64. Stěžovatelka tak sice byla odsouzena v nepřítomnosti, avšak jelikož uprchla před trestním stíháním, z čl. 6 Úmluvy by jí nevyplývalo právo na nové projednání věci v její přítomnosti. Toto právo jí ovšem nad rámec čl. 6 Úmluvy zaručuje § 306a odst. 2 trestního řádu. Stěžovatelka uplatnila žádost o zrušení odsuzujícího rozsudku podle tohoto ustanovení, a dosáhla tak nového projednání věci soudem ve své přítomnosti. Je tedy zřejmé, že její základní právo zúčastnit se řízení před soudem porušeno nebylo.
B. Právo vyslýchat svědky proti sobě
65. Stěžovatelka dále namítá, že nikdy nemohla vyslechnout svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š. Výpověď svědkyně M. B. přitom byla podle stěžovatelky stěžejním důkazem pro její odsouzení.
66. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.
67. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, "aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům".
68. Toto ustanovení je jednou z garancí kontradiktorní povahy řízení [viz např. např. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629); shodně nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409), bod 29; nebo nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747), bod 18] a vyplývá z něj i právo obviněného vyslýchat svědky proti sobě [viz nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, body 23 a 25; srov. obdobně i nález sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001 (N 174/24 SbNU 291), nález sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97), nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27)]. Ústavní soud vychází ve svém rozhodování k tomuto aspektu práva na spravedlivý proces z principů, na nichž stojí judikatura ESLP [nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015 (N 43/76 SbNU 591), bod 25].
69. Obecně platí, že svědci by měli být vyslechnuti soudem v přítomnosti obviněného při veřejném jednání tak, aby jim obviněný mohl klást otázky a aby mohl zpochybnit jejich výpověď (tedy tak, aby byla zajištěna kontradiktornost řízení). Z tohoto principu existují výjimky, které ovšem nesmějí zkracovat práva obhajoby. Zpravidla tak obviněnému musí být poskytnuta dostatečná možnost, aby zpochybnil výpověď svědka a kladl mu otázky, buď v okamžiku, kdy svědek vypovídá, nebo v pozdější fázi řízení [rozsudek velkého senátu ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a 22228/06, § 118; rozsudek ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku ze dne 23. 4. 1997 č. 21363/93, § 51; rozsudek ve věci Lüdi proti Švýcarsku ze dne 15. 6. 1992 č. 12433/86, § 47; srov. shodně nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, body 23-25; nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27), bod 34; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97); nález sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001 (N 174/24 SbNU 291)]. Ústavní soud podotýká, že z těchto principů vycházel i Nejvyšší soud například v usnesení 5 Tdo 1284/2014 ze dne 10. 12. 2014 nebo usnesení sp. zn. 8 Tdo 235/2015 ze dne 17. 3. 2015, publikovaném pod č. 16/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní (byť tato rozhodnutí ještě nemohla s ohledem na dobu vydání reflektovat nejnovější judikaturu ESLP rozebíranou níže).
(i) Použití výpovědi nepřítomného svědka
70. Má-li být před soudem jako důkaz použita výpověď svědka, kterého obviněný nikdy neměl možnost vyslechnout, je třeba postupovat podle principů vyložených v rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 tak, jak byly upřesněny v rozsudku velkého senátu ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10 [srov. shodně i rozsudek velkého senátu ve věci Blokhin proti Rusku ze dne 23. 3. 2016 č. 47152/06, § 201-202, srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013 (N 175/71 SbNU 69), který byl však vydán před rozsudkem Schatschaschwili].
71. Svědek, kterého obviněný nemohl vyslechnout, bude dále označován jako nepřítomný svědek (absent witness, témoin absent). Toto označení vychází z toho, že svědek není přítomen u soudu, a obviněný ho tudíž nemůže vyslechnout. Může jít například o svědka, který byl vyslechnut pouze v přípravném řízení bez přítomnosti obviněného. Stejně tak se může jednat o svědka, který byl sice vyslechnut u soudu, avšak bez přítomnosti obviněného, a to např. proto, že obviněný byl souzen jako uprchlý.
72. Otázka, zda připuštěním výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, se posuzuje ve třech krocích. Je třeba posoudit: 1. zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; 2. jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a 3. zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba posoudit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud se nyní tomuto testu bude věnovat podrobněji.
73. V prvním kroku testu se zkoumá, zda pro nepřítomnost svědka u soudu existoval dostatečný důvod (Al-Khawaja a Tahery, § 119-125; Schatschaschwili, § 107 a 119-122).
74. V případě, že svědek zemřel, pochopitelně nezbývá jiná možnost než čtení jeho dřívější výpovědi (Al-Khawaja a Tahery, § 121). Stejně tak je nepřítomnost svědka dostatečně odůvodněna, pokud svědek odmítá vypovídat kvůli zastrašování ze strany obviněného nebo osob jednajících jeho jménem (Al-Khawaja a Tahery, § 123). Avšak i v případě, že strach svědka vypovídat nevyvolal přímo obviněný či osoby jednající jeho jménem, může být nepřítomnost svědka ospravedlnitelná. Obavy svědka ovšem musí mít objektivní zdůvodnění podepřené důkazy (Al-Khawaja a Tahery, § 124). Předtím, než je svědek zproštěn povinnosti vypovídat z důvodu svého strachu, se ovšem soud musí vždy ujistit, že alternativní způsoby ochrany svědka (například výpověď v anonymitě či jiná speciální opatření) jsou nevhodné nebo neproveditelné (Al-Khawaja a Tahery, § 125). Nepřítomnost svědka má dostatečný důvod i v případě jeho nedosažitelnosti (Schatschaschwili, § 119). Soud ovšem musí vyvinout veškerou rozumnou snahu, aby přítomnost svědka zajistil. To znamená, že po svědkovi musí aktivně pátrat i za pomoci policie a využít i mechanismů mezinárodní právní pomoci, pokud se svědek nachází v zahraničí. Důvody pro nepřítomnost svědka musí být ze strany soudů podrobeny důkladnému přezkumu (Schatschaschwili, § 120-122).
75. Na druhou stranu, i pokud nepřítomnost svědka nebyla dostatečně ospravedlněna, nemusí to vždy znamenat porušení práva obviněného vyslýchat svědky. Jde ovšem o velmi podstatný faktor při posuzování spravedlivosti řízení jako celku (Schatschaschwili, § 113; tamtéž viz i překonanou judikaturu prosazující opačný přístup).
76. Ve druhém kroku testu se zkoumá, zda svědectví nepřítomného svědka bylo jediným či rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného (Al-Khawaja a Tahery, § 126-147; Schatschaschwili, § 107 a 123-124), případně zda taková svědecká výpověď měla značnou váhu, a její připuštění tudíž mohlo znevýhodnit obhajobu (Schatschaschwili, § 116).
77. Význam výrazu jediný (sole, unique) důkaz pokládá Ústavní soud ve shodě s ESLP za dostatečně jasný (Al-Khawaja a Tahery, § 131).
78. Rozhodující (decisive, déterminant) důkaz znamená podle ESLP více než prokazující (probative, probante). Znamená to tedy více než, že bez takového důkazu by se snížila šance na odsouzení a zvýšila šance na osvobození obviněného, neboť to je možné říci prakticky o každém důkazu. Spojení rozhodující důkaz by mělo být podle ESLP chápáno úzce - označuje důkaz tak významný nebo důležitý, že jej lze považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu. Pokud je výpověď nepřítomného svědka podpořena dalšími důkazy, bude záviset na hodnocení těchto podpůrných důkazů, zda lze výpověď považovat za rozhodující důkaz. Čím silnější jsou tyto podpůrné důkazy, tím více klesá pravděpodobnost, že svědectví je rozhodujícím důkazem (Al-Khawaja a Tahery, § 131).
79. Podle dřívější judikatury ESLP bylo nepřípustné, aby jediným nebo rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného byla výpověď nepřítomného svědka, tedy svědka, kterého obviněný nikdy neměl možnost vyslechnout. Pokud výpověď nepřítomného svědka představovala jediný či rozhodující důkaz proti obviněnému, šlo o porušení jeho práva vyslýchat svědky proti sobě (Al-Khawaja a Tahery, § 128). Tato judikatura byla ovšem citovaným rozsudkem ve věci Al-Khawaja a Tahery překonána (§ 147, k důvodům viz § 144-146), a z toho důvodu byl zaveden třetí krok testu. Ten za určitých podmínek umožňuje, aby byla jediným či rozhodujícím důkazem proti obviněnému výpověď nepřítomného svědka.
80. Tento přístup byl ovšem dále modifikován v rozsudku ve věci Schatschaschwili. Podle ESLP by totiž s ohledem na spravedlnost řízení jako celku měl být proveden třetí krok testu i v případě, že výpověď nepřítomného svědka měla značnou váhu a její připuštění mohlo obhajobu znevýhodnit, byť je nejasné, zda tato výpověď byla jediným či rozhodujícím důkazem proti obviněnému (Schatschaschwili, § 116). Jinak řečeno, k porušení práva obviněného vyslýchat svědky může dojít nejen v případě, že výpověď nepřítomného svědka byla jediným či rozhodujícím důkazem, ale rovněž v případě, že tato výpověď měla značnou váhu při odsouzení obviněného.
81. Výchozím bodem při posuzování váhy důkazu je pro ESLP to, jakou váhu důkazu přiznaly národní soudy. Přitom ESLP zkoumá, zda hodnocení váhy důkazu není nepřijatelné nebo svévolné. Pouze pokud se k této otázce národní soudy nevyjádří vůbec nebo dostatečně jasně, posoudí váhu důkazu ESLP sám (Schatschaschwili, § 124). Ústavní soud bude při přezkumu postupovat obdobně. Hodnocení důkazů je totiž doménou obecných soudů; úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda jejich hodnocení nevykazuje prvky svévole či libovůle [viz již nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); srov. obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115), bod 18; nález sp. zn. II. ÚS 2564/12 ze dne 8. 7. 2014 (N 136/74 SbNU 69), bod 21].
82. Ve třetím kroku testu se zkoumá, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby způsobené tím, že jako důkaz byla připuštěna výpověď nepřítomného svědka (Al-Khawaja a Tahery, § 147; Schatschaschwili, § 107 a 125-131).
83. Tyto procesní záruky musí umožňovat spravedlivé a korektní posouzení spolehlivosti výpovědi nepřítomného svědka (Al-Khawaja a Tahery, § 147; Schatschaschwili, § 125). Vždy je třeba zhodnotit, jaké procesní záruky poskytovala zákonná právní úprava a jak byly tyto záruky v konkrétním případě aplikovány (Al-Khawaja a Tahery, § 148-151).
84. Za důležitou záruku je považována skutečnost, že soud přistupoval k výpovědi nepřítomného svědka obezřetně. V tomto směru se zkoumá, zda si soud uvědomoval, že výpověď nepřítomného svědka má nižší váhu, a zda soud podrobně vyložil, proč považuje takové svědectví za spolehlivé, a to i se zřetelem k ostatním důkazům (Al-Khawaja a Tahery, § 157 a 161; Schatschaschwili, § 126).
85. Další významnou zárukou je existence důkazů podporujících výpověď nepřítomného svědka. Může se jednat například o výpovědi osob, kterým svědek události popsal bezprostředně poté, co se odehrály, zejména pokud tyto osoby vypovídaly před soudem a obviněný je měl možnost sám vyslechnout (Al-Khawaja a Tahery, § 156; Schatschaschwili, § 128).
86. Za podstatnou záruku se považuje i to, pokud měl obviněný možnost položit svědkovi otázky písemně (Schatschaschwili, § 129) nebo pokud měl obviněný či jeho advokát možnost svědka vyslechnout v přípravném řízení (Schatschaschwili, § 130).
87. Za další vyvažující faktor je pokládáno, pokud je u soudu přehrán videozáznam výpovědi svědka, což umožňuje soudu i stranám řízení pozorovat svědka během výslechu a utvořit si názor na jeho věrohodnost (Schatschaschwili, § 127).
88. V každém případě musí mít obviněný možnost vylíčit, jak podle něj události proběhly, zpochybnit věrohodnost nepřítomného svědka a poukazovat na nekonzistentnost jeho výpovědi či nesoulad s výpovědí jiných svědků (Schatschaschwili, § 131).
89. Jen při existenci dostatečných záruk lze přijmout, aby výpověď nepřítomného svědka byla jediným či rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného (Al-Khawaja a Tahery, § 147), případně aby k tomuto odsouzení přispěla jako důkaz se značnou vahou. Rozsah těchto záruk bude vždy záviset na tom, jakou váhu měla výpověď nepřítomného svědka pro rozhodnutí. Čím závažnější taková výpověď byla, tím silnější záruky musí řízení vykazovat, aby je bylo možné považovat za spravedlivé (Schatschaschwili, § 116).
90. Výše popsané tři kroky je obecně namístě provádět popořádku, tedy od prvního do třetího. Současně ovšem platí, že tyto kroky jsou navzájem provázány a dohromady slouží k posouzení toho, zda řízení jako celek lze považovat za spravedlivé. Proto je možné v určitých případech zkoumat tyto kroky v odlišném pořadí, zejména pokud je některý z kroků obzvláště průkazný z hlediska spravedlivosti celého řízení (Schatschaschwili, § 118; k aplikaci jednotlivých kroků v odlišném pořadí viz Blokhin, § 212-215).
91. Nakonec je třeba posoudit, zda s ohledem na zjištění učiněná ve všech třech krocích testu lze řízení jako celek považovat za spravedlivé (Schatschaschwili, § 161, podle něhož jde o součást třetího kroku testu; Al-Khawaja a Tahery, § 158 a 165).
92. Výše popsané principy lze tak shrnout následovně. Pokud soud použije jako důkaz proti obviněnému výpověď nepřítomného svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout, je třeba posoudit: 1. zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; 2. jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a 3. zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba posoudit, zda lze řízení, v němž byla výpověď nepřítomného svědka použita jako důkaz proti obviněnému, jako celek považovat za spravedlivé.
93. Ústavní soud připomíná, že Česká republika byla již několikrát odsouzena za porušení práva obviněného vyslýchat svědky proti sobě dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy v případech, kdy soudy jako důkaz proti obviněnému použily výpověď nepřítomného svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout (viz rozsudek ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08, § 42-69; rozsudek ve věci Breukhoven proti České republice ze dne 21. 7. 2011 č. 44438/06, § 42-58; rozsudek ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 51-55; rozsudek ve věci Balšán proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 1993/02, § 30-35; srov. i rozsudek ve věci Krasniki proti České republice ze dne 28. 2. 2006, § 78-86, týkající se obdobné problematiky anonymního svědka). V českém kontextu je tak třeba věnovat zvláštní pozornost případům, v nichž je proti obviněnému jako důkaz použita výpověď nepřítomného svědka - tedy protokol či jiný záznam o výpovědi svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout.
(ii) Účast obhájce u výslechu
94. Ústavní soud považuje za potřebné podrobněji se vyjádřit k otázce, jakou roli hraje to, zda měl alespoň obhájce obviněného možnost zúčastnit se výslechu svědka nebo že se výslechu zúčastnil.
95. Pokud měl alespoň obhájce obviněného možnost zúčastnit se výslechu svědka, jde podle ESLP o podstatnou procesní záruku (bod 86 výše). Lze totiž předpokládat, že obhájce bude namísto obviněného vykonávat právo zpochybňovat výpověď svědka a klást svědkovi otázky (rozsudek ve věci Karadag proti Turecku ze dne 29. 6. 2010 č. 12976/05, § 51). Stále je ovšem třeba posoudit, zda i přesto nedošlo k porušení práva obviněného vyslýchat svědky proti sobě (viz Schatschaschwili, § 130; rozsudek ve věci Şandru proti Rumunsku ze dne 15. 10. 2013 č. 33882/05, § 67; rozsudek ve věci Gani proti Španělsku ze dne 19. 2. 2013 č. 61800/08, § 48; rozhodnutí ve věci A. G. proti Švédsku ze dne 10. 1. 2012 č. 315/09; srov. rozhodnutí ve věci Verdam proti Nizozemsku ze dne 31. 8. 1999, č. 35253/97; rozhodnutí ve věci Vebiu proti České republice ze dne 26. 7. 2003 č. 46168/99, v nichž ESLP s ohledem na okolnosti těchto případů dospěl k závěru, že dostačuje, že možnost vyslechnout svědky měl obhájce). Jako procesní záruku je třeba vnímat zpravidla již samotnou skutečnost, že obhájce obviněného dostal možnost zúčastnit se výslechu svědka, i pokud obhájce této možnosti nevyužije (Gani, § 48). To by neplatilo pouze v případě, že by obhájce žádal o odklad výslechu a tuto žádost dostatečně odůvodnil (srov. Gani, § 9 a 48; a rozhodnutí ve věci Kopecký proti České republice ze dne 30. 3. 2010 č. 32456/04).
(iii) Vzdání se práva vyslýchat svědky proti sobě
96. Nakonec považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit se k možnosti vzdát se práva vyslýchat svědky proti sobě.
97. Podle ESLP obecně platí, že znění ani smysl čl. 6 Úmluvy nebrání tomu, aby se obviněný na základě svého svobodného rozhodnutí vzdal - ať už výslovně, nebo konkludentně - jednotlivých záruk práva na spravedlivý proces. Takové vzdání se práva ovšem musí být zjištěno jednoznačným způsobem a musí být doprovázeno minimálními zárukami odpovídajícími jeho důležitosti. Navíc nesmí být v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem (Idalov, § 172; Hermi, § 73; Sejdovic, § 86). Předtím, než soudy dospějí k závěru, že se obviněný vzdal svého práva v důsledku svého jednání (konkludentně), musí být prokázáno, že obviněný mohl takový důsledek svého jednání předvídat (Idalov, § 173; Hermi, § 74; Sejdovic, § 87). Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto principy pro vzdání se práva dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy se uplatní i z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny.
C. Aplikace na projednávaný případ
98. Stěžovatelka byla nejprve odsouzena v nepřítomnosti jako uprchlá pro trestný čin obchodování s lidmi. Po zatčení stěžovatelky a jejím předání do České republiky byl tento odsuzující rozsudek zrušen a tato trestní věc byla soudem projednána znovu v souladu s § 306a odst. 2 trestního řádu. V opakovaném řízení před soudem byla stěžovatelka opět odsouzena pro trestný čin obchodování s lidmi, její odvolání bylo zamítnuto a dovolání odmítnuto.
99. Je pravda, že podle judikatury ESLP obviněnému, který uprchl před trestním řízením, neplyne z čl. 6 Úmluvy právo na nové projednání věci. Český právní řád však v § 306a odst. 2 trestního řádu právě obviněným, kteří byli souzeni a odsouzeni v nepřítomnosti jako uprchlí, právo na nové projednání věci před soudem přiznává (bod 59 výše). Ústavní soud připomíná, že i když stát nemá povinnost zavést určitý opravný prostředek, pokud jej zavede, vztahují se na takové řízení záruky plynoucí z práva na spravedlivý proces [rozsudek velkého senátu ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015 č. 29369/10, § 88, a tam citovaná judikatura; dále např. rozsudek velkého senátu ve věci Kudla proti Polsku ze dne 26. 10. 2000 č. 30210/96, § 122; nebo již rozsudek pléna ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970 č. 2689/65, § 23-25; srov. shodně i nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355); nález sp. zn. II. ÚS 2339/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 184/47 SbNU 417), body 17-18; nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47), bod 19; srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se tento princip neměl vztahovat na opakované řízení před soudem podle § 306a odst. 2 trestního řádu, které plní - jak již Ústavní soud uvedl - funkci opravného prostředku sui generis (bod 59 výše). Na toto řízení se tedy vztahují záruky plynoucí z práva na spravedlivý proces. Současně je třeba připomenout, že v opakovaném řízení před soudem podle § 306a odst. 2 trestního řádu je znovu z hlediska skutkového i právního posuzována vina a případně i rozhodováno o trestu pro obviněného, a jde tedy o rozhodování v trestní věci podle čl. 6 Úmluvy.
100. Na opakované řízení před soudem podle § 306a odst. 2 trestního řádu se tak vztahují veškeré garance spravedlivého procesu plynoucí z Listiny a rovněž z čl. 6 Úmluvy a jeho trestní větve. Celé trestní řízení - řízení proti uprchlému a následně opakované řízení před soudem - je třeba vnímat jako celek a posoudit, zda bylo spravedlivé.
101. V opakovaném řízení byly jako důkazy proti stěžovatelce použity i výpovědi svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. Tyto svědkyně nebyly nikdy vyslechnuty v přítomnosti stěžovatelky. Podle zjištění státní zástupkyně, s nímž se ztotožnil soud, stěžovatelka uprchla před trestním stíháním ke konci roku 2008 (body 11-12 výše). Svědkyně B., Ch. a Š. byly vyslýchány od prosince 2008 do června 2009, svědkyně Ch. pak byla vyslechnuta znovu soudem v roce 2010 (body 6-8 a 13 výše). Všechny tyto výslechy se tedy odehrály až poté, co stěžovatelka uprchla.
102. V době, kdy stěžovatelka uprchla, měl zvolený obhájce stěžovatelky možnost zúčastnit se výslechu M. B. I když výslech této svědkyně proběhl na Slovensku v Nitře, obhájce stěžovatelky sídlící v Teplicích byl o tomto výslechu informován faxem s týdenním předstihem (bod 6 výše). Zvolený obhájce stěžovatelky měl rovněž možnost zúčastnit se výslechu A. Ch., který proběhl v České republice, a obhájce byl o něm informován s téměř týdenním předstihem (bod 7 výše). Zvolený obhájce stěžovatelky ovšem neměl možnost zúčastnit se výslechu M. Š., neboť tento výslech proběhl na Slovensku v Nitře a obhájce stěžovatelky sídlící v Teplicích o něm byl informován necelé dvě hodiny předem (bod 8 výše). Stěžovatelčina obhájkyně ex offo se zúčastnila výslechu A. Ch. před soudem v roce 2010 (bod 13 výše). Ústavní soud připomíná, že všechny tyto výslechy probíhaly v době, kdy byla stěžovatelka uprchlá.
103. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda se stěžovatelka nevzdala svého práva vyslýchat svědkyně B., Ch. a Š.
104. Ústavní soud nezjistil ve spise nic, co by svědčilo pro závěr, že stěžovatelka se tohoto svého práva výslovně vzdala; to ostatně netvrdí ani obecné soudy, ani Nejvyšší státní zastupitelství. Zbývá tak posoudit, zda se tohoto práva stěžovatelka nevzdala konkludentně, v důsledku svého jednání, a to tím, že uprchla.
105. Je třeba připomenout, že pro obviněného musí být předvídatelné, že jeho jednání bude chápáno jako konkludentní vzdání se práva (bod 97 výše). Podle českého práva platí, že pokud obviněný uprchne a posléze se vrátí nebo je předán do České republiky, může požádat o to, aby byly znovu provedeny důkazy, "jejich[ž] povaha to připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost" (§ 306a odst. 1 trestního řádu). Toto právo má obviněný i v případě, že je jako uprchlý odsouzen v nepřítomnosti, pokud požádá o zrušení tohoto odsuzujícího rozsudku a o opakování řízení před soudem (§ 306a odst. 2 trestního řádu). Obviněný tedy nemůže předvídat, že pokud uprchne, již nedostane příležitost vyslýchat osobně svědky; citovaná ustanovení trestního řádu mu totiž toto právo naopak - s několika výjimkami - výslovně přiznávají. Skutečnost, že obviněný uprchl, tudíž nelze v rámci opakovaného řízení před soudem podle § 306a odst. 2 trestního řádu vykládat jako konkludentní vzdání se práva na výslech svědků, neboť takový následek není pro obviněného předvídatelný. Stěžovatelka se tedy tím, že uprchla, nevzdala svého práva osobně vyslýchat svědky proti sobě.
106. Je pravda, že trestní řízení proti stěžovatelce nebylo vedeno jako řízení proti uprchlému bezprostředně poté, co stěžovatelka uprchla na konci roku 2008. O konání řízení proti uprchlému bylo totiž státní zástupkyní formálně rozhodnuto až v červenci 2009. Tato skutečnost ovšem nemá žádný vliv na posouzení toho, co stěžovatelka mohla předvídat, když před trestním stíháním uprchla. Rozsah práv stěžovatelky se navíc musí odvíjet od toho, kdy stěžovatelka skutečně uprchla, a nikoliv od toho, kdy bylo formálně rozhodnuto o užití zvláštních ustanovení o řízení proti uprchlému. Jedině tak bude totiž respektován účel § 306a odst. 1 a 2 trestního řádu, které mají obviněnému, jenž uprchl, po jeho návratu nebo předání do České republiky dát možnost být při opakovaném dokazování osobně přítomen a vyslechnout svědky proti sobě [k nutnosti vycházet z účelu ustanovení o řízení proti uprchlému viz nález sp. zn. I. ÚS 371/07 ze dne 24. 10. 2007 (N 170/47 SbNU 229), body 21-24]. Nelze připustit, aby státní zástupce (§ 303 odst. 2 trestního řádu) či soud (§ 305 trestního řádu) mohly omezit rozsah zvláštních práv uprchlého obviněného tím, že budou oddalovat rozhodnutí o tom, že řízení se vede podle zvláštních ustanovení jako řízení proti uprchlému. Takový přístup by umožňoval libovůli a nebyl by předvídatelný. Navíc, pokud by státní zástupce měl tuto možnost, došlo by k porušení rovnosti zbraní mezi ním a obviněným, a tedy i rovnosti účastníků řízení [k rovnosti zbraní viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.), nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kress proti Francii ze dne 7. 6. 2001 č. 39594/98, § 72].
107. Stěžovatelka se tedy výslovně ani konkludentně nevzdala svého práva vyslechnout svědky proti sobě.
108. Svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š. přesto nebyly stěžovatelkou nikdy vyslechnuty a obecné soudy jejich výpovědi použily jako důkazy proti stěžovatelce. Ústavní soud proto musí pomocí testu shrnutého v bodě 92 výše posoudit, zda obecné soudy použitím výpovědí těchto tří nepřítomných svědkyň neporušily právo stěžovatelky vyslýchat svědky proti sobě. Ústavní soud podotýká, že výslechu svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. v opakovaném řízení před soudem podle § 306a odst. 1 a 2 trestního řádu nebránilo žádné zákonné ustanovení. Podle § 306a odst. 1 trestního řádu mají být naopak na žádost obviněného v opakovaném řízení před soudem provedeny "znovu důkazy v předchozím soudním řízení [proti uprchlému] provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost".
109. V prvním kroku testu je třeba zkoumat, zda existoval dostatečný důvod pro nepřítomnost těchto tří svědkyň.
110. Svědkyni A. Ch. krajský soud nevyslechl, neboť její strýc uvedl, že ji dva roky neviděl, že nezná místo jejího pobytu a že byla v zahraničí (bod 18 výše). Obecné soudy ovšem nepátraly po této svědkyni s pomocí policie, aby zjistily, zda se skutečně nachází v zahraničí. V takovém případě by navíc v úvahu připadalo využití mechanismů mezinárodní právní pomoci (srov. body 112-113 níže). Obecné soudy tak nevyvinuly veškerou rozumnou snahu, aby zajistily přítomnost této svědkyně. Neprokázaly tedy, že tato svědkyně je skutečně nedosažitelná, a její nepřítomnost tudíž Ústavní soud musí hodnotit jako nedůvodnou. Z hlediska podústavního práva je třeba podotknout, že obecné soudy neprokázaly existenci závažné skutečnosti (srov. § 306a odst. 1 trestního řádu), která by bránila zopakování výslechu této svědkyně.
111. Svědkyně M. B. a M. Š. krajský soud nevyslechl, neboť tyto dvě svědkyně, žijící na Slovensku, se nedostavily k výpovědi do České republiky (bod 18 výše). Obecné soudy mají ovšem povinnost vyvinout veškerou rozumnou snahu, aby zajistily přítomnost svědků v řízení, a to i pomocí mechanismů mezinárodní právní pomoci.
112. Je pravda, že tyto dvě svědkyně není možné přinutit k tomu, aby se dostavily do České republiky. Podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. dubna 1959, vyhlášené pod č. 550/1992 Sb., totiž obecně nelze svědka přinutit, aby se na předvolání dostavil k výpovědi do jiného státu, ani ho podrobit sankci, pokud tak neučiní (viz zejména čl. 8 a 10). Na druhou stranu, podle Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. května 2000, vyhlášené pod č. 55/2006 Sb. m. s., která doplňuje Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních (čl. 1), lze provést výslech svědka nacházejícího se na území jiného členského státu Evropské unie prostřednictvím videokonference (čl. 10), a to i proti jeho vůli (čl. 10 odst. 8; srov. obdobně i Druhý dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních, vyhlášený pod č. 48/2006 Sb. m. s., čl. 9).
113. Na možnost provést výslech svědka nacházejícího se v jiném členském státu Evropské unie prostřednictvím videokonference upozornil Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bodě 32. Rovněž ESLP na tuto možnost výslovně upozornil ve své nejnovější judikatuře (rozsudek velkého senátu ve věci Schatschaschwili, § 65-66; rozsudek ve věci Simon Price proti Spojenému Království ze dne 15. 9. 2016 č. 15602/07, § 67-68). Při posuzování, zda byla nepřítomnost svědka důvodná, proto ESLP zkoumá i to, zda byla využita možnost vyslechnout nepřítomného svědka prostřednictvím videokonference (Schatschaschwili, § 115; Simon Price, § 120; srov. obdobně i rozsudek ve věci Ben Moumen proti Itálii ze dne 23. 6. 2016 č. 3977/13, § 50; rozsudek ve věci Zhukovskiy proti Ukrajině ze dne 3. 3. 2011 č. 31240/03, § 45; nebo rozsudek ve věci Kachan proti Polsku ze dne 3. 11. 2009 č. 11300/03, § 38-40).
114. Obecné soudy v projednávaném případě ovšem možnosti vyslechnout prostřednictvím videokonference svědkyně M. B. a M. Š., které se nacházely na Slovensku, nevyužily, ačkoliv se toho stěžovatelka výslovně dožadovala. V úvahu připadala rovněž možnost provést znovu výslech těchto dvou svědkyň slovenskými orgány na základě dožádání v přítomnosti stěžovatelky a její obhájkyně (nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bod 32; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 235/2015 ze dne 17. 3. 2015, publikované pod č. 16/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Ani s touto alternativou se ovšem obecné soudy nijak nevypořádaly. Obecné soudy tedy nevyužily veškeré rozumné možnosti a prostředky mezinárodní právní pomoci k tomu, aby zajistily přítomnost těchto svědkyň v řízení a umožnily stěžovatelce, aby tyto svědkyně vyslechla. Ani u těchto dvou svědkyň se tak nejednalo o dostatečně zdůvodněnou nepřítomnost. Opět je třeba z hlediska podústavního práva podotknout, že obecné soudy neprokázaly existenci závažné skutečnosti (srov. § 306a odst. 1 trestního řádu), která by bránila zopakování výslechu těchto dvou svědkyň.
115. Skutečnost, že u žádné ze tří svědkyň neexistoval dostatečný důvod pro nepřítomnost, sice sama o sobě nepředstavuje porušení práva stěžovatelky vyslýchat svědky proti sobě, jde však o velmi podstatný faktor pro posouzení spravedlivosti řízení.
116. Ve druhém kroku testu je třeba zkoumat váhu výpovědí těchto tří svědkyň.
117. V tomto kroku testu Ústavní soud obecně vychází z toho, jakou váhu důkazu přiznaly obecné soudy. Podle krajského soudu byla "stěžejním důkazem" výpověď M. B. a zbylé výpovědi jsou hodnoceny jako podpůrné důkazy. Podle vrchního soudu nebyla výpověď M. B. "jediným usvědčujícím důkazem", protože stěžovatelka byla "usvědčována též výpovědí svědkyň M. Š., A. Ch. a částečně též výpověďmi svědků M. K. a D. S.". Za usvědčující důkaz je podle vrchního soudu třeba považovat i odsuzující rozsudek ve věci manžela stěžovatelky a německý rozsudek ve věci majitele podniku Scotch Club.
118. Výpovědi všech tří svědkyň přispěly k odsouzení stěžovatelky. Žádná z těchto výpovědí proto nemůže představovat jediný důkaz, na základě kterého by stěžovatelka byla odsouzena.
119. Výpovědi M. B., A. Ch. a M. Š. je ovšem třeba považovat minimálně za důkazy se značnou vahou. Jak totiž plyne z rozhodnutí odvolacího soudu, právě tyto tři důkazy nejvíce přispěly k odsouzení stěžovatelky, ostatní důkazy ji usvědčují jen "částečně". Nadto Ústavní soud podotýká, že z hlediska soudu prvního stupně byla výpověď M. B. dokonce rozhodujícím důkazem. Soud prvního stupně totiž výpověď této svědkyně označil za stěžejní a z jeho rozhodnutí plyne, že pouze tato svědkyně popsala celý skutek, kterého se stěžovatelka údajně dopustila. Definitivně vyřešit otázku, jakou váhu mají tyto tři výpovědi, není potřebné s ohledem na výsledek zbylých kroků testu; postačuje, že tyto tři výpovědi nebyly pro odsouzení stěžovatelky bezvýznamné, ale naopak šlo o důkazy s přinejmenším značnou vahou.
120. Ve třetím kroku testu je třeba zabývat se tím, zda použití vypovědí tří nepřítomných svědkyň jako důkazů proti stěžovatelce bylo doprovázeno dostatečnými vyvažujícími faktory a procesními zárukami.
121. Za důležitou procesní záruku se považuje, pokud soud přistupuje k výpovědi nepřítomných svědků obezřetně. To ovšem krajský soud ani vrchní soud neučinily. Tyto soudy opomenuly, že výpověď nepřítomných svědkyň má nižší váhu. Nezabývaly se tím, že došlo k omezení práva stěžovatelky vyslýchat svědky proti sobě. Nevyložily, proč je podle nich možné na výpovědích nepřítomných svědkyň založit odsouzení stěžovatelky. Nejvyšší soud si byl vědom skutečnosti, že mohlo dojít k porušení práva stěžovatelky na výslech svědků proti sobě, a správně uvedl, že řízení je třeba podrobit pečlivému přezkumu. Takovýto přezkum ovšem Nejvyšší soud neprovedl.
122. Rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu jsou totiž zatížena vadou opomenutého důkazu. Stěžovatelka navrhla, aby byla jako důkaz čtena část německého spisu obsahující výpověď svědkyně M. B. Tento důkaz měl sloužit k prokázání toho, že tato svědkyně není věrohodná (bod 21 výše). Vrchní soud na tento důkazní návrh nijak nereagoval. Stěžovatelka na to upozornila ve svém dovolání (bod 24 výše), ale ani Nejvyšší soud se s touto námitkou nevypořádal. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom platí, že soud sice není povinen provést každý důkaz, který byl navržen účastníkem řízení, avšak musí ve svém rozhodnutí vyložit, proč důkaz nebyl proveden. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přitom ospravedlnit pouze třemi důvody. "Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno" [nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), body 15-17; shodně viz např. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Jelikož obecné soudy nevyložily, proč neprovedly důkaz navržený stěžovatelkou, porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zvlášť závažné je toto pochybení v projednávaném případě. Obecné soudy totiž založily odsouzení stěžovatelky na slovenských protokolech o výpovědi svědkyně M. B. Když ale stěžovatelka navrhla, aby byly jako důkaz čteny německé protokoly s výpovědí této svědkyně, obecné soudy se s tímto návrhem ani nevypořádaly. Stěžovatelka tak neměla adekvátní možnost zpochybnit výpověď této svědkyně.
123. Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy nezacházely s výpověďmi nepřítomných svědkyň dostatečně obezřetně a že stěžovatelka neměla dostatečnou možnost zpochybnit výpověď svědkyně M. B.
124. Dále je třeba posoudit, nakolik byly výpovědi nepřítomných svědkyň podpořeny dalšími důkazy.
125. Výpovědi svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. jsou sice podle obecných soudů v souladu, avšak žádnou z těchto svědkyň neměla stěžovatelka možnost vyslechnout. Podle soudu prvního stupně měla přitom váhu rozhodujícího důkazu pouze výpověď M. B., a podle odvolacího soudu byla stěžovatelka dalšími důkazy kromě výpovědí těchto tří svědkyň usvědčena jen "částečně".
126. Krajský soud navíc za důkaz proti stěžovatelce považoval i německý rozsudek, kterým byl odsouzen majitel Scotch Clubu, v němž měla pracovat M. B. Rovněž podle vrchního soudu stěžovatelku usvědčil tento německý rozsudek a dále rozsudek, kterým byl odsouzen manžel stěžovatelky.