36. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že aby soudy mohly ve společnosti plnit svou úlohu, musí požívat důvěry veřejnosti [rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015 č. 29369/10, § 128; nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)]. Nelze ovšem očekávat, že tato důvěra k soudům vznikne sama od sebe nebo že bude přetrvávat bez ohledu na fungování soudní moci. Jedním z nejdůležitějších předpokladů nezbytných k tomu, aby veřejnost měla k soudní moci důvěru, je zajištění nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců. Nezávislost a nestrannost soudní moci má pro důvěru veřejnosti takový význam, že určitou důležitost má i dojem (appearance), který soudy a soudci v tomto ohledu vzbuzují [nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04, citovaný výše; rozsudek ESLP ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království ze dne 28. 6. 1984 č. 7819/77 a 7878/77, § 78 a 81; rozsudek velkého senátu ve věci Cooper proti Spojenému království ze dne 16. 12. 2003 č. 48843/99, § 104; rozsudek velkého senátu ve věci Kleyn a další proti Nizozemsku ze dne 6. 5. 2003 č. 39343/98 a další, § 190; srov. obdobně rozsudek velkého senátu ve věci Öcalan proti Turecku ze dne 12. 5. 2005 č. 46221/99, § 114-115]. Přidělování věcí je postaveno právě na zásadě, že "spravedlnosti nejenže musí být učiněno zadost, ale rovněž musí být vidět, že jí bylo učiněno zadost", a tudíž i pouhá hrozba ovlivnění rozhodnutí soudu diskrečním přerozdělením věci je v rozporu s tímto právem (srov. mutatis mutandis Miracle Europe Kft proti Maďarsku, rozsudek ze dne 12. 1. 2016 č. 57774/13, bod 58).
37. Pokud jsou věci přidělovány konkrétním soudcům a konkrétně složeným senátům na základě předem stanovených pravidel, zmírňuje se tím jak riziko, že soudy a soudci budou podezříváni z účelové manipulace se složením rozhodujícího tělesa, tak riziko, že k takové manipulaci skutečně dojde. Takový systém umožňuje relativně snadné ověření toho, nakolik byla předem stanovená pravidla v konkrétní věci dodržena. Toto opatření má tedy potenciál posílit nezávislost soudců i důvěru, kterou soudy vzbuzují u veřejnosti i účastníků řízení.
38. Alternativou, kterou zastávají obecné soudy v citovaných rozhodnutích, je, aby rozvrh práce nechal soudnímu funkcionáři prostor pro určení konkrétních soudců, kteří budou ve věci rozhodovat, a pouze vymezil množství soudců, z nichž si tento soudní funkcionář může vybírat. Soudní přezkum by se pak omezil na zjišťování, zda nedošlo k účelové (svévolné) manipulaci s příslušností soudců. Tento přístup v prvé řadě zvyšuje riziko zneužití. Soudnímu funkcionáři totiž umožňuje ovlivňovat, kdo bude ve sporu rozhodovat, a tak mu dává možnost nepřímo ovlivňovat i výsledek soudního řízení. Tím je ohrožena interní nezávislost soudců (k tomu srov. bod 34 tohoto nálezu). Zadruhé, tento přístup ohrožuje důvěru veřejnosti v soudní moc. Zatímco přidělování věcí podle předem stanovených pravidel zajišťuje transparentnost a umožňuje kontrolu ze strany veřejnosti, rozhodování soudního funkcionáře nikoliv. Jeho rozhodnutí nejsou zveřejňována ani odůvodňována; i kdyby odůvodňována byla, ověření pravdivosti takového odůvodnění by bylo prakticky nemožné. Veřejnost má totiž o vnitřním fungování soudů jen omezené množství informací. Nelze přitom očekávat, že soudní moc bude požívat důvěry veřejnosti, pokud ta nebude mít dostatečnou možnost kontrolovat způsob, jakým soudy a soudci svou moc uplatňují. Zatřetí, tento přístup v konečném důsledku snižuje možnost účastníků řízení účinně se bránit proti případné účelové (svévolné) manipulaci při přidělování věcí konkrétním soudcům. Podle tohoto přístupu totiž účastníky řízení tíží důkazní břemeno, že ve věci došlo k účelové manipulaci s příslušností soudců. Toto břemeno by bylo pro účastníky řízení obtížné unést i v případech, v nichž by k účelové manipulaci skutečně došlo, a to vzhledem k omezenému množství informací, které účastníci řízení mají o vnitřním fungování soudu. Právo na zákonného soudce by tak neposkytovalo účinnou ochranu ani proti účelové manipulaci s příslušností soudců. Právě účelové manipulaci má toto právo přitom zcela určitě bránit, což ostatně nezpochybnily ani obecné soudy. Avšak interpretace, která omezuje působení tohoto práva jen na případy účelové manipulace, má paradoxně za následek, že ani v těchto případech by právo na zákonného soudce neposkytovalo účastníkům řízení účinnou ochranu. Tento přístup by tedy ohrožoval nezávislost soudců, snižoval důvěru veřejnosti v soudní moc a v konečném důsledku zbavoval účastníky řízení účinné ochrany i proti účelové manipulaci s příslušností soudců. Proto jej Ústavní soud nemůže považovat za ústavně konformní.
39. Neobstojí ani argument ekonomií řízení, zkrácením délky soudního řízení či zajištěním toho, "aby práva u soudu šla". S těmito cíli Ústavní soud plně souhlasí a shledává je zcela legitimními, nicméně konstatuje, že těchto cílů lze v dostatečné míře dosáhnout i při respektování zásady transparentního prvotního přidělování i následného přerozdělování věcí konkrétnímu samosoudci či konkrétně složeným senátům podle předem stanovených obecných pravidel. Právní úprava rozvrhu práce v Německu [srov. 21a-21g německého ústavního zákona o organizaci soudů (Gerichtsverfassungsgesetz) z 9. 5. 1975, BGBl. I S. 1077] a Rakousku [srov. § 27-34 zákona o organisaci soudní (Gerichtsorganisationsgesetz), RGBl. Nr. 217/1896 v aktuálním znění] plně respektuje právo na zákonného soudce ve své "přísné" podobě a výkonnost tamního soudnictví to plně potvrzuje. Stejně tak nedošlo k prodloužení délky soudního řízení ani na Slovensku po zavedení tzv. elektronické podatelny v roce 2002 (srov. Staroňová, K. Projekt "Súdny manažment" ako protikorupčný nástroj. In: E. Sičáková-Beblavá - M. Beblavý (eds). Jedenásť statočných: prípadové štúdie protikorupčných nástrojov na Slovensku. Transparency International Slovensko, 2008, s. 215-229), ani po zpřísnění podmínek pro přidělování a přerozdělování věcí v roce 2011 (srov. § 3 odst. 3-4 a § 50-52a zákona č. 757/2004 Z. z., o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov).
40. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že právo na zákonného soudce má bránit nejen účelové (svévolné) manipulaci s příslušností soudců, ale má bránit i libovůli při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Pravidla pro přidělování věcí proto musí umožňovat určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří budou ve věci rozhodovat, pravidel pro jejich zastupování v případě důvodné absence soudců a pravidel pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce (např. z důvodu dlouhodobé nemoci či rodičovské dovolené) či jiné události (např. z důvodu rezignace, smrti či přeložení soudce). Protože v tomto ohledu je důležitý i dojem, který systém přidělování věcí soudcům vyvolává, musí být tato pravidla dostatečně transparentní, srozumitelná a přístupná veřejnosti.
41. Ústavní soud tedy shrnuje, že rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se tedy vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Jen takový výklad § 41-45 ZSS je ústavně konformní. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Vzhledem k absenci účinných záruk poskytovaných českým právním řádem proti zneužití diskrece předsedy soudu při přidělování a přerozdělování věcí je takové přidělení či přerozdělení věci rovněž v rozporu s interní nezávislostí soudců, která je nedílnou komponentou práva na nezávislý a nestranný soud chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nesplňuje požadavky stanovené právem na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
42. Ústavní soud dále konstatuje, že pro posílení důvěry veřejnosti a pro ochranu nezávislosti soudců je současně třeba, aby byl rozvrh práce sestaven na principu náhodnosti. Rozvrh práce zejména nesmí vytvářet žádný prostor pro svévolné zásahy, spočívající například v tom, že by si účastníci řízení, vedeni nejrůznějšími motivy, mohli "vybrat" některého ze soudců, případně že by si samotní soudci mohli z napadlých věcí přidělit ty, které je třeba z odborného hlediska zaujaly, které jsou mediálně známé anebo na kterých by byli přímo či nepřímo zainteresováni. Stejně tak rozvrh práce nesmí umožnit soudcům vyhýbat se řešení věcí, které považují za příliš pracné, kontroverzní či pro ně osobně nepříjemné z jiného důvodu. Stručně řečeno, rozvrh práce představuje systém obecných pravidel pro rozdělování soudní agendy mezi jednotlivá oddělení a soudce, který musí být nastaven tak, aby byl "imunní" proti jakýmkoliv svévolným zásahům ze strany účastníků řízení, jednotlivých soudů a také vedení soudu. V neposlední řadě se totiž rozvrh práce nesmí stát ani prostředkem potenciální šikany (tzv. bossingu) anebo naopak zvýhodňování ve vztahu k některým soudcům.
43. Vždy je tedy třeba dodržet dvě zásadní podmínky: 1. pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce (formální aspekt) a 2. tato pravidla zakotvená v rozvrhu práce musí být transparentní, obecná, určená předem a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití (materiální aspekt).
B. Aplikace na projednávaný případ
44. V projednávaném případě nebyla zpochybněna skutečnost, že věc stěžovatele byla na základě rozvrhu práce krajského soudu v roce 2012 přidělena do soudního oddělení 22 A. Podle stěžovatele však rozvrh práce neobsahoval žádná pravidla pro určení konkrétních soudců z tohoto soudního oddělení, kteří budou v jeho věci rozhodovat. Obsazení senátu ve stěžovatelově věci tak záviselo na libovůli vedoucího soudního oddělení a jen na základě jeho rozhodnutí se i změnilo. Tím bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na zákonného soudce. Podle obecných soudů jsou ovšem zákonnými soudci všichni soudci, kteří byli rozvrhem práce přiděleni do oddělení 22 A. Navíc ve svých vyjádřeních obecné soudy poukázaly na to, že ke změně ve složení senátu došlo z organizačních důvodů s ohledem na vytíženost soudců.
45. Ústavní soud nejprve posoudil, zda se závěry z judikatury Ústavního soudu a ESLP rozebrané v bodech 29-34 tohoto nálezu vztahují toliko na prvotní přidělování věcí a následné přerozdělování věcí ze strany předsedy a místopředsedy soudu nebo i na prvotní přidělování věcí a následné přerozdělování věcí ze strany předsedů senátů. Ústavní soud konstatuje, že v obecné rovině ano. Za prvé, z hlediska posouzení ústavnosti zásahů do práva na zákonného soudce a do interní nezávislosti soudců není podstatné formální označení osoby, která rozhoduje o přidělování či přerozdělování věcí, nýbrž to, zda způsob přidělování a přerozdělování věcí je stanovený dopředu a není zneužitelný. Za druhé, důvěra veřejnosti v soudní moc jakožto klíčové východisko pro úpravu přidělování a přerozdělování věcí bude narušena stejně u diskrečního přidělování (přerozdělování) věcí ze strany "řídícího předsedy senátu" jako u diskrečního přidělování (přerozdělování) věcí ze strany předsedy soudu. Za třetí, tento závěr má i oporu v judikatuře ESLP, která se výslovně vztahuje i na místopředsedy soudu (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 17. 11. 2009 ve věci Iwańczuk proti Polsku, č. stížnosti 39279/05) a předsedy kolegií (srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 10. 2000 ve věci Daktaras proti Litvě, č. stížnosti 42095/98, bod 36). Za čtvrté, zákon o soudech a soudcích navíc neobsahuje žádné omezení počtu soudců v soudním oddělení, a tudíž nelze na velkých soudech vyloučit vytváření soudních oddělení, která budou mít více soudců než některé malé okresní soudy - v takovém případě by diskreční přidělování věcí ze strany "řídícího předsedy" velkého soudního oddělení představovalo ještě větší hrozbu pro právo na zákonného soudce a právo na nezávislý soud než diskreční přidělování věcí ze strany předsedy malého soudu. Každý případ je však nutné ve světle principů uvedených v bodech 29-34 a 41 tohoto nálezu vykládat individuálně, a tudíž ne každý zásah do složení senátu ze strany předsedy senátu nutně dosahuje intenzity protiústavnosti.
46. Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení, zda prvotní přidělení věci v roce 2012 a následná změna ve složení senátu v roce 2014 splňovaly požadavky vyplývající z judikatury Ústavního soudu a ESLP rozebrané v bodech 29-34 tohoto nálezu a zejména obecný princip formulovaný Ústavní soudem v bodě 41 tohoto nálezu.
i. Prvotní přidělení stěžovatelovy věci
47. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda prvotní přidělení stěžovatelovy věci v roce 2012, kdy jeho věc krajskému soudu napadla, splňovalo požadavky stanovené v bodě 41 tohoto nálezu. Stěžovatel netvrdí, že prvotní přidělení jeho věci bylo v rozporu s rozvrhem práce, a Ústavní soud s tím závěrem souhlasí. Zbývá tedy posoudit, zda požadavky stanovené v bodě 41 tohoto nálezu splňuje samotný rozvrh práce krajského soudu pro rok 2012, tj. zda rozvrh práce krajského soudu pro rok 2012 dopředu a transparentně stanovil jednoznačná pravidla pro určení konkrétních soudců zasedajících v senátu, kterému stěžovatelova věc v roce 2012 napadla.
48. Stěžovatelova věc byla přidělena do oddělení 22 A. Podle rozvrhu práce pro rok 2012 působili v oddělení 22 A celkem čtyři soudci. Monika Javorová a Bohuslava Drahošová byly předsedkyněmi senátu, přičemž nápad se mezi nimi dělil v poměru 1 : 0. V oddělení působili ještě dva další "řadoví" soudci (votanti), a to Miroslava Honusová a Jiří Gottwald. Rozvrh práce obsahoval dále pravidlo, že o přidělení věcí jednotlivým členům senátu rozhoduje předseda senátu (viz body 19 a 21 tohoto nálezu).
49. Podle krajského soudu tento rozvrh práce umožňuje sestavení senátu jen jediným způsobem, neboť nápad se mezi Moniku Javorovou a Bohuslavou Drahošovou dělil v poměru 1 : 0. Předsedkyní senátu tak podle krajského soudu musela být Monika Javorová, zbývajícími dvěma členy senátu pak museli být zbylí dva "řadoví" soudci (votanti) soudního oddělení 22 A - tj. Miroslava Honusová a Jiří Gottwald. Ústavní soud akceptuje tuto argumentaci, byť zdůrazňuje, že se opírá o specifickou situaci v oddělení 22 A v této době. Pravidla obsažená v rozvrhu práce by totiž nedávala žádný smysl, kdyby předsedovi senátu určenému podle stanoveného poměru (1 : 0) umožňovala následně věc přidělit druhému předsedovi senátu jako "řadovému" členovi senátu (votantovi) bez ohledu na stanovený poměr. Jinými slovy, Monika Javorová nemohla věc přidělit Bohuslavě Drahošové jako člence senátu, a proto zbývajícími členy senátu museli být zbylí dva soudci působící v oddělení 22 A. Předsedkyně senátu tedy ve stěžovatelově věci neměla žádné uvážení ohledně složení senátu, neboť to vyplývalo přímo z rozvrhu práce. Ústavní soud proto konstatuje, že prvotní přidělení stěžovatelovy věci proběhlo na základě předem stanovených pravidel, jež jednoznačně stanovila, že ve věci bude rozhodovat senát ve složení Monika Javorová (předsedkyně senátu), Miroslava Honusová (soudkyně zpravodajka) a Jiří Gottwald. Ačkoliv lze mít jisté výhrady ohledně transparentnosti tohoto systému, ty nedosahují takové intenzity, aby vedly k závěru o jeho protiústavnosti. K porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny ani jiných práv, jež jsou součástí ústavního pořádku České republiky, tedy u prvotního přidělení stěžovatelovy věci nedošlo.
ii. Následné přerozdělení stěžovatelovy věci
50. Senát v původním složení Monika Javorová, Miroslava Honusová a Jiří Gottwald rozhodl o přiznání odkladného účinku žalobě stěžovatele. V roce 2014 však z pokynu tehdejšího "řídícího předsedy senátu" Jiřího Gottwalda došlo ke změně složení senátu ve stěžovatelově věci a krajský soud v témže roce nakonec vynesl napadený rozsudek v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Gottwalda (předseda senátu) a soudkyň Moniky Javorové a Barbory Berkové (soudkyně zpravodajka). Oproti původnímu složení senátu tedy došlo k výměně jednoho soudce (Miroslava Honusová byla nahrazena Barborou Berkovou), ke změně předsedy senátu i ke změně soudce zpravodaje.
51. Ústavní soud se tudíž musel zabývat i tím, zda následná změna ve složení senátu v roce 2014 splňovala požadavky vyplývající z judikatury Ústavního soudu a ESLP rozebrané v bodech 29-34 tohoto nálezu a zejména obecný princip formulovaný Ústavní soudem v bodě 41 tohoto nálezu.
52. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že složení senátu rozhodujícího ve stěžovatelově věci se změnilo bez změny rozvrhu práce, a to zásadním způsobem, neboť došlo k obměně jednoho "řadového" soudce (votanta), ke změně předsedy senátu i ke změně soudce zpravodaje. Takto zásadní změny ve složení senátu samy o sobě dosahují intenzity, která představuje porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že soudní oddělení 22 A mělo v roce 2014 sedm soudců, což je stejný počet soudců, jako má celý Okresní soud v Rokycanech, Pokud by Ústavní soud připustil, že si může "řídící předseda senátu" skládat senát ze 7 soudců "svého" soudního oddělení, není v tom žádný rozdíl oproti tomu, když by si senáty ze 7 soudců "svého" soudu mohla libovolně skládat i předsedkyně Okresního soudu v Rokycanech, což je zjevně protiústavní. Stejně tak by bylo absurdní zakázat diskreční přerozdělování věcí předsedkyni Okresního soudu v Rokycanech, ale připustit tuto diskreci u "řídícího předsedy senátu" o stejném počtu soudců. Jak bylo zmíněno již výše, zákon o soudech a soudcích navíc neobsahuje žádné omezení počtu soudců v soudním oddělení (srov. bod 45 tohoto nálezu), a tudíž nelze vyloučit vytváření ještě větších soudních oddělení, než tomu bylo u krajského soudu rozhodujícího v projednávané věci.
53. Ústavní soud dále konstatuje, že ani pravidlo samotného rozvrhu práce pro prvotní přidělování věcí v soudním oddělení 22 A v roce 2013 a 2014 z ústavněprávního hlediska neobstojí. Zatímco v roce 2012 bylo vzhledem ke specifickému stavu v oddělení 22 A rozvrhem práce jasně určeno, kteří soudci tvoří rozhodující senát, a tím vyloučena jakákoliv možnost uvážení předsedkyně senátu nebo jiného soudního funkcionáře v tomto směru, později tomu tak již nebylo. Pozdější rozvrhy práce neobsahují žádná kritéria pro dělení nápadu mezi předsedy senátu kromě poměru věcí. Poměr pro rozdělování věcí mezi předsedy senátu ovšem neumožňuje určit, která věc připadne kterému předsedovi. Pro určení konkrétního předsedy senátu tedy neobsahují pozdější rozvrhy práce žádné pravidlo. Jde tedy o netransparentní a protiústavní systém. Dále tyto pozdější rozvrhy práce ponechávají na libovůli předsedy senátu, aby si ze soudců oddělení 22 A vybral zbývající dva členy senátu. Jak v roce 2013, tak 2014 přitom počet soudců v oddělení 22 A více než dvojnásobně převyšoval počet členů soudního senátu a jinak než rozhodnutím předsedy senátu nebylo možné jeho obsazení určit. Tento systém je rovněž netransparentní a protiústavní. Z čl. 38 odst. 1 Listiny totiž vyplývá požadavek, aby i konkrétní složení senátu bylo určeno na základě pravidel předem stanovených v rozvrhu práce, nikoliv na základě uvážení soudního funkcionáře.
54. Pravidlo obsažené v rozvrhu práce pro rok 2012, 2013 a 2014, podle něhož věc přiděluje jednotlivým členům senátu předseda senátu, bylo dokonce Jiřím Gottwaldem v projednávaném případě interpretováno tak, že mu umožňuje podle svého uvážení odejmout věc jinému předsedovi senátu (Monice Javorové) a změnit složení již ustaveného soudního senátu. Zaprvé se tato úvaha opírá o skutečnost, že Jiří Gottwald je v rozvrhu práce označen jako "předseda senátu", zatímco ostatní předsedové jako "zástupci", což podle krajského soudu znamená, že Jiří Gottwald je "řídícím předsedou senátu" či soudního oddělení. Jakkoliv to může odpovídat praxi krajského soudu, tento postup nemá žádnou oporu v rozvrhu práce (a ani v zákoně, neboť ZSS funkci "řídícího předsedy senátu" nezná). Rozvrh práce funkci "řídícího předsedy senátu" ani soudního oddělení nezná; pokud by ji znal, byla by v tomto pojetí protiústavní. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že současné záruky poskytované českým právním řádem proti zneužití diskrece ze strany "řídícího předsedy senátu" či předsedy soudu při přerozdělování věcí nelze považovat za natolik dostatečné, aby tato diskrece mohla být shledána ústavně konformní. Rozvrh práce nepodléhá podle Nejvyššího správního soudu [srov. zejména body 12-16 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 1 As 48/2012-28] substantivnímu soudnímu přezkumu (srov. obdobně Moiseyev proti Rusku, rozsudek ze dne 9. 10. 2008 č. 62936/00, bod 182, kde tento faktor hrál významnou roli při shledání porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy), předseda soudu sestavuje rozvrh práce sám, přičemž soudcovská rada nemá spolurozhodovací pravomoc a může se k jeho návrhu toliko vyjádřit (srov. § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), a tudíž si předseda soudu může do pozic "řídících předsedů senátů" dosadit "své lidi", a navíc má předseda soudu vůči "řadovým" soudcům řadu dalších pravomocí v oblasti jejich kariérního postupu a v kárném řízení, které nesdílí s žádným jiným orgánem, jako je například Nejvyšší rada soudnictví (a contrario Parlov-Tkalčić proti Chorvatsku, č. 24810/06, body 91-93). Z těchto důvodů přerozdělení stěžovatelovy věci porušilo i interní nezávislost soudců, která je nedílnou komponentou práva na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zadruhé tato úvaha vychází z názoru, že rozvrh práce nemusí přesně určovat konkrétní soudce, kteří budou ve věci rozhodovat, a že zákonnými soudci mohou být i všichni soudci konkrétního soudního oddělení. Obsazení senátu těmito soudci se tak může libovolně v čase měnit. Ústavní soud v bodech 35-41 tohoto nálezu konstatoval, že tento právní názor není ústavně konformní. Zásah Jiřího Gottwalda do složení senátu ve stěžovatelově věci byl tedy protiústavní. Skutečnost, že tento zásah pravděpodobně nebyl účelový a podle slov krajského soudu se řídil zájmem na rovnoměrném rozdělování věcí mezi soudce a zájmem na jejich rychlejším vyřizování, nemůže hrát roli. Jak konstatoval Ústavní soud v bodě 39 tohoto nálezu, rychlejšího vyřizování věcí lze v dostatečné míře dosáhnout i při respektování zásady transparentního následného přerozdělování věcí konkrétnímu samosoudci či konkrétně složeným senátům podle předem stanovených obecných pravidel. Přerozdělování věcí na základě nezveřejňovaných a neodůvodňovaných rozhodnutí soudního funkcionáře není transparentní, znemožňuje zpětnou kontrolu a usnadňuje zneužití této pravomoci spočívající v cíleném výběru soudců za účelem ovlivnění výsledku sporu (srov. též německou judikaturu rozebranou v bodě 37 nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015), čímž porušuje právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
55. Nejvyšší správní soud pochybil tím, že neposkytl základnímu právu stěžovatele na zákonného soudce v souladu s čl. 4 Ústavy ochranu a zamítl kasační stížnost stěžovatele. Tím porušil i Nejvyšší správní soud právo stěžovatele na zákonného soudce.
56. Pokud jde o námitku krajského soudu, že Nejvyšší soud používá pro přidělování věcí totožný systém, Ústavnímu soudu nezbývá než podotknout, že v projednávané věci Nejvyšší soud nevydal žádné z napadených rozhodnutí a jeho postup ani obecná praxe tak nemůžou být v tomto řízení podrobeny přezkumu Ústavního soudu. Ústavní soud dále podotýká, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 se zabýval způsobem, jakým byla věc přidělena senátu Nejvyššího soudu - a to konkrétně tím, zda je možné jako kritérium pro přidělování věcí jednotlivým senátům použít kritérium charakteru posuzované sporné právní otázky (srov. zejména body 39-41 nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13), a nikoliv otázkou, jakým způsobem byl tento senát sestaven. Jedná se tedy o odlišnou právní otázku od té, již musel Ústavní soud zodpovědět v projednávané věci. Proto odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 není v projednávané věci případný.
57. Na základě výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud konstatuje, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 20/2015-52 ze dne 19. 8. 2015 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 28/2012-70 ze dne 9. 12. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na nestranný a nezávislý soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
58. Za této situace není podle Ústavního soudu namístě zabývat se dalšími výhradami stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím. Případný obsahový přezkum rozhodnutí obecných soudů bude totiž namístě, až když tato rozhodnutí budou respektovat právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na nezávislý a nestranný soud chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
C. Závěr
59. Závěrem Ústavní soud opakuje, že rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se tedy vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Rozvrh práce nemůže toto rozhodnutí přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a nesplňuje požadavky stanovené právem na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tyto principy se obecně vztahují i na prvotní přidělování věcí a následné přerozdělování věcí ze strany předsedů senátů, nicméně ne každý zásah do složení senátu ze strany předsedy senátu dosahuje intenzity protiústavnosti; vždy je nutné posoudit závažnost zásahu do složení senátu (srov. body 52 a 54 tohoto nálezu).
60. V projednávané věci se složení senátu na základě libovůle "řídícího předsedy senátu" krajského soudu zásadním způsobem změnilo (srov. bod 52 tohoto nálezu), čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že nebyla zjištěna žádná účelová (svévolná) manipulace se složením senátu, není pro posouzení věci významná. Nejvyšší správní soud pak pochybil tím, že neposkytl těmto základním právům ochranu a kasační stížnost stěžovatele zamítl.
61. Ústavní soud v projednávané věci proto konstatuje, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 20/2015-52 ze dne 19. 8. 2015 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 28/2012-70 ze dne 9. 12. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na nestranný a nezávislý soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
62. S ohledem na zjištění, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na nestranný a nezávislý soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu v této části ústavní stížnosti vyhověl a tato napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
63. Návrhem na odklad vykonatelnosti se Ústavní soud nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodoval přednostně, mimo pořadí.
64. Ústavní soud nepřistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí správních orgánů. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy náleží rozhodnout s konečnou platností o tom, zda byla nebo nebyla v konkrétním případě porušena základní práva nebo svobody jednotlivce. Ústavní soud ovšem není jediným orgánem, který základním právům a svobodám poskytuje ochranu, neboť to je v souladu s čl. 4 Ústavy povinností všech soudů. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65)] a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento princip se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), která je zásadně (srov. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho (nebo části) z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), bod 5; nález sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127); nález sp. zn. III. ÚS 2428/13 ze dne 13. 6. 2014 (N 123/73 SbNU 869); nález sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ze dne 3. 2. 2015 (N 22/76 SbNU 313), bod 28]. Je na uvážení Ústavního soudu, jak rozsáhlý zásah do rozhodování obecných soudů považuje v konkrétním případě za nezbytný pro nápravu zjištěného porušení základních práv či svobod. Rozhodne-li Ústavní soud o nepřípustnosti části ústavní stížnosti z tohoto důvodu, jde o výsledek jeho uvážení, který nemá žádnou spojitost se skutečným vyčerpáním opravných prostředků stěžovatelem. V projednávaném případě je třeba napravit porušení práva na zákonného soudce a práva na nestranný a nezávislý soud. Proto bylo dostačující zrušit napadená soudní rozhodnutí. Soudy se nyní znovu, při respektu k tomuto právu, budou zabývat argumenty stěžovatele ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů. Část ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozhodnutím správních orgánů proto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.