127. Listina zakotvuje v ustanovení čl. 40 odst. 2 princip presumpce neviny, podle něhož "[k]aždý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena". Presumpce neviny je chráněna i čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Z principu presumpce neviny plynou i tyto dva požadavky. Zaprvé se trestní soudy musí zdržet prohlášení, že trestným činem je vinen člověk, který v řízení vůbec nevystupoval jako obviněný [srov. i nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016 (N 15/80 SBNU 191), body 30-35]. Zadruhé rozhodnutí soudu v trestním řízení a v něm obsažené hodnocení zjištěných skutečností nemůže být použito jako důkaz proti člověku, který v tomto řízení nevystupoval jako obviněný. Takové rozhodnutí ani hodnocení skutečností nemá vůči tomuto člověku povahu věci pravomocně rozsouzené (res iudicata), relevantní důkazy musí být znovu provedeny a zhodnoceny v řízení, v němž bude tento člověk vystupovat jako obviněný z příslušného trestného činu (viz podrobně rozsudek ve věci Navalnyy a Ofitserov proti Rusku ze dne 23. 2. 2016 č. 46632/13 a 28671/14, § 99 a 104-105; a rozsudek ve věci Karaman proti Německu ze dne 27. 2. 2014 č. 17103/10, § 41-43 a 64-65).
128. V projednávaném případě krajský soud i vrchní soud použily jako důkazy proti stěžovatelce rozsudky z trestních řízení, v nichž stěžovatelka nevystupovala jako obviněná a v nichž nemohla nijak hájit svá práva. Postupovaly tedy v rozporu s výše popsanými principy plynoucími z presumpce neviny. Odkazované rozsudky z jiných trestních řízení tedy za podpůrné důkazy proti stěžovatelce pokládat nelze. Jistou relevanci by mohly mít například svědecké výpovědi shromážděné v těchto jiných trestních řízeních. Avšak pokud by tyto výpovědi byly použity jako důkazy proti stěžovatelce, jednalo by se o výpovědi nepřítomných svědků, s nimiž je třeba zacházet obezřetně v souladu s principy vyloženými v tomto nálezu.
129. Ani podpůrné důkazy tedy v tomto případě nejsou dostatečnou procesní zárukou.
130. Dále je třeba zabývat se otázkou, zda měli alespoň obhájci stěžovatelky možnost zúčastnit se výslechů svědkyň a jakou váhu taková procesní záruka s ohledem na okolnosti případu má.
131. Zvolený obhájce stěžovatelky neměl reálnou možnost zúčastnit se výslechu M. Š., avšak mohl se zúčastnit výslechu M. B. a A. Ch. Opakovaného výslechu A. Ch. před soudem se zúčastnila stěžovatelčina obhájkyně ex offo (bod 102 výše). Tyto výslechy se ovšem odehrály až poté, co stěžovatelka uprchla (bod 101 výše).
132. Uprchlý obviněný musí být povinně zastoupen obhájcem už v přípravném řízení [§ 36 odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Obhájce uprchlého obviněného tudíž zpravidla bude mít možnost zúčastnit se výslechu svědků. Přesto trestní řád výslovně stanoví, že po návratu uprchlého obviněného se na jeho žádost provedou důkazy - tedy i výslechy svědků - znovu (§ 306a odst. 1 a 2 trestního řádu). Trestní řád tudíž nepovažuje přítomnost obhájce u výslechu svědků za dostatečnou procesní záruku. Právě zákonná úprava procesních záruk je přitom z hlediska třetího kroku testu vysoce relevantní (srov. bod 83 výše a Al-Khawaja a Tahery, § 148-151).
133. Je pravda, že trestní řád vychází z toho, že uprchlý obviněný si nezvolí obhájce sám (srov. § 303 odst. 1 trestního řádu, podle něhož je uprchlému obviněnému třeba ustavit obhájce, "[n]ebyl-li mu zvolen" jinými osobami k tomu oprávněnými podle § 37 odst. 1 trestního řádu). Přesto žádné ustanovení trestního řádu nezakazuje uprchlému obviněnému zvolit si obhájce. Podle judikatury ESLP navíc obviněný, který je souzen v nepřítomnosti, neztrácí jen z toho důvodu právo hájit se prostřednictvím obhájce (Sejdovic, § 91-95; rozsudek ve věci Medenica proti Švýcarsku ze dne 14. 6. 2001 č. 20491/92, § 56).
134. Obviněný, který je souzen jako uprchlý, má vždy možnost spojit se se svým obhájcem, ať už jde o obhájce, kterého si zvolil sám, o obhájce, který mu byl zvolen jinými oprávněnými osobami podle § 37 odst. 1 trestního řádu, nebo o obhájce ex offo. Taková komunikace je uplatněním základního práva hájit se prostřednictvím obhájce a má důvěrnou povahu (srov. § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, týkající se povinnosti mlčenlivosti advokáta). Stát tudíž není oprávněn zjišťovat, zda k takové komunikaci došlo. Neexistuje tak legitimní důvod v tomto směru rozlišovat mezi případy podle toho, zda v řízení proti uprchlému vystupoval obhájce ex offo nebo zvolený obhájce. Uprchlý obviněný měl v obou případech možnost s obhájcem komunikovat a poskytovat mu informace pro vedení své obhajoby, včetně informací týkajících se výslechu svědků. Jelikož nelze z tohoto pohledu rozlišovat mezi případy, kdy v řízení proti uprchlému vystupoval zvolený obhájce, a případy, v nichž vystupoval obhájce ex offo, má obviněný vždy právo požadovat zopakování výslechu svědků (za podmínek § 306a odst. 1 a 2 trestního řádu). Přítomnost obhájce u výslechů svědků v řízení proti uprchlému obviněnému - či dokonce jen možnost, aby byl obhájce těmto výslechům přítomen - tudíž logicky nemůže být argumentem zdůvodňujícím to, proč výslech svědků nebyl proveden znovu v přítomnosti obviněného v opakovaném řízení před soudem. Tento závěr je důsledkem toho, že český trestní řád poskytuje uprchlým obviněným vyšší standard ochrany práv (bod 59 výše).
135. I když zvolený obhájce stěžovatelky měl možnost zúčastnit se výslechu svědkyň M. B. a A. Ch. a obhájce ex offo se mohl zúčastnit opakovaného výslechu A. Ch., nelze to z výše uvedených důvodů považovat za dostatečnou procesní záruku vyvažující zásah do stěžovatelčina práva vyslýchat svědky proti sobě. Ústavní soud navíc podotýká, že stěžovatelka s těmito svými obhájci nekomunikovala (body 10 a 12 výše). Ústavní soud tak není přesvědčen o tom, že obhájci stěžovatelky měli v této situaci dostatek informací k tomu, aby efektivně vykonávali právo stěžovatelky klást svědkům otázky a zpochybňovat jejich výpovědi. Námitka Nejvyššího státního zastupitelství, že obhájce stěžovatelky měl možnost vyslechnout svědkyni M. B., se tedy zakládá na pravdě, avšak pro posouzení věci není sama o sobě rozhodná.
136. Ústavní soud nenalezl ani žádnou další okolnost případu, kterou by mohl pokládat za vyvažující faktor pro použití výpovědí nepřítomných svědků. Zbývá dodat, že stěžovatelka nebyla obviněna z toho, že by se sama dopustila vůči svědkyni-poškozené M. B. sexuálního deliktu (obchodování s lidmi spočívající v kořistění z prostituce tuto povahu nemá) a že v době výpovědi nebyla tato svědkyně nezletilá; judikatura ESLP týkající se těchto případů tak na projednávanou věc nedopadá (viz Schatschaschwili, § 130; srov. např. rozsudek ve věci Rosin proti Estonsku ze dne 19. 12. 2013 č. 26540/08, § 53-63; rozsudek ve věci B. proti Finsku ze dne 24. 4. 2007 č. 17122/02, § 42-49; rozsudek ve věci Bocos-Cuesta proti Nizozemsku ze dne 10. 11. 2005 č. 54789, § 70-72; v nichž ESLP akceptuje zvláštní povahu řízení o sexuálních deliktech, zvláště pokud jejich obětí měla být nezletilá osoba, a netrvá na její konfrontaci s obviněným, avšak vyžaduje, aby v takovém řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory a procesní záruky).
137. Nakonec je třeba zhodnotit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud konstatuje, že pro odsouzení stěžovatelky byly použity výpovědi tří svědkyň, které stěžovatelka neměla možnost vyslechnout. Pro nepřítomnost těchto svědkyň v řízení neexistoval dostatečný důvod. Jejich výpovědi přitom měly jako důkazy přinejmenším značnou váhu. Obecné soudy navíc s výpověďmi těchto svědkyň nezacházely dostatečně obezřetně. Nevypořádaly se s důkazním návrhem stěžovatelky, aby byla čtena část německého spisu s výpovědí svědkyně M. B., čímž měla být zpochybněna její věrohodnost. Výpovědi tří nepřítomných svědkyň nebyly dostatečně podpořeny ani dalšími důkazy. Tato pochybení nemůže vyvážit skutečnost, že obhájci stěžovatelky měli možnost zúčastnit se výslechu dvou svědkyň v době, kdy stěžovatelka uprchla. V opakovaném řízení před soudem podle § 306a odst. 2 trestního řádu totiž takovou možnost trestní řád nepovažuje za dostatečnou procesní záruku (viz body 132-134 výše). V trestním řízení proti stěžovatelce tak neexistovaly ani dostatečné vyvažující faktory a procesní záruky, které by kompenzovaly skutečnost, že jako důkaz byly použity výpovědi nepřítomných svědkyň. Vzhledem k tomu nelze trestní řízení jako celek považovat za spravedlivé. Z těchto důvodů tak bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a právo vyjádřit se k prováděným důkazům ve spojení s právem vyslýchat svědky proti sobě.
D. Ostatní námitky stěžovatelky
138. Stěžovatelka dále namítá, že skutek byl nesprávně kvalifikován a že v její věci došlo k nedůvodným průtahům, které obecné soudy nezohlednily při ukládání trestu.
139. Ústavní soud se těmito námitkami nyní nemůže zabývat. Jak již Ústavní soud uvedl, při dokazování byla porušena základní práva stěžovatelky. Bude na obecných soudech, aby znovu po řádně provedeném dokazování posoudily skutkový stav a provedly jeho právní hodnocení. Jakékoliv posouzení těchto otázek ze strany Ústavního soudu by nyní bylo předčasné.
E. Závěr
140. Ačkoliv stěžovatelka uprchla před trestním řízením do zahraničí, po svém zatčení a předání do České republiky požádala o zrušení odsuzujícího rozsudku a nové projednání věci, na což má podle českého práva nárok. V novém řízení byla opět odsouzena, avšak na základě výpovědí tří svědkyň, které nikdy neměla možnost vyslechnout. Protože pro toto omezení základního práva stěžovatelky neexistoval dostatečný důvod, výpovědi tří svědkyň měly pro její odsouzení jako důkazy značnou váhu a řízení nevykazovalo dostatečné vyvažující faktory a procesní záruky, došlo k porušení stěžovatelčina práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s právem vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Obecné soudy se nevypořádaly ani s důkazním návrhem stěžovatelky, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud v rozporu s čl. 4 Ústavy v dovolacím řízení nezajistil ochranu těchto základních práv stěžovatelky a její dovolání odmítl.
141. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
142. Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá, jak by mělo být rozhodnuto o vině a případném trestu, ani to, zda je nezbytné provést výslech všech tří nepřítomných svědkyň. V dalším řízení je úkolem Nejvyššího soudu zajistit dodržení základních práv a svobod stěžovatelky v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v tomto nálezu. Je na Nejvyšším soudu, aby zvolil nejvhodnější cestu nápravy shledaných pochybení v rámci procesních prostředků poskytovaných podústavním právem (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bod 37) a aby zhodnotil, které z důkazů je třeba znovu a řádně provést tak, aby řízení jako celek bylo možné pokládat za spravedlivé. V každém případě je ovšem nutné, aby se obecné soudy vypořádaly s důkazním návrhem stěžovatelky na čtení německého spisu s výpovědí svědkyně M. B.
143. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla i rozsudek krajského soudu a usnesení vrchního soudu. Ústavní soud připomíná, že v souladu s čl. 4 Ústavy je povinností všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65)] a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento princip se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), která je zásadně (srov. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho (nebo části) z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), bod 5; nález sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127); nález sp. zn. III. ÚS 2428/13 ze dne 13. 6. 2014 (N 123/73 SbNU 869); nález sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ze dne 3. 2. 2015 (N 22/76 SbNU 313), bod 28]. Je na uvážení Ústavního soudu, jak rozsáhlý zásah do rozhodování obecných soudů považuje v konkrétním případě za nezbytný pro nápravu zjištěného porušení základních práv či svobod. Rozhodne-li Ústavní soud o nepřípustnosti části ústavní stížnosti z tohoto důvodu, jde o výsledek jeho uvážení, který nemá žádnou spojitost se skutečným vyčerpáním opravných prostředků stěžovatelem.
144. V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že pro ochranu základních práv a svobod stěžovatelky postačuje zrušit napadené usnesení Nejvyššího soudu. Jeho úkolem je v dalším řízení posoudit, které důkazy je třeba znovu provést, aby řízení jako celek bylo možné považovat za spravedlivé (viz bod 142 výše). Část ústavní stížnosti směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu proto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.