Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 ve věci ústavní stížnosti S. B., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 703/2015-70 ze dne 16. 7. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 12/2015 ze dne 3. 3. 2015, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 6 T 32/2014-590 ze dne 27. 10. 2014 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 6 T 32/2014-774 ze dne 14. 9. 2015, které byly vydány v trestním řízení, v němž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy ve stadiu pokusu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 6 T 32/2014-590 ze dne 27. 10. 2014, rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 12/2015 ze dne 3. 3. 2015, usnesením Nejvyššího soudu České republiky č. j. 6 Tdo 703/2015-70 ze dne 16. 7. 2015 a usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 6 T 32/2014-774 ze dne 14. 9. 2015 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a presumpce neviny, zaručené článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění
I. Rekapitulace ústavní stížnosti a předchozího průběhu řízení ve věci
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu v celém rozsahu z důvodu porušení svých ústavně zaručených práv, konkrétně práva na život dle čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, zásady rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na veřejné projednání své věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, zásady dle čl. 39 Listiny, podle které jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit, a dále práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásady žádný trest bez zákona dle čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně" nebo "nalézací soud") sp. zn. 6 T 32/2014 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 6 T 32/2014-590 ze dne 27. 10. 2014 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tak, že dne 10. 12. 2013 v době kolem 6:00 hodin v obci H., okres Praha-východ, ve svém rodinném domě v prostoru vstupní haly vystřelil v úmyslu jiného usmrtit ze své legálně držené zbraně přes neprůhledné vstupní dveře směrem ven, kde stáli příslušníci Útvaru rychlého nasazení Policie České republiky (dále též jen "policejní orgán", "policie" nebo "URNA"), kteří se v rámci domovní prohlídky prováděné na základě příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 6. 12. 2013 sp. zn. 20 Nt 160/2013 snažili vstoupit do domu a za tím účelem naráželi tzv. beranidlem do vstupních dveří, přičemž střela narazila do rámu dveří, pronikla jím a zasáhla za nimi se nacházejícího příslušníka URNA do opasku a ochranné vesty a způsobila mu tečné střelné poranění v oblasti lopaty kosti kyčelní vpravo, přičemž zraňující efekt střely byl snížen předchozím průnikem rámem dveří, a pokud by střela nebyla zbrzděna tímto rámem, ranivý efekt by byl vysoký a střela mohla zasáhnout důležité orgány v dolní části břicha a pánve, zejména velké cévy, což by vedlo k okamžitému krvácení do dutiny břišní s rozvojem život ohrožujícího úrazového krvácivého šoku a smrt by bylo možné odvrátit jen poskytnutím okamžité odborné a specializované lékařské péče. Stěžovateli byl za tento trestný čin uložen podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci - pistole Glock, model 19, ráže 9 mm Luger. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozené České republice - Ministerstvu vnitra škodu ve výši 9 030 Kč.
3. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") sp. zn. 7 To 12/2015 ze dne 3. 3. 2015 tak, že odvolací soud odvolání zčásti vyhověl a podle § 258 odst. 1 písm. e), f) a odst. 2 trestního řádu napadeny´ rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu pak bylo nově rozhodnuto tak, že za uvedený trestný čin, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, se stěžovateli ukládá trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2015 podal stěžovatel k Nejvyššímu soudu (dále též "dovolací soud") dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K dovolání stěžovatele se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce NSZ") v tom smyslu, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy různým způsobem a z rozdílných důvodů také odmítly stěžovatelovu obhajobu poukazující na přítomnost podmínek putativní obrany, přičemž dospěly k nesprávným závěrům. Státní zástupce se neztotožnil s tím, že ze strany stěžovatele mělo dojít k excesu z mezí nutné obrany, protože snahu o vniknutí do obydlí nelze kvalifikovat toliko jako přípravu k přečinu porušování domovní svobody, nýbrž jako pokus o tento přečin. K naplnění podmínek nutné obrany přitom postačí právě pouhá hrozba útoku a není třeba, aby útok již probíhal. Dle státního zástupce nebylo nalézacím soudem prokázáno, že si stěžovatel byl vědom či dokonce měl být vědom, že osoby, které se dobývaly do jeho obydlí, byli policisté, a pakliže proti nim zasáhl výstřelem z legálně držené zbraně, jednal v intencích nutné obrany podle § 29 odst. 1 trestního zákoníku, a jeho jednání tak nemůže být trestným činem. Státní zástupce proto navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a stěžovatele podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostit obžaloby. Nejvyšší soud však usnesením č. j. 6 Tdo 703/2015-70 ze dne 16. 7. 2015 dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Porušení svých základních práv stěžovatel spatřuje ve vícero rovinách. Předně argumentuje protiústavností trestněprávního postihu jednání, jež nebylo vedeno úmyslem jiného usmrtit, nýbrž směřovalo k ochraně vlastního života i životů členů rodiny, a to za situace, kdy byl stěžovatel náhle probuzen neočekávanými silnými podněty, hlukem a použitím síly neznámými osobami proti vstupním dveřím jeho rodinného domu, což vyhodnotil jako bezprostřední útok. Za této situace stěžovateli nezbývalo nic jiného než reagovat takovým způsobem, jejž jeho základní pudy vyhodnotily jako jediný adekvátní a způsobilý k účinné ochraně jeho rodiny. Stěžovatel v době činu neměl ponětí, že za dveřmi jeho domu stojí policejní orgán vykonávající domovní prohlídku, a v souladu s právem svépomocí vykonával legitimní ochranu života, majetku a domovní svobody. Domovní prohlídka navíc byla dle stěžovatele provedena nezákonným, surovým a bezohledným způsobem. Soudy však aspektu nepřiměřenosti provedení prohlídky nevěnovaly dostatečnou pozornost, ačkoli jeho zohlednění bylo podle stěžovatele nutným předpokladem správného skutkového posouzení děje a zároveň pohnutky činu.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími soudy porušily základní zásadu nullum crimen sine lege, neboť v rozporu se zákonem posoudily jeho jednání jako trestný čin vraždy, ačkoli jednoznačně naplňovalo znaky putativní nutné obrany. Stěžovatel poukazuje na to, že v souladu s odbornou teorií je při posuzování nutné obrany třeba zvláštním způsobem přihlížet k subjektivnímu vnímání nebezpečí, tj. útoku, osobou nebezpečí odvracející. Soudy by tedy podmínky nutné obrany měly posuzovat především z hlediska představ osoby, která se brání (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 405). Cely´ skutkový děj a jeho okolnosti by přitom měly být posuzovány komplexně, v konkrétním čase a na konkrétním místě. Právní posouzení stěžovatelova jednání jako putativní nutné obrany dle něj podporuje taktéž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, který byl v řízení zpracován a podle kterého mohly okolnosti předcházející skutku vést k dezorientaci a snížené schopnosti stěžovatele plně racionálně kontrolovat vlastní chování. To ovšem obecné soudy při posuzování zavinění nevzaly dostatečně v potaz.
7. Stěžovatel rovněž poukazuje na doktrinární a judikatorní pojetí zásady nullum crimen sine lege, jež je jedním ze základních pilířů trestního práva. V právním státě není myslitelné odsoudit osobu pro skutek, jenž podle trestního práva není v době, kdy bylo jednání uskutečněno, trestným činem. Vina pachatele může být konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné.
8. Stěžovatel obsáhle polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily klíčové důkazy, a se závěry, které z nich vyvodily. Poukazuje na to, že i soud prvního stupně konstatoval, že během dokazování - včetně uskutečnění vyšetřovacího pokusu - se nepodařilo bezpečně potvrdit, že stěžovatel mohl během zásahu slyšet prohlášení "Policie", a že jeho obhajoba založená na domněnce útoku neznámých osob nebyla přesvědčivě vyvrácena. Dle stěžovatele soud prvního stupně nevyvrátil jeho obhajobu v tom směru, že se dopustil jednání v putativní nutné obraně, a může tak být odpovědný nanejvýš za nedbalostní jednání (srov. § 18 odst. 4 trestního zákoníku). Odvolací soud se pak v odůvodnění svého rozhodnutí otázce subjektivní stránky nevěnoval vůbec. Stěžovatel dále poukazuje na skutkové okolnosti, ze kterých je patrné, že z jeho strany muselo jít o putativní nutnou obranu. Právní kvalifikaci jeho činu nelze dle stěžovatele označit jinak než za účelovou a natolik přísnou a chybnou, že dalece přesahuje principy spravedlivého právního státu.
9. Další stěžovatelova výtka se týká tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces v řízení o dovolání. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu dne 5. 5. 2015. Dne 7. 5. 2015 byla obhájkyně stěžovatele vyzvána, aby soudu sdělila, zda souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, na což odpověděla, že odsouzený trvá na veřejném projednání dovolání. Dne 7. 7. 2015 obhájkyně stěžovatele odeslala dovolacímu soudu žádost o zaslání vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání, neboť stěžovateli nebylo doposud známo. Podáním ze dne 27. 7. 2015 pak stěžovatel své dovolání doplnil o další argumenty. Dne 3. 8. 2015 bylo obhájkyni stěžovatele, spolu s průvodním přípisem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, doručeno vyjádření státního zástupce NSZ ze dne 2. 6. 2015. V něm se státní zástupce ztotožnil s obhajobou ohledně právního posouzení skutku jako putativní nutné obrany a navrhl, aby byly rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušeny a stěžovatel byl zproštěn obžaloby. Státní zástupce dále vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. V reakci na toto vyjádření státního zástupce podal stěžovatel prostřednictvím své obhájkyně dne 5. 8. 2015 dovolacímu soudu své stanovisko, ve kterém soudu sdělil, že se s názorem státního zástupce plně ztotožňuje a vzhledem k němu netrvá na projednání dovolání ve veřejném zasedání a souhlasí s jeho projednáním v zasedání neveřejném. Dne 4. 9. 2015 bylo obhájkyni stěžovatele doručeno usnesení Nejvyššího soudu datované již dnem 16. 7. 2015 č. j. 6 Tdo 703/2015-70, jímž bylo podané dovolání odmítnuto.
10. Stěžovatel v prvé řadě kritizuje, že Nejvyšší soud jej uvedl v omyl ohledně fáze, v níž se řízení nachází, když až zhruba dva týdny poté, co ve věci bylo údajně rozhodnuto, mu zaslal vyjádření státního zástupce, čímž u něj vyvolal dojem, že ve věci ještě nebylo rozhodnuto. Tímto postupem stěžovateli rovněž neumožnil vyjádřit se ke stanovisku státního zástupce, neboť v době, kdy tak stěžovatel činil, byl tento úkon již v podstatě nadbytečný. Krom toho stěžovatel upozorňuje, že pokud by si jeho obhájkyně sama telefonicky nezjistila, že se toto stanovisko již na dovolacím soudě nachází, a nepožádala by písemně o jeho zaslání, vůbec by se o něm nedozvěděla. Stěžovatel zdůrazňuje, že bylo nepochybně jeho právem jako dovolatele seznámit se stanoviskem obžaloby (Nejvyššího státního zastupitelství) a mít možnost na něj reagovat, a to obzvláště za situace, kdy ono stanovisko pro něj mělo zcela zásadní význam, neboť se státní zástupce přiklonil na stranu obhajoby a navrhl stěžovatele zprostit obžaloby. Nejvyšší soud se však podle stěžovatele záměrně vyhnul povinnosti vypořádat se s jeho vyjádřením i doplněním dovolání, a to tím, že své rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle stěžovatel antedatoval, přičemž k tomuto závěru stěžovatele vede zejména značný časový rozestup mezi vydáním rozhodnutí a jeho doručením stěžovatelově obhájkyni. Shora popsaným postupem Nejvyšší soud podle stěžovatele porušil zásady rovnosti účastníků řízení a kontradiktorního charakteru řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
11. Stěžovatel též poukazuje na to, že usnesení o odmítnutí dovolání nerespektuje požadavky na řádné a úplné odůvodnění rozhodnutí, vyplývající z práva na spravedlivý proces i z trestního řádu (§ 125 odst. 1 a § 138 trestního řádu). Dovolací soud se totiž ve svém usnesení vůbec nezabýval podaným vyjádřením státního zástupce NSZ, nijak na něj argumentačně nereagoval a nevypořádal se s ním; toliko konstatoval jeho obsah. Přitom v daném případě lze ono vyjádření považovat za stěžejní, neboť státní zástupce se v něm neobvykle shodl s návrhem obhajoby na zproštění obžaloby z důvodu posouzení jednání stěžovatele jako putativní nutné obrany. Napadené usnesení dovolacího soudu tak stěžovatel považuje za zcela nepřesvědčivé.
12. Stěžovatel přípisem ze dne 16. 11. 2015 svou ústavní stížnost rozšířil napadením usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 6 T 32/2014-774 ze dne 14. 9. 2015, kterým mu byla stanovena povinnost uhradit náklady trestního řízení za bezvýsledně podané dovolání ve výši 10 000 Kč, neboť se jedná o rozhodnutí akcesorické k rozhodnutím ústavní stížností již dříve napadeným. Zároveň stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl odložit vykonatelnost tohoto usnesení s poukazem na absenci příjmů a zoufalou finanční situaci své nejbližší rodiny.
II. Vyjádření účastníků řízení
13. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení.
14. Krajský soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. I přes rozsáhlý shromážděný důkazní materiál včetně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie k osobě stěžovatele nebylo možno učinit jednoznačné závěry, přičemž další důkazy, které by umožňovaly přetrvávající pochybnosti odstranit, již k dispozici nebyly. Při existenci více reálných verzí soud vycházel vždy z verze pro obžalovaného nejpříznivější v souladu se zásadou in dubio pro reo.
15. Vrchní soud v Praze navrhl ústavní stížnost zamítnout. Uvedl, že způsob zákroku útvarem URNA byl zvolen vzhledem k možné nebezpečnosti stěžovatele, což se také mělo potvrdit samotným průběhem zákroku. Stěžovatelovy námitky dle odvolacího soudu pomíjejí ustanovení § 84 trestního řádu poslední věty, dle které předchozího výslechu před vykonáním domovní prohlídky není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě. K tvrzené vyděšenosti, překvapení a nevědomosti stěžovatele pak vrchní soud upozornil, že stěžovatel, ačkoliv se měl právě probudit, reagoval bleskově, jednoznačně a přesně, a dále poukázal i na jiné "zásadní a neodstranitelné rozpory" ve výpovědích celé rodiny stran toho, kdo koho vzbudil atd. Soud považuje argumentaci obhajoby za "demagogické spekulace, v podstatě ‚násilně' roubující některá ustanovení právního řádu na projednávaný případ". Rovněž uvedl, že senát rozhodující ve věci se neskládal z naprostých začátečníků, ale ze zkušených soudců, již mají na mysli především spravedlivé rozhodnutí.
16. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť stěžovatel v ní uplatnil námitky, se kterými se již vypořádaly obecné soudy. K podezření z antedatování rozhodnutí uvedl, že jednání se uskutečnilo a ve věci bylo rozhodnuto dne 16. 7. 2015, přičemž lhůta k vyhotovení rozhodnutí byla z důvodu čerpání dovolené prodloužena do dne 21. 8. 2015, kdy skutečně došlo k vypravení spisu. K námitce týkající se nedoručení vyjádření státního zástupce NSZ obhájkyni stěžovatele dovolací soud poukázal na to, že taková povinnost soudu ze zákona nevyplývá. Porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s tímto problémem považuje za diskutabilní.
17. Krajské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatelovy námitky ohledně porušení základních lidských práv a svobod pouze rozporují hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy. Soudy však provedené důkazy hodnotily i s ohledem na uplatněné argumenty ve prospěch stěžovatele. Státní zastupitelství se se závěry obecných soudů o tom, že je to právě stěžovatel, kdo zasáhl do práv zasahujících policistů na ochranu jejich života a zdraví, aniž by se jednalo o případ nutné obrany, ztotožňuje, neboť jsou dostatečně odůvodněné.
18. Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení o předložené ústavní stížnosti.
19. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření v podrobnostech odkázalo na své stanovisko ze dne 2. 6. 2015 k dovolání stěžovatele, jež vycházelo ze skutkových zjištění učiněných nalézacím a odvolacím soudem, podle kterých stěžovatel považoval zakročující policisty za zloděje. V takovém případě by se jednalo o putativní nutnou obranu, kterou je nutno posoudit podle pravidel pro posuzování skutkového omylu.
20. Ústavní soud se taktéž obrátil na Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") s dotazem, zdali v souvislosti se zásahem URNA proběhlo nějaké její šetření. K tomu GIBS uvedla, že byla pouze vyrozuměna o zásahu proti podezřelé osobě (stěžovateli), při kterém došlo k výstřelu a zasažení policisty do oblasti břicha. V dané věci nebyla dána její věcná působnost.
21. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumenty, které by měly vliv na posouzení věci.
III. Posouzení ústavní stížnosti
22. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti i ve vyjádřeních účastníků a vedlejších účastníků řízení, obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
23. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
A. Porušení práva na spravedlivý proces a presumpce neviny při dokazování
24. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel především v tom, že se obecné soudy nevyrovnaly s jeho obhajobou a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatele postižena extrémním nesouladem mezi zjištěným skutkovým stavem a právní kvalifikací stěžovatelova jednání. Argumenty, které vznesl v průběhu trestního řízení na svou obhajobu, se obecné soudy zabývaly jednostranně a účelově a jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Konkrétně stěžovatel obecným soudům vytýká, že v rozporu se zákonem posoudily jeho jednání jako trestný čin vraždy, ačkoli jednoznačně naplňovalo znaky putativní nutné obrany.
25. K namítaným vadám stran dokazování v trestním řízení Ústavní soud zvláště připomíná, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu (čl. 82 Ústavy), jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Ústavní soud může zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1, případně i čl. 37 odst. 3 Listiny.
26. Každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání stejně jako z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce, a ostatně vyvolávají i další důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce, musí být pro takový zásah do základních práv a života jednotlivce dostatečně silné ospravedlnění. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence legitimuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálněprávního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115); veškerá citovaná judikatura Ústavního soudu je dostupná též v elektronické databázi na http://nalus.usoud.cz].
27. Ústavní soud je povolán posoudit otázku, zda při objasnění věci v rámci trestního řízení (a zejména při hodnocení důkazů) nedošlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny. Presumpce neviny je jeden z nejdůležitějších ústavněprávních principů trestního řízení v demokratickém právním státě. Dle čl. 40 odst. 2 Listiny je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. § 2 odst. 5 in fine trestního řádu).
28. Z presumpce neviny plyne též pravidlo in dubio pro reo, jemuž v rámci platných procesních předpisů odpovídá důvod pro zproštění obžaloby dle § 226 písm. a) a c) trestního řádu. Podle tohoto pravidla platí, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [srov. nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)]. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].
29. Ve své rozhodovací praxi týkající se presumpce neviny se Ústavní soud často opírá o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Evropský soud pro lidská práva vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obžalovaného (viz rozsudek ESLP ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00, § 125; rozsudek ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 49; rozsudek pléna ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988 č. 10590/83, § 77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 789).
30. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné, a to jak z pohledu podústavního práva, tak i z pohledu práva ústavního, klást na soud zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69)]. Nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí soudu, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž princip právního státu libovůli v rozhodování zakazuje.
31. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti, uplatňujících se v trestním řízení před soudem (srov. § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Ač tedy Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy [sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281)], opakovaně přistupuje ke kasaci rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán a logicky a přesvědčivě odůvodněn [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) a sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241)]. Obdobně Ústavní soud zasahuje v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
32. Ústavní soud ve své judikatuře specifikoval, že "extrémní nesoulad" je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje [usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (skutková zjištění jsou výsledkem provedení důkazů a jejich hodnocení) a právními závěry na nich vybudovanými. Příkladem svévolné aplikace jednoduchého práva je existence rozporu mezi skutkovými zjištěními a právem, které na ně bylo zcela nepatřičně aplikováno. Jedná se přitom i o situaci, kdy soudy nesprávně nebo nedostatečně zjistí skutkový stav a z takto pochybného stavu pak vyvozují právní závěry [nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)].
33. Po posouzení odůvodnění napadených rozhodnutí a spisového materiálu v projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že zjištění a právní závěry obecných soudů naprosto nemohou obstát. Jelikož Ústavní soud respektuje výše artikulovanou zásadu, dle které nemůže nahrazovat činnost obecných soudů v trestním řízení tím, že by sám prováděl dokazování a zjišťoval tak skutkový stav, při posuzování věcí bude přihlížet pouze ke skutkovým zjištěním, k nimž dospěly obecné soudy, pokud respektovaly mantinely, jež jim pro tuto činnost vymezuje trestní řád a zásady spravedlivého procesu.
34. Na základě skutkových zjištění z hlavního líčení lze konstatovat, že stěžovatel je bezpochyby osobou, která dne 10. 12. 2013 v době kolem 06.00 hodin poškozenému příslušníkovi URNA během policejního zásahu při výkonu domovní prohlídky způsobila poranění výstřelem ze své legálně držené pistole v prostoru vstupní haly svého rodinného domu přes neprůhledné vstupní dveře směrem ven v době, kdy věděla, že se přede dveřmi nacházejí nějaké osoby. Střela pouze náhodou zasáhla rám dveří, a tím byla zbrzděna. Pokud by k tomuto zbrzdění nedošlo, střela by mnohem větší intenzitou zasáhla poškozeného, mohla by zasáhnout i důležité orgány a přivodit život ohrožující úrazový krvácivý šok. K výstřelu ze zbraně se stěžovatel doznal a uvedený popis skutku vyplývá též z dalších důkazů, zejména znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví balistika a odvětví genetika a biologie a z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství.
35. Zjištěné jednání stěžovatele dle názoru soudu prvního stupně naplnilo jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve formě nepřímého úmyslu dle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
36. Stěžovatel stran subjektivní stránky popsaného činu namítal, že výstřelem do uzavřených dveří bránil domnělému útoku skupiny v dané chvíli neidentifikovatelných pachatelů na svou osobu, jakož i na svou manželku a tři nezletilé dcery, jež se v dané chvíli nacházely v domě, a vystřelil v okamžiku, kdy tento útok trval. Podle stěžovatele bylo tudíž namístě posoudit jeho jednání podle zásad o skutkovém omylu pozitivním o okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu § 18 odst. 4 trestního zákoníku a čin hodnotit přinejhorším jako ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku.
37. Pro právní kvalifikaci stěžovatelova jednání tak bylo klíčové určit, zda toto jednání naplňovalo podmínky tzv. putativní nutné obrany, jak se hájil stěžovatel; tedy zda v okamžiku svého jednání se stěžovatel mohl důvodně, byť mylně, domnívat, že jsou splněny podmínky nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku. Sporným přitom bylo zejména to, zda stěžovatel věděl, respektive vědět mohl a měl, že osoby, jež stály za dveřmi, byly policisté, tedy úřední osoby při výkonu své pravomoci.
38. Jak vyplývá z české trestněprávní nauky (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 398-420), nutnou obranou podle § 29 trestního zákoníku se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákoník, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Může tak dojít ke střetu zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to zájmu, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), na straně jedné a na druhé straně zájmu útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), který je při nutné obraně obětován, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy konstatovat, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, přičemž svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah orgánů veřejné moci).
39. Podmínkou nutné obrany je, aby útok bezprostředně hrozil nebo trval. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok ovšem nesmí být ukončen ani přerušen. Pokud útok tvoří skutkovou podstatu trestného činu, může hrozit již ve stadiu přípravy (§ 20 trestního zákoníku), nebo dokonce při projevu úmyslu spáchat trestný čin (např. u osoby známé svou agresivitou), za podmínky, že hrozí bezprostředně. Zpravidla však bude počátek nutné obrany spadat vjedno s okamžikem, kdy útok přejde do stadia pokusu (§ 21 trestního zákoníku), kdy jde již vždy o bezprostřední hrozbu útoku. Časový rozdíl mezi počátkem nutné obrany a očekávaným prvním úderem útočníka bývá velmi krátký a závisí na povaze útoku.
40. Pakliže odvracený útok není skutečný, ale domnělý, jedná se o tzv. putativní nutnou obranu, která se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu (viz § 18 odst. 4 trestního zákoníku). Domníval-li se tedy pachatel mylně, že zde útok je, nepřičítá se mu trestný čin úmyslný, ale zjišťuje se, není-li v tom, že pachatel správně nerozpoznal situaci, nedbalost. Tak tomu bude v případě, jestliže pachatel sice nevěděl, že ve skutečnosti o útok nejde, avšak podle svých osobních poměrů a okolností měl a mohl rozpoznat, že jde jen o útok zdánlivý. Při posuzování, zda určité jednání splňuje podmínky putativní nutné obrany, je přitom třeba vycházet z představy toho, kdo k obraně přikračuje (srov. Solnař, J., Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Novatrix, 2009, str. 126). Neboli, závěr o naplnění či nenaplnění podmínek putativní nutné obrany musí odpovídat především tomu, jak se daná konkrétní situace, s ohledem na všechny své okolnosti, jevila právě obránci, nikoliv útočníkovi či třetímu nezúčastněnému pozorovateli, nezatíženému subjektivním vnímáním útoku ze strany obránce. Nerespektování tohoto pravidla může vést k odsouzení obránce v rozporu s čl. 39 Listiny, zakotvujícím zásadu nullum crimen sine lege, či čl. 40 odst. 2 Listiny, tj. presumpcí neviny.