41. Jestliže nejsou splněny všechny podmínky nutné obrany, ale jen některé, jedná se o vybočení z mezí nutné obrany neboli exces. Teorie i praxe rozlišují exces intenzivní a exces extenzivní. U excesu intenzivního jde o exces co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž tu může jít o nepoměr v intenzitě nebo ve způsobené škodě (zde pouze v případě mimořádného nepoměru). U excesu extenzivního jde o exces co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž se může jednat zejména o obranu předčasnou nebo o obranu provedenou v době, kdy již útok skončil. Při hodnocení předčasnosti nutné obrany je nicméně třeba mít na paměti, že případné prodlení v obraně ji může učinit neúčinnou (srov. též Solnař, J., Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Novatrix, 2009, str. 126).
42. Pokud v určitém případě nejsou zcela splněny podmínky nutné obrany, je třeba čin posuzovat podle obecných zásad, a to zejména též z hlediska jeho subjektivních znaků. V tomto ohledu může jít o čin z nedbalosti (např. obránce nepředpokládal, že pachatele - útočníka drobné krádeže - zabije nebo si neuvědomil, že útok již skončil, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl), nebo o čin úmyslný (např. obránce úmyslně pokračuje ve fyzickém ubližování útočníkovi ze msty i v době, když již útok skončil).
43. V nyní posuzovaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelovo jednání nelze posoudit jako putativní nutnou obranu. Soud prvního stupně přitom na základě provedeného dokazování při respektování zásady in dubio pro reo a ve shodě se stanoviskem obhajoby i obžaloby dospěl ke skutkovému zjištění, že stěžovatel při svém jednání - v situaci, kdy byl v brzkých ranních hodinách náhle probuzen sérií silných úderů do vstupních domovních dveří - byl v domnění, že se do jeho domu snaží vniknout zloději, a nevěděl, že se jedná o příslušníky policie, a tedy že střelnou zbraní útočí na úřední osobu při výkonu její pravomoci. Nicméně podle nalézacího soudu nebyla v daném případě splněna podmínka přiměřenosti obrany, tj. došlo k intenzivnímu excesu z nutné obrany. Způsob použití zbraně podle něj nebyl adekvátní situaci, ale byl "zjevně nepřiměřeny´", neboť nebyl ohrožen život nebo zdraví stěžovatele ani jeho rodiny, ale pouze majetek, jelikož stěžovatel útočníky považoval za zloděje.
44. S tímto závěrem nalézacího soudu o intenzivním excesu z nutné obrany v daném případě se podle Ústavního soudu nelze ztotožnit. Ústavní soud naopak v tomto ohledu přisvědčuje odvolacímu soudu, který tento závěr rovněž hodnotil jako zjevně nesprávný. Podle něj naopak stěžovatel mohl mít důvodnou obavu z násilného jednání osob, které se do domu snažily dostat. Stěžovatel totiž při svém jednání věděl o jiných vloupáních, k nimž došlo v poslední době v okolí jeho domu a která byla provedena bez použití násilí, ale v nepřítomnosti obyvatelů dotčených domů. Navíc před domem stěžovatele se v době násilného vniknutí do domu nacházel též automobil, pročež by případní útočníci museli vědět, že stěžovatelova rodina je v daném okamžiku uvnitř domu. Pokud by prováděli vloupání ve skupině tak, že by do domu vnikali hlučným a násilným způsobem, svědčilo by to o tom, že jim nezáleželo na tom, zda osoby v domě vzbudí, a pokud by nedošlo k dobrovolnému vydání majetku, museli by být nutně připraveni použít násilí proti osobám v domě. Byť tedy stěžovatel označoval osoby, o nichž se domníval, že se mu dobíjejí do domu, za zloděje, zřejmě měl na mysli lupiče, tedy pachatele násilné trestné činnosti. Odvolací soud tak odmítl závěr soudu prvního stupně o zjevné nepřiměřenosti obrany stěžovatele vyplývající z toho, že tento mohl očekávat pouze útok na majetek.
45. Ústavní soud v této souvislosti dále upozorňuje, že dle doslovného znění zákona jde o intenzivní exces až ve chvíli, když je obrana "zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku" (§ 29 odst. 2 trestního zákoníku), zatímco nalézací soud stěžovatelovu obranu vyhodnotil jako "zjevně nepřiměřenou". Splnění podmínky přiměřenosti (tedy konkrétně nikoliv zcela zjevné nepřiměřenosti) stěžovatelovy obrany je mimoto podle Ústavního soudu patrné i ze skutečnosti, - kterou oba obecné soudy zcela pominuly - že domnělí pachatelé by se již při útoku na dveře stěžovatelova domu ve zjevné snaze prorazit je, a zabezpečit si tak vstup do domu dopustili trestného činu porušování domovní svobody dle § 178 trestního zákoníku ve všech odstavcích minimálně ve stadiu pokusu, tedy útoku na jednu z nejdůležitějších svobod chráněných ústavním řádem České republiky, o oprávněnosti jejíž aktivní obrany nemůže být žádných pochyb.
46. Odvolací soud, nehledě na výše uvedenou výhradu, se ovšem obecně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nenaplnění podmínek putativní nutné obrany ve stěžovatelově případě. Podle odvolacího soudu totiž stěžovatelova obrana byla zjevně nepřiměřená proto, že v době výstřelu byla předčasná. K výstřelu došlo v době, kdy dle soudu přítomnost zlodějů či lupičů byla pouze jednou z několika možností, jelikož stěžovatel před dveře neviděl, a nemohl si tak být dostatečně jistý, že jde o kriminální živly. Podle odvolacího soudu by podmínky pro nutnou obranu mohly nastat až po vyražení dveří, to by se ovšem stěžovatel již nemohl hájit tím, že si myslel, že jde o zloděje, neboť v té době by bylo nepochybné, že jde o policisty. Odvolací soud tak stěžovatelovo jednání posoudil jako extenzivní exces z mezí domnělé obrany.
47. S tímto závěrem odvolacího soudu Ústavní soud nemůže souhlasit [i pomine-li zjevnou výkladovou a aplikační vadu spočívající v záměně, respektive smíšení, excesu intenzivního, jenž se vztahuje k přiměřenosti obrany (§ 29 odst. 2 trestního zákoníku), a excesu extenzivního, jenž naopak souvisí s podmínkou včasnosti obrany (§ 29 odst. 1 trestního zákoníku)]. V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že toto posouzení stěžovatelovy obrany jako předčasné je v extrémním rozporu se zjištěným průběhem skutkového děje, jak jej v souladu se zásadou in dubio pro reo ustanovil soud prvního stupně a kterým byl odvolací soud, pakliže sám nezopakoval či neprovedl další dokazování ve veřejném zasedání, vázán (§ 263 odst. 7 trestního řádu). S ohledem na skutková zjištění nalézacího soudu je třeba připustit obhajobu, že stěžovatel se ve svých subjektivních představách domníval, že do domu vniká skupina kriminálníků, nikoliv policisté, a že tito budou po překonání dveří pokračovat v již zahájené trestné činnosti uvnitř domu, a to - zcela logicky vzhledem k charakteru útoku proti dveřím - trestné činnosti nejen proti majetku, ale taktéž proti domovní svobodě a eventuálně i životu, zdraví a osobní svobodě stěžovatele a členů jeho nejbližší rodiny, tedy manželky a tří nezletilých dětí. Odvolací soud ovšem toto zjištění nerespektoval, a to zřejmě s ohledem na vlastní představy o skutkovém stavu, k nimž ale dospěl při přezkumu ultra vires (viz dále bod 50 a následující), na základě izolovaného hodnocení jednoho důkazu, který však ani procesně neprovedl (policejního videozáznamu zásahu), a tudíž jej nemohl uplatnit při vlastní rekonstrukci skutkového děje; tyto své představy tak odvolací soud patrně "alespoň" projektoval do konstrukce, dle které byla obrana stěžovatele předčasná.
48. Zadruhé nelze přisvědčit ani úvaze odvolacího soudu, že stěžovatel snad měl správně počkat až na moment vyvalení dveří a vniknutí osob do domu (a pak se případně bránit). Tato úvaha neodpovídá ani samotnému znění § 29 odst. 1 trestního zákoníku, ani konstantní judikatuře českých a československých vyšších soudů, ani trestněprávní doktríně k nutné obraně jako okolnosti vylučující protiprávnost. Jak již bylo uvedeno výše, při posuzování případného extenzivního excesu je třeba zohledňovat i to, že prodlení v obraně ji může učinit neúčinnou (viz bod 41 výše). Ústavní soud tak konstatuje, že pokud zjištěné okolnosti posuzovaného případu spočívají v tom, že stěžovatel jedenkrát vystřelil do prostoru dveří v době, kdy tyto dveře mimořádně intenzivním způsobem vyráželo několik osob, o kterých se domníval, že jde o kriminální živly hodlající vniknout do domu, přičemž násilné vniknutí do domu bylo už jen otázkou pouhých několika vteřin, činil tak v momentě, kdy domnělý útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem - konkrétně život a zdraví jeho, jeho manželky a tří nezletilých dcer, jejich domovní a osobní svobodu, jakož i jejich majetek - přinejmenším přímo hrozil. Posouzení jednání stěžovatele jako extenzivního vybočení z mezí nutné obrany je tedy v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
49. Zejména však Ústavní soud musí odvolacímu soudu vytknout jeho závěry týkající se právní kvalifikace stěžovatelova skutku.
50. Odvolací soud totiž shledal, že nalézací soud dospěl k nesprávné právní kvalifikaci posuzovaného jednání, které mělo být jednoznačně posouzeno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, tedy spáchaný na úřední osobě při výkonu její pravomoci. S ohledem na skutečnost, že státní zastupitelství napadlo odvoláním v neprospěch obviněného pouze výrok o trestu, nikoliv výrok o vině, zvažoval odvolací soud aplikaci § 254 odst. 2 trestního řádu, podle něhož odvolací soud přezkoumá i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání. Postup podle tohoto ustanovení ovšem podle odvolacího soudu v posuzovaném případě možný nebyl, neboť státní zastupitelství ve svém odvolání plně souhlasilo se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, použitou právní kvalifikací, a dokonce i s užitím § 58 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby a jen navrhovalo uložení o něco vyššího trestu stěžovateli, než učinil soud prvního stupně. Proto odvolací soud nemohl přistoupit ke změně výroku o vině a stěžovatelův skutek kvalifikovat jako závažnější, tj. do kvalifikace zahrnout uvedenou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
51. Uvedený procesněprávní závěr však odvolacímu soudu nebránil v odůvodnění jeho rozsudku obsáhle polemizovat se závěry nalézacího soudu a vysvětlit, proč měla být použita přísnější kvalifikace. Podle odvolacího soudu stěžovatel při svém jednání věděl či vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že útočí na policistu. Odvolací soud shledal, že z provedených důkazů, a to především z videozáznamu zásahu pořízeného dokumentaristou zásahové jednotky URNA, jasně vyplynulo, že pozorovateli uvnitř domu, tj. stěžovateli, muselo být naprosto zřejmé, že zasahující osoby byly policisté. Policisté pronesli čtyři výzvy "Policie" v bezprostřední vzdálenosti od domu a navíc si svítili světly na zbraních. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem krajské státní zástupkyně a soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel nemusel vidět nápisy "Policie" na kombinézách policistů, a poukázal na to, že stěžovatel trpěl dalekozrakostí (3,5 dioptrie), nikoli současně krátkozrakostí. Odvolací soud též dodal, že si dokáže představit další doplnění dokazování či vysvětlení některých již provedených důkazů, jež by s velkou pravděpodobností vyzněly v neprospěch stěžovatele, případně neutrálně, rozhodně nikoli ve prospěch stěžovatele. Namátkou odvolací soud navrhl zamyslet se nad tím, proč stěžovatel dle vlastní výpovědi křičel na osoby za dveřmi, že má zbraň a ať přestanou, čímž musel dle názoru odvolacího soudu v tom momentu předpokládat, že ho lidi vně domu slyší, když současně tvrdil, že neslyšel jejich daleko hlasitější a opakovaná prohlášení "Policie". Podobně by bylo možno dovyslechnout stěžovatele a svědky ohledně "zásadních a neodstranitelných rozporů" ve výpovědích celé rodiny stěžovatele stran toho, kdo koho vzbudil při zásahu atp. Vzhledem k nemožnosti aplikovat § 254 odst. 2 trestního řádu, a eventuálně tak měnit právní kvalifikaci skutku v neprospěch stěžovatele však odvolací soud shledal takové doplnění dokazování nadbytečným.
52. Ústavní soud hodnotí popsané počínání odvolacího soudu jako zcela nepřípustné. Pokud odvolací soud - správně - dospěl k závěru, že v daném případě nemůže aplikovat § 254 odst. 2 trestního řádu, pak jeho úvahy o tom, že si stěžovatel musel být jist, že do domu vnikají policisté, jsou pouhými hypotézami a spekulacemi, k nimž dospěl ultra vires a v rozporu se základními zásadami ústnosti a bezprostřednosti, jimiž se řídí proces dokazování v trestním řízení. Odvolací soud v nastalé procesní situaci nebyl oprávněn k tomu, aby sám přehodnocoval celkovou důkazní situaci a domýšlel si, jak by asi dopadlo provedení dalších důkazů. Je nepřípustné, aby se odvolací soud odchyloval od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám znovu provedl veškeré pro dané skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení nebo provedl důkazy dosud neprovedené a takto získal rovnocenný podklad pro vlastní hodnotící úsudky (viz § 259 odst. 3 trestního řádu). Nemůže obstát poukaz na to, že sám shlédl videozáznam ze zásahu, jejž vyhodnotil jako jednoznačné, nepochybné, nejdůležitější a objektivní zachycení průběhu činu, a to zejména proto, že veškeré dostupné záznamy zachycovaly pouze jednání policistů při vstupu do domu z jejich zorného pole, nikoliv souběžné jednání stěžovatele uvnitř domu. Odvolací soud tedy v posuzovaném případě byl vázán skutkovým zjištěním nalézacího soudu, učiněným po zhodnocení provedených důkazů v souladu s principem in dubio pro reo a shodujícím se ostatně s názorem obhajoby i obžaloby, ohledně nevědomosti stěžovatele o tom, že do domu vnikají policisté, a nebyl oprávněn jej nijak zpochybňovat ani následně své vlastní představy o průběhu skutkového děje projektovat do svého hodnocení včasnosti, respektive předčasnosti stěžovatelovy obrany (viz bod 47 výše).
53. Ústavní soud na tomto místě shrnuje, v souladu se svou ustálenou judikaturou, že je v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud odvolací - či i dovolací - soud nad rámec svého zákonného oprávnění, jakož i procesních pravidel pro dokazování spekulativně mění skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Pokud je takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny.
54. Ústavní soud konstatuje, že popsané zásadní pochybení odvolacího soudu nenapravil ani Nejvyšší soud v dovolacím řízení - ba právě naopak se sám dopustil téhož pochybení ? a to přestože je dovolací řízení v českém trestním právu koncipováno jako mimořádný opravný prostředek určený kromě jiného právě pro nápravu vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [viz § 265b odst. 1 písm. g), resp. též písm. l) trestního řádu]. Dovolací soud sice správně identifikoval předmět dovolacího přezkumu jako otázku možnosti právního posouzení jednání stěžovatele jako putativní nutné obrany, nicméně dále zcela nepochopitelně postupoval ve zjevném rozporu se zásadami dovolacího řízení, jak je artikuloval v úvodních standardizovaných pasážích odůvodnění svého odmítavého usnesení. Ani dovolací soud se nesmí odchýlit od skutkových zjištění nalézacího či odvolacího soudu a hodnotit důkazy, aniž by je sám provedl. Dle § 265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
55. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací námitky stěžovatele již byly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, které jim věnovaly náležitý prostor. Jak je však zjevné ze samotných úvah dovolacího soudu k posuzované věci, dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí, aniž by procesně správně provedl důkazy, sám přistoupil k vlastním úsudkům ohledně toho, jak měl ve skutečnosti skutkový děj probíhat.
56. Konkrétně dovolací soud po ("neprocesním") seznámení se s důkazy, především videozáznamy ze zásahu URNA a z vyšetřovacího pokusu, sám spekulativně ustanovil podmínky viditelnosti uvnitř i vně domu, jež měly být v rozporu s tvrzením stěžovatele, a zejména vyslovil vlastní skutková zjištění, že stěžovatel mohl slyšet výzvy policie, a to jak v místě, kde spal, tak těsně před výstřelem, a že přítomnost policistů musel vnímat dříve, než došlo k útoku beranidlem na dveře. K tomuto závěru dovolací soud dospěl po úvaze, že veškerá činnost stěžovatele, kterou podle svého tvrzení od probuzení až do výstřelu, což trvalo 11 vteřin, provedl (musel se zorientovat, vstát, přejít z obývacího pokoje, kde spal, do kuchyně, vyhlédnout oknem ven, kde spatřil několik osob v kuklách, z kuchyňské linky vzít pistoli, přesunout se naproti dveřím, učinit slovní varování a poté vystřelit), včetně skutečnosti, že ještě dříve na bouchání reagovala jeho žena výkřikem "zloději", by odpovídala nadstandardní reakci osoby vycvičené k chování v extrémní situaci, nikoli jedinci, který se překvapeně probouzí. Tomuto skutkovému zjištění by pak podle dovolacího soudu odpovídala přísnější kvalifikace skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 140 odst. 1 a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu, již však dovolací soud nemohl změnit, jelikož dovolání nebylo podáno v neprospěch obviněného.
57. Dovolací soud se tedy neztotožnil s názorem, že jednání stěžovatele přestavovalo tzv. putativní obranu. V této souvislosti dále uvedl, že při posuzování, zda osoba jedná v putativní nutné obraně, je nezbytné zabývat se otázkou, zda byl dán nesoulad mezi představou obviněného a realitou, respektive zda a jakým způsobem mohl být takový nesoulad - se zřetelem na duševní rozpoložení obviněného - navozen. Jedná se tedy o zjištění, zda obviněný mohl subjektivně nabýt mylného přesvědčení, že okolnosti, za kterých koná, odpovídají nutné obraně. Soud přitom musí posoudit jak vnější podněty, tak interní pochody obviněného. Nelze tedy výhradně spoléhat toliko na tvrzení obviněného, jelikož v opačném případě by se orgány činné v trestním řízení vystavovaly nebezpečí paušalizace (jakýkoliv útok proti legálnímu policejnímu zásahu by musel být hodnocen jako putativní obrana při tvrzení, že osoba, která tak jednala, měla obavu o svůj život a neslyšela výzvy policie). V posuzovaném případě pak měl dovolací soud za to, že výzvy policie byly použity v dostatečně rozpoznatelné míře a ani s ohledem na předchozí tvrzené zkušenosti stěžovatele nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o vloupání do domu. Mimoto mohl stěžovatel podle dovolacího soudu i z jiných okolností (kupř. vzhledem k domovní prohlídce provedené v minulosti v jeho jiném bytě v P. z důvodu, že v něm přebýval jeho synovec) nabýt podezření, že je určitou zájmovou osobou pro policejní orgán. V dané situaci proto bylo namístě, aby se stěžovatel nejprve přesvědčil, kdo a za jakým účelem vstupuje do jeho obydlí. Pokud přitom stěžovatel podle svého tvrzení před výstřelem varoval, že má legálně drženou zbraň a použije ji, potom bylo podle dovolacího soudu logické, aby stěžovatel ještě výzvu zopakoval, posečkal, až dojde k vniknutí útočníka do domu, popřípadě použil varovný výstřel. To však stěžovatel neučinil, a Nejvyšší soud jeho jednání posoudil jako porušující zákonem chráněný zájem na ochraně života jiné osoby (zasahujícího policisty) a zaviněné úmyslně, bez splnění patřičných podmínek, jež by mohly vést k vyvinění pachatele, resp. k posouzení jeho jednání v intencích skutkového omylu pozitivního.
58. Z uvedeného vyplývá, jak bylo konstatováno již shora, že Nejvyšší soud se dopustil stejné chyby jako soud odvolací. Nejvyšší soud totiž dovodil vlastní skutková zjištění, která jsou v příkrém rozporu se závěry nalézacího soudu, jež ovšem Nejvyšší soud podle zákona nebyl oprávněn revidovat, a při právním posouzení vycházel právě z této své vlastní představy o průběhu skutkového děje, především pak z toho, že nelze uvěřit tvrzením stěžovatele, že o policistech nevěděl. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že je třeba odmítnout naznačený názor, že si stěžovatel v době výstřelu nebyl vědom, kdo a za jakým účelem do domu vniká, neboť soudem prvního stupně bylo zjištěno, že za situace, kdy se do domu násilím proti dveřím s velkým hlukem dobývala skupina osob, šlo ve stěžovatelových představách o zloděje, tedy pachatele trestné činnosti, proti kterým je nutná obrana přípustná.
59. Lze shrnout, že Nejvyšší soud a stejně tak před ním odvolací soud porušily stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny i presumpci neviny zaručenou čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť spekulativně změnily skutková zjištění nalézacího soudu, a to v neprospěch stěžovatele, aniž by samy zákonným způsobem provedly jakékoliv dokazování. Porušení stěžovatelových základních práv se obecné soudy dopustily i tím, že v rozporu se zákonem posoudily stěžovatelovo jednání jako trestný čin vraždy, ačkoli na půdorysu stěžejních skutkových zjištění nalézacího soudu jednoznačně naplňovalo znaky putativní nutné obrany (viz i odůvodnění nálezu níže).
B. Presumpce neviny při hmotněprávním posouzení
60. Byť již uvedený závěr o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů plně postačuje k vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud považuje za nezbytné zhodnotit i další závažná pochybení obecných soudů při hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů. S ohledem na okolnosti posuzovaného případu Ústavní soud pokládá za obzvláště významné zdůraznit, že ústavní stížnosti nebylo vyhověno pouze pro procesní pochybení obecných soudů, ale že postup orgánů činných v trestním řízení byl vůči stěžovateli ve vícero ohledech materiálně nespravedlivý a porušující jeho základní práva a svobody.
61. Předně se lze vrátit k úvahám obecných soudů ohledně samotného policejního zásahu v součinnosti s útvarem URNA. Obecné soudy několikrát uvedly, že se necítí být povolány k posouzení otázky, zda bylo rozhodnutí příslušného orgánu nasadit pro výkon domovní prohlídky zásahovou jednotku URNA správné a adekvátní situaci a zda policisté při výkonu zásahu postupovali v souladu se zákonem, a to zejména z důvodu, že domovní prohlídka byla prováděna v rámci jiné trestní věci. Nicméně obecné soudy rovněž opakovaně zdůraznily, že dotčený zásah považují za zákonný a přiměřený. Zejména odvolací soud označil za zcela nepatřičnou argumentaci, že stěžovatel nebyl v době činu pro nic stíhán, nebyl podezřelý a nevěděl, že se u něj chystá domovní prohlídka, a to poněvadž podle odvolacího soudu bylo ve věci přece velmi dobře známo, proč policisté prováděli domovní prohlídku, a je znám i důvod, proč volili násilný způsob vstupu do domu. Odvolací soud též poukázal na to, že způsob vedení trestního řízení je v diskreci orgánů činných v trestním řízení. Za situace, kdy je nutno zabránit zničení věcí důležitých pro trestní řízení, je samozřejmé, že orgán činný v trestním řízení postupuje utajeně a záměrně tak, aby se osoby dotčené prohlídkou o ní dozvěděly až bezprostředně před jejím provedením.
62. Ústavní soud naopak považuje veškeré okolnosti provádění domovní prohlídky u stěžovatele za zásadní nejen pro hodnocení otázky, zdali se stěžovatel dopustil putativní nutné obrany anebo jde pouze o účelově uplatněnou obhajobu, ale taktéž pro celkové posouzení, zda byly v jeho případě ze strany orgánů činných v trestním řízení respektovány, zachovány a chráněny jeho základní lidská práva a svobody.
63. Lze shrnout, že předmětná domovní prohlídka byla nařízena dne 6. 12. 2013 Obvodním soudem pro Prahu 9 usnesením sp. zn. 20 Nt 160/2013 ve věci podezření z přečinů nepřímého úplatkářství dle § 333 odst. 1 trestního zákoníku a § 333 odst. 2 trestního zákoníku vedené u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 ZN 2134/2013, kde podezřelým byl P. Ch. Citovaným příkazem byla nařízena domovní prohlídka čtyř domů, v nichž bydlely čtyři další osoby označené příkazem jako podezřelé, a to včetně stěžovatele. K šetření stěžovatele vypracovala Policie České republiky stejného dne úřední záznam, ve kterém byl tento označen pracovníkem Národní protidrogové centrály za nebezpečného pachatele a pro případ realizace úkonů trestního řízení byl doporučen postup v součinnosti se zásahovou jednotkou. V úředním záznamu bylo uvedeno, že stěžovatel má být osobou zapojenou do distribuce drog na území České republiky a má dvě legálně držené pistole, přičemž byl dán předpoklad, že má taktéž další nelegální střelné zbraně. Na základě těchto informací byl požádán o součinnost útvar URNA.
64. Ústavní soud vzal v úvahu operativní poznatek, že stěžovatel byl v minulosti prověřován v souvislosti s možným zapojením do drogové scény v České republice. Nicméně musel s tímto poznatkem dále nakládat pouze jako s operativní informací, jejíž pravdivost dosud nebyla podepřena ani tím, že by stěžovatel figuroval jako obviněný, ba i jen jako podezřelý ze spáchání nějakého drogového deliktu. Ze soudních spisů v posuzovaném případě nikterak nevyplývá, že by v době výkonu domovní prohlídky či kdykoli poté proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání, stěžovatel nebyl ani osobou uprchlou z výkonu trestu odnětí svobody či osobou jinak se skrývající před orgány činnými v trestním řízení, ani na něj nebyl vydán zatýkací rozkaz. Stěžovatel je držitelem průkazu o povolení k trvalému pobytu na území České republiky s pobytem od 17. 5. 2007 do 5. 11. 2020 za účelem sloučení s občanem České republiky. V době posuzování trestní věci stěžovatel dle zprávy Úřadu městské části Praha 8 neměl záznam v rejstříku přestupků u občansko-správního odboru a dle pořízeného opisu z evidence Rejstříku trestů fyzických osob neměl záznam ani v evidenci Rejstříku trestů. Stěžovatel byl v okamžiku zásahu taktéž legálním držitelem dvou střelných zbraní.
65. Jak bylo zmíněno shora, rozhodnutí o násilném vstupu do domu, ve kterém měla proběhnout prohlídka a který obýval stěžovatel s rodinou, bylo uskutečněno na základě toho, že stěžovatel byl legálním držitelem dvou zbraní a taktéž figuroval mezi tzv. kriminálně závadovými osobami, jelikož byl již několikrát rozpracován v souvislosti s pašováním drog do České republiky. Samotná skutečnost legálního držení zbraní přitom dle Ústavního soudu nemůže být důvodem pro tak razantní zásah do lidských práv a svobod, jakým je provedení razie speciálním útvarem URNA. Lze okrajově zmínit, že již pro to, aby se osoba stala držitelem zbrojního průkazu, musí být podrobena posouzení zákonných podmínek včetně podmínky bezúhonnosti a spolehlivosti ze strany Policie České republiky. Ke skutečnosti legálního držení zbraní tedy musí přistoupit i další závažné skutečnosti. Pokud se jedná o operativní poznatky policie stran možného zapojení stěžovatele do drogové činnosti, lze si zcela jasně představit nasazení zásahové jednotky v rámci prověřování nebo stíhání stěžovatele pro drogovou nebo jinou násilnou trestnou činnost - nikoli však při domovní prohlídce za účelem zajištění důkazů ve věci podezření z nepřímého úplatkářství.
66. Pro celkové posouzení věci je nicméně mnohem důležitější skutečnost, že dle zjištění soudu prvního stupně stěžovatel nebyl v trestní věci přečinu nepřímého úplatkářství jiné osoby, v rámci které byla domovní prohlídka prováděna, obviněn, a nebyl dokonce ani v postavení podezřelého. Nutno také dodat, že po provedení domovní prohlídky nebyly ve stěžovatelově obydlí nalezeny žádné věci důležité pro předmětné trestní řízení ani žádné nelegální zbraně či drogy. Už sama tato skutečnost zpochybňuje případný motiv nepodvolení se stěžovatele policejnímu zásahu. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 9 při nařízení domovní prohlídky nesprávně označil stěžovatele jako podezřelého a zasahující policisté nadto dostali informaci, že účelem zásahu je zadržení podezřelého, jenž má být nebezpečným pachatelem. S tímto vědomím pochopitelně realizovali zásah razantním způsobem. Právě z těchto důvodů nařízení zásahu orgánem státní moci i způsob jeho provedení zcela postrádají měřítko proporcionality. Jiná alternativa zvoleného postupu mohla spočívat kupříkladu v tom, že při pečlivém posouzení všech okolností nařízené prohlídky a postavení stěžovatele by tento byl bezpečně zajištěn před domem nebo v jeho blízkém okolí, následně by byl vyrozuměn o domovní prohlídce a ta by byla bezprostředně realizována tak, aby nedošlo k ohrožení na zdraví žádné přítomné osoby ani k zničení potenciálních důkazů - záznamů o komunikaci mezi podezřelými (třetími osobami), písemných důkazů, elektronických nosičů, zlata a peněz pocházejících z trestné činnosti. Místo toho však policie ze všech možností zvolila variantu frontálního útoku na dům, v němž se kromě stěžovatele vyskytovala i jeho manželka a tři nezletilé dcery.
67. Pokud jde o tvrzení odvolacího soudu, že oprávněnost zásahu v podstatě potvrdilo i následné jednání stěžovatele, je tato úvaha vadná. Jeví se naopak věrohodnou obhajoba stěžovatele, že jeho jednání nebylo reakcí na oprávněný zásah úředních osob, nýbrž pochopitelnou a omluvitelnou reakcí na zcela nečekaný a překvapivý útok neznámých osob, o kterých se domníval, že jde o kriminální živly. Za těchto okolností je plně namístě závěr soudu prvního stupně, že stěžovatel si v nastalé situaci skutečně nebyl vědom ani od něho nebylo možno spravedlivě požadovat, aby si byl vědom toho, že proti němu zasahují úřední osoby při výkonu své pravomoci.
68. Lze doplnit, že obecné soudy si ve svých úvahách též vnitřně odporují. Konstatují, že zásah proběhl v souladu s taktickým požadavkem rychlého a efektivního úderu s využitím prvku překvapení za účelem rychlé eliminace překážek, které by bránily úspěšnému dosažení cíle (viz str. 7 napadeného usnesení dovolacího soudu), ale zároveň na stěžovatele kladou zcela nesplnitelné požadavky na vyhodnocování různých skutečností ve stavu, ve kterém se v dané chvíli nacházel. Zásah speciálního útvaru URNA patří z pohledu osob, proti nimž je veden, nepochybně mezi nejstresovější zkušenosti, které člověk může zažít, a to i pro ty, kteří jsou zkušenými pachateli různých forem trestné činnosti anebo jinak trénovanými osobami.
69. Zásah URNA vůči stěžovateli byl prováděn s vysokou intenzitou, doprovázen hlučnými nárazy do dveří beranidlem a křikem. Pokud pak soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že stěžovatel nevěděl, že jde o policisty, a naopak se domníval, že jde o kriminální živly, je zcela nepochopitelné, proč měl podle soudu za daných okolností zcela racionálně vyhodnocovat, zda jde skutečně o násilníky, s tím, že u sousedů v minulosti docházelo k vloupáním pouze do prázdných domů. Ústavnímu soudu taktéž není zřejmé, jakou relevanci má dovolacím soudem zmíněná informace o tom, že před několika lety policie provedla domovní prohlídku v jiném bytě stěžovatele v P. kvůli přítomnosti jeho synovce, - přičemž nejsou uvedeny žádné další informace o této prohlídce a jejím průběhu - pro vyhodnocení situace, kdy stěžovatel po náhlém probuzení zjistil, že se mu do domu dobývají neznámé osoby. Podobně se z jeho křiku proti dveřím, aby toho útočníci nechali, nedá usuzovat, že si v té době musel být jist, že ho na druhé straně uslyší, a proto, že i on musel slyšet prohlášení "Policie" z druhé strany. Rovněž není možné bagatelizovat obhajobu stěžovatele, že si byl jist, že pokud útočníci budou pokračovat ve vyrážení dveří, hned po tom, co je vyrazí, násilím vniknou dovnitř, což ostatně potvrdil samotný průběh děje - byť se změnou ve vnímání identity doposud neidentifikovatelných osob užívajících násilí, čímž vyloučil možnost posouzení obrany jako předčasné.
70. Je taktéž nejasné, zda a kam měl v dané kritické situaci stěžovatel vystřelit varovný výstřel, jak to požadoval dovolací soud. Dovolací soud tento svůj požadavek nijak dále nevysvětlil, ačkoli mu bylo nepochybně známo, že požadavek varovného výstřelu před použitím zbraně proti osobě je typicky zákonným požadavkem pro užití zbraně příslušníky ozbrojených sborů, nikoliv občana, jenž chrání svou rodinu, sebe a své obydlí.
71. Konečně o stěžovatelově nevědomosti toho, že se do domu dobývají policisté, nikoliv kriminálníci, svědčí samotný průběh skutkového děje, jak jej ustanovily obecné soudy, respektive soud prvního stupně. V momentě, kdy policisté vnikli dovnitř a stěžovatel je ze zákrytu v místě, kde se točilo schodiště, spatřil a bez pochyb zjistil jejich příslušnost k Policii České republiky, okamžitě se jim podvolil, složil zbraň, na výzvu k nim přistoupil a lehl si na zem. Jak zaznělo v řízení před obecnými soudy, pokud by někdo věděl, že proti němu zasahuje speciální jednotka policie, a pro jakýkoliv důvod by se rozhodl odvracet zásah střelbou, lze očekávat, že by se choval zcela opačným způsobem, střílel kontinuálně, za ústupu, snažil se uniknout do vzdálenějšího místa v domě, popřípadě uniknout zadním vchodem apod. Dokazování před obecnými soudy prokázalo, že jen co se stěžovatel utvrdil, že do domu vnikli policisté, plně se podvolil jejich výzvám. V jeho domě se též nenalezl žádný důkaz o jeho spojení s jakoukoli trestnou činností.
72. Lze tak uzavřít, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel věděl či mohl vědět o zájmu policie o svou osobu, ať už v souvislosti s trestnou činností svého vzdáleného příbuzného, či v souvislosti s nepřímým úplatkářstvím jiné osoby. Byl osobou legálně pobývající v naší zemi, legálně držící střelné zbraně a nebyl obviněn z žádného trestného činu. Člověk, který se subjektivně pociťuje jako nevinný a který netuší, že se o něj zajímá policie, si zjevně násilný útok na své domovní dveře nad ránem nemůže vykládat jinak než jako útok kriminálních živlů. Stěžovatel pak uvedený výklad jasně potvrdil i tím, že okamžitě, když zjistil, že se nejedná o kriminální živly, ale o policii, odložil zbraň a policistům se podvolil.
73. S úvahami o pohnutce stěžovatele k výstřelu do dveří souvisí i další závažná pochybení obecných soudů při hodnocení subjektivní stránky trestného činu vraždy. Rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele taktéž proto, že závěr o úmyslném zavinění stěžovatele vyslovený obecnými soudy je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Tvrzení obecných soudů, že se podařilo prokázat zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, tj. že stěžovatel věděl, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn, nemá oporu v provedených důkazech. Obecným soudům se nepodařilo prokázat, že stěžovatel byl srozuměn s tím, že způsobí smrt poškozeného.
74. Je všeobecně známou skutečností, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je velmi složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá ve složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku spočívající ve srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah odehrávající se v psychice pachatele je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo se projeví v chování pachatele [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 433/02 ze dne 1. 4. 2004 (N 49/33 SbNU 11)].