Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Libora Astaloše, Ing. Karla Luska a Ondřeje Pejši, zastoupených JUDr. Martinem Supem, Ph. D., advokátem se sídlem Tikovská 2198/14, 193 00 Praha 9, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZN 407/2014-96 ze dne 22. 6. 2015 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, 4. oddělení Odboru hospodářské kriminality č. j. KRPA-170830-143/TČ-2014-000094-WD ze dne 24. 4. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydá-li nadřízený orgán rozhodnutí kasační (či přijme jiná opatření ekvivalentního významu) a věc vrátí nižší instanci. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
Stěžovatelé se domnívají, že proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze není dle právního řádu České republiky přípustný žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek. V této souvislosti je však třeba upozornit, že Ústavní soud se otázkou přípustnosti ústavních stížností směřujících proti postupu orgánů činných v trestním řízení obsáhle zabýval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (jehož znění, jakož i obsah dalších rozhodnutí Ústavního soudu, je veřejnosti dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz), jehož nosnými důvody jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázány všechny orgány i osoby. Ústavní soud v citovaném nálezu judikoval, že "[p]odle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, je nejblíže vyšší státní zastupitelství oprávněno vykonávat dohled nad postupem nejblíže nižších státních zastupitelství ve svém obvodu při vyřizování věcí v jejich příslušnosti a dávat jim k jejich postupu písemné pokyny. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je nejblíže nižší státní zastupitelství povinno řídit se písemnými pokyny podle odstavce 1, s výjimkou pokynu, který je v konkrétní věci v rozporu se zákonem. Toto nadřízené státní zastupitelství je oprávněno posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v plné šíři, včetně případných vad v šetření trestních oznámení. Podle § 16a odst. 6 zákona o státním zastupitelství je státní zastupitelství povinno o způsobu vyřízení podání vyrozumět toho, kdo je učinil, nejpozději do 2 měsíců od doručení podání nebo jeho vrácení vyšším státním zastupitelstvím. Žádost o výkon dohledu je tedy prostředkem, který může vést k nápravě a o jehož vyřízení musí být i podatel vyrozuměn. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu a jako takovou je ji nutno propříště vyčerpat před podáním ústavní stížnosti v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z těchto důvodů bude Ústavní soud v budoucnu ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím a postupu policejních orgánů a státních zastupitelství, které budou namítat, že vyšetřování bylo nedostatečné, tam kde nebyla podána žádost o dohled nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství, považovat za nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje" (body 30 až 32).
V posuzované věci stěžovatelé žádost o výkon dohledu také podali, jak plyne z ústavní stížnosti (str. 2), přičemž o této žádosti nebylo dosud rozhodnuto. S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem je proto třeba uzavřít, že ústavní stížnost stěžovatelů je v této fázi předčasná a Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ji dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Žádosti o přednostní projednání věci pak bylo vyhověno via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj