"Podnikání" příjemce dotace sice může být "ztíženo", včetně "řetězením" dalších zásahů, o kterých uvažuje navrhovatel (například "pozastavení" stavebních prací, eventuálně "zakonzervování" rozestavěné stavby apod.), právo dle čl. 26 odst. 1 Listiny ve své podstatě (i kdyby o ně mohlo jít) však zasaženo zjevně není. Důvody nevyplacení části dotace jsou typově v poměrech jejího příjemce odstranitelné (a tato část může být posléze i vyplacena), přičemž poskytovateli zákon ukládá pokračovat v proplácení části dotace zbývající (§ 14e odst. 1 až 3 zákona o rozpočtových pravidlech).
Ani článku 26 odst. 1 Listiny se tudíž ve prospěch příjemce dotace efektivně dovolat nelze a navrhovateli neposkytuje argumentační oporu rovněž.
VII.
Většina pléna nepřehlédla (aniž tak sám navrhovatel uvažoval), že právní vztahy z tzv. dotační politiky jsou předmětem úpravy rovněž práva Evropské unie; jí dosažené závěry však nesou znak tendenčnosti, a jsou zpochybnitelné.
Kupříkladu je to již v čl. 325 Smlouvy o fungování Evropské unie (dle jehož odstavce 1 "Unie a členské státy bojují proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie opatřeními přijatými podle tohoto článku, která mají odstrašující účinek a poskytují v členských státech a v orgánech, institucích a jiných subjektech Unie účinnou ochranu") a nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. 12. 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (jež podle článku 1 odst. 1 stanoví obecná pravidla týkající se stejnorodých kontrol a správních opatření a sankcí postihujících nesrovnalosti - tj. podle odstavce 2 jakékoli porušení právního předpisu Společenství, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Společenství nebo rozpočty Společenstvím spravované - s ohledem na právo Společenství, přičemž podle článku 2 musí být kontroly a správní opatření a sankce "účinné, přiměřené a odrazující" a podle jeho odstavce 4 platí, že "s výhradou použitelného práva Společenství se postupy provádění kontrol, opatření a sankcí Společenství řídí právem členských států"), jakož i nařízení Rady (Euratom, ES) č. 2185/96 ze dne 11. 12. 1996 o kontrolách a inspekcích na místě prováděných Komisí za účelem ochrany finančních zájmů Evropských společenství proti podvodům a jiným nesrovnalostem (které podle článku 1 "obsahuje další obecná ustanovení ve smyslu čl. 10 nařízení ES, Euratom, č. 2988/95, jež se vztahují na správní kontroly a inspekce na místě prováděné Komisí za účelem ochrany finančních zájmů Společenství proti nesrovnalostem ve smyslu čl. 1 odst. 2 uvedeného nařízení").
Tyto prameny, proklamující cíl čelit definovaným "nesrovnalostem", upravují primárně institucionální a procedurální rámec jeho dosažení v podobě "kontrol, správních opatření a sankcí", a to jak na úrovni orgánů Unie, tak na úrovni členských států. Otázku, jaká by subjektu dotčenému pozastavením plateb dotace měla být poskytnuta ochrana, či - dokonce - že by se tak mělo stát speciálně ve formátu ochrany soudní, resp. jejich soudního přezkumu, žádné z uvedených nařízení neotevírá; ostatně lze mít dokonce za to, že takový požadavek s jejich intencionálním kontextem (a také z povahy věci) prima facie ani nekoresponduje.
Nic nenaznačuje, že by požadavek soudního přezkumu uložených správních opatření či sankcí předběžné povahy - ve formě pozastavení plateb dotace - vznesl Soudní dvůr Evropské unie či že by jej formulovala nauka unijního práva (srov. de Cecco, F. State Aid and the European Economic Constitution. London: Hart Publishing, 2013). Od věci rozhodnuté rozsudkem Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 17. 9. 2014 ve věci C-562/12 Liivimaa Lihaveis MTŰ proti Eesti-Lätiprogrammi 2007-2013 Seirekomitee se opatření nyní posuzované odlišuje tím, že bylo stanoveno zákonem (oproti "programovou příručkou přijatou monitorovacím výborem"), a jednak i jeho povahou (v tamní věci bylo rozhodnuto, že se sama žádost o dotaci zamítá).
Nejsou tedy k dispozici relevantní "principy plynoucí z tohoto (unijního) práva", k nimž by mohlo být přihlíženo při výkladu toho rozhodného hlediska, jímž je ve vztahu k napadenému ustanovení § 14e odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech tuzemský ústavní pořádek [viz nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1009/08ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)].
Ostatně kdyby měl navrhovatel za to, že toto ustanovení je v kolizi s unijním právem, měl k dispozici - pro dosažení jím sledovaného účelu (zde v podobě jeho ne-aplikace) - tomu odpovídající zvláštní prostředky [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 1978, Simmenthal, 106/77, Recueil, s. 629; a rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 22. 6. 2010, Melki a Abdeli, C-188/10 a C-189/10, Sb. rozh. s. I-5667; eventuálně i již zmíněný nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 1009/08ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)].
Implicitní názor většiny pléna, že ten, kdo vloží své peníze do "podniku" jiného, ztrácí vliv na to, jak se s nimi nakládá, a naopak je zapotřebí primárně zajistit všechna procesní práva a ochranu jejich příjemci, je ve zřejmé kolizi se směřováním dotační politiky Evropské unie, jak se podává ze shora připomenutého unijního práva. Stěží lze připustit, že soudní přezkum pozastavení vyplácení části dotace koresponduje s důrazem, s jakým se toto právo obrací proti zjištěným "nesrovnalostem". Odkaz většiny pléna na rozhodnutí SDEU č. 562/12 (viz výše) je očividně mimoběžný, neboť se netýká poměrů založených dotací již vyplacenou, resp. k ní připínatelných (možných) "nesrovnalostí", o což naopak jde v dané věci.
Hypotéza dovozená většinou pléna, že absence soudního přezkumu "by mohla být v kolizi s judikaturou Soudního dvora Evropské unie", vyslovená v bodu 60 nálezu, je proto nejen odvážná, nýbrž především nepodložená.
VIII.
Návrh Nejvyššího správního soudu měl být z vyložených důvodů zamítnut.
2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Sládečka a soudce Radovana Suchánka
V souladu s ustanovením § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podáváme toto odlišné stanovisko.
Nesouhlasíme s výrokem nálezu, a tedy ani s jeho odůvodněním. Plně se ztotožňujeme s odlišným stanoviskem soudce Vladimíra Kůrky, a proto se k němu připojujeme. Nadto se domníváme, že není úkolem Ústavního soudu rozsuzovat názorové spory mezi jednotlivými senáty Nejvyššího správního soudu, resp. sjednocovat jeho judikaturu. Taková činnost má v souladu s ustanovením § 17 s. ř. s. příslušet rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.