ústavního soudu ze dne 13. června 2006sp. zn. Pl. ÚS 750/04[správněsp. zn. Pl. ÚS 75/04ze dne 13. 6. 2006 (N 119/41 SbNU 485; 452/2006 Sb.)] a ze dne 16. října 2007sp. zn. Pl. ÚS 78/06(N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.).
II. Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že do jejich práv obecné soudy zasáhly upřednostněním ochrany vlastnického práva žalobce (prvního vedlejšího účastníka řízení) před ochranou jejich dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí. Stěžovatelé nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na podkladě kupní smlouvy uzavřené s předchozím vlastníkem dne 21. 1. 2008. V době převodu nemovitostí byl předchozí vlastník v evidenci nemovitostí řádně zapsán jako výlučný vlastník.
10. Stěžovatelé uvedli, že v době převodu vlastnického práva byla na straně stěžovatelů prokázána existence dobré víry, která se vztahovala jak k okolnostem, za nichž věcné právo vzniklo, tedy k právnímu důvodu vzniku práva ("titulu"), tak také k dalším okolnostem, s nimiž právo spojuje vznik nabytí vlastnického práva. Byla sepsána písemná smlouva o převodu vlastnického práva, která byla řádně v úředním registru nemovitostí zapsána. Konečně bylo prokázáno, že v době převodu nebylo v katastru nemovitostí evidováno žádné spoluvlastnické právo prvního vedlejšího účastníka řízení k předmětným nemovitostem.
11. Stěžovatelé mají za to, že dodatečně prokazovaná neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí mezi původními vlastníky a stěžovateli nemůže jít k jejich tíži a nelze takto omezovat jejich vlastnictví právem třetí osoby. K tomu poukazují na § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 90/1996 Sb. Žalobce se navíc svého spoluvlastnického práva u soudu začal domáhat až po uplynutí několika let, přičemž ze strany stěžovatelů již byly do předmětných nemovitostí vloženy nemalé investice v souvislosti s jejich údržbou a rekonstrukcí.
12. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v daném případě obecné soudy zcela scholasticky a kazuisticky setrvaly na právní argumentaci a závěrech, že mimo zákonem stanovené a předvídané případy, a to podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, nebylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a že dosavadní judikatura Ústavního soudu neobsahuje žádnou takovou právní argumentaci, jež by právně relevantním způsobem vytěsňovala (již jako překonanou) argumentaci Nejvyššího soudu. Právní názory obecných soudů o této otázce podle přesvědčení stěžovatelů nemohou v daném případě obstát, a to jak z hlediska ústavněprávního, tak i z hlediska věcněprávního.
13. Akceptování výkladu učiněného soudem stran řešení právní otázky nabytí vlastnictví od nevlastníka by znamenalo, že žádný vlastník, který nabyl vlastnictví na základě zneplatněné smlouvy, eventuálně i v případě existence takové smlouvy, která byla v řetězci kupních smluv uzavřena jako první, by si nemohl být svým vlastnictvím jist, což ve svém důsledku neodpovídá zásadě materiálního pojetí právního státu a obecnému principu spravedlnosti. Stěžovatelé mají za to, že v případech, kdy dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku a vlastnického práva původního vlastníka, musí tato dobrá víra nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, a to s ohledem na princip právní jistoty a princip ochrany nabytých práv.
14. Stěžovatelé se domnívají, že jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem vzniklo v plném rozsahu a že jejich vlastnictví vzniklo za okolností existence dobré víry a nepochybně pak za předpokladu jejich víry v platnost a správnost předchozího nabývacího titulu převodce. Zárukou jim byla skutečnost, že již předchozí vlastník nabyl nemovitosti tak, že jemu svědčilo vlastnické právo jako výlučnému vlastníkovi. Předchozí vlastník nové nabyvatele nijak neupozornil, že vlastnictví předmětných nemovitostí je sporné a ke dni převodu toto neučinil ani první vedlejší účastník řízení.
15. Stěžovatelé dále odkázali na výklad Ústavního soudu při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka, a to i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, v nálezech ze dne 25. 2. 2009sp. zn. I. ÚS 143/07(N 35/52 SbNU 359), ze dne 11. 5. 2011sp. zn. II. ÚS 165/11(N 88/61 SbNU 359), ze dne 13. 8. 2012sp. zn. I. ÚS 3061/11(N 138/66 SbNU 123), ze dne 28. 11. 2012sp. zn. II. ÚS 800/12(N 198/67 SbNU 555), ze dne 2. 10. 2012sp. zn. I. ÚS 3314/11(N 165/67 SbNU 27), ze dne 10. 6. 2013sp. zn. IV. ÚS 4905/12(N 105/69 SbNU 719), ze dne 20. 11. 2013sp. zn. IV. ÚS 4684/12(N 194/71 SbNU 319), ze dne 17. 4. 2014sp. zn. I. ÚS 2219/12(N 61/73 SbNU 163). Zejména na naposled citovaný nález a jeho argumentaci pak ve vztahu ke své věci stěžovatelé v podrobnostech odkazují.
III. Vyjádření účastníků
16. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Nadto předestřel postup Nejvyššího soudu po vydání nálezu Ústavního soudu ve věcisp. zn. I. ÚS 2219/12, na nějž stěžovatelé odkazují a v němž byl údajně formulován nový způsob nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Senát 30 Cdo předložil věc (původně vedená pod sp. zn. 30 Cdo 1168/2013), v níž byla k řešení právní otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť se chtěl odklonit od dosavadní judikatury dovolacího soudu s ohledem na závaznost předmětného nálezu Ústavního soudu a v něm (vy)řešené otázky mj. i s ohledem na plenární judikaturu ve věcechsp. zn. Pl. ÚS 75/04asp. zn. Pl. ÚS 78/06(viz výše), na kterou Ústavní soud (jak bylo uvedeno v citovaném nálezu) navazoval a prohluboval ji.
17. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (a posléze i celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, které rozhodlo o publikaci tohoto rozsudku ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, když se s jeho právními závěry zcela ztotožnilo) zaujal právní názor, že přisvědčuje (shora již citované) plenární judikatuře Ústavního soudu a i nadále zaujímá právní názor, že v poměrech předchozí civilní úpravy nebylo možné - mimo zákonem stanovené způsoby - nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Zdůraznil rovněž, že tříčlenné senáty Nejvyššího soudu nemohou samy o sobě změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž tříčlenným senátem.
18. V nálezusp. zn. I. ÚS 2219/12se dle Nejvyššího soudu na straně jedné konstatuje, že předchozí právní úprava neobsahovala institut nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, na straně druhé se ovšem takový způsob tímto nálezem (v němž jsou poprvé vymezeny znaky skutkové podstaty nabytí nemovité věci od nevlastníka) zavádí, jako by tak činil zákonodárce, to vše v situaci, kdy úprava materiální publicity obsažená v § 11 zákona č. 265/1992 Sb. byla Ústavním soudem v jeho předcházející judikatuře shledána jako nedostatečná (a tedy vlastně za kolidující s ústavními předpisy).
19. Velký senát Nejvyššího soudu zdůraznil, že z plenárních nálezů Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 75/04asp. zn. Pl. ÚS 78/06vyplývá, že pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy mezi A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C, případně došlo-li v dané posloupnosti k dalším převodům, přičemž Ústavní soud (ve věcisp. zn. Pl. ÚS 78/06) zdůraznil, že dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy mezi A a B, převodce B v souladu s právem mohl převést vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej (popsaným způsobem s ohledem na ochranu svého řádně nabytého vlastnického práva) nemůže pozbýt. Popsaný model je podle velkého senátu Nejvyššího soudu třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého začátku absolutně neplatná. Velký senát Nejvyššího soudu tedy nesdílí závěr, že Ústavním soudem založená nová právní norma - nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis do katastru nemovitostí - představuje "prohloubení" této judikatury (viz bod 53 nálezusp. zn. I. ÚS 2219/12), nýbrž naopak, že je s touto plenární judikaturou v (přímém) rozporu, a proto pro velký senát je i nadále relevantní právě ona plenární judikatura Ústavního soudu při řešení uvedené právní otázky.
20. Pokud velký senát Nejvyššího soudu bude i nadále zachovávat tento právní názor, zatímco některé tříčlenné senáty Ústavního soudu budou zase zaujímat právní názor vyplývající z nálezusp. zn. I. ÚS 2219/12ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163), že jde o prohloubení této plenární judikatury, pak bez předložení věci plénu Ústavního soudu tato judikatorní oscilace nemůže mít konce, dokud nebudou pravomocně rozsouzeny stovky dalších, dosud trvajících soudních sporů v dané materii. Senát 30 Cdo pak buď bude v konkrétní věci vázán právním názorem vyplývajícím z příslušného kasačního rozhodnutí Ústavního soudu, anebo v ostatních případech, pokud v pozdějších rozhodnutích Ústavního soudu bude reagováno na zmíněný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu [za což pochopitelně nelze kupř. považovat usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2015sp. zn. I. ÚS 315/15(v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], bude muset opět podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), věc předložit velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí, který zřejmě opět rozhodne stejně jako ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, neboť nelze předpokládat, že předmětná plenární judikatura Ústavního soudu by mohla být Nejvyšším soudem interpretována jinak. Ostatně i zákonodárce např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu [zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)] stejně jako právní doktrína (včetně tvůrců nového občanského zákoníku) zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala.
21. Nejvyšší soud má za to, že nálezemsp. zn. I. ÚS 2219/12došlo k posunutí hranice od výkladu a aplikace platných a účinných právních norem skrze ústavněprávní principy a ideu spravedlnosti k formování nového pravidla chování, jehož skutková podstata je s odkazem na tyto principy - mimo stávající právní předpisy - nově vytvářena, což komentované rozhodnutí činí značně problematickým, jakkoliv Ústavní soud sledoval zjednání nápravy v oblasti týkající se převodů nemovitého majetku a problémů plynoucích z polovičaté zásady materiální publicity. Problematický dosah závěrů z nálezu Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 2219/12lze zaregistrovat i při řešení otázky vydržení versus nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem.
22. Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že nálezem Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 2219/12ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163) nově zkonstruovaná skutková podstata nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem byla přijata na samém sklonku existence starého civilního kodexu z roku 1964, kdy stávající právní úprava již obsahuje (nikoli v plné šíři a bezproblémově, ale přesto komplexněji) úpravu zásady materiální publicity též v oblasti katastru nemovitostí.
23. V nyní řešeném případu Nejvyšší soud považuje za nutné zohlednit zjištění učiněné již soudem prvního stupně, že ještě před uzavřením dohody původních vlastníků (F. B. a druhé žalované) o vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů "došlo rozhodnutím Krajského státního zástupce v Plzni ze dne 1. 2. 1995 sp. zn. 2 KZv 11/95 k zajištění celého majetku F. B." a že "bez ohledu na toto rozhodnutí druhá žalovaná předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 27. 7. 2005 převedla na svoji dceru N. Š.", která posléze tyto nemovitosti prodala (na základě kupní smlouvy ze dne 21. ledna 2008) stěžovatelům.
24. Komentářová literatura k novému občanskému zákoníku - k uplatnění zásady materiální publicity - dokonce uzavírá, že pokud bude nakládající osoba omezena v nakládání s nemovitostmi, avšak v katastru nemovitostí nebyla o této skutečnosti vyznačena odpovídající poznámka, není nabyvatel nemovitostí chráněn principem materiální publicity, přestože ze zápisů v katastru nemovitostí omezení vlastníka nevyplývalo, a on se tak jevil jako osoba plně oprávněná s nemovitostmi nakládat [Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 37 a násl.]. V případě trestněprávních souvislostí by pak (již z povahy věci) mělo být vyloučeno nabytí nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Proto i z posledně uvedených důvodů nelze podanou ústavní stížnost považovat za důvodnou.
25. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem plně vyhověl právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 2017/2013-673, jímž byl zrušen jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 13. 3. 2013 č. j. 12 Co 25/2013-639. Odkázal proto zcela na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby byla stížnost stěžovatelů jako nedůvodná zamítnuta.
26. První vedlejší účastník řízení (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) ve vyjádření k ústavní stížnosti nejprve shrnul skutková zjištění ve věci. K námitce stěžovatelů, že se domáhal svého práva až po uplynutí několika let, uvedl, že v rozsudku Krajského soudu v Plzni, resp. Vrchního soudu v Praze z roku 2004 nebyl specifikován propadlý majetek F. B. - soudy konstatovaly, že trest postihuje veškerý majetek. Proto následovalo časově velmi náročné zjišťování a dohledávání majetku F. B. státem. Žalobu na určení vlastnictví podal stát 20. 12. 2006, první jednání se konalo dne 24. 6. 2008, dne 30. 6. 2008 došlo k rozšíření žaloby i na stěžovatele jako žalované ve sporu o určení vlastnického práva.
27. Pokud mají stěžovatelé za to, že dodatečně prokázaná neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí nemůže jít k jejich tíži, první vedlejší účastník se domnívá, že by se stěžovatelé měli obrátit s nárokem na náhradu škody na zcizitelky - paní B. a paní Š., neboť ony nesou největší díl viny na současném postavení stěžovatelů. Obezřetní investoři, kterým je a bylo nedostatečné uplatnění zásady materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami prověřují nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí dobu směrem do minulosti.
28. Stěžovatelé snáší argumenty ve prospěch názoru upřednostnění ochrany dobré víry nabyvatele nemovité věci i při absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva. Ústavní soud v několika nálezech konstatoval, že dochází-li ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou koordinaci mezi oběma těmito principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.
29. První vedlejší účastník se domnívá, že by se nemělo judikaturou měnit platné právo a že je nepřípustné prolomení zásady nemo plus iuris. Do 1. 1. 2014 byla nedostatečně zakotvena zásada materiální publicity v katastru nemovitostí. Je ovšem třeba zdůraznit, že princip materiální publicity zakotvený v ustanovení § 980 odst. 2 nového občanského zákoníku nepůsobí absolutně. Platí vyvratitelná právní domněnka, neboli "má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem". Nový občanský zákoník poskytuje naturálnímu vlastníkovi ochranu v § 985 a násl. Jestliže někdo nabyl nemovitost od nevlastníka v dobré víře opírající se o zápis v katastru nemovitostí označující převodce za vlastníka, nestal se za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 vlastníkem této nemovitosti, ale jejím oprávněným držitelem. V případě absolutní neplatnosti právního úkonu se nabyvatel nemůže dovolávat ochrany řádně nabytého vlastnického práva v dobré víře, neboť takové vlastnické právo vůbec nenabyl.
30. První vedlejší účastník poukazuje rovněž na to, že převažující část autorů odborné literatury (dle úpravy do 31. 12. 2013), včetně vedoucího rekodifikační komise pro přípravu nového občanského zákoníku Karla Eliáše, odmítá možnost nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí [Eliáš K. Mobilia non habet sequelam (O nabytí vlastnického práva od neoprávněného). Obchodněprávní revue. 2009, č. 4, s. 64.].
31. Pokud stěžovatelé namítají porušení svého vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, formulace uvedeného ustanovení neobsahuje podklad pro rozšiřující výklad zákonem stanovených způsobů nabývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí. Vyvodit důvody nezbytnosti poskytnutí ochrany vlastnického práva "dobrověrnému nabyvateli" z něj nevyplývá. První vedlejší účastník má za to, že nedošlo ani k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
32. Druhý vedlejší účastník se na výzvu soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil. Stěžovatelé pak již práva repliky nevyužili.
IV. Formální předpoklady projednání návrhu
33. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje; Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
34. Ústavní stížnost je důvodná.
35. Podstatou sporu je v judikatuře Ústavního soudu již několikrát posuzované působení principu ochrany dobré víry při nabývání nemovité věci od neoprávněného (nevlastníka). Přestože rozhodovací činnost Ústavního soudu lze v tomto ohledu považovat za konzistentní a ustálenou (byť v minulosti prošla názorovým vývojem) a stěžovatelé na ni oprávněně odkazují, v judikatuře Nejvyššího soudu stále nedošlo k odpovídající reflexi této skutečnosti.
36. Při posouzení této věci je tedy nutno vyjít z dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu [zejména nálezysp. zn. II. ÚS 165/11ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359),sp. zn. II. ÚS 77/2000ze dne 23. 1. 2001 (N 14/21 SbNU 101),sp. zn. Pl. ÚS 78/06ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.),sp. zn. II. ÚS 1747/07ze dne 29. 11. 2007 (N 216/47 SbNU 845),sp. zn. I. ÚS 143/07ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359),sp. zn. I. ÚS 3061/11ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123),sp. zn. I. ÚS 3314/11ze dne 2. 10. 2012 (N 165/67 SbNU 27)], jejíž podrobný přehled byl proveden v nálezu ze dne 17. 4. 2014sp. zn. I. ÚS 2219/12(body 12-15). Pro účely tohoto rozhodnutí je možné ve stručnosti parafrázovat klíčová východiska a závěry, které Ústavní soud ve vztahu k předmětné problematice a zároveň ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 konzistentně zastává [viz nálezysp. zn. II. ÚS 800/12ze dne 28. 11. 2012 (N 198/67 SbNU 555),sp. zn. IV. ÚS 4905/12ze dne 10. 6. 2013 (N 105/69 SbNU 719) čisp. zn. IV. ÚS 4684/12ze dne 20. 11. 2013 (N 194/71 SbNU 319)].
37. Princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty odvíjejícího se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana; toto právo nezaniká, dojde-li k zániku kupní smlouvy - ať již z jakéhokoli důvodu - která byla uzavřena jako první v řadě, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně ("s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence"), nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s pojetím materiálního právního státu. Otázkou dobré víry takového nabyvatele vlastnického práva se tak obecné soudy mají zabývat nejen v případě relativní, ale též absolutní neplatnosti smlouvy, která předcházela smluvnímu vztahu, na jehož základě došlo ke zpochybňovanému nabytí vlastnického práva - k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí - posledním nabyvatelem v řadě.
38. Princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu a - s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet - s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Je přitom "nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti". Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem vyhodnocena jako "neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů", obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře. To samozřejmě neznamená, že by obdobná ústavní ochrana nemusela být poskytována rovněž původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo s ohledem na absolutní neplatnost provedeného převodního úkonu na jinou osobu nikdy převedeno.
39. Po srovnání vlastních judikatorních závěrů a přístupu Nejvyššího soudu k této problematice Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014sp. zn. I. ÚS 2219/12(N 61/73 SbNU 163) mj. uvedl, že podle "relevantní rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu oba jmenované soudy (respektive v rámci Nejvyššího soudu senát 30 Cdo) zastávají zásadně opačné názory na otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a potřeby ochrany osob jednajících v dobré víře v akty a údaje ve veřejné evidenci státu. ... Ústavní soud však ani při uvážení argumentačně bohaté a nikoliv nepodložené kritiky Nejvyššího soudu nevidí důvod k upuštění od svých závěrů ...". Ve vztahu k závěrům uvedeným v napadeném rozhodnutí, jakož i ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu ve věci řešené naposled uvedeným nálezem, které je v klíčových bodech shodné i v nyní posuzované věci, byť mezitím došlo k rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, lze rovněž v podrobnostech odkázat na naposled citovaný nález Ústavního soudu, který na výtky a výhrady tohoto obecného soudu adekvátně reagoval (zejména body 28, 30, 43, 44-57), ostatně činil tak i se znalostí právního názoru připomínaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Ve vztahu k nyní řešené věci není účelné zde tyto argumenty opakovat, neboť jsou Nejvyššímu soudu dobře známy.
40. Ze shora uvedeného pro nyní posuzovaný případ vyplývá, že stěžovatelé, kteří při nabytí nemovitostí evidovaných v katastru jednali v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byla do katastru jako vlastník předmětné nemovitosti zapsána osoba, která na stěžovatele vlastnické právo převedla, byť tak ve skutečnosti jako neoprávněný vlastník předmětných nemovitostí učinit nemohla, požívají ústavní ochrany. Nutno uvést, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla zpochybněna dobrá víra stěžovatelů při nabývání nemovitostí; ostatně soud prvního stupně, jakož i soud odvolací v prvním řízení se touto otázkou zabývaly. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo ke zrušení prvního rozhodnutí odvolacího soudu však již otázka dobré víry stěžovatelů při nabývání nemovitostí, s ohledem na postoj Nejvyššího soudu, nebyla vůbec zohledněna, resp. byla vytěsněna jako nerelevantní.
41. S odkazem na již uvedenou nálezovou judikaturu, jakož např. i na pozdější nález ze dne 8. 6. 2015sp. zn. IV. ÚS 402/15(N 105/77 SbNU 539) v obdobné věci tak nelze než konstatovat, že napadená rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu otázku dobré víry stěžovatelů nevzala v úvahu, a to s ohledem na absolutní neplatnost právních úkonů předcházejících neoprávněných vlastníků při absenci jiných zákonných možností nabytí vlastnického práva od neoprávněného (vydržení). Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitostem nabytým od neoprávněného byla náležitě zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku. Pominutím této okolnosti se postup obecných soudů dostal do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka za situace, kdy jím byl (nota bene) stát na základě soudního rozhodnutí o propadnutí majetku.